TANA FRENCHOVÁ

V LESÍCH

PROLOG

Představte si léto jako vystřižené z nějakého filmu pro mládež, jehož

děj se odehrává v padesátých letech dvacátého století v malém městečku. žádné takové to irské léto neléto, namíchané pro oko znalce, s drobounkými obláčky a jemným deštíkem v akvarelových odstínech; tohle je léto v plné síle a bujnosti, rozpálené do stoprocentní sítotiskové modři. Tohle léto vás zahlcuje chutí rozžvýkaného stébla trávy, čistého potu, chutí čajových sušenek nasáklých máslem a červené limonády popíjené v dětských domečcích v korunách stromů. Při jízdě na kole vám vítr ovívá tvář, na rukou vás šimrají nožičky berušky. Vůně posečené trávy a prádla vlajícího ve větru, ptačí křik, bzukot včel, poskakování fotbalového míče a odpočítávání při skákání přes švihadlo: Jeden! Dva! Tři! Tohle léto nikdy neskončí.

Každý den začíná znělkou prodavače zmrzliny a klepáním vašeho nejlepšího kamaráda na dveře a končí dlouhým, pomalým soumrakem a siluetami matek ve dveřích, které vás za pískotu netopýrů mezi černým krajkovím stromů svolávají domů. Toto je kvintesence léta přioděného do svého nejlesklejšího hávu.

Představte si spořádané maličké bludiště domků na kopci, pouze několik mil od Dublinu. Jednoho dne tu bude vzkvétat hotový předměstský zázrak, prohlásila vláda, dokonalé řešení přelidněnosti a chudoby a všech městských neduhů; dosud tu však stojí jen hrstka identických dvojdomků, natolik nových, že ve svahu kopce vyhlížejí stále vyplašeně a neohrabaně. V době, kdy vláda pěla ódy na McDonaldy a multikina, několik mladých rodin které toužily utéct z činžáků a kadibudek, o nichž se v sedmdesátých letech v Irsku nikdo nezmiňoval, snily o velké zahradě za domem, před nímž by jejich děti mohly skákat panáka, anebo si prostě jen pořídily bydlení tak blízko městu, kolik jim jejich plat učitele či řidiče autobusu dovoloval sbalilo své věci do igelitových pytlů a namířilo si to po rozkodrcané cestě rozdělené travnatým pruhem se sedmikráskami, aby tu začaly nový život.

7

Bylo tomu už deset let a oslnivý lesk řetězových obchodů a kulturních středisek vykouzlených „infrastrukturou“ se stále ne a ne zhmotnit (opoziční politici v poslanecké sněmovně čas od času hřímají o podezřelých obchodech se zdejšími pozemky). Za silnicí sedláci dosud pasou krávy a na přilehlých svazích blikají nocí jenom řídká souhvězdí světýlek; za městečkem, kde podle plánů někdy v budoucnu má stát nákupní centrum a úhledný parčík, se táhne čtvereční míle a bůhví kolik staletí lesa.

Zaostřete zrak a uvidíte tři děti, které přelézají úzkou zděnou zídku, jež brání lesu roztáhnout se až ke dvojdomkům. Jejich těla jsou dokonale seřízená; pohybují se účelně a se samozřejmostí jako nějaké lehké letouny. Bílá tetování blesk, hvězda, áčko –, jen září na místech, kam si před opálením nalepily tvary vystřižené z náplasti.

Letka blonďatých hlav vyráží švihem vzhůru, opřít se kolenem, pak dolů a pryč.

Les je plný záchvěvů a šelestů a klamu. Ticho v něm je pointilistickým spiknutím milionu nepatrných zvuků zašustění, závanů větru, anonymních nesrozumitelných výkřiků; v jeho prázdnu to jenom kypí tajným životem, hemžícím se všude, kam ani koutkem oka nedohlédnete. Opatrně; škvírou ve kmeni nachýleného dubu proudí včely tam a zase ven; když se sehnete a obrátíte kterýkoli z kamenů, bude se pod ním svíjet vyrušená larva a přes kotník se vám bude mezitím po noze soustředěně probíjet vzhůru šik mravenců.

V rozbořené věži čísi opuštěné tvrze se mezi balvany derou kopřivy tlusté jako zápěstí a zpod základů tu za rozbřesku králíci vyvádějí mláďata ke hrám na starobylých hrobech.

Tohle léto patří těm třem dětem. Znají ten les nazpaměť jako mikrokrajinu svých odřených kolen. Postavte je se zavázanýma očima do kterékoli roklinky či na mýtinu a neomylně z ní zamíří správným směrem. Tohle je jejich území a ovládají ho divoce a pánovitě jako mladé šelmy; na honičky mezi stromy a na schovávanou v údolích tu mají k dispozici celé nekonečné dny a ve svých snech i celé noci.

Unikají do legend, do příběhů, které si vyprávějí před spaním, a do nočních můr, o nichž jejich rodiče nemají ponětí. Po ztracených, zapomenutých stezkách, které byste sami marně hledali, při hrách kolem rozbořených kamenných zdí, tam všude se za nimi táhne křik a tkaničky od bot jako ocas komety. A kdo že to čeká na břehu řeky 8

s rukama ve vrboví, komu patří smích, co se třepotavě snáší z větve vysoko nad vámi, komu patří tvář v podrostu, vymalovaná světlem a stínem listoví, která v mžiku mizí, sotva ji zahlédnete koutkem oka?

Tyhle děti nikdy nedospějí, ani toto, ani žádné další léto. Tenhle srpen je nebude nutit pátrat ve skrytých rezervách síly a odvahy při střetech se spletitostmi světa dospělých, z nichž by pak vycházely zasmušilejší a moudřejší a zocelené pro život. Tohle léto pro ně připravilo cosi jiného.

9

1

Předem bych vás chtěl upozornit, abyste měli na paměti, že jsem kriminalista. Vztah nás kriminalistů k pravdě je naprosto zásadní, ale pokřivený a láme obraz zmateně v různých úhlech jako popraskané sklo. Pravda je podstatou naší profese, smyslem každého našeho kroku a hledáme ji za pomoci intrik pečlivě vystavěných ze lží a zatajování a veškerých variací na podvod. Pravda je ta nejpřitažlivější ženská pod sluncem a my jsme ti nejžárlivější milenci, pudově upírající komukoli jinému právo třeba jenom na ní spočinout pohledem. Pravidelně ji podvádíme, celé hodiny a dny se opájíme lží a potom se k ní vracíme vyzbrojeni tím nejpřesvědčivějším z paradoxů všech milenců: Vždyť já to udělal jenom proto, že tě tak miluju.

Jsem slušně zběhlý v metaforách, zvlášť v těch laciných a povrchních, proto si ode mě nenechte nakukat, že jsme něco jako společenství ušlechtilých rytířů, kteří se tryskem v sedle vždy po dvou honí za naší paní Pravdou, cválající na bělouši. Naše práce je špinavá, nechutná a ohavná. Děvče poskytne alibi na večer svému příteli, podezřelému z přepadení benzinky v Northside, při kterém ubodali prodavače. Zpočátku s ní flirtuju, řeknu jí, že bych se taky raději držel doma, mít takovou holku; je odbarvená, celá umaštěná, fádní obličej, nanicovatý generacemi podvýživy, a v duchu si říkám, že na místě jejího přítele bych ji s radostí vyměnil třeba i za zarostlého mukla, kterému v lochu přezdívají Kudla. Potom jí oznámím, že jsme v kapse prudce elegantních bílých tepláků jejího kluka našli označené bankovky z pokladny přepadené benzinky a že mu je, podle jeho tvrzení, dala ona, když te n večer přišla domů.

Podávám to tak přesvědčivě, s tak ohleduplnou směsicí soucitu a rozpaků nad zradou jejího přítele, že se její víra ve čtyři společně prožité roky nakonec hroutí jako domeček z karet, a mezi vzlykáním a smrkáním mi vyzvoní všechno, od hodiny a minuty, kdy ten její odešel večer z domu, až po jeho sexuální nedostatky, zatímco on dřepí ve vedlejší výslechové místnosti s mým parťákem, který z něj není 10

schopen dostat ani slovo, kromě věčného „S tim běžte do hajzlu, byl sem doma s Jackií.“ Potom ji jemně poplácám po rameni a podám jí papírový kapesník, šálek čaje a prohlášení.

Tohle je tedy moje práce a člověk ji nedělá a pokud ano, tak ne dlouho bez jisté vrozené náklonnosti k jejím přednostem a nárokům.

Než se tedy pustíte do mého příběhu, chtěl jsem vám říct tyhle dvě věci: Dychtím po pravdě. A lžu.

Následující fakta jsem vyčetl ve složce onoho případu den poté, co jsem nastoupil k policii. Budu se k tomu příběhu vracet znovu a znovu, a to nejrůznějšími způsoby. Je možná smutný, ale je můj: toto je jediný příběh na světě, který nikdy nebude moct vyprávět nikdo jiný než já.

V úterý 14. srpna 1984 odpoledne si v malém městečku Knocknaree v hrabství Dublin na silnici poblíž svého domova hrály tři děti Germaine (Jamie) Elinor Rowanová, Adam Robert Ryan a Peter Joseph Savage. Všem bylo dvanáct let. Byl horký, slunečný den, a tak spousta místních byla venku na zahradě a několik svědků vidělo děti v různou dobu během odpoledne chodit po zídce na konci silnice, jezdit na kolech a houpat se na houpačce z pneumatiky.

Knocknaree byla tehdy jen řídká zástavba domků, oddělená od rozlehlého lesa metr a půl vysokou zídkou. Kolem tří odpoledne děti nechaly kola u Savageových vpředu na zahradě a řekly paní Angele Savageové, která tu věšela prádlo, že si jdou hrát do lesa. Chodily tam často a dobře tu část lesa znaly, proto si paní Savageová nedělala starosti, že by mohly zabloudit. Peter měl hodinky a matka mu řekla, ať je o půl sedmé doma na večeři. To dosvědčila sousedka, paní Mary Therese Corryová, a několik svědků vidělo děti přelézat zídku na konci silnice a odcházet do lesa.

Když se Peter Savage nevrátil do tři čtvrtě na sedm, zaskočila paní Savageová za matkami obou ostatních dětí v domnění, že jsou všechny u jedné z nich. žádné z dětí se však dosud nevrátilo. Na Petera byl obvykle spoleh, ale rodiče si v té době stále ještě starosti nedělali; předpokládali, že se děti prostě jen zabraly do hry a zapomněly na čas.

Zhruba za pět minut sedm se paní Savageová vypravila po silnici k lesu, zašla kousek mezi stromy a volala na děti. Neslyšela žádnou 11

odpověď a nevšimla si ničeho, co by naznačovalo, že by v lese mohla být živá duše.

Vrátila se domů, aby připravila večeři manželovi, panu Josephu Savageovi, a jejich čtyřem mladším dětem. Po večeři se pan Savage a pan John Ryan, otec Adama Ryana, vypravili o něco hlouběji do lesa, volali na děti a znovu se nedočkali žádné odpovědi. Ve 20.25, kdy už

se začínalo stmívat, si rodiče začali dělat vážné starosti, že děti zabloudily, a slečna Alicia Rowanová (svobodná matka Germainy), která měla telefon, zavolala na policii.

Začalo prohledávání lesa. Tou dobou se objevily také jisté dohady o tom, že děti snad mohly utéct z domova. Slečna Rowanová se totiž

rozhodla poslat Germainu na internátní školu v Dublinu, kde měla být vždy přes celý týden a do Knocknaree by se vracela jen na víkendy; Germaine odjížděla za dva týdny a všechny tři děti byly naštvané, že už nebudou spolu. Předběžná prohlídka v pokojích dětí však neodhalila, že by chybělo cokoli z jejich oblečení, peněz či osobních věcí. V Germainině pokladničce ve tvaru ruské matriošky bylo 5,85

liber a zůstala netknutá.

Ve 22.20 objevil jeden policista s baterkou Adama Ryana v hustě zarostlé části lesa skoro v jeho samém středu, zády přitisknutého k obrovskému dubu. Nehty zarýval do kmene tak hluboko, že je měl o kůru celé olámané. Vypadalo to, že tam takhle stojí už delší čas, ale na volání pátrajících neodpovídal. Byl převezen do nemocnice. Policie nasadila psovody a ti sledovali stopu zbylých pohřešovaných dětí až do míst nedaleko od dubu, u něhož nalezli Adama Ryana; tam se psi zastavili a stopu ztratili.

Když mě objevili, měl jsem na sobě modré džínové kraťasy, bílé bavlněné tričko s krátkými rukávy, bílé bavlněné ponožky a bílé tenisky. Tenisky byly celé nasáklé krví, ponožky o něco méně.

Pozdější rozbor vzorků krve odhalil, že krev prosakovala teniskami zevnitř směrem ven a ponožkami, v menším množství, zvenku dovnitř.

V laboratoři z toho usoudili, že krev natekla nejdříve do zutých tenisek a teprve po nějakém čase, když už se začínala srážet, mi někdo tenisky znovu obul, a tím se krev dostala i do ponožek. Tričko bylo na zádech čtyřikrát natržené a všechny čtyři díry se táhly rovnoběžně vedle sebe v délce sedmi až třinácti centimetrů, od středu levé lopatky k žebrům na pravé straně.

12

Nic mi nebylo, kromě menších oděrek na lýtkách, třísek pod nehty (které, jak bylo později zjištěno, pocházely z kůry onoho dubu) a hlubokých odřenin na obou kolenech, na nichž už začínaly zasychat strupy. Nebylo zcela jisté, zda jsem si kolena skutečně odřel v lese, protože jedno menší dítě (Aideen Watkinsová, pět let), které si hrálo u silnice, uvedlo, že mě dříve toho dne vidělo odřít si kolena při pádu ze zídky. Jeho výpověď se však s každým dalším výslechem lišila, proto nebyla považována za hodnověrnou. Jevil jsem také známky téměř stoprocentní katatonie skoro šestatřicet hodin jsem sám od sebe neučinil jediný pohyb a po celé dva následující týdny jsem nepromluvil ani slovo. A i potom jsem si nepamatoval nic od chvíle, kdy jsem toho odpoledne odešel z domova, po okamžik, kdy mě ošetřovali v nemocnici.

V laboratoři provedli rozbor krve na mých teniskách a ponožkách v roce 1984 v Irsku ještě nebylo možné určit DNA a došli k závěru, že se jedná o krevní skupinu A plus. Také moji krevní skupinu určili jako A plus, ale bylo nepravděpodobné, že by z mých ran na kolenou, přestože šlo o hluboké odřeniny, mohlo vytéct tolik krve, aby mohly tenisky tak nasáknout. V kartě Germainy Rowanové, které provedli rozbor krve o dva roky dříve, před operací slepého střeva, byla uvedena krevní skupina také A plus. Přestože Peterovi Savageovi žádný rozbor krve nikdy neprovedli, byl jako původce krve vyloučen, protože oba jeho rodiče měli krevní skupinu 0, a nebylo tedy možné, že by mohl mít jakoukoli jinou. Při nedostatku nezvratných důkazů vyšetřovatelé nemohli vyloučit ani možnost, že krev pocházela od nějaké čtvrté osoby, ani to, že patřila více než jednomu člověku.

Pátrání pokračovalo také celou noc 14. srpna a následující týdny skupiny dobrovolníků pročesávaly přilehlá pole a kopce, prohledaly každou známou bažinu a strouhu v okolí, potápěči prozkoumali řeku, která lesem protékala bez výsledku. O čtrnáct měsíců později pan Andrew Raftery, místní usedlík, při procházce se psem v lese objevil v křoví asi šedesát metrů od místa, kde mě našli, hodinky. Byly to typicky dětské hodinky na ciferníku byl obrázek fotbalisty nakročeného k výkopu a na konci vteřinovky byl míč. Manželé Savageovi je identifikovali jako hodinky jejich syna Petera a paní Savageová potvrdila, že ono odpoledne, kdy zmizel, je měl na ruce.

Umělohmotný řemínek jako by byl od kovových hodinek utržen silou, 13

možná když Peter při běhu zachytil řemínkem o nějakou nízkou větev.

V policejní laboratoři objevili na hodinkách a řemínku několik neúplných otisků; všechny se shodovaly s otisky nalezenými na věcech Petera Savage.

Přes několikanásobnou policejní výzvu a rozsáhlou kampaň v médiích nebyla po Peterovi Savageovi a Germaině Rowanové nalezena jediná stopa.

K policii jsem se dal proto, že jsem chtěl být detektivem na oddělení vražd. Studium a praxe v uniformě Templemore College, nekonečné hodiny úmorného výcviku, bezcílné bloumání ulicemi městeček v komické zelené reflexní vestě, vyšetřování, který ze tří místních delikventů rozbil okno v zahradním domku paní McSweeneyové –, to vše jsem vnímal jako nějakou trapně absurdní frašku z Ionescova pera, zkoušku

trpělivosti,

kterou

musím

z jakéhosi

zvráceného

byrokratického důvodu podstoupit, než mi bude dovoleno dělat skutečnou práci. Nikdy na ta léta nevzpomínám, ani si je jasně nepamatuju. S nikým jsem se nebratříčkoval; svou netečnost k celému tomu procesu jsem bral jako bezděčnou a nezbytnou, jako vedlejší účinek nějakého sedativa, zatímco ostatní policisti v ní spatřovali záměrnou povýšenost, vědomé pohrdání jejich poctivým venkovským původem a poctivým venkovským úsilím. Možná to tak bylo. Nedávno jsem našel jeden svůj zápis v deníku z časů na koleji, ve kterém jsem svoje spolužáky popsal jako „stádo ufuněných degenerovaných vidláků, co se brodí tak hustým marasmem klišé, že přímo cítíte slaninu s kapustou, kraví lejno a kostelní svíce“. I s přihlédnutím k tomu, že jsem snad tehdy neměl zrovna dobrý den, to podle mě svědčí o jistém nedostatku úcty ke kulturním rozdílnostem.

Nové pracovní šaty nádherně střižené obleky z materiálu tak jemného, že byl na omak jako živý, košile s nenápadnými modrými či zelenými proužky, kašmírové kravaty hebké jako králičí srst mi visely ve skříni skoro rok předtím, než jsem se na oddělení vražd skutečně dostal. Miluju tahle nevyřčená pravidla v oblékání. Byla to jedna z věcí, které mě na téhle práci zaujaly jako první tohle a taky ta tajuplná služební hantýrka: mikrostopa, rekognice, laborka. V jednom z těch městeček jako z knížky od Stephena Kinga, kam mě poslali 14

rovnou z Templemore, došlo k vraždě bylo to běžné domácí násilí, vystupňované do rozměrů, které předčily i očekávání samotného pachatele, ale jelikož předešlá přítelkyně toho chlapa zemřela za podezřelých okolností, přijela to celé vyšetřit dvojice kriminalistů z oddělení vražd. Celý ten týden, co u nás trávili, jsem po očku od svého stolu sledoval kávovar, a kdykoli si tam kriminalisti odskočili na kafe, hned jsem tam byl taky, hezky pomalu si doléval mléko a přitom naslouchal suchému, brutálnímu rytmu jejich hovoru: jakmile v laborce identifikujou to vroubkování, pošlou se vzorky na toxikologický. Znovu jsem začal kouřit, abych se za nimi mohl trousit ven na parkoviště, šlukovat pár metrů od nich, tupě zírat do nebe a přitom naslouchat. Vždycky mi věnovali krátký nepřítomný úsměv, občas i nějaké to cvaknutí z otlučeného kovového zapalovače a potom mi dali zády najevo nezájem a vrátili se ke svm rafinovaným, mnoharozměrným strategiím. Nejdřív sebereme matku, necháme ho doma hodinku dvě ve strachu, co z ní vytáhneme, a pak si pro něj přijedeme. Nachystáme místnost pro rekonstrukci, ale jenom ho přes ni rychle protáhneme, aby neměl čas se rozkoukat.

Ale nemyslete si, že jsem se stal kriminalistou z jakéhosi donkichotského důvodu, abych vyřešil tu záhadu ze svého dětství. Ten spis jsem si přečetl pouze jednou, a to hned první den, když jsem pozdě večer osaměl v kanceláři, osvětlené jenom mojí stolní lampou (kolem hlavy mi jako netopýři začaly vířit ozvěny zapomenutých jmen, která ve výpovědích, psaných vybledlou propiskou, svědčily o tom, jak Jamie kopla svou matku, protože nechtěla do internátní školy, jak se na kraji lesa po večerech potloukali „divoce vyhlížející“ výrostci, jak měla Peterova matka jednou na tváři modřinu), a od té doby jsem ji už

nikdy neotevřel. Prahl jsem po oněch tajných vědomostech, po téměř neviditelných texturách, které, podobně jako Braillovo písmo, dokážou rozluštit pouze zasvěcení. Tihle dva kriminalisté z oddělení vražd byli jako dva aristokrati projíždějící zapadákovem, jako artisté odění do oslnivě zářivých kostýmů. Hráli o ty nejvyšší sázky a ve své hře byli mistry.

Přitom jsem dobře věděl, že to, co dělají, je špinavost. Lidé jsou krutí a bezohlední; tohle, to pozorování chladným, soustředěným zrakem a drobné upravování tu jedné tu druhé okolnosti až do úplného 15

zhroucení základního pudu sebezáchovy člověka, to je bestiálnost ve své nejčistší, nejryzejší a nejrozvinutější podobě.

O Cassii jsme se doslechli už několik dní předtím, než na naše oddělení přišla, pravděpodobně dokonce ještě než tu nabídku vůbec dostala. Šeptanda u nás funguje absurdně a starosvětsky dokonale.

Oddělení vražd je malé, má pouhých dvacet stálých zaměstnanců, působí tu značné tlaky a při jakékoli další zátěži (něčí odchod, něčí příchod, příliš mnoho nebo naopak příliš málo práce) tu vzniká náznak jakési klaustrofobní hysterie, v níž to jenom vře spletitými spojenectvími a horečnatým šířením drbů. Přestože já jsem obvykle jaksi mimo tuhle hru, zvěsti o Cassii Maddoxové měly takovou razanci, že nemohly minout ani mě.

Jednak to byla ženská, což budilo jistou míru jen chabě potlačeného pobouření. Sice jsme všichni prošli dostatečně solidním výcvikem na to, abychom se museli děsit předsudků, ale někde hluboko v nás je stále zakořeněná jakási nostalgie po padesátých letech (a to i mezi lidmi mého věku, protože ve velké části Irska padesátá léta skončila až rokem 1995, ve kterém jsme skočili rovnýma nohama do thatcherovských let osmdesátých), kdy jste podezřelého donutili k přiznání hrozbou, že to povíte jeho mámě, kdy jedinými cizinci v zemi byli medici a práce jediným bezpečným útočištěm před ženským sekýrováním. Cassie byla teprve čtvrtá ženská, která kdy na oddělení vražd přišla, přičemž nejméně jedna z těch předešlých se ukázala jako hrubý omyl (podle některých úmyslný) a do lidové slovesnosti oddělení se nesmazatelně zapsala tím, že se i se svým kolegou skoro nechala odprásknout, když zpanikaři la a mrštila po obklíčeném zločinci bouchačkou.

Cassii bylo navíc pouhých osmadvacet a teprve před pár lety vypadla z Templemore. Vraždy patří mezi elitní oddělení a nikdo pod třicet se do něj nedostane, pokud jeho otec není v politice. Zpravidla si musíte nejdřív odkroutit pár let jako asistent, příštipkařit, kde je třeba, a potom se prokousat vzhůru přes jedno dvě jiná oddělení. Cassie měla za sebou jenom necelý rok u protidrogového. Nevyhnutelně se začalo povídat, že spí s někým nahoře nebo taky že je čísi nemanželská dcera nebo s krapet větší dávkou originality že nachytala kohosi 16

vlivného, jak si kupuje drogy, a tohle místo měla dostat odměnou za to, že bude držet jazyk za zuby.

Já jsem s přijetím Cassie Maddoxové žádný problém neměl. Na oddělení vražd jsem byl teprve pár měsíců, ale jak chlapácké sexuální narážky v šatně a soupeření v auťácích a v kolínské, tak lehce bigotní vtípky vydávané za „ironické“, při kterých jsem vždycky pociťoval neodolatelnou potřebu pustit se do pedantské přednášky na téma ironie a její definice, jsem nesnášel. Celkem vzato jsem dával ženám přednost před muži. Taky jsem trpěl jistými niternými komplikovanými pochybnostmi o tom, jestli na oddělení vůbec patřím. Bylo mi skoro jednatřicet a měl jsem za sebou dva roky jako asistent a dva na domácím násilí, takže moje jmenování nebilo do očí tak jako v případě Cassie, ale občas jsem měl pocit, že nadřízení mě považovali za dobrého kriminalistu stejně tupě a mechanicky, jako budou někteří muži vždycky považovat vysokou, štíhlou blondýnu za krásnou, i kdyby měla obličej jako krocan
postižený Basedowovou chorobou jen proto, že splňuju všechny předpoklady. Mám dokonalou televizní výslovnost, kterou jsem si osvojil jako ochranné maskování na internátní škole, a tahle škraboška kolonizátora dodnes budí respekt neboť přestože Irové budou vždycky fandit absolutně jakémukoli týmu, který hraje proti Anglii, a znám řadu hospod, kde bych si nemohl být jistý, že až si budu objednávat skleničku, nedostanu zezadu do hlavy půllitrem, dosud žijí v představě, že kdokoli obdařený klidem anglického lorda je inteligentnější, vzdělanější a zpravidla je mužem na svém místě. Navíc jsem vysoký, a pokud mám správně střižený oblek, vyhlíží má kostnatá, shrbená postava štíhle a elegantně. A zvláštním způsobem jsem i docela pohledný. U filmu bych byl jako stvořený pro role schopných detektivů, možná duchaplných samotářských podivínů, kteří neohroženě nasazují krk a vždycky dopadnou pachatele.

S takovým člověkem nemám ovšem prakticky nic společného, i když pochybuju, že si toho někdo jiný vůbec všiml. Občas, když jsem to o samotě trochu přehnal s vodkou, odehrávaly se mi před očima živé paranoidní scénáře, v nichž vrchní komisař zjistí, že jsem ve skutečnosti synek státního zaměstnance z Knocknaree, a okamžitě mě odlifruje na odbor hospodářské kriminality. Teď, když tu bude Cassie Maddoxová, napadlo mě, značně klesá pravděpodobnost, že se bude někdo zabývat jakýmkoli podezřením vůči mé osobě.

17

Když potom nakonec přišla, bylo to tak trochu zklamání. Všechny ty šťavnaté drby mi v hlavě vytvořily obraz filmové hvězdičky s nohama dlouhýma až bůhvíkam, hřívou jako z reklamy na šampon, eventuálně napasované do přiléhavého kalhotového kostýmku. Náš vrchní komisař O’Kelly ji představil na pondělní ranní poradě. Vstala a řekla cosi obvyklého o tom, jak je ráda, že může na tomhle oddělení pracovat a že snad bude splňovat jeho vysoké nároky; byla tak tak středně vysokého vzrůstu, měla chlapeckou, štíhlou postavu, hranatá ramena a tmavé kudrnaté vlasy. Nebyla můj typ vždycky jsem měl slabost spíš pro dívčí typy, líbezné panenky, které obejmete jednou rukou a zatočíte se s nimi dokola –, ale měla něco do sebe: možná to bylo jen v tom, jak stála, váhu přenesenou na jeden bok, zpříma a uvolněně jako gymnastka; možná to bylo jen tou její tajemností.

„Slyšel jsem, že je ze zednářský rodiny a prej pohrozili, že nechaj oddělení zrušit, když ji sem nevezmou,“ ozval se za mnou Sam O’Neill. Sam je zavalitý, dobromyslný flegmatik z Galway. Rozhodně jsem ho netipoval jako jednoho z těch, co se nechají smést celou tou tsunami z drbů a blábolů.

„Panebože,“ řekl jsem na to. Dostal mě. Sam se zakřenil, zavrtěl hlavou a proklouzl kolem na své místo. Znovu jsem si začal Cassii prohlížet. Teď už zase seděla a jednou nohou se opírala o židli před sebou, blok položený na stehně.

Podle oblečení rozhodně nevypadala jako detektiv z oddělení vražd. Sotva se tu trochu rozkoukáte, ovládne vás pocit, že byste měli působit profesionálně, vzdělaně a oblékat se diskrétně a nákladně, se špetkou originality. Daňovým poplatníkům nabízíme za jejich peníze konejšivé klišé. Většinou nakupujeme v Brown Thomas, během výprodejů, a občas se v práci sejdeme s takovou špetkou originality, která je trapně identická. Největší kreaturou, jakou v tomhle směru naše oddělení zažilo, byl kretén Quigley, který mluvil jako kačer Duffy s donegalským přízvukem a pod kvádrem nosil tričko s nápisem (JSEM CVOK), protože měl pocit, že tak působí odvážně. Když mu potom konečně došlo, že to nikoho z nás ani v nejmenším nezajímá, natož aby nás to šokovalo, zavolal mámě a v den výprodejů se spolu vypravili na nákupy do Brown Thomas.

Ten první den jsem si Cassii zařadil do stejné kategorie. Měla na sobě kapsáče, vínový vlněný svetr s rukávy sahajícími až daleko za 18

zápěstí a obnošené tenisky a já to celé vnímal jako strojenost: Koukejte, víte, co mně s těma vašima konvencema můžete? Ta jiskřička odporu, kterou to ve mně vykřesalo, jen zvýšila její přitažlivost. Je ve mně cosi, co mě silně přitahuje k ženám, které mi lezou na nervy.

Následující týdny jsem ji příliš neregistroval, pokud pominu běžnou míru, s jakou vnímáte jakoukoli slušně vyhlížející ženskou, když jste obklopeni samými muži. Její zapracování dostal na starost Tom Costello, prošedivělý veterán našeho oddělení, a já zrovna dělal na bezdomovci, kterého našli umláceného v jedné zapadlé uličce. Něco z tíživosti a neúprosnosti jeho života prosáklo i do jeho smrti a byl to jeden z těch případů, které jsou beznadějné od samého začátku žádné stopy, nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel, ať už ho zabil kdo chtěl, byl pravděpodobně tak opilý či zfetovaný, že si to ani nepamatoval –, a tak jiskra mého nováčkovského nadšení začala trochu pohasínat.

Navíc jsem měl za parťáka Quigleyho, což nebylo nic moc; jeho představa o humoru spočívala v přehrávání dlouhých pasáží z Wallace a Gromita, kterým se řehtal jako datel Woody, aby mi dokázal jejich vtipnost, a mně začínalo svítat, že mě k němu přiklepli nikoli proto, že bude mít pro nováčka pochopení, ale protože s ním nikdo jiný dělat nechtěl. Na to, abych Cassii poznal, jsem neměl čas ani energii. Někdy si říkám, jestli by to takhle šlo dál. I na malých odděleních se vždy najdou lidé, se kterými si navzájem na chodbě vyměníte maximálně pozdrav a úsměv, jen proto, že nikde jinde se vaše cesty nezkříží.

Stali se z nás přátelé díky jejímu mopedu, krémové vespě z jednaosmdesátého, jenž mi, navzdory tomu, že jde o klasiku, tak nějak připomíná vořecha, který měl za jednoho z prapředků vlčáka.

Říkám mu „kozí dech“, abych Cassii namíchl; a ona zase říká mému otlučenému bílému landroveru „kundolap“, v příležitostné narážce na mé přítelkyně, nebo „ekomobil“, když má tu svoji hádavou náladu.

Kozí dech se jednoho odporně deštivého, větrného zářijového dne rozhodl před naší budovou stávkovat. Vyjížděl jsem zrovna z parkoviště a uviděl tuhle mrňavou, promočenou holku, která vypadala jako Kenny ze South Parku, stát vedle jejího promáčeného prdítka a ječet na autobus, který ji právě pocákal. Zastavil jsem a zavolal z okýnka: „Potřebuješ pomoct?“

Podívala se na mě a zavolala: „Jak jsi na to přišel?“ A potom se, k mému dokonalému překvapení, rozesmála.

19

Asi tak na pět minut, kdy jsem se snažil vespu nastartovat, jsem se do ní zamiloval. V té velikánské pláštěnce vypadala na osm, klidně by k ní sedly i gumáky s beruškami, a z červené kapuce hleděly veliké hnědé oči, řasy osázené kapkami deště a tvářička kotěte. Nejraději bych ji vytřel něžně do sucha před praskajícím krbem obrovským ručníkem. Jenže potom řekla: „Hele, pusť mě k tomu… musíš zmáčknout tady ten čudlík,“ a já zvedl obočí a odpověděl: „Čudlík?

No jasně, ženský.“

Okamžitě jsem toho zalitoval vtipkování mi nikdy moc nešlo a, nikdy nevíte, mohla to být zakuklená zarytá feministka, která mi tu v dešti začne kázat o Amelii Earhartové. Ale Cassie na mě nevzrušeně pohlédla úkosem, sepjala ruce s mokrým plesknutím a hláskem Marilyn Monroe zavzdychala: „Ach, vždycky jsem snila o tom, až

pojede kolem rytíř v lesklé zbroji a mě, nebožátko, zachrání! Akorát že v tom snu to byl krasavec.“

V tu chvíli jsem ji viděl jinak, jako když zatřepete kaleidoskopem.

Přestal jsem se do ní zamilovávat a začal ji mít neskutečně rád. Podíval jsem se na její pláštěnku s kapucí a řekl: „Panebože, zabijou Kennyho.“ Potom jsem naložil její kozí dech dozadu do svého landroveru a zavezl ji domů.

Bydlela v horním patře polorozpadlého georgiánského domu v Sandymountu, v garsonce, kterou majitelé v inzerátech označují jako obývací ložnici s dostatkem místa pro návštěvy. Ulice to byla klidná, z posuvných oken byl výhled přes střechy na sandymountskou pláž.

Dřevěné police přetékající starými brožovanými knihami, nízká viktoriánská pohovka s jedovatě tyrkysovým čalouněním, velký futon s přikrývkou z ručně posešívaných kousíčků, žádná výzdoba ani plakáty, na okenní římse hrstka mušlí a kamínků a kaštanů.

Nepamatuji si z toho večera mnoho určitého a Cassie podle svých slov taky ne. Vybavím si, o čem jsme si zhruba povídali, pár pronikavě jasných dojmů, ale nemohl bych vám zopakovat skoro jediné slovo.

Přijde mi to zvláštní, v jistém rozpoložení to považuji dokonce za tajemné a řadím ten večer k oněm výpadkům paměti, jež byly po staletí přičítány vílám či čarodějkám nebo mimozemšťanům a z nichž nikdo neprocitne bez následků. Jenže tato okna v čase obvykle mívá jen 20

jeden člověk; to, že jsme ho měli společně, připomíná dvojčata tápající slepě rukama v prostoru ve stavu beztíže a beze slov.

Vím, že jsem zůstal na večeři studentskou večeři, čerstvé těstoviny s omáčkou ze sklenice, svařená whiskey v porcelánových hrnečcích. Vzpomínám, že Cassie otevřela obrovskou skříň, která zabírala skoro celou jednu stěnu, a vytáhla z ní ručník, abych si osušil vlasy. Někdo, patrně ona, zasadil dovnitř skříně police. Byly od sebe vzdálené nepravidelně a narvané nesourodou hromadou předmětů.

Nestačil jsem si je prohlédnout pozorněji, ale byly mezi nimi omlácené smaltované hrnce, zápisníky v mramorovaných deskách, měkké svetry zářivých barev, haldy popsaného papíru. Jako by to vypadlo z nějaké staré ilustrace pohádkové chaloupky.

Pamatuju si alespoň to, že jsem se jí nakonec zeptal: „A jak ses vůbec dostala k nám na oddělení?“ Bavili jsme se předtím o tom, jak se zapracovává, a proto jsem si myslel, že má otázka bude znít naprosto nenuceně. Ale ona se na mě maličko škodolibě usmála, jako bychom hráli dámu a ona mě přistihla, že podvádím a snažím se to zamaskovat.

„Myslíš kvůli tomu, že jsem ženská?“

„Spíš jsem myslel kvůli tomu, že jsi tak mladá,“ odpověděl jsem, i když jsem měl samozřejmě na mysli obojí.

„Costello mi včera řekl ‚hochu’,“ usmála se Cassie. „‚Všechna čest, hochu.’ Pak ale znervózněl a začal koktat. Myslím, že dostal strach, jestli ho nebudu žalovat.“

„To byla pravděpodobně poklona, svým způsobem,“ řekl jsem na to.

„Tak jsem to taky brala. Je vážně milej, fakt.“ Vzala si cigaretu a natáhla ke mně ruku; hodil jsem jí svůj zapalovač.

„Někdo mi říkal, žes byla nastrčená jako šlapka a načapala jsi nějakýho hlavouna,“ pokračoval jsem. Cassie mi hodila zapalovač zpět a zakřenila se.

„Quigley, že jo? Ten mi povídal, že jseš špicl z MI6.“

„Cože?“ rozčílil jsem se a chytil se přímo do vlastní pasti.

„Quigley je kretén.“

„Ježkovy voči, vážně?“ řekla a začala se smát. Po chvíli jsem se přidal. To s tím špiclem mě naštvalo pokud tomu někdo fakt uvěřil, už se mi nikdy s ničím nesvěří. Když mě někdo pokládá za Angličana, 21

dohání mě to až k nesmyslné zuřivosti, ale jistým způsobem jsem si vychutnával představu sebe jako Jamese Bonda.

„Jsem z Dublinu, “ řekl jsem. „Ten přízvuk jsem chytil na internátní škole v Anglii. A to pako, kterýmu vyoperovali mozek, to moc dobře ví.“ Což byla pravda; první týdny mého působení na oddělení se do mě Quigley bez ustání navážel, co prý dělá Angličan u irské policie, jako když vás dítě do zblbnutí rýpá do ramene a mele dokola „Proč? Proč?

Proč?“ Nakonec jsem porušil svou zásadu nikomu se nesvěřovat a vysvětlil mu, jak se to s tím přízvukem má. Očividně jsem měl volit mírnější slova.

„A jaký to je, dělat s ním?“ zeptala se Cassie.

„Jako když pomalu přicházíš o rozum,“ odpověděl jsem.

Něčím, stále si nejsem jist tím, co to bylo, jsem si v té chvíli získal Cassiinu důvěru. Naklonila se na bok, hrnek si vzala do druhé ruky (podle ní jsme tenkrát ještě popíjeli jenom kávu a to, že to byla svařená whiskey, jsem si prý jen vsugeroval, protože jsme ji tu zimu spolu později pili tak často, jenže já to vím jistě, pamatuju si na to ostré píchání hřebíčku do jazyka, na tu opojnou páru) a vyhrnula si tričko až

pod prsa. Šokovalo mě to natolik, že mi došlo až po chvíli, co mi ukazuje dlouhou jizvu, dosud zarudlou, vystouplou, se stopami po stezích, která se táhla podél jednoho žebra. „Bodná rána,“ řekla.

Nechápal jsem, jak to, že nikoho z nás tahle samozřejmost nenapadla. Kriminalista zraněný ve službě si může vybrat své příští působiště. Nebrali jsme tuhle možnost v úvahu asi proto, že jsme o ničem takovém neslyšeli zvěsti o pobodání policistky by jakékoli dohady okamžitě utnuly.

„Ježíši, co se stalo?“

„Byla jsem nastrčená jako informátorka na dublinský univerzitě.“

Tím se vysvětlovalo jak její oblečení, tak ten informační deficit na špionážním si potrpěli na mlčenlivost. „Proto jsem se dostala ke kriminálce tak rychle. Na koleji se kšeftovalo s drogama a na drogovým chtěli vědět, kdo za tím je. Potřebovali lidi, co by se vydávali za studenty. Šla jsem do toho jako postgraduální studentka psychologie. Před Templemore jsem dělala psychologii pár let na Trinity, takže jsem se orientovala. A taky vypadám mladě.“

A vypadala. Ve tváři měla takový zvláštní jas, s jakým jsem se u nikoho jiného nesetkal; pleť měla hladkou jako dítě a díky jejím 22

rysům široká ústa, vysoké oblé lícní kosti, pršák, dlouhé křivky obočí ostatní lidi vedle ní vypadali nevýrazně a mdle. Pokud vím, nikdy se nemalovala, používala jen balzám na rty s nádechem červeně, který voněl skořicí a dělal ji ještě mladší. Jen málo lidí by o ní řeklo, že je krásná, ale já vždy inklinoval spíš k zakázkové výrobě než ke značkovému zboží a pohled na ni mi skýtal potěšení daleko větší než

pohled na jakýkoli z oněch blonďatých klonů, o kterých měly časopisy tu drzost tvrdit, že bych po nich měl toužit.

„Takže tě odhalili?“

„ Ne, “ odmítla dotčeně. „Zjistila jsem, kdo je hlavní dealer jeden vylízanej bohatej synáček z Blackrocku, studoval byznys, samozřejmě a celý měsíce jsem se s ním kamarádíčkovala, smála se jeho blbým fórům a opravovala mu školní práce. Potom jsem mu navrhla, že bych třeba mohla prodávat holkám, že by třeba raději kupovaly drogy od holky. To se mu zalíbilo, všechno šlo jako po másle, sem tam jsem naznačila, že by třeba bylo jednodušší, kdybych si pro matroš chodila přímo k dodavateli a nebrala ho přes něj.

Jenomže potom to hošánek začal sám trochu přehánět se šňupáním speedu to bylo v květnu, začínalo mu zkouškový. Začal bejt paranoickej, vzal si do hlavy, že mu chci celej ten jeho byznys vyfouknout a bodnul mě nožem.“ Usrkla z hrnku. „Ale Quigleymu o tom ani muk. Ta operace ještě není u konce, takže bych o tom neměla mluvit. Ať si ten ubohej mrňavej sráč užívá těch svých bludů.“

V skrytu duše to na mě udělalo silný dojem, ne jenom ta bodná rána (koneckonců, říkal jsem si, ta přece nesvědčí o žádné mimořádné odvaze nebo inteligenci, pouze o tom, že nestačila uhnout), ale ta temná, adrenalinem napumpovaná představa špionážní práce a ta naprostá nenucenost, s jakou celý příběh vyprávěla. Jelikož jsem sám tvrdě pracoval na tom, abych se zdokonalil v markýrování bohorovné lhostejnosti, dokážu rozeznat tu skutečnou.

„Ježíši,“ řekl jsem na to, „vsadím se, že dostal pořádně do těla, když ho přitáhli.“ Já sám jsem zatčené nikdy nemlátil mám pocit, že stačí, když v nich vzbudíte pocit, že byste mohli –, ale znám chlapy, kteří to dělají, a každý, kdo pobodá poldu, s velkou pravděpodobností schytá cestou na stanici pár modřin.

23

Pobaveně zvedla obočí. „Nepřitáhli ho. Tím by to celý zvrtali.

Potřebujou se přes něj dostat k dodavateli, zrovna na něj nasadili novýho agenta.“

„Copak ty nechceš, aby si to odskákal?“ zeptal jsem se, zaskočený jejím klidem a svým vlastním plíživým pocitem naivity. „Dyť tě bodnul nožem.“

Cassie pokrčila rameny. „Vlastně když se to tak vezme, k tomu měl důvod. Já na něj přece hrála kámošku, abych ho dostala. A byl to sjetej dealer. Sjetí dealeři přece takový věci dělají.“

Potom už se mi paměť znovu zamlžuje. Vzpomínám si, že jsem na ni taky chtěl udělat dojem, přestože mě nikdo nikdy nepobodal, ani jsem se nezapletl do žádné přestřelky či čehokoli podobného, a vyprávěl jsem jí dlouhou, nesourodou a z většiny pravdivou historku z doby svého působení na oddělení domácího násilí o tom, jak jsem přemlouval chlápka, který vyhrožoval, že i se svým dítětem skočí ze střechy činžáku (musel jsem být trochu opilý, což je další důvod, proč jsem si tak jistý, že jsme pili svařenou whiskey). Vzpomínám si, tuším, na vášnivou debatu o Dylanu Thomasovi, na to, jak Cassie gestikulovala vkleče na pohovce a její cigareta dohořívala zapomenutá v popelníku. Dobírali jsme se navzájem, s humorem, ale váhavě jako ostýchavé děti, které se jen oťukávají, a oba jsme po každém výpadu pokradmu kontrolovali, jestli jsme náhodou už nezašli příliš daleko nebo nějak toho druhého nezranili. Posl
ouchali jsme Firelight a Cowboy Junkies a Cassie si roztomile prozpěvovala neumělým a tlumeným hlasem s nimi.

„Ty drogy, cos dostávala od toho hošana,“ zeptal jsem se jí později, „tys fakt prodávala studentům?“

Cassie vstala, aby postavila konvici na sporák. „Občas,“

odpověděla.

„Neštvalo tě to?“

„Na špiclování mě štvalo všechno,“ řekla Cassie. „Všechno.“

Druhý den ráno v práci už z nás byli přátelé. Bylo to vážně tak prosté jako v té pohádce mimoděk jsme zaseli semínko a probudili se spolu na obrovské fazoli. O přestávce jsem zachytil Cassiin pohled, naznačil jsem cigaretu a šli jsme spolu ven. Každý jsme se posadili na jeden 24

konec lavičky jako knižní zarážka a přehodil nohu přes nohu. Po šichtě na mě počkala a naoko nadávala, jak dlouho mi trvá, než se vypravím („Jako bych si chtěla vyrazit se Sarah Jessikou Parkerovou.

Nezapomeň na lesk na rty, zlatíčko, ať pro něj nemusíme zase posílat šoféra.“) a cestou po schodech dolů řekla: „Pivko?“ Nedokážu pochopit, jaká alchymie z nás mohla za jediný večer udělat dlouholeté přátele. Můžu to vysvětlit jedině tak, že jsme oba poznali, se samozřejmostí, která nás vůbec nepřekvapila, že si nadmíru rozumíme.

Jakmile se pod Costellovým vedením rozkoukala, vzal jsem si ji za parťáka. O’Kelly z toho neskákal nadšením nelíbila se mu představa, že by spolu měli dělat takoví dva zajíci, a taky to znamenalo, že by musel najít někoho jiného ke Quigleymu –, jenže mně se podařilo, spíš díky neuvěřitelnému štěstí, než vlastní rafinovanosti, vypátrat chlapa, který zaslechl, jak se kdosi chvástá, že oddělal toho bezdomovce, takže jsem měl u O’Kellyho oko a plně jsem toho využil. Upozornil nás, že nám bude dávat jenom ty nejjednodušší nebo beznadějné případy, „nic, co by vyžadovalo skutečnou detektivní práci“, a my pokorně přikyvovali a potom jsme mu znovu poděkovali, s jistotou, že vrahové rozhodně neberou ohledy na to, kdy se policii hodí další zašmodrchaný případ a kdy ne. Cassie si přestěhovala věci na stůl vedle toho mého a Quigleyho pověsili na krk Costellovi, takže na nás celé týdny vrhal smutné vyčítav é pohledy jako nějaký týraný labrador.

V následujících dvou letech jsme si na oddělení získali, troufám si říct, slušnou pověst. Přivlekli jsme toho podezřelého z vraždy v zapadlé uličce a vyslýchali ho šest hodin, dokud se nepřiznal přestože kdyby se mělo z toho záznamu vystříhat každé „do hajzlu zasranýho“, pochybuju, že by měl přes čtyřicet minut. Byl to feťák, který se jmenoval Wayne („Wayne?“ prohodil jsem ke Cassii, když jsme mu šli pro sprite a pozorovali ho, jak si před polopropustným zrcadlem vymačkává beďary. „To mu rodiče mohli po narození rovnou nechat vytetovat na čelo ‚Z naší rodiny nikdo nedodělal střední školu’.“) a toho bezdomovce, kterému se přezdívalo Fousáč Eddie, umlátil, protože mu ukradl deku. Když Wayne podepsal výpověď, zajímal se, jestli dostane tu deku zpátky. Předali jsme ho uniformovaným, řekli mu, že oni už uvidí, co se s tím dá dělat, a potom jsme s flaškou 25

šampaňského zamířili ke Cassii, kde jsme si vykládali do šesti do rána.

Druhý den jsme přišli do práce pozdě a otupělí a pořád ještě trochu uhihňaní.

Jak se dalo čekat, Quigley a pár dalších na mě nějakou dobu dotírali, jestli jsem s ní píchal a jestli je po tom jak divá; jakmile jim došlo, že vážně nic nebylo, začali ji mít za lesbu (já sám vždycky z Cassie cítil naprosto evidentní ženskost, ale chápal jsem, že jedinci s jistým uvažováním by v jejím účesu, v tom, že se nelíčila a v jejích pánských manžestrácích mohli spatřovat sapfické sklony). Nakonec to Cassii přestalo bavit a vyřídila to tím, že se na vánočním večírku ukázala v černých sametových šatech bez ramínek a s udělaným ragbistou Gerrym. Ve skutečnosti to byl její bratránek z druhého kolena a byl šťastně ženatý, ale pro Cassii měl slabost a byl bez námitek ochotný na ni celý večer zbožně civět, pokud jí to mělo v práci pomoct.

Od té chvíle všechny fámy zvolna ustaly a lidé nás nechali víceméně na pokoji, což nám oběma vyhovovalo. I když to tak nevypadá, Cassie není nijak zvlášť společenská, o nic víc než já; je živá, pohotově vtipná a dokáže se bavit s kýmkoli, ale pokud si může vybrat, dává přednost mé společnosti před větší skupinou. Často jsem spával u ní na pohovce. Procento vyřešených případů jsme měli solidní a stoupalo; O’Kelly nám přestal vyhrožovat, že nás rozdělí, pokaždé, když jsme včas neodevzdali papíry. Potom, co jsme se byli v soudní síni podívat, jak Wayne vyfasuje trest za zabití („do hajzlu zasranýho“), Sam O’Neill nás v malé karikatuře obratně vypodobnil jako Muldera a Scullyovou (dodnes ji někde mám schovanou) a Cassie si ji přilepila z boku na počítač, hned vedle samolepky, na které stálo „Zlej polda! žádná bábovka!“

Zpětně mám pocit, že se Cassie objevila v pravý čas. V mé naivně velkolepé, lákavé představě o oddělení vražd nefiguroval ani Quigley, ani drby, ani nekonečné vyslýchání feťáků se slovní zásobou o šesti výrazech a s výslovností zubní vrtačky. Maloval jsem si ho jako jakousi vyšší formu existence, v níž všechny malichernosti a banality shoří v odhodlání, jehož náboj je tak silný, že jenom jiskří, proto jsem byl tváří v tvář skutečnosti zaražený a zklamaný jako dítě, které otevře dárek zabalený do třpytivého papíru a uvnitř najde vlněné ponožky.

Kdyby nebylo Cassie, myslím, že by se ze mě možná stal ten detektiv 26

ze seriálu Zákon a pořádek, ten, co má žaludeční vředy a ve všem spatřuje vládní spiknutí.

27

2

Případ Devlinová jsme vyfasovali jednu srpnovou středu ráno. Podle mých záznamů to bylo v 11.48, poté, co všichni ostatní odešli na kafe.

Hráli jsme s Cassií na mém počítači Červy.

„Ha,“ řekla Cassie, když rozvlnila jednoho ze svých červů s baseballovou pálkou k tomu mému a srazila ho z útesu. Můj červ, Čistič Willy, na mě při pádu do oceánu zaječel: „Ty srágoro!“

„To jsem ti nechal,“ řekl jsem jí.

„Jasně že nechal,“ odpověděla Cassie. „žádnej pořádnej chlap se přece nenechá porazit od malý holky. I ten červ to dobře ví. Leda tak srágora s rozinkama namísto koulí a bez kapky testosteronu by moh…“

„Naštěstí nemám o svým mužství nejmenší pochyby, takže se mě tvoje fóry ani trochu…“

„Pššt,“ řekla Cassie a otočila mi hlavu zpět k monitoru. „Hodnej chlapeček. Jen si hezky hraj s tím svým červíkem. Nikdo jinej si s ním totiž nehraje.“

„Myslím, že se nechám přeložit někam, kde si užiju víc klidu, třeba k pohotovostní jednotce.“

„U pohotovostní jednotky vyžadujou rychlou reakci, zlatíčko,“

ušklíbla se Cassie. „Pokud ti trvá půl hodiny, než se rozhodneš, co uděláš s imaginárním červem, nesvěřili by ti ani rukojmí.“

V tom okamžiku vpadl na služebnu O’Kelly a vyštěkl: „Kde jsou všichni?“ Cassie rychle klepla na Alt Tab; jeden z jejích červů se jmenoval O’Keťas schválně ho posílala do beznadějných situací a s chutí sledovala, jak vylétává do vzduchu.

„Mají pauzu,“ řekl jsem.

„Parta archeologů našla mrtvolu. Kdo je volnej?“

„My to vezmem,“ ozvala se Cassie. Odrazila se nohou od mé židle a vystřelila zpátky ke svému stolu.

„Proč my?“ řekl jsem. „To nemůže vyřídit patolog?“

Archeologové mají ze zákona nařízeno zavolat policii, jakmile najdou lidské ostatky v hloubce menší než devět stop pod povrchem.

28

To pro případ, že by nějakého génia napadlo ukrýt svou oběť na pohřebišti ze čtrnáctého století v naději, že se mezi středověkými mrtvolami ztratí. Zákon je zřejmě toho názoru, že pokud se někomu podaří vykopat jámu hlubší než devět stop, aniž by ho při tom kdokoli zpozoroval, zasluhuje nějakou tu menší výhodu za vytrvalost.

Pořádková policie a patologové jsou přivoláváni poměrně pravidelně, kdykoli sesuv půdy či eroze odhalí nějakou kostru kousek pod povrchem, ale obvykle jde jen o formalitu; ostatky ze současnosti se dají od starověkých poznat poměrně snadno. Kriminalisté jsou přivoláváni jen za výjimečných okolností, obvykle pokud se maso a kosti v rašeliništi zachovaly tak dokonale, že tělo má veškerou naléhavost čerstvé mrtvoly.

„Tuhle ne,“ odpověděl O’Kelly. „Je to čerstvý. Malá holka, vypadá to na vraždu. Uniformovaní chtěli nás. Je to hnedka tady v Knocknaree, takže tam nebudete muset zůstávat na noc.“

S mým dechem se stalo něco zvláštního. Cassie si přestala házet věci do brašny a já cítil, jak po mně na zlomek vteřiny švihla pohledem. „Pane, promiňte, ale v týhle chvíli si vážně nemůžem dovolit vzít naplno další vraždu. Máme rozdělanej ten případ McLoughlin a…“

„Zajímavý je, že když jste si od toho slibovala jedno zabitý odpoledne, tak vám to nevadilo, Maddoxová,“ skočil jí do řeči O’Kelly. Nemá Cassii rád kvůli celé řadě trapně průhledných důvodů kvůli jejímu pohlaví, oblékání, věku, takřka heroickému rejstříku a ta průhlednost ji štve daleko víc, než averze sama. „Pokud máte čas na jednodenní výlet na venkov, máte taky čas na seriózní vyšetření vraždy. Technici už jsou na cestě.“ A byl pryč.

„Do hajzlu,“ řekla Cassie. „Do hajzlu, ten kokot mrňavej. Ryane, prosím tě, promiň. Nemohla jsem tušit…“

„To je v pohodě, Cassie,“ odpověděl jsem. Jedna z nejlepších věcí na Cassii je ta, že ví, kdy má držet jazyk za zuby a nechat mě na pokoji. Sice měla tentokrát řídit ona, ale vybrala můj oblíbený civilní vůz Saab 98, který se řídí jedna radost a hodila mi klíčky. V autě vyhrabala z brašny svůj zásobník na cédéčka a podala mi ho; řidič vybírá muziku, jenže já si většinou svoje cédéčka zapomenu. Vybral jsem si první nahrávku, která hrála ve tvrdých, dunivých basech, a dal ji pořádně nahlas.

29

Od toho léta jsem v Knocknaree nebyl. Odjel jsem na internátní školu pár týdnů poté, co na ni měla odjet Jamie ne do té samé, ale ve Wiltshire, tak daleko, jak si jenom naši mohli dovolit a když jsem přijel na Vánoce domů, bydleli jsme už v Leixlipu, na druhé straně Dublinu. Jakmile jsme najeli na výpadovku, musela Cassie vyhrabat mapu a najít výjezd a potom nás navigovat po okreskách plných výmolů mezi travnatými mezemi a přerostlými živými ploty, které škrábaly o okna.

Samozřejmě jsem si vždy přál, abych si dokázal vzpomenout, co se v tom lese tenkrát stalo. Těch několik málo lidí, kteří o celé věci z Knocknaree vědí, mi dříve či později jednomyslně radilo, abych zkusil hypnotickou regresi, ale mně z nějakého důvodu přijde ta představa odporná. Mám hlubokou nedůvěru vůči všemu, co zavání New Age ne kvůli praktikám samým, jež, pokud můžu soudit z bezpečné vzdálenosti, snad i mají něco do sebe, ale kvůli lidem, kteří v nich jedou a kteří se na vás lepí na večírcích, aby mohli žvanit o tom, že v životě si už vytrpěli dost a zasluhují si být šťastní. Obávám se, že bych se mohl z hypnózy probrat s takovým tím planoucím zrakem, plným osvícené samolibosti, s jakým po hospodách obrací cizí lidi na víru sedmnáctiletý kluk, který právě objevil Kerouaca.

Naleziště v Knocknaree tvořila obrovská plocha na mírném svahu.

Byla odkrytá na samou hlínu, zbrázděná klikyháky rukopisu archeologů výkopy, obřími mraveništi z hlíny, stavebními buňkami, rozptýlenými pozůstatky zdiva z neotesaného kamene, jež působily jako jakýsi pomatený labyrint –, díky kterému působil celý prostor surrealisticky, postfuturisticky. Na jedné straně ho ohraničoval pás stromů, na druhé zídka, za níž vykukovaly úhledné štíty domů, táhnoucí se od stromů až k silnici. V horní části svahu, poblíž zídky, se shlukovali technici kolem čehosi vyznačeného dokola modrobílou policejní páskou. Pravděpodobně jsem je do jednoho znal, ale souvislosti bílé pracovní pláště, pilné ruce v rukavicích, hromada jemných přístrojů z nich dělaly cosi cizího a zlověstného, co mělo snad i příchuť CIA. Pár identifikovatelných objektů tu působilo ilustrativně neměnným a uklidňujícím dojmem nízký obílený dům hned u silnice, před kterým se na řetězu nervózně vz pínal černobílý 30

ovčácký pes; kamenná věž porostlá břečťanem, který se ve vánku vlnil jako voda. V temném zákoutí řeky, která protínala cíp pole, se mihotalo světlo.

tenisky patou zabořené do hlíny na břehu, stíny listoví vytvářející skvrny na červeném tričku, udice z prutu a provázku, zaplácnutí komára: Ticho! Vyplašíš ryby! Na tomto prostranství stál před dvaceti lety les. Zbyl z něj jen tenhle pás stromů. V jednom z těch domků za zídkou jsme bydleli.

Nečekal jsem to. Nesleduji irské zprávy; vždycky se zvrhnou v jakousi únavnou změť identických politiků se sociopatickým pohledem, kteří nesrozumitelně drmolí, jako když pustíte desku na vyšší rychlost. Raději se dívám na zahraniční zprávy, kde odstup vše dostatečně zjednodušuje a vede ke konejšivé iluzi, že mezi jednotlivými herci je nějaký rozdíl. Věděl jsem, zřejmě jsem to někde mimoděk zaslechl, že někde u Knocknaree je archeologické naleziště a že je předmětem jakýchsi sporů, ale o podrobnosti ani o přesnou polohu jsem se nezajímal. Na tohle jsem připravený nebyl.

Zaparkoval jsem na odpočívadle mezi dodávkou technické výjezdové skupiny a velkým černým mercedesem státního patologa, blízko několika stavebních buněk na druhé straně silnice. Vystoupili jsme z auta a já se zastavil, abych zkontroloval pistoli: čistá, nabitá, zajištěná. Nosím ji v pouzdře pod paží; mít ji viditelně mi připadá jako netaktnost, což je jen legitimní obdoba exhibicionismu. Cassie říká „na netaktnost kašlu, když měříš něco málo přes sto šedesát, jseš mladej a ženská k tomu, tak trocha nezdravé autority není k zahození“ a nosí ji na opasku. Tenhle rozpor často hraje v náš prospěch lidi nevědí, z koho mají mít strach, jestli z té malé s bouchačkou, anebo z toho velkého, zdánlivě bez bouchačky, a tahle nejistota je vyvádí z rovnováhy.

Cassie se opřela o auto a vyhrabala z brašny cigarety. „Dáš si?“

„Ne, díky,“ odpověděl jsem. Projel jsem si popruhy, jestli nemám některý překroucený, a utáhl řemínky. Prsty jako bych měl tlusté a nemotorné, jako by ani nepatřily k mému tělu. Neměl jsem zájem, aby se Cassie pustila do poučování, že ať už je ta holka kdo chce, a ať už je jak dlouho chce po smrti, není pravděpodobné, že by se vrah krčil někde za stavební buňkou, a bylo proto nutné vytahovat pistoli.

Zaklonila hlavu a vyfukovala kouř do větví nad sebou. Byl to irský 31

letní den jako z učebnice, který popuzoval svou upejpavostí sluníčko a mraky ženoucí se po obloze ve větru ostrém jako žiletka –, schopný se každou vteřinou nenuceně přehoupnout do slejváku, pařáku či obojího najednou.

„Pojď,“ řekl jsem. „Nástup na scénu.“ Cassie zamáčkla cigaretu o podrážku, nedopalek zastrčila zpět do balíčku a zamířili jsme přes silnici.

Mezi stavebními buňkami postával chlapík ve středních letech v rozpáraném svetru, s ustaraným výrazem. Když nás uviděl, ožil.

„Z kriminálky,“ řekl. „Vy budete ti z kriminálky, že? Doktor Hunt… tedy, Ian Hunt. Vedoucí archeologického průzkumu. Kam byste rádi nejdřív do kanceláře nebo k té mrtvé nebo…? Já v tom moc chodit neumím, víte. Protokol a tyhle věci.“ Patřil k těm lidem, které si v duchu začnete okamžitě přetvářet v karikaturu: rozčepýřená křídla, zobák a ejhle, Profesor žluna.

„Detektiv Maddoxová a tohle je detektiv Ryan,“ řekla Cassie.

„Pokud nemáte nic proti, pane doktore, třeba by někdo z vašich lidí mohl provést detektiva Ryana po nalezišti a vy byste mi mezitím ukázal to tělo?“

Mrcha malá, pomyslel jsem si. Cítil jsem se nesvůj a zároveň otupěle, jako bych se pekelně zkouřil a potom se to snažil vykurýrovat záplavou kofeinu; světlo mihotající se na kouscích slídy v rozježděné hlíně až příliš oslňovalo, klamalo a těkalo. Nepřál jsem si, aby na mě někdo bral ohledy. Ale jedním z našich nepsaných pravidel je, aspoň na veřejnosti, že spolu nediskutujeme. A jeden z nás toho občas využije.

„No… dobře,“ řekl Hunt a zamžoural na nás přes brýle. Působil dojmem, jako by mu neustále něco vypadávalo linkované žluté listy ze zápisníku, zmuchlané papírové kapesníky, napůl rozbalené pastilky proti kašli –, přestože v rukou nic neměl. „Ano, samozřejmě. Jsou všichni… No, prohlídky dělá většinou Mark a Damien, ale Damien je… Marku!“ Mávl nazdařbůh k otevřeným dveřím jedné ze stavebních buněk a já uvnitř letmo zahlédl hlouček lidí natlačených kolem holého stolu maskáče, sendviče a kouřící hrnky, hroudy hlíny na podlaze. Jeden z chlapů odhodil na stůl balíček karet a začal se vyplétat ze změti plastových židlí.

32

„Řekl jsem jim všem, aby tu zůstali,“ pokračoval Hunt. „Nevěděl jsem, jestli… Důkazy, otisky prstů a… mikrostopy.“

„Výborně, pane doktore,“ řekla Cassie. „Budeme se snažit to tady skončit co nejdřív, abyste se mohli zase vrátit k práci.“

„Už na to máme jenom pár tejdnů,“ ozval se ten chlap od vchodu do stavební buňky. Byl malý a šlachovitý, v huňatém svetru by vypadal skoro jako dítě; měl na sobě ale tričko, zablácené kapsáče a bagančata a pod rukávy se mu rýsovaly svaly, jaké mívají boxeři muší váhy.

„Takže byste měl pohnout a vzít tady kolegu na prohlídku,“

odpověděla mu Cassie.

„Marku,“ řekl Hunt. „Marku, tady pan od kriminálky to tu potřebuje ukázat. Jako normálně, celé naleziště.“

Mark na chvíli pohlédl na Cassii a potom přikývl; očividně právě prošla nějakým jeho soukromým testem. Vykročil ke mně. Bylo mu kolem pětadvaceti, měl dlouhé světlé vlasy stažené do gumičky, úzkou tvář se sytě zelenýma, jasně pronikavýma očima. Muži jako on muži, které zjevně zajímá čistě jen to, co si oni myslí o ostatních, nikoli to, co si ostatní myslí o nich mě vždy silně znervózňovali. Oplývají jakousi gyroskopickou jistotou, která ve mně vyvolává pocit, jako bych blekotal, choval se strojeně, servilně, jako bych byl v nepravých šatech na nepravém místě.

„Budete potřebovat gumáky,“ řekl mi a upřel cynický pohled na moje boty. Měl venkovsky břitký přízvuk. „Nějaký jsou v boudě s nářadím.“

„Zvládnu to bez nich,“ odpověděl jsem. Dovedl jsem si představit, že na archeologickém nalezišti budou taky několik stop hluboké jámy plné bahna, ale ani náhodou jsem nehodlal trávit ráno tím, že budu klopýtat za tímhle chlapem s kalhotami komicky nasoukanými do nějakých vyřazených gumáků. Potřeboval jsem něco, šálek čaje, cigaretu, cokoli, co by mi poskytlo výmluvu, abych se mohl na pět minut v klidu posadit a promyslet, co s tím.

Mark zvedl jedno obočí. „Jak chcete. Tak tudy.“

Zamířil mezi stavebními buňkami pryč, aniž se ohlédl, jestli jdu taky. Pustil jsem se za ním a Cassie se na mě nečekaně ušklíbla nezbedně, jako by říkala dostala jsem tě! Hned mi bylo o něco líp, a tak, aby to viděla, jsem se poškrábal na tváři prostředníčkem.

33

Mark mě vedl přes naleziště úzkou pěšinou mezi tajemnými výkopy a hromadami kamení. Šel jako nějaký mistr bojových umění nebo pytlák, dlouhým, přirozeným, vyváženým krokem. „Středověká kanalizační strouha,“ řekl a ukázal prstem. Z opuštěných koleček plných hlíny vzlétly dvě vrány, a když došly k názoru, že jsme neškodní, zase se vrátily k přebírání zeminy. „A tohle je neolitická osada. Tady to místo bylo obydlený víceméně bez přestávky od doby kamenný. A je pořád. Támhle ten dům je z osmnáctýho století. Je to jedno z míst, kde chystali vzpouru z roku 1798.“ Koukl na mě přes rameno a já pocítil absurdní nutkání vysvětlit mu svůj přízvuk a vysvětlit mu, že nejenže jsem Ir, ale navíc pocházím přímo odtud.

„Jeho současnej obyvatel je přímej potomek toho, co dům postavil.“

Došli jsme ke kamenné věži uprostřed naleziště. Mezi listy břečťanu byly vidět střílny pro lučištníky a na jedné straně se od ní táhla část zbořené zdi. Byla mi nejasně, nepříjemně povědomá, ale nedokázal jsem říct, jestli jsem si na ni pamatoval doopravdy, anebo jsem měl pouze pocit, že bych si ji pamatovat měl.

Mark vytáhl z maskáčů balíček tabáku a začal si balit cigaretu. Obě dlaně měl hned u prstů omotané papírovou lepící páskou. „Tuhle věž

postavil ve čtrnáctým století rod Walshů, v průběhu dalších několika staletí přistavěli celou tvrz. Toto všecko bylo jejich území, támhle od těch kopců“ mávl rukou k obzoru, zvrásněnému vysokými kopci, zarostlými tmavými stromy „až po ohyb řeky za tím šedivým statkem. Byli to zbojníci, lapkové. V sedmnáctým století se občas vydali do Dublinu, až k britskejm kasárnám v Rathmines, tam pobrali pár pušek, každýmu vojákovi, co jim přišel pod ruku, usekli hlavu a práskli do bot. Než se Britové stačili rozkoukat a pustit se za nima, byli už na půli cesty zpátky.“

Lepšího vypravěče byste nenašli. Hlavou se mi honili vzpínající se koně, zář pochodní a zlý chechot, zrychlující se puls válečných bubnů.

Přes jeho rameno jsem viděl Cassii, jak u pásky, ohraničující místo činu, mluví s Cooperem a dělá si poznámky.

„Nerad vás přerušuju,“ řekl jsem, „ale obávám se, že na celou prohlídku nebudu mít čas. Potřebuju jenom úplně základní informace o nalezišti.“

Mark olízl cigaretový papírek, zalepil cigaretu a vytáhl zapalovač.

„Jak chcete,“ řekl a začal ukazovat. „Neolitická osada, obřadní kámen 34

z doby bronzový, rotunda z doby železný, vikingský obydlí, věž ze čtrnáctýho století, tvrz z šestnáctýho století, dům z osmnáctýho století.“ U „obřadního kamene z doby bronzový“ stála Cassie s techniky.

„Hlídá někdo naleziště v noci?“ zeptal jsem se.

Zasmál se. „Né. Sklad nálezů a kancl samozřejmě zamykáme, ale všecko, co má fakticky hodnotu, jde stejně rovnou do hlavního kanclu.

A před měsícem dvěma jsme začali zamykat i boudu s nářadím ztrácely se nám nějaký věci a přišli jsme na to, že když je sucho, sedláci si kropí pole našima hadicema. No jo. K čemu to tady hlídat?

Do měsíce to stejně všecko přijde pryč, kromě tady tohohle.“ Plácl dlaní do zdi věže; v břečťanu nad našimi hlavami cosi zašramotilo.

„Jak to?“ zeptal jsem se.

Hleděl na mě s výrazem, v němž se zračila impozantní míra nedůvěřivosti a znechucení. „Do měsíce,“ vyslovoval zřetelně kvůli mně, „to tady naše zasraná vláda srovná všecko se zemí a postaví tady nějakou zasranou dálnici. Milostivě svolila, že věž tady může zůstat stát na nějakým podělaným ostrůvku, aby se mohla chvástat, jak nesmírně jí leží na srdci zachování našeho kulturního dědictví.“

Teď už jsem si vzpomněl jakýsi uhlazený politik se ve zprávách pohoršoval nad archeology, kteří chtějí, aby daňový poplatník zaplatil další miliony za přepracování projektu. Potom jsem pravděpodobně přepnul na jiný kanál. „Budeme se snažit, abychom vás příliš nezdrželi,“ řekl jsem. „Ten pes u toho domu, štěká, když se někdo na nalezišti objeví?“

Mark pokrčil rameny a znovu potáhl z cigarety. „Na nás ne, jenže nás zná. Krmíme ho zbytkama a tak. Moh by, kdyby se někdo přiblížil k domu, zvlášť v noci, ale na někoho tam nahoře u tý zídky těžko. To už není jeho teritorium.“

„A co auta štěká na auta?“

„Na vaše štěkal? Je to ovčáckej pes, ne hlídací.“ Vyslal mezi zuby úzký proužek kouře.

Takže vrah mohl přijít na naleziště z kteréhokoli směru od silnice, od městečka, klidně i podél řeky, pokud si rád věci komplikoval. „To je zatím všechno,“ řekl jsem. „Díky za váš čas.

Kdybyste zatím zůstal s ostatními, za pár minut se vás přijdeme ještě na něco zeptat.“

35

„Nešlapte nikam, kde je to rozkopaný,“ řekl Mark a odkráčel zpět ke stavebním buňkám. Já zamířil do svahu k mrtvému tělu.

Obřadní kámen z doby bronzové byl obrovský plochý kvádr přes dva metry na délku, metr na šířku a metr na výšku. Prostor kolem něj byl nahrubo srovnaný buldozerem nedávno, soudě podle toho, jak jsem se bořil do hlíny –, ale pás kolem kamene zůstal netknutý, takže kámen čněl vysoko jako nějaký ostrov uprostřed rozbrázděné zeminy.

Na něm mezi kopřivami a vysokou trávou cosi modrobíle svítilo.

Nebyla to Jamie. To jsem už víceméně věděl kdyby to vypadalo, že by to mohla být ona, Cassie by mi to přišla říct –, ale i tak mi to vyrazilo dech. Ta dívenka měla dlouhé tmavé vlasy, jeden cop přehozený přes tvář. To bylo to jediné, čeho jsem si zprvu všiml, těch tmavých vlasů. Ze začátku mi ani nedošlo, že Jamiino tělo by tu nemohlo ležet tak zachované.

S Cooperem jsem se minul ubíral se zpět k silnici a při každém kroku vytřepával nohu jako kočka. Jeden technik fotografoval, druhý čistil štětečkem plochu balvanu kvůli otiskům; hrstka místních policajtů roztržitě postávala a tlachala s patology nad nosítky. Po trávě byly rozeseté číslované trojúhelníkové značky. Cassie se Sophií Millerovou dřepěly vedle kamenné desky a prohlížely si něco na její hraně. Okamžitě jsem věděl, že je to Sophie; i přes anonymní pracovní plášť ji prozrazovalo její vzpřímené držení těla. Sophii mám z výjezdové skupiny nejradši. Je štíhlá, má tmavé vlasy, je rezervovaná a v bílé igelitové čepici si ji dokážu představit, jak se sklání nad lůžky s raněnými vojáky, šeptá jim něco konejšivého, hasí žízeň doušky vody z čutory a přitom v dálce slyším dunění děl. Ve skutečnosti je ale snadno popudlivá a nedůtklivá a dokáže usadit několika peprnými slovy koho koli od inspektorů po prokurátory. Mám rád rozpory.

„Kudy?“ zavolal jsem od pásky. Na místo činu člověk nevstupuje, dokud mu to technik nedovolí.

„Ahoj, Robe,“ křikla Sophie, narovnala se a stáhla si roušku.

„Počkej.“

Cassie přišla jako první. „Je mrtvá teprve zhruba den,“ řekla tiše, než dorazila Sophie. Byla ve tváři trochu pobledlá; většina z nás se tomu při pohledu na mrtvé dítě neubrání.

„Díky, Cass,“ řekl jsem. „Ahoj, Sophie.“

36

„Ahoj, Robe. Vy dva mi pořád ještě dlužíte skleničku.“ Slíbili jsme jí před pár měsíci, že ji pozveme na koktejl, pokud v laboratoři urychlí nějaký rozbor vzorků krve. Od té doby si všichni pravidelně říkáme „musíme spolu zajít na tu skleničku“, a nikdy se k tomu nedostaneme.

„Když pohneš s tímhle, máš u nás i večeři,“ odpověděl jsem.

„Copak tu máme?“

„Holka, běloška, deset až třináct let,“ sdělila Cassie. „Bez zjištění totožnosti. V kapse měla klíč, vypadá jako od domu, ale to je všechno.

Má rozbitou hlavu, ale Cooper zjistil petechiální krvácení a taky nějaký stopy na krku po možným škrcení, takže na příčinu smrti si budem muset počkat. Je oblečená, ale vypadá to, že byla pravděpodobně znásilněná. Je to celý moc podivný, Robe. Cooper říká, že je mrtvá kolem šestatřiceti hodin, jenže na ní ještě nezačal pracovat prakticky žádnej hmyz a taky nechápu, jak by si jí archeologové mohli nevšimnout, kdyby tady ležela celej včerejšek.“

„Takže ji nezabil tady?“

„Ani náhodou,“ řekla Sophie. „Na tom balvanu není ani stopa po krvi, ani jediná kapka z té rány na hlavě. Vrah ji zabil někde jinde, pravděpodobně zhruba den ji schovával a potom odnesl sem.“

„Máte něco?“

„Je toho spousta,“ řekla. „Až moc. Vypadá to, že se tu schází mládež z okolí. Cigaretový nedopalky, plechovky od piva, pár plechovek koly, žvýkačka, tři vykouřený jointy. Dva použitý kondomy.

Jakmile budete mít podezřelýho, můžem s tím vším v laborce porovnat jeho vzorky, což bude peklo ale jestli mám bejt upřímná, podle mě je to klasická pubescentní veteš. Otisky podrážek všude kolem. Sponka do vlasů. Podle mě není její byla zašlapaná v hlíně hned u toho balvanu a vypadá to, že se tam tak válela už nějakej ten pátek –, ale můžete to zkusit ověřit. Není to nic, co by nosily puberťačky; je celá z umělý hmoty, na konci má jahodu, takový nosí většinou malý holky.“

záblesk blonďatých vlasů

Měl jsem pocit, jako bych se zprudka zaklonil; musel jsem rychle vyrovnat rovnováhu, abych nespadl. Slyšel jsem Cassii, jak někde za Sophií rychle dodává: „Pravděpodobně není její. Všechno, co má na sobě, je modrý nebo bílý, včetně gumiček do vlasů. Tahle holka nosila oblečení barevně sladěný. Ale prověříme to.“

„Jseš v pořádku?“ zeptala se Sophie.

37

„Jsem v pohodě,“ vypadlo ze mě. „Jenom potřebuju kafe.“ Výhoda nového, moderního, tepajícího Dublinu ve znamení dvojitého espresa je ta, že jakoukoli blbou náladu můžete svést na kávový deficit. V éře čaje to takhle nikdy nefungovalo, alespoň ne na stejné úrovni obecné přijatelnosti.

„Koupím mu k narozeninám kapačku s kofeinem,“ usmála se Cassie. I ona má Sophii ráda. „Bez svý dávky je použitelnej ještě míň než normálně. Pověz mu to o tom balvanu.“

„Jo, našli jsme dvě zajímavý věcičky,“ řekla Sophie. „Zaprvé zhruba takhle velkej kámen,“ ukázala dlaněmi asi dvacet centimetrů od sebe, „kterej je podle mě jednou z vražedných zbraní. Ležel v trávě u zídky. Na jedný straně byl samá krev, vlasy a úlomky kosti.“

„Nějaký otisky?“ zeptal jsem se.

„Ne. Pár šmouh, ale vypadají spíš jako od rukavic. Zajímavější je ale to, kde ležel tam nahoře u zídky; mohlo by to znamenat, že sem pachatel přišel od městečka a přelezl přes ni, ale taky možná jenom chtěl, abychom si to mysleli a taky to, že ho zahodil tady. Člověka by napadlo spíš to, že ho umyje a zasadí si ho doma na zahrádce, než že se bude vláčet s ním i s tělem až sem.“

„A nemohl bejt v trávě už předtím?“ zeptal jsem se. „Tělo na něj mohlo spadnout, třeba když ji smýkal přes tu zídku.“

„To bych neřekla,“ odpověděla Sophie. Přenesla zvolna váhu z nohy na nohu a pokusila se mě postrčit ke kamenné desce; chtěla se vrátit k práci. Odvrátil jsem pohled. Nejsem vůbec cimprlich, pokud jde o mrtvoly, a zcela jistě jsem viděl ještě horší batole, které před rokem vlastní otec zkopal tak, že bylo prakticky v půli zlomené –, ale pořád ještě jsem měl zvláštní pocit, jakousi závrať, jako by oči nebyly schopné dostatečně zaostřit. Možná doopravdy potřebuju kafe, napadlo mě. „Ležel zakrvavenou stranou dolů. A tráva pod ním byla čerstvá, zelená; ten kámen tam nebyl dlouho.“

„Navíc když ji sem přinesl, tak už nekrvácela,“ přidala se Cassie.

„Jo a ještě něco zajímavýho,“ řekla Sophie. „Pojď se podívat na tohle.“

Smířil jsem se s nevyhnutelným a podlezl pásku. Ostatní technici vzhlédli a ustoupili od balvanu, aby nám uvolnili místo. Oba byli velice mladí, teprve praktikanti, a mě náhle napadlo, jak nás asi musejí vnímat: o kolik jim musíme připadat starší, o kolik povznesenější, 38

o kolik zběhlejší v tom malicherném umění a manévrech dospělosti.

Nějakým způsobem mě to dostalo do rovnováhy, ta představa, jak dva kriminalisté z oddělení vražd kráčejí k mrtvému dítěti se zkušeným, nic neprozrazujícím pohledem, bok po boku.

Ležela stočená na levém boku, jakoby ukolébána ke spánku na pohovce tichým hovorem dospělých. Levá ruka jí padala přes okraj balvanu; pravá byla přehozena přes hruď, v zápěstí ohnutá dolů v nepřirozeném úhlu. Na sobě měla kouřově modré kapsáče, takové ty se zipy a řemínky na nejnezvyklejších místech, bílé tričko s krátkými rukávy, vpředu s potiskem stylizovaných modrých chrp v řadě, a bílé tenisky. Cassie měla pravdu, na barvách si dala záležet: silný cop přehozený přes tvář měla na konci zavázaný modrou gumičkou s hedvábnou chrpou. Byla malá a drobounká, ale pod jednou vyhrnutou nohavicí bylo vidět pevné, svalnaté lýtko. Deset až třináct let zhruba sedělo ňadra jí teprve začínala pučet a nadzvedávala tričko téměř neznatelně. Nos, ústa a špičky předních zubů měla od zaschlé krve.

Vánek si pohrával s měkkými, kučeravými vlasy nad čelem.

Na rukou měla navlečené průhledné igelitové sáčky, na zápěstích zavázané. „Vypadá to, že se bránila,“ řekla Sophie. „Pár nehtů měla ulámaných. že pod ostatníma najdeme DNA, na to bych nesázela vypadají celkem čistě –, ale vezmeme mikrostopy a vlákna ze šatů.“

Na chvíli na mě zprudka dopadlo nutkání ji tam nechat odstrčit od ní pracky techniků, zařvat na postávající patology, ať koukají vypadnout. Už jsme si toho na ní vzali dost. Zůstala jí jenom její smrt a alespoň tu jsem jí chtěl nechat. Zachtělo se mi ji zabalit do měkkých přikrývek, uhladit jí zcuchané vlasy, přikrýt ji peřinou z padajícího listí a chrastění drobných živočichů. Nechat ji spát, odplouvat navždy po její tajné podzemní řece a nechat jednotlivá roční období, ať jí nad hlavou svým dechem rozfoukávají semínka odkvetlých pampelišek a roztáčejí Měsíc a víří sněhové vločky. Tak moc chtěla žít.

„Mám to samý tričko,“ řekla Cassie tiše u mého ramene.

„Z dětskýho oddělení v Penney’s.“ Už jsem ho na ní dřív viděl, ale bylo mi jasné, že už ho na sebe nevezme. Tahle pošpiněná nevinnost byla až příliš ohavná a definitivní na to, aby připouštěla jakýkoli poťouchlý nárok na spřízněnost.

„Chtěla jsem ti ukázat tohle,“ pokračovala Sophie bez rozpaků. Na místě činu netoleruje sentimentalitu ani černý humor. Podle ní se jimi 39

jen maří čas, který se má správně využít k práci na případě, ale ve skutečnosti si myslí, že tyhle berličky ke zvládání emocí jsou pro slabší povahy. Ukázala na hranu balvanu. „Chceš rukavice?“

„Nebudu se ničeho dotýkat,“ řekl jsem a přidřepl do trávy.

Z tohoto pohledu jsem viděl, že dívka má jedno oko nepatrně pootevřené, jako by spánek jen předstírala a byla připravená každou chvíli vyskočit a vykřiknout nechal se nachytat! Po jejím předloktí si metodicky odměřoval svou cestičku lesklý černý brouk.

Po obvodu celého balvanu byla na horní plošině vytesána asi na prst široká rýha, tři až pět centimetrů od kraje. Čas a vítr s deštěm ji vyhladily téměř do lesku, ale na jednom místě řemeslníkovi sekáček ujel a vyštípl v rýze kousek tak, že v ní vznikl maličký rozeklaný převis. Na jeho spodní straně byla vidět tmavá, téměř černá skvrna.

„Všimla si toho tady Helen,“ řekla Sophie. Technička ke mně vzhlédla a s ostýchavou hrdostí se usmála. „Vzali jsme vzorek a je to krev dám vám vědět, jestli lidská. Pochybuju, že to má něco společnýho s touhle mrtvou; její krev už byla dávno zaschlá, když ji sem přinesl, a kromě toho bych se vsadila, že tahle krev je roky stará.

Může bejt zvířecí nebo z nějaký dětský rvačky, cokoli, ale stejně je to zajímavý.“

Myslel jsem na jemňounkou jamku u Jamiina zápěstí, na Peterův opálený zátylek, lemovaný bílým pruhem po ostříhaných vlasech. Cítil jsem, že se Cassie na mě nedívá. „Nenapadá mě, jakou by to mohlo mít souvislost,“ řekl jsem. Vstal jsem přestával jsem být schopen držet v dřepu rovnováhu, aniž bych se musel opírat o kamennou desku a okamžitě se mi zamotala hlava.

Než jsme z naleziště odešli, stál jsem na tom malém ostrůvku nad tělem té dívky, rozhlížel se na všechny strany a vtiskával si do paměti vše kolem výkopy, domky, pole, přístupovou cestu, úhly a vzdálenosti. Podél zídky, za níž stály domky, byl ponechán úzký pás stromů, zřejmě aby chránil estetický jemnocit obyvatel před nesmlouvavou archeologickou vyhlídkou. Z větve jednoho z nich volně visela modrá umělohmotná šňůra, dlouhá několik metrů, přivázaná několika silnými uzly. Byla roztřepená, plesnivá a navozovala zlověstné představy ze středověké historie lynčující 40

dav, půlnoční sebevraždy –, ale já věděl, co to bylo. Byl to zbytek houpačky z pneumatiky.

Přestože jsem už dávno bral Knocknaree jako něco, co se stalo komusi jinému, neznámému, jistá část mne samého tu stále zůstávala.

Zatímco jsem se flákal na Templemore nebo se rozvaloval u Cassie na futonu, ten malý kluk se tu vytrvale bez ustání točil v divokých kruzích na houpačce z pneumatiky, škrábal se přes zídku za Peterovou zářící kšticí, mizel v lese ve víru opálených nohou a smíchu.

Dříve jsem si myslel, spolu s policií a médii a mými konsternovanými rodiči, že já jsem ten, který se zachránil, kluk, jehož

šťastně vyplavil domů odliv monstrózní vlny, která odnesla Petera a Jamii. Teď už ne. Ve smyslu příliš temném a zásadním na to, aby ho bylo možno považovat za metaforický, jsem z toho lesa nikdy neodešel.

41

3

Lidem o té záležitosti z Knocknaree nevykládám. Nevidím důvod; vedlo by to pouze k nekonečnému lačnému vyptávání po mých neexistujících vzpomínkách anebo k soucitným a mylným spekulacím o stavu mé psychiky, a ani po jednom z toho já netoužím. Kromě mých rodičů o tom ví jenom Cassie, Charlie, můj kamarád z internátní školy dnes je obchodním bankéřem v Londýně a jsme dosud v příležitostném kontaktu a potom ještě jedna dívka, Gemma, s níž

jsem chvilku chodil, když mi bylo asi devatenáct (značnou část času jsme spolu trávili nezřízeným chlastáním, navíc byla silně úzkostlivý typ a já měl pocit, že mi můj zážitek v jejích očích dodá na zajímavosti); víc nikdo.

Když jsem odešel do internátní školy, přestal jsem si říkat Adam a začal používat své prostřední jméno. Už si nevzpomenu, jestli to byl nápad rodičů nebo můj, ale myslím, že byl dobrý. V dublinském telefonním seznamu je sice pět stran Ryanových, ale Adam není právě běžné jméno a ta publicita byla zdrcující (dokonce i v Anglii pokradmu jsem pročítával noviny, určené k rozdělávání ohně, vytrhával všechny články, které se toho týkaly, a než jsem je spláchl, učil se je v kabince na záchodcích zpaměti). Dříve či později by na to někdo přišel. Takhle je ale nepravděpodobné, že by si někdo dal dohromady detektiva Roba a jeho anglický přízvuk s malým Adamem Ryanem z Knocknaree.

Samozřejmě jsem věděl, že teď, když jsem začal dělat na případu, který mohl mít nějakou spojitost s tím mým, měl bych o tom říct O’Kellymu, ale abych byl upřímný, ani na vteřinu mě to nenapadlo.

Zaprvé by pro mě ten případ skončil kriminalista rozhodně nesmí dělat na ničem, co by se ho mohlo jakkoli citově dotýkat a zadruhé by pravděpodobně začalo úplně znovu všechno to vyptávání na onen den v lese a mě nenapadalo, jak by to mohlo prospět případu či společnosti obecně. Dosud mám živé, zneklidňující vzpomínky na to, jak mě poprvé vyslýchali mužské hlasy s hrubým podtónem 42

nespokojenosti, drmolící nezřetelně na hranici mého slyšení, zatímco mou myslí pluly bílé mraky nezměrnou modrou oblohou a vítr kvílel v jakémsi obrovském lánu trávy. To bylo všechno, co jsem viděl a slyšel, prvních pár týdnů poté. Nepamatuju se, že bych tenkrát cokoli cítil, ale zpětně to byly strašné představy paměť zcela vymazaná, místo ní pouhý monoskop a to se opakovalo pokaždé, když se detektivové vraceli a naléhali na mě, jakýmsi asociačním procesem se mi to probouzelo kdesi vzadu v hlavě a dohánělo mě to k vyděšenému, podrážděnému vzdoru. A oni naléhali zprvu každých pár měsíců, o prázdninách, potom zhruba každý rok –, ale já jim neměl nikdy co říct a oni konečně přestali přicházet přibližně v době, kdy jsem končil školu. Cítil jsem, že to bylo skvělé rozhodnutí a za boha živého jsem nemohl přijít na jediný rozumný důvod, proč bych ho měl v této chvíli měnit.

A připouštím také, pokud mám být upřímný, že to vyhovovalo jak mému egu, tak mé zálibě v pitoresknosti, ona představa, že s tímto neobvyklým, tíživým tajemstvím kráčím případem bez jakéhokoli podezření. Tehdy mi zřejmě také připadalo, že přesně to samé by udělala i filmová postava nevyzpytatelného detektiva samotáře.

Zavolal jsem na oddělení pohřešovaných osob a skoro okamžitě jsme měli totožnost. Katharine Devlinová, věk dvanáct let, výška sto čtyřicet centimetrů, štíhlé postavy, dlouhé tmavé vlasy, oči ořechově hnědé, pohřešovaná na Knocknaree Grove 29 (rázem jsem si vzpomněl: všechny ulice v městečku se jmenovaly Knocknaree Grove nebo Close nebo Place nebo Lane, proto se všem neustále ztrácela pošta) od čtvrt na jedenáct předešlého rána, kdy ji šla matka vzbudit a zjistila, že je pryč. Děti od dvanácti let výš už běžně utíkají z domova a jelikož

zjevně odešla sama od sebe, na oddělení pohřešovaných osob jí dávali na návrat den, a teprve po jeho uplynutí byli připraveni zahájit pátrání.

Měli už připravenou tiskovou zprávu pro média tak, aby mohla být odvysílána ve večerních zprávách.

Jakmile jsem měl totožnost, i když jen předběžnou, pocítil jsem nepřiměřenou úlevu. Samozřejmě jsem věděl, že malá holka zvlášť pokud je zdravá a oblečená jako ze škatulky se v tak malé zemi jako Irsko neobjeví mrtvá, aniž by se k ní někdo přihlásil; ale pár věcí na 43

tomhle případu mi nahánělo husí kůži a jistá pověrčivost ve mně živila přesvědčení, že tohle dítě zůstane beze jména, jako by spadlo z nebe, že její DNA bude odpovídat krvi z mých tenisek, a plodila další podobné fantasmagorie jako vystřižené z Akt X. Od Sophie jsme dostali fotografii pořízenou polaroidem z nejméně zneklidňujícího úhlu, abychom ji mohli ukázat rodině kvůli rekognici a zamířili zpět ke stavebním buňkám.

Když jsme přicházeli, vykoukl z jedné z nich Hunt jako kukačka ze starých hodin. „Už jste… je to tedy určitě vražda, že? Chudák dítě.

Hrůza.“

„Bereme to jako pravděpodobnou možnost,“ řekl jsem na to.

„Budeme teď potřebovat v rychlosti vyslechnout vaše lidi. A potom bychom rádi mluvili s tím, kdo našel tělo. Ostatní se můžou vrátit k práci, pokud nebudou chodit na místo činu. Vyslechneme je později.“

„A jak… Podle čeho poznají, kde to… kam nesmějí? Bude tam páska nebo něco?“

„Místo činu je ohraničené páskou,“ odpověděl jsem. „Stačí, když

nebudou chodit za ni.“

„Budeme vás muset poprosit o nějaké místo, které bychom mohli používat jako provizorní kancelář,“ řekla Cassie. „Dneska a možná i další dny. Kde by to bylo možné?“

„Nejlepší to bude ve skladě nálezů,“ ozval se Mark, který se tu z ničeho nic zhmotnil. „Kancl budeme potřebovat a všude jinde je humáč.“ To slovo jsem slyšel poprvé, ale pohled dveřmi stavební buňky vrstvy bláta rozšlapané holínkami, nízké zprohýbané lavice, zahradní nářadí a jízdní kola poházená bez ladu a skladu a žluté reflexní vesty, které mi nepříjemně připomínaly mé časy strávené v uniformě vše dokonale vysvětloval.

„Jestli je tam stůl a pár židlí, bohatě to stačí,“ řekl jsem.

„Sklad nálezů,“ pohodil hlavou směrem k jedné stavební buňce.

„Co je s Damienem?“ zeptala se Hunta Cassie.

Bezradně zamrkal s pusou dokořán, jako by parodoval údiv.

„Cože… s jakým Damienem?“

„S Damienem, co tady pracuje. Předtím jste říkal, že prohlídky obvykle dělají Mark s Damienem, ale Damien že to tu detektivovi Ryanovi ukázat nemůže. Jak to?“

44

„Právě Damien a Mel ji našli,“ řekl Mark, než byl Hunt schopný ze sebe cokoli vymáčknout. „Sebralo je to.“

„Damien jak?“ zapisovala si Cassie.

„Donnelly,“ uklidnil se Hunt, konečně už zase pevný v kramflecích. „Damien Donnelly.“

„A s kým že ji našel?“

„Mel Jacksonová. Melanie,“ upřesnil Mark.

„Jdeme si s nimi promluvit,“ řekl jsem.

Brigádníci dosud vysedávali kolem stolu ve své provizorní kantýně. Bylo jich tam patnáct nebo dvacet; když jsme vešli, obrátili hlavy ke dveřím, dychtivě a synchronizovaně jako ptáčata v hnízdě.

Byli všichni mladí, těsně po dvacítce, a ještě mladší vzhled jim dodávaly odrbané studentské šaty a větrem ošlehaná, venkovská prostota, která mi, přestože jsem chápal její iluzornost, připomínala osadníky kibuců a hrdiny seriálů ze zemědělských usedlostí. Dívky nebyly namalované a vlasy měly svázané do copů nebo culíků, utažených spíš účelně, než aby vypadaly roztomile; kluci měli strniště a loupala se jim kůže od sluníčka. Jeden z nich, ve vlněné čapce, s tváří, jež bývá noční můrou každé prostinké učitelky, začal mezitím z nudy škvařit zapalovačem na starém cédéčku nejrůznější veteš.

Výsledek (pokroucená umělohmotná lžička, mince, celofán z krabičky od cigaret, pár brambůrků) vyhlížel překvapivě uspokojivě, jako jeden z těch méně fádních projevů moderního umění. V jednom koutě stála mikrovlnka zapatlaná od jídla a mírné sklony k nepatřičnosti ve mně probouzely chuť mu navrhnout, ať do ní zkusí cédéčko strčit.

Promluvili jsme s Cassií oba současně, ale pokračoval jsem já.

Oficiálně měla být hlavní vyšetřující ona, protože ona řekla „My to vezmem“ přestože my jsme na tohle nikdy nehráli a ostatní na oddělení si už zvykli vídat na tabuli s případy pod „hlavní vyšetřující“

načmáráno „M & R“ –, ale já pocítil náhlou a úpornou potřebu dát jasně najevo, že jsem schopný vést tohle vyšetřování stejně jako ona.

„Dobré ráno,“ řekl jsem. Většina z nich něco zadrmolila. Umělec řekl nahlas a zvesela „Dobrý odpoledne“ což formálně vlastně už

bylo a já zapřemýšlel, na kterou z dívek chtěl udělat dojem. „Já jsem detektiv Ryan a toto je detektiv Maddoxová. Jak víte, dnes bylo na tomhle nalezišti objeveno tělo děvčete.“

45

Jeden z kluků krátce nahlas vydechl a znovu dech zadržel. Seděl v koutě, bezpečně obložený z každé strany jednou dívkou, oběma rukama svíral velký kouřící hrnek; měl krátké hnědé kudrnaté vlasy a líbeznou, upřímnou pihovatou tvářičku zpěváků z chlapeckých kapel.

Bylo mi jasné, že tohle je Damien Donnelly. Ostatní vypadali spíš zaraženě (kromě Umělce), i když nijak zvlášť otřeseně, zato on byl pod pihami bílý jako stěna a hrnek svíral až příliš křečovitě.

„Budeme potřebovat mluvit s každým z vás,“ oznámil jsem.

„Prosím vás, neodcházejte z naleziště, dokud neodjedeme. Možná už

nebudeme mít znovu možnost vás tu takhle mít všechny pohromadě, proto s námi mějte trpělivost, pokud tu budete dnes muset zůstat trochu déle.“

„To jsme jako podezřelí?“ zeptal se Umělec.

„Ne,“ odpověděl jsem, „ale potřebujeme zjistit, jestli třeba nevíte něco důležitého.“

„Aháá,“ protáhl zklamaně a sesul se na židli níž. Začal nad cédéčkem rozpouštět čtvereček čokolády, potom zachytil Cassiin pohled a zapalovač schoval. Záviděl jsem mu často jsem toužil patřit k těm lidem, kteří v jakékoli situaci, čím otřesnější, tím lepší, spatřují úžasné dobrodružství.

„Ještě něco,“ dodal jsem. „Každou minutou se sem pravděpodobně začnou sjíždět novináři. Nebudete s nimi mluvit. Myslím to vážně.

Pokud jim řeknete cokoli, třeba i něco, co vám přijde jako bezvýznamnost, můžete tím ohrozit celé vyšetřování. Necháme vám tu vizitky pro případ, že byste si kdykoli vzpomněli na něco, co bychom měli vědět. Nějaké otázky?“

„Co když nám nabídnou třeba miliony?“ chtěl vědět Umělec.

Sklad nálezů nebyl tak působivý, jak jsem očekával. Přestože odtud byly podle Marka všechny cenné věci odváženy, v duchu jsem viděl zlaté poháry a kostry a stříbrné mince. Namísto toho tu byly dvě židle, široký stůl, pokrytý archy kreslícího papíru, a neskutečné množství něčeho, co vypadalo jako kameninové střepy, zabalené do igelitových pytlů a nacpané do provizorních polic z děrovaného plechu.

„Nálezy,“ mávl Hunt rukou k policím. „Možná byste… No, spíš někdy jindy. Máme tu několik moc pěkných mincí a spon.“

46

„Velmi rádi si je prohlídneme někdy jindy, pane doktore,“ řekl jsem. „Dal byste nám tak deset minut a potom nám sem poslal Damiena Donnellyho?“

„Damiena,“ řekl Hunt a vypadl. Cassie za ním zavřela dveře. Řekl jsem: „Jak může tenhle chlap, pro všechno na světě, řídit celý vykopávky?“ a začal odklízet ze stolu nákresy precizní, tužkou jemně stínované skicy jakési staré mince z různých úhlů. Mince sama, na jedné straně ostře pokřivená a se skvrnami minerálního povlaku, ležela uprostřed stolu v uzaviratelném igelitovém sáčku. Uklidil jsem to všechno nahoru na registrační skříňku.

„Pokud zaměstnává lidi, jako je ten Mark,“ řekla Cassie, „tak se vsadím, že je organizačně schopnej až až. Co to bylo s tou sponkou?“

Srovnal jsem okraje nákresů. „Myslím, že takovou, která odpovídá tomu popisu, nosila Jamie Rowanová.“

„Aha. Bylo mi to divný. A to je ve složce? To víš, nebo sis na to akorát vzpomněl?“

„Jakej je v tom rozdíl?“ Vyznělo to naštvaněji, než jsem měl v úmyslu.

„No, akorát ten, že jestli je tady nějaká spojitost, tak si to nemůžem nechat pro sebe,“ odpověděla Cassie mírně. „Jako třeba když budem po Sophii chtít, aby porovnala tu krev s těma vzorkama ze čtyřiaosmdesátýho, budem jí muset vysvětlit proč. A vysvětlování by bylo daleko jednodušší, kdyby spojitost byla jasná už ze spisu.“

„Vím jistě, že to tam je,“ řekl jsem. Stůl se kýval. Cassie našla čistý list papíru, složila ho a podložila nohu. „Večer to ještě zkontroluju. Do tý doby Sophii ani muk, dobře?“

„Jasný,“ odpověděla Cassie. „Když to tam nebude, nějak to vymyslíme.“ Zkusila stůl znovu: lepší. „Robe, myslíš, že tenhle případ zvládneš?“

Neodpověděl jsem. Oknem jsem viděl patology, jak balí tělo do igelitu a Sophii, jak ukazuje a gestikuluje. Nosítka zvedli skoro jako nic a kráčeli k zaparkované dodávce, jako by na nich nic nenesli.

Přímo přede mnou ostře zařinčelo sklo ve větru a já se otočil. Chtělo se mi, náhle a zprudka, zakřičet: „Zavři hubu, do hajzlu“ nebo „Na tenhle případ seru“ anebo něco, něco unáhleného a zbytečného a teatrálního.

Ale Cassie se opírala o stůl a čekala, hleděla na mě klidnýma, hnědýma 47

očima a moje záchranná brzda, schopnost pokaždé upřednostnit smířlivost před ukvapeností, opět fungovala spolehlivě.

„Zvládnu to,“ řekl jsem. „Kdybych začal vyšilovat, tak mě kopni.“

„S radostí,“ odpověděla Cassie a zakřenila se na mě. „Panebože, ale koukni na všechny ty krámy tady… Doufám, že budem mít možnost si to líp prohlídnout. Jako malá jsem chtěla bejt archeoložka, říkala jsem ti to?“

„Jenom asi milionkrát.“

„Tak to máš kliku, že máš paměť jako akvarijní rybička. Chodila jsem se vrtat v hlíně na zahradu za domem, ale jediný, co jsem kdy našla, byla malá porcelánová kachnička s ulomeným zobákem.“

„Vypadá to, že z nás dvou jsem se měl vrtat za domem spíš já.“

Jindy bych poznamenal něco v tom smyslu, že taková ztráta pro kriminalistiku by jistě znamenala velký přínos pro archeologii, ale pořád ještě jsem byl na jakoukoli přestřelku v ostrovtipu příliš nervózní a vyvedený z míry; nedopadlo by to dobře. „Mohl jsem mít největší soukromou sbírku keramických střepů na světě.“

„Tak si jdem povídat,“ řekla Cassie a vytáhla blok.

Damien nemotorně vešel, jednou rukou táhl za sebou umělohmotnou židli a v druhé ruce stále svíral svůj hrnek s čajem. „Přinesl jsem tohle…“ ukázal hrnkem nejistě na židli a na ty dvě, na kterých jsme seděli. „Doktor Hunt říkal, že se mnou chcete mluvit?“

„Jo,“ řekla Cassie. „Nabídla bych vám místo, ale vy už svoje máte.“

Chvíli mu to trvalo; potom se trochu zasmál a podíval se na nás, jestli to nepřepískl. Posadil se, hrnek chtěl postavit na stůl, ale potom si to rozmyslel, položil si ho do klína a vzhlížel k nám svýma poslušnýma modrýma očima. Tenhle hošánek byl každopádně pro Cassii. Vypadal, jako by byl zvyklý na ženskou péči; už takhle se celý třásl, a kdyby ho vyslýchal chlap, pravděpodobně by se dostal do stavu, v kterém by nám byl k ničemu. Vytáhl jsem nenápadně propisku.

„Poslouchejte,“ začala Cassie konejšivě, „já vím, utrpěl jste těžký šok. Tak si to spolu pomalu projdeme, dobře? Začneme tím, co jste dělal dneska ráno, než jste šel k tomu kameni.“

48

Damien se zhluboka nadechl a olízl si rty. „My jsme, no, dělali jsme na tý středověký kanalizační strouze. Mark chtěl zjistit, jestli nepokračuje ještě kus dál. Víte, no, vlastně už jen tak paběrkujem, protože vykopávky každou chvíli končí…“

„Jak dlouho už se tu pracuje?“ zeptala se Cassie.

„Asi dva roky, ale já jsem tady teprv od června. Ještě studuju.“

„Taky jsem kdysi chtěla být archeoložka,“ řekla mu Cassie.

Šťouchl jsem jí pod stolem kolenem a ona mi dupla na nohu. „A co vykopávky, jde to?“

Damienova tvář se rozsvítila; zdálo se, že září radostí, pokud se takhle netvářil pořád. „Je to úžasný. Jsem hrozně rád, že tady můžu bejt.“

„Hrozně vám závidím. Berou sem dobrovolníky, třeba na týden?“

„Maddoxová,“ ozval jsem se nakvašeně, „co kdybys probírala změnu zaměstnání až po práci?“

„Pro-miň,“ obrátila Cassie oči v sloup a zeširoka se na Damiena usmála. Usmál se taky a trochu se uvolnil. Začal jsem k Damienovi cítit neurčitou, neospravedlnitelnou averzi. Bylo mi naprosto jasné, proč mu Hunt na vykopávkách přidělil prohlídky pro styk s veřejností byl s těma svýma modrýma očima a ostychem zosobněním dokonalosti –, ale já nikdy neměl rád roztomilé, bezbranné muže.

Myslím, že to samé jakousi směs odporu, cynismu a závisti cítí Cassie k oněm dívkám s dětským hláskem, které na vás visí očima a které všichni muži cítí potřebu ochraňovat. „Dobře,“ řekla, „a potom jste šel k tomu kameni…?“

„Měli jsme kolem něj odkopat všecku tu trávu a hlínu,“ odpověděl Damien. „Minulý týden to tam už odkryli buldozerem, ale kolem kamene kus nechali, protože jsme nechtěli riskovat, že by do něho buldozer narazil. Takže po svačině Mark řekl mně a Mel, abychom to tam šli s krumpáčem odkrýt a ostatní šli dělat na kanalizační strouhu.“

„Kolik bylo hodin?“

„Přestávka na svačinu končí ve čtvrt na dvanáct.“

„A potom…?“

Polkl a usrkl z hrnku. Cassie se k němu povzbudivě nahnula blíž

a vyčkávala.

„No, my… Viděli jsme, že na kameni něco leží. Myslel jsem, že je to košile nebo něco, jako že tam někdo zapomněl košili. Povídám, no, 49

povídám ‚Co to tam je?’ a tak jsme šli blíž a…“ Zkoumal dno hrnku.

Ruce se mu začaly znovu třást. „Byla to holka. Myslel jsem, že by mohla bejt, víte, třeba v bezvědomí, tak jsem s ní zatřásl, za ruku, a, no… zdála se mně divná. Studená a… a ztuhlá. Tak jsem k ní přiložil ucho, jestli dýchá, ale nedýchala. Byla od krve, viděl jsem krev. Na tváři. Tak jsem věděl, že je mrtvá.“ Znovu polkl.

„Držíte se statečně,“ povzbudila ho Cassie vlídně. „A co jste udělali potom?“

„Mel řekla cosi jako ‚panebože’ a běželi jsme to oznámit doktoru Huntovi. Řekl nám, ať jdem všichni do kantýny.“

„Dobře, Damiene, a teď potřebuju, abyste se soustředil,“

pokračovala Cassie. „Všiml jste si dneska nebo v posledních dnech něčeho zvláštního? že by se tu třeba někdo potloukal, nebo cokoli neobvyklého?“

Zíral do prázdna, rty mírně pootevřené; znovu si usrkl čaje. „No, asi to s tím nesouvisí…“

„Může nám pomoct cokoli,“ ujistila ho Cassie. „Třeba i naprostá drobnost.“

„Dobře.“ Damien vážně přikývl. „Dobře, v pondělí jsem venku u brány čekal na autobus a viděl jsem po silnici jít k městečku nějakýho chlapa. Ani nevím, proč jsem si ho vlastně všimnul, akorát…

možná proto, že se jako by rozhlížel, než zmizel mezi barákama, jako by zjišťoval, jestli ho někdo viděl nebo tak něco.“

„Kolik bylo hodin?“ zeptala se Cassie.

„Končíme o půl šestý, tak možná za pět třičtvrtě na šest? To mně na tom právě přišlo taky divný. Teda to, že tady okolo není nic, kam byste se mohli dostat bez auta, kromě obchodu a hospody, a obchod zavírá v pět. Takže jsem si říkal, odkud asi tak může jít.“

„Jak vypadal?“

„Docela vysokej, asi tak sto osmdesát. Něco přes třicet, hádám.

Silnější. Myslím, že byl plešatej. Měl na sobě tmavě modrou teplákovou soupravu.“

„Byl byste schopný s kreslířem načrtnout jeho podobu?“

Damien znepokojeně zamrkal. „No… já ho vlastně moc neviděl.

Přicházel k barákům z druhý strany. A ani jsem se na něj moc nekoukal myslím, že bych si nevzpomněl…“

50

„To je v pořádku,“ řekla Cassie. „Nedělejte si z toho hlavu, Damiene. Kdybyste měl pocit, že byste si vzpomněl ještě na nějaké podrobnosti, dejte mi vědět, dobře? Zatím se opatrujte.“

Vzali jsme si od Damiena adresu a telefonní číslo, dali mu vizitku (nejradši bych mu dal taky lízátko, za to, že byl tak statečný chlapeček, jenže ta nám na oddělení běžně nepřidělují) a poslali ho zpátky k ostatním s příkazem, ať pošle Melanii Jacksonovou.

„Slaďoučkej,“ řekl jsem zkusmo neutrálně.

„Jo,“ odvětila Cassie suše. „Kdybych si někdy chtěla pořídit nějakýho domácího mazlíčka, asi bych o něm vážně přemýšlela.“

Mel byla k užitku mnohem víc než Damien. Byla vysoká a hubená a byla to Skotka, se svalnatými opálenými pažemi a pískově žlutými vlasy v neuspořádaném culíku. Seděla jako kluk, pevně a rozkročmo.

„Možná to už víte, ale ta holka je tady z těch domků,“ řekla rovnou na začátku. „Anebo někde tady odtud.“

„Jak to víte?“ zeptal jsem se.

„Na naleziště občas choděj místní děcka. V létě tu ani nemaj moc jiný zábavy. Většinou se ptaj, jestli jsme našli zakopanej poklad anebo kostru. Párkrát jsem ji tady viděla.“

„Kdy naposledy?“

„Možná před dvěma, třema týdny.“

„Byl s ní někdo?“

Mel pokrčila rameny. „Nikdo, koho bych znala. Akorát pár dalších děcek.“

Líbila se mi. Vzalo ji to, ale odmítala to dát najevo; pohrávala si s gumičkou a provlékala si ji mezi mozolnatými prsty jako při dětské hře. Tvrdila v podstatě to samé, co Damien, ale bez jakéhokoli doprošování a chlácholení.

„Po svačině mně Mark řekl, ať vezmu krumpáč a odkopu to kolem obřadního kamene až k základu. Damien říkal, že půjde se mnou většinou neděláme sami, je to otrava. V půlce svahu jsme si všimli, že na kameni leží cosi modrobílýho. Damien se zeptal ‚Co je to?’ a já povídám ‚Něčí košile, asi’. Když jsme přišli trochu blíž, viděla jsem, že je to holka. Damien jí zatřás rukou a zkusil, jestli dejchá, ale bylo jasný, že je mrtvá. Nikdy předtím jsem nikoho mrtvýho neviděla, 51

ale…“ Kousla se zevnitř do tváře, zatřásla hlavou. „To jsou kecy, že jo, když se povídá ‚vypadá, jako kdyby spal’. Bylo poznat, že je mrtvá.“

Dnes přemýšlíme o smrtelnosti tak málo, kromě toho, že se před ní hystericky snažíme utéct módními formami tělocviku, celozrnným pečivem a nikotinovými náplastmi. Pomyslel jsem na striktní viktoriánské odhodlání mít smrt neustále na paměti, na nekompromisní náhrobky: Pamatuj, poutníče, jenž procházíš, čím jsi dnes ty, byl jsem i já; čím jsem dnes já, budeš i ty… Dnes je smrt brána jako něco nepříjemného, staromódního. Poznávacím znakem naší doby je podle mě pozitivismus, vše je marketingovými průzkumy šito dokonale na míru, podle přesných specifikací jsou produkovány značky i hudební skupiny; jsme natolik zvyklí přetvářet cokoli podle naší chuti, že setkání se smrtí, jež se tak tvrdohlavě brání jakémukoli pozitivnímu výkladu a zachovává si svou neměnnost, nám zasadí těžkou ránu. To mrtvé tělo otřáslo Mel Jacksonovou mnohem silněji, než by bylo otřáslo tou nejopečovávanější viktori ánskou pannou.

„Mohli jste ji přehlédnout, kdyby na tom kameni ležela už včera?“

zeptal jsem se.

Mel vzhlédla s očima rozevřenýma dokořán. „Do hajzlu to jako, že to tam leželo celou tu dobu, co jsme…?“ Potom zavrtěla hlavou.

„Ne. Mark s doktorem Huntem obcházeli včera odpoledne celý naleziště a sepisovali, co je nutný dodělat. Viděli by to… ji. Dneska ráno jsme si jí nevšimli akorát proto, že jsme byli všichni na nalezišti dole, na konci kanalizace. Vršek balvanu odtud není přes svah kopce vidět.“

Nevšimla si nikoho, ani ničeho nezvyklého, Damienova podivína z toho nevyjímaje: „Ale já bych ho stejně neviděla. Nejezdím autobusem. Většina z nás, co nejsme z Dublinu, bydlí v jednom pronajatým baráku, po silnici pár mil odtud. Mark s doktorem Huntem mají auto, tak nás vždycky odvezou. Kolem těch domků nejezdíme.“

To „stejně“ mě zaujalo naznačovalo, že Mel měla, stejně jako já, o tom zloduchovi v teplácích své pochybnosti. Damien na mě působil jako ten typ, co by řekl cokoli, pokud by měl pocit, že vám tím udělá radost. Zalitoval jsem, že mě nenapadlo se ho zeptat, jestli ten chlap neměl jehlové podpatky.

52

Sophie a její technická školka už byli s obřadním kamenem hotovi a rozcházeli se od něj paprskovitě všemi směry. Oznámil jsem jí, že Damien Donnelly na tělo sahal a nakláněl se nad něj; budeme potřebovat jeho otisky a vlasy, kvůli eliminaci. „To je ale idiot,“

ulevila si Sophie. „Ale nejspíš můžeme být rádi, že ho třeba nenapadlo přikrýt ji svým kabátem.“ V pracovním plášti byla celá zpocená.

Mladičký technik za ní pokradmu vytrhl list ze skicáku a začal nanovo.

Nechali jsme auto zaparkované u naleziště a pěšky zamířili k domkům u silnice (dosud jsem si pamatoval, alespoň mé svalstvo si to pamatovalo, jak jsem tu přelézal přes zídku kde jsem se zapřel nohou, jak se mi koleno odíralo o beton, náraz při doskoku). Cassie si vymínila, že se cestou stavíme v obchodě; bylo už po druhé hodině a potom už by se žádná další příležitost k obědu dlouho nemusela naskytnout. Cassie toho sní jako dospívající kluk a nerada vynechává jídlo, což se mi na ní za normálních okolností líbí nesnáším ženské, co se živí přesně odváženými porcemi salátu –, ale dnes jsem to tu chtěl mít co nejdřív z krku.

Počkal jsem před obchodem, s cigaretou v ruce, ale Cassie vyšla ven se dvěma sendviči v plastových obalech a jeden mi podávala.

„Na.“

„Já nemám hlad.“

„Do háje, Ryane, hoď ten sendvič do sebe. Jestli sebou sekneš, já tě domů nepotáhnu.“ Ve skutečnosti se mi nikdy nestalo, že bych omdlel, ale občas se skutečně zapomenu najíst a potom bývám nevrlý nebo mimo.

„Říkám, že nemám hlad, “ zaslechl jsem ve svém hlase zakňourání, ale přesto jsem sendvič otevřel. Cassie měla v něčem pravdu, bude to nejspíš velice dlouhý den. Posadili jsme se na okraj chodníku a Cassie vytáhla z brašny láhev citronové koly. Sendvič byl oficiálně kuřecí s dresinkem, ale chutnal hlavně po plastovém obalu a kola byla teplá a nechutně sladká. Udělalo se mi trochu nanic.

Nechci budit dojem, že to, co se stalo v Knocknaree, mi zničilo život, že jsem těmi dvaceti lety proplouval jako nějaká tragická postava pronásledovaná minulostí, která se smutně usmívá na svět ukrytý za jakýmsi sladkobolným závojem cigaretového kouře a vzpomínek. Knocknaree mě nepoznamenalo ani nočními můrami, ani impotencí, ani patologickým strachem ze stromů, ani žádným jiným 53

psychickým problémem, který by mě v nějakém laciném televizním filmu přivedl k terapeutovi, s nímž bych nalezl záchranu a posléze začal být sdílnější i ke své chápavé, ale frustrované manželce. Pokud mám být upřímný, někdy mi to třeba celé měsíce ani nepřišlo na mysl.

A potom

občas v těch či oněch novinách vyjde článek o pohřešovaných osobách a vidím je tam, Petera a Jamii, usmívající se na titulní straně nedělní přílohy ze zrnitých fotografií, vyhlížejících po těch letech opakované publicity varovně, mezi zmizelými turisty a manželkami, které utekly od manželů, a všemi těmi mytickými, mumlajícími šiky irských pohřešovaných. A při pohledu na ten článek si všimnu, nezaujatě, že se mi třesou ruce a hůř se mi dýchá, ale to je čistě fyzická reakce a po několika minutách stejně pomine.

Celá ta věc na mě určitě měla nějaký dopad, ale je nemožné a podle mého mínění zbytečné přesně stanovit jaký. Koneckonců, bylo mi tenkrát dvanáct, to je věk, kdy jsou děti roztěkané a dosud nevyhraněné a mění se ze dne na den, bez ohledu na to, jak vyrovnaný je jejich život; a o pár týdnů později jsem odjel na internátní školu, která mě formovala a poznamenala daleko závažněji, zřetelněji. Bylo by naivní a kýčovité pustit se do rozmotávání své osobnosti, uchopit jedno z vláken a zaječet: Jejda, koukněte, tohleto je z Knocknaree!

Jenže teď to tady bylo zčistajasna znova, vtrhlo to samolibě a neochvějně přímo do mého života a já absolutně neměl tušení co s tím.

„Chudák holka,“ ozvala se Cassie najednou zničehonic. „Chudák, chudák malá holka.“

Devlinovi bydleli v polodomku s rovným průčelím a travnatou předzahrádkou, stejném jako všechny ostatní v městečku. Všichni sousedé posedle deklarovali svou individualitu urputně zastřiženými křovinami nebo pelargoniemi a vším možným, ale Devlinovi měli pouze posekaný trávník a to bylo vše, což samo o sobě svědčilo o jisté originalitě. Jejich domek stál hlouběji v městečku, pět či šest ulic od naleziště; dost daleko na to, aby si nevšimli policistů, techniků, černé dodávky, veškerého toho děsivého a účelného shonu, který by jim na první pohled řekl všechno, co potřebovali vědět.

54

Když Cassie zazvonila, otevřel muž kolem čtyřicítky. Byl o několik centimetrů menší než já, s rostoucím břichem, úhledně zastřiženými tmavými vlasy a velkými kruhy pod očima. Na sobě měl pletenou vestu a khaki kalhoty, v ruce držel misku s kukuřičnými lupínky a já měl chuť mu říct, že tohle není nejhorší, protože já už

věděl to, co on měl zjistit teprve v následujících měsících toto si lidé ve své bolesti pamatují celý život: že právě jedli kukuřičné lupínky, když jim policie přišla oznámit, že našli jejich dceru mrtvou. Jednou jsem viděl, jak se žena u soudu sesypala a vzlykala tak silně, že museli slyšení přerušit a píchnout jí sedativum, protože když ubodali jejího přítele, byla právě na cvičení jógy.

„Pan Devlin?“ zeptala se Cassie. „Já jsem detektiv Maddoxová a toto je detektiv Ryan.“

Oči se mu rozšířily. „Z oddělení pohřešovanejch?“ Na botech měl bláto a kalhoty dole mokré. Určitě byl zrovna někde hledat svoji dceru, někde opačným směrem, a jen se stavil doma, aby něco snědl, než zase vyrazí, aby to zkoušel znovu a znovu.

„Ne tak úplně,“ odpověděla Cassie mírně. Tyto rozhovory nechávám většinou na ní, ne pouze ze zbabělosti, ale protože oba víme, že jí jdou daleko lépe. „Můžeme dál?“

Pohlédl na misku, postavil ji nemotorně na stolek v předsíni.

Trocha mléka se rozlila na kroužek s klíči a dětskou růžovou čapku.

„Jak to myslíte?“ Strach zostřil jeho hlas do útočnosti. „Našli jste Katy?“

Zaslechl jsem nepatrný zvuk a pohlédl mu přes rameno. Dole na schodech stálo děvče a oběma rukama se drželo zábradlí. Uvnitř bylo šero, přestože venku bylo slunné odpoledne, ale viděl jsem mu do tváře a mým tělem projelo bodnutí a pocit hrůzy. Na jeden nesnesitelný okamžik jsem měl pocit, že hledím na ducha. Byla to naše oběť byla to ona mrtvá dívka z kamenného oltáře. V uších mi hučelo.

O zlomek vteřiny později se svět samozřejmě vrátil do svých kolejí, hukot ustal a já si uvědomil, co ve skutečnosti vidím. Fotografii k rekognici nebude třeba. Cassie ji uviděla také. „To ještě nevíme jistě,“ vypravila ze sebe. „Pane Devline, toto je Katyina sestra?“

„Jessica,“ zachraptěl. Děvčátko přistoupilo blíž, aniž spustilo oči z Cassiiny tváře, Devlin natáhl ruku dozadu, chytil ji za rameno a vtáhl ji do předsíně. „Jsou dvojčata,“ řekl. „Jednovaječný. Je tohle… Viděli 55

jste… Našli jste holku, co vypadá takhle?“ Jessica zírala kamsi mezi mě a Cassii. Paže jí visely schlíple podél těla, ruce ztracené v rukávech velikánského šedého svetru.

„Prosím, pane Devline,“ řekla Cassie. „Potřebovali bychom jít dál a promluvit si s vámi a vaší paní v soukromí.“ Střelila pohledem po Jessice. Devlin pohlédl dolů, na svou ruku na jejím rameni a polekaně ji z ní sundal. Zůstala nehybně ve vzduchu, jako by zapomněl, co chtěl udělat.

V této chvíli už to věděl; samozřejmě že to věděl. Kdyby ji našli živou, řekli bychom mu to. Ale couvl automaticky dovnitř a neurčitě mávl rukou bokem, abychom šli dál do obýváku. Slyšel jsem Devlina, jak říká: „Jdi zpátky nahoru za tetičkou Verou.“ Potom šel za námi a zavřel dveře.

Na obýváku bylo děsivé to, jak byl normální, jako vystřižený z nějaké parodie na předměstský život. Krajkové záclony, květovaná čtyřkusová sedací souprava s těmi maličkými dečkami na područkách a opěrkách pro hlavu, na příborníku sbírka čajových konvic, vše zcela bez prachu a dokonale naleštěné. Zdálo se to ve srovnání s touto tragédií až příliš banální v domě oběti nebo i na místě činu to téměř bývá pravidlem. žena usazená v křesle dokonale ladila s pokojem ztěžklá svou amorfní střízlivostí, s přilbicí naondulovaných vlasů a velkýma modrýma očima s pokleslými víčky. Od nosu k ústům se jí táhly hluboké vrásky.

„Margareto,“ řekl Devlin. „Jsou od policie.“ Hlas měl napjatý jako strunu od kytary, ale nešel k ní; zůstal u pohovky, pěsti zaťaté do kapes vesty. „Tak co je?“ zeptal se.

„Pane Devline, paní Devlinová,“ promluvila Cassie, „neříká se mi to snadno. Na archeologickém nalezišti vedle vašeho městečka bylo nalezeno tělo mladé dívenky. Obáváme se, že je to vaše dcera Katharine. Je mi to moc líto.“

Margaret Devlinová vydechla, jako by ji někdo udeřil do břicha. Po tvářích se jí začaly koulet slzy, ale zřejmě o tom ani neměla tušení.

„Víte to určitě?“ vyštěkl Devlin. Oči měl vytřeštěné. „Jak to můžete vědět tak určitě?“

„Pane Devline,“ odpověděla Cassie laskavě, „já tu holčičku viděla.

Vypadá přesně jako vaše dcera Jessica. Poprosíme vás, abyste se zítra 56

přišli na tělo podívat a potvrdili její totožnost, ale myslím, že o tom není pochybnost. Je mi to líto.“

Devlin se otočil k oknu, zase zpět, přitiskl si zápěstí na ústa, ve zmatku, oči mu jen plály. „Panebože,“ ozvala se Margaret. „Panebože, Jonathane…“

„Co se jí stalo?“ přerušil ji Devlin zprudka. „Jak se to… jak…“

„Obávám se, že byla zavražděna,“ řekla Cassie.

Margaret se zvedala z křesla pomalými pohyby potápěče. „Kde je?“ Po tvářích se jí stále řinuly slzy, ale hlas zněl nyní podivně klidně, téměř rázně.

„Je u našich lékařů,“ odpověděla Cassie mírně. Kdyby Katy zemřela jinak, mohli jsme je k ní zavést hned. Jenže takhle, s rozraženou lebkou, tváří celou od krve… patologové při pitvě alespoň omyjí tu zbytečnou vrstvu hrůzy.

Margaret se rozhlížela, zmateně a mechanicky plácala rukama po kapsách u sukně. „Jonathane, nemůžu najít klíče.“

„Paní Devlinová,“ řekla Cassie a položila jí ruku na paži. „Obávám se, že vás ke Katy zatím vzít nemůžeme. Lékaři ji nejdříve musejí prohlédnout. Jakmile ji budete moct vidět, dáme vám vědět.“

Margaret se jí vyškubla, pomalými pohyby se sunula ke dveřím a přitom si rukou nemotorně stírala slzy z tváře. „Katy? Kde je?“

Cassie střelila přes rameno prosebným pohledem po Jonathanovi, ale ten se oběma dlaněmi opíral o okenní sklo, civěl ven, do prázdna, a dýchal příliš rychle a ztěžka.

„Prosím, paní Devlinová,“ řekl jsem naléhavě a snažil se nevtíravě dostat mezi ni a dveře. „Slibuji, že vás ke Katy vezmeme, jakmile to bude možné, ale v téhle chvíli ji vidět nemůžete. Prostě to nejde.“

Zírala na mě, oči zarudlé, ústa dokořán. „Moje děťátko,“ vzdechla.

Potom jí poklesla ramena a začala naříkat, hlubokými, chraplavými, nespoutanými vzlyky. Hlavu zvrátila dozadu a nechala se od Cassie vzít jemně kolem ramen a posadit zpět do křesla.

„Jak zemřela?“ ptal se Jonathan a stále zíral upřeně z okna. Slova zněla zastřeně, jako by ve rtech neměl cit. „Jak?“

„To se dozvíme, až ji lékaři prohlédnou,“ řekl jsem. „Jakmile budeme cokoli vědět, ozveme se vám.“

57

Uslyšel jsem někoho lehce seběhnout po schodech; dveře se rozletěly a objevila se v nich dívka. Za ní v předsíni stála tiše Jessica, cucala si pramen vlasů a hleděla na nás.

„Co se stalo?“ otázala se dívka bez dechu. „Ach, bože… Katy?“

Nikdo neodpovídal. Margaret si přitiskla pěst na ústa a její vzlyky přešly ve strašlivé chroptění. Dívka hleděla z jedné tváře na druhou, rty pootevřené. Byla vysoká a štíhlá, s kaštanovými kadeřemi splývajícími na záda, a nebylo snadné určit, jak je stará možná osmnáct či dvacet, ale namalovaná byla daleko zkušeněji než jakákoli dospívající dívka, kterou jsem kdy viděl. Na sobě měla na míru šité černé kalhoty, boty s vysokými podpatky, bílou, luxusně vyhlížející halenku, a kolem krku volně přehozený purpurový hedvábný šátek. Bylo v ní cosi živého, elektrického, co vyplňovalo celý pokoj. V tomto domě působila naprosto absurdně cizorodě.

„Prosím vás,“ obrátila se ke mně prosebně. Hlas měla vysoký, čistý a nosný, s přízvukem televizního hlasatele, který se nehodil k měkkému

maloměstskému

lidovému

přízvuku

Margarety

a Jonathana. „Co se stalo?“

„Rosalindo,“ promluvil Jonathan. Hlas mu zněl chraptivě a odkašlal si. „Našli Katy. Je mrtvá. Někdo ji zabil.“

Jessica nepatrně, tiše vzdechla. Rosalind na něj chvíli hleděla; potom se jí víčka zachvěla, zavrávorala, jednou rukou zašátrala po veřejích dveří. Cassie ji vzala kolem pasu a pomohla jí na pohovku.

Rosalind opřela hlavu o polštáře a nepatrně, mile se na Cassii usmála; Cassie jí úsměv oplatila. „Mohla bych dostat trochu vody?“

zašeptala.

„Přinesu ji,“ řekl jsem. V kuchyni s vydrhnutým linoleem, lakovaným stolem a židlemi v imitaci selského stylu jsem otočil kohoutkem a krátce se rozhlédl. Nic, co by stálo za povšimnutí, kromě toho, že jedna skříňka byla plná nejrůznějších krabiček s vitaminovými tabletami a vzadu stála obrovská láhev valia se štítkem vypsaným na Margaretu Devlinovou.

Rosalind se trošku napila vody a zhluboka dýchala, jednu štíhlou ruku položenou na hrudní kost. „Vezmi Jess a běžte nahoru,“ přikázal jí Devlin.

58

„Prosím, chtěla bych zůstat,“ řekla Rosalind a zvedla bradu. „Katy byla moje sestra… ať už se jí stalo cokoli, dokážu… snesu to. Už jsem v pořádku. Omlouvám se, že jsem tak… Už je mi dobře, opravdu.“

„Rádi bychom, kdyby Rosalind s Jessikou mohly zůstat, pane Devline,“ řekl jsem. „Je možné, že vědí něco, co by nám mohlo pomoct.“

„Byly jsme si s Katy velice blízké,“ pohlédla na mě Rosalind. Oči měla po matce, velké a modré, u vnějších koutků s lehce pokleslými víčky. Pohlédly přes mé rameno: „Ach, Jessiko,“ zvolala a roztáhla paže. „Jessiko, zlatíčko, pojď sem.“ Jessica se prosmýkla kolem mě, v jasných očích jí zableskl výraz plaché zvěře, a přitiskla se na pohovce k Rosalindě.

„Moc se omlouvám, že vás musíme v takové situaci obtěžovat,“

ozval jsem se, „ale abychom mohli najít toho, kdo to udělal, potřebujeme vám co nejdřív položit několik otázek. Myslíte, že si můžeme promluvit teď, anebo máme přijít za pár hodin?“

Jonathan Devlin vzal židli od jídelního stolu, praštil s ní o zem, posadil se a těžce polkl. „Můžeme rovnou,“ řekl. „Ptejte se.“

Pomalu jsme to s nimi prošli. Naposledy viděli Katy v pondělí večer. Byla na hodině baletu v Stillorganu, pár mil směrem k centru Dublinu, od pěti do sedmi. Rosalind jí šla naproti k autobusu zhruba ve tři čtvrtě na osm a od zastávky šly pěšky domů. („Prý se jí tam ten večer moc líbilo,“ řekla Rosalind s hlavou skloněnou nad sepjatýma rukama a s tváří schovanou za záclonou z vlasů. „Tak krásně tancovala… Víte, vzali ji na Královskou baletní školu. Za pár týdnů už

měla odjíždět…“ Margaret zavzlykala a Jonathan rukama křečovitě sevřel područky křesla.) Rosalind s Jessikou potom šly k tetě Veře na druhý konec městečka, kde měly přespat u svých sestřenek.

Katy snědla večeři vařené fazole s topinkou a pomerančový džus a potom šla sousedovi vyvenčit psa. To byla její letní brigáda, aby si vydělala nějaké peníze na baletní školu. Vrátila se přibližně za deset devět, vykoupala se a potom se s rodiči dívala na televizi. Spát šla v deset, což bylo v létě obvyklé, a pár minut si ještě v posteli četla, než jí Margaret řekla, ať zhasne. Jonathan a Margaret se ještě dívali na televizi a šli spát chvíli před půlnocí. Cestou do postele Jonathan, jako každý večer, zkontroloval dům jestli jsou dveře zamčené, okna zavřená a na vstupních dveřích řetěz.

59

Ráno o půl osmé vstal a odešel do práce pracoval v bance na přepážce –, aniž by Katy viděl. Všiml si, že řetěz na vstupních dveřích je vyháknutý, ale předpokládal, že Katy, která byla ranní ptáče, odešla k tetě, aby se nasnídala se sestrami a sestřenkami. („Občas tam tak chodí,“ řekla Rosalind. „Má ráda opraženou slaninu s párkem, vejcem a zeleninou a mamka… no, mamka ráno bývá unavená, tak nevaří.“

Margaret ze sebe vypravila srdcervoucí vzlyk.) Všechny dívky měly od domu klíče, říkal Jonathan, pro jistotu. V devět dvacet, když Margaret vstala a šla ji vzbudit, byla Katy pryč. Margaret chvíli počkala, protože předpokládala, stejně jako Jonathan, že se Katy vzbudila dřív a šla k tetě; potom zavolala Veře, jen pro jistotu; nato obvolala Katyiny kamarádky a nakonec zatelefonovala na policii.

Seděli jsme s Cassií rozpačitě na okrajích křesel. Margaret naříkala, klidně, ale bez přestání; po chvíli Jonathan vyšel z pokoje a vrátil se s balením kapesníků. Jakási drobounká žena s vypoulenýma očima seběhla po špičkách po schodech, pár minut nejistě postávala v předsíni, kroutila rukama a potom se pomalu vytratila do kuchyně.

Rosalind mnula v dlaních Jessičiny povadlé prsty.

Katy podle nich byla hodné dítě, chytré, i když ve škole nijak oslnivé, nadšené pro balet. Byla prý vznětlivější, ale v poslední době žádné hádky s rodiči ani s kamarádkami neměla; dali nám jména jejích nejlepších kamarádek, abychom si to ověřili. Z domu nikdy neutekla, nic takového. V poslední době byla šťastná, nemohla se dočkat, až

odjede na baletní školu. Kluci ji ještě nezajímali, říkal Jonathan, bylo jí teprve dvanáct, prokristapána; ale všiml jsem si, jak při těch slovech Rosalind rychle pohlédla na něj, potom na mě, a v duchu jsem si poznamenal, že si s ní musíme promluvit bez rodičů.

„Pane Devline,“ řekl jsem, „jaký jste měl s Katy vztah?“

Jonathan se na mě upřeně zahleděl. „Z čeho mě to do hajzlu chcete obviňovat?“ vypravil ze sebe ztěžka. Jessice uniklo vysoké hysterické zahihňání a já sebou trhl. Rosalind našpulila rty, zamračila se a zavrtěla hlavou, potom ji zlehka plácla a konejšivě se na ni pousmála.

Jessica sklopila hlavu a znovu si začala ocucávat vlasy.

„Nikdo vás z ničeho neobviňuje,“ řekla Cassie rozhodně, „ale musíme prověřit a vyloučit každou možnost. Pokud cokoli opomineme, tak až toho člověka chytíme a my ho chytíme –, obhajoba toho může využít. Vím, že odpovídat na tyto otázky není příjemné, ale ujišťuju 60

vás, pane Devline, že ještě méně příjemné by bylo, kdyby vraha osvobodili jen proto, že jsme vám tyto otázky nepoložili.“

Jonathan nasál vzduch nosem a trochu se uklidnil. „Měli jsme s Katy krásnej vztah, “ řekl. „Svěřovala se mi. Byli jsme si blízcí. Já…

možná jsem ji až moc rozmazloval.“ Jessica sebou trhla, Rosalind na něj zprudka pohlédla. „Hádali jsme se, tak jako každej táta s dcerou, ale byla to báječná dcerka a báječný děvčátko a já ji miloval.“ Poprvé mu hlas selhal; zlostně trhl bradou vzhůru.

„A vy, paní Devlinová?“ zeptala se Cassie.

Margaret cupovala v klíně papírový kapesník; vzhlédla, poslušně jako dítě. „Samozřejmě, všecky jsou hodný,“ odpověděla. Hlas zněl těžkopádně a třásl se jí. „Katy byla… zlatíčko. Bylo to vždycky tak hodný dítě. Netuším, co teďka bez ní budem dělat.“ Ústa se jí roztřásla.

Rosalindě ani Jessice nikdo z nás otázku nepoložil. Děti jen málokdy mluví v přítomnosti rodičů o svých sourozencích upřímně, a jakmile dítě zalže, zvláště dítě tak malé a popletené jako Jessica, lež

se mu usadí v hlavě a zatlačí pravdu do pozadí. Dostat od nich povolení k výslechu Jessiky a Rosalindy, pokud jí ještě nebylo osmnáct jsme chtěli zkusit později. Neměl jsem pocit, že to bude něco jednoduchého.

„Napadá někoho z vás kdokoli, kdo by mohl chtít Katy z jakéhokoli důvodu ublížit?“ zeptal jsem se.

Chvíli nikdo nic neříkal. Potom Jonathan prudce odstrčil židli za sebe a vstal. „Ježíši,“ vypadlo z něj. Kýval hlavou dopředu a dozadu jako rozzuřený býk. „Ty telefonáty.“

„Telefonáty?“ zeptal jsem se.

„Kristeježíši. Já ho zabiju. Říkali jste, že ji našli na těch vykopávkách?“

„Pane Devline!“ řekla Cassie. „Posaďte se, prosím, a povězte nám o těch telefonátech.“

Pomalu k ní obrátil zrak. Posadil se, ale v očích jsem mu stále viděl, že je roztěkaný, a byl bych se vsadil, že si v duchu rozebíral, jak toho člověka dostat, ať už to byl kdo chtěl. „O tý dálnici, co má vést přes to archeologický naleziště, víte, že jo?“ řekl. „Většina lidí tady je proti ní. Pár jich je sice spokojenejch, že když přímo kolem povede dálnice, jejich barák stoupne na ceně, ale většina z nás… Tohle by měla bejt kulturní památka. Je to jedinečný místo a patří nám, vláda 61

nemá právo ho jenom tak zničit a vůbec se nás neptat na názor. Rozjeli jsme tady v Knocknaree kampaň Posuňte dálnici. Jsem její předseda, založil jsem ji. Demonstrujem před úřadem vlády, posíláme dopisy politikům, děláme, co můžeme.“

„A bez odezvy?“ zeptal jsem se. Když mohl mluvit o svých záležitostech, zklidnil se. Překvapilo mě to zprvu působil dojmem ušlápnutého človíčka, rozhodně ne jako někdo, kdo žene lid do boje, ale evidentně v něm bylo víc, než se na první pohled zdálo.

„Považoval jsem to akorát za byrokracii, nemají zájem cokoli měnit. Ale ty telefonáty mě překvapily… První byl pozdě v noci, ten chlap říkal cosi jako ‚Ty parchante tlustej, nemáš ponětí, do čeho strkáš nos’. Myslel jsem si, že je to omyl, tak jsem zavěsil a šel zpátky do postele. Docvaklo mi to teprve, když volal podruhý.“

„Kdy volal poprvé?“ zeptal jsem se. Cassie si zapisovala.

Jonathan pohlédl na Margaretu; ta zavrtěla hlavou a promnula si oči. „Někdy v dubnu… koncem dubna, možná. Podruhý to bylo třetího června, kolem půl jedný ráno to jsem si zapsal. Katy nemáme telefon v ložnici, ale na chodbě, a Katy se snadno vzbudí k němu přiběhla první. Když to zvedla, tak prej řekl: ‚Ty jseš Devlinova dcera?’ Ona na to: ‚Já jsem Katy’ A on povídá: ‚Katy, vyřiď svýmu tátovi, ať dá ruce pryč od tý dálnice, protože já vím, kde vás najdu.’ To už jsem jí vzal telefon z ruky a on ještě řekl cosi jako: ‚Roztomilý děvčátko, Devline.’ Pověděl jsem mu, ať už se neopovažuje volat znovu a zavěsil jsem.“

„Vzpomenete si na cokoli, co vás na tom hlase zaujalo?“ zeptal jsem se. „Přízvuk, stáří, cokoli? Nezdál se vám třeba povědomý?“

Jonathan polkl. Zuřivě se soustředil, držel se té myšlenky jako záchranného lana. „Nic mě nenapadá. Mladej nebyl. Hlas měl tak trochu vysokej. Venkovskej přízvuk, ale nic, co by se dalo poznat, jako třeba z Corku nebo ze severu, nic takhle určitýho. Znělo to… myslel jsem, že je možná opilej.“

„A víckrát nevolal?“

„Ještě jednou, před pár týdnama. Třináctýho července, ve dvě ráno.

Vzal jsem to já a on povídá: ‚Takže ty si…’“ Podíval se na Jessiku.

Rosalind ji objímala jednou paží, konejšivě ji houpala a šeptala jí do ucha. „‚Takže ty si teda nedáš říct, Devline, co? Já tě varoval, abys tu dálnici nechal na pokoji. Toho budeš litovat. Já vím, kde vás najdu.’“

62

„Hlásil jste to na policii?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ odpověděl zprudka. Čekal jsem na důvod, ale nic neříkal.

„To jste neměl strach?“

„Abych byl upřímnej,“ pohlédl na mě s děsivou směsí utrápenosti a vzdoru, „měl jsem z toho radost. Podle mě to znamenalo, že to, co děláme, má nějakej smysl. Ať to byl kdo chtěl, neobtěžoval by se telefonovat, kdyby neměl pocit, že ho ta kampaň ohrožuje. Ale teďka…“ Náhle se ke mně nahnul, zíral mi přímo do očí, pěsti zaťaté.

Měl jsem, co dělat, abych neucukl. „Jestli zjistíte, kdo to byl, musíte mi to říct. Musíte. Chci vaše slovo.“

„Pane Devline,“ řekl jsem, „slibuju vám, že uděláme všechno, co bude v našich silách, abychom zjistili, kdo to byl, a jestli měl něco společného s Katyinou smrtí, ale nemůžu…“

„Katy z něj měla strach,“ zachraptěla Jessica slaboučce. Myslím, že jsme sebou všichni trhli. Bylo to pro mě stejné překvapení, jako kdyby promluvilo jedno z těch křesel; začínal jsem si říkat, jestli to dítě snad není autistické, postižené či něco podobného.

„Opravdu?“ řekla Cassie tiše. „Copak ti pověděla?“

Jessica na ni zírala, jako kdyby ta otázka byla nesrozumitelná. Oči jí opět začínaly bloudit; vracela se do svého soukromého snění.

Cassie se k ní naklonila. „Jessiko,“ zeptala se velmi mírně, „z čehopak měla Katy strach?“

Jessica se trochu kolébala a pohybovala ústy. Hubená ručka se natáhla a chytila lem Cassiina rukávu.

„To je doopravdy?“ zašeptala.

„Ano, Jessiko,“ řekla jí něžně Rosalind. Vzala Jessice ručku zpátky, přitiskla si dítě pevně k tělu a hladila ji po vlasech. „Ano, Jessiko, to víš, že je to doopravdy.“ Jessica zírala schovaná pod její paží, s očima dokořán, upřenýma do prázdna.

Neměli internet, což vylučovalo onu hluboce deprimující možnost, že by se mohlo jednat o nějakého potřeštěnce z chatu někde z druhého konce světa. Neměli v domě ani poplašné zařízení, ale pochybuju, že by to hrálo nějakou roli Katy neunesl ve spánku žádný vetřelec. Našli jsme ji pečlivě ustrojenou ano, vždycky se snažila barevně ladit oblečení, potvrdila nám Margaret; odkoukala to od své učitelky baletu, 63

kterou zbožňovala. Zhasla světlo, čekala, až rodiče usnou, a potom, někdy v noci či brzo ráno, vstala, oblékla se a někam odešla. Klíč od domu měla v kapse měla v úmyslu se vrátit.

Pro jistotu jsme prohledali její pokoj, částečně kvůli nějakým stopám, které by mohly naznačit, kam měla namířeno, a částečně kvůli oné zjevné, drastické možnosti, že ji zabil Jonathan nebo Margaret, a potom to zinscenovali tak, aby to vypadalo, že z domova odešla sama. Měla společný pokoj s Jessikou. Okno bylo příliš malé a žárovka vydávala mdlé světlo, což jen podtrhovalo stísněný pocit, který jsem z domu měl. Zeď na Jessičině straně poněkud nevysvětlitelně pokrývaly prosluněné, idylické reprodukce impresionistické pikniky, Rackhamovy víly, krajinky z optimističtějších pasáží Tolkienových knížek. („Všechny má ode mě,“ ozvala se Rosalind ode dveří. „že, zlatíčko?“ Jessica přikývla, zrak upřený do země.) Katyina zeď se, už

méně překvapivě, zaměřovala výhradně na balet fotky Baryšnikova a Margot Fonteynové, které vypadaly, jako by je vystřihla z televizního programu, obrázek Anny Pavlovové z novin, oznámení o Katyině přijetí na Královskou baletní školu; roztomilá kresbička malé baletky tužkou v rámečku z lepenky, na němž v rohu stálo: „Pro Katy, 21. 3.

2003. Všechno nejlepší k narozeninám! S láskou od tatínka.“

Bílé pyžamo, v kterém Katy v pondělí spala, leželo zmuchlané u ní na posteli. Sbalili jsme ho do igelitového pytle, jen pro jistotu, spolu s povlečením a jejím mobilním telefonem, který měla vypnutý na nočním stolku. Deníček si nevedla „Nedávno si jeden začala psát, ale po pár měsících ji to přestalo bavit a ‚ztratila’ ho,“ řekla Rosalind, patřičně zdůraznila slovo „ztratila“ a nepatrně, smutně a zasvěceně se na mě usmála, „a žádný další už si nezakládala“ –, ale vzali jsme si její školní sešity, jeden starý sešit s domácími úkoly, všechno, v čem bychom mohli najít jakoukoli stopu. Každá z dívek měla maličký stolek z dýhované dřevotřísky a na tom Katyině ležela malá plechová krabička se změtí gumiček do vlasů; náhle mi zlehka přeběhl mráz po zádech rozeznal jsem mezi nimi dvě hedvábné chrpy.

„Uf,“ vypadlo z Cassie, když jsme vypadli ze zástavby na silnici.

Projela si rukou vlasy a rozcuchala si kudrliny.

64

„To jméno už jsem někde viděl, a není to moc dlouho,“ řekl jsem.

„Jonathan Devlin. Jak budeme zpátky, projedeme počítač a uvidíme, jestli má záznam.“

„Panebože, skoro doufám, že to bude nakonec takhle prostý,“

odpověděla Cassie. „V tom domě něco hodně, hodně smrdí.“

Byl jsem rád vlastně se mi ulevilo –, že to řekla. Na Devlinových mě zarážela celá řada věcí Jonathan a Margaret se vzájemně ani jednou nedotkli, skoro na sebe ani nepohlédli; tam, kde byste očekávali hemžení zvědavých, utěšujících sousedů, našli jste pouze přízračnou tetičku Veru; každý člen té domácnosti jako by pocházel z úplně jiné planety ale byl jsem tak nervózní, že jsem si nebyl jistý, jestli můžu důvěřovat vlastnímu úsudku, proto mě tak uklidnilo, že i Cassie tu cítila cosi nezdravého. Nebyl jsem na zhroucení ani nepřicházel o rozum či něco podobného, věděl jsem, že jakmile budu mít příležitost se zašít domů, posadit se o samotě a všechno to strávit, budu v pořádku; ale při prvním pohledu na Jessiku mě skoro trefil šlak a zjištění, že byly s Katy dvojčata, nebylo tak uklidňující, jak by se mohlo zdát. Tenhle případ byl až příliš plný vychýlených, ošemetných paralel a já se
nemohl zbavit tísnivého pocitu, že je to nějakým způsobem záměr. Každá náhoda jako by byla zašpuntovaná láhev s mým jménem, úhledně vyrytým do skla, kterou mi moře vyvrhlo na písek k nohám a v níž je zpráva výsměšně psaná nějakou nerozluštitelnou šifrou.

Když jsem přišel na internátní školu, řekl jsem svým spolubydlícím, že mám dvojče. Můj otec byl slušný amatérský fotograf a jednu sobotu onoho léta, když nás viděl nacvičovat na Peterově kole nový akrobatický kousek jízdu po asi tak ke kolenům vysoké zahradní zídce s parádním seskokem na konci –, celé půlodpoledne nás pak nutil opakovat ho znovu a znovu a přitom v trávě v podřepu střídal objektivy, dokud na nás nevyplácal celý černobílý film a nevyfotil záběr, s kterým byl spokojený. Letíme na něm vzduchem; já řídím a Peter sedí na řidítkách s rukama rozpaženýma, oba máme oči pevně zavřené, pusu dokořán (vysoký, ostrý chlapecký vřískot), vlasy nám vlají ve žhnoucí svatozáři, a mně je naprosto jasné, že následující okamžik po tom, co nás vyfotil, jsme se už kutáleli po trávníku a otec si to pořádně slíznul od matky za to, že nás ještě naváděl. Záběr je 65

braný zespodu tak, že na něm není vidět země a vypadá to, jako bychom letěli oblohou ve stavu beztíže.

Nalepil jsem tu fotku na kus lepenky, postavil ji na svůj noční stolek, kde jsme měli povoleno mít dvě rodinné fotografie, a vyprávěl ostatním klukům podrobné historky některé pravdivé, některé vymyšlené a naprosto absurdní o dobrodružstvích, která jsme s bratrem o prázdninách prožívali. Je na jiné škole, říkal jsem, v Irsku; naši se kdesi dočetli, že pro dvojčata je zdravější, když jsou od sebe.

Učil se tam jezdit na koni.

Později mi došlo, že je jen otázka času, než mě historka s dvojčetem dostane do krajně trapné situace (nějaký spolužák se o Sportovním dni zvesela zeptá našich, proč nepřijel taky Peter), proto jsem před začátkem druhého ročníku nechal tu fotku doma zastrčenou do štěrbiny v matraci jako nějaké oplzlé tajemství a přestal o bratrovi mluvit v naději, že na něj všichni zapomenou.

Když potom jeden kluk, jmenoval se Hull byl to ten typ, co ve volném čase s oblibou trhá mouchám nožičky –, vycítil, že o něm nechci mluvit, a bez ustání mě otravoval, vymyslel jsem si, že bratr v létě spadl z koně a zemřel na otřes mozku. Většinu roku jsem pak prožil v hrůze, že se zvěsti o Ryanově mrtvém bratrovi dostanou až

k učitelům

a přes

ně k mým rodičům. Zpětně samozřejmě nepochybuju, že se k učitelům skutečně dostaly a že to učitelé, kteří byli s celou tou ságou z Knocknaree obeznámeni, brali s citem a pochopením dodnes mi při tom pomyšlení běhá mráz po zádech a nechali tu fámu samu od sebe odeznít. Myslím, že jsem měl pořádnou kliku. Jen o pár let později, v osmdesátých letech, by mě už

pravděpodobně poslali k dětskému psychologovi a musel bych tam svoje pocity rozebírat s maňásky.

I tak jsem litoval, že jsem se svého dvojčete musel zbavit. Vědomí, že Peter žije nadále v několika desítkách myslí a prohání se na koňském hřbetu, mě uklidňovalo. Kdyby na té fotografii byla i Jamie, pravděpodobně bych z nás udělal trojčata a potom by se mi z toho vykrucovalo ještě daleko hůř.

Když jsme se vrátili na naleziště, dorazili tam už novináři.

Naservíroval jsem jim tradiční předběžnou omáčku (tenhle úkol na 66

sebe beru já, a to proto, že vyhlížím víc jako zodpovědný dospělý než

Cassie): tělo malého děvčete, jméno nesdělujeme, dokud nebudou informováni všichni příbuzní, je tu podezření na vraždu, kdokoli, kdo by nám mohl podat jakoukoli informaci, ať se nám, prosím, ozve, bez komentáře, bez komentáře, bez komentáře.

„Má v tom prsty nějaká satanistická sekta?“ zeptala se objemná žena v nelichotivých šponovkách, kterou už jsme znali. Byla z jednoho z těch bulvárních plátků, které s oblibou používají v titulcích slovní hříčky a jinotaje.

„Nemáme absolutně žádný důkaz, který by něco takového naznačoval,“ odpověděl jsem odměřeně. A nikdy jsme neměli.

Zabijácké satanistické sekty jsou pro detektivy něco jako yetti nikdo je nikdy neviděl a neexistuje jediný důkaz o jejich existenci, ale stačí jeden obří rozmazaný otisk nohy a z médií je rázem ukřičená, rozjívená smečka, takže se musíme tvářit, že tu myšlenku bereme přinejmenším z poloviny vážně.

„Ale našli ji přece na oltáři, který druidové používali pro lidské oběti, ne?“ nenechala se odbýt žena.

„Bez komentáře,“ odpověděl jsem automaticky. V té chvíli mi došlo, co mi ten oltářní kámen připomínal, ta hluboká drážka podél jeho okraje pitevní stůl s drážkou pro odtékající krev. Tolik se mi honilo hlavou, jestli ho nepoznávám z toho čtyřiaosmdesátého, že mě ani nenapadlo spatřovat v něm něco, co jsem znal teprve několik měsíců. Ježíši.

Nakonec to novináři vzdali a začínali se trousit pryč. Cassie seděla na schodech před skladem nálezů, dokonale do celé té scenérie zapadala, a dohlížela na věci kolem. Když viděla, že urostlá novinářka si to namířila k Markovi, který vyšel z kantýny směrem k přenosnému záchodku, vstala a vydala se k nim tak, aby si jí Mark všiml. Viděl jsem, že si jí přes novinářčino rameno všiml; po minutě Cassie pobaveně zavrtěla hlavou a nechala je být.

„Co to mělo jako bejt?“ zeptal jsem se a lovil z kapsy klíč od skladu nálezů.

„Dělá jí tam přednášku o nalezišti,“ zakřenila se Cassie a oprášila si džíny na zadku. „Pokaždý, když se ho zeptá na tu mrtvou, řekne ‚počkejte’ a začne žvanit o tom, jak chce vláda zničit nejvýznamnější objev od Stonehenge, anebo jí vysvětlovat cosi o vikingských osadách.

67

Docela bych si je ráda poslechla do konce; mám pocit, že konečně narazila kosa na kámen.“

Ostatní brigádníci už nám toho moc nového neřekli, až na Umělce, který se jmenoval Sean a který nám doporučil vzít v úvahu také možnost, že ji zavraždil upír. Když jsme mu ukázali tu fotografii k rekognici, výrazně se ukáznil, ale přestože, podobně jako ostatní, párkrát zahlédl Katy nebo snad Jessiku poblíž naleziště občas s jinými dětmi jejího věku, občas se starší dívkou odpovídající Rosalindině popisu –, ani on si nevšiml, že by je snad někdo sledoval, ani ničeho podobného. Nikdo z nich si vlastně nevšiml ničeho podezřelého, ačkoli Mark k tomu dodal: „Kromě politiků, co se tady ukážou, aby se vyfotili před kulturní památkou, než ji pošlou k čertu.

Chcete popis?“ Nikdo si nevzpomněl ani na „teplákového fantoma“, což jen posílilo mé podezření, že to byl buď někdo úplně normální z městečka, kdo si vyšel na procházku, anebo Damienův imaginární přítelíček. S podobnými lidmi se setkáte při každém vyšetřování, s lidmi, kteří vás svou ochotou říct vám cokoli, co si myslí, že chcete slyšet, nakonec připraví o fůru času.

Brigádníci z Dublinu Damien, Sean a pár dalších spali všichni v pondělí a v úterý doma; ostatní přespávali v pronajatém domě pár mil od vykopávek. Hunt, který samozřejmě prokázal dostatečně bystrý úsudek, pokud šlo o archeologii, byl doma v Lucanu se svojí ženou.

Potvrdil teorii oné urostlé novinářky, že kámen, na kterém Katy ležela, byl obětní oltář z doby bronzové. „Nemůžeme samozřejmě přesně stanovit, jestli se jednalo o oběti lidské nebo zvířecí, i když ten…

ehm… tvar rozhodně naznačuje, že mohly být lidské. Má náležité rozměry, rozumíte. Velice vzácný artefakt. Vyplývá z něj, že v době bronzové se na tomto kopci nalézalo sídliště nesmírného náboženského významu, víte? Taková nestoudnost… ta silnice.“

„Našli jste něco, co by to potvrzovalo?“ zeptal jsem se. Pokud ano, trvalo by měsíce, než bychom případ vyprostili z mediálního marastu New Age.

Hunt se na mě dotčeně podíval. „Nedostatek důkazů není důkazem jejich neexistence,“ řekl mi vyčítavě.

68

Hunta jsme vyslýchali jako posledního. Během našeho rozhovoru zaťukal na dveře stavební buňky mladičký technik a strčil hlavu dovnitř. „Ehm, dobrý den. Sophie vzkazuje, že pro dnešek končíme a že byste možná chtěli vidět ještě něco.“

Značky už měli sklizené, kamenný oltář tu znovu stál v poli o samotě a na první pohled celé naleziště vypadalo opuštěně; novináři už byli dávno pryč a všichni odešli domů, kromě Hunta, který už se soukal do zabláceného červeného Fordu Fiesta. Když jsme však vyšli ze shluku stavebních buněk, uviděl jsem bílý záblesk mezi stromy.

Obvyklá, jednotvárná rutina výslechů znatelně uklidnila mé pocuchané nervy (Cassie těmhle předběžným výslechům na začátku případu říká fáze „nic“: nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel, nikdo nic nedělal), ale když jsme vešli do lesa, stále jsem měl jakýsi šimravý pocit v zádech. Nebyl to strach, spíš jakýsi prudký nával ostražitosti, jako když vás někdo zavolá jménem a vytrhne vás ze zamyšlení, anebo když vám nad hlavou zahvízdá netopýr, příliš vysoko na to, aby byl slyšet. Podrost byl hustý a měkký, nohy se mi bořily mezi léta napadaného listí a stromy rostly dostatečně bujně, aby filtrovaly světlo do neposedného zelenkavého svitu.

Sophie s Helen nás čekaly na maličké mýtince nějakých sto metrů od hranice lesa. „Nechala jsem to zatím bejt, abyste se na to mohli taky mrknout,“ řekla Sophie, „ale chci ten bordel naházet do pytlů, než se světlo začne poroučet. Nechce se mi tady rozbalovat halogeny.“

Někdo tu měl tábořiště. Kus země o velikosti a tvaru spacího pytle byl vyčištěný od ostrých větviček a vrstvy listí uválené; o pár metrů dál byly zbytky ohniště, kolem něj široký kruh holé země. Cassie hvízdla.

„že by naše místo činu?“ zeptal jsem se bez valné naděje, protože v tom případě by pro nás Sophie poslala i uprostřed výslechů.

„Ani náhodou,“ odpověděla. „Prohledali jsme to tady píď po pídi: ani stopa po zápase a ani kapka krve u ohně je něco rozlitýho, ale test byl negativní a podle smradu bych si tipla, že je to červený víno.“

„Nějakej nóbl čundrák,“ zvedl jsem obočí. Do té chvíle jsem si představoval nějakého venkovského bezdomovce, ale násoska s flaškou vína je díky zákonu trhu, alespoň v Irsku, čistě přenesený pojem. Běžní alkoholici, co mají hluboko do kapsy, tu jedou v jabčáku nebo levné vodce. Nakrátko jsem zauvažoval o nějakém párečku, který 69

má smysl pro romantiku anebo nemá kam jít, ale ten uválený kus byl široký tak tak pro jednoho. „Našli jste ještě něco?“

„Ten popel prověříme, jestli tu někdo nepálil zakrvavený šaty nebo tak něco, ale vypadá to čistě na dřevo. Máme otisky podrážky, pět cigaretových nedopalků a tohleto.“ Sophie mi podávala uzavíratelný igelitový sáček označený popisovačem. Podržel jsem ho proti mihotavému světlu a Cassie si stoupla na špičky a koukala mi přes rameno dlouhý, světlý vlnitý vlas. „Našli jsme ho blízko ohniště,“

řekla Sophie a pohodila palcem k umělohmotné evidenční značce s číslem.

„Dá se poznat, jak je to tady dlouho?“ zeptala se Cassie.

„Na popel nenapršelo. Projdu výpisy srážek v týhle oblasti, ale u nás v pondělí brzo ráno pršelo a to bydlím zhruba dvě míle odtud.

Vypadá to, že tady někdo přespal buď tuhle, nebo minulou noc.“

„Můžu vidět ty nedopalky?“ zeptal jsem se.

„Jenom si posluž,“ řekla Sophie. Vytáhl jsem z kufříku roušku a pinzetu a dřepl u jedné ze značek poblíž ohniště. Byl to nedopalek ubalené cigarety, hodně tenké a dokouřené skoro až ke konci; někdo tu šetřil s tabákem.

„Cigarety si balí Mark Hanly,“ vstal jsem. „A taky má dlouhý světlý vlasy.“

Podívali jsme se na sebe s Cassií. Bylo po šesté, každou minutu bude volat O’Kelly a bude po nás chtít hlášení. Než bychom si promluvili s Markem, pokud bychom vůbec k té ubytovně po okreskách trefili, pravděpodobně by to zabralo spoustu času.

„Kašlem na to, promluvíme si s ním zítra,“ rozhodla Cassie.

„Chtěla bych cestou zpátky stihnout tu učitelku baletu. A taky umírám hlady.“

„To je jako živit dogu,“ řekl jsem Sophii. Helen se zatvářila pohoršeně.

„Jo, ale s rodokmenem,“ ozvala se Cassie zvesela.

Jak jsme se ubírali přes naleziště k autu (boty jsem měl zaneřáděné přesně, jak Mark předpovídal rudohnědé bahno zalezlé do všech švů a byly to docela pěkné boty; utěšoval jsem se tím, že ve zcela totožném stavu má obuv i vrah), pohlédl jsem zpátky k lesu a znovu zahlédl to bílé pableskování Sophie, Helen a mladičký laborant se pohybovali mezi stromy tam a zpět, tiše a soustředěně jako duchové.

70

4

Taneční akademie Cameronová sídlila ve Stillorganu nad videopůjčovnou. Venku na ulici tři kluci v pytlovitých kapsáčích s povykem sjížděli na skateboardu nízkou zídku. Asistentka výuky mimořádně krásná dívka jménem Louise, v černém trikotu, černých piškotech a nabíranou černou sukní až k lýtkům; když jsme šli za ní po schodech nahoru, Cassie se na mě pobaveně usmála nás uvedla dál a oznámila nám, že Simone Cameronová právě dokončuje hodinu, a tak jsme počkali na odpočívadle.

Cassie se přesunula ke korkové nástěnce na zdi a já se rozhlížel kolem. Byly tu dvě taneční zkušebny s maličkými kulatými okénky ve dveřích v jedné z nich Louise předváděla hromadě mrňousů, jak napodobit motýla nebo ptáčka či něco takového; ve druhé tucet holčiček v bílých trikotech a růžových šponovkách předvádělo v párech na parketu variaci skoků a piruet za tónů „Květinového valčíku“, linoucích se ze starého gramofonu. Pokud jsem to byl schopen posoudit, rozsah pokročilosti byl mírně řečeno široký. žena, která je vedla, měla bílé vlasy svázané vzadu natěsno do drdolu, ale tělo měla hubené a rovné jako mladá atletka; na sobě měla stejný oděv jako Louise, v ruce držela ukazovátko, jímž poklepávala dívkám na kotníky a ramena, a udělovala jim pokyny.

„Koukni na tohle,“ řekla Cassie potichu.

Na plakátě byla Katy Devlinová, i když mi chvíli trvalo, než jsem ji poznal. Na sobě měla lehkou bílou košilku a jednu nohu nenuceně ohýbala vzhůru za sebe do neuvěřitelného oblouku. Pod fotografií stálo velkým písmem: „Pošlete Katy na Královskou baletní školu! Pomozte jí, abychom na ni mohli být hrdí!“ A dále informace o místě a době konání nadačního vystoupení: Farní síň sv. Albana, 20. června v 7

hodin večer, Večer tance s žáky Taneční akademie Cameronová.

Vstupné 10/7 eur. Veškerý výtěžek půjde na úhradu Katyina školného.

Napadlo mě, co teď s těmi penězi bude.

71

Pod plakátem visel výstřižek z novin s uměleckou fotografií Katy u hrazdy; oči v zrcadle upírala soustředěně s mladistvou vážností na fotografa. „Malá baletka z Dublinu se chystá vzlétnout“, The Irish Times, 23. června: „‚Asi se mi bude stýskat po našich, ale i tak se nemůžu dočkat,’ říká Katy. ‚Chci být baletkou už od šesti let. Nemůžu tomu uvěřit, že tam opravdu jedu. Občas, když se probudím, mám pocit, že se mi to možná jenom zdálo.’“ Tento článek sice nepochybně pomohl získat nějaké finanční příspěvky na pokrytí Katyina školného další věc, kterou budeme muset prověřit –, ale nám příliš nepomohl, jelikož ranní noviny čtou i pedofilové a ta fotka byla velmi výrazná, rádius potenciálních podezřelých se rázem rozšířil téměř na celou zemi. Prohlédl jsem si i ostatní oznámení jedna baletní sukénka na prodej, velikost 7-8; neměl by někdo z Blackrocku a okolí zájem o společnou dopravu na hodinu pro středně pokročilé?

Dveře zkušebny se otevřely a kolem nás se prohnala vlna identicky oděných holčiček, které štěbetaly, strkaly se a ječely jedna přes druhou. „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se ve dveřích Simone Cameronová.

Měla krásný hlas, hluboký jako muž, přesto nepůsobila ani náznakem mužsky, a byla starší, než jsem si myslel obličej měla kostnatý, pokrytý pavučinou hlubokých vrásek. Došlo mi, že nás pravděpodobně pokládá za rodiče, kteří se přišli zeptat, zda můžou přihlásit svoji dceru do hodin tance, a na okamžik jsem pocítil silné nutkání tu roli odehrát, vyptat se jí na cenu a čas konání hodin a odejít, ponechat jí její iluze i její nejlepší žačku ještě o něco málo déle.

„Paní Cameronová?“

„Simone, prosím,“ odpověděla. Měla pozoruhodné oči, skoro zlaté, obrovské, s těžkými víčky.

„Já jsem detektiv Ryan a toto je detektiv Maddoxová,“ řekl jsem toho dne po sté. „Mohli bychom s vámi na pár minut mluvit?“

Zavedla nás do zkušebny a rozestavila v rohu tři židle. Celou jednu dlouhou stěnu tu pokrývalo zrcadlo, podél něj se táhly tři hrazdy, každá v jiné výšce, a já všechny své pohyby neustále vnímal koutkem oka. Natočil jsem si židli tak, abych se neviděl.

Řekl jsem Simoně o Katy tahle povinnost samozřejmě vyšla na mě. Čekal jsem, myslím, že se rozpláče, ale neplakala. Trochu 72

zaklonila hlavu, vrásky ve tváři jako by se jí ještě prohloubily, ale to bylo všechno.

„Vy jste viděla Katy v pondělí večer v hodině, že?“ zeptal jsem se.

„Jak se chovala?“

Velmi málo lidí dokáže mlčet, ale Simone Cameronová byla mimořádný případ čekala, než bude schopná promluvit, bez jediného pohybu, jednu ruku položenou přes opěradlo židle. Po dlouhé době řekla: „Jako obvykle. Byla trochu rozrušená pár minut trvalo, než se zklidnila a mohla se soustředit –, ale to bylo přirozené, za pár týdnů měla odjíždět na Královskou baletní školu. Byla z toho celé léto radostí bez sebe.“ Nepatrně odvrátila tvář. „Včera večer na hodinu nepřišla, ale jednoduše jsem měla za to, že je zase nemocná. Kdybych zavolala k nim domů…“

„Včera večer už byla mrtvá,“ řekla Cassie vlídně. „Nemohla jste ji zachránit.“

„Zase nemocná?“ zeptal jsem se. „Byla v poslední době nemocná?“

Simone zavrtěla hlavou. „V poslední době ne. Ale není to nejzdravější dítě.“ Víčka jí na chvíli poklesla a zakryla oči: „Nebyla.“

Potom se na mě znovu podívala. „Učila jsem Katy šest let. Dlouhou dobu, zhruba tak od devíti, byla nemocná hodně často. Stejně jako její sestra Jessica, ale ta bývala jen nachlazená, měla kašel podle mě je zkrátka choulostivá. Katy trpěla opakovaným zvracením a průjmem.

Občas to bylo tak vážné, že musela do nemocnice. Doktoři si mysleli, že je to nějaká forma chronické gastritidy. Víte, měla odjet na Královskou baletní školu už loni, ale koncem léta dostala akutní záchvat, museli ji operovat, aby zjistili příčinu; a než se uzdravila, školní rok byl v plném proudu. Tohle jaro musela znovu dělat přijímací zkoušky.“

„Ale v poslední době už ty záchvaty neměla?“ zeptal jsem se. Bylo nutné projít Katyiny lékařské záznamy, a to rychle.

Simone se na něco rozpomenula a usmála se; byl to nepatrný, trpký úsměv a pohled jí sjel stranou. „Dělalo mi starosti, jestli bude dost zdravá, aby mohla cvičit baletky si nemůžou dovolit zameškat kvůli nemoci větší počet hodin. Když Katy letos přijali, po jedné hodině jsem si s ní promluvila a upozornila ji, že by měla zajít za doktorem, aby zjistil, co jí je. Katy mě vyslechla a potom zavrtěla hlavou 73

a pronesla slavnostně, jako při nějakém slibu: ‚Já už nemocná nikdy nebudu.’ Snažila jsem se ji přesvědčit, že by to neměla podceňovat, že na tom může záviset její kariéra, ale nic víc už neřekla. A je pravda, že od té doby nemocná nebyla. Myslela jsem si, že ať už to bylo cokoli, třeba z toho jednoduše vyrostla; vůle dokáže leccos a Katy má…

měla… silnou vůli.“

Hodina ve vedlejším sále končila; zaslechl jsem hlasy rodičů na odpočívadle, další cupitání drobných nožiček a štěbetání. „Učila jste taky Jessiku?“ zeptala se Cassie. „Dělala taky přijímačky na Královskou baletní školu?“

Pokud nemáte jasného podezřelého, nezbývá vám na začátku každého vyšetřování nic jiného než vyzvědět toho co nejvíce o životě oběti a doufat, že ve vás něco spustí poplašný signál; bylo mi jasné, že Cassie má pravdu, potřebovali jsme se toho o Devlinových dozvědět víc. A Simone Cameronová chtěla mluvit. Setkáváme se s tím často, s lidmi, kteří zoufale bez přestání hovoří, protože jakmile zmlknou, my odejdeme a oni zůstanou sami s tím, co se přihodilo. Posloucháme a přikyvujeme a projevujeme pochopení a ukládáme si v hlavě všechno, co říkají.

„Učila jsem postupně všechny tři,“ odpověděla Simone. „Jessica vypadala, že bude celkem šikovná, když byla menší, a snažila se, ale s rostoucím věkem byla její plachost stále nezdravější, až do té míry, že každé cvičení jako by jí působilo hotová muka. Řekla jsem jejím rodičům, že podle mě by bylo lepší ji netrápit.“

„A Rosalind?“ zeptala se Cassie.

„Rosalind měla jisté nadání, ale chyběla jí píle a chtěla všechno hned. Po několika měsících začala tuším místo tance hrát na housle.

Říkala, že to chtěli rodiče, ale podle mě se tu nudila. U malých dětí je to časté když jim to nejde hned a když si uvědomí, kolik je to dřiny, jsou z toho otrávené a odcházejí. Upřímně řečeno, žádné z nich by se stejně na Královskou baletní školu nedostalo.“

„Ale Katy…“ řekla Cassie a nahnula se blíž.

Simone se na ni dlouze zadívala. „Katy byla… sérieuse.“

To byla jedna z věcí, které dodávaly jejímu hlasu na svéráznosti; kdesi daleko vzadu byla cítit příchuť francouzštiny, která formovala její intonaci. „Zapálená,“ řekl jsem.

74

„Ještě víc,“ dodala Cassie. Její matka byla poloviční Francouzka a jako dítě trávila léto u prarodičů v Provence; říká, že teď už mluvit francouzsky zapomněla, ale stále rozumí dobře. „Profesionálka.“

Simone přikývla. „Dokonce jí vyhovovala i ta dřina nejen kvůli výsledkům, které jí přinášela, měla ji ráda jako takovou. Skutečné nadání k tanci má málokdo, ale povaha, aby se člověk mohl tancem živit, ta je ještě daleko vzácnější. A mít tohle obojí…“ Znovu pohlédla stranou. „Občas, když byla večer hodina jen v jedné zkušebně, se mě ptala, jestli by si mohla přijít zacvičit do té druhé.“

Světlo venku začínalo k večeru slábnout; skrz okenní tabuli k nám zdola slabě a krystalicky pronikal křik skateboardistů. Představoval jsem si Katy Devlinovou, jak sama ve zkušebně hledí do zrcadla s nezaujatou soustředěností a pohybuje se v pomalých piruetách a přískocích; noha zvednutá do špičky; pouliční lampy vrhají přes parket šafránově žluté obdélníky, gramofon hraje s praskáním Satieho Gnossiennes. Také Simone se zdála být velice sérieuse a já si říkal, jak se pro všechno na světě ocitla tady nad videopůjčovnou ve Stillorganu, kde byl cítit spálený tuk z vedlejšího občerstvení, nabízejícího smaženou rybu s hranolkami, a kde vyučovala balet holčičky, jejichž mámy měly pocit, že tu získají dobré držení těla, anebo prahly po zarámovaných fotografiích svého zlatíčka v nabírané sukénce. Náhle mi došlo, co pro ni musela Katy Devlinová znamenat.

„Co říkali pan a paní Devlinovi tomu, že Katy chodí do baletu?“

zeptala se Cassie.

„Velice ji podporovali,“ odpověděla Simone bez váhání. „Těšilo mě to a taky překvapovalo; ne každý rodič je ochotný poslat dítě v tomto věku na školu a většina je plným právem proti tomu, aby z jejich dítěte byl profesionální tanečník. Především pan Devlin byl pro to, aby Katy jela. Měli spolu velice blízký vztah, řekla bych.

Obdivovala jsem, že pro ni chce to nejlepší, i kdyby to znamenalo, že od nich odejde.“

„A její matka?“ zeptala se Cassie. „S tou si byly také blízké?“

Simone neznatelně pokrčila ramenem. „Méně, řekla bych. Paní Devlinová je… poněkud vágní. Vždy se mi zdálo, jako by ji všechny její dcery vyváděly z míry. Myslím, že není příliš inteligentní.“

„Nevšimla jste si, že by se tu v posledních měsících potuloval někdo zvláštní?“ zeptal jsem se. „Někdo, kdo vás třeba znepokojoval?“

75

Baletní školy, plavecké kroužky a skautské oddíly přitahují pedofily jako magnet. Pokud někdo hledal oběť, pak právě tady mohl zahlédnout Katy.

„Chápu, jak to myslíte, ale nikoli. Dáváme si pozor. Asi před deseti lety jakýsi chlap sedával na zídce ve svahu proti nám a díval se do zkušebny dalekohledem. Hlásili jsme to na policii, ale neudělali nic, dokud se nepokusil přesvědčit jednu dívenku, aby nastoupila k němu do auta. Od té doby jsme opatrní.“

„Zajímal se někdo o Katy do takové míry, že by vám to připadalo neobvyklé?“

Zamyslela se a zavrtěla hlavou. „Nikdo. Všem se líbilo, jak tančila, spousta lidí jí přispěla na školné na tom tanečním večírku, který jsme uspořádali, ale nikdo výrazně víc než ostatní.“

„Nežárlil někdo na její nadání?“

Simone se zatvářila pobaveně. „Rodiče, co k nám chodí, nejsou posedlí představou, že jejich dítě udělá kariéru u divadla. Chtějí, aby se dcera naučila trochu tančit, jen kvůli půvabu; nechtějí, aby se tím jejich děti živily. Pár děvčat jí určitě závidělo, to ano. Ale že by ji kvůli tomu chtěly zabít? To ne.“

Náhle vypadala vyčerpaně; její elegantní držení těla se nezměnilo, ale oči měla zeskelnatělé únavou. „Děkujeme vám za váš čas,“ řekl jsem. „Dáme vám vědět, pokud bychom se vás potřebovali ještě na něco zeptat.“

„Trpěla?“ zeptala se Simone zčistajasna. Nedívala se na nás.

Byla první, kdo se na to zeptal. Začal jsem s obvyklým vyhýbavým citováním předběžné lékařské zprávy, ale Cassie řekla: „Nemáme o tom žádné důkazy. Ještě nevíme nic jistě, ale zdá se, že to bylo rychlé.“

Simone k ní s vypětím otočila hlavu a podívala se Cassii do očí.

„Děkuju,“ řekla.

Ani nevstala, aby nás vyprovodila, a mně došlo, že si nebyla jistá, jestli by to zvládla. Když jsem za sebou zavíral dveře, ještě jsem ji zahlédl kulatým oknem, jak stále sedí vzpřímeně a nehybně s rukama složenýma v klíně pohádková královna, osamělá ve věži se svým zármutkem nad princeznou, o kterou ji připravila zlá čarodějnice.

76

„‚Já už nemocná nikdy nebudu,’“ řekla Cassie v autě. „A od té doby nemocná nebyla.“

„Silná vůle, jak říkala Simone?“

„Možná.“ Neznělo to přesvědčeně.

„Anebo si předtím tu nemoc vyvolávala sama,“ odpověděl jsem.

„Zvracení a průjem se dá přivodit docela snadno. Třeba tak chtěla na sebe poutat pozornost, a jakmile se dostala na baletní školu, už tu potřebu neměla. Dostávalo se jí pak dost pozornosti i bez toho, že by byla nemocná články v novinách, nadační akce, to všechno… Musím si zapálit.“

„Munchausenův syndrom?“ Cassie sáhla dozadu, zalovila v kapsách mého saka a našla cigarety. Kouřím červené marlborky; Cassie nemá svou výsadní značku, ale zpravidla kupuje lehké Lucky Strike, které já považuju za dívčí kouření. Dvě zapálila a jednu mi podala. „Můžem dostat lékařský záznamy i obou sester?“

„To je o hubu,“ odpověděl jsem. „Jsou naživu, takže je to důvěrný.

Kdybychom měli svolení rodičů…“ Zavrtěla hlavou. „Co je? Na co myslíš?“

Otevřela okno na pár centimetrů a vítr jí odfoukl ofinu stranou. „Já nevím… To její dvojče, Jessica ten kukuč vyplašenýho králíčka může bejt z šoku, že Katy je pryč, ale byla až moc vyhublá. I přes ten obrovskej svetr bylo vidět, že je oproti Katy poloviční, a to Katy nebyla žádná almara. A ta druhá sestra… Na tý je taky něco divnýho.“

„Rosalind?“

Na tónu, jakým jsem to pronesl, muselo být cosi komického.

Cassie na mě pohlédla úkosem. „Tobě se líbí.“

„Jo, řekl bych, že jo,“ přešel jsem do defenzivy, aniž bych tušil proč. „Vypadala jako milý děvče. Snaží se Jessiku chránit. A co, tobě se nelíbí?“

„Co to s tím má co dělat?“ řekla Cassie chladně a, jak jsem cítil, trochu nespravedlivě. „Bez ohledu na to, komu se líbí, se oblíká divně, až moc se líčí…“

„Dbá na sebe, co je na tom divnýho?“

„Prosím tě, Ryane, udělej nám oběma laskavost a dospěj už

konečně; víš přesně, jak to myslím. Usmívá se, i když se to zrovna nehodí a, jak sis všiml, neměla podprsenku.“ Toho jsem si všiml, ale 77

nedošlo mi, že Cassie taky a to rýpnutí mě popudilo. „Sice to klidně může bejt milý děvče, ale stejně mi na ní něco nesedí.“

Nic jsem neříkal. Cassie vyhodila z okna zbytek cigarety, zavrtala ruce do kapes a sesula se na sedadle jako trucovitý puberťák. Zapnul jsem potkávačky a šlápl na plyn. Byl jsem na ni naštvaný, věděl jsem, že ona je naštvaná na mě, ale nebylo mi tak úplně jasné, jak k tomu došlo.

Cassii zazvonil mobil. „Do háje,“ řekla, když se podívala na displej. „Haló, pane… Haló?… Pane?… Zatracenej telefon.“

A zavěsila.

„Není signál?“ zeptal jsem se chladně.

„Signál je v pohodě,“ odpověděla. „Akorát chtěl vědět, kdy budeme zpátky a co nás tak zdrželo, a já nemám chuť se s ním vybavovat.“

Obvykle mi naštvanost vydrží daleko déle než Cassii, ale musel jsem se zasmát. Po chvilce se zasmála i Cassie.

„Hele,“ řekla, „já proti Rosalindě nic nemám. Spíš mi to vrtá hlavou.“

„Myslíš sexuální zneužívání?“ Uvědomil jsem si, že někde hluboko jsem myslel na to samé, ale ta představa mi byla tak odporná, že jsem se jí vyhýbal. Jedna sestra až příliš zdůrazňuje svou sexualitu, druhá má výrazně podváhu a další, po řadě nevysvětlitelných chorob, někdo zavraždí. Vybavil jsem si Rosalindu, jak sklání hlavu k Jessice a pocítil náhlou, nezvyklou potřebu je chránit. „Otec je zneužívá. Katy se s tím vyrovnává sebepoškozováním, buď kvůli tomu, že sama k sobě cítí odpor, anebo aby snížila riziko dalšího zneužívání. Když se dostane na tu baletní školu, rozhodne se, že teď už musí bejt zdravá a že to pořád takhle dokola nejde; možná se postaví otci, hrozí mu, že to poví, a tak ji zabije.“

„To dává smysl,“ řekla Cassie. Sledovala, jak se kolem míhají stromy u krajnice; neviděl jsem jí do obličeje. „Stejně podezřelá může bejt i matka jestli se teda ukáže, že Cooper byl s tím znásilněním vedle. Munchausen v zastoupení. Zdálo se, že jí role oběti docela sedí, všiml sis?“

Všiml. Zármutek na jedné straně člověka připraví o výraz stejně dokonale jako maska z řecké tragédie, ale na straně druhé mu smyje veškerá líčidla (a právě to je samozřejmě ten pravý a nechutný důvod, 78

proč se snažíme pozůstalým oznamovat jejich ztrátu sami a nenecháváme to na uniformovaných ne abychom dali najevo, jak s nimi cítíme, ale abychom viděli, jak budou reagovat). Byli jsme posly špatných zpráv už tolikrát, že známe všechny obvyklé variace. Většinu lidí to totálně sebere, snaží se zachovat klid, ale neví jak; tragédie je nové území, do něhož vstupují bez jakéhokoli průvodce a teprve se nejistými krůčky v něm učí pohybovat. Margaret Devlinová nevypadala ani překvapeně, spíš skoro rezignovaně, jako by zármutek byl její všední, obvyklý stav.

„Takže v podstatě ten samej model,“ řekl jsem. „Matka týrá jednu nebo všechny dcery. Když se Katy dostane na baletní školu, začne se bránit a matka ji zabije.“

„Taky by to vysvětlovalo, proč se Rosalind oblíká, jako by jí bylo čtyřicet,“ naváže Cassie. „Chce bejt dospělá, aby mohla utéct od matky.“

Zazvonil mi mobil. „Á, do hajzlu, “ řekli jsme oba unisono.

Markýroval jsem špatný signál jako obvykle a zbytek cesty jsme strávili sestavováním seznamu možných postupů vyšetřování. O’Kelly seznamy zbožňuje; slušný seznam by nám u něj mohl vyžehlit to, že jsme se mu neozvali.

Naše oddělení sídlí v areálu Dublinského hradu a přes veškeré koloniální souvislosti to patří k příjemným stránkám této práce. Uvnitř jsou místnosti zařízené tak, aby vyhlížely jako kterékoli jiné společné kancelářské prostory v zemi kóje, u stropu zářivky, koberec nabitý statickou elektřinou a stěny v barvách domovské instituce –, ale zvenku jsou budovy památkově chráněné a stále netknuté: stará zdobená fasáda z červených cihel a mramoru, s cimbuřím a věžičkami, za sochami světců, které vykukují na místech, kde byste je nečekali.

V zimě, za mlhavých večerů, si tu při chůzi po dlažebních kostkách připadáte jako v Dickensově románu zamžené, zlatě zářící pouliční lampy vrhají stíny v podivných úhlech, z nedalekých katedrál hlaholí zvony, každý krok se odráží do tmy; Cassie říká, že si tu můžete hrát na inspektora Abberlina, vyšetřujícího vraždy Jacka Rozparovače.

Jednoho křišťálově jasného úplňkového prosincového večera tu přes hlavní nádvoří metala jednu hvězdu za druhou.

79

V O’Kellyho okně se svítilo, ale ve zbytku budovy byla tma bylo po sedmé, všichni ostatní už byli doma. Vplížili jsme se dovnitř, co nejtišeji. Cassie po špičkách běžela na služebnu, aby tam na počítači proklepla Marka a Devlinovy a já šel dolů do sklepa, kde máme uskladněné složky se starými případy. Dříve to byl sklep na víno, a jelikož mistři z našeho podnikového projektantského oddělení se k němu ještě nedostali, stále tam byla kamenná dlažba, sloupy a klenuté nízké výklenky. Slíbili jsme si s Cassií, že jednou tam uspořádáme výpravu se svíčkami, navzdory elektrickému osvětlení a bez ohledu na bezpečnostní předpisy, a celý večer tam budeme pátrat po tajných chodbách.

Ta lepenková krabice (Rowan G., Savage P., 33791/84) ležela přesně tam, kam jsem ji před více než dvěma lety položil; pochybuji, že na ni někdo od té doby sáhl. Vytáhl jsem z ní složku, nalistoval popis, který si z oddělení pohřešovaných osob vyžádali od Jamiiny matky a, díkybohu, bylo to tam: světlé vlasy, světle hnědé oči, červené tričko s krátkými rukávy, džínové kraťasy, bílé tenisky, červené sponky do vlasů s jahodami.

Zastrčil jsem složku pod sako pro případ, že bych narazil na O’Kellyho (sice na tom nebylo nic špatného, že jsem ji měl u sebe, zvlášť teď, když tu byla jasná spojitost s případem Devlinová, ale z nějakého důvodu jsem se cítil provinile, podloudně, jako bych se plížil s nějakým zakázaným artefaktem), a zamířil zpět nahoru na služebnu. Cassie byla u svého počítače a světlo měla zhasnuté, aby ji O’Kelly neviděl.

„Mark je čistej,“ řekla. „Stejně tak Margaret Devlinová. Jonathan má jeden záznam, z tohohle února.“

„Dětský porno?“

„Ježíši, Ryane. Ta tvoje záliba v melodramatičnosti. Ne, narušování veřejnýho pořádku. Protestoval proti dálnici a proniknul za policejní zátarasy. Soudce mu napařil pokutu sto liber a dvacet hodin prospěšných prací a pak mu to zvednul na čtyřicet, když Devlin prohlásil, že právě za prospěšný práce ho zatkli.“

Odtud jsem Devlinovo jméno neznal jak jsem řekl, o tom, že existuje nějaký spor ohledně dálnice, jsem neměl skoro potuchy. Ale vysvětlovalo se tím, proč nenahlásil ty výhrůžné telefonáty. Neměl nejmenší chuť hledat pomoc u policie, zvlášť ne kvůli čemukoli, co 80

mělo nějakou spojitost s dálnicí. „Ta sponka do vlasů je ve složce,“

řekl jsem.

„Slušný,“ odpověděla Cassie s náznakem otázky v hlase. Vypnula počítač a podívala se na mě. „Jseš rád?“

„To si nejsem jistej,“ řekl jsem. Bylo samozřejmě příjemné vědět, že nepřicházím o rozum a že nezačínám fantazírovat; ale teď jsem si začínal říkat, jestli si ji skutečně pamatuju, nebo jsem ji jenom viděl v té složce, a která z těch dvou možností se mi zamlouvá míň, a litoval jsem, že jsem radši nedržel jazyk za zuby.

Cassie čekala; ve večerním světle, pronikajícím dovnitř oknem, vypadaly její oči obrovské, neprůsvitné a ostražité. Věděl jsem, že mi dává šanci říct vykašlem se na tu sponku, zapomenem, že jsme ji vůbec našli. Dodnes si pohrávám s představou, i když snad omšelou a zbytečnou, co by bylo, kdybych to řekl.

Ale bylo pozdě, měl jsem za sebou dlouhý den, chtěl jsem jít domů a vždycky mě štvalo, když se mnou někdo jednal v rukavičkách Cassii nevyjímaje; utnout celou tuhle linii vyšetřování mi přišlo daleko namáhavější než jí prostě nechat volný průběh. „Brnkla bys Sophii kvůli té krvi?“ zeptal jsem se. Šero místnosti mi dovolilo přiznat alespoň tolik slabosti.

„Jasně,“ řekla Cassie. „Ale později, jo? Musíme za O’Kellym, než

ho trefí šlak. Když jsi byl dole, poslal mi esemesku. Já myslela, že to ani neumí, ty ne?“

Zavolal jsem O’Kellymu na jeho paralelku a oznámil mu, že jsme zpátky, na což odpověděl: „Nejvyšší čas, do hajzlu. Kde trčíte, to jste si to někde rozdávali?“ A potom řekl, ať koukáme mazat k němu do kanclu.

V kanceláři bylo kromě O’Kellyho křesla ještě jedno, takový ten ergonomický krám z umělé kůže. Podle toho se měl člověk dovtípit, že mu nemá zabírat příliš mnoho prostoru ani času. Sedl jsem si do křesla a Cassie se uvelebila na stole za mnou. O’Kelly ji setřel pohledem.

„Urychlete to,“ začal. „V osm už něco mám.“ Před rokem od něj odešla žena; od té doby se začalo šuškat o celé řadě jeho trapných pokusů navázat vztah, včetně jistého kolosálního fiaska, schůzky 81

naslepo s ženskou, z níž se vyklubala bývalá štětka, kterou pravidelně zatýkal, když byl ještě u mravnostního.

„Katharine Devlinová, dvanáct let,“ řekl jsem.

„Takže totožnost už je jistá?“

„Na devadesát devět procent,“ odpověděl jsem. „Až ji dají na pitevně dohromady, ukážeme tělo jednomu z rodičů, ale Katy Devlinová byla z jednovaječných dvojčat a to, který zůstalo naživu, vypadá přesně jako naše oběť.“

„Stopy? Podezřelí?“ vyštěkl. Vzal si na rande docela elegantní kravatu a měl na sobě až příliš kolínské; nebyl jsem ji schopný identifikovat, ale voněla draze. „Zejtra mě čeká ta zasraná tiskovka.

Povězte mi, že něco máte.“

„Dostala úder do hlavy a byla zardoušená, pravděpodobně znásilněná,“ řekla Cassie. Zářivkové osvětlení jí rozmazávalo pod očima šedivé stíny. Vypadala až příliš unaveně a příliš mladě na někoho, kdo tahle slova pronesl s takovým klidem. „Ale určitě to budeme vědět až po pitvě zítra ráno.“

„ Zítra, do hajzlu?“ zuřil O’Kelly. „Vyřiďte tomu kreténovi Cooperovi, ať to kouká udělat přednostně.“

„Už se stalo, pane,“ řekla Cassie. „Dneska odpoledne musel bejt u soudu. Prý to stihne nejdřív zítra ráno.“ (Cooper a O’Kelly se navzájem nesnášejí; ve skutečnosti Cooper prohlásil: „Laskavě panu O’Kellymu vysvětlete, že jeho případy nejsou jediný pod sluncem.“) „Vyšly nám z toho čtyři základní linie vyšetřování a…“

„To beru, jo, to beru,“ přerušil ji O’Kelly, začal otevírat šuplata a hledat pero.

„Zaprvý, máme tu rodinu,“ pokračovala Cassie. „Víte, co říkají statistiky, pane: nejčastějšími vrahy dětí jsou rodiče.“

„A na tý rodině něco nesedí, pane,“ ozval jsem se. Tohle už bylo na mně; museli jsme to vybalit, pokud jsme chtěli mít ve vyšetřování Devlinových nějakou volnost, jenže kdyby to zmínila Cassie, O’Kelly by se pustil do obvyklých otravných jedovatostí ohledně ženské intuice. S O’Kellym jsme to za tu dobu už uměli. Náš kontrapunkt byl vyladěn do čisté harmonie, za kterou by se nemuseli stydět ani Beach Boys dokázali jsme přesně vycítit, v kterém okamžiku si vyměnit role útočníka a záložníka, hodného a zlého poldy, v kterém okamžiku je třeba Cassiinu rozvernost vyvážit vážnějším tónem mé chladné 82

netečnosti a fungovalo to i ve vlastních řadách. „Nemohl bych na to vzít jed, ale v tom domě něco smrdí.“

„Intuici nikdy nepodceňujte,“ řekl O’Kelly. „To se nevyplácí.“

Cassie, která nenuceně klimbala nohou, mě kopla do zad.

„Za druhý,“ pokračovala, „budeme muset aspoň prověřit možnost, jestli nešlo o nějakou sektu.“

„Panebože, Maddoxová, to zas tenhle měsíc psali v Cosmopolitanu o satanismu?“ O’Kellyho nechuť ke klišé je tak neochvějná, že by si zasloužila pamětní desku. Přijde mi zábavná, otravná nebo mírně uklidňující, to podle nálady, ale přinejmenším vám umožňuje předem si připravit scénář.

„Podle mě je to taky hovadina, pane,“ řekl jsem, „jenže tu máme zavražděnou malou holku na obětním oltáři. Novináři se na to už ptali.

Musíme tu možnost vyloučit.“ Je samozřejmě obtížné dokázat, že něco neexistuje, a pokud to tvrdíte bez dostatečných důkazů, jen tím nahráváte konspiračním teoriím, a tak na to musíte jinak. Strávíme hodiny sepisováním všeho, čím smrt Katy Devlinové neodpovídala domnělému modu operandi hypotetického spolku pošuků (absence stop po pouštění žilou, obětního úboru, okultních symbolů a tak podobně) a O’Kelly, který naštěstí nemá absolutně žádný smysl pro absurdnosti, potom všechno tohle odříká před kamerami.

„Ztráta času,“ řekl O’Kelly. „Ale tak jo, jo, prověřte to. Dejte řeč s lidma ze sexuálního, dejte řeč s místním farářem, s kým chcete, hlavně ať to můžeme smést ze stolu. Co máme za třetí?“

„Za třetí,“ odpověděla Cassie, „je to čistě sexuálně motivovanej zločin pedofil, kterej ji zabil, buď aby nemohla mluvit, nebo protože to patří k věci. A pokud se to potvrdí, budeme se muset znovu podívat na ty dvě děti, co se v Knocknaree ztratily v čtyřiaosmdesátým. Stejný stáří, stejný místo a přímo u těla naší oběti jsme našli kapku staré krve v laborce prověřují, jestli nebude souhlasit se vzorkama ze čtyřiaosmdesátýho a sponku do vlasů, co odpovídá popisu těch, který nosila ta pohřešovaná holka. Nemůžem vyloučit spojitost.“ Tohle bylo zase na Cassii. Jak jsem řekl, lhát umím slušně, ale stačilo jen slyšet o tom mluvit Cassii, aby mi puls znepokojivě vystřelil nahoru, a O’Kelly je vnímavější, než se dělá.

„Cože, sériovej pedofilní vrah? Po dvaceti letech? A jak jste vůbec přišli na tu sponku?“

83

„Řekl jste nám, ať si vždycky prostudujem starý případy, pane,“

odpověděla Cassie s nevinným výrazem. Byla to pravda, říkal nám to myslím, že to slyšel na nějakém semináři nebo v Kriminálce Miami ale říkal nám spoustu věcí, které nám šly jedním uchem tam a druhým ven. „A pachatel mohl bejt mezitím třeba pryč nebo zavřenej, anebo vraždí jenom ve stresu…“

„Ve stresu jsme tady všichni, “ zavrčel O’Kelly. „Sériovej vrah. To by nám ještě chybělo. Co dál?“

„Ta čtvrtá možnost, s tou by mohly bejt trable, pane,“ řekla Cassie.

„Jonathan Devlin, otec, vede v Knocknaree kampaň Posuňte dálnici.

Evidentně je trnem v oku hezké řádce lidí. Říká, že za poslední měsíce měl tři anonymní telefonáty, ve kterých mu někdo vyhrožoval, že jestli toho nenechá, mohl by to odskákat někdo z rodiny. Budeme muset zjistit, kdo všechno má vážně hmotnej zájem na tom, aby ta dálnice vedla přes Knocknaree.“

„Což znamená vopruzování se stavebníma developerama a se zastupitelstvem,“ zděsil se O’Kelly. „Ježíši.“

„Budeme potřebovat spoustu asistentů k ruce, pane,“ řekl jsem, „a myslím, že taky ještě jednoho od nás z oddělení.“

„To si pište, že budete. Vemte si Costella. Nechte mu vzkaz; chodí vždycky brzo.“

„No, vlastně, pane,“ začal jsem, „rád bych O’Neilla.“ Proti Costellovi nic nemám, ale na tenhle případ jsem ho rozhodně nechtěl.

Kromě toho, že to byl melancholik a tenhle případ byl dost deprimující i bez něj, měl v sobě zarputilost, která by ho jistě nutila pročesávat spis starého případu hřebenem tak jemným, že by se pustil po stopě Adama Ryana.

„Nenasadím na takhle důležitej případ tři zelenáče. Vy dva jste ho dostali jenom proto, že trávíte přestávku surfováním po pornostránkách, nebo co jste to tam tropili, místo abyste šli na čerstvej vzduch jako všichni ostatní.“

„O’Neill přece není zelenáč, pane. Je na oddělení už sedm let.“

„A všichni víme proč,“ pronesl O’Kelly jízlivě. Sam se dostal na oddělení vražd v sedmadvaceti; jeho strýc Redmond O’Neill je politik na úrovni solidní druhé ligy, který dělá obvykle náměstka ministra spravedlnosti nebo životního prostředí nebo něčeho takového. Sam se s tím vypořádává bez problémů ať už svým založením nebo cíleně, je 84

klidný, spolehlivý, jako kolega u všech oblíbený, a tím snižuje možnost jedovatých poznámek na minimum. Sem tam si sice nějaký ten kousavý komentář vyslechne, ale obvykle je spíše pronesený mimoděk, jako ten O’Kellyho, než aby byl míněn vyloženě zle.

„Právě proto ho potřebujeme, pane,“ řekl jsem. „Pokud chcem strkat nos do věcí na zastupitelstvu a podobně a nenadělat přitom zbytečně moc povyku, potřebujem někoho, kdo má v těch kruzích kontakty.“

O’Kelly se podíval na hodiny, udělal pohyb rukou, jako by si chtěl uhladit přehazovačku, ale potom si to rozmyslel. Bylo za pět minut tři čtvrtě na osm. Cassie znovu přeložila nohu přes nohu a usadila se na stole pohodlněji. „To sice může bejt výhoda, ale taky nemusí,“ ozvala se. „Možná bychom měli probrat…“

„Ále, dyť je to fuk, vemte si O’Neilla,“ zavrčel O’Kelly nervózně.

„Prostě to sfoukněte a hlavně, ať tam nikoho nenasere. Každý ráno chci mít na stole hlášení.“ Vstal a začal si rovnat papíry byli jsme propuštěni.

Zčistajasna jsem pocítil náhlý a obrovský nával štěstí, tak pronikavý a intenzivní, jaký podle mých představ cítí feťák, když mu do žil dorazí dávka heroinu. Bylo to tím, jak se má parťačka rukama vzepřela a zlehka sklouzla ze stolu, jak rutinně jsem v ruce sklapl notes, jak se vrchní komisař soukal do saka a pokradmu kontroloval, jestli nemá ramena od lupů, bylo to tou přesvícenou kanceláří, v jejímž

rohu se vršila hromada složek případů popsaných fixou, zatímco na okno zvenku dotíral večer. Bylo to tím, že jsem si uvědomil, už zase, že tohle je skutečnost a tohle je můj život. Možná že v Katy Devlinové, pokud by to dotáhla tak daleko, by probouzely stejné pocity puchýře na palcích u nohy, štiplavý pach potu, voskované parkety ve zkušebně nebo časné ranní zvonění, rozléhající se s ozvěnou chodbami a svolávající na snídani. Možná že by jí, stejně jako mně, byly všechny ty maličkosti a drobná nepohodlí dražší než zázraky, protože právě ony jsou důkazem toho, že někam patříte.

Ten okamžik si pamatuju, protože, pokud mám být upřímný, nestává se mi to často. Většinou mi v danou chvíli nedochází, že jsem šťastný, to až zpětně. Mojí silnou stránkou či fatálním nedostatkem je sklon k nostalgii. Občas mě někdo obviňuje, že vyžaduju dokonalost a že odmítám to, po čem touží srdce, jakmile se přiblížím na takovou 85

vzdálenost, v níž se ona tajemná impresionistická iluze rozpadá na jednotlivé body, ale nalézt pravdu přece jen není tak jednoduché. Vím velice dobře, že dokonalost se skládá z odraných, otlučených všedností. Asi by se dalo říct, že mou skutečnou slabinou je jakási dalekozrakost celkový obraz obvykle začínám vnímat až z větší vzdálenosti, když už je příliš pozdě.

86

5

Zajít na pivo neměl chuť ani jeden z nás. Cassie zavolala Sophii na mobil a odvyprávěla jí historku o sponce do vlasů, kterou poznala díky encyklopedickým znalostem starých případů měl jsem pocit, že Sophie jí to tak úplně nebaští, ale ať tak nebo tak, bylo jí to fuk. Potom šla domů napsat zprávu pro O’Kellyho a já si to namířil domů s tou starou složkou.

Bydlím v Monkstownu v jednom bytě spolu s Heather, příšernou ženskou, která pracuje na úřadě a má hlas jako malá holka, která se co nevidět rozbrečí. Zprvu mě její hlas přitahoval; dnes mě už pouze znervózňuje. Nastěhoval jsem se k ní, protože se mi zamlouvala představa života poblíž moře, nájem byl přijatelný, líbila se mi (pouhopouhých sto padesát centimetrů výšky, drobounká postava, velké modré oči, vlasy až po prdelku) a obíral se představami v hollywoodském stylu o tom, jak mezi námi k našemu vzájemnému údivu rozkvétá přenádherný vztah. Zůstávám tu ze setrvačnosti a taky proto, že jakmile jsem se stačil obeznámit s její sbírkou neuróz, začal jsem si šetřit na vlastní byt a tento podnájem byl v celém Dublinu jediný, který mi to umožňoval přestože mi zvedla nájem, jakmile nám oběma došlo, že žádní Harry se Sally se konat nebudou.

Odemkl jsem dveře, zavolal „ahoj“ a úprkem zamířil do svého pokoje. Heather mě ale předběhla s neuvěřitelnou rychlostí se objevila ve dveřích do kuchyně a zazpívala: „Ahoj, Robe, jak ses dneska měl?“ Někdy si v duchu představuju, jak sedí celé hodiny v kuchyni, skládá okraj ubrusu do dokonalých miniaturních záhybů, připravená vyskočit ze židle a vrhnout se na mě, jakmile uslyší můj klíč v zámku.

„Fajn,“ odpověděl jsem a mířil ke svému pokoji, který jsem se chystal odemknout (namontoval jsem do jeho dveří zámek pár měsíců poté, co jsem se nastěhoval, pod záminkou, že musím chránit tajné policejní spisy před hypotetickými zloději). „Jak se vede?“

87

„Ale jo, dobře,“ řekla Heather a přitáhla si růžový vlněný župan víc na tělo. Ten mučednický tón dával tušit, že mám dvě možnosti: buď jsem mohl říct „Skvělý“, zalézt do svého pokoje a zavřít za sebou, v kterémžto případě by se naštvala a celé dny třískala kastroly, aby dala najevo své pohoršení nad mým nedostatkem ohleduplnosti, nebo jsem mohl říct „Není ti něco?“, ovšem to bych potom strávil následující hodinu poslechem podrobného výkladu o ohavnostech páchaných jejím šéfem, o jejích nosních dutinách a o všem možném, co jí právě dělalo ze života peklo.

Naštěstí jsem měl ještě třetí možnost, přestože tu jsem byl nucen si schovávat jen pro nejnutnější případy. „Určitě?“ řekl jsem. „V práci je to teďka samá chřipka a já mám pocit, že jsem ji právě chytil. Doufám, že tě nenakazím.“

„Panebože,“ ozvala se Heather hlasem ještě o oktávu vyšším a s očima ještě vytřeštěnějšíma. „Robe, zlatíčko, neber si to nijak zle, ale asi bude lepší, když k tobě nebudu chodit. Dyť víš, že chytnu rýmu raz dva.“

„To chápu,“ odpověděl jsem konejšivě a Heather znovu zmizela v kuchyni, zřejmě aby do své fanaticky vyvážené stravy zakomponovala koňskou dávku vitaminu C a echinacey. Šel jsem k sobě a zavřel za sebou.

Nalil jsem si skleničku za knížkami mám schovanou láhev vodky a toniku, abych se vyhnul příjemným přátelským „dýchánkům“

s Heather a rozložil si na stole složku se starým případem. Soustředit se v mém pokoji není nic snadného. Z celého domu přímo dýchá ona laciná mizérie mnoha nových dublinských sídlišť stropy o půl metru nižší, než je obvyklé, rovná a ohyzdná fasáda v barvě bláta a bez špetky originality, pokoje urážlivě úzké, jako by jejich úkolem bylo vám neustále vtloukat do hlavy, že si nemůžete dovolit být nároční a architekt necítil potřebu plýtvat na nás stavebním materiálem –, takže každý krok těch nahoře a každá deska, kterou si pustí soused dole, se rozléhá celým bytem a o sexuálních choutkách páru odvedle toho vím mnohem víc, než je zdrávo. Za ty čtyři roky jsem si na to víceméně zvykl, ale i tak je mi ten dům se vším, co k němu patří, odporný.

Inkoust na stránkách ve složce byl vybledlý a flekatý, místy téměř nečitelný, a já pocítil chuť jemného prachu, jenž se mi usazoval na rtech. Oba kriminalisté, kteří na tom případu dělali, byli dnes už

88

v důchodu, ale zapsal jsem si jejich jména Kiernan a McCabe pro případ, že bychom s nimi, či spíše Cassie, v nějaké fázi vyšetřování potřebovali mluvit.

Jednou z nejpozoruhodnějších věcí na tom případě z dnešního pohledu bylo, jak dlouho trvalo, než si o nás naši začali dělat starost.

Dnešní rodiče volají na policii, jakmile jim dítě nezvedne mobil; oddělení pohřešovaných osob je zahlceno hlášeními o dětech, které zůstaly po škole nebo se zapomněly někde u videoher. Tvrzení, že osmdesátá léta byla nevinnější, se jeví jako naivní, vzhledem k tomu, co dnes víme o polepšovnách a ctěných páterech a tatících v divokých, odlehlých koutech země. Jenže tehdy to byly pouze jakési nepředstavitelné zvěsti o událostech, k nimž docházelo kdesi jinde, lidé se drželi své naivity s prostou a zapálenou houževnatostí a tato naivita snad nebyla o nic méně skutečná tím, že si ji sami zvolili a že svou trestuhodnost nesla sama v sobě; a Peterova máma na nás pouze zavolala od kraje lesa, utřela si ruce do zástěry a v přesvědčení, že jsme se jen nechali unést hrou, odešla domů připravit něco k večeři.

Jméno Jonathana Devlina jsem objevil poznamenané na okraji výpovědi jedné méně důležité svědkyně, když jsem se propracoval do poloviny celé té hromady. Paní Pamela Fitzgeraldová ze Knocknaree Drive 27 stařecky roztřeseným a zdobným rukopisem sdělila kriminalistům, že kolem okraje lesa se potloukal hlouček divoce vyhlížejících výrostků, kteří tam popíjeli a kouřili a randili a někdy hulákali sprostoty na kolemjdoucí, a že se dnes nemůžete cítit bezpeční ani ve vlastní ulici a že by potřebovali pár za uši. Kiernan nebo McCabe si zapsali jejich jména na okraj stránky: Cathal Mills, Shane Waters, Jonathan Devlin.

Listoval jsem stránkami, jestli některého z nich vyslýchali. Za dveřmi jsem slyšel rytmické, neměnné zvuky, jimiž Heather doprovázela svou pravidelnou večerní hygienu horlivé odličování, nanášení zvlhčujícího krému, čištění zubů přesně tři minuty, jak předepisuje zubař, nevysvětlitelně dlouhé afektované smrkání. Na chlup podle časového plánu, za pět minut jedenáct, zaťukala na dveře a upejpavým pološepotem zavrkala: „Dobrou, Robe.“

„Dobrou,“ zavolal jsem a přidal zakašlání.

Všechny tři výpovědi byly skoro totožné, až na poznámky na okraji, které popisovaly Waterse jako „vel. nervního“ a Millse jako 89

„neochotného“ [doslova]. Devlin si žádný komentář nevysloužil. To odpoledne 14. srpna si vyzvedli podporu v nezaměstnanosti a potom jeli autobusem do biografu ve Stillorganu. Zpátky v Knocknaree byli kolem sedmé kdy my už měli být dávno doma na večeři a popíjeli na poli u lesa až přibližně do půlnoci. Ano, těch lidí pátrajících v lese si všimli, ale jen se odklidili až za živý plot, aby nebyli na očích. Ne, ničeho zvláštního si nevšimli. Ne, nepotkali nikoho, kdo by jim to mohl dosvědčit, ale Mills kriminalistům nabídl, že je na pole zavede a ukáže jim prázdné plechovky od jabčáku (zřejmě to navrhl v záchvatu sžíravého humoru, oni ho však vzali za slovo), které byly skutečně nalezeny na místě, jež jim označil. Mladík, který pracoval v pokladně kina ve Stillorganu, vypadal, že je pod vlivem psychotropních látek a nebyl schopen říct, jestli si na ty tři pamatuje, nebo ne, ani když mu detektivové prohledali ka psy a zostra ho poučili o zhoubných následcích užívání drog.

Nenabyl jsem dojmu, že by ti „mladiství“ to slovo nesnáším měli být skutečně podezřelí. Nebyli to žádní zatvrzelí kriminálníci (místní strážníci je téměř pravidelně napomínali za konzumaci alkoholu na veřejnosti a Shane Waters dostal ve čtrnácti letech půlroční podmínku za krádež v obchodě, ale to bylo všechno), a jaký zájem by mohli mít na zmizení několika dvanáctiletých děcek? Prostě se tenkrát k tomu přichomýtli, a jelikož nebyli zrovna výkvět ctnosti, Kiernan s McCabem je museli prověřit.

Motorkáři, tak jsme jim jako děti říkali, i když si nejsem jistý, jestli někdo z nich nějakou motorku vůbec měl; pravděpodobně tak jenom chodili oblečení. Černé kožené bundy, zdobené kovovými cvočky, u zápěstí rozepnuté; strniště a dlouhé vlasy, a jeden z nich měl na krku i nezbytný pentagram. Na nohou kanady. Trička vpředu s potiskem Metallica, Anthrax. Myslel jsem, že se tak jmenují, dokud mi Peter neřekl, že to jsou kapely.

Neměl jsem nejmenší ponětí, z kterého z nich vyrostl Jonathan Devlin; toho přihrbeného muže s bříškem a smutnýma očima jsem si nedokázal spojit s žádným z těch hubených výrostků, rýsujících se hrozivě v mé paměti proti slunci. Úplně jsem na ně zapomněl. Za těch dvacet let mi ti motorkáři ani jednou nepřišli na mysl a vůbec se mi nelíbila představa, že tam přesto celou tu dobu byli a jenom čekali na 90

pokyn, aby mohli vyskočit jako čertík z krabičky a s vyplazeným jazykem na mě vybafnout.

Jeden z nich nosil tmavé brýle, v zimě v létě, dokonce i když

pršelo. Občas nám nabídl ovocnou žvýkačku, kterou jsme si nesměle vzali, i když jsme věděli, že ji ukradli v obchodě u pana Lowryho.

„Nechoďte k nim,“ říkala moje máma, „kdyby na vás mluvili, neodpovídejte,“ a nevysvětlila nikdy proč. Peter se zeptal Metalliky, jestli by nám nedal potáhnout z cigarety. Metallica nám ukázal, jak se drží, a chechtal se, když jsme se rozkašlali. Stáli jsme na slunci, mimo jejich dosah, a natahovali krky, abychom viděli do časopisů, které si prohlíželi; Jamie říkala, že v jednom byla úplně nahá holka. Metallica a Brejlovec škrtali umělohmotnými zapalovači a soutěžili, kdo déle vydrží mít prst nad plamenem. Když večer odešli, byl tam cítit jen pach z rozmačkaných plechovek, které zůstaly ležet v zaprášené trávě kyselý, zatuchlý, dospělý.

Probudil jsem se, protože pod mými okny někdo křičel. Ztěžka jsem se posadil, srdce mi bušilo. Zrovna se mi zdál jakýsi zmatený a horečnatý sen, v němž jsme s Cassií byli v přecpaném baru, nějaký chlap v tvídové čapce na ni ječel a já měl chvíli pocit, že to byl její hlas, který mě probudil. Byl jsem vyjevený, všude tma, těžké ticho pozdní noci; a venku stále dokola někdo křičel, dívka či dítě.

Šel jsem k oknu a opatrně odsunul na pár centimetrů závěs.

Komplex, ve kterém bydlím, se skládá ze čtyř stejných obytných domů, seskupených kolem maličkého travnatého náměstíčka s několika kovovými lavičkami, které by realitní makléři označili jako „společná rekreační plocha“, přestože se tam nikdo nerekreuje (jeden pár z přízemí tam několikrát uspořádal ospalý večírek pod otevřenou oblohou, ale lidé si stěžovali na hluk, a tak správce komplexu vyvěsil u vstupu výstražnou ceduli). Bílé bezpečnostní osvětlení halilo zahradu do děsivého přísvitu jako v nočním dalekohledu. Byla prázdná; šikmé stíny v koutech byly příliš nízké na to, aby se v nich mohl někdo schovat. Křik se velmi blízko ozval znovu, vysoký a mrazivý, a já ucítil atavistické mrazení v zádech.

Čekal jsem a trochu se chvěl v chladném vzduchu, který pronikal oknem. Po několika minutách se ve stínu cosi pohnulo, cosi černějšího 91

než pozadí, potom to vyšlo ze stínu a vykročilo na trávník byl to obrovský lišák, ostražitý a v prořídlém letním kožichu vypadal vychrtle. Zvedl hlavu a znovu zavyl a já jako bych na chvíli ucítil jeho divoký, cizí pach. Potom přeběhl trávník a prosmýkl se mezi tyčemi přední branky jako kočka. Slyšel jsem, jak se jeho vytí vzdaluje do tmy.

Byl jsem jako omámený, napůl jsem spal, vydrážděný zbytkem adrenalinu a v ústech jsem měl odpornou pachuť; potřeboval jsem něco studeného a sladkého. Šel jsem do kuchyně hledat džus. Heather, stejně jako já, občas nemohla spát a skoro jsem doufal, že bude vzhůru a stále si bude chtít na něco postěžovat, ať už to bylo cokoli, ale pod dveřmi jejího pokoje se nesvítilo. Nalil jsem si sklenici jejího pomerančového džusu a dlouho stál před otevřenou ledničkou, tiskl si skleničku ke spánku a mírně se kolébal v mihotavém neonovém světle.

Ráno lilo jako z konve. Napsal jsem Cassii esemesku, že ji vyzvednu kozí dech mívá v deštivém počasí sklony ke katatonii. Když jsem před jejím domem zatroubil na klakson, seběhla dolů v teplém hubertusu jako medvídek Paddington, s termoskou kafe v ruce.

„Díkybohu, že tohle nepřišlo včera,“ řekla. „Sbohem, důkazy.“

„Koukni na tohle,“ podal jsem jí ten materiál o Jonathanu Devlinovi.

Četla na sedadle pro spolujezdce s nohou přes nohu a občas mi podala termosku. „Pamatuješ si na ty kluky?“ zeptala se, když dočetla.

„Nejasně. Moc ne, ale bylo to malý městečko a nemohla jsi je tam nepotkat. Byli něco jako místní mladiství delikventi.“

„Připadali ti nebezpeční?“

Vlekli jsme se po Northumberland Road. Na chvíli jsem se nad tím zamyslel. „To záleží na tom, jak to myslíš,“ odpověděl jsem. „Báli jsme se jich, ale myslím, že to bylo hlavně díky tomu, jak vypadali, ne proto, že by nám kdy něco udělali. Pamatuju, že na nás byli vlastně docela hodní. Nenapadá mě důvod, proč by měli chtít Peterovi a Jamii ublížit.“

„Co to bylo za holky? Vyslechl je někdo?“

„Jaký holky?“

92

Cassie nalistovala zpět výpověď paní Fitzgeraldové. „Říkala, že tam ‚randili’. Pravděpodobně si tam teda vodili holky.“

Měla pravdu, samozřejmě. Nebyl jsem si jistý přesnou definicí slova „randit“, ale bylo mi nad slunce jasné, že kdyby tam Jonathan Devlin a jeho kumpáni randili bez děvčat, vyvolalo by to jistě značně vzrušenou debatu. „Ve složce o nich nic není,“ řekl jsem.

„A co ty, nevzpomínáš si na ně?“

Pořád jsme byli na Northumberland Road. Voda se hrnula přes okna v takových přívalech, že to vypadalo, jako bychom byli pod vodou. Dublin byl vystavěný pro pěší a kočáry, ne pro automobily; je plný klikatých středověkých uliček, dopravní špička tu trvá od sedmi ráno do osmi večer a při prvním náznaku špatného počasí je okamžitě celé město dokonale ucpané. Litoval jsem, že jsme Samovi nenechali vzkaz.

„Asi jo,“ odpověděl jsem nakonec. Ale byl to spíš pocit, než

konkrétní vzpomínka citronové drobivé bonbony, dolíčky ve tváři, parfém s vůní květin. Metallica a Sandra, usazení spolu ve větvích stromu… „Jedna se možná jmenovala Sandra.“ Při vyslovení toho jména ve mně cosi zacukalo štiplavá pachuť vzadu na jazyku jako strach či stud –, ale nebyl jsem schopen říct proč.

Sandra: s kulatou tváří, baculatá, uhihňaná a v úzké sukni, která se jí vyhrnula, když se posadila na zídku. Brali jsme ji tenkrát jako naprosto dospělou a zkušenou; muselo jí být už nějakých sedmnáct nebo osmnáct let. Dávala nám bonbony z papírového pytlíku. Občas tam bývala ještě jedna, vysoká, zubatá, se spoustou náušnic možná Claire? Ciara? Sandra se zrcátkem ve tvaru srdce učila Jamii, jak se líčit. Jamie potom bez ustání mrkala, bylo to zvláštní, jako by měla ztěžklá víčka. „Sluší ti to,“ řekl Peter. Později si Jamie usmyslila, že se jí to nelíbí. Umyla se v řece a kruhy pod očima si utřela do lemu trička.

„Zelená,“ řekla Cassie tiše. Popojel jsem o dalších pár metrů.

Zastavili jsme u trafiky, Cassie vyběhla a koupila noviny, abychom věděli, na co se připravit. Katy Devlinová byla na všech titulních stranách a všechny noviny zmiňovaly spojitost s dálnicí „Vražda dcery vůdce protestů v Knocknaree“ a podobně. Objemná novinářka z bulvárního plátku (jejíž článek byl nadepsán titulkem MASAKR

93

DCERY VELKÉHO ZVÍŘETE Z VYKOPÁVEK, který si skoro říkal o žalobu za nactiutrhání) zmínila jen pár zdrženlivých odkazů na druidské obřady, ale do žádné satanistické hysterie se zatím naplno nepouštěla; očividně vyčkávala, odkud bude vítr foukat. Doufal jsem, že O’Kelly odvede dobrou práci. Díkybohu nikdo nezmiňoval Petera a Jamii, ale věděl jsem, že je to jenom záležitost času.

Případ McLoughlin (ten, který jsme měli rozdělaný, než jsme dostali tenhle dva odporní frajírci z bohatých rodin ukopali k smrti jiného za to, že je v noci předběhl ve frontě na taxi) jsme přehodili na Quigleyho a jeho zbrusu nového parťáka McCanna a šli jsme si hledat vyšetřovací místnost. Vyšetřovací místnosti jsou mrňavé a je o ně vždycky boj, ale my jsme bez problému jednu dostali děti mají přednost. Tou dobou už dorazil Sam i on uvízl v dopravní zácpě; bydlí kdesi ve Westmeathu, dvě hodiny jízdy z města, blíž si člověk našeho věku dům dovolit nemůže –, a tak jsme ho popadli a během zařizování vyšetřovací místnosti jsme ho ve stručnosti informovali, včetně všech fanfár a oficiální historky se sponkou do vlasů.

„Ježíši,“ vypadlo z něj, když jsme skončili. „Řekněte, že to nebyli rodiče.“

Každého kriminalistu zneklidňuje určitý druh případů. Je pro něj téměř nesnesitelný a obvyklý štít zkušeného profesionálního odstupu se stává křehký a nespolehlivý. Cassie, i když to nikdo netuší, trpí nočními můrami, pokud dělá na nějaké vraždě se znásilněním; já mám díky pozoruhodnému nedostatku originality vážné problémy s vraždami dětí; a Samovi zjevně běhal mráz po zádech z rodinných vražd. Z tohoto případu se mohlo vyklubat ideální sousto pro všechny tři z nás.

„To ještě netušíme,“ řekla Cassie s uzávěrem popisovače mezi zuby; kreslila na bílou tabuli časový harmonogram Katyina posledního dne. „Možná budem chytřejší, až bude mít Cooper výsledky pitvy, ale prozatím je to otevřený.“

„Ale tebe rodiče zajímat nemusí,“ uklidnil jsem ho. Na druhou stranu tabule jsem lepil fotografie z místa činu. „Po tobě chceme, abys proklepnul tu variantu s dálnicí zjistil, kdo volal Devlinovi, komu patří půda kolem naleziště, kdo má vážnej zájem na tom, aby tudy ta dálnice vedla.“

94

„To kvůli mýmu strýci?“ zeptal se Sam. Má sklon k otevřenosti, kterou jsem u detektiva vždy považoval za překvapující.

Cassie vyplivla uzávěr popisovače a otočila se k němu. „Jo. Je v tom nějakej problém?“

Všichni jsme věděli, co má Cassie na mysli. Irští politikové jsou jedna klika, krvesmilná, propletená a falešná, nečitelná dokonce i pro zúčastněné. Při pohledu zvenčí není mezi oběma hlavními stranami, jež zaujímají totožně samolibé postavení na pravém okraji spektra, v podstatě žádný rozdíl, ale mnozí lidé se dosud nadšeně hlásí k jedné či druhé podle toho, na které straně bojoval jejich pradědeček během občanské války, nebo protože jejich otec dělá obchody s místním kandidátem a říká, že je to prima chlapík. Korupce se bere jako samozřejmost, dokonce je nesměle vnímána s obdivem záškodnická prohnanost kolonizovaných je v nás dosud hluboce zakořeněná a daňové úniky a černý obchod jsou považovány za stejnou formu odboje, jako když se dříve před Brity ukrývali koně a sazenice brambor.

A velká část korupce se soustředí právě na ten nejotřepanější objekt irského sentimentu, na půdu. Stavební developeři a politikové mají tradičně důvěrné vztahy a skoro každý obchod s pozemky je spojen s nějakou tou obálkou do kapsy a nevysvětlitelnými převody půdy a spletitými transakcemi přes zahraniční konta. Byl by to malý zázrak, kdyby dálnice v Knocknaree nebyla tu a tam protkána alespoň nějakou menší pozorností pro kamarádíčky. Pokud ano, bylo nepravděpodobné, že by o ní Redmond O’Neill nevěděl, a stejně tak nepravděpodobné, že by chtěl, aby vyšla najevo.

„Ne,“ odpověděl Sam pohotově a rozhodně. „Bez problému.“

Zřejmě měl pocit, že pochybujeme, protože si nás střídavě prohlížel a potom se zasmál. „Hele, lidi, já ho znám celej svůj život. Když jsem přijel do Dublinu, bydlel jsem u nich pár let. Kdyby byl do něčeho namočenej, věděl bych o tom. Je to starej poctivec, můj strýc. Udělá všechno, aby nám pomohl.“

„Skvělý,“ řekla Cassie a vrátila se k harmonogramu. „Dneska vás zvu k sobě na večeři. Přijď v osm a řeknem si, co je novýho.“ Na prázdném rohu tabule nakreslila Samovi, jak se k ní dostane.

95

Jakmile jsme měli vyšetřovací místnost připravenou, začali se sjíždět asistenti, které jsme dostali k ruce. O’Kelly nám jich sehnal asi tři tucty a byla to první liga nadějní, energičtí, hladce oholení a vystrojení na cestu za úspěchem, připravení popadnout příležitost za pačesy, jakmile se jim pootevřou dveře na některém špičkovém oddělení. Vytahovali si zpod stolu židle a z kapes bloky, plácali se po zádech, křísili staré zasvěcené fóry a vybírali si místa jako děti v první den školy. Já s Cassií a Samem jsme se usmívali, potřásali si s nimi rukama a děkovali, že se k nám přidali. Pár z nich jsem poznával nekomunikativního snědého chlapíka z Maya, který se jmenoval Sweeney, a dobře živeného Corkana bez krku, O’Connor nebo O’Gorman nebo tak nějak, který si tu potupu, že musí poslouchat někoho, kdo není z Corku, vynahradil nesrozumitelnou, ale evidentně triumfální poznámkou o gaelském fotbalu. Spou
sta ostatních mi připadala povědomá, ale jména mi vypadla z hlavy, jakmile jejich ruka vyklouzla z mé, a obličeje se mi slily do jediné obrovské, rozdychtěné, hrozivé skvrny.

Tento okamžik ve vyšetřování, okamžik před zahájením první porady, jsem měl vždycky rád. Připomíná mi onen soustředěný, vzrušený cvrkot před vytažením opony orchestr ladí, tanečníci v zákulisí na poslední chvíli protahují svalstvo, připraveni na znamení odhodit župan a návleky a vletět na plac. Nicméně, dosud nikdy jsem nevedl tak rozsáhlé vyšetřování a tentokrát mi tento pocit očekávání spíše vadil. Vyšetřovací místnost jako by byla neúnosně přeplněná, všechna ta nastartovaná, rozhorlená energie, všechny ty zvědavé oči upřené na nás. Pamatuju se, jak jsem vzhlížel k detektivům z oddělení vražd já, když jsem byl ještě asistent, a modlil se, abych mohl pomáhat s případem jako tento na tu úctu, na tu překypující, téměř nesnesitelnou ctižádost. Zdálo se mi, že z těchhle chlápků hodně jich bylo starších než já je cítit něco jiného, chladný, neskrývaný kritický pohled. Nikdy jsem nebyl rád středem pozornosti.

O’Kelly za sebou práskl dveřmi a ruch okamžitě ustal. „Takže, lidi,“ řekl do ticha. „Vítejte v operaci Vestálka. Co je to vlastně vestálka?“

Názvy pro operace vybírají na ústředí. Pohybují se od naprosto logických, přes šifrované, až po vysloveně výstřední. Představa 96

mrtvého děvčátka na starověkém oltáři zjevně v někom vyvolala chuť šířit kulturní osvětu. „Panna,“ odpověděl jsem.

„Kněžka,“ řekla Cassie.

„Ježíši, do hajzlu,“ ulevil si O’Kelly. „To vážně chtějí, aby si všichni mysleli, že v tom byla nějaká sekta? Co to tam do prdele nahoře čtou?“

Cassie je ve stručnosti seznámila s případem, zlehka přeskočila spojitost

se

čtyřiaosmdesátým jako

málo

pravděpodobnou

alternativu, kterou bude schopná ověřit sama ve svém volném čase a rozdělili jsme úkoly: vyslechnout všechny v městečku, zřídit pohotovostní linku a rozpis služeb, sehnat seznam všech sexuálních delikventů žijících poblíž Knocknaree, u Britů, v přístavech a na letištích zjistit, jestli v posledních několika dnech nepřicestoval do Irska někdo, kdo by stál za pozornost, sehnat Katyiny lékařské záznamy, její školní záznamy, do hloubky proklepnout Devlinovy.

Asistenti se s vervou pustili do práce a já se Samem a Cassií jsme je nechali a šli se podívat, jak je daleko Cooper.

Normálně na pitvy nechodíme. Měl by na ní být sice přítomen někdo, kdo byl na místě činu, aby potvrdil, že je to správné tělo (občas, když se přehodí visačky na palcích, volá patolog vyjevenému kriminalistovi, že příčinou smrti byla rakovina jater), ale většinou to hodíme na někoho z uniformovaných nebo techniků a potom s Cooperem pouze projdeme záznamy a fotky. Podle tradice na oddělení vražd jdete k pitvě povinně tehdy, když vyšetřujete svoji první vraždu, a přestože jde údajně o to, aby na vás vaše nová práce dolehla v celé své vážnosti, nikdo není na pochybách tohle je iniciační obřad, o nic méně krutý než obřady kteréhokoli primitivního kmene. Znám jednoho skvělého kriminalistu, kterému se ještě po patnácti letech stále přezdívá Plnokrevník, kvůli tomu, s jakou rychlostí vyběhl z pitevny, když patolog vyjmul oběti mozek.

Já svou první pitvu (nezletilá prostitutka s hubenými pažemi pohmožděnými a rozpíchanými od jehly) absolvoval s kamennou tváří, ale také s přáním, abych tento zážitek už nemusel nikdy opakovat. Na pitevnu se vracím jen v oněch nemnoha případech paradoxně těch nejtrýznivějších –, které si tento malý akt sebeobětování a úcty 97

zaslouží. Myslím, že se nikdo z tohoto prvního zážitku nikdy tak úplně nevzpamatuje, z toho silného pocitu odporu, když patolog odřízne skalp a tvář oběti se sesune z lebky, tvárná a bezvýznamná jako nějaká maska na Halloween.

Přijít včas se nám nepovedlo Cooper právě vycházel z pitevny ve své zelené lékařské soupravě a nepromokavou zástěru držel dvěma prsty od sebe. „Kriminálka?“ zvedl obočí. „To je ale překvapení.

Kdybyste dali vědět, že se chystáte přijít, tak bych samozřejmě počkal, až si najdete čas.“

Tvářil se naštvaně, protože už bylo po všem. Po pravdě nebylo ještě ani jedenáct hodin, ale Cooper přichází do práce mezi šestou a sedmou a odchází ve tři nebo ve čtyři a očekává od vás, že to budete respektovat. Jeho asistenti na patologii ho za to do jednoho nenávidí, což mu ani trochu nevadí, protože on je většinou nenávidí taky. Cooper se může pochlubit bezprostředními, nepředvídatelnými antipatiemi; dosud jsme vypočítali, že nesnáší blondýny, mrňavé chlapy, kohokoli s více než dvěma náušnicemi a lidi, kteří až příliš často říkají „chápejte“, stejně jako nejrůznější nahodilé jedince, kteří nespadají ani do jedné z těchto kategorií. Naštěstí si usmyslil, že mě a Cassii má rád, jinak by nás poslal pryč a museli bychom čekat, až výsledky pitvy pošle (psané rukou Cooper píše všechny své zprávy tenkým plnicím perem, což se mi docela líbí, ale nemám odvahu to na služebně zkouš
et). Občas se ve skrytu duše obávám, že se za deset dvacet let probudím a zjistím, že je ze mě Cooper.

„Páni,“ zkusil to Sam. „To už jste hotovej?“ Cooper ho zpražil pohledem.

„Pane doktore, je nám líto, že vás přepadáme až teď,“ ozvala se Cassie. „Vrchní komisař O’Kelly chtěl probrat pár věcí, takže jsme nemohli utéct dřív.“ Otráveně jsem přikývl a obrátil zrak ke stropu.

„Aha. Ovšem.“ Cooperův tón svědčil o tom, že považuje za poněkud nevkusné, když před ním O’Kellyho vůbec zmiňujeme.

„Jestli máte ale náhodou ještě chvilku,“ řekl jsem, „mohl byste nám říci, co jste zjistil?“

„Ale samozřejmě,“ odpověděl Cooper s téměř nepostřehnutelným trpělivým vzdechem. Ve skutečnosti se rád svou prací pochlubil, jako každý mistr. Otevřel nám dveře do pitevny a do nosu mě udeřil zápach, 98

ona specifická směsice smrti, chladu a formaldehydu, co vás pokaždé bezděčně zarazí.

V Dublinu putují těla do městské márnice, ale Knocknaree leží mimo hranice města; oběti z venkova jsou jednoduše přivezeny do nejbližší nemocnice a pitva se provádí zde. Podmínky jsou různé.

Tento sál neměl okna a působil zašle, na zelených dlaždicích byly vrstvy špíny a ve starých porcelánových výlevkách neidentifikovatelné skvrny. Dva pitevní stoly byly v sále to jediné, co zřejmě nepocházelo ještě z padesátých let; byly z blyštivé nerez oceli, od drážek po obvodu se odráželo světlo.

Katy Devlinová ležela nahá pod nemilosrdným světlem zářivek, až

příliš drobounká na tom velkém stole, a vypadala tak nějak mrtvěji než

předešlý den; vzpomněl jsem si na starou pověru, že duše setrvává ještě několik dní zaraženě a nejistě poblíž těla. Byla šedobílá, jako vystřižená ze seriálu Roswell, a na levém boku měla tmavé promodralé skvrny. Cooperův asistent jí už přišil skalp zpět, díkybohu, a zrovna velkými lajdáckými stehy, jehlou o velikosti plachtařského šídla, pracoval na ypsilonovém řezu na jejím trupu. Pocítil jsem na chvíli absurdní výčitky svědomí, že jsem přišel pozdě byla tak maličká a že jsem ji při tom posledním zneuctění nechal samotnou. Měli jsme u toho být, měla při sobě mít někoho, kdo by ji držel za ruku, když ji prohmatávaly a porcovaly Cooperovy prsty v gumových rukavicích.

Sam se k mému překvapení nenápadně prokřižoval.

„Běloška v dospívajícím věku,“ protáhl se Cooper kolem nás ke stolu a pohybem ruky poslal asistenta pryč, „věk dvanáct let, jak mi bylo řečeno. Výška i váha na spodní hranici, ale v rámci normy. Jizvy svědčící o operaci břicha, zřejmě probatorní laparotomie, poměrně stará. žádný zřejmý patologický nález. Pokud můžu říct, zemřela zdravá, jestli mi prominete ten protimluv.“

Shlukli jsme se kolem stolu jako poslušní studenti; naše kroky se odrážely s nepatrnou ozvěnou o vykachličkované zdi. Asistent se opřel o jednu z výlevek, založil ruce na prsou a netečně žvýkal žvýkačku.

Jedno rameno ypsilonového řezu ještě zelo dokořán, temně a nepochopitelně, jehla trčela nedbale v odchlíplé kůži, připravená dokončit práci.

„Je šance, že se na ní najde nějaká DNA?“ zeptal jsem se.

99

„Jedno po druhém, pokud dovolíte,“ odpověděl Cooper podrážděně. „Takže, máme tu dvě rány do hlavy, obě ante mortem krátce před smrtí,“ dodal s líbezným úsměvem k Samovi, který vážně přikývl. „Obě byly zasazeny tvrdým, nepravidelným předmětem s výčnělky, avšak bez zřetelných hran, shodným s tím kamenem, který mi k ohledání předložila paní Millerová. Nejdřív lehký úder zezadu, blízko temene. Způsobil odřeninu menšího rozsahu s trochou krvácení, ale bez praskliny v lebce.“ Obrátil Katyinu hlavu na stranu, aby nám ukázal malou bouli. Umyli jí z obličeje krev, jestli nezakrývá nějaká poranění, ale stále ještě po ní zůstaly na tváři nepatrné stopy.

„Takže možná uhnula, nebo ji udeřil, když před ním utíkala,“ řekla Cassie.

Nemáme psychology. Když nějakého opravdu potřebujeme, vyžádáme si ho z Anglie, ale většinou se chlapi z oddělení vražd obracejí na Cassii, a to z toho pochybného titulu, že tři a půl roku studovala na Trinity psychologii. O’Kellymu o tom neříkáme považuje psychology za cosi, od čeho už je jenom krůček ke spiritismu, a konzultovat případy s těmi chlápky z Anglie nám povoluje jenom s nechutí –, ale já myslím, že je v tom docela dobrá, i když to podle všeho nijak nesouvisí s tím, kolik let strávila s Freudem a laboratorními krysami. Vždycky přijde s nějakým užitečným novým úhlem pohledu a obvykle se ukáže, že byla velice blízko.

Cooper se chvíli rozmýšlel, jestli jí má vynadat, že mu skáče do řeči. Nakonec rozvážně zavrtěl hlavou. „To je podle mě nepravděpodobné. Kdyby byla v pohybu, když jí tu ránu zasadil, čekal bych nějaké periferní odřeniny, ale žádné nemá. Naproti tomu, ta druhá rána…“ Nachýlil Katyinu hlavu na druhou stranu a jedním prstem jí shrnul vlasy na stranu. Na levém spánku měla vyholené malé místečko s širokou, otevřenou tržnou ránou, z níž vylézaly úlomky kosti. Kdosi, Sam nebo Cassie, polkl.

„Jak vidíte,“ pokračoval Cooper, „druhá rána byla daleko silnější.

Dopadla kousek nad levým uchem a způsobila propadlou frakturu lebky a rozsáhlý subdurální hematom. Tady a tady,“ ukázal prstem, „si všimněte periferní odřeniny, o které jsem mluvil, na proximálním okraji primárního místa dopadu. Vypadá to, že když byl úder zasazen, odvracela hlavu, takže zbraň jí po lebce nepatrně sklouzla, než na ni narazila vší silou. Vyjadřuju se jasně?“

100

Všichni jsme přikývli. Pokradmu jsem pohlédl na Sama a povzbudilo mě, že i on vypadal, jako by to špatně trávil.

„Tahle rána by sama o sobě způsobila smrt do několika hodin.

Hematom ale postupoval velmi pomalu, takže můžeme bezpečně říct, že krátce po tomto úderu zemřela z jiné příčiny.“

„Dá se říct, jestli se dívala na něj nebo k němu byla zády?“ zeptala se Cassie.

„Podle všeho nejspíš ležela na břiše, když jí zasadil ten silnější úder způsobil silné krvácení, krev směřovala dovnitř přes levou stranu obličeje a hromadila se kolem osy nosu a úst.“ To byla dobrá zpráva, pokud vůbec lze v takovém kontextu použít podobné označení na skutečném místě činu bude krev, pokud ho tedy najdeme. Také to znamenalo, že vrah je pravděpodobně levák a v této chvíli bylo každé sebemenší vodítko pokrok, přestože tohle nebyla detektivka od Agathy Christie a ve skutečných případech hrají podobné věci roli jen zřídka.

„Řekl bych, že tomu úderu, po kterém okamžitě ztratila vědomí, předcházel zápas. Na rukou a předloktí má zranění modřiny, oděrky, tři zlomené nehty na pravé ruce –, pravděpodobně způsobené stejnou zbraní, když se snažila odvracet rány.“ Dvěma prsty jí zvedl zápěstí a obrátil jí paži, aby nám ukázal odřeniny. Nehty jí ostříhali a odnesli na rozbor; na hřbetu ruky měla vybledlým fixem nakreslenou stylizovanou usmívající se květinku. „Taky jsem našel podlitiny kolem úst a rty jsou zevnitř rozkousané, což svědčí o tom, že jí pachatel tiskl ruku na ústa.“

Venku, na konci chodby, cosi vykřikovala nějaká ženská s vysokým hlasem; práskly dveře. Vzduch v pitevním sále byl těžký a nehybný, skoro nedýchatelný. Cooper se po nás rozhlédl, ale nikdo nic neříkal. Věděl, že tohle jsme slyšet nechtěli. V případech jako tento doufáte pouze v to, že oběť netušila, co se děje.

„Když byla v bezvědomí,“ dodal Cooper s klidem, „uvázal jí cosi kolem krku, pravděpodobně něco umělohmotného, a nahoře u páteře utáhl.“ Zvedl jí bradu měla kolem krku slabou, širokou stopu, místy rýhovanou tam, kde umělohmotný materiál tvořil záhyby. „Jak vidíte, ta stopa je přesně ohraničená, proto jsem toho názoru, že jí to uvázal kolem krku, až když se nehýbala. Nejeví žádné známky škrcení a podle mě je nepravděpodobné, že by smyčka byla tak těsná, aby znemožnila 101

přísun vzduchu; nicméně, petechiální krvácení v očích a na povrchu plic naznačuje, že příčinou smrti byla anoxie. Řekl bych, že jí přes hlavu navlékl něco jako igelitový pytel, zavázal kolem krku a sundal ho až za několik minut. Zemřela udušením, v bezvědomí po ráně tupým předmětem do hlavy.“

„Počkejte,“ skočila mu Cassie do řeči, „takže ona nebyla znásilněná?“

„Trpělivost, Maddoxová. K tomu se dostaneme. Znásilněná byla post mortem, a to nějakým nástrojem.“ Odmlčel se a neokázale si vychutnával účinek svých slov.

„Post mortem?“ zareagoval jsem. „Víte to určitě?“ Na jednu stranu to byla úleva, protože se tím dostávaly mimo hru některé z nejnesnesitelnějších představ; ale na druhé straně to znamenalo skutečně extra pošuka. Samova tvář byla protažená do mimovolné grimasy.

„Na vagině jsou zvenku čerstvé oděrky, stejně tak zevnitř do hloubky osmi centimetrů, a panenská blána je čerstvě natržená, ale bez jakéhokoli krvácení nebo zanícení. Post mortem, bez jakékoli pochybnosti.“ Pocítil jsem, jak jsme sebou kolektivně, vyplašeně trhli nikdo z nás to nechtěl vidět, již jen pouhé pomyšlení bylo ohavné –, ale Cooper na nás pohlédl mírně pobaveně a zůstal, kde byl, u hlavy stolu.

„Jakým nástrojem?“ ozvala se Cassie. Zírala na stopu na Katyině krku, upřeně a bez výrazu.

„Ve vagině jsme našli stopy zeminy a dvě nepatrné dřevěné třísky, jednu silně zuhelnatělou, druhou pokrytou čímsi, co vypadá jako tenká vrstva bezbarvého laku. Hledal bych něco dřevěného a slabě lakovaného, značně odřeného, nejmíň deset centimetrů dlouhého, přibližně dva a půl až pět centimetrů v průměru, s nějakou vypálenou značkou, bez ostrých hran násadu od smetáku, něco v tom smyslu.

Ty oděrky byly izolované a přesně ohraničené, což ukazuje na jediné zasunutí. Nenašel jsem nic, co by svědčilo o tom, že došlo také k penetraci pohlavním údem. Konečník a ústa nevykazují žádnou známku sexuálního násilí.“

„Takže žádné tělní tekutiny,“ řekl jsem pochmurně.

„A vypadá to, že pod nehty neměla ani stopy krve, ani kůže,“

pokračoval Cooper s nepatrným uspokojením škarohlída. „Výsledky 102

rozboru teprve přijdou, samozřejmě, ale radši vás varuju, abyste si nedělali velké naděje, že se najdou nějaké vzorky DNA.“

„Takže jste prohlédl i celé tělo, jestli na něm nejsou stopy spermatu?“ zeptala se Cassie.

Cooper ji zpražil pohledem a s odpovědí se neobtěžoval. „Když

zemřela, ležela v poloze velice podobné té, v jaké jsme ji našli, na levém boku,“ pokračoval. „Na těle nebyla žádná sekundární lividita, což naznačuje, že v téhle poloze zůstala nejméně dvanáct hodin.

Relativní absence napadení těla hmyzem mě přesvědčuje o tom, že po značnou část času před nalezením těla byla v nějakém uzavřeném prostoru nebo možná neprodyšně zabalená do nějakého materiálu. To všechno samozřejmě najdete v mé zprávě, ale pro tuhle chvíli… Máte nějaké otázky?“

Ukončení slyšení bylo taktní, ale jednoznačné. „Něco nového ohledně času smrti?“ zeptal jsem se.

„Obsah trávicího ústrojí mi dovoluje být trochu přesnější, než jsem byl na místě činu pokud tedy jste schopní určit dobu, kdy naposledy jedla. Jenom pár minut před smrtí snědla čokoládovou sušenku a plnohodnotné jídlo trávicí proces byl sice v pokročilém stadiu, ale zdá se, že obsahovalo fazole měla přibližně o čtyři až šest hodin dříve.“

Vařené fazole s topinkou, kolem osmé hodiny. Zemřela tedy někdy mezi půlnocí a druhou hodinou, plus minus. Tu sušenku si buď vzala doma v kuchyni, když potají odcházela, anebo ji dostala od vraha.

„Moji lidé s ní budou hotoví do několika minut,“ řekl Cooper.

S pedantským, uspokojeným gestem narovnal Katy hlavu. „Pokud byste chtěli pozvat rodiče.“

Stáli jsme před nemocnicí a koukali jeden na druhého. „Dlouho jsem u žádný pitvy nebyl,“ ozval se Sam tiše.

„A teď je ti jasný, proč,“ řekl jsem.

„Post mortem,“ mračila se Cassie nepřítomně na nemocnici. „O co mu do háje šlo?“

Sam odešel, aby zjistil něco víc o té dálnici, a já zavolal do vyšetřovací místnosti a řekl dvěma asistentům, ať vezmou do nemocnice Devlinovy. Jejich první, rozhodující reakci už jsme s Cassií 103

viděli, nepotřebovali jsme ji vidět znovu a ani jsme o to nestáli. Co jsme však potřebovali, a to naléhavě, bylo popovídat si s Markem Hanlym.

„Vezmem ho k nám?“ zeptal jsem se v autě. Klidně jsme mohli Marka vyslechnout ve skladu nálezů, ale chtěl jsem, abychom měli výhodu domácího prostředí my, ne on, částečně proto, že jsem se mu chtěl jaksi iracionálně pomstít za své zničené boty.

„Jasně,“ odpověděla Cassie. „Povídal, že už jim zbývá akorát pár týdnů, že jo? Takže bych si tipla, že když ho připravíme o celej pracovní den, bude mluvit velice rychle.“

Během jízdy jsme pro O’Kellyho sepisovali náležitě dlouhý seznam důvodů, proč podle nás za smrtí Katy Devlinové nestál Satanův kult z Knocknaree. „Nezapomeň na ‚neležela v rituální poloze’,“ řekl jsem. Řídil jsem zase já; pořád jsem byl ještě dost nervózní, takže kdybych neměl co na práci, kouřil bych celou cestu do Knocknaree jednu cigaretu za druhou.

„A žádný… zabitý… zvíře,“ zapisovala si Cassie.

„Tohleto na tiskovce nikdy neřekne, ‚Nenašel se tam žádnej podřezanej kohout.’“

„Vsadím se o pět liber, že jo. Bez mrknutí oka.“

Zatímco jsme byli s Cooperem na pitevním sále, počasí se změnilo.

Vypršelo se a silnice teď vysušovalo horké, laskavé slunce. Stromy podél silnice se třpytily zbylými kapkami deště, a když jsme vystoupili z auta, vzduch voněl jako nový, vypraný dočista, nasycený vlhkou hlínou a listím. Cassie svlékla svetr a uvázala si ho kolem pasu.

Archeologové byli rozestoupeni v dolní polovině naleziště a činili se s krumpáči, lopatami a kolečky. Kabáty měli přehozené přes kameny, někteří kluci si svlékli i trička a zřejmě v reakci na ten včerejší šok a dusno všichni byli jako utržení z řetězu. Z jezevčíka řvali na plný výkon Scissor Sisters a všichni si mezi údery krumpáče prozpěvovali s nimi; jedna dívka držela lopatu jako mikrofon. Mezi třemi z nich zuřila vodní bitva, křičeli, uskakovali a kropili se navzájem vodou z lahví a hadice.

Mel vyvezla plné kolečko na okraj obrovské hromady hlíny, zkušeně si ho opřela o stehno, aby si přehmátla a mohla ho vyklopit.

Cestou zpátky dostala do tváře plný zásah vodou z hadice. „Vy kreténi!“ zaječela, pustila kolečko a rozběhla se za malou zrzavou 104

holkou, která ji postříkala. Zrzka zapištěla a chtěla utéct, ale noha se jí zamotala do hadice; Mel ji chytila do kravaty a se smíchem a nadávkami se začaly o hadici tahat, až všude kolem nich stříkala voda.

„To je hnus,“ volal jeden z kluků. „Lesby v akci.“

„Kde je foťák?“

„Hele, to je cucflek, to na krku, že jo?“ volala zrzka. „Kluci, Mel má cucflek!“ Salva pochvalných výkřiků a smíchu.

„Běžte do háje,“ smála se Mel celá rudá.

Mark na ně cosi zostra zavolal, ale oni na něj drze pokřikovali „Však se z toho nepotentuj!“ –, vytřepávali si z vlasů třpytivé vějíře vody a trousili se zpátky do práce. Pocítil jsem náhlý, nečekaný nával závisti. Záviděl jsem jí tu spontánní svobodu, s jakou tu pokřikovali a prali se, to uspokojující kmitání a bušení krumpáčů, ty zablácené šaty, které jim při práci schly na sluníčku; celou tu sebejistou uvolněnost. „Tohle není špatný živobytí,“ zaklonila Cassie hlavu a sama pro sebe se mírně usmívala k obloze.

Brigádníci si nás všimli; jeden po druhém odkládali nástroje, hleděli na nás a holými předloktími si stínili oči proti slunci. Namířili jsme si to pod jejich kolektivním překvapeným dohledem k Markovi.

Mel rozpačitě vylezla z výkopu, odhrnula si vlasy z tváře a zanechala na ní šmouhu od bahna; Damien klečel chráněn falangou dívek a stále vyhlížel zakřiknutě a poněkud schlíple, ale když nás uviděl umělec Sean, celý ožil a zamával na nás lopatou. Mark se opřel o krumpáč jako nějaký mlčenlivý starý horal a nevyzpytatelně nás pozoroval přimhouřenýma očima.

„Copak?“

„Rádi bychom si s vámi promluvili,“ řekl jsem.

„Máme práci. Nemůže to počkat do oběda?“

„Ne. Vezměte si věci; pojedeme k nám na ústředí.“

Zatnul čelist a na okamžik se zdálo, že se bude hádat, ale potom odhodil krumpáč, utřel si obličej do trička a vykročil do kopce.

„Nashle,“ řekl jsem brigádníkům a vyrazili jsme za ním. Dokonce ani Sean na pozdrav neodpověděl.

V autě Mark vytáhl balíček s tabákem. „Tady se nekouří,“ řekl jsem.

105

„Co je to za hovadinu?“ vypadlo z něj. „Dyť oba kouříte. Včera jsem vás viděl.“

„Služební auta jsou klasifikována jako pracoviště. Kouřit v nich je zakázané.“ Nevymýšlel jsem si. Něco tak absurdního bych si jen tak z prstu nevycucal.

„Hele, vykašli se na to, Ryane, ať si zakouří,“ řekla Cassie a dodala příslušně tlumeným hlasem: „Pár hodin ho pak nebudem muset brát ven na kouřovou.“ Všiml jsem si ve zpětném zrcátku Markova znepokojeného pohledu. „Můžu dostat jednu balenou?“ otočila se dozadu a naklonila se mezi sedadly.

„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se.

„Přijde na to,“ odpověděl jsem mu.

„Přijde na co? Ani nevím, co po mně chcete.“

„K tomu se dostaneme. Hezky seďte a dejte si cigáro, než si to rozmyslím.“

„Jak to jde na vykopávkách?“ zeptala se Cassie přátelsky.

Mark se jedním koutkem kysele zašklebil. „Jak byste řekli? Máme čtyři tejdny na to, abychom stihli práci za celej rok. Museli jsme na to vzít buldozery.“

„A co je na tom špatnýho?“ řekl jsem.

Podíval se na mě. „Vypadáme snad jako ti pitomci z tý archeologický reality show?“

Nevěděl jsem, co na to říct, protože pokud jde o mě, on i jeho kumpáni vypadali přesně tak. Cassie zapnula rádio; Mark si zapálil a hlasitě a znechuceně vyfukoval kouř z okna. Tenhle den měl být zjevně dlouhý.

Během jízdy jsem toho moc nenamluvil. Byla tu poměrně vysoká pravděpodobnost, že ten nevrlý chlapík na sedadle za mnou je vrah Katy Devlinové, ale nevěděl jsem tak docela, jak se k tomu postavit.

Z mnoha důvodů bych byl samozřejmě rád, kdyby to byl on lezl mi na nervy od prvního okamžiku a navíc bychom se tohohle příšerného, pofiderního případu zbavili dřív, než se vůbec pořádně rozjel.

Odpoledne mohlo být po všem; tu starou složku bych mohl odnést zpátky do sklepa Mark, kterému bylo ve čtyřiaosmdesátém kolem pěti let a bydlel v nějaké díře daleko od Dublinu, by tu jako podezřelý 106

nepřicházel v úvahu –, vysloužit si od O’Kellyho poplácání po zádech, vzít si od Quigleyho zpátky ty blbečky ze stanoviště taxíků a úplně pustit Knocknaree z hlavy.

A přece mi to nějak nesedělo. Částečně kvůli tomu, že by mě takové vyústění vyloženě zklamalo posledních čtyřiadvacet hodin jsem se značnou část času snažil připravit na vše, co by mi tenhle případ mohl přinést, a čekal jsem něco daleko dramatičtějšího než

zatčení po jediném výslechu. Šlo však ještě o něco jiného. Nejsem pověrčivý, ale přece jenom, kdyby ohledně toho případu zavolali o pár minut dřív nebo později, nebo kdybychom s Cassií zrovna v té době nepropadli Červům nebo kdybychom si šli dát cigaretu, tenhle případ by pravděpodobně dostal Costello či někdo jiný, rozhodně ne my, a zdálo se mi nemožné, že by něco natolik neuvěřitelného mohla být čistě náhoda. Měl jsem pocit, že všechno kolem víří, přeskupuje se jakýmsi nepozorovatelným, ale zásadním způsobem, že malá ozubená kolečka se začínají posunovat. Myslím, že kdesi hluboko uvnitř ať už

se to jeví jakkoli ironicky jsem se nemohl dočkat, co přinese další okamžik.

107

6

Než jsme dorazili na ústředí, podařilo se Cassii z Marka vymámit nejen informaci, že buldozery se používají pouze v nevyhnutelných případech, protože dokážou zničit cenný archeologický materiál, a že celou tu trapnou televizní reality show o archeologii vede banda amatérských zabedněnců, ale také nedopalek z cigarety, kterou jí Mark ubalil, díky čemuž jsme byli v případě potřeby schopní porovnat jeho DNA se vzorky na nedopalcích z mýtinky, aniž bychom k tomu potřebovali povolení. Bylo nad slunce jasné, kdo z nás dneska bude hodnej polda. Prohledal jsem Marka (se skřípěním zubů vrtěl hlavou) a strčil ho do výslechové místnosti, zatímco Cassie šla hodit O’Kellymu na stůl náš seznam „Za Knocknaree bez satanistů“.

Než jsme vstoupili, nechali jsme Marka pár minut podusit seděl ledabyle na židli a bubnoval ukazováčky do stolu stále zlostnější rytmus. „Takže nazdárek,“ řekla Cassie zvesela. „Chtěl byste čaj nebo kafe?“

„Ne. Chtěl bych se vrátit ke svý práci.“

„Detektivové Maddoxová a Ryan, výslech Marka Connora Hanlyho,“ oznámila Cassie do videokamery vysoko v rohu místnosti.

Mark se vyjeveně otočil, potom se do kamery ušklíbl a znovu zaujal svou ledabylou polohu.

Vysunul jsem si židli, hodil na stůl štos fotografií z místa činu, ale nevěnoval jsem jim pozornost. „Máte právo nevypovídat a všechno, co řeknete, bude zaznamenáno a může být použito proti vám. Rozuměl jste?“

„Co to do hajzlu… to jsem jako zatčenej?“

„Ne. Pijete červené víno?“

Střelil po mně stroze sarkastickým pohledem. „Chcete mi nalejt?“

„Co kdybyste odpověděl na otázku?“

„Už jsem odpověděl. Piju všecko, co mi nalijou. Proč?“ Zadumaně jsem přikývl a zapsal si to.

108

„K čemu ta páska?“ zeptala se Cassie zvědavě, nahnula se přes stůl a ukázala na papírovou pásku omotanou kolem jeho dlaní.

„Kvůli puchejřům. Náplast nedrží, když makáte s krumpáčem v dešti.“

„Co takhle nosit rukavice?“

„Některý je nosej,“ odpověděl Mark tónem, který naznačoval, že těmhle lidem tak či onak chybí testosteron.

„Vadilo by vám, kdybychom se podívali, co je pod ní?“ řekl jsem.

Netečně na mě pohlédl, ale pomalu, beze spěchu, pásku odmotal a odhodil na stůl. S cynickým gestem zvedl ruce. „Líběj se vám?“

Cassie se opřela o stůl a nahnula se blíž. Pozorně si je prohlížela a potom ukázala, ať je obrátí. Neviděl jsem žádné škrábance, ani stopy po nehtech, jenom zbytky velikých puchýřů, skoro zahojených. „Páni,“

řekla Cassie. „Jak jste k nim přišel?“

Mark přezíravě pokrčil rameny. „Normálně mám mozoly, jenže pár tejdnů jsem byl mimo, poranil jsem si záda moh jsem akorát třídit nálezy. Dlaně mi změkly. Když jsem zas začal makat, dopadlo to takhle.“

„To vás muselo pěkně štvát, že nemůžete pracovat,“ řekla Cassie.

„Jo, to si pište,“ odsekl Mark. „Zrovna když je práce nad hlavu.“

Vzal jsem papírovou pásku mezi palec a ukazováček a hodil ji do koše. „Kde jste byl v pondělí v noci?“ zeptal jsem se a opřel se za Markem o zeď.

„U nás na baráku. Jak jsem vám řek včera.“

„Podporujete kampaň Posuňte dálnici?“ zeptala se Cassie.

„Jo, to podporuju. Většina z nás. Ten Devlin za náma nedávno přišel a ptal se, jestli se chcem připojit. To zatím ještě není protizákonný, pokud vím.“

„Takže vy znáte Jonathana Devlina?“ zeptal jsem se.

„Jak říkám. žádný důvěrný kámoši nejsme, ale jo, znám toho chlapa.“

Naklonil jsem se mu přes rameno a podržel před ním fotografie z místa činu, jen nakrátko, aby se podíval, ale nemohl si je prohlédnout pořádně. Vybral jsem jednu z těch drsnějších a hodil ji před něj. „Ale říkal jste nám, že ji neznáte.“

109

Mark podržel fotku mezi špičkami prstů a dlouze, lhostejně na ni hleděl. „Řek jsem vám, že jsem ji viděl u vykopávek, ale že nevím, jak se jmenuje, a to nevím. Měl bych?“

„Ano, myslím, že byste měl,“ odpověděl jsem. „Je to Devlinova dcera.“

Otočil se a vteřinu na mě zíral, čelo svraštělé; potom se znovu zadíval na fotografii. Po chvíli zavrtěl hlavou. „Ne. Devlinovu dceru jsem viděl na jedný tý protestní akci, na jaře, ale byla starší. Rosemary, Rosaleen, nebo tak nějak.“

„Jak na vás působila?“ zeptala se Cassie.

Mark pokrčil rameny. „Pohledná holka. Dost jí to mluvilo. Seděla u stolku a dávala lidem podepisovat petici, ale myslím, že víc než

kampaň ji bavilo flirtovat s chlapama. Příště už se přijít neobtěžovala.“

„Takže vám přišla atraktivní,“ přešel jsem k polopropustnému zrcadlu a kontroloval v něm, jestli jsem oholený dohladka.

„Celkem pěkná. Jenže ne můj typ.“

„Ale všiml jste si, že na dalších protestních akcích už nebyla.

Pročpak jste ji hledal?“

Viděl jsem ho ve skle, jak mi podezíravě zírá za krk. Nakonec fotku odhodil, opřel se o židli a vysunul bradu. „Nehledal jsem ji.“

„Zkoušel jste s ní znovu navázat kontakt?“

„Ne.“

„Jak jste věděl, že je to Devlinova dcera?“

„To už si nepamatuju.“

Nikam to nevedlo. Mark byl netrpělivý a naštvaný, ta palba nesouvislých otázek ho nutila k obezřetnosti, ale nebyl z něj cítit ani náznak nervozity, strachu, nic takového; celá ta záležitost v něm budila především podrážděnost. Rozhodně se nechoval jako někdo, kdo je vinen.

„Poslouchejte,“ ozvala se Cassie a zasunula jednu nohu pod sebe, „jak se to vlastně má přesně s vykopávkami a s tou dálnicí?“

Mark se kysele ušklíbl. „To je roztomilá historka. Vláda ten projekt ohlásila v roce 2000. Všem bylo jasný, že kolem Knocknaree je spousta archeologickejch nálezů, tak tam poslali expertní skupinu, aby provedla průzkum. Skupina přijela, vypadlo z ní něco v tom smyslu, že naleziště je ještě významnější, než by kdo čekal, že stavět na něm by mohlo napadnout jenom idiota, a že dálnice se bude muset posunout.

110

Vláda na to řekla, to je velice zajímavý, tisícerý díky, a neposunula ji ani o centimetr. Archeologickej výzkum povolili, až když lidi ztropili kravál. Nakonec nám milostivě schválili vykopávky na dva roky přitom aby se to zvládlo pořádně, potřebovali bychom na to nejmíň pět let. Od tý doby tu dálnici bojkotujou tisíce lidí, jak to jenom jde petice, demonstrace, soudní žaloby. Ale vládě je to u prdele.“

„Ale proč?“ zeptala se Cassie. „Proč ji prostě neposunou?“

Pokrčil rameny, s ústy pokřivenými vztekem. „Mě se neptejte. To se dovíme po nějakým soudním procesu, po deseti patnácti letech, až

bude pozdě.“

„A co v úterý v noci?“ řekl jsem. „Kde jste byl?“

„ Na baráku. Můžu už jít?“

„Za chvilku,“ odpověděl jsem. „Kdy jste naposledy přespal na nalezišti?“

Ramena mu ztuhla, téměř nepostřehnutelně. „Na nalezišti jsem nespal nikdy,“ řekl po chvíli.

„Přestaňte s tím slovíčkařením. Tak v lese u naleziště.“

„Kdo říkal, že jsem tam přespával?“

„Podívejte, Marku,“ vybafla na něj Cassie náhle a bez obalu, „v pondělí nebo úterý v noci jste v tom lese byl. Pokud bude třeba, můžeme to dokázat pomocí biologických stop, ale to nás bude stát spoustu času a věřte mi, že se postaráme, aby to stálo spoustu času i vás. Já si nemyslím, že jste tu holku zabil, ale musíme vědět, kdy jste v tom lese byl, co jste tam dělal a jestli jste si tam nevšiml něčeho, co by nám mohlo pomoct. Takže buď strávíme zbytek dne tím, že to z vás budeme tahat jak z chlupaté deky, nebo to můžete vyklopit rovnou a vrátit se k práci. Je to na vás.“

„Jakejch biologickejch stop?“ zeptal se Mark pochybovačně.

Cassie se tak trochu uličnicky usmála a vytáhla z kapsy nedopalek z cigarety, kterou jí Mark ubalil v autě, úhledně zabalenou do uzavíratelného igelitového sáčku. Zamávala mu s ní před očima.

„DNA. Nechal jste u toho ohniště nedopalky.“

„Ježíši,“ vypadlo z Marka. Zíral na nás a vypadal, jako by se rozmýšlel, jestli má zuřit, nebo ne.

„Dělám jen svou práci,“ řekla zvesela a zastrčila sáček do kapsy.

111

„Ježíši,“ zopakoval. Kousl se do rtu, ale nedokázal skrýt jedovatý úšklebek, který mu zacukal v koutku úst. „A já vám na to skočil. Vy jste ale potvora, to se musí nechat.“

„Jo, to mi říkají. Takže ohledně toho spaní v lese…“

Ticho. Nakonec se Mark pohnul, podíval se na hodiny na zdi a vzdechl. „Jo. Jednou jsem tam přespal.“

Obešel jsem stůl zpět, posadil se a otevřel si blok. „V pondělí nebo v úterý? Nebo obě noci?“

„Akorát v pondělí.“

„V kolik hodin jste tam přišel?“

„Kolem půl jedenáctý. Rozdělal jsem oheň, a když dohořel, šel jsem spát, zhruba ve dvě.“

„Přespáváte takhle v lese u každýho naleziště?“ zeptala se Cassie.

„Nebo jenom v Knocknaree?“

„Jenom v Knocknaree.“

„Proč?“

Mark se podíval na prsty, znovu zlehka zabubnoval do stolu. Oba jsme s Cassií vyčkávali.

„Víte, co to znamená, Knocknaree?“ vypadlo z něj nakonec.

„Králova hora. Nevíme přesně, odkud ten název pochází, ale je naprosto jasný, že to má náboženskej význam z předkřesťanský doby, ne politickej. Neobjevili jsme nic, co by ukazovalo na hroby ani obydlí králů, ale našli jsme v těch místech náboženský artefakty z doby bronzový ten kamennej oltář, votivní figurky, zlatej obřadní pohár, zbytky zvířecích obětí a taky nějaký pravděpodobně lidský. Ten kopec, to bejvalo významný náboženský místo.“

„Koho tam uctívali?“

Pokrčil rameny, bubnování se zrychlilo. Měl jsem chuť mu přirazit pěstí prsty ke stolu.

„Takže to měla být taková noční stráž,“ řekla Cassie tiše. Opírala se nenuceně o opěradlo židle, ale každá linka v její tváři byla ve střehu, napjatá, soustředěná.

Mark znechuceně pohnul hlavou. „Něco na ten způsob.“

„To víno, co jste tam rozlil…,“ pokračovala Cassie. Zostra se na ni podíval, potom znovu odvrátil zrak. „Úlitba bohům?“

„Dejme tomu.“

112

„Takže jestli to chápu dobře,“ řekl jsem, „vy si usmyslíte přespat pár metrů od místa, kde byla zavražděná malá holka, a chcete, abychom vám věřili, že jste tam byl z náboženských důvodů.“

Najednou se rozohnil, vrhl se vpřed a zamířil na mě prstem, rychle a divoce. Proti své vůli jsem sebou trhl. „Tak hele, váženej, teďka hezky poslouchejte. Já církvi nevěřím, je vám to jasný? žádný církvi.

Náboženství je tady akorát od toho, aby vodilo lidi za nos a vybíralo od nich do kasičky. Já se nechal vyškrtnout ze seznamu členů církve už

v osmnácti. A stejně tak nevěřím žádný vládě. To je stejná sebranka jako církev, do jedný. Jiný slova, ale smysl ten samej chudejm šlapat po krku a bohatejm hrát do karet. Jediný, v co věřím, je tam na těch vykopávkách.“ Oči měl přimhouřené, jenom žhnuly, byly to oči za hledím pušky na vrcholku barikády, která je předem odsouzená k porážce. „Na tom nalezišti je toho k uctívání víc než v kterýmkoli podělaným kostele. Chtít přes něj stavět dálnici, to je svatokrádež.

Kdyby chtěli zbourat Westminsterský opatství a postavit místo něho parkoviště, vyčítal byste lidem, že se tam v noci scházej držet stráž?

Tak se do mě kurva přestaňte navážet.“ Díval se na mě tak upřeně, až

jsem zamrkal, potom znovu dopadl na židli a založil ruce.

„Beru to jako tvrzení, že s tou vraždou nemáte nic společného,“

řekl jsem chladně, když jsem si byl jistý, že mám hlas pod kontrolou.

Z nějakého důvodu mě ta malá tiráda vzala víc, než jsem si byl ochotný přiznat. Mark zvedl oči ke stropu.

„Marku,“ řekla Cassie. „Naprosto vám rozumím. Já se snažím dělat svoji práci stejně svědomitě jako vy.“ Dlouze, nevraživě se na ni zadíval, bez jediného pohybu, nakonec ale přikývl. „Ale musíte taky chápat detektiva Ryana spousta lidí nepochopí, o co vám jde. Oni v tom budou vidět jenom něco zatraceně podezřelého. Potřebujeme vás vyloučit ze seznamu podezřelých.“

„Klidně vám půjdu na detektor lži, jestli chcete. Ale v úterý v noci jsem tam vůbec nebyl. Byl jsem tam akorát v pondělí. Tak jak to s tím souvisí?“ Znovu jsem měl ten pocit marnosti. Buď byl daleko lepší, než jsem si myslel, anebo bral jako samozřejmost, že Katy zemřela v úterý v noci, noc předtím, než na nalezišti objevili její tělo.

„Fajn,“ řekla Cassie. „Tak dobře. Můžete dokázat, kde jste byl od okamžiku, kdy jste v úterý odešel z práce, do okamžiku, kdy jste se do ní vrátil ve středu ráno?“

113

Mark nasál vzduch mezi zuby a zarýpal se nehtem v puchýři a já si náhle uvědomil, že se tváří rozpačitě; vyhlížel tak daleko mladší. „Jo, vlastně můžu. Odjel jsem na barák, vysprchoval se, navečeřel se s ostatníma, na zahradě jsme dali karty a pár plechovejch. Můžete se jich zeptat.“

„A potom?“ řekl jsem. „Kdy jste šel spát?“

„Většina šla spát kolem jedný.“

„A může vám někdo dosvědčit, kde jste byl potom? Máte spolubydlícího?“

„Ne. Mám pokoj sám pro sebe, protože jsem zástupce ředitele archeologickýho průzkumu. Zůstal jsem ještě chvilku na zahradě.

Povídali jsme si s Mel. Až do snídaně jsem byl s ní.“ Snažil se ze všech sil působit znuděně, ale veškerá ta arogantní sebejistota byla tatam; vypadal nervózně, rozpačitě, jako patnáctiletý kluk. Chtělo se mi strašně smát. Neodvažoval jsem se podívat na Cassii.

„Celou noc?“ zeptal jsem se škodolibě.

„Jo.“

„Na zahradě? Nebylo tam trochu zima?“

„Asi tak ve tři jsme šli dovnitř. Potom jsme byli u mě, do osmi. To jsme vstávali.“

„Ale to se podívejme,“ řekl jsem sladce. „Tak příjemné alibi člověk neslyší každý den.“ Zpražil mě jedovatým pohledem.

„Vrátíme se k té pondělní noci,“ zasáhla Cassie. „Když jste byl v lese, nevšiml jste si něčeho nezvyklého?“

„Ne. Ale tam je tma tma v lese, to není jak tma u vás ve městě.

žádný osvětlení, nic takovýho. Neviděl bych nikoho ani na tři metry.

A zrovna tak bych ho možná ani neslyšel. V lese je spousta různejch zvuků.“ Tma a zvuky lesa znovu mi přeběhl mráz po zádech.

„Nemyslela jsem nezbytně v lese,“ řekla Cassie. „Na vykopávkách nebo třeba na silnici? Viděl jste tam někoho, řekněme, o půl dvanácté?“

„Počkejte,“ vypadlo z Marka náhle, skoro neochotně. „Na nalezišti.

Někdo tam byl.“

Ani jsme se s Cassií nehnuli, ale cítil jsem, jak mezi námi přeskočila elektrická jiskra ostražitosti. Už už jsme se chystali to s Markem vzdát, prověřit jeho alibi, dát si ho na seznam s otazníkem a poslat ho zpátky ke krumpáči, alespoň prozatím během náročných 114

prvních dnů vyšetřování nemůžete ztrácet čas ničím, co není naprosto zásadní –, ale teď si znovu získal naši plnou pozornost.

„Mohl byste ho popsat?“ zeptal jsem se.

Podíval se na mě s nechutí. „Jo. Vypadal zhruba jako rozsvícená baterka. Byla tma.“

„Marku,“ řekla Cassie. „Mohl byste to vzít od začátku?“

„Někdo šel s baterkou přes naleziště, od domů k silnici. To je celý.

Viděl jsem akorát světlo z baterky.“

„V kolik hodin?“

„Nekoukal jsem se na hodinky. Možná v jednu? O něco dřív?“

„Přemýšlejte. Vzpomněl byste si na cokoli třeba jak byl vysoký, podle toho, v jaké výšce nesl baterku?“

Zamyslel se, oči zúžené. „Ne. Řek bych, že ta baterka byla hodně nízko, jenže ve tmě máte prostorový vnímání na hovno, že jo. Šel dost pomalu, ale to by šel každej. Však jste to naleziště viděli, je to samej výmol a zbytky zdiva.“

„Velká baterka nebo malá?“

„Slabý světlo, nic silnýho. žádnej ten velkej reflektor s držadlem.

Jenom malá baterka.“

„Takže když jste to světlo zahlédl,“ řekla Cassie, „bylo nahoře u té zídky před domy. Kde na konci vzdálenějším od silnice?“

„Tam někde, jo. Říkal jsem si, že asi šel zadní bránou, anebo přelezl přes zeď.“ Zadní brána, kterou se vcházelo do zástavby, byla na konci ulice, kde bydleli Devlinovi, jen tři domy od nich. Mohl vidět Jonathana nebo Margaret, jak vlečou tělo a hledají, kam by ho položili; nebo Katy, vyzbrojenou pouze paprskem světla a klíčem od domu, plížící se tmou na schůzku, z níž už se neměla vrátit.

„A odešel tedy po silnici?“

Mark pokrčil rameny. „Šel směrem k ní, šikmo přes naleziště, ale nevšim jsem si, kudy odešel. Stromy mi bránily ve výhledu.“

„Myslíte, že viděl ten váš oheň, ať to byl, kdo chtěl?“

„Jak to mám vědět?“

„Fajn, Marku,“ řekla Cassie. „A teď si zkuste vzpomenout. Viděl jste někdy v té době projíždět kolem auto? Nebo třeba zastavit na silnici?“

Mark si dal na čas. „Ne,“ odpověděl nakonec rozhodně. „Když

jsem tam přišel, procházel se tam nějakej páreček, ale po jedenáctý už

115

nic. Lidi tady choděj spát brzo; do půlnoci jsou všecky světla v domech zhasnutý.“

Pokud mluvil pravdu, pak nám právě ohromně pomohl. Na místo vraždy i sekundární místo činu kde bylo Katyino tělo přes úterý ukryto se dalo skoro jistě dojít z městečka pěšky, bylo docela pravděpodobné, že se obě místa nacházela přímo ve městečku, takže mezi podezřelé už nespadala většina obyvatelstva celého Irska. „Jste si jistý, že byste si všiml, kdyby kolem projelo auto?“ zeptal jsem se.

„Tý baterky jsem si všiml, nebo ne?“

„Jak jste si právě před chvílí vzpomněl,“ řekl jsem.

Ohrnul ret. „Paměť mám dobrou, děkuju. Neměl jsem pocit, že je to důležitý. Bylo to v pondělí večer, jasný? Moc jsem se tím nezabejval. Myslel jsem, že jenom někdo jde možná domů od známýho nebo že jsou to jenom děcka večer se po nalezišti občas potloukaj.

V každým případě to nebyl můj problém. Mně nijak nevadily.“

V tom okamžiku na dveře výslechové místnosti zaklepala Bernadette, sekretářka na našem oddělení. Když jsem otevřel, řekla nabroušeně: „Detektive Ryane, máte telefonát. Řekla jsem té osobě, že nechcete být rušen, ale prý je to důležité.“ Bernadette byla na oddělení vražd už nějakých čtyřiadvacet let, celou svoji kariéru. Má nevrlý obličej vačnatce, pět pracovních obleků (na každý pracovní den v týdnu jeden, což se hodí, pokud jste líní si pamatovat, co je za den) a, jak se všichni domýšlíme, k O’Kellymu hoří citem stejně beznadějným jako Smithers k panu Burnsovi ze Simpsonových. Na oddělení se přijímají sázky, kdy to spolu konečně dají dohromady.

„Klidně běž,“ řekla Cassie. „Já to už zvládnu sama Marku, budeme od vás jenom potřebovat podepsat výpověď. Potom vás hodíme do práce.“

„Pojedu autobusem.“

„Ne, to nepojedete,“ řekl jsem. „Potřebujeme u Mel ověřit vaše alibi a bylo by to k ničemu, kdybyste se předtím mohli domluvit.“

„Do hajzlu,“ vybuchl Mark a žuchl zpátky na židli. „Já si to nevymyslel. Zeptejte se koho chcete. Na baráku to věděli všichni dávno předtím, než jsme vstali.“

„Bez starosti, zeptáme,“ odpověděl jsem mu zvesela a nechal je s Cassií o samotě.

116

Šel jsem do vyšetřovací místnosti a čekal, až mi tam Bernadette přepojí telefonát, s čímž nijak nespěchala, aby mi dala najevo, že mezi její pracovní povinnosti nepatří hledat mě na oddělení. „Ryan,“ řekl jsem.

„Detektiv Ryan?“ Zněla zadýchaně a rozpačitě, ale okamžitě jsem ten hlas poznal. „Tady je Rosalind. Rosalind Devlinová.“

„Rosalindo,“ řekl jsem, otevřel jsem blok a lovil propisku. „Jak se máte?“

„Dobře.“ Slabý, křehký smích. „No, vlastně ne. Vůbec ne. Jsem z toho zničená. Ale myslím, že všichni jsme z toho ještě pořád otřesení. Pořád jsme se s tím ještě nesmířili. Na něco takového se člověk připravit nemůže, že?“

„Ne,“ řekl jsem laskavě. „Vím, jak vám asi je. Můžu vám nějak pomoct?“

„Říkala jsem si… myslíte, že bych za vámi mohla někdy přijít a promluvit si? Kdyby vám to tedy nevadilo. Chtěla bych se vás na něco zeptat.“ Někde blízko ní projelo auto. Volala zvenku, z mobilu nebo z telefonní budky.

„Samozřejmě. Dneska odpoledne?“

„Ne,“ odpověděla spěšně. „Ne, dneska ne. Víte, každou chvilku se vrátí, šli jenom… podívat se…“ Hlas se ztrácel. „Mohla bych přijít zítra? Někdy odpoledne?“

„Kdy budete chtít,“ řekl jsem. „Dám vám na sebe mobil, dobře?

Můžete mi zavolat, kdy budete chtít. Brnkněte mi zítra ráno a sejdeme se.“

Zapsala si ho a přitom si pološeptem mumlala čísla pro sebe. „Už

musím,“ řekla narychlo. „Děkuju, detektive Ryane. Moc vám děkuju.“

A než jsem se stačil rozloučit, položila telefon.

Nahlédl jsem do výslechové místnosti Mark psal a Cassii se ho při tom podařilo rozesmát. Zaklepal jsem prsty na sklo. Mark sebou trhl a Cassie se na mě nepatrně usmála a téměř neznatelně zavrtěla hlavou evidentně se beze mě obešli. To mi, jak byste nejspíš předpokládali, vyhovovalo. Sophie jistě čekala na ten vzorek krve, který jsme jí slíbili. Nechal jsem Cassii na dveřích výslechové místnosti nalepovací lísteček „V 5 jsem zpátky“ a zamířil dolů do sklepa.

117

Způsob skladování důkazů nebyl na začátku osmdesátých let, zvlášť u odložených případů, nijak důmyslný. Krabice Petera a Jamie ležela nahoře na vysoké polici. Nikdy jsem ji nesundal, ale jelikož

jsem ji musel otevřít, když jsem z ní vyndával hlavní složku případu, věděl jsem, že jsou v ní i jiné věci, bezpochyby důkazy, které shromáždili Kiernan, McCabe a jejich lidi. V krabici byly čtyři další krabice, pečlivě označené úhledným černým písmem, jakoby dětským rukopisem: 2) Dotazníky, 3) Dotazníky, 4) Výpovědi, 5) Dúkazy. Buď Kiernan nebo McCabe neovládali pravopis. Vytáhl jsem z police největší krabici, rozvířil ve skromném svitu žárovky mračna prachu a položil ji na podlahu.

Byla z poloviny zaplněná igelitovými sáčky, pokrytými hustou vrstvou prachu, která dodávala předmětům uvnitř temný, sépiově hnědý vzhled, jako by šlo o nějaké tajemné artefakty, nalezené náhodou v komnatě, jež zůstávala zapečetěná po celá staletí. Opatrně jsem je vytahoval, jeden po druhém, sfoukával z nich prach a pokládal je na dlažbu vedle sebe.

Na tak významný případ toho bylo velice málo. Dětské hodinky, sklenice, konzole s dětskou počítačovou hrou Donkey Kong, to všechno pokryté čímsi, co vypadalo jako prášek na snímání otisků.

Nejrůznější vzorky, nejčastěji suché listí a úlomky kůry. Dvě bílé ponožky plné tmavohnědých skvrn, s úhlednými čtvercovými dírami po vzorcích odstřižených na rozbor. Špinavé bílé tričko; vybledlé džínové kraťasy s roztřepenými okraji. A nakonec tenisky, patřičně okopané, s tuhou, černou, zkrabacenou podšívkou. Byly šité ze dvou vrstev, ale skoro celé prosáklé krví zvenku se od stehů rozpíjely drobné tmavé skvrny, cákance na nártu, nejasné nahnědlé fleky v místech, kde krev zevnitř prosákla téměř až na povrch.

Ve skutečnosti jsem se tohoto okamžiku vždycky obával. Měl jsem, tuším, jakousi nejasnou představu, že mě při pohledu na ty důkazy zaplaví divoká vlna nepříjemně živých vzpomínek; ne že bych se obával, že se tu budu na dlažbě sklepa třást ve fetální poloze, ale přesto jsem si raději vybral okamžik, kdy bylo nepravděpodobné, že se po mně někdo bude shánět. Nakonec jsem ale s jistým pocitem zklamání zjistil, že žádný z těch předmětů mi nepřipadá ani vzdáleně povědomý kromě Peterovy hry Donkey Kong, která tu navíc byla zřejmě jen pro porovnání otisků prstů a která ve mně probudila krátký, 118

ale zcela bezvýznamný záblesk vzpomínky (sedíme s Peterem na sluncem zalitém koberci, každý urputně mačkáme svoje tlačítko, v zápalu do sebe šťoucháme lokty, Jamie nám kouká přes rameno a rozčileně ječí pokyny), tak intenzivní, že jsem veškerý ten ostrý, despotický cvrkot a pípání takřka slyšel. Šaty, přestože jsem věděl, že jsou moje, mi vůbec nic nepřipomínaly. Zdálo se mi neskutečné, že jsem kdysi ráno vstal a oblékl si je na sebe. Pohled na ně vyvolával pouze dojetí jak bylo to tričko maličké, na špičce jedné tenisky propiskou nakreslený Mickey Mouse. Ve dvanácti letech jsme si tehdy připadali strašlivě dospělí.

Vzal jsem dvěma prsty sáček s tričkem a obrátil ho. O těch dírách na zádech jsem četl, ale nikdy jsem je neviděl a nějakým způsobem mi nyní připadaly ještě děsivější než ty příšerné tenisky. Bylo na nich cosi nepřirozeného ta dokonalá rovnoběžnost, mírná zaoblenost; ta čirá nevysvětlitelná záhada. Větve? napadlo mě, když jsem na ně s rozpaky hleděl. Seskočil jsem třeba ze stromu, nebo se prodíral křovím a tričko se mi nějakým způsobem zachytilo o čtyři ostré větvičky zároveň?

Pocítil jsem na zádech svrbění mezi lopatkami.

Náhle jsem naléhavě zatoužil odtud vypadnout. Nízký strop na mě klaustrofobicky padal a prašný vzduch se skoro nedal dýchat; bylo tu skličující ticho, přerušované občas pouze zlověstnými vibracemi ve zdech, když venku projel autobus. Téměř doslova jsem všechno naházel zpátky do krabice, zastrčil ji na její místo na polici a popadl boty, položené na dlažbě, které jsem hodlal poslat Sophii.

Teprve v té chvíli mi to došlo, tam v tom mrazivém sklepě, obklopen ze všech stran téměř zapomenutými případy, kdy se z krabice občas ozvalo nepatrné zapraskání igelitového sáčku, co jsem to vlastně uvedl do pohybu. Z nějakého důvodu, snad kvůli tomu všemu, co se mi honilo hlavou, jsem to celé nedomyslel. Ten starý případ jsem považoval za cosi až příliš soukromého a vůbec mi nedocházelo, že by mohl mít nějaký dopad také na okolní svět. A já (co jsem si k čertu vlastně myslel?, říkal jsem si) se teď chystal odnést ty boty do rušné vyšetřovací místnosti nahoře, strčit je do bublinkové obálky a požádat jednoho z asistentů, aby je odnesl k Sophii.

Stejně by k tomu došlo, dřív nebo později případy pohřešovaných dětí se nikdy neuzavírají, byla jen otázka času, než by někoho napadlo prozkoumat staré důkazy pomocí nové technologie.

119

Jenže kdyby se v laboratoři nějakým způsobem podařilo z těch tenisek získat DNA, a především kdyby se shodovala s krví z kamenného oltáře, už by to v případu Devlinová nebyla pouhá střelba od pasu, pokus naslepo mezi námi a Sophií ten starý případ by znovu ožil se vším všudy. Všichni, O’Kellym počínaje, by se chtěli na tomhle oslnivém úspěchu moderních metod přiživit irská Gardaí se nikdy nevzdává, žádný nevyřešený případ není zcela uzavřen, veřejnost může klidně spát s vědomím, že ač se to na první pohled nezdá, bez ustání postupujeme neochvějně k cíli. Média by se chytila možnosti, že jde o sériového vraha dětí. A my bychom to museli dotáhnout do konce; museli bychom vzít vzorky DNA Peterovým rodičům a Jamiině mámě a panebože Adamu Ryanovi. Pohlédl jsem dolů na ty tenisky a měl jsem náhle pocit, jako bych seděl v odbržděném autě, které se pomalu začíná sunout z kopce zpočátku poma
lu, neškodně, skoro komicky, potom nabírá rychlost a mění se v nemilosrdný projektil.

120

7

Odvezli jsme Marka zpět na naleziště, kde jsme ho chvíli nechali nasupeně sedět na zadním sedadle, zatímco já si promluvil s Mel a Cassie dala v rychlosti řeč s jejich spolubydlícími. Když jsem se Mel zeptal, jak strávila úterní noc, zrudla jako rak a s očima sklopenýma mi pověděla, že si s Markem dlouho do noci povídali na zahradě, skončilo to tak, že se začali líbat a zbytek noci strávili u něho na pokoji. Odtud si odskočil pouze jedenkrát, na dvě minuty, do koupelny. „Vždycky jsme si rozuměli ostatní z nás kvůli tomu měli psinu. Dřív nebo pozděj by to tak stejně dopadlo.“ Taky potvrdila, že Mark občas trávil noc mimo dům, a prý se jí taky svěřil, že přespal v lese u Knocknaree: „Nevím ale, jestli o tom věděl někdo z ostatních. Nechával si to spíš pro sebe.“

„Vám to nepřipadá trochu zvláštní?“

Neobratně pokrčila rameny a mnula si vzadu krk. „Je to citlivej mužskej. To se mně na něm, krom jinýho, tak líbí.“ Panebože, byla tak mladá. Pocítil jsem náhlé nutkání poplácat ji po rameni a připomenout jí, aby používali ochranu.

Ostatní spolubydlící Cassii potvrdili, že Mark s Mel zůstali v úterý v noci na zahradě jako poslední, že ráno vyšli z jeho pokoje společně a že prvních pár hodin následujícího dne strávili všichni spolu, dokud neobjevili Katyino tělo, což jim nemilosrdně pokazilo celý den. Taky potvrdili, že Mark občas zůstával na noc venku, ale nevěděli, kam chodil. Jejich verze „citlivýho mužskýho“ se pohybovala od „trochu divnej“ až po „otrokář“.

V obchodě u Lowryho jsme si koupili další sendviče s příchutí plastu a poobědvali usazení na zídce u domků. Mark organizoval brigádníky k nějakému novému úkolu a rozhazoval rázně rukama jako dopravák. Zaslechl jsem Seana, jak si na něco hlasitě stěžuje, ale ostatní ho okřikli, ať drží jazyk za zuby, přestane s tím ulejváním a začne konečně něco dělat.

„Přísámbohu, Mackere, jestli ji u tebe najdu, narvu ti ji do díry…“

121

„A jé, Sean má už zas krámy.“

„A koukal ses už do svý díry?“

„Třeba ji odnesli ti policajti, Seane. Bejt tebou, moc bych na sebe neupozorňoval.“

„Začni makat, Seane,“ zařval Mark z druhého konce.

„Nemůžu makat, když nemám lopatku, do hajzlu!“

„Tak si nějakou půjč!“

„Tady jedna je,“ zakřičel kdosi. Lopatka letěla z ruky do ruky, rotovala vzduchem, světlo se odráželo od ostří, Sean ji chytil a stále ještě s reptáním se konečně pustil do práce.

„Kdyby ti bylo dvanáct,“ řekla Cassie, „co by tě sem vytáhlo uprostřed noci?“

Myslel jsem na ten slabý zlatavý kruh světla, poskakující jako bludička mezi popraskanými kořeny stromů a kusy starobylých zdí; na toho tichého pozorovatele v lese. „Občas jsme sem chodívali,“

odpověděl jsem. „Přespávali jsme v našem domečku na stromě.

Tenkrát tady všude byly lesy, až k silnici.“ Spacáky na tvrdých prknech, baterky osvětlující zblízka stránky komiksových časopisů.

Něco zašustilo, paprsky světla z baterek klouzají po větvích, až se střetnou s párem zlatavých očí, které se divoce kolébají a světélkují jen pár stromů od nás; všichni spustíme křik a Jamie vyskočí, aby po tom mrštila mandarinkou, ale už to zašustilo mezi listím a bylo to pryč…

Cassie na mě pohlédla přes krabici s džusem. „Jo, jenže tys tu byl s kámošema. Co by tě sem vytáhlo samotnýho?“

„Kdybych tu s někým měl schůzku. Dobrodružství. Nebo možná kdybych si vzpomněl, že jsem tady něco důležitýho nechal.

Vyslechneme její kamarádky, jestli jim něco neřekla.“

„Tohle nebyla náhoda,“ řekla Cassie. Archeologové znovu pustili Scissor Sisters a Cassie jednou nohou mimoděk houpala do rytmu.

„I kdyby to nebyli rodiče. Ten člověk si jenom tak nevyšel a nevybral si první bezbranný dítě, který uviděl. Celý to měl dobře naplánovaný.

Nešlo mu o to zabít nějaký dítě; jemu šlo o Katy.“

„A moc dobře to tady znal,“ dodal jsem. „Když byl schopnej ve tmě najít ten kamennej oltář a k tomu táhnout tu holku. Čím dál víc to vypadá na někoho místního.“ Les působil ve slunečním světle rozšafně a rozjásaně, plný ptačího zpěvu a třepetajícího se listí; za zády jsem 122

cítil jednu řadu identických, upravených, nevinně vyhlížejících domků za druhou. Zkurvený místo, řekl jsem skoro, ale neudělal jsem to.

Když jsme dojedli sendviče, vydali jsme se hledat tetičku Veru a sestřenky. Bylo horké, pokojné odpoledne, ale v ulicích bylo podivné prázdno jako po vymření, všechna okna zavřená a venku si nehrálo jediné dítě; všechny byly doma, kde se zmatené a vyjevené, v bezpečí pod dohledem svých rodičů, snažily odposlouchat z šepotu dospělých, co se děje.

Dcerky Foleyovy moc přitažlivé nebyly. Patnáctiletá se usadila do křesla, založila ruce na prsou, podepřela si je jako stará matrona, a věnovala nám tupý, znuděný, povýšený pohled; desetiletá vypadala jako karikatura prasátka, žvýkala s otevřenou pusou, vrtěla kýtami na pohovce a příležitostně na nás vyplázla špičku jazyka se žvýkačkou, kterou poté znovu schovala v puse. A nejmenší patřila k oněm batolatům, která vypadají jako dospělá bonsaj a silně vám lezou na nervy; měla upjatou, tučnou tvář s nosem připomínajícím zobák, zírala na mě z Veřina klína s našpulenými rty a poté odmítavě zatáhla bradu mezi faldy na krku. Měl jsem nepříjemný pocit, že kdyby otevřela pusu, ozvalo by se hluboké zachraptění. V domě to páchlo zelím.

Nedokázal jsem pochopit, z jakého důvodu tu Rosalind a Jessica pro všechno na světě trávily čas, a skutečnost, že tomu tak bylo, mě rozčilovala.

S výjimkou batolete však všechny tvrdily to samé. Rosalind s Jessikou a občas i Katy u nich přibližně jednou za pár týdnů přespávaly. („Měla bych je tady ráda častěji, to víte, že jo,“ řekla Vera, pohrávající si nervózně s potahem na křesle, „ale prostě to nejde, přišla bych o nervy, víte?“) Valerie a Sharon pak, o něco méně často, přespávaly na oplátku u Devlinů. Nikdo nedokázal říct, čí to byl nápad, to s tím přespáváním, i když Vera měla nejasný pocit, že s tím přišla Margaret. V pondělí večer přišly Rosalind a Jessica někdy kolem půl deváté, dívaly se na televizi, pohrály si s malou (nedokázal jsem si to představit; to dítě se za celou tu dobu skoro nepohnulo, bylo by to jako hrát si s obrovskou bramborou), a šly spát kolem jedenácti. Obě měly v pokoji Valerie a Sharon rozložené skládací lehátko.

123

A to byl zřejmě ten problém nelze se divit, že všechny čtyři strávily většinu noci povídáním a chichotáním. „Jsou to vážně milý holky, neříkám, že ne, jenže občas si ty mladý neuvědomujou, jaký utrpení tím způsobujou nám starým, no nemám pravdu?“ Vera se zoufale zahihňala a šťouchla do prostřední dcerky, která se na pohovce odvrtěla o kousek dál. „Musela jsem tam na ně asi tak pětkrát vlítnout, ať jsou zticha já nesnáším hluk, víte? Trvalo to až tak do půl třetí, dovedete si to představit, než šly konečně spát. Jenže to už jsem měla nervy nadranc, tak jsem musela vstát a udělat si šálek čaje, abych se uklidnila. Ani jsem oka nezamhouřila. Ráno jsem byla na prášky.

A pak, když volala Margaret, to víte, že jsme z toho byly celý pryč, no nemám pravdu, holky? Ale ve snu mě nenapadlo… myslela jsem, že je akorát…“ Přikryla si hubenou, roztřesenou rukou ústa.

„Vrátíme se k té noci předtím,“ obrátila se Cassie na nejstarší děvče. „O čem jste si se sestřenkami povídali?“

Dívka Valerie, předpokládám obrátila oči v sloup a vystrčila ret, aby dala najevo, jak je ta otázka pitomá. „Tak různě.“

„Povídaly jste si třeba o Katy?“

„Já nevím. Jo, asi jo. Rosalind říkala, jak je to úžasný, že jde na tu baletní školu. Mně to zas tak skvělý nepřijde.“

„A co strýc a tetička? Mluvily jste taky o nich?“

„Jo. Rosalind říkala, že jsou na ni hnusný. Prej jí nic nedovolej.“

Vera pohoršeně zamručela. „No teda, Valerie, to neříkej!

Poslouchejte, Margaret a Jonathan by pro ty holky udělali první poslední, chtěj pro ně jenom to…“

„No jasně. Proto od nich nejspíš Rosalind utekla, protože na ni byli tak moc hodný.“

Cassie i já jsme naráz otevřeli pusu, ale Vera nás předběhla.

„Valerie! Co jsem ti říkala? O tom mluvit nebudem. Bylo to celý akorát nedorozumění, nic víc. Rosalind se dřív svejch ubohejch rodičů něco natrápila, ale už je to všecko odpuštěný a zapomenutý…“

Počkali jsme, až skončí. „Proč Rosalind utekla z domova?“ zeptal jsem se Valerie.

Pokrčila ramenem. „Měla dost toho, jak ji taťka komandoval.

Myslím, že ji praštil nebo něco takovýho.“

124

„ Valerie! Podívejte, já nevím, kde to vzala. Jonathan by na děti nikdy nevztáh ruku, to mi věřte. Rosalind je citlivý děvče, s tátou se pohádali a jemu nedošlo, jak je rozčílená…“

Valerie seděla opřená a zírala na mě, samolibý úsměv podaný s profesionální nudou. Prostřední dcerka si utřela nos do rukávu a se zájmem zkoumala výsledek.

„Kdy to bylo?“ zeptala se Cassie.

„Ále, už si nepamatuju. Bude to dlouho loni, řekla bych…“

„V květnu,“ řekla Valerie. „ Letos v květnu.“

„Jak dlouho byla pryč?“

„Tak tři dny. Hledala ji policie a tak.“

„A kde byla, víš to?“

„Byla pryč s nějakým klukem,“ zaculila se Valerie.

„To teda nebyla,“ zpražila ji Vera. „To říkala akorát, aby zlomila srdce svý ubohý mámě, bůh jí odpusť. Byla u tý svý kamarádky ze školy, jak se jmenuje, Karen. Po víkendu byla zpátky a všecko bylo zas dobrý.“

„Tak jo,“ řekla Valerie a znovu pokrčila jedním ramenem.

„Ci čaj,“ ozvalo se batole rozhodně. Odhadl jsem to dobře mělo hlas jako fagot.

Tím se nejspíš vysvětlovalo to, co jsem se chystal ověřit proč na oddělení pohřešovaných hned zpočátku brali jako samozřejmost, že Katy utekla z domova. Dvanáct let je pro útěky hraniční věk, takže za normálních okolností by se spíš pro jistotu přiklonili k jiné možnosti a spustili by pátrání a poprask v médiích hned, místo aby nejdřív čekali obvyklých čtyřiadvacet hodin. Ale útěky z domova se v rodinách drží, mladší děti ten nápad přebírají od starších. Když na oddělení pohřešovaných projeli adresu Devlinových svojí databází, jistě jim z ní vyskočila ta Rosalindina eskapáda, proto došli k závěru, že Katy udělala to samé, pohádala se s rodiči a utekla k nějaké kamarádce a že i ona, stejně jako Rosalind, se vrátí, jakmile ji vztek přejde, a všechno bude zase v pořádku.

S trochou škodolibosti jsem přivítal, že Vera celou pondělní noc probděla. Přestože bylo až příliš strašné si to připustit, byly chvíle, kdy jsem na Jessiku a Rosalindu myslel se znepokojením. Jessica 125

nevyhlížela příliš zdatně, ale rozhodně vypadala nevyrovnaně, a klišé, že šílenství dodává člověku sílu, se do jisté míry zakládá na skutečnosti. Těžko mohla nežárlit na veškerý ten obdiv, kterého se dostávalo Katy. Rosalind byla vysoce vznětlivá a sveřepě Jessiku chránila, a pokud Jessica kvůli Katyiným úspěchům upadala hlouběji a hlouběji do svých mrákotných stavů… Věděl jsem, že Cassie přemýšlí o tom samém, ale ani ona se o tom nezmiňovala, a to mi z nějakého důvodu lezlo na nervy.

„Zajímalo by mě, proč Rosalind utekla z domu,“ řekl jsem, když

jsme odcházeli příjezdovou cestou od Foleyových. Prostřední dcerka byla připlácnutá nosem na okno v obýváku a pitvořila se na nás.

„A kam šla,“ řekla Cassie. „Mohl by sis s ní promluvit? Mám pocit, že z ní dostaneš víc než já.“

„No vlastně,“ začal jsem trochu rozpačitě, „ten telefonát předtím, to byla ona. Zítra odpoledne za mnou chce přijít. Říkala, že se mnou potřebuje o něčem mluvit.“

Cassie přestala cpát blok do brašny a věnovala mi dlouhý pohled, který jsem nedokázal přečíst. Na chvíli mě napadlo, jestli ji nenaštvalo, že Rosalind se ptala na mě, místo na ni. Oba jsme zvyklí na to, že u pozůstalých to vyhrává Cassie, a tak jsem teď pocítil dětinskou jiskřičku škodolibosti Někdo má radši mě, abys věděla. Můj vztah s Cassií má nádech vztahu mezi bratrem a sestrou, což má své výhody, ale občas to vede k sourozeneckému soupeření. Ale potom řekla: „Skvělý, tak můžeš jako mimochodem naťuknout ten útěk z domova.“

Hodila si brašnu přes rameno a vykročili jsme po silnici. Dívala se do polí s rukama v kapsách a já nevěděl, jestli je na mě naštvaná, že jsem jí o telefonátu Rosalindy Devlinové neřekl dřív což jsem měl, to uznávám. Šťouchl jsem do ní zkusmo loktem. Po pár krocích mě zezadu kopla do zadku.

Zbytek odpoledne jsme strávili obcházením sousedů. Je to nudná, nevděčná práce a už ji za nás udělali asistenti, ale potřebovali jsme si udělat obrázek o tom, co si sousedé o Devlinových myslí. V základě se všichni shodli na tom, že je to slušná rodina, ale důsledně se straní společnosti, což jim na oblibě nepřidávalo v městečku o velikosti Knocknaree, a v takovéto společenské vrstvě, je jakákoli zdrženlivost 126

vnímána jako urážka, od níž už je pouhý krůček k neodpustitelnému hříchu povýšenectví. Ale Katy, to bylo něco jiného přijetí na Královskou baletní školu z ní udělalo chloubu Knocknaree, něco, na co mohli být sami hrdí. I z těch zjevně chudších domácností byl přítomen na nadačním vystoupení alespoň jeden člen, každý cítil povinnost nám popsat, jak překrásně tančila, pár lidí plakalo. Spousta lidí podporovala Jonathanovu kampaň Posuňte dálnici a dívali se na nás podrážděně a zle, když jsme se na něj vyptávali. Pár se jich pustilo do pobouřené přednášky o tom, jak se Jonathan snaží zastavit zdejší pokrok a ekonomický rozvoj, a ti si v mém bloku vysloužili vedle svého jména speciální malou hvězdičku. Většina byla toho názoru, že Jessica je poněkud mdlého ducha.

Když jsme se ptali, jestli si nevšimli něčeho podezřelého, nabízeli nám obvyklou sbírku místních pošuků nějakého staříka, co ječí na popeláře, dva čtrnáctileté, kteří údajně topí v řece kočky –, bezvýznamných vleklých sporů a neurčitých zvuků, které je v noci vzbudily. Pár lidí se zmínilo i o tom starém případu, avšak bez jakékoli užitečné informace; dokud se nezačalo mluvit o vykopávkách, dálnici a Katy, bylo to to jediné, co Knocknaree zviditelňovalo. Měl jsem dojem, že se mi vybavují i některá jména, pár obličejů. Hleděl jsem na ně se svým dokonalým, profesionálně netečným výrazem.

Zhruba po hodině jsme dospěli k číslu 27 na Knocknaree Drive a zde narazili na paní Pamelu Fitzgeraldovou stále neuvěřitelně čipernou. Paní Fitzgeraldová byla dokonalá. Osmaosmdesát let, vyhublá a napůl slepá, sehnutá skoro až k zemi; nabídla nám čaj, našeho odmítnutí nedbala, a zatímco chystala s řinčením podnos, pokřikovala na nás z kuchyně a potom chtěla vědět, jestli jsme našli její kabelku, kterou jí před třemi měsíci ukradl nějaký mladík ve městě, a jak to, že ne. Byl to bizarní pocit, poté, co jsem ve staré složce četl její vybledlý rukopis, ji poslouchat, jak si stěžuje na oteklé kotníky („co já si s nima jenom vytrpím“) a jak pohoršeně odmítá mou nabídku, že jí pomůžu s podnosem. Bylo to, jako kdyby zčistajasna jednoho večera přišel do hospody Tutanchamon nebo slečna Havishamová a začali si stěžovat, že na pivu je málo pěny.

Sdělila nám, že je z Dublinu „holka z Liberties tělem i duší“ –, ale přestěhovala se do Knocknaree před sedmadvaceti lety, když její manžel, strojvůdce („dej mu pámbů věčný odpočinutí“), odešel do 127

důchodu. Od té doby bylo tohle městečko jejím mikrokosmem a byl jsem si jistý, že bude schopná odrecitovat každou místní aféru a každý drb mnoho let zpátky. Devlinovy znala, samozřejmě, a pěla na ně samou chválu: „Jemináčku, to byla tak milá rodinka. Bylo to vždycky moc hodný děvče, ta Margaret Kellyová, máma s ní nikdá neměla tu nejmenší starost, až na to…“ naklonila se stranou ke Cassii a spiklenecky ztlumila hlas „…až na to, jak tenkrát přišla v požehnaným stavu. A víte, zlatíčko, vláda i církev, ty budou donekonečna kázat o tom, co je to za ohavnost, tyhle nezletilý mámy, ale já říkám, čas od času na tom není nic špatnýho. Ten kluk Devlinovic, to bejvalo pěkný budižkničemu, to teda jo, ale v ten moment, co tu holku přived do jinýho stavu, už z něj pak byl úplně jinej mužskej. Našel si práci, bydlení a měli krásnou veselku. Dočista se změnil. Ale to, co se stalo tomu ubohýmu dítěti, dej mu pmbů lehký odpočinutí, to je hrůza.“

Pokřižovala se a poplácala mě po paži. „A vy sem jedete celou cestu až z Anglie, abyste zjistili, kdo to udělal? Bůh vám žehnej, chlapče zlatá.“

„Čarodějnice jedna stará,“ řekl jsem, když jsme odtud vypadli.

Paní Fitzgeraldová mi neskutečně prozářila celý den. „Doufám, že budu mít stejně elánu, až mi bude osmaosmdesát.“

Skončili jsme chvíli před šestou a šli jsme do místní hospody U Mooneho, vedle obchodu –, abychom se podívali na zprávy. Sice jsme prošli jenom malou část městečka, ale přibližný přehled o zdejší atmosféře už jsme měli. Byl to dlouhý den; jako by to bylo nejmíň osmačtyřicet hodin, co jsme měli dostaveníčko s Cooperem. Pociťoval jsem závratné nutkání pokračovat až do naší staré ulice zjistit, jestli nám otevře Jamiina máma, jak dnes vypadají Peterovi bratři a sestry, kdo dnes bydlí v našem starém domě –, ale věděl jsem, že to není dobrý nápad.

Přišli jsme přesně když jsem nám ke stolu nesl kafe, hospodský zesílil televizi a s majestátní syntetickou znělkou začaly zprávy. Hlavní pozornost se soustředila na Katy; moderátoři ve studiu se tvářili přiměřeně vážně, hlas se jim na konci každé věty zachvěl na znamení 128

tragédie. V horním rohu obrazovky se mihotal rádobyumělecký záběr titulní strany Irish Times.

„Mladá dívka, nalezená včera na kontroverzním archeologickém nalezišti v Knocknaree, byla identifikována jako Katharine Devlinová, věk dvanáct let,“ přednesl moderátor monotónně. Buď byla na televizi špatně nastavená sytost barvy nebo to přehnal s opalovacím krémem, protože obličej měl oranžový a bělma očí mu strašidelně svítila. Staří chlapi v hospodě ožili, pomalu začali natáčet tváře k obrazovce a s klapnutím odkládali na stůl brýle. „Katharine byla pohřešována ve svém bydlišti tamtéž od úterý časně ráno. Gardaí potvrdila, že šlo o násilnou smrt a žádá o pomoc všechny, kdo by k té věci mohli poskytnout jakoukoli informaci.“ Dole na obrazovce se objevilo číslo pohotovostní linky, bíle na modrém podkladu. „S podrobnostmi přímo z místa činu se hlásí Orla Manahanová.“

Střih na blondýnu s natuženými vlasy a orlím nosem, stojící před kamenným oltářem, který zdánlivě nijak nesplňoval nároky živého televizního vstupu. Lidé už k němu začali snášet všelicos, čím by vyjádřili soustrast květiny zabalené v barevném celofánu, růžového medvídka. V pozadí se na stromě třepotal zapomenutý kousek policejní pásky, který Sophiini lidé přehlédli.

„Toto je místo, na němž bylo teprve včera ráno nalezeno tělo malé Katy. Přes své mládí byla Katy v úzkém kruhu městečka Knocknaree známou osobností. Nedávno byla přijata na prestižní Královskou baletní školu, kde měla za pouhých pár týdnů začít studovat. Místní obyvatelé jsou dnes otřeseni tragickou smrtí malého děvčátka, které bylo veškerou jejich pýchou a radostí.“

Roztřesený záběr z ruky na starou ženu v květovaném šátku před Lowryho obchodem. „Je to strašný.“ Dlouhé ticho, hledí do země a kroutí hlavou, rty se jí chvějí. V pozadí projel chlapík na kole a zacivěl do kamery. „Je to vážně hrůza. Všichni se za tu rodinu modlíme. Kdo by moh chtít tomu miloučkýmu děvčátku ublížit?“ Mezi muži u baru to tlumeně, zlobně zahučelo.

Znovu záběr na blondýnu. „Toto však není první násilná smrt, která se kdy v Knocknaree snad odehrála. Před tisíci lety tento kámen…“ mávla rukou ve stylu realitního makléře, předvádějícího moderně zařízenou kuchyni „…sloužil jako oltář, kde se podle archeologů možná konaly krvavé druidské obřady. Dnes odpoledne 129

však Gardaí oznámila, že neexistují důkazy o tom, že by za Katyinou smrtí stála náboženská sekta.“

Střih na O’Kellyho před znakem Gardy na grandiózním kusu lepenky. Na sobě měl odporné kostkované sako, které jako by se do kamery samo od sebe vlnilo a dmulo. Odkašlal si a odrecitoval náš seznam, včetně toho, že se nenašlo žádné zabité zvíře. Cassie nastavila dlaň, aniž by spustila oči z obrazovky, a já začal hledat pětilibrovku.

Znovu oranžový hlasatel. „Ovšem s Knocknaree se pojí ještě další záhada. V roce 1984 se tu dvě děti…“ Přes celou obrazovku se objevily ony notoricky známé školní fotografie Peter, šklebící se šibalsky zpod ofiny, Jamie, která fotografování nenáviděla, hledící na fotografa s tím neochotným úsměvem, jenž si na dětech vynucují dospělí.

„A je to tady,“ řekl jsem a snažil se, aby to znělo bezstarostně a ironicky.

Cassie si usrkla z kafe. „Řekneš to O’Kellymu?“ zeptala se.

Na tohle jsem čekal a znal jsem všechny důvody, proč se na to musela zeptat, ale přesto mě to trošku ranilo. Podíval jsem se na ty chlapy u baru; upřeně hleděli na obrazovku. „Ne,“ odpověděl jsem.

„Ne. Stáhnul by mě z toho případu. A já ho dělat chci, Cass.“

Přikývla, pomalu. „Já vím. Jenže co když to zjistí.“

Když to zjistí, byla tu slušná šance, že nás oba čeká znovu uniforma nebo přinejmenším vyhazov z oddělení. Snažil jsem se na to nemyslet. „Nezjistí,“ řekl jsem. „Jak by to mohl zjistit? A jestli jo, oba řeknem, že tys o tom nevěděla.“

„Tomu by neuvěřil ani na vteřinu. A o to stejně nejde.“

Rozmazaný archivní záběr policisty, jak mizí s rozdychtěným vlčákem v lese. Potápěč se vynořuje z řeky a kroutí hlavou. „Cassie,“

řekl jsem. „Já vím, že od tebe žádám hodně. Ale, prosím tě, já ten případ musím udělat. Nezvorám to.“

Viděl jsem, jak se jí zachvěly řasy, a došlo mi, že to vyznělo zoufaleji, než jsem zamýšlel. „Ani nevíme jistě, jestli je mezi tím spojitost,“ dodal jsem tišeji. „A jestli jo, mohl bych si nakonec třeba vzpomenout na něco, co by nám ve vyšetřování pomohlo. Prosím tě, Cass. Musíš mi pomoct.“

Chvíli byla ticho, popíjela kafe a upřeně zírala na televizi. „Je možný, že by se nějakýmu novinářskýmu šťouralovi podařilo…?“

130

„Ne,“ odpověděl jsem rázně. Jak byste čekali, hodně jsem o tom přemýšlel. Ve složce nebyla jediná zmínka ani o mém novém jméně, ani o mé nové škole, a když jsme se přestěhovali, otec dal policistům adresu mé babičky; ta umřela, když mi bylo přibližně dvacet, a naši její dům prodali. „Rodiče nejsou v telefonním seznamu a moje číslo je pod jménem Heather Quinnová…“

„A dneska se jmenuješ Rob. Myslím, že můžem bejt v klidu.“

To „my“ a ten praktický, přemýšlivý tón jako by šlo jenom o jednu z běžných komplikací, která spadá do stejné kategorie, jako je neochotný svědek či zmizelý podezřelý mě povzbudil. „Kdyby se to celý zvrtlo, budeš ode mě moct odhánět paparazzie,“ řekl jsem.

„Prima. Naučím se karate.“

Archivní záběry na obrazovce skončily a blondýna se blížila k velkému závěru. „…Pro tuto chvíli tedy nezbývá lidem v Knocknaree než čekat… a doufat.“ Dlouhý nájezd na kamenný oltář, hluboce dojemný, a potom střih zpátky do studia, kde oranžový hlasatel začal informovat o nejnovějším vývoji v jakémsi nekonečném skličujícím soudním procesu.

Hodili jsme si věci ke Cassii a šli se projít podél pláže. Miluji nábřeží v Sandymountu. Je půvabné i o těch vzácných letních odpoledních, když je nebe modré jako z propagačních letáků a všechny dívky mají tílka s ramínky a červená ramena, ale z nějakého důvodu ho mám nejraději, když je tradiční irské zakaboněné počasí, vítr vám fouká do tváře déšť a všechno je zastřené do nezachytitelných, puritánsky tlumených odstínů šedobílá mračna, šedozelené moře v dáli na obzoru, ohromný pás vyběleného žlutohnědého písku, lemovaný roztroušenými rozbitými škeblemi, široké, abstraktní, matně stříbřité křivky v místech, odkud přichází nepravidelný příliv. Cassie měla na sobě šedozelené manžestráky a svůj velký červenohnědý hubertus a nos jí ve větru červenal. Před námi po písku zarputile klusala objemná dívka v kraťasech a baseballové čapce pravděpodobně americká studentka a nah
oře, na promenádě, supěla nezletilá matka v teplákové soupravě za golfovým kočárkem pro dvojčata.

„Tak co ty na to?“ zeptal jsem se.

131

Měl jsem na mysli samozřejmě případ, ale Cassie byla v rozverné náladě má v sobě víc energie než ostatní a většinu dne strávila vysedáváním uvnitř. „No slyšíte ho? Když tak nemravnou otázku položí ženská chlapovi, tak je to hrdelní zločin, hnedka je z ní stíhačka a chlap bere do zaječích, ale když je to naopak…“

„Chovej se slušně,“ řekl jsem a stáhl jí kapuci přes obličej.

„Pomoc! To je týrání!“ zaječela přes ni. „Zavolejte antidiskriminační!“ Dívka s kočárkem se po nás kysele podívala.

„Ty zas máš roupy,“ řekl jsem Cassii. „Buď se uklidníš, anebo půjdem domů a nebude žádná zmrzlina.“

Shodila si kapuci a začala po pláži metat dlouhý řetězec salt a hvězd, kabát přehrnutý přes ramena. Od prvního okamžiku jsem Cassii odhadoval dobře jako dítě dělala osm let gymnastiku a zjevně byla dobrá. Nechala toho, protože ji závody a tréninky nudily; měla ráda pouze ty cviky samotné, jejich pružnou, odvážnou geometrii a její tělo si je pamatovalo skoro všechny i po patnácti letech. Když jsem ji dohonil, byla zadýchaná a oprašovala si z rukou písek.

„Lepší?“ zeptal jsem se.

„Daleko. O čem jsi to mluvil?“

„Případ. Práce. Ta mrtvá.“

„Aha, o tom,“ zvážněla náhle. Narovnala si kabát a šli jsme dál po pláži a pod nohama nám křupaly škeble v písku.

„Přemýšlela jsem,“ pokračovala Cassie, „jací asi byli Peter Savage a Jamie Rowanová.“

Sledovala trajekt, maličký a úhledný jako hračka, který se sunul odhodlaně na linii obzoru; její tvář, nastavená vzhůru proti jemnému dešti, byla nečitelná. „Proč?“ řekl jsem.

„Ani nevím. Jen tak.“

Dlouho jsem nad tou otázkou přemýšlel. Mé vzpomínky na ně se až příliš opotřebovaly, ohmataly do křehkých barevných diapozitivů, které jsem si mihotavě promítal na plátno své mysli Jamie šplhá soustředěně a jistě do koruny stromu, Peter se směje z oslňující zeleně přede mnou. Pozvolným působením času se z nich staly děti z nějaké oblíbené pohádkové knížky, veselé příběhy ze zapomenuté civilizace; bylo skoro k neuvěření, že kdysi bývali skuteční a že to byli mí kamarádi.

132

„V jakým smyslu?“ zeptal jsem se nakonec hloupě. „Myslíš povahu, vzhled nebo co?“

Cassie pokrčila rameny. „Cokoli.“

„Oba byli zhruba stejně velcí jako já,“ řekl jsem. „Průměrná výška, myslím, nevím přesně. Oba byli hubení. Jamie měla zářivě světlý vlasy, nakrátko střižený, a pršinos. Peter měl světle hnědý vlasy, takový to vrabčí hnízdo, jako když tě doma stříhá máma, a zelený oči.

Myslím, že by byl pravděpodobně docela atraktivní.“

„A povahově?“ pohlédla na mě Cassie. Vítr jí uhladil vlasy na hlavě tak, že vypadala jako tuleň. Občas, když se spolu procházíme, se do mě zavěsí, ale věděl jsem, že teď by to neudělala.

První rok na internátní škole jsem na ně myslel neustále. Šíleně, hrozitánsky se mi stýskalo po domově. Vím, že v takové situaci se stýská každému dítěti, ale myslím, že moje zoufalství daleko přesahovalo běžnou normu. Byla to vytrvalá muka, sužující a vyčerpávající jako bolest zubů. Na začátku každého čtvrtletí mě museli uřvaného a vzpouzejícího se vytáhnout z auta a odvléct dovnitř, aby rodiče mohli odjet. Čekali byste, že díky tomu ze mě bude dokonalý terč šikany, ale starší kluci mě naopak nechávali zásadně na pokoji, zřejmě s vědomím, že hůř už se stejně cítit nemůžu. Ne že by to bylo peklo na zemi nebo tak něco, myslím, že ve skutečnosti to byl pravděpodobně celkem solidní ústav oproti jiným menší venkovská škola s důmyslně propracovanou studentskou hierarchií, přidělováním bodů na koleji a různými jinými klišé –, jenže já v celém svém životě dosud po ničem tak netouil jako po tom, abych mohl odjet domů.

Jak je zvykem dětí na celém světě, vyrovnával jsem se s tím pomocí útěků do své představivosti. Sedával jsem na rozviklaných židlích, uprostřed jednotvárného ruchu vyučování, a představoval si Jamii, jak se neklidně vrtí vedle mě, vybavoval si na ní každou podrobnost, tvar jejích kolen, nachýlení hlavy. V noci jsem býval celé hodiny vzhůru, obklopen chrápáním a mumláním ostatních kluků, a soustředil se každou buňkou svého těla, až jsem si byl naprosto jistý, že když otevřu oči, vedle na posteli bude Peter. Do říčky protékající areálem školy jsem vhazoval láhve od sodovky se vzkazy: „Pro Petera a Jamii. Prosím, vraťte se, prosím. Váš Adam.“ Víte, já věděl, že jsem musel pryč, protože oni zmizeli; a věděl jsem taky, že pokud by 133

některého večera přiběhli z lesa zpátky, ušmudlaní, poštípaní od kopřiv a celí hladoví, budu se moct vrátit domů.

„Jamie byla pěkný kvítko,“ řekl jsem. „K cizím lidem neměla důvěru, hlavně k dospělým, ale jinak neměla strach absolutně z ničeho.

Vy dvě byste si rozuměly.“

Cassie se na mě stranou ušklíbla. „Hele, ve čtyřiaosmdesátým mi bylo pouhých deset. Vůbec byste se se mnou nebavili.“

Bral jsem rok 1984 jako jakýsi svůj samostatný, soukromý svět a byl to pro mě skoro šok, když jsem si uvědomil, že v něm byla i Cassie, pouze o pár mil dále. V době, kdy se Peter a Jamie ztratili, hrála si se svými vlastními kamarády anebo jezdila na kole či právě večeřela, aniž by měla nejmenší tušení o tom, co se děje, či o dlouhých, spletitých cestách, které ji přivedou ke mně a do Knocknaree. „Jasně že bychom se s tebou bavili,“ odpověděl jsem.

„Řekli bychom ti: ‚Naval prachy na oběd, mrňousi pitomej.’“

„To říkáš i teďka. Vrať se k Jamii.“

„Její máma byla tak trochu hipík dlouhý, volný sukně, dlouhý vlasy, a dávala Jamii do školy na svačinu jogurt s pšeničnýma klíčkama.“

„Brrr,“ řekla Cassie. „Ani jsem nevěděla, že v osmdesátých letech bylo možný sehnat pšeničný klíčky. Pokud po nich teda někdo toužil.“

„Je dost možný, že byla nemanželská Jamie, ne její máma. Tátu vůbec neznala. Pár děcek si z ní kvůli tomu střílelo, dokud jedno z nich nezbila. Ptal jsem se potom svý mámy, kde je Jamiin otec, a ona mi řekla, abych nebyl zvědavej.“ Ptal jsem se taky Jamie. Pokrčila rameny a odpověděla: „Koho to zajímá?“

„A Peter?“

„Peter byl vůdčí osobnost. Vždycky, i když jsme byli ještě malí.

Dokázal se bavit s kýmkoli, vždycky nás díky tomu dostal z průšvihu ne že by byl bůhvíjak chytrej, to myslím, že nebyl, ale měl sebevědomí a měl rád lidi. A byl hodnej.“

U nás v ulici bydlel jeden kluk, jmenoval se Willy Little. Už jen to jméno samo o sobě stačilo nechápu, co tím jeho rodiče sledovali –, jenže on ještě navíc nosil brýle tlusté jako dno od popelníku a celý rok musel chodit v tlustých, ručně pletených svetrech s králíčky, protože měl něco s plícemi, a většinu vět začínal ‚Maminka říká…’ S oblibou jsme ho odmalička mučili čmárali jsme mu na školní sešity obrázky, 134

které si jistě umíte představit, plivali jsme na něj ze stromu, u Petera sbírali králičí bobky a říkali mu, že jsou to rozinky v čokoládě, a tak podobně ale to léto, kdy nám bylo dvanáct, nás Peter přesvědčil, abychom toho nechali. ‚Není to fér,’ řekl. ‚On za to nemůže.’“

Více méně jsme věděli, že má pravdu, i když jsme se s ním hádali, že kdyby byl Willy co k čemu, říkal by si normálně Bill a přestal by lidi poučovat, co si o kdečem myslí jeho máma. Cítil jsem se tak provinile, že když jsem ho příště potkal, nabídl jsem mu půlku čokoládové tyčinky, ale pochopitelně mi věnoval nedůvěřivý kukuč a pelášil pryč. Mimoděk mě napadlo, co asi dnes Willy dělá. Ve filmu by z něj byl génius s Nobelovou cenou a za manželku by měl supermodelku; tohle však byl skutečný život, takže se pravděpodobně živil jako pokusné morče a stále chodil v těch svetrech s králíčky.

„To je vzácný,“ řekla Cassie. „Děcka jsou většinou zlomyslný. Já teda byla určitě.“

„Myslím, že Peter byl nezvyklý dítě.“

Zastavila se, zvedla ze země jasně oranžovou mušli a prohlížela si ji. „Pořád ještě je tu možnost, že by mohli bejt naživu, ne?“ Oprášila mušli o rukáv, foukla na ni. „Někde.“

„To asi jo,“ odpověděl jsem. Peter a Jamie, kdesi ve světě, tečky jednotlivých tváří splývají v jeden obrovský, valící se dav. Když mi bylo dvanáct, byla to pro mě svým způsobem ta nejhorší možnost ze všech že prostě toho dne běželi dál, nechali mě tam a ani se neohlédli. Stále mám jakýsi reflexivní zvyk rozhlížet se mezi lidmi, jestli je někde nezahlédnu na letišti, na koncertě, na nádraží; dnes už

to dávno není tak silné, ale když jsem byl mladší, přerůstalo to skoro v paniku a jako postavička z kresleného filmu jsem trhal hlavou tam a zpět v hrůze, že zrovna ten obličej, který jsem přehlédl, byl jeden z nich. „Ačkoli o tom pochybuju. Byla tam spousta krve.“

Cassie zastrkávala mušli do kapsy; na vteřinu se na mě podívala.

„Podrobnosti neznám.“

„Půjčím ti tu složku.“ Nepříjemně mě překvapilo, kolik úsilí mě stálo to říct, jako kdybych jí měl půjčit svůj deník či co. „Uvidíš sama.“

Začínal příliv. Pláž v Sandymountu se svažuje tak mírně, že při odlivu je moře skoro v nedohlednu, jako nepatrná šedivá linka daleko na obzoru, ale zaútočí závratně rychle, ze všech směrů najednou, a lidé 135

v něm leckdy uvíznou. Za pár minut bychom ho měli u nohou. „Radši už půjdem zpátky,“ ozvala se Cassie. „Sam má přijít na večeři, pamatuj na to.“

„No jo, to je fakt,“ řekl jsem bez valného nadšení. Mám Sama rád Sama mají rádi všichni, kromě Coopera –, ale nebyl jsem si jistý, jestli mám na někoho cizího zrovna náladu. „Proč jsi ho vlastně zvala?“

„Případ?“ odpověděla sladce. „Práce? Ta mrtvá?“ Zašklebil jsem se na ni; zakřenila se.

Ta dvě otravná batolata v golfovém kočárku se navzájem mlátila nevkusně barevnými hračkami. „Britney! Justine!“ překřičela matka jejich kvílení. „Zavřete zobák, sákriš, nebo vás voba roztrhnu!“ Vzal jsem Cassii kolem krku a podařilo se mi ji odtáhnout do bezpečné vzdálenosti, kde jsme oba vyprskli smíchy.

Mimochodem, na internátní škole jsem se tenkrát nakonec uklidnil.

Když mě tam rodiče přivezli na začátek druhého roku (ubrečeného, žadonícího, svírajícího křečovitě kliku dveří od auta, z níž mi znechucený správce koleje páčil jeden prst po druhém, a přitom mě držel kolem pasu), došlo mi, že ať budu dělat cokoli, ať budu prosit jak chci, nikdy mi už nedovolí vrátit se domů. Od té chvíle se mi přestalo po domově stýskat.

Neměl jsem zrovna na výběr. To permanentní utrpení mě za první rok vyčerpalo téměř do kritického bodu (zvykl jsem si na záblesky závratě, kdykoli jsem vstal, na to, že jsem si občas nemohl vzpomenout, jak se jmenuje spolužák nebo kudy se jde do jídelny) a i odolnost třináctiletého dítěte má své meze; ještě pár měsíců a pravděpodobně by to skončilo nějakou trapnou nervovou příhodou.

Ale když jde do tuhého, mohu se pochlubit, jak říkám, dokonalým pudem sebezáchovy. Tu první noc druhého roku jsem usnul celý uvzlykaný, a když jsem se ráno probudil, usmyslel jsem si, že už se mi po domově nikdy stýskat nebude.

Potom jsem ke svému mírnému překvapení zjistil, že si tu dokážu docela dobře zvyknout. Naprosto samovolně jsem začal pochytávat většinu bizarní, děděné školní hantýrky (nováčkům se tu říkalo „ocasi“, učitelům „samci“) a můj dublinský přízvuk se do týdne změnil 136

na přízvuk z okraje Londýna. Skamarádil jsem se s Charliem, který seděl vedle mě v zeměpisu a měl kulatou, vážnou tvář a neodolatelný úsměv; když jsme potom byli starší, dělili jsme se o pokoj i o džointy, které mu dal na zkoušku jeho bratr v Cambridgi, stejně jako o dlouhé, rozpačité, roztoužené debaty o děvčatech. Mé studijní výsledky byly přinejlepším průměrné přilnul jsem tak silně k představě školy jako věčného, nevyhnutelného osudu, že jsem měl problém představit si, co přijde po ní, a nedocházel mi příliš ani smysl studia –, ale vyklubal se ze mě docela slušný plavec, dost dobrý na to, abych se dostal do školního týmu, což mi vyneslo daleko větší uznání od učitelů i spolužáků, než kolik bych si ho vysloužil dobrými známkami.

V pátém ročníku ze mě dokonce udělali předsedu třídy; stejně jako své přijetí na oddělení vražd to přičítám skutečnosti, že jsem pro tu roli měl ksicht.

Velkou

část prázdnin jsem

trávil

u Charlieho

doma

v Herefordshire, kde jsem se učil řídit starou mercedesku jeho táty (kodrcali jsme se po venkovských silnicích, okna dokořán, z magnetofonu burácel Bon Jovi a my oba zpívali falešně z plných plic) a zamilovával se do jeho sester. Zjistil jsem, že už se mi domů nijak zvlášť nechce. Náš dům v Leixlipu byl omšelý, tmavý a zatuchlý vlhkostí a matka mi můj nový pokoj zařídila úplně hrozně; cítil jsem se v něm neohrabaně a provizorně, spíš jako v nějakém narychlo zařízeném ubytování pro utečence než jako doma. Ostatní kluci z ulice nosili nebezpečně vyhlížející účesy a z mého přízvuku si dělali legraci, kterou jsem nechápal.

Rodiče si té změny u mě všimli, ale místo toho, aby byli spokojení, že jsem si na škole zvykl, jak by člověk čekal, ten cizí, samostatný jedinec, který se ze mě stával, je spíš zarážel a znervózňoval. Matka chodila doma po špičkách a ptala se mě plaše, co bych rád k večeři; otec se se mnou pokoušel o důvěrný chlapský rozhovor, který vždy po spoustě odkašlávání a šustění novinami ztroskotal na mém bezduchém, útrpném mlčení. Racionálně jsem chápal, že mě poslali na internátní školu, aby mě ochránili před nepolevujícím náporem novinářů, bezvýsledných policejních výslechů a zvědavých spolužáků, a uvědomoval jsem si, že to bylo pravděpodobně to nejlepší rozhodnutí; ale kdesi uvnitř jsem byl přesvědčen, neochvějně a beze slova a snad i trochu oprávněně, že mě poslali pryč, protože ze mě měli 137

strach. Jako nějaké znetvořené dítě, které správně nemělo zůstat naživu, či jako siamské dvojče, jehož sourozenec zemřel na operačním stole, jsem se stal hříčkou přírody jen tím, že jsem přežil.

138

8

Sam přišel na chlup přesně, vyhlížel jako klučina na prvním rande dokonce si ulízal své světlé vlasy, bezvýsledně, protože vzadu mu neposlušně trčely a přinesl láhev vína. „Tady máš,“ řekl, když ji podával Cassii. „Nevěděl jsem, co budeš vařit, ale ten chlápek v obchodě říkal, že tohleto sedne ke všemu.“

„Dokonalý,“ řekla mu Cassie, ztišila hudbu (Rickyho Martina, ve španělštině; tuhle lehce jazzovou směsku si doma pouští na plné pecky, když vaří nebo uklízí) a zamířila ke skříni, aby se v ní pokusila najít tři stejné sklenice na víno. „Ale dělám jenom těstoviny. Vývrtka je tam v tom šuplíku. Robe, zlatíčko, tu omáčku máš míchat, ne jenom držet vařečku v kastrolu.“

„Tak hele, Martho Stewartová, míchám to já, nebo ty?“

„Evidentně ani jeden. Same, dáš si víno, nebo jseš autem?“

„Maddoxová, tohle jsou rajčata s bazalkou z konzervy, žádná francouzská kuchyně…“

„To ti v porodnici chirurgicky odstranili všechny chuťový buňky, nebo sis tak dokonalej nedostatek vytříbenosti vypěstoval sám? Same, víno?“

Sam vyhlížel poněkud vyvedený z míry. Občas s Cassií zapomínáme, že můžeme na lidi takhle působit, zvlášť pokud nejsme ve službě a máme dobrou náladu, což jsme měli. Vím, že to zní divně, vzhledem k tomu, jak jsme celý ten den strávili, ale na odděleních s bohatým přídělem hrůzy vraždy, sexuálně motivované zločiny, domácí násilí se buď naučíte vypínat, nebo se necháte přeložit na umění a starožitnosti. Pokud se budete příliš zatěžovat myšlenkami na oběť (na to, co jí probíhalo hlavou v posledních vteřinách, na to vše, co je jí nyní odepřeno, na její utrápenou rodinu), skončíte s nevyřešeným případem na krku v psychiatrické léčebně. Přestože mi tentokrát vypnutí dalo zabrat víc než obvykle, tato uklidňující rutina kolem přípravy večeře a vzájemného popichování s Cassií mi prospívala.

139

„No, jo, dám si,“ řekl Sam. Rozpačitě se rozhlížel, kam by si pověsil kabát. Cassie mu ho vzala a odhodila na futon. „Strýc má v Ballsbridgi dům jo, jo, já vím,“ řekl, když jsme se na něj oba podívali s ironicky přehnaným obdivem, „a pořád mám ještě klíče.

Občas tam přespím, když mám v sobě pár piv.“ Pohlédl z jednoho na druhého a čekal na nějaký komentář.

„Prima,“ poznamenala Cassie, ponořila se znovu do skříně a vytáhla sklenici s nápisem „Nutella“. „Nemám ráda, když někdo pije a někdo ne. Konverzace pak není vyvážená. Mimochodem, co jsi do háje provedl Cooperovi?“

Sam se zasmál, teď už uvolněně, a začal hledat vývrtku.

„Přísahám, že to nebyla moje chyba. Moje první tři případy vždycky přišly v pět odpoledne. Volal jsem mu, když se zrovna chystal domů.“

„Ajaj,“ řekla Cassie. „ Ošklivej Sam.“

„Máš kliku, že s tebou vůbec mluví,“ usmál jsem se.

„To sotva,“ odpověděl Sam. „Pořád dělá, že si nepamatuje, jak se jmenuju. Říká mi detektiv Neary nebo detektiv O’Nolan i u soudu.

Jednou mě tam zmínil pokaždý pod jiným jménem a soudce z toho byl tak vyjevenej, že to řízení málem odvolal jako zmateční. Díkybohu, že aspoň může vás dva.“

„Za to může Ryanův výstřih,“ řekla Cassie, odstrčila mě bokem z cesty a vhodila do kastrolu s vodou hrst soli.

„Tak to abych si koupil vycpanou podprdu,“ řekl Sam. Obratně vytáhl zátku z láhve, nalil víno a rozdal nám do volných rukou sklenice. „Nazdárek, lidi. A díky za pozvání. Takže na rychlý vyřešení bez ošklivejch překvapení.“

Po večeři jsme se dali do práce. Udělal jsem kafe; Sam trval na tom, že umyje nádobí. Cassie rozložila pitevní zprávu a fotky na starou dřevěnou truhlu leštěnou včelím voskem, kterou používala jako stolek, seděla na zemi, jednou rukou se jimi probírala a druhou rukou jedla třešně z mísy na ovoce. Rád Cassii pozoruju, když se soustředí. V tom okamžiku je spontánní a přirozená jako dítě ukazováčkem si motá vlasy vzadu na hlavě do prstýnku, nohy si pokládá nenuceně do těch nejkrkolomnějších poloh, propiskou si šmejdí v puse a pak ji náhle vytahuje, aby si pro sebe něco zamumlala.

140

„Takže než si to naše vědma projde,“ obrátil jsem se na Sama Cassie mi ukázala vztyčený prostředníček, aniž by se na mě podívala –, „jakej jsi měl den?“

Sam oplachoval talíře se staromládeneckou zručností a pečlivostí.

„Dlouhej. Dokola pořád to samý. Všichni ti úředníci tvrdili, že o tom si musím promluvit s někým jiným a pak mě přepojili na hlasovou schránku. Zjistit, komu ty pozemky patří, nebude tak lehký, jak se zdá.

Mluvil jsem se svým strýcem, ptal jsem se ho, jestli ta akce Posuňte dálnici má vůbec šanci.“

„A?“ Snažil jsem se, aby to neznělo cynicky. Osobně proti Redmondu O’Neillovi nemám nic mlhavě jsem si ho vybavoval jako velkého, brunátného muže s chumáčem stříbrných vlasů, to bylo všechno –, ale chovám vůči politikům obecně silnou nedůvěru.

„Říkal, že ne. V podstatě jsou s nimi podle něj akorát nepříjemnosti…“ Cassie k němu vzhlédla se zvednutým obočím.

„Prodávám, jak jsem koupil. Párkrát byli u soudu, snažili se tu dálnici zastavit; budu muset ty data ještě přesně ověřit, ale Red říká, že u soudu se to projednávalo na konci dubna, na začátku června a během července. To by souhlasilo s těmi telefonáty Jonathanu Devlinovi.“

„Zjevně byl někdo toho názoru, že to nejsou pouhý nepříjemnosti,“

řekl jsem.

„Naposledy, před pár týdny, se těm lidem podařilo dosáhnout soudního zákazu stavby, ale Red říká, že na odvolání bude zrušenej.

Nemá z toho strach.“

„No, tak to je bezva,“ řekla Cassie sladce.

„Ta dálnice přinese spoustu dobrýho, Cassie,“ podotkl Sam mírně.

„Nový domy, nový pracovní příležitosti…“

„To je mi jasný. Akorát nechápu, proč by všechny ty dobrý věci nemohla přinést o pár set metrů jinde.“

Sam zavrtěl hlavou. „Tak to samozřejmě nevím. Neznám všechny souvislosti. Ale Red jo a říká, že ji nutně potřebujem.“

Cassie už už otevírala pusu, aby na to řekla něco jiného, ale já si všiml záblesku v jejích očích. „Přestaň zlobit a pusť se do toho profilu,“ zarazil jsem ji.

„Dobře,“ řekla, zatímco my pokládali na stolek kafe, „to nejzajímavější na tom je, že mi připadá, jako by se mu do toho dvakrát nechtělo.“

141

„Cože?“ podivil jsem se. „Maddoxová, udeřil ji dvakrát do hlavy a potom ji udusil. Víc mrtvá už bejt nemohla. Kdyby se k tomu neměl…“

„Ne, počkej,“ ozval se Sam. „Chtěl bych to slyšet.“ Mým úkolem je při těchhle amatérských psychologických poradách hrát ďáblova advokáta a Cassii nedělá žádný problém mě rázně utnout, pokud bych se do té role vžil až příliš, ale Sam má hluboko v sobě zakořeněnou jakousi starosvětskou galantnost, která mi přijde obdivuhodná stejně jako otravná. Cassie na mě stranou vrhla škodolibý pohled a usmála se na něj.

„Díky, Same. Jak jsem řekla. Vezměte ten první úder bylo to jenom ťuknutí, který ji skoro ani nemohl srazit k zemi, natož omráčit.

Byla k němu obrácená zády, nehýbala se, mohl jí klidně roztříštit lebku, ale neudělal to.“

„Nevěděl, jak silně udeřit,“ řekl Sam. „Dělal něco takovýho poprvý.“ Může to vypadat cynicky, ale často jsme radši, když vše nasvědčuje tomu, že jde o sériového pachatele. Můžeme tak přezkoumat jiné případy, porovnat důkazy s dalšími. Pokud je to pachatelova premiéra, nezbývá nám, než spokojit se s tím, co máme.

„Cass? Ty myslíš, že to byl panic?“ Jakmile jsem to vyslovil, došlo mi, že nevím, kterou odpověď bych bral raději.

Mimoděk sáhla po třešních, pohled stále upřený do pitevní zprávy, ale všiml jsem si, že jemně zamrkala věděla, jak to myslím. „Nevím jistě. Nedělá to často, nebo aspoň ne v poslední době, jinak by byl ráznější. Ale mohl to už jednou dvakrát udělat, před nějakou dobou.

Spojitost s tím starým případem nemůžem vyloučit.“

„To není obvyklý, aby si sériovej vrah dal dvacet let pohov,“ řekl jsem.

„No, nebyl do toho ani nějak zvlášť hrr. Ona se brání, dá jí ruku na ústa, znovu ji udeří možná když se plazí pryč nebo tak něco a tentokrát ji omráčí. Ale namísto toho, aby do ní tím kamenem bušil dál, tak přestože se spolu prali a musel v tuhle chvíli už bejt napumpovanej adrenalinem po okraj, ten kámen odhodí a udusí ji.

Dokonce ji ani neuškrtí, což by bylo daleko jednodušší, ale místo toho jí přetáhne přes hlavu igelitovej pytel, zezadu, aby se jí nemusel dívat do tváře. Snaží se od toho zločinu distancovat, snaží se, aby to vypadalo míň násilně. Čistě.“ Sam se zašklebil.

142

„Anebo nechce dělat svinčík,“ navrhl jsem.

„Fajn, ale proč ji teda vůbec udeřil? Proč na ni prostě jenom neskočil a nepřetáhl jí ten pytel přes hlavu? Podle mě ji chtěl nejdřív omráčit, protože ji nechtěl vidět trpět.“

„Třeba si nebyl jistej, jestli by ji přemohl, kdyby ji hnedka na začátku neomráčil,“ řekl jsem. „Třeba nemá velkou sílu anebo, jak už

jsem říkal, dělal to poprvý a nevěděl, jak na to.“

„Proč ne. Klidně od všeho trochu. Souhlasím, že hledáme někoho, kdo nemá záznam žádnýho násilnýho činu někoho, kdo se moc nepral ani ve škole o přestávce, kdo nepůsobí ani v nejmenším agresivně a pravděpodobně nemá v rejstříku ani žádný sexuální násilí. Nemyslím, že to znásilnění bylo doopravdy sexuálně motivovaný.“

„Proč? Protože to udělal nějakým předmětem?“ zeptal jsem se.

„Víš přece, že některým se nepostaví.“ Sam vyjeveně zamrkal a srkl si kafe, aby to zamaskoval.

„Jasně, jenže potom by teda byl… důkladnější.“ Všichni jsme sebou trhli. „Podle toho, co říkal Cooper, to bylo symbolický gesto jedinej průnik, nic sadistickýho, nic zuřivýho, oděrky akorát pár centimetrů hluboko, tak tak že protrhnul blánu. A bylo to po smrti.“

„To mohlo být schválně. Nekrofil.“

„Ježíši,“ vydechl Sam a odložil kafe.

Cassie začala hledat svoje cigarety, potom si to rozmyslela a vzala si jednu z mých silnějších. V tomto nestřeženém okamžiku, když se skláněla nad plamen zapalovače, působila její tvář unaveně a povadle.

Napadlo mě, jestli se jí dnes v noci bude zdát o Katy Devlinové, jak se snaží křičet v sevření vraha. „To by si ji nechal déle. A, zase, byly by tu výraznější známky sexuálního násilí. Ne. Tohle on nechtěl. Udělal to, protože musel.“

„Jako že předstíral sexuální motiv, aby nás svedl na falešnou stopu?“

Cassie zavrtěla hlavou. „Já nevím… Kdyby to tak bylo, čekala bych, že si dá víc záležet svlíkne ji, položí ji s nohama od sebe. Místo toho jí znovu natáhne kalhoty, zapne zip… Ne, spíš bych řekla, že půjde o něco na způsob schizofrenie. Tyhle lidi se neprojevujou násilně skoro nikdy, ale jakmile přestanou brát tablety a dostanou se do silně paranoidního stavu, nikdy nevíte. Mohl třeba bejt přesvědčenej, 143

z nějakýho důvodu, že je nutný ji zabít a znásilnit, i když se mu to hnusilo. To by vysvětlovalo, proč nechtěl, aby trpěla, proč to udělal nějakým předmětem, proč to nevypadalo víc na sexuální motiv nechtěl ji odhalovat a nechtěl, aby ho lidi měli za násilníka a taky proč ji položil na ten oltář.“

„Jak to?“ Vzal jsem si od ní svůj balíček cigaret a nabídl Samovi, který vypadal, že by mu jedna mohla přijít k duhu, ale zavrtěl hlavou.

„No mohl ji přece pohodit někde v lese nebo někde, kde by ji nikdo nenašel celý věky, nebo třeba jenom na zem. Místo toho si dal tu práci a odvlekl ji k tomu oltáři a položil ji na něj. Mohlo to bejt kvůli okázalosti, ale myslím, že ne, protože ji nijak nearanžoval, akorát ji položil na levej bok, tak, aby nebyla vidět ta rána na hlavě zase, snažil se ten zločin minimalizovat. Myslím, že v tom byl ohled, úcta, chtěl, aby na ni nemohla zvěř, aby ji objevili brzo.“ Natáhla se po popelníku. „Dobrý na tom je to, že jestli je to schizofrenik, kterej má záchvaty, nemělo by bejt těžký ho najít.“

„A co najatej vrah?“ zeptal jsem se. „To by přece taky vysvětlovalo tu neochotu. Nechá se na tu práci někým najmout, třeba tím záhadným telefonistou, i když mu zrovna nejde pod nos.“

„Vlastně najatej vrah ale ne profesionál, amatér, kterej nutně potřeboval peníze –, to by možná sedělo ještě líp. Katy Devlinová vypadala na docela normální dítě, nebo ne, Robe?“

„Připadá mi, že z celý rodiny měla jediná všech pět pohromadě.“

„Jo, mně taky. Chytrá, cílevědomá, se silnou vůlí…“

„Rozhodně ne dítě, který by šlo v noci ven s někým cizím.“

„Přesně. Určitě ne s člověkem, co to zjevně nemá v hlavě v pořádku. Schizofrenik, kterej mívá záchvaty, se pravděpodobně nebude chovat úplně normálně, aby s ním byla ochotná jen tak někam jít. Spíš to bude někdo slušnej, příjemnej, milej k dětem… někdo, koho už znala delší dobu. Někdo, ke komu má důvěru. Nepředstavoval pro ni hrozbu.“

„Nebo nepředstavova la,“ řekl jsem. „Kolik Katy vážila?“

Cassie zalistovala zprávou. „Třicet devět kilo. Záleží na tom, jakou dálku by ji vláčela, ale jo, mohla to bejt i ženská, každopádně by ale musela mít pořádnou sílu. Sophie nenašla kolem místa činu žádný stopy po vlečení. Čistě ze statistickýho hlediska bych si vsadila na chlapa.“

144

„Ale rodiče jsou z toho venku, ne?“ vpadl do toho Sam s nadějí v hlase.

Zašklebila se. „Ne. Dejme tomu, že ji jeden týrá, ona pohrozí, že to řekne, a buď ten dotyčnej, nebo druhej z rodičů, si usmyslí ji zabít, aby ochránil celou rodinu. Možná se snažili, aby to vypadalo na sexuální motiv, ale neměli žaludek na to, udělat to pořádně… V podstatě jsem si víceméně jistá akorát v tom, že nehledáme psychopata, ani sadistu nedokázal ji zneuctít a nechtěl ji vidět trpět. Hledáme někoho, kdo to udělat nechtěl, kdo měl pocit, že to dělá z nutnosti. Nemyslím, že by se mohl plést do vyšetřování on nemá z veškerý tý pozornosti žádnej plezír, nic takovýho a taky nemyslím, že by to někdy v dohledným čase zopakoval, leda kdyby se cítil nějak ohroženej. A je to skoro určitě někdo místní. Opravdovej psycholog by toho pravděpodobně řekl daleko víc, ale…“

„Dyť máš diplom z Trinity, nebo ne?“ zeptal se Sam.

Cassie rychle zavrtěla hlavou a znovu sáhla po třešních. „Ve čtvrťáku jsem toho nechala.“

„A proč?“

Vyplivla pecku do dlaně a pohlédla na Sama s úsměvem, který jsem znal, mimořádně sladkým úsměvem, jenž jí zmačkal tvář do té míry, že nebyly vidět oči. „Co byste si tady beze mě počali?“

Mohl jsem mu říct rovnou, že na to neodpoví. Položil jsem jí tu otázku za ty roky už několikrát, a odpovědi se různily od „Nebyl tam nikdo tvýho kalibru, koho bych mohla otravovat“, až po „V jídelně tam vařily samý blafy“. Na Cassii bylo vždycky cosi tajemného. Je to jedna z věcí, které se mi na ní líbí, o to víc, že tato její vlastnost paradoxně není na první pohled znát, naopak, její subtilnost je vyhnaná do takových rozměrů, že je téměř neviditelná. Cassie působí dojmem až

překvapivé, téměř dětské otevřenosti což je skutečně pravda, tenhle první dojem neklame. Ale druhý pohled, už ne tak čitelný, to je ta stránka Cassie, která mě vždycky fascinovala. I po těch letech jsem věděl, že v sobě má komnaty, o kterých se mi ani nezmínila, natož aby mě do nich pustila. Na některé otázky vám neodpovídala, o některých tématech mluvila čistě jen teoreticky, a když jste se ji snažili přitlačit ke zdi, se smíchem se vám vysmekla s mrštností krasobruslařky.

„Stejně jseš dobrá,“ řekl Sam. „S diplomem nebo bez.“

145

Cassie zvedla jedno obočí. „S hodnocením počkej, až zjistíme, jestli mám pravdu.“

„Proč si ji nechal den u sebe?“ zeptal jsem se. Celou dobu jsem si nad tím lámal hlavu kvůli oněm odporným představám a kvůli nepříjemnému pocitu, že pokud se jí z nějakého důvodu nepotřeboval zbavit hned, mohl si ji nechat déle, nechat si ji navěky; mohla zmizet stejně tiše a jednou provždy jako Peter a Jamie.

„Jestli se nepletu v tom ostatním, v tom, že se chtěl od toho zločinu distancovat, tak to nebylo proto, že by si ji nechat chtěl. Nejradši by se jí zbavil co nejdřív. Nechal si ji, protože neměl jinou možnost.“

„Nebydlí sám a musel počkat, až bude čistej vzduch?“

„Jo, možná. Ale napadlo mě, že si naleziště třeba nevybral jenom tak náhodou. Třeba ji tam musel odnést buď to byla součást nějakýho jeho celkovýho plánu, nebo nemá auto a naleziště bylo jediný místo, který bylo po ruce. To by souhlasilo s tím, co říkal Mark že neviděl kolem projíždět žádný auto a taky by to znamenalo, že místo, kde zemřela, je někde hodně blízko, pravděpodobně v jednom z těch domů na konci městečka. Třeba se ji tam vrah pokoušel odnést už v pondělí v noci, ale vyplašil ho Markův oheň v lese, a tak někde Katy schoval a zkusil to znovu další noc.“

„Anebo ten vrah mohl bejt on.“

„Má na úterní noc alibi.“

„Od holky, která je do něho blázen.“

„Mel není naivka, co běhá za chlapem jako pejsek. Má svůj vlastní rozum a je dost chytrá na to, aby věděla, o co tady jde. Kdyby Mark uprostřed hrátek vyskočil z postele, aby se šel na delší čas hezky provětrat, řekla by nám to.“

„Mohl mít spolupachatele. Třeba Mel nebo někoho jinýho.“

„A co, takže spolu tělo ukryli někde na tom travnatým kopečku?“

„Jakej by měl podle tebe motiv?“ zeptal se Sam. Jedl třešně a se zájmem nás pozoroval.

„Jeho motiv je ten, že mu evidentně straší ve věži,“ odpověděl jsem. „Tys ho neslyšel. Působí naprosto normálně, pokud se bavíte o čemkoli jiným, dost normálně na to, aby si získal důvěru dítěte, Cass ale zeptej se ho na naleziště a začne blouznit o svatokrádeži a uctívání… To naleziště je ohrožený kvůli dálnici. Třeba ho napadlo, že by mohla stačit jedna prima lidská oběť bohům, jako za starých 146

časů, a oni zakročí a spasí ho. Pokud jde o naleziště, chová se úplně jako pošuk.“

„Jestli se ukáže, že to byla nějaká pohanská oběť,“ řekl Sam, „zamlouvám si, že nebudu ten, kdo to půjde oznámit O’Kellymu.“

„Já jsem pro to nechat ho, ať si to oznámí O’Kellymu sám. A my můžem vybírat vstupný.“

„Mark není pošuk,“ řekla Cassie rozhodně.

„Ale je, a jakej.“

„Ne, není. Práce je pro něho smysl života. Kvůli tomu přece nemusí bejt pošuk.“

„Měl jsi je vidět,“ obrátil jsem se k Samovi. „Namouduši, připomínalo to spíš rande, než výslech. Maddoxová mu v jednom kuse přikyvovala, pořád na něj mrkala a prej, že mu naprosto rozumí…“

„Což je pravda,“ řekla Cassie. Odložila Cooperovu zprávu a natáhla se na záda na futon. „A rozhodně jsem na nikoho nemrkala.

Až zamrkám, tak to poznáš.“

„Tak ty mu rozumíš? Takže ty se taky modlíš k bohům našich předků?“

„Nemodlím, ty blbečku. Zavři klapačku a poslouchej. Mám ohledně Marka svoji teorii.“ Shodila boty a strčila nohy pod sebe.

„Panebože,“ zabědoval jsem. „Same, doufám, že nespěcháš.“

„Na slušnou teorii si udělám čas vždycky,“ odpověděl Sam. „Ale sedlo by k ní nějaký pití, jestli už jsme skončili s prací?“

„To je moudrý,“ pochválil jsem ho.

Cassie do mě strčila nohou. „Přines whiskey nebo něco.“ Odhodil jsem jí nohu stranou a vstal. „Hele,“ řekla, „všichni přece potřebujem v něco věřit, ne?“

„Proč?“ zeptal jsem se. Překvapovalo mě to a znepokojovalo; nejsem věřící a Cassie taky ne, pokud vím.

„No protože potřebujem. Každá společnost na světě vždycky měla nějakou formu víry. Heleď… Kolik znáš křesťanů ne těch, co jenom chodí do kostela, ale opravdových křesťanů, jako že se snaží dělat to, co by dělal Kristus? A v politický ideologie lidi věřit nebudou. Naše vláda ani žádnou ideologii nemá, to je jasný každýmu…“

„Obálky do kapes,“ řekl jsem přes rameno. „To je svým způsobem taky ideologie.“

„Hele,“ ohradil se Sam mírně.

147

„Promiň, já tím nemyslel nic osobního.“ Přikývl.

„Ani já ne, Same,“ pokračovala Cassie. „Chci tím říct akorát to, že neexistuje žádná paušální filozofie. A tak si lidi musejí vymýšlet svoji vlastní víru.“

Našel jsem whiskey, kolu a tři skleničky a podařilo se mi s tím vším domanévrovat ke stolku na jediný pokus. „To jako myslíš scientology nebo všechny ty japíky kolem New Age, co se vyžívají v tantrickým sexu a zařizují si svoje teréňáky podle feng-šuej?“

„Taky, ale myslím hlavně lidi, co si udělají náboženství z něčeho úplně jinýho. Třeba z peněz to je ve skutečnosti to jediný, co by se snad dalo označit za ideologii týhle vlády, a nemyslím tím obálky, Same. Dneska už to není jenom neštěstí, když máte nízkej plat, všimli jste si toho? Dneska už je to nezodpovědnost nejste spořádanej člen společnosti, je to odporně nemravný, nemít vilu a luxusní bourák.“

„Jenže když někdo požádá o zvýšení platu,“ klepl jsem o stůl s miskou na led, „tak je odporně nemravnej, protože snižuje zisk zaměstnavateli, po tom všem, co udělal pro ekonomiku.“

„Přesně. Když nejseš bohatej, jseš méněcennej tvor, kterej má tu drzost očekávat od těch slušných, bohatých, existenční minimum.“

„Ale no tak,“ ozval se Sam. „Nemyslím si, že by to bylo až tak hrozný.“

Následovalo krátké, zdvořilé mlčení. Sesbíral jsem ze stolku zatoulané kostky ledu. Sam má od přírody sklon k optimismu, ale zároveň pochází z rodiny, která vlastní domy v Ballsbridgi. Jeho pohled na sociálně-ekonomické otázky, přestože laskavý, lze těžko považovat za objektivní.

„Dalším velkým náboženstvím dneška je tělo,“ navázala Cassie.

„Všechny ty poučující reklamy a novinový články o kouření a chlastu a tělesný kondici…“

Naléval jsem a čekal, až Sam rukou ukáže, že mu to stačí. Zvedl ji, a když jsem mu podával sklenici, usmál se na mě. „Jak si nějakej přečtu, hnedka mám chuť vyzkoušet, kolik si dokážu nacpat do pusy cigaret,“ řekl jsem. Cassie si natáhla nohy přes futon; odsunul jsem je, abych se mohl posadit, potom jsem si je položil na klín a udělal jí drink, hodně ledu a hodně koly.

„Já taky. Jenže v těch článcích a tak se nepíše jenom o tom, že něco není zdravý píše se tam, že je to nemorální. Jako kdybys byl 148

v nějakým smyslu duševně na výši, pokud máš správný procento tělesnýho tuku a cvičíš hodinu denně a pak jsou tady ty děsně blahosklonný reklamy, podle kterých není kouření jenom hloupost, ale hotový zlo. Lidi potřebujou nějakej mravní zákon, snadněji se pak rozhodujou. Celá ta posedlost biojogurtama a finanční pokrytectví, to všechno akorát zaplňuje mezeru na trhu. Jenže problém je ten, že je to celý obrácený naruby. Není to tak, že byste dělali něco, co je správný, a doufali, že se vám to vyplatí; dneska je a priori morálně správný to, co přináší největší výnos.“

„Popojeď s tím pitím,“ řekl jsem. Rozjařeně v předklonu gestikulovala, sklenku zapomenutou v ruce. „A co to má teda společnýho s pošukem Markem?“

Cassie se na mě zašklebila a usrkla ze sklenky. „Podívej se, Mark věří v archeologii, v tradice. Tohle je jeho náboženství. Není to žádnej abstraktní souhrn zásad a netýká se ani těla, ani jeho bankovního účtu; je to konkrétní součást celýho jeho života, den co den, ať se mu to vyplácí, nebo ne. On tím žije. To není nic trhlýho, spíš je to v pořádku, ale se společností, kde si lidi myslí, že je to divný, není něco v pořádku.“

„Ten chlap tam rozlíval víno jako úlitbu nějakým podělaným bohům z doby bronzový,“ řekl jsem. „Nemám pocit, že by se mnou mělo bejt něco v nepořádku, když mi to připadá trochu ujetý. Zastaň se mě, Same.“

„Já?“ Sam se mezitím znovu uvelebil na pohovce, naslouchal našemu rozhovoru a nataženou rukou se prohraboval změtí mušlí a kamínků na okenní římse. „Hele, já bych řekl, že je akorát mladej.

Měl by si pořídit ženu a pár dětí. Hned by se uklidnil.“

Podívali jsme se s Cassií na sebe a začali se smát. „Co je?“ ptal se Sam.

„Nic,“ odpověděl jsem, „vážně.“

„Vás dva s Markem bych spolu ráda viděla u piva,“ řekla Cassie.

„Já bych ho brzo srovnal,“ pokračoval Sam klidně a nás s Cassií přepadl nový záchvat smíchu. Opřel jsem se zády o futon a usrkl ze sklenky. Ten rozhovor mě bavil. Byl to příjemný, bezstarostný večer; na okna bubnoval jemný déšť, v pozadí hrála Billie Holidayová a já byl nakonec rád, že Cassie Sama pozvala. Začínal jsem ho mít rád 149

daleko intenzivněji. Každý, došel jsem k závěru, by kolem sebe měl mít nějakého svého Sama.

„Vážně si myslíš, že Marka můžeme vyloučit?“ zeptal jsem se Cassie.

Usrkla ze skleničky a položila si ji na břicho. „Jo, fakt si to myslím,“ odpověděla. „Ať už je pošuk, nebo není. Jak říkám, mám silnej pocit, že ten, kdo to udělal, nebyl dvakrát rozhodnej. Nedokážu si představit, že by Mark byl v něčem nerozhodnej aspoň ne, pokud jde o něco důležitýho.“

„To mu teda závidím,“ usmál se na nás Sam přes stolek.

„No a jak jste se s Cassií vlastně seznámili?“ zeptal se Sam později.

Znovu se opřel na pohovce a natáhl se po sklenici.

„Cože?“ vypadlo ze mě. Byla to poněkud zvláštní otázka, takhle zčistajasna, a abych byl upřímný, skoro jsem už zapomněl, že tam s námi je. Cassie kupuje dobré pití, jemnou whiskey Connemara, která má příchuť pálené trávy, a všichni jsme už byli trochu stříknutí.

Konverzace začala příjemně opadat. Sam se natahoval k policím, kde studoval tituly ohmataných brožovaných vydání; já ležel rozvalený na futonu a přemítal o něčem tak nenáročném, jako je hudba. Cassie byla v koupelně. „Aha. No na oddělení, když k nám přišla. Jednou večer se jí rozbila motorka a já ji svezl domů.“

„Jo tak,“ řekl Sam. Vypadal poněkud vyvedený z míry, což u něj bylo neobvyklé. „To jsem si taky ze začátku myslel, že se neznáte. Ale potom se mně zdálo, jako byste se znali už celý věky, tak mě napadlo, jestli třeba nejste staří známí anebo… chápeš.“

„To nám říkají často,“ odpověděl jsem. Lidi měli sklony se domnívat, že jsme příbuzní, že jsme vyrůstali ve stejné ulici nebo něco v tomhle smyslu a mě to vždycky ve skrytu duše naplňovalo jakýmsi nevysvětlitelným pocitem radosti. „Asi jsme si prostě jenom padli do oka.“

Sam přikývl. „Ty a Cassie…,“ řekl a odkašlal si.

„Co jsem provedla?“ zeptala se Cassie podezíravě a shodila mi nohy, aby mohla projít a vklouznout zpátky na své místo.

„To ví bůh,“ řekl jsem jí na to.

150

„Akorát jsem se ptal Roba, jestli jste se vy dva znali už předtím, než jsi k nám přišla,“ vysvětloval Sam. „Z univerzity nebo tak.“

„Já na univerzitu nechodil,“ odpověděl jsem. Měl jsem pocit, že vím, na co se mě chtěl zeptat. Většina lidí se na to zeptá, dřív nebo později, ale Sama jsem za zvědavého neměl a nebylo mi jasné, proč to chtěl vědět.

„Fakt?“ řekl Sam překvapeně a snažil se to nedat najevo. Zjevně byl zase na vině můj přízvuk. „Myslel jsem třeba na Trinity, že jste chodili na společný přednášky nebo…“

„To bys musel začít od Adama,“ odpověděla Cassie suše, díky čemuž jsme se po chvilce strnulého ticha začali nevázaně a s chrochtáním řehtat jako puberťáci. Sam s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Jeden větší magor než druhej,“ řekl a vstal, aby vysypal popelník.

Samovi jsem nelhal na univerzitu jsem nechodil. Závěrečné zkoušky na střední škole jsem jako zázrakem udělal na dvojku a dvě čtyřky, což

by pravděpodobně stačilo, abych se na nějakou školu dostal, pokud bych si ovšem vyplnil nějakou přihlášku. Říkal jsem všem, že chci na rok studia přerušit, ale pravda byla taková, že jsem nechtěl dělat nic, dočista nic, co nejdéle, možná po celý zbytek života.

Charlie šel do Londýna studovat ekonomiku, a tak jsem šel s ním nikde jinde jsem nijak zvlášť být nepotřeboval, ani netoužil. Otec mu platil jeho díl nájmu v atraktivním bytě s dřevěnými parketami a s vrátným u vchodu, a jelikož bylo jasné, že já bych si ho s ním napůl dovolit nemohl, našel jsem si ušmudlanou malou garsonku v pochybné čtvrti a Charlie si sehnal spolubydlícího, holandského studenta, který se měl o Vánocích vrátit domů. Mysleli jsme si, že do té doby už budu mít práci a budu potom moct bydlet s ním, jenže už dlouho před Vánocemi začínalo být jasné, že se stěhovat nebudu nejen kvůli penězům, ale protože jsem se do své garsonky i do svého bezstarostného života o samotě nečekaně zamiloval.

Po internátní škole byla ta samota opojná. První večer jsem tam celé hodiny ležel na zádech na lepkavém koberci, v louži mdle oranžového svitu města, padajícího dovnitř oknem, vdechoval silnou vůni kari, vinoucí se přes chodbu, a poslouchal, jak na sebe venku rusky ječí dva chlápci a jak někdo kdesi vášnivě cvičí na housle, 151

a pomalu mi docházelo, že na světě není nikoho, kdo by mě mohl vidět, nebo se mě zeptat, co dělám, nebo mi říct, ať dělám něco jiného, a já měl pocit, jako by se garsonka každou chvíli chystala odlepit od domu jako nějaká průzračná mýdlová bublina, vznést se do noci a zlehka se pohupovat nad střechami a řekou a hvězdami.

Bydlel jsem tam skoro dva roky. Většinu času jsem byl na podpoře; občas, když začali na pracáku otravovat, anebo když jsem potřeboval peníze, abych mohl oslňovat nějaké děvče, jsem pár týdnů dělal stěhováka nebo pracoval na stavbě. S Charliem jsme si postupně nevyhnutelně přestali rozumět myslím, že to začalo jeho zdvořilým pohledem, plným fascinovaného zděšení, když poprvé spatřil moji garsonku. Jednou za pár týdnů jsme spolu zašli na pivo a občas jsem s ním a jeho kamarády navštívil nějaký ten večírek (tady jsem se seznámil s většinou svých dívek včetně vyjukané Gemmy, která měla problém s alkoholem). Jeho kamarádi z univerzity byli fajn kluci, ale mluvili jazykem, který jsem ani neznal ani ho znát netoužil, plným zasvěcených vtípků a zkratek a žoviálnosti a jen těžko jsem se nutil do pozornosti.

Nejsem si jistý, co přesně jsem ty dva roky dělal. Myslím, že většinu času nic. Vím, že v naší společnosti je to jedno z nemyslitelných tabu, ale já v sobě objevil nadání pro báječné, nestoudné lenošení, takové, jaké většina lidí od dětství už nikdy nepozná. Ve starém lustru se proti oknu lámalo světlo a já dokázal trávit celá odpoledne vyleháváním na posteli a sledováním drobných zlomků duhy, které vrhal po pokoji.

Hodně jsem četl. To sice vždycky, ale ty dva roky jsem hltal knihy s jakousi smyslnou, skoro erotickou nenasytností. Zašel jsem vždycky do místní knihovny, vypůjčil si jich, kolik to jen šlo, potom jsem se zamkl v garsonce a týden v jednom kuse četl. Tíhnul jsem ke starým knihám, čím starší, tím lépe Tolstoj, Poe, jakubovské tragédie, zaprášené překlady Laclose –, takže když jsem se z nich konečně vynořil a oslepeně mžoural kolem, trvalo mi několik dnů, než jsem přestal uvažovat v jejich upjatém, uhlazeném, křišťálovém rytmu.

Taky jsem hodně koukal na televizi. Druhým rokem pobytu mě začaly fascinovat noční dokumentární filmy o skutečných zločinech, většinou na Discovery nefascinovaly mě samotné zločiny, ale jejich spletité předivo. Zbožňoval jsem onu přísnou, neochvějnou zaujatost, 152

s níž tito muži drsňáci z bostonského FBI, břichatí texaští šerifové pečlivě rozplétali nitky a skládali k sobě střípek za střípkem, až do sebe nakonec vše začalo zapadat a odpověď se jim zhmotnila přímo před očima, jasně a nezvratně. Podobali se kouzelníkům, kteří vhodí do cylindru hrstku hadříků, poklepou na něj a ven vytáhnou s fanfárami dokonalou hedvábnou výšivku; jen s tím rozdílem, že toto bylo tisíckrát lepší, protože jejich výsledek byl skutečný a životně důležitý a nebyla v tom (jak jsem se domníval) žádná kouzla.

Věděl jsem, že ve skutečném životě to tak nechodí, alespoň ne vždy, ale připadalo mi úžasné dělat práci, při níž je něco takového alespoň možné. A pak se během jediného měsíce Charlie zasnoubil, z pracáku mě informovali, že na lidi, jako jsem já, si hodlají posvítit, a pode mě se nastěhoval chlápek libující si v mizerném rapu, a tak mi přišlo logické vrátit se do Irska, přihlásit se na policejní školu na Templemore College a stát se kriminalistou. Garsonka mi nechyběla myslím, že jsem se v ní stejně začínal nudit –, ale dosud na ty dva úžasné, bohémské roky vzpomínám jako na jedno z nejšťastnějších období svého života.

Sam odešel kolem půl dvanácté; Ballsbridge je od Sandymountu jen pár minut pěšky. Když se navlékal do kabátu, krátce, tázavě se na mě podíval. „Kterým směrem jdeš?“

„Poslední spoj ti už nejspíš ujel,“ řekla mi Cassie nenuceně.

„Můžeš přespat na pohovce, jestli chceš.“

Mohl jsem říct, že si vezmu taxík, ale došlo mi, že Cassie má pravdu Sam není Quigley, takže druhý den v práci nebudeme muset čelit lavině úšklebků a narážek. „No, tak asi jo,“ zkontroloval jsem hodinky. „Nebude to problém?“

Pokud to Sama překvapilo, podařilo se mu to skrýt. „Tak se uvidíme zítra ráno,“ řekl zvesela. „Hezky se vyspěte.“

„Líbíš se mu,“ řekl jsem Cassii, když odešel.

„Panebože, ty jseš ale průhlednej,“ odpověděla a ponořila se do skříně pro rezervní přikrývku a tričko, které u ní mám na spaní.

„‚Hele, já chci slyšet, co si myslí Cassie, ach, Cassie, ty jseš vážně úúúžasná…’“

153

„Ryane, kdyby Bůh chtěl, abych měla příšernýho puberťáckýho bráchu, nějakýho by mi obstaral. I ten tvůj galwayskej přízvuk stojí za prd.“

„On se ti taky líbí, že jo?“

„Kdyby jo, předvedla bych mu svoji vyhlášenou specialitku, uzel na stopce od třešně jazykem.“

„To kecáš. Předveď.“

„To byl vtip. Jde se spát.“

Odsunuli jsme futon; Cassie rozsvítila lampu u postele, já vypnul světlo v pokoji, a pokoj se tím zmenšil, proteplil a zpřízračnil. Vzala si dlouhé tričko po kolena, v kterém spává, a odešla se převlíct do koupelny. Ponožky jsem nacpal do bot a zasunul jsem je pod pohovku, aby nepřekážely, svlékl se do trenek, natáhl si tričko a uvelebil se pod rezervní přikrývkou. Byla to pro nás už rutina. Slyšel jsem ji, jak si oplachuje tvář a zpívá si v molové tónině jakousi lidovku, kterou jsem neznal. „Ke královně srdcový patří trumf soužení, on se mnou dneska je, však zítra už odejde…“ Nasadila s hlasem příliš nízko a spodní tóny přecházely v pobrukování.

„Fakt bereš naši práci takhle?“ zeptal jsem se, když vyšla z koupelny (drobné nožky bosé, hladká lýtka svalnatá jako kluk). „Jako Mark tu svoji archeologii?“

Počkal jsem s tou otázkou, až Sam odejde. Šibalsky se na mě ušklíbla. „Na koberec ve služebně jsem nikdy chlast nelila. Na mou duši.“

Čekal jsem. Vklouzla do postele a opřela se o loket, pěst pod hlavou; zář lampy ji zezadu rámovala světlem, takže vypadala téměř průsvitně jako dívka v okně za vitráží. Nebyl jsem si jistý, jestli odpoví, i když byl Sam pryč, ale po chvíli řekla: „V naší práci jde o pravdu, hledání pravdy. To je vážná věc.“

Zamyslel jsem se. „Takže proto nemáš ráda lhaní?“ To je jedna z Cassiiných zvláštnůstek, u kriminalisty tím podivnější. Leccos prostě přeskočí, z odpovědí se vykrucuje s nepokrytým rošťáctvím nebo tak chytře, že si toho ani nevšimnete, se slovíčky žongluje se zkušeností eskamotéra, ale nikdy jsem ji nepřistihl při jednoznačné lži, a to ani před podezřelým.

Pokrčila ramenem. „Na paradoxy mě moc neužije.“

„To mě zas jo,“ řekl jsem zamyšleně.

154

Cassie se přetočila na záda a zasmála se. „Měl by sis to dát do inzerátu. Muž, sto osmdesát centimetrů, se smyslem pro paradoxy…“

„Abnormálně mužný…“

„Hledá svoji Britney na…“

„Fuj!“

Podívala se na mě s nevinně pozvednutým obočím. „Ne?“

„Aspoň trochu uznání bych prosil. Britney je výhradně pro chlápky s laciným vkusem. Čekal bych minimálně Scarlet Johanssonovou.“

Uvolněně jsme se zasmáli. Spokojeně jsem vydechl a uspořádal tělo v důvěrně známých křivkách pohovky. Cassie natáhla ruku a zhasla lampu. „Dobrou. Hezky se vyspi.“

„Sladký sny.“

Cassie usíná snadno a bezstarostně jako kotě; po několika vteřinách jsem slyšel, jak se jí dech zpomaluje a prohlubuje, při každém nádechu mírně zatajila dech, což mi prozradilo, že už

podřimuje. Já to mám přesně naopak probudit mě dokáže jenom extra hlasitý budík nebo kopanec do holeně, ale než usnu, občas se převaluju a vrtím celé hodiny. U Cassie se mi však spí nějak líp, i přes tu neforemnou, příliš krátkou pohovku a mrzoutský skřípot a reptání starého domu, ukládajícího se ke spánku. Ještě teď, když mám problém usnout, snažím si představit, jak zase ležím na té pohovce, tvář přitisknutou na měkké, opotřebované flanelové povlečení, jak dýchám vzduch stále proteplený kořeněnou pachutí svařené whiskey, a na druhé straně pokoje slyším, jak snící Cassie nepatrně oddechuje.

Do domu vešla s rámusem skupinka lidí, vzájemně se utišovali a hihňali, a pak zapadli do bytu pod námi; podlahou pronikaly nahoru hlasitější útržky hovoru a smíchu, nejasné a tlumené. Sladil jsem svůj dech s rytmem Cassiina a cítil jsem, jak má mysl příjemně klesá do snových, nesmyslných představ Sam vysvětluje, jak se staví loď, Cassie sedí na okenní římse mezi dvěma kamennými chrliči a směje se.

Moře je o několik ulic dál a v žádném případě jsem ho nemohl slyšet, ale i tak jsem měl pocit, že ho slyším.

155

9

Co si vzpomínám, strávili jsme takhle ve třech u Cassie milion večerů.

Vyšetřování trvalo teprve přibližně měsíc a určitě bylo pár dnů, kdy jeden nebo druhý z nás nemohl, ale postupem času mi tyto večery zabarvily celé to období jako zářivé barvivo, jako když kapka barvy pomalu prokvétá vodou. Počasí se pomalu začalo měnit v nevlídný podzim, vítr skučel na půdách, dešťové kapky se vsakovaly do rozeschlých rámů posuvných oken a stékaly po okenních tabulích.

Cassie vždy rozdělala oheň, všichni jsme si rozložili po podlaze poznámky a probírali jednu teorii po druhé, potom jsme si dali pauzu na přípravu večeře u Cassie to byla většinou nějaká těstovinová variace, v mém případě sendviče se steakem, v Samově případě překvapivě exotické experimenty: opulentní tacos, cosi thajského s pikantní burákovou omáčkou. Při večeři jsme popíjeli víno, po ní přešli na whiskey v různých formách; když jsme začínali mít v hlavě, strčili jsme složku s případem stranou, shodili z nohou boty, pustili hudbu a tlachali.

Cassie je, podobně jako já, jedináček a oba nás fascinovaly Samovy historky z dětství o čtyřech bratrech a třech sestrách vyrůstajících pohromadě ve starém nabíleném zemědělském stavení v Galway, o tom, jak si hráli na kovboje a indiány v okruhu jedné míle kolem a v noci se vydávali na tajné výpravy do strašidelného mlýna, o velkém, zamlklém otci a mámě, která rozdávala chléb ještě teplý z trouby, stejně jako klepnutí dřevěnou lžičkou přes ruce, a počítala je u jídla, jestli někdo nespadl do potoka. Cassiini rodiče zemřeli při autonehodě, když jí bylo pět, a ji vychovávala hodná starší tetička se strýčkem v jednom zchátralém domku ve Wicklow, odkud bylo všechno na míle daleko. Vyprávěla o tom, jak u nich doma čítávala knížky z knihovny, jež rozhodně nebyly pro děti Zlatou ratolest, Ovidiovy Metamorfózy, Paní Bovaryovou, kterou dočetla, přestože ji nenáviděla –, schoulená na okenním parapetu, u
toho jedla jablka ze zahrady a po okenních tabulích stékal jemný déšť. Vyprávěla, že 156

jednou vlezla pod letitou a ohyzdnou skříň a našla pod ní porcelánovou misku, penny s Jiřím VI. a dva dopisy s pasážemi začerněnými armádní cenzurou, které poslal domů z první světové války voják, jehož jméno nikomu nic neříkalo. Já si toho z období do dvanácti let věku moc nepamatuju a od té chvíle jsou mé vzpomínky převážně uspořádané v řadách řady šedobílých postelí na společném internátním pokoji, řady studených sprch páchnoucích chlórem, řady hochů v zastaralých uniformách, kteří tupě odříkávali protestantské chorály o poslušnosti a věrnosti. Pro nás oba bylo Samovo dětství jako z pohádkové knížky s ilustracemi kreslenými tužkou, na nichž pobíhají děti s tvářemi jako jablíčka a kolem nich vesele poskakuje ovčácký pes. „Vyprávěj o tom, jak jsi byl malej,“ zaprosila vždycky Cassie, uvelebila se ve futonu a přetáhla si konce rukávů svetru přes ruce, aby v nich udržela horkou whis key.

V mnoha ohledech ale Sam hrál při těchto rozhovorech druhé housle a mě to v koutku duše těšilo. Cassie a já jsme si po dva roky budovali své společné návyky, rytmus, své propracované soukromé šifry a signály; Sam tu byl, koneckonců, z naší laskavosti a zdálo se být jenom spravedlivé, aby hrál vedlejší roli, sice na scéně, ale nikoli v popředí. Nikdy nedal najevo, že by mu to vadilo. Natažený na pohovce, nakláněl svou sklenici s whiskey tak, aby mu světlo z krbu vrhalo na svetr jantarové skvrnky, a s úsměvem sledoval Cassii a mě, jak se hádáme ohledně obsahu Time nebo o T. S. Eliotovi či o vědeckých teoriích vysvětlujících výskyt duchů. Pubertální rozhovory, to nepochybně, tím spíš, že jsme s Cassií navzájem jeden ve druhém probouzeli přidrzlého spratka („Vlez mi na záda, Ryane,“

vmetla mi do tváře s přimhouřenýma očima přes futon a já jí na ně skutečně vlezl, až křičela o milost), jenže já v pubertě žádné takové hovory nevedl a teď jsem si je vychutnával, vychutnával jsem si každý jejich okamžik.

Samozřejmě to idealizuju; k tomu mám sklony odjakživa. Nenechte se ošálit večery sice možná opravdu připomínaly idylku kolem útulného krbu s pečenými kaštany, ale ve dne to byla úmorná, znechucující dřina. Oficiálně jsme dělali od devíti do pěti, ale každé ráno jsme byli v práci už před osmou, zřídka jsme odcházeli před osmou večer 157

a domů si brali další práci dotazníky, které bylo třeba porovnat, výpovědi, které bylo třeba přečíst, hlášení, která bylo třeba napsat.

Naše večeře začínaly v devět, v deset; o práci jsme přestali mluvit kolem půlnoci a do dvou ráno jsme se už uklidnili dost na to, abychom mohli jít spát. Vypěstovali jsme si silnou, nezdravou závislost na kofeinu a zapomněli, jaké to je nebýt k smrti unavení. Když jeden čerstvý asistent, který se jmenoval Corry, první pátek večer prohlásil: „Tak nashle v pondělí, lidi,“ sklidil bouři cynického smíchu, plácání po zádech a od O’Kellyho smrtelně vážné: „Na to zapomeňte, váženej, uvidíme se tady zítra v osm ráno a ať jste tu přesně.“

Rosalind Devlinová za mnou nakonec ten první pátek nepřišla.

Kolem pěti jsem jí volal na mobil, naštvaný, že jsem musel čekat, a s neodůvodnitelnou obavou, jestli se jí něco nestalo. Nebrala to. Byla u rodičů, říkal jsem si, buď pomáhala zařizovat pohřeb nebo měla na starost Jessiku nebo plakala ve svém pokoji; ale ten neklid mi už zůstal a tlačil nepatrně a palčivě jako kamínek v botě.

V neděli jsme zašli na Katyin pohřeb, Cassie, Sam a já. To, že vrahové jsou neodolatelně přitahováni k hrobu své oběti, je sice do velké míry legenda, ale i ta malá pravděpodobnost stála za to, a O’Kelly nám to navíc stejně dal rozkazem, že tam musíme jít kvůli médiím. Kostel byl postaven v sedmdesátých letech, kdy byl beton uměleckou výpovědí a kdy se počítalo s tím, že do dnešního dne už

z Knocknaree bude velká metropole; byl obrovský, mrazivý a škaredý, vyzdobený naivními, poloabstraktními výjevy z křížové cesty, a ozvěna šplhala bezútěšně vzhůru k šikmému betonovému stropu.

Stáli jsme vzadu, ve svých nejlepších nenápadných tmavých šatech, a sledovali, jak se kostel plní sedláci s placatými čepicemi v rukou, staré ženy se šátkem na hlavě, módně oblečení výrostci, kteří se snažili tvářit blazeovaně. Malá bílá rakev, pozlacená a děsivá, stála před oltářem. Rosalind vrávorala uličkou, ramena se jí třásla, na jedné straně ji podpírala Margaret, na druhé tetička Vera; za nimi kráčel Jonathan se skelným zrakem a vedl Jessiku do přední lavice.

Svíce se mihotaly v neutuchajícím průvanu; vzduch páchl vlhkem a kadidlem a vadnoucími květinami. Všechno se se mnou točilo zapomněl jsem se nasnídat a celý ten výjev jsem vnímal jako za sklem, jako nějakou vzpomínku. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že pro to mám ve skutečnosti důvod dvanáct let jsem sem chodil každou 158

neděli na mši a dost možná jsem si tu v jedné z těch laciných dřevěných lavic odseděl i vzpomínkovou bohoslužbu za Petera a Jamii.

Cassie si pokradmu zahřívala dlaně dechem.

Kněz byl velice mladý, tvářil se slavnostně a až příliš se snažil využít veškerý svůj chatrný arzenál klišé načerpaných v semináři. Sbor bledých děvčátek ve školních uniformách Katyiny spolužačky, některé z těch tváří jsem poznával se choulil, jedna vedle druhé, a hleděl do společných archů s kostelními chorály. Chorály byly vybrány pro poskytnutí útěchy, ale jejich hlasy zněly tence a nejistě a několika z nich hlas neustále vypovídal službu. „Zanech strachu, vždy kráčím před tebou; jen pojď, mne následuj…“

Simone Cameronová zachytila můj pohled, když se vracela od přijímání, a neznatelně, strnule, mi kývla na pozdrav; její zlatavé oči byly podlité krví, nestvůrné. Členové rodiny se trousili ze své lavice jeden po druhém a pokládali na rakev památeční předměty Margaret knížku, Jessica vycpanou hračku vyhlížející jako zrzavá kočka, Jonathan kresbu tužkou, která visela nad Katyinou postelí. Jako poslední ze všech poklekla Rosalind a položila na víko pár maličkých růžových baletních střevíčků, stuhami svázaných k sobě. Něžně střevíčky pohladila, potom opřela hlavu o rakev a vzlykala, na bílou a zlatou barvu padaly její teple hnědé kadeře. Někde z přední lavice se ozvalo nejasné, nelidské zakvílení.

Venku bylo nebe šedobílé a na hřbitově strhával vítr listí ze stromů. Novináři se opírali o zábradlí, fotoaparáty metaly záblesky v rychlých salvách. Našli jsme si kout v ústraní a prohlíželi si okolí a lidi, ale nikdo nás pochopitelně ničím neupoutal. „Takovej dav,“ řekl Sam tiše. Byl z nás jediný, kdo šel k přijímání. „Zítra si vezmem od některýho z těch hochů film, jestli tady nebyl někdo, kdo tu neměl co dělat.“

„Ten tady není,“ řekla Cassie. Zanořila ruce do kapes u bundy.

„Pokud nemusí. Tenhle člověk ani nečte noviny. A když někdo o tom případu začne mluvit, změní téma.“

Rosalind se pomalu šinula po schodech z kostela, s kapesníkem přitisklým na tvář, pak zvedla hlavu a uviděla nás. Vyprostila se z podpírajících paží a rozběhla se přes trávník, dlouhé černé šaty se jí třepetaly ve větru. „Detektive Ryane…“ Chytila mou ruku do svých 159

a zvedla ke mně svou tvář zmáčenou slzami. „Já se s tím nedokážu smířit. Musíte toho, kdo to mé sestře udělal, chytit.“

„Rosalindo!“ zavolal odkudsi chraptivým hlasem Jonathan, ale ani se neotočila. Měla dlouhé prsty a měkké a velice chladné ruce.

„Uděláme, co bude v našich silách,“ odpověděl jsem. „Přijdete zítra, abychom si promluvili?“

„Pokusím se. Omlouvám se za ten pátek, ale nemohla jsem…“

Rychle pohlédla přes rameno. „Nemohla jsem se utrhnout. Prosím vás, najděte ho, detektive Ryane, prosím…“

Prskání fotoaparátů jsem spíš cítil, než slyšel. Jedna z těch fotek Rosalindin profil s pohledem upřeným úpěnlivě na mě a já zachycen nelichotivě s otevřenou pusou se druhý den ráno dostala na titulní stranu jednoho bulvárního plátku, dole s palcovým titulkem „Prosím, pomstěte moji sestru“ a od Quigleyho jsem to měl celý týden na talíři.

Během prvních dvou týdnů operace Vestálka jsme dělali všechno, na co byste si vzpomněli, všechno. My asistenti nebo místní strážníci jsme vyslechli každého, kdo bydlel v okruhu čtyř mil od Knocknaree, a každého, kdo se s Katy znal. V městečku byl jeden diagnostikovaný schizofrenik, ale v životě nikomu neublížil, ani když měl vysazené léky, což se za poslední roky nestalo ani jednou. Probrali jsme všechny soustrastné dopisy, které Devlinovi dostali, dohledali každého, kdo přispěl Katy na studia, a naše hlídky sledovaly, kdo všechno přináší na oltářní kámen květiny.

Vyslechli

jsme

Katyiny

nejlepší

kamarádky Christinu

Murphyovou, Elisabeth McGinnisovou, Mariannu Caseyovou, třesoucí se statečná děvčátka se zarudlýma očima, která nám neřekla nic užitečného, ale přesto na mě působila zneklidňujícím dojmem.

Nesnáším lidi, kteří vzdychají, jak rychle dnes děti dospívají (koneckonců, mí prarodiče už v šestnácti chodili do práce, což podle mě trumfne jakékoli množství piercingů, kterými dnes děti urychlují své dospívání), ale přesto, Katyiny kamarádky měly obsáhlé, přehledné znalosti o světě dospělých, které byly v rozporu se sladkou živočišnou nevědomostí, již jsem si v tom věku podle svých vzpomínek vychutnával já. „Říkaly jsme si, jestli Jessica třeba nemá nějakou 160

poruchu učení,“ řekla Christina tónem třicetileté, „ale nechtěly jsme se jí ptát. Byl to… teda, zabil Katy pedofil?“

Odpověď na tuto otázku se jevila jako ne. Přes Cassiin pocit, že to nebyl zločin se sexuálním motivem, jsme prověřili všechny usvědčené sexuální delikventy na jihu Dublinu, stejně jako i spoustu těch, které se nám usvědčit nikdy nepodařilo, a strávili hodiny s hochy, jejichž

nevděčnou prací je vysledovávat a odhalovat pedofily na internetu.

Nejčastěji jsme mluvili s jistým Carlem. Byl mladý a hubený, s vráskami v bledé tváři, a svěřil se nám, že po osmi měsících v tomto zaměstnání přemýšlí o odchodu měl dvě děti do sedmi let a prý se už

na ně nedokáže dívat jako dřív. Po celém dni stráveném touto prací se cítil tak nečistý, že je téměř nedokázal večer obejmout na dobrou noc.

Na síti, jak tomu Carl říkal, to jenom žilo dohady a vzrušenými debatami o Katy Devlinové podrobností vás ušetřím. Přečetli jsme stovky stran přepisů chatů, poselství z temného a cizího světa, ale výsledek byl nula. Jeden chlápek cítil k vrahovi Katy až poněkud příliš silné sympatie („Myslim že ji akorát PŘILIŠ MILOVAL vona to nechápala a to ho ROZČILILO“), ale v době Katyiny smrti byl na internetu a porovnával tu tělesné přednosti východoasijských a evropských holčiček. Ten večer jsme se s Cassií strašně opili.

Sophiina parta pročesala dům Devlinových píď po pídi naoko sbírali vzorky pro účely eliminace, ale potom nám ohlásili, že nenašli žádné skvrny od krve a nic, co by odpovídalo Cooperově popisu nástroje, kterým byla Kate znásilněna. Vytáhl jsem si finanční záznamy. Devlinovi žili skromně (jedna rodinná dovolená, na Krétě, před čtyřmi roky na úvěr; Katyin balet a Rosalindiny housle; toyota z devětadevadesátého) a neměli skoro žádné úspory, ale také žádné dluhy, hypotéku měli skoro splacenou, dokonce ani jedinkrát nezapomněli zaplatit účet za telefon. Na jejich bankovním účtu nebyly žádné pochybné operace, neměli žádnou životní pojistku pro Katy; prostě nic.

Na pohotovostní lince zaznamenali rekordní řadu telefonátů, z nichž neuvěřitelné procento bylo úplně k ničemu lidé, jejichž

sousedi se chovali divně a odmítali vstoupit do Sdružení usedlíků, lidé, kteří viděli podezřelé chlapy poflakovat se bůhvíkde, obvyklí nejrůznější cvoci, kteří měli údajně vidění, další cvoci, jež obšírně vysvětlovali, že je to boží trest pro naši hříšnou společnost. Celé jedno 161

ráno jsme s Cassií strávili s chlapíkem, který nám do telefonu tvrdil, že Bůh potrestal Katy za necudnost, neboť se před tisícovkami čtenářů Irish Times vystavovala oblečená pouze do trikotu. Vkládali jsme do něj ve skutečnosti velké naděje s Cassií odmítal mluvit z toho důvodu, že ženy by neměly pracovat a že její kalhoty jsou taky necudné (skutečným vzorem ženské cudnosti, jak mě vehementně informoval, je Panna Maria z Fátimy). Ale alibi měl neprůstřelné strávil pondělní noc v miniaturní čtvrti prostitutek nedaleko Baggot Street, kde dštil oheň a síru na zdejší šlapky, ožralý jako Dán, a zapisoval si čísla aut jejich kunčoftů. Potom ho násilím odtáhli pasáci, ale začal nanovo, až ho nakonec zhruba ve čtyři ráno policajti zavřeli na celu, aby se z toho vyspal. To samé se zjevně opakovalo zhruba jednou za pár týdnů; všichni zúčastnění v takovém případě už

věděli, co mají dělat, a ochotně vše dosvědčili, s příležitostnou kousavou poznámkou o pravděpodobných sexuálních úchylkách toho chlapa.

Byly to divné týdny, divné a rozhárané. I po celé té době je pro mě těžké je popsat. Byly tak plné maličkostí, věcí, které se v té době jevily bezvýznamné a nesouvislé jako změť krámů v nějaké bizarní společenské hře tváře a věty a obýváky a telefonáty, to všechno splývalo v jediný zmatený stroboskop. Teprve mnohem později, ve vybledlém, chladném světle zpětného pohledu, začaly tyto drobnosti vyvstávat, přeskupovat se, zapadat přesně na své místo a vytvářet obrazce, které jsme měli vidět už dávno.

Navíc tato první fáze operace Vestálka byla opravdu nesnesitelná.

Případ, přestože jsme to odmítali připustit i sami sobě, nevedl nikam.

Každá stopa, kterou jsem objevil, mě přiváděla do slepé uličky; O’Kelly nám nepřestával s divokou gestikulací činit rozohněné přednášky o tom, že v tomhle případě si nemůžeme dovolit ani krok vedle a že tvrdá práce vyžaduje tvrdé chlapy; noviny křičely po spravedlnosti a zveřejňovaly fotovizualizace toho, jak by dnes vypadali Peter a Jamie s příšernými účesy na hlavě. Byla to nejnapjatější doba mého života. Ale skutečným důvodem, proč se mi o těchto týdnech mluví tak těžko, je možná to, že navzdory tomu všemu a navzdory skutečnosti, že si tuhle nezodpovědnost nemůžu dovolit mi oba stále chybí.

162

Maličkosti. Samozřejmě že jsme si okamžitě vytáhli Katyiny lékařské záznamy. Narodily se s Jessikou o pár týdnů předčasně, ale zvlášť Katy se vzchopila jako nic a v osmi a půl letech už měla jenom obvyklé dětské nemoci. Potom, z ničeho nic, začala mít problémy.

žaludeční křeče, dávivé zvracení, průjmy celé dny bez přestání. Jeden měsíc skončila třikrát na pohotovosti. Před rokem, po jednom obzvlášť silném záchvatu, provedli lékaři probatorní laparotomii operaci, jejíž

stopy Cooper zaznamenal a kvůli které nemohla nastoupit na baletní školu. Diagnóza zněla „idiopatická pseudoobstruktivní střevní nemoc s atypickou absencí distenze“. Mezi řádky jsem nabyl dojmu, že vyloučili všechno ostatní a neměli absolutně představu, co tomu dítěti může být.

„Munchausen v zastoupení?“ zeptal jsem se Cassie, která se opírala o opěradlo mé židle a četla mi přes rameno. Vyhradili jsme si s Cassií a se Samem ve vyšetřovací místnosti kout co nejdál od pohotovostní linky, kde jsme mohli mít aspoň špetku soukromí, pokud jsme mluvili potichu.

Pokrčila rameny a zašklebila se. „Může bejt. Ale něco tam nesedí.

Většina matek s Munchausenovým syndromem mají nějakou minimální průpravu v medicíně, pomocná zdravotní sestra, něco na ten způsob.“ Margaret, podle našich informací, ukončila školu v patnácti a potom, než se vdala, pracovala v továrně na sušenky Jacob’s.

„A koukni na záznamy na příjmu. V půlce případů vůbec nevezla Katy do nemocnice Margaret, ale Jonathan, Rosalind, Vera, jednou to byla její učitelka… Matkám s Munchausenovým syndromem v zastoupení jde hlavně o pozornost a soucit lékařů a sester. Nepřenechala by tohle všechno někomu jinýmu.“

„Takže Margaretu můžem vyloučit?“

Cassie vzdychla. „Do profilu nepasuje, ale na sto procent to není.

Může bejt výjimka. Kdybychom se tak mohli podívat na záznamy těch ostatních holek. Tyhle matky se obvykle nesoustředí na jedno dítě s tím, že by ostatní nechaly na pokoji. Střídají je, aby unikly podezření, anebo začnou s nejstarším a potom přejdou na mladší, když je předešlý už tak starý, že by mohlo tropit povyk. Jestli je to Margaret, tak bude i na těch druhých dvou složkách něco divnýho jako třeba že se letos na jaře, když Katy přestala bejt nemocná, něco přihodilo Jessice…

Zeptáme se rodičů, jestli se na ně můžem mrknout.“

163

„Ne,“ odpověděl jsem. Všichni asistenti mluvili jeden přes druhého a ten rámus byl jako hustá mlha, která mi obestírala mozek; nebyl jsem schopen se soustředit. „Devlinovi doteď netuší, že jsou podezřelí.

Radši bych, aby to tak zůstalo, aspoň dokud nenajdem nějakou tutovku. Když se jich začnem vyptávat na Rosalindiny a Jessičiny lékařský záznamy, budou hnedka vědět, odkud vítr fouká.“

„Nějakou tutovku,“ řekla Cassie. Pohlédla na listy rozložené po stole, hromadu vytištěných titulků a ručně psaných poznámek a šmouh z fotokopírky; na bílou tabuli, která už teď vykvetla do pestrobarevné změti jmen, telefonních čísel, šipek a otazníků a podtržených čar.

„Jo,“ řekl jsem. „Já vím.“

Taky školní výsledky děvčat Devlinových byly stejně výsměšně nejednoznačné. Katy byla bystrá, ale nijak výjimečná, slušná dvojkařka s příležitostnou trojkou z irštiny a jedničkou z tělocviku; žádné problémy ani v chování, kromě sklonu vyrušovat na hodinách, nic výjimečného, až na nekompromisní áčka za absenci. Rosalind byla inteligentnější, ale taky méně vyrovnaná záplava jedniček, přerušená občas nějakou tou trojkou a čtyřkou a znechucenými komentáři učitelek o nedostatku snahy a záškoláctví. Jessičina složka, jak se dalo čekat, byla nejtlustší. Od devíti let byla ve vyrovnávací třídě, ale Jonathan zjevně zburcoval zdravotní komisi a školu, aby s ní provedli celou škálu testů IQ měla někde mezi 90 a 105 a nebyly zjištěny žádné neurologické problémy. „Nespecifikovaná porucha učení s autistickými rysy,“ stálo ve složce.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal jsem se Cassie.

„Myslím, že tahle rodina smrdí čím dál víc. Podle tohohle by člověk přísahal, že pokud je některá z nich týraná, tak Jessica. Zhruba do sedmi let úplně normální dítě; potom zčistajasna bác, ve škole i po sociální stránce to s ní začíná jít z kopce. To je na začátek autismu trochu pozdě, ale zato učebnicová reakce na nějaký druh dlouhodobého týrání. A Rosalind, ty její výkyvy, to může bejt normální pubertální nevyrovnanost, nebo taky odezva na něco divnýho, co se doma odehrává. Jediná, která vypadá v pořádku, no, v pořádku z psychologickýho hlediska, je Katy.“

164

Úplně na kraji mého zorného úhlu se zhmotnilo cosi tmavého.

Prudce jsem se otočil a po podlaze se rozeskákala propiska. „Ouha,“

ozval se Sam vyplašeně. „To jsem jenom já.“

„Ježíši,“ řekl jsem. Srdce mi bušilo jak zvon. Cassiin pohled na druhé straně stolu nic neprozrazoval. Zvedl jsem propisku. „Nevšiml jsem si tě. Máš něco?“

„Telefonní hovory Devlinových,“ zamával Sam svazkem papírů v každé ruce. „Odchozí i příchozí.“ Položil obě složky na stůl a pečlivě srovnal hrany do pravých úhlů. Čísla měl barevně označená; řádky byly podtrhané úhlednými čarami různobarevným zvýrazňovačem.

„Za jak dlouho?“ zeptala se Cassie. Nahnula se přes stůl a prohlížela si stránky vzhůru nohama.

„Od března.“

„To je všechno? Za půl roku?“

I já si hned všiml, jak tenké ty složky byly. Pětičlenná rodina se třemi dospívajícími dcerami; tam musela být telefonní linka obsazená v jednom kuse a jedna na druhou jistě ječela, ať už to položí.

Vzpomněl jsem si na podmořské ticho v domě ten den, kdy byla Katy nalezena, na tetičku Veru postávající v předsíni. „Jo, já vím,“ řekl Sam.

„Možná volali z mobilů.“

„Možná,“ řekla Cassie. Nevypadala, že by o tom byla přesvědčená.

To jsem nebyl ani já pokud se rodina izoluje od okolního světa, je to skoro bez výjimky proto, že v ní není něco v pořádku. „Jenže mobil je dražší. A v tom domě jsou dva telefony, jeden ve skříni na kabáty dole a druhej nahoře u schodů, se šňůrou dost dlouhou na to, aby se s ním člověk mohl zavřít do kterýhokoli pokoje. Kvůli soukromí volat z mobilu nemuseli.“

Výpisy z Katyina mobilu už jsme procházeli. Každých čtrnáct dní dostávala na mobil od rodičů deset eur. Většinou je proesemeskovala s kamarádkami. Zrekonstruovali jsme dlouhé, zkratkovitě šifrované rozpravy o domácích úkolech, třídních drbech, Superstar; ani jedno neznámé číslo, nic pozoruhodného.

„Co znamenají ty barvy?“ zeptal jsem se.

„Snažil jsem se odlišit telefonáty podle členů rodiny. Vypadá to, že nejvíc volala Katy všechny ty žlutě zvýrazněný čísla jsou její kámošky.“ Prolistoval jsem stránky. žlutý zvýrazňovač zaplňoval nejmíň polovinu všech. „Modrá jsou Margaretiny sestry jedna 165

v Kilkenny a pak Vera. Zelená je Jonathanova sestra v Athlonu, domov důchodců, kde žije jejich matka, a členové výboru Posuňte dálnici.

Fialová je Rosalindina kámoška Karen Dalyová, ta, u které byla, když

utekla z domova. Po tom útěku si už volaly míň a míň. Podle mě Karen nebyla zrovna nadšená z toho, že se zapletla do rodinné hádky, ale přestože ona volala Rosalindě ještě několik týdnů potom, Rosalind jí už nezavolala ani jednou.“

„Třeba nesměla,“ řekl jsem. Mohlo to být jen tím, jak jsem se předtím lekl Sama, ale srdce mi pořád bušilo jako zvon a v ústech jsem cítil ostrou, živočišnou pachuť nebezpečí.

Sam přikývl. „Rodiče si mohli myslet, že má na ni Karen špatnej vliv. V každým případě to je z telefonátů všechno, kromě několika volání jakýsi telefonní společnosti, která jim nabízela změnu operátora, a těchhle třech.“ Rozložil stránky příchozích hovorů: tři čáry růžovým zvýrazňovačem. „Datum, čas a délka souhlasí s tím, co nám řekl Devlin. Všechny jsou z telefonní budky.“

„Do háje,“ řekla Cassie.

„Odkud?“ zeptal jsem se.

„Z centra města. Jedna je na nábřeží, blízko IFSC, druhá na O’Connell Street, třetí zhruba mezi nimi, taky na nábřeží.“

„Jinými slovy,“ řekl jsem, „náš telefonista není z místních chlápků, co mají na Devlina pifku kvůli ceně svých nemovitostí.“

„Řek bych, že je to tak. Podle těch časů volá cestou domů z hospody. Do Dublinu by sice mohl jezdit na pivko i někdo z Knocknaree, ale zní to nepravděpodobně, určitě ne pravidelně.

Nechám to kluky prověřit, ať máme jistotu, ale prozatím hádám, že je to někdo, kdo má na tý dálnici obchodní zájem, ne osobní. A kdybych si měl vsadit, tak dám prachy na to, že bydlí někde na nábřeží.“

„Vrah je skoro určitě místní,“ řekla Cassie.

Sam přikývl. „Tak si na to mohl najmout někoho místního. Tak bych to udělal já.“ Cassie zachytila můj pohled představa Sama naléhavě shánějícího nájemného vraha byla neodolatelná. „Až zjistím, komu ty pozemky patří, prověřím, jestli někdo z těch lidí není v kontaktu s někým z Knocknaree.“

„Jak jseš s tím daleko?“ zeptal jsem se.

„Jasně,“ odpověděl Sam zvesela a vyhýbavě, „dělám na tom.“

„Počkej,“ ozvala se náhle Cassie. „A s kým telefonovala Jessica?“¨

166

„S nikým,“ řekl Sam, „pokud vím.“ Jemným sklepnutím zarovnal hrany papírů a odnesl je pryč.

To všechno se stalo v pondělí, skoro týden poté, co Katy zemřela.

Jonathan ani Margaret Devlinová nám během toho týdne ani jedinkrát nezavolali, aby se zeptali, jak pokračuje vyšetřování. Ne že bych si stěžoval někteří pozůstalí volají čtyřikrát pětkrát denně, lační po novinkách, a je jen pár věcí, které jsou méně příjemné, než jim stále opakovat, že žádné nemáme ale přesto, byla to další zneklidňující maličkost v případu, který jich byl už tak dost plný.

Rosalind nakonec přišla v úterý, v poledne. žádný telefonát, žádná domluva předem, prostě jen tak z ničeho nic mi Bernadette s mírným projevem nesouhlasu zčistajasna oznamuje, že je tu za mnou nějaká dívka. Já však hned věděl, že je to ona, a skutečnost, že se objevila takhle zčistajasna, zaváněla jakýmsi zoufalstvím, jakousi tajemnou naléhavostí. Hned jsem všeho nechal a šel dolů, bez ohledu na Cassiino a Samovo zvědavě pozvednuté obočí.

Rosalind čekala na recepci. Byla natěsno zabalená ve smaragdově zeleném přehozu; její tvář, zahleděná z okna, byla zadumaná a zasněná. Byla příliš mladá na to, aby si toho byla vědoma, ale byl na ni nádherný pohled vodopád kaštanových kadeří a záplava zeleně v kontrastu ke sluncem zalitému dvoru z cihel a kamene. Stačilo si odmyslet přísně účelovou halu a byla to scéna jako vystřižená z nějaké preraffaelitské pohlednice.

„Rosalindo,“ oslovil jsem ji.

Otočila se od okna, s rukou přiloženou na prsa. „Ach, detektive Ryane! Vy jste mě vylekal… Moc děkuju, že jste si udělal čas.“

„Kdykoli,“ řekl jsem. „Pojďte nahoru a popovídáme si.“

„Určitě? Nechci vám být na obtíž. Jestli máte moc práce, stačí říct a já půjdu.“

„Vůbec mi nejste na obtíž. Můžu vám nabídnout šálek čaje?

Kávu?“

„Kávu bych si dala. Ale musíme chodit tam nahoru? Dneska je tak hezky a já mám tak trochu klaustrofobii, nerada o tom mluvím, ale…

Nemohli bychom jít ven?“

167

Nebyl to standardní postup, ale, koneckonců, řekl jsem si, nebyla podezřelá, a když se to tak vezme, vlastně nebyla ani svědek. „Jasně,“

odpověděl jsem, „dejte mi akorát minutku,“ a zaběhl jsem nahoru pro kafe. Zapomněl jsem se jí zeptat, jak ho ráda, a tak jsem do něj dal jen trochu mléka a do kapsy strčil pro jistotu dva sáčky cukru.

„Prosím,“ řekl jsem Rosalindě dole. „Posadíme se někde v parku?“

Usrkla kafe a pokusila se skrýt krátký úšklebek mírné nechuti. „Já vím, je nic moc,“ poznamenal jsem.

„Ne, ne, je dobré. Já jenom, že… no, normálně ho piju bez mléka, ale…“

„Ajaj. Tak to se omlouvám. Mám vám skočit pro jiné?“

„Ach, to ne! To je v pořádku, detektive Ryane, vážně. Vlastně ani kávu mít nemusím. Vezměte si ji vy. Nechci vám být nijak na obtíž; je od vás tak milé, že jste si udělal čas, nechci, abyste si dělal násilí…“

Mluvila příliš rychle, překotně, rozhazovala rukama a hleděla mi do očí až příliš dlouho bez mrknutí, jako zhypnotizovaná. Byla silně nervózní a ze všech sil se to snažila skrýt.

„To mě vůbec neobtěžuje,“ řekl jsem laskavě. „Povím vám, co uděláme. Najdeme si nějaké hezké místo a já vám pak přinesu jiné kafe. Nebude sice o nic lepší, ale bude aspoň černé. Co vy na to?“

Rosalind se na mě vděčně usmála a na okamžik jsem měl divný pocit, jako by jí tato malá ohleduplnost dojala téměř k slzám.

Našli jsme si lavičku v parku, na slunci. Ptáci štěbetali a ševelili v křovinách a činili odtud výpady k odhozeným kůrkám od sendvičů.

Nechal jsem ji tam sedět a vrátil se pro kafe. Nijak jsem nespěchal, aby měla možnost se uklidnit, ale když jsem se vrátil, stále ještě seděla na kraji lavičky, kousala se do rtu a otrhávala okvětní lístky ze sedmikrásky.

„Děkuju,“ řekla, vzala si kávu a pokusila se o úsměv. Sedl jsem si vedle ní. „Detektive Ryane, už jste… už jste zjistili, kdo zabil moji sestru?“

„Ještě ne,“ odpověděl jsem. „Ale ještě je brzo. Věřte mi, děláme všechno, co je v našich silách.“

„Já vím, že ho chytíte, detektive Ryane. Vím to od první chvíle, co jsem vás uviděla. Poznám toho o lidech na první pohled hrozně moc někdy mě to až děsí, jak často mám nakonec pravdu a hned jsem věděla, že jste přesně člověk, jakého potřebujeme.“

168

Vzhlížela ke mně s čistou, neposkvrněnou vírou v očích. Lichotilo mi to, samozřejmě že ano, ale zároveň mě taková míra důvěry velice znervózňovala. Byla si tak jistá a tak zoufale zranitelná; a přestože se na to snažíte nemyslet, věděl jsem, že tenhle případ se nemusí podařit vyřešit, a také jsem přesně věděl, co by to pro ni znamenalo.

„Zdálo se mi o vás.“ Rosalind sklopila oči v rozpacích. „Tu noc po Katyině pohřbu. Víte, od té doby, co se ztratila, jsem v noci nespala déle než hodinu. Byla jsem… byla jsem tak zoufalá. Ale když jsem vás ten den uviděla… připomnělo mi to, že nesmím ztrácet naději. Tu noc se mi zdálo, že jste u nás zaklepal na dveře a řekl jste mi, že jste chytili toho, co to udělal. Seděl v policejním autě za vámi a vy jste mi řekl, že už nikdy nikomu neublíží.“

„Rosalindo,“ ozval jsem se. Nemohl jsem ji u toho nechat.

„Děláme, co můžeme, a nevzdáme to. Ale musíte se připravit i na možnost, že to bude trvat velmi dlouho.“

Zavrtěla hlavou. „Vy ho najdete.“

Nechal jsem to být. „Říkala jste, že se mě chcete na něco zeptat?“

„Ano.“ Zhluboka se nadechla. „Co se stalo mé sestře, detektive Ryane? Přesně.“

Dychtivě na mě hleděla a já si nebyl jistý, jak na to. Nesesype se, nezhroutí se, nezačne křičet, když jí to řeknu? Park byl plný klábosících úředníků, kteří tu trávili polední přestávku. „Vlastně bych to měl nechat na vašich rodičích, aby vám to řekli.“

„Ale mně je osmnáct. Nepotřebujete dovolení od rodičů, když se mnou chcete mluvit.“

„Ale stejně.“

Rosalind se kousla do spodního rtu. „Ptala jsem se jich. Řekl…

řekli… řekli mi, ať jsem zticha.“

Cosi mnou projelo vztek, poplašný signál, soucit, nevěděl jsem přesně. „Rosalindo,“ řekl jsem velmi jemně, „je doma všechno v pořádku?“

Hlava jí vystřelila vzhůru, ústa otevřená do malého ó. „Ano,“

odpověděla slabým, nejistým hlasem. „Samozřejmě.“

„Určitě?“

„Jste moc hodný,“ řekla třesoucím se hlasem. „Jste na mě moc milý. Je… všechno je v pořádku.“

„Nechtěla byste si promluvit raději s mou kolegyní?“

169

„Ne,“ odpověděla ostře a v hlase jako by jí zazněla výčitka.

„Chtěla jsem mluvit s vámi, protože…“ Točila šálkem na klíně. „Měla jsem pocit, že vám o ni jde, detektive Ryane. O Katy. U vaší kolegyně jsem ten pocit neměla, ale vy… vy jste jiný.“

„Samozřejmě že nám o ni jde oběma,“ řekl jsem. Chtělo se mi ji konejšivě obejmout kolem ramen, vzít její ruku do své, ale tyhle věci mi nikdy nešly.

„Ach, já vím, já vím. Ale vaše kolegyně…“ Nepatrně se omluvně usmála. „Myslím, že z ní mám trochu strach. Je tak prudká.“

„Moje kolegyně?“ vyvalil jsem oči. „Detektiv Maddoxová?“

Naopak právě Cassie byla z nás dvou ten, kdo to s pozůstalými uměl.

Já bývám spíš škrobený a málomluvný, ale ona jako by vždy věděla, co říct a jak nejohleduplněji to říct. Některé rodiny jí dosud posílají na Vánoce skličující, vděčná přáníčka.

Rosalindiny ruce se bezmocně chvěly. „Ach, detektive Ryane, já to nemyslím špatně. Na prudkosti není nic špatného, že ne… zvlášť při vaší práci? A já jsem možná jenom příliš přecitlivělá. Bylo to tím, jak mluvila s mými rodiči… Já vím, že se musela na ty věci ptát, ale šlo o to, jak se jich ptala, tak chladně… Jessiku to velice rozrušilo.

A přitom se na mě usmívala, jako by to celé byla… Katyina smrt přece není žádná legrace, detektive Ryane.“

„To ani zdaleka,“ odpověděl jsem. V duchu jsem probíral ten hrozný rozhovor v obýváku Devlinových a snažil si vybavit, co tak strašného Cassie udělala, že to tohle dítě tak rozčílilo. Napadlo mě jedině to, že se na Rosalindu povzbudivě usmála, když jí pomáhala posadit se na pohovku. Zpětně jsem připustil, že to mohlo být trochu nepatřičné, i když zdaleka ne tak, aby to opravňovalo k takovéto reakci. Rozrušení a zármutek často nutí lidi reagovat přehnaně a nelogicky, ale takováto přecitlivělost jenom potvrzovala můj pocit, že v tom domě není něco v pořádku. „Je mi líto, jestli jsme na vás tak působili…“

„Ne, ach ne, vy ne… vy jste byl úžasný. A já vím, že detektiv Maddoxová na nás nechtěla být určitě tak… tak tvrdá. Opravdu. Prudcí lidé se většinou jenom snaží chovat rozhodně, ne? Nechtějí působit nejistě nebo slabě nebo něco takového. Ve skutečnosti nejsou uvnitř špatní.“

170

„Ne, nejspíš ne.“ Nějak mi nešlo představit si Cassii jako slabou, zároveň jsem ji ale nikdy nevnímal ani jako prudkou. Náhle jsem si s mírným znepokojením uvědomil, že vlastně nejsem schopen posoudit, jak Cassie na jiné lidi působí. Jako byste měli říct, jestli je vaše sestra hezká nebo tak něco nebyl jsem schopen objektivního pohledu na ni o nic víc než na sebe samého.

„Urazila jsem vás?“ pohlédla na mě Rosalind nervózně a natáhla si kadeř vlasů. „Urazila. Promiňte, promiňte mi… vždycky udělám nějakou pitomost. Jak otevřu pusu, tak začnu plácat, nikdy se nenaučím…“

„Ne,“ řekl jsem. „Vůbec nejsem uražený.“

„Ale jste. To poznám.“ Přehodila si přehoz víc kolem ramen a vytáhla zpod něj vlasy, dívala se stranou a tvář měla napjatou.

Věděl jsem, že pokud ji teď ztratím, další šanci možná už

nedostanu. „Opravdu,“ řekl jsem, „nejsem. Jenom jsem přemýšlel o tom, co jste říkala. Máte skvělou pozorovací schopnost.“

Pohrávala si s třásněmi přehozu a vyhýbala se mému pohledu. „Ale není to vaše přítelkyně, že ne?“

„Maddoxová? Ne, ne, ne. Nic takového.“

„Já myslela podle toho, jak jí…“ Přikryla si rukou pusu. „Už zase!

Dost, Rosalindo!“

Zasmál jsem se; nemohl jsem si pomoct, tak moc jsme se oba snažili. „No tak,“ řekl jsem. „Zhluboka se nadechněte a začneme znova.“

Pomalu se uvolněně opřela o lavičku. „Děkuju, detektive Ryane.

Ale, prosím vás… co přesně se Katy stalo? Víte, pořád na to musím myslet… nesnesu, že o tom nic nevím.“

A tak (protože co jsem na to mohl říct?) jsem jí to pověděl.

Neomdlela, ani nezačala hysterčit, dokonce ani nepropukla v pláč.

Poslouchala tiše, s očima modrýma očima barvy vybledlé džínoviny upnutýma na mě. Když jsem skončil, přiložila si prsty na rty a zírala do slunečních paprsků, na uspořádané útvary křovin, na klábosící úředníky s umělohmotnými svačinovými krabicemi.

Neobratně jsem ji poplácal po rameni. Přehoz byl z laciné látky, na omak pichlavý a syntetický. Ta dětinská, žalostná důvěrnost mě dojala.

Chtěl jsem jí něco říct, něco moudrého a hlubokého o tom, že málokterá smrt se vyrovná bolesti, kterou cítí pozůstalý, něco, na co by 171

si mohla vzpomenout, až bude ležet sama u sebe na pokoji a nebude moct zamhouřit oči; ale nenacházel jsem slov.

„Je mi to líto,“ řekl jsem.

„Takže nebyla znásilněná?“

Její hlas zněl suše, prázdně. „Vypijte to kafe,“ řekl jsem s jakousi nejasnou představou, že na šok pomáhá horký nápoj.

„Ne, ne…“ Zamávala vzrušeně rukou. „Povězte mi to. Nebyla znásilněná?“

„Ne tak docela, ne. A navíc byla už mrtvá. Vůbec nic necítila.“

„Takže moc netrpěla?“

„Skoro vůbec. Přišla o vědomí téměř okamžitě.“

Rosalind náhle sklonila hlavu nad šálek s kávou a viděl jsem, jak se jí chvějí rty. „Cítím se kvůli tomu hrozně, detektive Ryane. Mám pocit, že jsem ji měla ochránit.“

„Nemohla jste to vědět.“

„Ale měla jsem. Měla jsem být s ní a ne se bavit se sestřenkami.

Jsem to ale hrozná sestra.“

„Vy za Katyinu smrt nemůžete,“ řekl jsem pevně. „Podle mě jste pro ni byla úžasná sestra. Nemohla jste nic dělat.“

„Ale…“ Nedořekla a zavrtěla hlavou.

„Ale co?“

„Ale nic… Měla jsem to vědět. To je jedno.“ Nejistě se na mě usmála přes vlasy. „Děkuju, že jste mi to pověděl.“

„A teď já,“ řekl jsem. „Můžu se vás zeptat na pár věcí?“

Zatvářila se znepokojeně, ale zhluboka se nadechla a přikývla.

„Váš otec říkal, že Katy se o kluky ještě nezajímala. Je to pravda?“

Otevřela pusu a znovu ji zavřela. „Já nevím,“ odpověděla slabým hlasem.

„Rosalindo, já vím, že to pro vás není lehké. Ale jestli to pravda není, musíme to vědět.“

„Katy byla moje sestra, detektive Ryane. Já na ni nechci…

donášet.“

„Já vím,“ řekl jsem mírně. „Ale to nejlepší, co pro ni teď můžete udělat, je říct mi všechno, co by nám mohlo pomoct najít vraha.“

Nakonec vzdechla, rozechvěle a krátce. „Ano,“ řekla. „Kluci se jí líbili. Nevím přesně kteří, ale slyšela jsem ji, jak se se spolužačkami dobírají… kvůli klukům, víte, a s kým si daly pusu…“

172

Pomyšlení na líbající se dvanáctileté děti mě vyděsilo, ale vzpomněl jsem si na Katyiny kamarádky, na ty holčičky se znepokojivě dokonalým přehledem. Třeba jsme jen Peter, Jamie a já byli pozadu. „Víte to určitě? Váš otec to tvrdil s naprostou jistotou.“

„Můj otec…“ Mezi Rosalindiným obočím se objevila drobná vráska. „Můj otec Katy zbožňoval. A ona… občas toho využívala.

Neříkala mu vždycky pravdu. Moc mě to mrzelo.“

„Dobře,“ řekl jsem. „Dobře. Rozumím. Udělala jste správně, že jste mi to řekla.“ Přikývla, jen mírným úklonem hlavy. „Musím se vás zeptat ještě na něco. V květnu jste utekla z domova, že?“

Vráska se prohloubila. „ Neutekla jsem, detektive Ryane. Nejsem malá. Byla jsem na víkend u kamarádky.“

„U které?“

„U Karen Dalyové. Můžete se jí zeptat, jestli chcete. Dám vám její číslo.“

„To není potřeba,“ řekl jsem víceznačně. S Karen jsme už

mluvili plachá dívka s bledou tváří, kterou bych za Rosalindinu kamarádku netipoval a potvrdila nám, že Rosalind byla celý víkend s ní; ale jelikož mám slušný nos na vytáčky, byl jsem si jistý, že Karen mi neříká všechno. „Vaše sestřenka si myslí, že jste ten víkend strávila s nějakým přítelem.“

Rosalindina pusa se sevřela do naštvané tenké linky. „Valerie myslí jenom na sprosťárny. Vím, že jiné to dělají, ale já taková nejsem.“

„Ne,“ řekl jsem. „To nejste. Ale rodiče tedy nevěděli, kde jste?“

„Ne. Nevěděli.“

„Jak to?“

„Prostě se mi nechtělo jim to říkat,“ odpověděla zostra. Potom ke mně vzhlédla, vzdychla a rysy jí opět změkly. „Copak vy nikdy nemáte pocit, že… že prostě musíte utéct? Od všeho? že je toho na vás moc?“

„Mám,“ řekl jsem, „to ano. Takže ten víkend mimo domov, to nebylo kvůli tomu, že by se u vás doma něco stalo? Bylo nám řečeno, že jste se pohádala s otcem…“

Rosalind se zamračila a odvrátila tvář. Čekal jsem. Po chvíli zavrtěla hlavou. „Ne. Já… nic takového.“

Znovu se ve mně rozezněl poplašný signál, ale její hlas zněl rozhodně a já na ni nechtěl tlačit, ještě ne. Samozřejmě si říkám, jestli 173

jsem to neměl tenkrát udělat; ale zpětně nedokážu říct, jestli by to vůbec bylo k něčemu dobré.

„Vím, že teď prožíváte moc těžké období,“ řekl jsem jí, „ale neutíkejte už, dobře? Pokud vám to začne přerůstat přes hlavu nebo pokud si jenom budete chtít promluvit, zavolejte na linku pomoci nebo brnkněte mně můj mobil máte, ne? Udělám všechno, abych vám pomohl.“

Rosalind přikývla. „Děkuju, detektive Ryane. Budu si to pamatovat.“ Ale dívala se zaraženě stranou a měl jsem pocit, že jsem jí nějak nepochopitelně, ale zásadně zklamal.

Cassie byla ve služebně a kopírovala prohlášení. „Kdo to byl?“

„Rosalind Devlinová.“

„Jéje. A co povídala?“

Z nějakého důvodu se mi nechtělo říkat podrobnosti. „Nic moc.

Jenom to, že Katy se zajímala o kluky, i když si Jonathan myslí něco jinýho. Rosalind neví nic konkrétního; budeme si muset znovu promluvit s Katyinýma kámoškama, jestli nám neřeknou víc. Taky mi povídala, že Katy lhala, ale to koneckonců většina dětí.“

„Ještě něco?“

„Ani ne.“

Cassie se ke mně otočila od kopírky, s listem papíru v ruce, a dlouze se na mě podívala s výrazem, který jsem nedokázal přečíst.

Potom řekla: „Aspoň že mluví s tebou. Měl bys s ní zůstat ve styku, později by ti toho mohla říct víc.“

„Taky jsem se jí zeptal, jestli doma není něco v nepořádku,“

pokračoval jsem s trochou černého svědomí. „Řekla, že ne, ale moc jí nevěřím.“

„Hmm,“ řekla na to Cassie a vrátila se ke kopírování.

Když jsme ale druhý den mluvili znovu s Christinou, Mariannou a Beth, všechny tvrdily s určitostí to samé Katy žádné chlapce neměla a nikdo konkrétní se jí nelíbil. „Občas jsme si z ní kvůli klukům utahovaly,“ řekla Beth, „ale ne doopravdy, víte? Jenom tak.“

Byla to vesele vyhlížející zrzka, které už začínaly pučet vyzývavé 174

křivky, a když se jí oči zalily slzami, vypadala rozpačitě, jako by pláč pro ni byl stále něčím nezvyklým. Zalovila v rukávu svetru a vytáhla rozedraný kapesník.

„Možná nám ale akorát nic neřekla,“ ozvala se Marianne. Byla z nich nejtišší, takový bledý skřítek, ztrácející se v potrhlém oblečení, jaké nosí dospívající dívky. „Katy… Katy se o některejch věcech nebavila. Jako když dělala poprvý konkurz do tý baletní školy, tak jsme o tom taky nevěděly, dokud ji nevzaly, pamatujete?“

„Ale no ták, to je něco jinýho,“ řekla Christina, ale i ona brečela a zacpaný nos jí z velké části ubíral na autoritě. „Kdyby měla kluka, tak bychom si toho musely všimnout.“

Asistenti měli samozřejmě pro jistotu znovu vyslechnout všechny chlapce v městečku a v Katyině třídě, ale i tak jsem si uvědomil, že přesně tohle jsem čekal. Tenhle případ byl jako hra se skořápkářem na ulici, která se táhne do nekonečna a přivádí vás k šílenství věděl jsem, že kulička je někde přímo přede mnou, jenže hra byla zfixlovaná, ten chlapík byl na mě až příliš rychlý a ať jsem otočil kteroukoli skořápku, nic pod ní nebylo.

Když jsme odjížděli z Knocknaree, zavolala mi Sophie, že už má výsledky laboratorních testů. Byla zrovna někde venku, slyšel jsem z mobilu ruch a její rychlé, rozhodné kroky.

„Mám už výsledky k té malé Devlinové,“ řekla. „V laborce mají nedodělky za měsíc a půl, však je znáš, ale řekla jsem jim, ať to vezmou přednostně. Skoro jsem se kvůli tomu musela s tím pošukem z laborky vyspat.“

Tep se mi zrychlil. „Jseš úžasná, Sophie. Dlužíme ti jednu navíc.“

Cassie, která řídila, se na mě podívala. Naznačil jsem pusou: „Výsledky.“

„Toxikologický testy byly negativní nebyla pod vlivem drog, alkoholu ani žádných léků. Našli na ní moře mikrostop, většinou zvenku hlína, pyl, běžný věci. Všechno to souhlasí se složením půdy kolem Knocknaree, včetně a to je dobrá zpráva –, včetně toho, co měla na šatech a co se přilepilo na zaschlou krev. Teda ne jenom to, k čemu přišla až na tom nalezišti. V laborce říkají, že v tom lese roste nějaká supervzácná rostlina, která se nevyskytuje nikde jinde poblíž 175

botanik z ní byl celej u vytržení a pyl z ní se nedostane dál, než na míli daleko. Je pravděpodobný, že celou tu dobu byla v Knocknaree.“

„To souhlasí s tím, co máme,“ řekl jsem. „Nějakou lepší zprávu nemáš?“

Sophie si odfrkla. „ Tohle byla ta lepší. Otisky prstů k ničemu nevedly. Půlka patří archeologům a ty, co ne, jsou tak nejasný, že jsou k ničemu. Skoro všechny biologický stopy souhlasí s těma, co jsme nasbírali u nich doma; pár je neidentifikovaných, ale nic zvláštního.

Jeden vlas na tričku patří tomu blbečkovi, co ji našel, dva jsou matčiny jeden na kalhotách, jeden na ponožce, a jelikož matka má pravděpodobně na starosti praní, tak nic moc.“

„Nějaká DNA? Nebo otisky prstů nebo něco?“

„Pch.“ Sophie něco chroupala, pravděpodobně brambůrky jedla dost nezdravě. „Pár kousíčků zaschlý krve, ale ty odpadly z nějaký gumový rukavice překvápko, co? Takže ani žádnej epitel. A žádný sperma, žádný sliny a žádná krev, která by nepatřila tý holce.“

„Skvělý,“ řekl jsem a pomalu jsem klesal na duchu. Znovu jsem naletěl na to samé, dělal jsem si velké naděje a potom si připadal jako pitomec.

„Akorát ta stará krev, co našla Helen. Zjistili krevní skupinu. Je to A plus. Oběť měla 0 minus.“

Odmlčela se, aby si strčila do pusy další hrst brambůrků, zatímco v mém žaludku se děly nepopsatelné věci. „Tak co?“ zeptala se, když

jsem nic neříkal. „To jsi přece chtěl vědět, ne? Stejná krev jako z toho starýho případu. Jasně, jenom hypoteticky, ale minimálně je to stopa.“

„Jo,“ řekl jsem. Cítil jsem, že Cassie poslouchá; natočil jsem k ní rameno. „To je skvělý. Díky, Sophie.“

„Ty hadry a boty jsme poslali na test DNA,“ pokračovala Sophie, „ale na tvým místě bych se moc netěšila. Vsadím se, že to bude na hovno. Kdo by taky skladoval krevní vzorky ve sklepě?“

Zatímco já se soustředil na Devlinovy, Cassie se podle nevyřčené dohody pustila do toho starého případu. McCabe zemřel před několika lety, infarkt, ale zajela aspoň za Kiernanem. Byl v důchodu a bydlel v Laytownu, v malé satelitní vesničce na pobřeží. Bylo mu už dobře přes sedmdesát, měl červenou, dobromyslnou tvář a postavu ragbisty, 176

který má nejlepší léta za sebou, ale vzal Cassii na dlouhou procházku po široké opuštěné pláži, plné ukřičených racků a kolih, a přitom jí povyprávěl všechno, co si z případu z Knocknaree pamatoval. Vypadal spokojeně, řekla mi Cassie pak večer, když zapalovala oheň, já natíral hořčicí italský chléb a Sam naléval víno. Věnoval se teď práci se dřevem, na obnošených kalhotách měl piliny; když šel ven, žena mu uvázala šátek kolem krku a políbila ho na tvář.

Na ten případ si ale pamatoval do všech podrobností. Za celou zmatenou historii nezávislého Irska zmizel nenávratně všeho všudy necelý půltucet dětí a Kiernana mučilo pomyšlení, že dvě z nich byly svěřeny do jeho rukou a on zklamal. Pátrání bylo tenkrát důkladné, sdělil Cassii (trochu omluvným tónem, a měla pocit, že se na tenhle rozhovor v duchu mnohokrát připravoval) psi, helikoptéry, potápěči; policisti a dobrovolníci pročesávali míle lesa, kopec a pole na všechny strany, celé týdny začínali každé ráno za úsvitu a končili až s pozdním letním soumrakem; stopy je zavedly do Belfastu, Kerry a dokonce do Birminghamu; a celou tu dobu v Kiernanovi hlodal nepříjemný pocit, že jdou špatným směrem, že odpověď mají celou tu dobu přímo před nosem.

„Jakou má teorii?“ zeptal se Sam.

Připleskl jsem na chleba poslední stejk a rozdal talíře. „Později,“

odpověděla Cassie Samovi. „Hezky si nejdřív vychutnej ten sendvič.

Jak často udělá Ryan něco, co zasluhuje pochvalu?“

„Jenže tady máš co do činění se dvěma talentovanými muži,“ řekl jsem jí. „Zvládnem jíst a zároveň poslouchat.“ Samozřejmě že raději bych to od ní nejdřív slyšel mezi čtyřma očima, ale Cassie se ten den vrátila z Laytownu příliš pozdě. O chuť k jídlu mě stejně připravilo pouhé pomyšlení na ten případ, takže už to mohla vyklopit rovnou.

Kromě toho, vždycky jsme probírali práci u večeře, a pokud jde o mě, proč by to ten den mělo být jinak? Sam působí, jako by mu nedocházel podtext, ani citové vedlejší proudy, ale občas si říkám, jestli je vůbec možné, aby někdo byl takhle nevšímavý.

„To teda koukám,“ řekla Cassie. „Tak jo,“ její oči na vteřinu spočinuly na mně; odvrátil jsem zrak, „podle Kiernanovy teorie ty děti z Knocknaree nikdy neodešly. Nevím, jestli si vzpomenete, ale bylo v tom ještě třetí dítě…“ Naklonila se stranou, aby se podívala do zápisníku, otevřeného na područce pohovky. „Adam Ryan. Byl to 177

odpoledne s těma dvěma a našli ho v lese pár hodin poté, co bylo zahájeno pátrání. Bez zranění, ale v botech měl krev a byl v hlubokým šoku; nevzpomínal si vůbec na nic. Podle toho Kiernan předpokládá, že ať se stalo cokoli, muselo k tomu dojít buď v tom lese, nebo hodně blízko, protože jak by se tam jinak Adam dostal zpátky? Myslí si, že někdo někdo místní je nějakou chvilku sledoval. Ten člověk šel potom za nima, možná je vlákal k sobě domů, a napadl je.

Pravděpodobně je ani nechtěl zabít; možná je chtěl zneužít a něco se zvrtlo. Někdy v průběhu toho napadení Adam utekl a běžel do lesa což pravděpodobně znamená, že byli buď přímo v lese, v jednom z těch domů v městečku, co stojí hned u lesa, nebo v některým statku blízko lesa, protože jinak by přece běžel domů, ne? Kiernan si myslí, že ten člověk zpanikařil a ty dvě děti zabil, možná ukryl těla u sebe doma, a když se naskytla příležitost, hodil je do řeky nebo je zakopal na zahradě, nebo, což je pravděpodobnější protože v okolí si nikdo nevšiml, že by se během následujících týdnů někde kopalo –, v lese.“

Ukousl jsem ze sendviče. Z té chuti, ostré a krvavé, se mi skoro zvedal žaludek. Spláchl jsem to sousto, aniž bych ho rozkousal, hltem vína.

„Kde je ten Adam dneska?“ zeptal se Sam.

Cassie pokrčila rameny. „Pochybuju, že by nám něco řekl. Kiernan a McCabe za ním chodili roky, ale nikdy si na nic nevzpomněl.

Nakonec to vzdali a došli k závěru, že ztratil paměť napořád. Rodina se odstěhovala; v Knocknaree jde fáma, že emigrovali do Kanady.“ Což

bylo všechno pravda. Bylo to složitější a absurdnější, než jsem čekal.

Byli jsme jako tajní agenti, domlouvající se přes Sama opatrnými, šroubovanými šiframi.

„Z toho museli bejt na prášky,“ řekl Sam. „Mít přímo očitýho svědka…“ Zavrtěl hlavou a ukousl velký kus sendviče.

„Jo, podle Kiernana to bylo zoufalý,“ pokračovala Cassie, „ale ten kluk dělal, co mohl. Dokonce svolil k rekonstrukci se dvěma dětmi z městečka. Doufali, že mu to pomůže si vzpomenout, co s kamarádama to odpoledne dělali, ale zaseknul se, jakmile vkročil do lesa.“ žaludek mi nadskočil. Na tohle jsem si vůbec nepamatoval.

Odložil jsem sendvič; najednou a nutně jsem si potřeboval zakouřit.

„Chudák malej,“ řekl Sam klidně.

„Tohle si myslel i McCabe?“ zeptal jsem se.

178

„Ne.“ Cassie si olízla z palce hořčici. „McCabe si myslel, že to udělal ‚cesťák’ někdo, kdo tam byl akorát na pár dní, pravděpodobně z Anglie, možná kvůli práci. Hele, neměli jedinýho vhodnýho podezřelýho. Udělali skoro tisíc dotazníků, stovky výslechů, vyloučili všechny známý úchyláky a cvoky v jižním Dublinu, prověřili alibi všech místních do poslední minuty… Víte, jak to je nějakýho toho podezřelýho seženete skoro vždycky, i kdybyste toho na něj třeba moc neměli. Oni neměli nikoho. Pokaždý, když chytli nějakou stopu, zavedla je rovnou do slepý uličky.“

„To mi něco připomíná,“ řekl jsem pochmurně.

„Podle Kiernana někdo vrahovi poskytnul falešný alibi, takže se jim na seznamu ani neobjevil, ale podle McCabeho vůbec nebyl odtud.

Podle jeho teorie si děti hrály u řeky a šly podél ní až na druhý konec lesa je to dlouhá cesta, ale nešly tak poprvé. V tom místě vede přímo podél řeky malá okreska. McCabe si myslel, že někdo jel kolem, uviděl je a chtěl je vtáhnout do auta, nebo je tam vlákal. Adam se bránil, utekl zpátky do lesa a ten člověk odjel s těma dvěma. McCabe mluvil s Interpolem a s britskou policií, ale nic užitečnýho se nedozvěděl.“

„Kiernan a McCabe si teda oba mysleli, že ty děti někdo zavraždil,“ řekl jsem.

„McCabe si podle všeho nebyl jistej. Podle něj tu byla šance, že je někdo unesl možná někdo duševně nemocnej, kdo zoufale toužil po dětech, nebo možná… No, zpočátku si mysleli, že třeba jenom utekly, ale dvě dvanáctiletý děcka bez peněz? Za pár dní by je našli.“

„Jenže u Katy to nebyl žádnej náhodnej cesťák,“ ozval se Sam.

„Na tu schůzku se připravil, měl ji den někde schovanou…“

„Já si vlastně taky nemyslím, že by je mohl odvézt někdo v autě,“

řekl jsem, překvapen příjemným, všedním tónem svého hlasu. „Pokud si vzpomínám, tomu klukovi někdo znovu obul boty, až když se v nich začala srážet krev. Jinými slovy, než jedno z těch děcek uteklo, únosce tam někde byl nějakej čas se všema třema. To podle mě ukazuje na někoho z místních.“

„Knocknaree je malá díra,“ dodal Sam. „Jaká je pravděpodobnost, že tam budou hnedka dva vrahové vysazený na děti?“

Cassie si položila talíř na zkřížené nohy a založila ruce za krkem.

Pod očima měla tmavé stíny; náhle mi došlo, že ji to odpoledne s Kiernanem citlivě zasáhlo a že se nezdráhala o něm vyprávět jenom 179

z ohleduplnosti ke mně. Kdykoli něco zamlčuje, má zvláštním způsobem neznatelně stažené koutky úst. Přemýšlel jsem, co z toho, co se od Kiernana dozvěděla, nám neřekla.

„Dokonce prohledávali stromy, víte o tom?“ řekla. „Po pár týdnech si nějakej chytrák vzpomněl na jakejsi starej případ, kdy děcko vylezlo na dutej strom a spadlo do díry v kmeni; našli ho až po čtyřiceti letech.

Kiernan a McCabe nechali lidi prohlížet každej strom, svítit baterkama do dutin…“

Odmlčela se a všichni jsme ztichli. Sam žvýkal svůj sendvič s klidným, trpělivým uznáním, odložil talíř a spokojeně vzdychl.

Konečně se Cassie pohnula, natáhla ruku a já jí do ní vložil její krabičku cigaret. „Víte, Kiernanovi se o tom dodnes zdá,“ řekla tiše a vylovila cigaretu. „Ne tolik jako dřív, povídal. Od tý doby, co odešel do důchodu, jenom jednou za pár měsíců. Zdá se mu, jak po těch dvou dětech pátrá v noci v lese, volá je, a někdo vyskočí z křoví a vrhne se na něj. Ví, že je to ten, kdo je zabil, vidí jeho tvář ‚tak jasně, jako vidím vás,’ říkal –, ale když se probudí, nemůže si na ni vzpomenout.“

Oheň zapraskal a zostra si odplivl. Zachytil jsem to koutkem oka a v mžiku se otočil; byl jsem si jistý, že jsem viděl, jak něco vystřelilo z krbu do pokoje, něco malého, černého, s drápky možná ptáče, které spadlo komínem? –, ale nic tam nebylo. Když jsem se otočil zpět, Sam na mě upíral oči, šedivé a klidné a jaksi soucitné, ale jenom se usmál a nahnul se přes stůl, aby mi dolil.

Spal jsem velice špatně, a to i tehdy, když mi ve spánku nic nebránilo.

To je u mě normální, jak už jsem říkal, ale tohle bylo něco jiného v těch týdnech jsem byl permanentně uvězněn v jakési přízračné zóně mezi spánkem a bdělostí, neschopen prodrat se odtud na jednu či druhou stranu. „Pozor!“ ozývaly se mi v uších hlasy náhle a ostře; nebo „Neslyším tě. Cože? Cože?“ V polosnu se mi zdávalo, že se po pokoji plíží jacísi temní vetřelci, listují mými pracovními poznámkami a prohmatávají mi košile ve skříni; věděl jsem, že nemůžou být skuteční, ale trvalo mi nesnesitelnou věčnost, než se mi podařilo zburcovat do stavu natolik bdělého, abych se jim mohl buď postavit, nebo je zahnat. Jednou jsem se probral a zjistil, že sedím zhroucený na zemi, opřený o zeď u dveří svého pokoje. Ztřeštěně jsem začal šátrat 180

po vypínači a nohy mě téměř nebyly schopny udržet. Hlava se mi motala, odkudsi se ozývalo nejasné sténání a trvalo mi dlouho, než mi došlo, že je to můj vlastní hlas. Rozsvítil jsem hlavní světlo i lampu na stole a vlezl zpátky do postele, kde jsem ležel, příliš vynervovaný na to, abych mohl znovu usnout, dokud nezazvonil budík.

V tomto stavu jsem také neustále slýchal dětské hlasy. Ne Peterův, ani Jamiin, nic takového; tohle byl hlouček dětí někde daleko a prozpěvoval si dětské říkačky, na které jsem si vůbec nepamatoval.

Ty hlasy zněly vesele a bezstarostně a příliš průzračně na to, aby mohly být lidské, a pod nimi tepal čilý rytmus, složitě vytleskávaný dlaněmi. Hola hej, poslouchej, pojď si ven se mnou hrát, na mou jabloň vyšplhat… Dva, dva, kluci jako lilie, do zelena odění, jeden je jeden a je sám, a na tom se nic nezmění… Někdy mi to prozpěvování zůstávalo v hlavě po celý den a ať jsem dělal, co chtěl, kdesi vzadu jsem ho pořád tenounce slyšel. žil jsem v neustálé panické hrůze, že mě O’Kelly přistihne, jak si jednu z těch říkaček pubrukuju.

Tu sobotu mi na mobil zavolala Rosalind. Byl jsem ve vyšetřovací místnosti; Cassie odešla něco probrat na oddělení pohřešovaných osob; za mnou se právě rozčiloval O’Gorman kvůli komusi, kdo mu při vyslýchání místního obyvatelstva neprojevil náležitou úctu. Musel jsem si přitisknout telefon na ucho, abych vůbec něco slyšel.

„Detektive Ryane, tady je Rosalind… Omlouvám se, že vás obtěžuju, ale myslíte, že byste měl čas si přijít promluvit s Jessikou?“

V pozadí byl slyšet ruch města auta, hlasitý hovor, frenetické pípání semaforů pro chodce. „Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Kde jste?“

„Jsme ve městě. Mohli bychom se potkat v baru hotelu Central, řekněme za deset minut? Jessica by vám chtěla něco říct.“

Vyhrabal jsem hlavní složku a začal v ní listovat a hledat Rosalindino datum narození pokud jsem chtěl mluvit s Jessikou, potřeboval jsem, aby u toho byla „odpovědná dospělá osoba“. „Rodiče jsou s vámi?“

„Ne, já… ne. Myslím, že Jessica se bez nich bude cítit uvolněněji, jestli vám to nevadí.“

181

Ucítil jsem v nose mravenčení. Našel jsem stránku s rodinnými údaji Rosalindě bylo osmnáct a z mého pohledu byla dospělá. „Bez problému,“ řekl jsem. „Sejdeme se tam.“

„Děkuju, detektive Ryane, já věděla, že vám můžu věřit… Je mi líto, že vás tak honím, ale musíme být zpátky doma, než…“ Pípnutí a byla pryč. Buď jí došla baterka, nebo kredit. Napsal jsem Cassii, že „jsem za chvilku zpátky“ a vyrazil jsem.

Rosalind měla dobrý vkus. Bar hotelu Central si záměrně zachovával staromódní atmosféru na stropě štuky, obrovská pohodlná křesla, která zabírají až zbytečně mnoho prostoru, police s tajuplnými starými knihami v elegantní vazbě vše uspokojivě kontrastuje se ztřeštěným shonem dole na ulici. Občas jsem tam v sobotu chodíval, dal si sklenici brandy a doutník to ještě před tím zákazem kouření a strávil odpoledne četbou Ročenky zemědělce z roku 1938 nebo nějakých podprůměrných viktoriánských básní.

Rosalind a Jessica seděly u stolu u okna. Rosalind měla kadeře svázané do volného copu a na sobě měla bílou dlouhou sukni a bílou vzdušnou halenku s volánky, která dokonale ladila s okolím; vypadala, jako by sem právě přišla z nějaké edvardovské zahradní slavnosti.

Nakláněla se k Jessice, něco jí šeptala do ucha, a jednou rukou ji přitom v pomalém, konejšivém rytmu hladila po vlasech.

Jessica seděla v křesle, nohy pod sebou, a pohled na ni mě znovu šokoval, skoro stejně jako poprvé. Slunce proudící vysokým oknem ji zaplavovalo sloupcem světla, které ji proměňovalo v zářivý přízrak někoho jiného, někoho plného života, dychtivého a ztraceného. Jemná, okrouhlá obočí, křivka jejího nosu, plná, dětská linka jejích rtů když

jsem do té tváře pohlížel naposledy, spočívala prázdná a zamazaná od krve na Cooperově stole z oceli. Byla jako omilostnění; jako Eurydiké, navrácená Orfeovi na kratičkou, zázračnou chvilku z podsvětí. Až se mi tajil dech, jak silné jsem měl nutkání natáhnout ruku a položit ji na její měkoučké tmavé vlásky, pevně si ji přivinout na hruď a cítit její slabounký a teplý dech, jako bych tím, že ji budu chránit, mohl nějakým způsobem vrátit čas a ochránit taky Katy.

„Rosalindo,“ řekl jsem. „Ahoj, Jessiko.“

182

Jessica sebou trhla, oči dokořán, a iluze byla ta tam. Držela něco v ruce, porcovaný cukr z mísy uprostřed stolu; konec si strčila do pusy a začala ho cumlat.

Rosalindina tvář se při pohledu na mě rozzářila. „Detektive Ryane!

Tak ráda vás vidím. Vím, že to bylo narychlo, ale… ach, posaďte se, posaďte se…“ Přisunul jsem si další křeslo. „Jessica viděla něco, o čem si myslím, že byste měl vědět. že, zlatíčko?“

Jessica pokrčila rameny, mrzutě se zavrtěla.

„Ahoj, Jessiko,“ řekl jsem co nejvlídněji a nejklidněji. Myšlenky mi pochodovaly nejrůznějšími směry pokud tady šlo o nějaký problém s rodiči, budu muset pro obě dívky najít přechodné bydliště a u soudu budou s Jessikou problémy… „Jsem rád, že mi chceš něco říct. Tak co jsi viděla?“

Otevřela pusu; trochu se v křesle kývala ze strany na stranu. Potom zavrtěla hlavou.

„Ach jo… toho jsem se bála,“ vzdychla Rosalind. „No, řekla mi, že viděla Katy…“

„Děkuju, Rosalindo,“ přerušil jsem ji, „ale vážně to potřebuju slyšet od Jessiky. Jinak to nebude přímá svědecká výpověď, a ta bude u soudu nepřípustná.“

Rosalind zaraženě, překvapeně zírala. Nakonec přikývla. „Aha, samozřejmě, jestli to potřebujete, tak… doufám, že snad…“ Naklonila se k Jessice a s úsměvem se snažila upoutat její pozornost; zastrčila jí vlasy za ucho. „Jessiko? Dušinko? Musíš detektivu Ryanovi říct, o čem jsme si povídaly, zlatíčko. Je to důležité.“

Jessica odvrátila hlavu. „Nepamatuju,“ zašeptala.

Rosalindin úsměv se zpřísnil. „No tak, Jessiko. Předtím sis to pamatovala dobře, nebo ne? Jedeme celou cestu až sem a vytáhly jsme detektiva Ryana z práce.“

Jessica znovu zavrtěla hlavou. Kousala sáček s cukrem a rty se jí chvěly.

„To je v pořádku,“ řekl jsem. Nejraději bych s ní zatřásl. „Je jenom trochu nervózní. Je toho na ni moc, že, Jessiko?“

„Je toho moc na nás obě,“ odpověděla Rosalind ostře, „ale jedna z nás se musí začít chovat jako dospělá a ne jako hloupá holčička.“

Jessica se ještě víc zachumlala do svého obrovského svetru.

183

„Já vím,“ řekl jsem tónem, který zněl, jak jsem doufal, konejšivě, „já vím. Dokážu si představit, jak je to těžké…“

„Ne, detektive Ryane, to nedokážete.“ Rosalindino přeložené koleno se zlostně pohupovalo. „Nikdo si nedokáže představit, jaké to je. Vůbec nevím, proč jsme sem chodily. Jessica se neobtěžuje vám říct, co viděla, a vy si evidentně myslíte, že na tom stejně nezáleží.

Bude lepší, když půjdeme.“

Nemohl jsem si dovolit je ztratit. „Rosalindo,“ řekl jsem naléhavě a naklonil se přes stůl, „já to beru velice vážně. A umím si to představit. Opravdu.“

Rosalind se hořce zasmála a hledala pod stolem peněženku. „No jasně. Polož to, Jessiko. Jedeme domů.“

„Rosalindo, opravdu. Když mi bylo tolik jako Jessice, dva moji nejlepší kamarádi se ztratili. Vím, co teď prožíváte.“

Zvedla hlavu a zahleděla se na mě.

„Vím, že to není totéž jako přijít o sestru…“

„To není.“

„Ale vím, jaké to je, zůstat sám. Udělám všechno, co je v mých silách, abyste se dozvěděli pravdu, dobře?“

Rosalind na mě ještě dlouho hleděla. Potom položila peněženku a zasmála se, s dechem zatajeným a s úlevou. „Ach, detektive Ryane!“

Než si stačila uvědomit, co dělá, natáhla se přes stůl a chytila mě za ruku. „Já věděla, že vy jste z nějakého důvodu pro tenhle případ ten pravý!“

Dosud jsem na to takhle nepohlížel a ta myšlenka byla povzbuzující. „Doufám, že máte pravdu,“ řekl jsem.

Stiskl jsem jí ruku; měl to být uklidňující stisk, ale náhle jí došlo, co udělala, a s rozpačitým zachvěním ruku odtáhla. „Ach, já nechtěla…“

„Něco vám navrhnu,“ řekl jsem. „Než si Jessica vzpomene, co viděla, můžeme si chvilku povídat. Co vy na to?“

„Jessiko? Zlatíčko?“ Rosalind se dotkla Jessičiny paže; trhla sebou oči dokořán. „Co kdybychom tu ještě chvíli zůstaly?“

Jessica chvíli přemýšlela, hleděla Rosalindě do tváře. Rosalind se na ni usmála. Nakonec Jessica přikývla.

184

Koupil jsem pro sebe a Rosalindu kávu a pro Jessiku 7-Up. Jessica držela sklenici oběma rukama a jako hypnotizovaná zírala na prchající bublinky, zatímco my jsme si s Rosalindou povídali.

Upřímně řečeno, nečekal jsem, že mi bude rozhovor s dospívajícím děvčetem činit bůhvíjaké potěšení, ale Rosalind byla mimořádné děvče. Počáteční šok z Katyiny smrti už pominul a já měl poprvé příležitost ji uvidět takovou, jaká skutečně byla společenskou, živou, plnou jiskry a elánu, bystrou a výmluvnou. Napadlo mě, kde byly dívky jako ona, když mi bylo osmnáct. Byla naivní, ale byla si toho vědomá; vtipkovala sama o sobě s takovou ochotou a uličnictvím, že navzdory kontextu a mým vtíravým obavám, že na takovouto bezelstnost jednoho dne doplatí, a navzdory Jessice, která seděla vedle a jako kočka sledovala neviditelné bubáky můj smích byl opravdový.

„Co vlastně chcete dělat, až dostudujete?“ zeptal jsem se. Vážně mě to zajímalo. Nedokázal jsem si tohle děvče představit v nějakém kanclu každý den od devíti do pěti.

Rosalind se usmála, ale ve tváři se jí objevil lehký smutek. „Chtěla bych studovat hudbu. Od devíti hraju na housle a taky trochu skládám; můj učitel říká, že jsem… no, říká, že bych neměla mít problém dostat se na slušnou školu. Jenže…“ Vzdychla. „Je to drahé a naši… naši s tím nesouhlasí. Chtějí, abych se šla učit na sekretářku.“

Přitom Katyiny baletní ambice celou tu dobu podporovali. Na oddělení domácího násilí jsem se s takovými případy setkal. Rodiče měli mezi dětmi oblíbence nebo obětního beránka (možná jsem ji až moc rozmazloval, říkal Jonathan toho prvního dne) a jeho sourozenci vyrůstají v naprosto jiné rodině. Málokdy to končí dobře.

„Určitě se najde nějaký způsob,“ řekl jsem. Představit si ji jako sekretářku bylo absurdní. O co Devlinovi do háje šlo? „Stipendium nebo něco takového. Řekl bych, že jste dobrá.“

Skromně sklonila hlavu. „No, Národní orchestr mladých hrál loni jednu moji sonátu.“

Nevěřil jsem jí, samozřejmě. Ta lež byla až příliš průhledná o něčem takovém by se nám některý soused jistě zmínil a mluvila k mému srdci tak, jak by to žádná sonáta nedokázala; protože jsem ji poznával. To je můj bratr, dvojče, jmenuje se Peter, je o sedm minut starší než já… Děti a Rosalind byla stále skoro dítětem si jen tak 185

bezdůvodně nevymýšlejí, pokud je pro ně skutečnost až příliš nesnesitelná.

Na chvíli jsem zauvažoval, že jí to řeknu. Rosalindo, já vím, že u vás doma není něco v pořádku; povězte mi to, dovolte mi, abych vám mohl pomoct… Ale na to bylo ještě příliš brzy; jen by na mě zase vychrlila všechny ty výmluvy a pokazil bych všechno, co se mi dosud podařilo. „No výborně,“ řekl jsem. „To je tedy úspěch.“

Trochu se zasmála, v rozpacích, a zamrkala na mě zpod řas.

„Ti vaši kamarádi,“ řekla nesměle, „ti, co se ztratili. Jak se to stalo?“

„To je na dlouhé vyprávění,“ odpověděl jsem. Do téhle šlamastyky jsem se dostal sám a teď jsem neměl tušení, jak z ní ven. Rosalindin pohled začínal nabývat na pochybovačnosti. Ani v nejmenším nepřicházelo v úvahu, že bych před ní tu záležitost z Knocknaree nakousl, zároveň jsem po tom všem však rozhodně nechtěl přijít o její důvěru.

Nakonec mě spasila Jessica trochu v křesle poposedla a natáhla k Rosalindině paži ukazováček.

Rosalind si toho zřejmě nevšimla. „Jessiko?“ řekl jsem.

„Ach… copak je, zlatíčko?“ Rosalind se k ní sklonila. „Chceš už

říct detektivu Ryanovi o tom pánovi?“

Jessica prkenně přikývla. „Viděla jsem pána,“ vypadlo z ní, oči upřené na Rosalindu, nikoli na mě. „Mluvil s Katy.“

Puls mi začínal nabírat na tempu. Kdybych byl věřící, už dávno bych kvůli tomuhle zapaloval v kostele svíčky za všechny svaté v kalendáři za jedinou solidní stopu. „Výborně, Jessiko. Kde to bylo?“

„Na silnici. Když jsme se vraceli z obchodu.“

„Jenom ty a Katy?“

„Jo. Měly jsme to dovolené.“

„O tom nepochybuju. A co říkal?“

„Říkal,“ Jessica se zhluboka nadechla, „říkal: ‚Moc hezky tancuješ,’ a Katy mu řekla: ‚Děkuju.’ Ona má ráda, když jí lidi říkají, že hezky tancuje.“

Hleděla dychtivě na Rosalindu. „Jsi moc šikovná, dušinko,“

pohladila ji Rosalind po vlasech. „Pokračuj.“

186

Jessica přikývla. Rosalind se dotkla její sklenice a Jessica si poslušně usrkla ze svého 7-Up. „A potom jí řekl: ‚A taky jsi moc hezké děvče,’ a Katy řekla: ‚Děkuju’. To má taky ráda. A potom řekl…

řekl… ‚Moje dceruška taky ráda tancuje, ale zlomila si nohu. Nechtěla bys ji přijít navštívit? Udělalo by jí to velkou radost.’ A Katy řekla: ‚Teď ne. Musíme domů.’ A pak jsme šly domů.“

Jsi hezké děvče… Dnes byste našli jen velice málo mužů, kteří by řekli něco takového dvanáctiletému dítěti. „Víš, co to bylo za pána?“

zeptal jsem se. „Viděla jsi ho už někdy předtím?“

Zavrtěla hlavou.

„Jak vypadal?“

Ticho; nádech. „Velkej.“

„Velký jako já? Vysoký?“

„Ano… hm… ano. Ale taky takhle velkej.“ Roztáhla ruce a sklenice se povážlivě zakymácela.

„Byl tlustý?“

Jessica se zahihňala, krátce a nervózně. „Ano.“

„Co měl na sobě?“

„No, tepláky. Tmavě modré.“ Pohlédla na Rosalindu, která na ni povzbudivě kývla.

Do hajzlu, pomyslel jsem si. Srdce se mi rozbušilo. „Jaké měl vlasy?“

„žádné. Neměl vlasy.“

V duchu jsem se Damienovi spěšně a vroucně omluvil nakonec nám tedy netvrdil jen to, co jsme chtěli slyšet. „Byl starý? Mladý?“

„Jako vy.“

„Kdy to bylo?“

Jessica otevřela pusu, rty se bez hlesu pohnuly. „Hm?“

„Kdy jste s Katym toho pána potkaly? Bylo to pár dní předtím, než

Katy odešla pryč? Nebo několik týdnů? Nebo dlouho předtím?“

Snažil jsem se jít na ni s citem, ale trhla sebou. „Katy neodešla pryč,“ řekla. „Katy zabili.“ Oči začala opět upírat do prázdna. Rosalind na mě vyčítavě pohlédla.

„Ano,“ řekl jsem co nejvlídněji, „to je pravda. Proto je moc důležité, aby sis vzpomněla, kdy jsi toho pána viděla, abychom mohli zjistit, jestli je to ten, kdo ji zabil. Dokážeš to?“

Jessica trochu pootevřela ústa. Oči měla nepřítomné, upřené jinam.

187

„Řekla mi,“ ozvala se Rosalind tiše nad její hlavou, „že to bylo asi týden nebo dva před…“ Polkla. „Neví, kdy přesně.“

Přikývl jsem. „Moc ti děkuju, Jessiko,“ obrátil jsem se k ní. „Jsi velmi statečná. Myslíš, že bys toho pána poznala, kdybys ho viděla znovu?“

Nic; ani mrknutí. Sáček s cukrem jí visel volně ze zatnuté pěstičky.

„Myslím, že bychom měli jít,“ řekla Rosalind a zrak jí z Jessiky sjel starostlivě na hodinky.

Díval jsem se oknem, jak odcházejí ulicí Rosalind kráčela rozhodnými drobnými krůčky a mírně se pohupovala v bocích, Jessica klopýtala za ní, vlečená za ruku. Hleděl jsem zezadu na Jessičinu něžně sklopenou hlavičku a myslel na ty staré povídačky, podle nichž

pokud se jednomu dvojčeti něco zlého přihodí, to druhé cítí bolest třeba na míle daleko. Říkal jsem si, jestli tu noc u tety Very, kterou holky celou prohihňaly, nastal okamžik, kdy tiše, nepozorovaně zasténala; jestli jsou odpovědi na všechny naše otázky uzamčeny za podivnou, temnou bránou její mysli.

Jste pro tenhle případ ten pravý, řekla mi Rosalind, a jak jsem ji viděl odcházet, ta slova mi stále zněla v uších. Ještě teď si říkám, zda následující události potvrdily, že měla naprostou pravdu, nebo že se dokonale a strašlivě mýlila, a podle jakých kritérií to posoudit.

188

10

Následujících několik dní jsem strávil prakticky každý okamžik bdělosti pátráním po onom záhadném teplákovém fantomovi. Tomu popisu vysoký, silná postava, kolem třicítky, plešatý nebo s oholenou hlavou odpovídalo v okolí Knocknaree sedm mužů. Jeden z nich měl v rejstříku menší škraloup z dob divokého mládí: držení hašiše a exhibicionismus při pohledu do záznamu se mi na chvíli zastavilo srdce, ale jediné, co provedl, bylo, že v jedné uličce ulevoval svému močovému měchýři právě ve chvíli, kdy kolem procházel nějaký přehnaně svědomitý mladý strážník. Dva vypověděli, že zhruba v tu dobu, kterou Damien uvedl, tudy možná zrovna šli domů z práce, ale nevěděli to jistě.

žádný z nich podle vlastních slov s Katy nemluvil; všichni měli více či méně na noc její smrti alibi; žádný neměl dceru, která tančila a zlomila si nohu, ani nic, co by mohlo sloužit jako motiv, pokud mi bylo známo. Pořídili jsme jejich fotografie a ukázali je Damienovi i Jessice, ale oba na tu řadu fotek jen zmateně, uštvaně zírali. Damien nakonec řekl, že žádný z nich podle něj není ten, kterého viděl, a Jessica pokaždé na vyzvání zkusmo ukázala na jinou fotku a nakonec zase jen strnule hleděla před sebe. Poslal jsem pár asistentů, aby obešli všechny sousedy a ptali se, jestli neměli na návštěvě někoho, kdo by odpovídal tomu popisu nic.

Pár z těch alibi plavalo. Jeden chlapík tvrdil, že byl skoro do tří do rána na internetu, na fóru pro motorkáře, a diskutoval tam o údržbě klasických kawasaki. Další měl rande ve městě, ujel mu noční autobus v půl dvanácté a do dvou čekal na další v Supermaku. Přilepil jsem jejich fotky na bílou tabuli, plný odhodlání ta alibi rozbít, ale pokaždé, když jsem na ně pohlédl, měl jsem ten samý pocit, zvláštní a znepokojující pocit, který jsem si začínal spojovat s celým tímhle případem že za každým rohem narážím na nějakou cizí, úskočnou a zarputilou vůli, jež má své vlastní záměry.

189

Jediný, kdo se někam pohnul, byl Sam. Často běhal mimo kancelář vyslýchal leckoho členy zastupitelstva, jak říkal, geometry, sedláky, sympatizanty kampaně Posuňte dálnici. Ohledně výsledků své práce se u večeře vždycky tvářil záhadně: „Povím vám to až za pár dní,“ říkal „až to začne dávat smysl.“ Jednou jsem mu pokradmu nakoukl do poznámek, když odešel na záchod a nechal je ležet na svém stole schémata,

těsnopis

a drobné

náčrtky

na

okraji,

pečlivé

a nerozluštitelné.

Potom v úterý bylo vlhké, zamračené, sychravé ráno a my jsme s Cassií znovu zasmušile pročítali zápisy asistentů z výpovědí sousedů, jestli jsme něco nepřehlédli přišel s obrovskou rolí tvrdého papíru, z jakého děti vyrábějí výzdobu ve škole na Valentýna či Vánoce.

„Takže,“ řekl, vytáhl z kapsy izolepu a začal v našem rohu vyšetřovací místnosti lepit papír na zeď, „na tomhle jsem dělal celou tu dobu.“

Byla to obrovská mapa Knocknaree, nádherně podrobně vyvedená domy, kopce, řeka, les, tvrz, vše vykreslené tenkým inkoustovým perem s jemností a samozřejmou precizností ilustrátora dětských knížek. Muselo mu to zabrat celé hodiny. Cassie hvízdla.

„Díky, tisíceré díky,“ řekl Sam hlubokým elvisovským hlasem a zakřenil se. Oba jsme nechali naše hromady zpráv ležet a šli blíž, abychom si mapu lépe prohlédli. Z velké části byla rozdělena do nepravidelných bloků, vybarvených pastelkami zeleně, modře, červeně, několik žlutě. V každém bloku byla drobounká, záhadná změť zkratek: Posl. J. Downey-GII 11/97; žád. o přev. zeměděl.-prům. 8/98.

Zvedl jsem na Sama tázavě obočí.

„Hnedka vysvětlím.“ Uhryzl další kus izolepy a přilepil poslední roh. Cassie a já jsme si sedli na okraj stolu, abychom zblízka viděli detaily.

„Takže, vidíte tohle?“ Sam ukázal na dvě rovnoběžné čárkované linky vinoucí se přes mapu, procházející lesem a přes vykopávky.

„Tudy má vést dálnice. Vláda ohlásila plány na výstavbu v březnu 2000 a druhej rok vykoupila půdu od místních zemědělců podle nařízení o povinným prodeji. Na tom bych nic podezřelýho neviděl.“

„No,“ ozvala se Cassie, „to záleží na úhlu pohledu.“

„Pššt,“ řekl jsem. „Jenom se hezky koukej na ten pěknej obrázek.“

„Však víš, jak to myslím,“ pokračoval Sam. „Nic, co byste čekali.

Zajímavější je to až s půdou kolem dálnice. I ta byla celá zemědělská, 190

až do konce roku 1995. Potom, během následujících čtyř let, ji začaly různé firmy kousek po kousku vykupovat a převádět ze zemědělské na průmyslovou a na výstavbu domů.“

„Jasnovidci, kteří věděli, kudy dálnice povede, pět let předtím, než

to oznámili,“ řekl jsem.

„Ani na tom bych nic podezřelýho neviděl,“ odpověděl Sam.

„O dálnici, která povede do Dublinu z jihozápadu, se mluvilo už dřív našel jsem novinový články už zhruba od čtyřiadevadesátýho, kdy započala konjunktura. Mluvil jsem s několika geometry, a ti říkali, že tohle byla pro tu dálnici nejpravděpodobnější trasa, z hlediska terénu a obydlenosti a spousty jiných hledisek, kterým jsem ani nerozuměl, ale takhle to prostě říkali. A stejně dobře to mohly vědět i developerský firmy dozvěděly se o dálnici a od geometrů si nechaly zjistit, kudy pravděpodobně povede.“

Nikdo z nás na to nic neřekl. Sam pohlédl na mě a pak na Cassii a trochu zčervenal. „Nejsem naivní. Jasně, mohly dostat echo od někoho z vlády, ale taky nemusely. Každopádně to nejsme schopní dokázat a nemyslím, že by to pro náš případ mělo nějakej význam.“

Bránil jsem se úsměvu. Sam je jeden z nejschopnějších kriminalistů na oddělení, ale nějakým způsobem bylo až roztomilé, jak vážně to celé bral.

„Kdo skoupil tu půdu?“ smilovala se Cassie.

Vypadalo to, že si Sam oddechl. „Několik různých společností.

Většina z nich ve skutečnosti ani neexistuje, jsou to jenom holdingový společnosti, který jsou majetkem zase jiných společností. A právě to mně trvalo celou tu dobu přijít na to, komu ta zatracená půda ve skutečnosti patří. Doposud jsem vystopoval všechny nákupy ke třem společnostem Global Irish Industries, Futura Property Consultants a Dynamo Development. Modrý kousky jsou Global, zelený Futura a červený jsou Dynamo. Ale ještě dýl mi trvalo, než jsem zjistil, kdo za nimi stojí. Dvě z nich jsou registrovaný v České republice a Futura v Maďarsku.“

„Ovšem tohle už podezřelý je,“ řekla Cassie. „Ať se to vezme jak chce.“

„Jasně,“ odpověděl Sam, „jenže jde pravděpodobně o daňový úniky. Můžeme to předat celý berňáku, ale nechápu, jak by to mohlo souviset s naším případem.“

191

„Leda by se o tom Devlin dozvěděl a někoho tím vydíral,“ řekl jsem.

Cassie se zatvářila pochybovačně. „A jak by se to dozvěděl? To by nám přece řekl.“

„To nikdy nevíš. Je divnej.“

„Podle tebe jsou divní všichni. Nejdřív Mark…“

„Teprve se dostávám k tomu zajímavýmu,“ přerušil nás Sam.

Zašklebil jsem se na Cassii a otočil se k mapě dřív, než mi to stačila oplatit. „Takže do března 2000, kdy ohlásili stavbu dálnice, vlastní tyhle tři společnosti už skoro veškerou půdu v tomhle úseku. Ale čtyři sedláci neprodali to jsou ty žlutý kousky. Vystopoval jsem je, dneska žijí v Louth. Viděli, co se děje, a že tyhle společnosti nabízejí velice slušný ceny, vyšší, než je běžná cena za zemědělskou půdu, proto taky všichni ostatní prodali. Probrali to spolu dobře se znají, tihle čtyři a rozhodli se, že si půdu nechají a zkusí zjistit, co za tím vězí. Když

pak ohlásili stavbu dálnice, samozřejmě jim došlo, proč ti lidi měli o tu jejich půdu tak eminentní zájem kvůli průmyslovým zónám a stavebním parcelám, protože dálnice zlepší dostupnost Knocknaree z Dublinu. A tak si tihle čtyři usmysleli, že tu půdu vyjmou ze zemědělskýho fondu sami, čímž se přes noc její cena zdvojnásobí až

ztrojnásobí. Podali na hrabství žádost o převod půdy jeden z nich ji podával čtyřikrát a byla zamítnuta, pokaždý.“

Poklepal na jeden ze žlutých kousků, zpoloviny zaplněný drobnými krasopisnými poznámkami. Cassie a já jsme se naklonili, abychom si je mohli přečíst: M. Cleary, žád. o přev. zeměděl.-prům.: 5/2000 odmít., 11/2000 odmít., 6/2001 odmít., 1/2002 odmít.; Posl. M.

Cleary-FPC 8/ 2002; přev. zeměděl.-prům. 10/2002.

Cassie krátce přikývla a opřela se znovu rukama o stůl, pohled stále upřený na mapu. „Takže nakonec prodali,“ řekla tiše.

„Jo. Zhruba za tu samou cenu jako ostatní slušnou na zemědělskou půdu, ale hluboko pod běžnou cenu průmyslovýho pozemku nebo stavebních parcel. Maurice Cleary nechtěl ustoupit, kromě jinýho z čirý tvrdohlavosti říkal, že se nenechá vyštvat z vlastní půdy nějakým šaškem v obleku –, ale navštívil ho chlapík z jedný z těch holdingových společností, kterej mu vysvětlil, že vedle jeho pozemku budou stavět továrnu na léčiva a nemůžou zaručit, že do vody nebude prosakovat chemickej odpad a že mu to neotráví dobytek.

192

Vzal to jako výhrůžku netuším, jestli oprávněně, ale nakonec prodal i on. Jakmile Velká trojka skoupila všechnu půdu pod různými názvy, ale všechny stopy vedou nakonec k nim –, zažádala o převod půdy a dostali ho.“

Cassie se zasmála, slabě a naštvaně.

„Ta tvá Velká trojka měla celou tu dobu zastupitelstvo otočený kolem malíčku,“ řekl jsem.

„Vypadá to tak.“

„A mluvil jsi s lidmi ze zastupitelstva?“

„No jo. Ale k ničemu to nevedlo. Překypovali ochotou, ale neustále mlžili. Za celý ty hodiny jsem z nich nedostal jedinou přímou odpověď.“ Podíval jsem se koutkem oka na Cassii a zachytil její skrytě pobavený pohled Sam, jehož strýc byl politik, by na něco takového snad už mohl být zvyklý. „Říkali, že o převodech rozhodovali…

počkejte…“ Zalistoval stránkami ve svém zápisníku. „‚Rozhodnutí jsme vydávali ve všech případech v souladu se zájmy obce jako celku, docházeli jsme k nim na základě informací nám dostupných vždy v dané době a nebyli jsme ovlivněni žádnou formou protekcionismu.’

To nemám z žádnýho dopisu, z ničeho takovýho, to mi ten chlap řekl osobně, během rozhovoru.“ Cassie se zatvářila znechuceně.

„Na kolik to přijde, koupit si zastupitelstvo?“ zeptal jsem se.

Sam pokrčil rameny. „Za všechny ty rozhodnutí během celý tý doby to musela bejt docela slušná sumička. Velká trojka má každopádně v tý půdě mraky peněz. Z nápadu tu dálnici přesunout určitě moc nadšený nebudou.“

„O kolik peněz by tím přišli?“

Ukázal na dvě tečkované linky, procházející severozápadním cípem mapy. „Tohle je podle mých geometrů nejbližší logická alternativní trasa. Tu se právě snaží prosadit lidi z Posuňte dálnici. Je o dobrý dvě míle dál, v některých místech o čtyři až pět. Půda na sever od původní trasy by měla pořád slušnou dostupnost, jenže tihle hoši mají spoustu půdy taky na jižní straně a její hodnota by šla zprudka dolů. Mluvil jsem s několika realitními agenty, předstíral jsem, že mám zájem nakoupit; všichni tvrdili, že průmyslový pozemky přímo u dálnice mají až dvakrát vyšší cenu než průmyslový pozemky, který jsou od ní tři míle daleko. Nepočítal jsem to přesně, ale rozdíl by mohl dělat miliony.“

193

„To už stojí za pár výhrůžných telefonátů,“ řekla Cassie tiše.

„Jsou lidi,“ přidal jsem se, „kterým by to stálo i za pár tisícovek bokem pro nájemnýho vraha.“

Chvíli nikdo nic neříkal. Venku přestávalo mrholit; na mapu dopadl bledý paprsek slunce jako reflektor helikoptéry, vybral si úsek řeky, zčeřený jemnými tahy pera a vystínovaný matně červeným oparem. Na druhém konci místnosti se asistent, který měl na starosti pohotovostní linku, snažil zbavit kohosi užvaněného, kdo ho ani nenechával domluvit. Konečně se ozvala Cassie: „Ale proč Katy? Proč nešli po Jonathanovi?“

„To by možná příliš bilo do očí,“ řekl jsem. „Kdyby zavraždili Jonathana, šli bychom rovnou po jeho nepřátelích, který si tou kampaní nadělal. U Katy se to mohlo navlíknout jako sexuálně motivovanej zločin, takže by to odvrátilo naši pozornost od dálnice, ale Jonathanovi by to přitom došlo.“

„Jenže pokud se mi nepodaří zjistit, kdo stojí za těmi třemi společnostmi,“ řekl Sam, „tak jsem v koncích. Ti sedláci žádný jména neznají a lidi ze zastupitelstva prý taky ne. Viděl jsem pár kupních smluv a žádostí a tak, ale pod všemi byli podepsaní právníci a ti tvrdí, že jména svých klientů mi nemůžou bez jejich dovolení prozradit.“

„Ježíši.“

„A co novináři?“ ozvala se Cassie najednou.

Sam zavrtěl hlavou. „Co je s nimi?“

„Říkal jsi, že články o dálnici vyšly v novinách už ve čtyřiadevadesátým. Museli po tom přece jít nějací novináři a ti budou určitě moc dobře vědět, kdo tu půdu nakoupil, i kdyby to neměli dovolený otisknout. Tohle je Irsko; tady se nic neutají.“

„Cassie,“ řekl Sam s rozzářenou tváří, „ty jseš poklad. Za tohle ti platím pivo.“

„Nechceš za mě místo toho radši přečíst tyhle zápisy? O’Gorman má větnou stavbu jako George Bush, většinou nemám vůbec potuchy, co chtěl říct.“

„Hele, Same,“ řekl jsem, „jestli tohle vyjde, tak ti hezky dlouho budem platit pivo my dva.“ Sam odskákal ke svému konci stolu, cestou nemotorně a spokojeně poplácal Cassii po rameni, začal hrabat ve 194

složce s novinovými výstřižky jako pes, který právě chytil čerstvou stopu, a my se s Cassií vrátili k našim zápisům.

Mapu jsme nechali přilepenou na zdi, kde mi šla na nervy z důvodů, které jsem nebyl schopen přesně definovat. Myslím, že to bylo tím dokonalým vyvedením, těmi křehkými, fascinujícími detaily drobounké kadeřavé lístečky v lese, oblé malé kamínky ve zdi tvrze.

Nejspíš jsem měl jakousi podvědomou představu, že jednoho dne na ni náhodou pohlédnu a mezi stromy, vykreslenými inkoustem, uvidím vykukovat dva drobounké, rozesmáté obličeje. Cassie do jednoho ze žlutých políček přikreslila stavebního developera v obleku, s rohy a malými tesáky, z kterých odkapávaly sliny; Cassie kreslí jako osmileté dítě, ale i tak jsem nadskočil metr vysoko pokaždé, když jsem koutkem oka zahlédl, jak na mě ta obluda civí.

Začal jsem hledat v paměti vlastně vůbec poprvé –, co se tenkrát v tom lese stalo. V duchu jsem pátral po jeho okrajích a téměř si ani nepřipouštěl, co dělám, jako dítě, které si sloupává strup a nemá odvahu se na to dívat. Chodíval jsem na dlouhé procházky většinou v časných ranních hodinách, když jsem nebyl na noc u Cassie a nemohl jsem spát –, potuloval se městem celé hodiny v jakémsi transu a naslouchal slabounkým hláskům kdesi v zákoutích své duše.

Nakonec jsem se vždy přistihl, jak zmateně zírám na lacině efektní neonový nápis nějakého neznámého nákupního centra nebo na elegantní štít jakéhosi georgiánského domu v luxusnější části Dun Laoghaire, aniž bych měl ponětí, jak jsem se tam dostal.

Alespoň do jisté míry to fungovalo. Moje mysl, nyní zbavená pout, chrlila dlouhý proud obrazů, jako diapozitivy promítané zběsile jeden za druhým, a jak tak kolem mě prolétávaly, postupně jsem se naučil je po jednom odchytávat, zlehoučka jsem je přidržel a přitom sledoval, jak se mi v ruce rozvíjejí. Naše cesta s rodiči do města na nákup šatů k prvnímu přijímání; Peter a já, úhledně navlečení do tmavých obleků, se prohýbáme smíchy, když Jamie po dlouhém dohadování šeptem se svou mámou vyšla z dívčích kabinek v sladkých holčičích šatičkách a s vyděšeným a znechuceným výrazem ve tváři. Trhlej Mick, místní blázen, který celý rok nosil kabát a rukavice bez prstů a šeptal si pro sebe donekonečna jednu zlou, jedovatou nadávku za druhou. Peter 195

říkal, že se Mick zbláznil, protože v mládí dělal s jednou holkou nemravnosti, a když potom čekala dítě, oběsila se v lese a tvář jí zčernala. Jednoho dne Mick začal vykřikovat před Lowryho obchodem. Odvezli ho policajti ve služebním autě a od té doby jsme ho neviděli. Moje školní lavice, stará dřevěná deska s výraznými letokruhy a nahoře s dírou, kam se dřív dával kalamář, celá ohmataná, až se leskla a za ty roky celá počmáraná hůl na hurling, srdce s iniciálami uvnitř a s nápisem „Byl jsem tu, Des Pearse, 12. 10. 67“.

Nic zvláštního, přiznávám, nic, co by pomohlo s tím případem pohnout; nic, co by stálo za řeč. Ale musíte si uvědomit, že jsem dosud bral prvních dvanáct let svého života za více či méně nenávratně ztracené. Každý vydobytý střípek pro mě měl nedozírnou cenu a kouzlo, jako zlomek Rosettské desky s jediným znakem coby příslibem do budoucnosti.

A příležitostně se mi dařilo rozpomínat se i na věci, které, jestliže nebyly užitečné, tak by se přinejmenším daly označit za významné.

Metallica a Sandra ve větvích stromu… Jak jsem si postupně a dotčeně uvědomoval, nebyli jsme jediní, kdo považoval les za svoje území a kdo se v něm cítil jako doma. Hluboko v lese, nedaleko od starého hradu, byla mýtina na jaře první zvonky, šermování s pruty, které vám na rukou nechávaly dlouhé rudé podlitiny, propletená změť křovin, koncem léta obtěžkaných ostružinami a občas, když jsme neměli nic lepšího na práci, jsme tam chodili špehovat motorkáře.

Vzpomínám si na jednu určitou příhodu, která však měla příchuť pravidelnosti nebylo to poprvé.

Horký letní den, žhnoucí slunce v zátylku a v ústech chuť fanty. Ta holka, co se jmenovala Sandra, ležela na mýtině v uválené trávě na zádech a na ní seděl Metallica. Tričko měla stažené přes rameno, takže odhalovalo černé, krajkové ramínko od podprsenky. Rukama držela Metalliku za vlasy a líbali se s ústy dokořán. „Fúúj, takhle můžeš chytnout bakterie,“ zašeptala mi Jamie u ucha.

Přitiskl jsem se víc k zemi a cítil, jak mi do břicha, kde se mi shrnulo tričko, tráva vytlačuje svou neuspořádanou strukturu. Dýchali jsme ústy, abychom nebyli vůbec slyšet.

Peter pusou dlouze napodobil zvuk při líbání, jen tak potichu, aby ho nemohli slyšet, a pak jsme si přitiskli ruce na ústa, dusili se smíchy a strkali lokty jeden do druhého, aby byl zticha. Brejlovec s tou 196

vysokou holkou s pěti náušnicemi byli na druhé straně mýtiny.

Anthrax většinou čekal na kraji lesa, okopával zdi tvrze, pokuřoval a trefoval se kameny do plechovek od piva. Peter zvedl s úšklebkem kamínek a cvrnkl ho palcem k nim, až zašustil v trávě jen pár centimetrů od Sandřina ramene. Metallica, který ztěžka dýchal, ani nevzhlédl. Museli jsme zabořit tváře do vysoké trávy, abychom se dosyta vysmáli.

Potom Sandra otočila hlavu a dívala se na mě; přímo na mě, skrz dlouhá stébla trávy a čekanku. Metallica ji líbal na krk a ona se nehýbala. Někde blízko mé hlavy zacvrkala kobylka. Podíval jsem se znovu na Sandru a srdce mi pomalu bušilo proti zemi.

„Pojď,“ zašeptal Peter naléhavě, „Adame, tak pojď už,“ a tahali mě za kotníky. Odplazil jsem se pozpátku do hlubokého stínu lesa a cestou si poškrábal nohy o ostružiní. Sandra se na mě pořád dívala.

Ale měl jsem i jiné vzpomínky, takové, které mi dodnes nedělají dobře.

Například jsem si vzpomněl, jak jsem u nás doma zdolával schody, aniž jsem se jich dotkl. Pamatuju se na to do všech podrobností na žebrovanou strukturu tapety s blednoucími kyticemi růží, na to, jak dveřmi koupelny dopadal dolů na schodiště pruh světla a v něm se mihotala zrnka prachu a jak na zábradlí zářil temně kaštanový lak; na navyklý hbitý pohyb rukou, jimiž jsem se vzepřel o zábradlí a zvolna ručkoval dolů, na nohy, které pluly pomalu pár centimetrů nad kobercem.

Taky jsem si vzpomněl, jak jsme my tři objevili tajnou zahradu, kdesi uprostřed lesa. Byla za jakousi skrytou zdí nebo brankou.

Zplanělé ovocné stromy, jabloně, třešně, hrušně, rozbité mramorové fontány, pramínky vody, které dosud bublaly podél cest zelených mechem a hluboko se zahryzávaly do kamene; v každém koutu velké sochy zahalené břečťanem, kamenné nohy v rozbujelém plevelu, ulomené paže a hlavy se válely ve vysoké trávě. Šedavé světlo úsvitu, šustění našich chodidel a rosa na našich holých lýtkách. Jamiina ručka, malá a růžová, na kamenných záhybech roucha, její tvář hledí ke slepým očím. Nekonečné ticho. Byl jsem si dobře vědom toho, že kdyby ta zahrada skutečně existovala, nalezli by ji už při počátečním archeologickém průzkumu. Sochy by teď už byly v Národním muzeu 197

a Mark by se nám je ze všech sil snažil podrobně popsat, ale to byl právě ten problém já si ji přesto pamatoval.

Hoši z oddělení počítačové kriminality mi zavolali ve středu brzy ráno proklepli počítač našeho posledního teplákového fantoma a potvrdili, že v době Katyiny smrti skutečně byl na internetu. S jistou mírou profesionálního uspokojení dodali, že přestože ten ubožák bydlel spolu s oběma rodiči a manželkou a měli počítač dohromady, z emailů a komentářů na diskusních fórech vyplývalo, že každý z nich dělal charakteristické chyby v pravopisu a interpunkci. Komentáře odeslané v době, kdy Katy umírala, odpovídaly do puntíku stylu našeho podezřelého.

„Do prdele,“ řekl jsem, když jsem zavěsil, a skryl obličej do dlaní.

Toho, co mu ujel noční autobus, nám už poslali na fotce z bezpečnostní kamery v Supermaku, jak si tam se strnulým výrazem člověka, který přebral, namáčí brambůrky do barbecue omáčky. Hluboko ve skrytu duše jsem to čekal, ale cítil jsem se pod psa nevyspalý, bez pořádného kafe, ukrutná bolest hlavy a na to, abych dokázal unést zprávu, že další solidní stopa nevede nikam, bylo ještě příliš brzy.

„Co je?“ zeptala se Cassie a vzhlédla od rozdělané práce.

„Alibi toho mladýho Kawasakiho sedí. Jestli je ten chlap, kterýho Jessica viděla, vrah, tak není z Knocknaree a já nemám nejmenší potuchy, kde ho hledat. Takže můžu začít zas od nuly.“

Cassie odhodila štos papírů a promnula si oči. „Robe, ten vrah je odtud. Všechno tomu nasvědčuje.“

„Tak kdo to do hajzlu je, ten teplákovej fantom? Jestli má alibi na dobu vraždy a prostě si akorát jednou s Katy povídal, tak proč to neřekne?“

„Pokud skutečně existuje,“ podívala se na mě Cassie významně.

Vybuchl ve mně nepřiměřený, skoro neovladatelný vztek. „Pardon, Maddoxová, ale o čem to do háje meleš? Chceš tím naznačit, že si to Jessica celý vycucala z prstu, jenom tak pro legraci? Tys ty holky skoro ani neviděla. Máš vůbec představu, jak je to vzalo?“

„Jenom chci říct,“ odpověděla Cassie chladně s pozvednutým obočím, „že si dokážu představit okolnosti, za kterých by měly dost dobrej důvod si podobnou historku vymyslet.“

198

Těsně předtím, než jsem se přestal ovládat úplně, mi to došlo. „Do hajzlu. Rodiče.“

„Aleluja. Známky inteligentního života.“

„Promiň,“ řekl jsem. „Promiň, že jsem na tebe tak vyjel, Cass.

Rodiče… Do hajzlu. Jestli si Jessica myslí, že to udělal jeden z rodičů a celý si to vymyslela…“

„Jessica? Myslíš, že ta by přišla na něco takovýho? Dyť ta není skoro schopná ani mluvit.“

„Dobře, tak Rosalind. Vymyslí si teplákovýho fantoma, aby odvedla naši pozornost od rodičů, navede Jessiku to s Damienem je akorát souhra náhod. Ale jestli se s něčím takovým obtěžovala, Cass…

jestli se jí chtělo tohle všechno podstoupit, tak musí něco vědět nabeton. Buď ona nebo Jessica, musely něco vidět, nebo slyšet.“

„To úterý…“ řekla Cassie a odmlčela se, ale i přesto mezi námi ta myšlenka probleskla, příliš hrozná na to, aby se dala vyslovit. To úterý muselo být Katyino tělo někde ukryté.

„Musím si promluvit s Rosalindou,“ vykročil jsem k telefonu.

„Robe, nenaháněj ji. Akorát ucukne. Nech ji, ať přijde sama.“

Měla pravdu. Děti mohou být týrané, znásilňované, zneužívané všemožnými nepředstavitelnými způsoby, a přece je jenom stěží napadne zradit svoje rodiče a prosit někoho o pomoc. Pokud Rosalind kryje Jonathana nebo Margaretu nebo oba, potom se jí zhroutí celý svět, jestliže řekne pravdu, a v tom případě bude lepší počkat, až

k tomu dospěje sama. Kdybych na ni tlačil, vyplašil bych ji. Položil jsem telefon zpět.

Ale Rosalind nevolala. Po pár dnech mi trpělivost došla a zavolal jsem jí na mobil z nejrůznějších důvodů, z nichž některé byly temnější a znepokojivější než ostatní, jsem jí nechtěl volat na pevnou linku. Nevzala to. Nechával jsem jí vzkazy, ale ani jednou mi nezavolala.

Jedno odporné šedivé odpoledne jsme s Cassií sjeli do Knocknaree zjistit, jestli bychom se něco nového nedozvěděli od Savageových nebo Alicie Rowanové. Oba jsme měli slušnou kocovinu bylo to den poté, co nám Carl předvedl to svoje internetové panoptikum a v autě jsme mluvili velice málo. Cassie řídila; já hleděl z okna na listí, 199

bičované prudkým, nevypočitatelným větrem, na drobný déšť, stékající po skle. Ani jeden z nás si nebyl jistý tím, jestli je dobře, že jedu taky.

Na poslední chvíli, když jsme zahnuli do naší staré ulice a Cassie parkovala auto, jsem si to rozmyslel a do Peterova domu nešel. Ne proto, že by mě ta ulice zahrnula náhlým přívalem vzpomínek, ani nic podobného právě naopak, připadala mi jako kterákoli jiná ulice v městečku, jenže v tom to právě bylo, vyvádělo mě to z rovnováhy a vyvolávalo ve mně silně nepříjemný pocit, jako kdyby mě Knocknaree znovu převezlo. U Petera doma jsem trávil hromady času a měl jsem jakýsi nejasný pocit, že jeho rodina mě tím spíš pozná, pokud já nebudu schopen poznat je.

Sledoval jsem z auta, jak Cassie přichází k Peterovým dveřím, zvoní na zvonek a jakási přízračná postava ji zve dál. Potom jsem vystoupil z auta a šel ulicí k našemu starému domu. Adresa Knocknaree Way 11, Knocknaree, hrabství Dublin mi naběhla naprosto automaticky jako něco, co jsem byl schopen kdykoli vysypat z rukávu.

Byl menší, než jak jsem si ho pamatoval, užší; trávník před domem byla stísněná čtvercová plocha, nikoli ohromné, báječné zelené prostranství, jaké jsem si vybavoval. Dům byl před nedávnem nově omítnutý, jásavá máslová žluť s bílou obrubou. Vysoké keře rudých a bílých růží shazovaly u zdi své okvětní lístky a já přemýšlel, jestli je sázel můj otec. Pohlédl jsem nahoru, na okno mého pokoje, a v tom okamžiku mi to docvaklo tady jsem bydlel. Z těchto dveří jsem ráno vybíhal s aktovkou, z toho okna jsem se vykláněl a hulákal na Petera a Jamii, v téhle zahradě jsem se učil chodit. V téhle ulici jsem jezdil na kole, dokud jsme všichni tři nepřelezli přes tu zídku na konci ulice a neběželi do lesa.

Před domem bylo na příjezdové cestě za brankou zaparkované úhledné malé stříbrné Polo a kolem něj dokola šlapal světlovlasý klučina, kolem tří čtyř let, na plastovém požárním autě a houkal jako siréna. Když jsem došel k brance, zastavil se a dlouze, důležitě se na mě podíval.

„Ahoj,“ řekl jsem.

„Běž pryč,“ vypadlo z něj nakonec rozhodně.

Nevěděl jsem, jak na to zareagovat, ale nakonec se ukázalo, že to nebude nutné vstupní dveře se otevřely a po příjezdové cestě 200

přispěchala chlapcova matka po třicítce, taky světlovlasá, podle běžných měřítek pohledná a položila mu na hlavu svou ochrannou ruku. „Přejete si?“ zeptala se.

„Detektiv Robert Ryan,“ řekl jsem a našel svůj průkaz.

„Vyšetřujeme tu smrt Kathariny Devlinové.“

Vzala si průkazku a pečlivě si ji prohlížela. „Nevím, jestli vám můžu nějak pomoct,“ vrátila mi ji zpět. „Už s náma mluvili jiný lidi od kriminálky. Nic jsme neviděli; vlastně Devlinovy skoro ani neznáme.“

Pohled měla stále ostražitý. Chlapec se začínal nudit, polohlasem si broukal vrrrrrrm a kroutil volantem, ale ona ho držela pevně za rameno na místě. Otevřeným oknem vpředu se linula ven nezřetelná, jiskrná hudba Vivaldi, tuším a na okamžik jsem byl závratně blízko odhodlání se jí zeptat: Chtěl bych si jenom ověřit pár věcí; mohl bych na okamžik dovnitř? Napadlo mě však, že Cassie by si dělala starosti, kdyby vyšla od Savageových a zjistila, že jsem pryč. „Jenom všechno znovu ověřujeme,“ řekl jsem. „Děkuju za váš čas.“

Matka mě sledovala, jak odcházím. Když jsem nasedal do auta, viděl jsem ji, jak do jedné ruky bere požární vůz, do druhé dítě a kráčí dovnitř.

Seděl jsem v autě dlouho a hleděl na ulici s pocitem, že bych byl schopen se s tím vypořádat daleko líp, kdyby mě aspoň už pustila ta kocovina. Konečně se Peterovy dveře otevřely a zaslechl jsem hlasy někdo vyprovázel Cassii k brance. Otočil jsem hlavu a předstíral, že se dívám v hlubokém zamyšlení na opačnou stranu, dokud jsem nezaslechl, jak se dveře zavřely.

„Nic novýho,“ řekla Cassie a naklonila se oknem dovnitř. „Peter se nezmínil, že by měl z někoho strach nebo že by ho někdo obtěžoval.

Prej to byl chytrej kluk, s nikým cizím by nikam nešel; i když trochu příliš sebejistej, což ho mohlo snadno přivést do maléru. Nemají podezření na nikoho, ale říkali si, jestli to třeba nebyl ten samej člověk, kterej zabil Katy. Dost je to rozrušilo.“

„To nás všechny,“ řekl jsem.

„Ale vypadá to, že se jim vede dobře.“ Nedokázal jsem se přimět, abych se na to zeptal, ale ve skutečnosti jsem to chtěl vědět, moc.

201

„Otec nebyl zrovna nadšenej, že se v tom znovu musí babrat, ale matka byla milá. Peterova sestra Tara žije pořád s nimi; ptala se po tobě.“

„Po mně?“ zeptal jsem se a pocítil v žaludku iracionální záchvěv paniky.

„Ptala se, jestli netuším, co dneska děláš. Řekla jsem jí, že policie ztratila tvou stopu, ale že pokud víme, tak jseš naživu.“ Cassie se na mě uličnicky ušklíbla. „Myslím, že ses jí líbil, tenkrát.“

Tara o rok nebo dva mladší než my, ostré lokty a ostrý pohled, ten typ holčičky, která neustále někde slídí, aby pak běžela všechno vyzvonit mamince. Díkybohu, že jsem nešel dovnitř. „Tak to bych si s ní měl asi přece jenom jít promluvit,“ řekl jsem. „Vypadá dobře?“

„Přesně tvůj typ hezky rostlý děvče, ideální boky. Dělá dopravní hlídku.“

„No jasně,“ řekl jsem. Začínal jsem se cítit líp. „A na naše první rande si hezky vezme uniformu.“

„To už je tvůj problém. Takže, Alicia Rowanová.“ Cassie se narovnala a podívala se do zápisníku na číslo domu. „Půjdeš taky?“

Chvíli jsem se rozhodoval. Ale pokud si pamatuju, u Jamie doma jsme moc času netrávili. Když jsme byli doma, tak většinou u Petera byl u nich příjemný kravál, spousta bratrů a sester a domácích zvířat, jeho máma pekla zázvorové sušenky a rodiče koupili na splátky televizi, takže jsme se mohli dívat na kreslené grotesky. „Jasně,“ řekl jsem. „Proč ne?“

Otevřela nám Alicia Rowanová. Byla stále krásná, tak nějak zašle, nostalgicky jemně vystouplé lícní kosti, propadlé tváře, přirozeně splývající blond vlasy a obrovské, vystrašené oči jako nějaká zapomenutá filmová hvězda, jejíž vzhled časem pouze získal na patetičnosti. Všiml jsem si, že když nás Cassie představila, zasvítila jí v očích unavená jiskřička naděje, která ihned pohasla, jakmile padlo jméno Katy Devlinové.

„Ano,“ řekla, „ano, samozřejmě, chudák to děvčátko… Oni…

myslíte si, že to má něco společného s…? Prosím, pojďte dál.“

Jakmile jsme do toho domu vešli, věděl jsem, že to nebyl dobrý nápad. To ta vůně tesklivá směs santalového dřeva a heřmánku pronikala přímo do mého podvědomí a vyvolávala vzpomínky, 202

probleskující jako rybky v kalné vodě. Chleba se zapečenými kousky čehosi k svačině; nad schody obraz ženského aktu, u kterého jsme do sebe strkali lokty a hihňali se. Schovávačky ve skříni, s bradou na kolenou, jemné bavlněné košile, které se otíraly o tvář jako dým, a kdesi na chodbě hlas odpočítávající: „Čtyřicet devět, padesát. Už

jdu!“

Uvedla nás do obývacího pokoje (na pohovce ručně pletené přehozy, na stolku usmívající se Buddha z mramorovaného jadeitu napadlo mě, co si o Alicii Rowanové asi myslelo Knocknaree osmdesátých let) a Cassie obstarala omáčku na úvod. Byla tu, samozřejmě nechápu, jak mě mohlo napadnout, že by tu nebyla obrovská zarámovaná fotografie Jamie na krbové římse, rozesmáté Jamie, usazené na zídce na konci ulice, mžourající do slunce, vysoký černozelený les za ní. Po každé straně stály malé zarámované fotky a na jedné z nich byly tři postavičky, paže vzájemně propletené kolem ramen, hlavy s papírovými korunami nakloněné k sobě, nějaké Vánoce nebo narozeniny… Měl jsem si nechat narůst plnovous nebo tak něco, pomyslel jsem si rozčileně a odvrátil pohled, Cassie mi měla dát čas, abych…

„Podle první zprávy v naší složce,“ řekla Cassie, „jste původně volala na policii, že vaše dcera ještě s dalšími dětmi utekla z domova.

Měla jste nějaký konkrétní důvod se domnívat, že utekli a ne, že se třeba ztratili, nebo že se jim něco stalo?“

„No, ano. Víte… Panebože.“ Alicia Rowanová si pročísla rukama vlasy dlouhýma rukama, které vypadaly jako bez kostí. „Chtěla jsem Jamii poslat na internátní školu a ona tam nechtěla. Takhle to zní ode mě hrozně sobecky… možná i bylo. Ale vážně jsem pro to měla důvody.“

„Paní Rowanová,“ řekla Cassie laskavě, „my tu nejsme proto, abychom vás soudili.“

„Ach, ne, já vím, já vím, že ne. Ale člověk soudí sám sebe, ne?

A museli byste… museli byste asi slyšet všechno, abyste to pochopili.“

„Moc rádi uslyšíme všechno. Může nám pomoct cokoli, co nám řeknete.“

Alicia přikývla, bez valné naděje; musela ta slova za ty roky slyšet už tolikrát. „Ano. Ano, to chápu.“

203

Zhluboka se nadechla a vydechovala pomalu, se zavřenýma očima jako by počítala do deseti. „Víte…“, řekla, „když se mi narodila Jamie bylo mi teprve sedmnáct. Její otec byl známý mých rodičů a byl ženatý, ale já ho zoufale milovala. A připadalo mi to celé báječně rafinované a dobrodružné, mít tajný poměr hotelové pokoje, chápete, vymýšlet si historky a proti manželství jsem byla tak jako tak.

Považovala jsem ho za jakousi staromódní formu útisku.“

Její otec. Byl uvedený ve složce George O’Donovan, dublinský advokát –, ještě po více než třiceti letech ho stále tajila. „Ale potom jste zjistila, že jste těhotná,“ řekla Cassie.

„Ano. Vyděsilo ho to. A když se o tom všem dozvěděli rodiče, byli taky zděšení. Všichni říkali, ať dám to dítě pryč, k adopci, ale já nechtěla. Postavila jsem si hlavu. Řekla jsem, že dítě vychovám sama.

Brala jsem to, myslím, tak trochu jako boj za práva žen, jako vzpouru proti patriarchátu. Byla jsem hodně mladá.“

Měla štěstí. Ještě v roce 1972 byly ženy v Irsku zavírány na doživotí do ústavů a prádelen sv. Magdaleny za daleko menší poklesky. „To bylo od vás statečné,“ řekla Cassie.

„Ach, děkuju. Víte, myslím, že jsem byla poměrně statečná, tenkrát. Ale nejsem si jistá, jestli to bylo správné rozhodnutí. Říkala jsem si kdybych dala tenkrát Jamii k adopci, víte…“ Nedořekla to.

„Smířili jste se nakonec?“ zeptala se Cassie. „S rodiči a s Jamiiným otcem?“

Alicia si povzdechla. „Kdepak. Vůbec ne. Nakonec mi řekli, ať si dítě tedy nechám, ale že o mně už nechtějí slyšet. Víte, rodinu jsem zostudila a Jamiin otec samozřejmě nechtěl, aby se to dozvěděla jeho žena.“ V jejím hlase nebyl ani náznak vzteku, nic než prosté, smutné rozpaky. „Rodiče mi koupili tenhle domek abych byla od nich dost daleko; původně jsem z Dublinu, z Howth a občas mi poslali trochu peněz. Posílala jsem Jamiině otci dopisy o tom, jak se jí daří, a fotografie. Byla jsem přesvědčená, že dřív nebo později přijede a bude se s ní chtít začít vídat. Možná by začal. Nevím.“

„A kdy jste se rozhodla, že ji pošlete na internátní školu?“

Alicia si omotávala vlasy kolem prstů. „Já… ach, bože. Nemluví se mi o tom nejlíp.“

Vyčkávali jsme.

204

„Víte, tenkrát mi bylo najednou třicet,“ řekla nakonec. „A došlo mi, že nejsem spokojená s tím, co jsem. Dělala jsem servírku v jedné kavárně ve městě, když byla Jamie ve škole, ale vlastně se to ani nevyplácelo, s jízdným za autobus, a neměla jsem žádné vzdělání, tak jsem žádnou jinou práci nesehnala… Došlo mi, že nechci strávit celý život takhle. Chtěla jsem něco lepšího, pro sebe i pro Jamii. Já… ach, v mnoha ohledech jsem byla sama ještě dítě. Nikdy jsem nedostala příležitost dospět. A já chtěla dospět.“

„A kvůli tomu,“ řekla Cassie, „jste potřebovala trochu času pro sebe?“

„Ano. Přesně. Vy mi rozumíte.“ Vděčně stiskla Cassii ruku.

„Chtěla jsem pořádnou práci, abych nemusela být závislá na rodičích, ale nevěděla jsem jakou. Potřebovala jsem čas na rozmyšlenou.

A věděla jsem, že potom budu pravděpodobně muset studovat a nemohla jsem Jamii prostě nechávat celou tu dobu samotnou…

Kdybych měla manžela nebo rodinu, bylo by to něco jiného. Měla jsem pár kamarádek, ale nemohla jsem po nich chtít, aby…“

Namotávala si vlasy na prsty stále víc natěsno. „To dává smysl,“

řekla Cassie věcně. „Takže jste Jamii řekla, že jste se rozhodla…“

„No, poprvé jsem jí to řekla v květnu, když jsem byla už

rozhodnutá. Ale moc jsem u ní nepochodila. Pokoušela jsem se jí to vysvětlit a vzala ji do Dublinu, abych jí tu školu ukázala, ale bylo to ještě horší. Nelíbilo se jí tam. Říkala, že holky jsou tam pitomé a nemluví o ničem jiném než o klucích a oblečení. Jamie byla tak trochu z divokých vajec, víte, v jednom kuse byla venku, v lese.

Představa, že bude zavřená v nějaké škole ve městě a bude muset dělat to, co ostatní, jí byla odporná. A nechtěla opustit svoje nejlepší kamarády. Byli si s Adamem a Peterem hodně blízcí s tím klukem, co se ztratil spolu s ní, víte?“ Potlačil jsem nutkání skrýt obličej za zápisník.

„Tak jste se hádaly.“

„Pane na nebi, to tedy ano. No, vlastně to bylo spíš vydírání než

hádka. Jamie, Peter a Adam se absolutně vzbouřili. Týdny úplně ignorovali celý svět dospělých s námi, rodiči, nemluvili, ani se na nás nepodívali, ve vyučování nemluvili, před každou domácí úlohou měla Jamie napsáno ‚Neposílejte mě pryč’…“

205

Měla pravdu byla to vzpoura. NECHTE JAMII TADY, napsané červeným hůlkovým písmem na čtverečkovaném papíře. Matka, jak mi bezradně promlouvá do duše, já jak sedím se zkříženýma nohama beze slova na pohovce, okusuji si kůži kolem nehtů na ruce a v břiše se mi to všechno zmítá rozčilením a hrůzou nad vlastní odvahou. Ale vyhráli jsme, pomyslel jsem si ve zmatku, nakonec jsme vyhráli výskání a vzájemné tleskání dlaní o dlaň nahoře na zdi tvrze, plechovky coly pozvednuté k triumfálnímu přípitku „Ale trvala jste na svém,“ řekla Cassie.

„No, ne tak úplně. Nakonec mě zlomili. Víte, bylo to strašně těžké… celé městečko o tom mluvilo a Jamie to podávala tak, jako bych ji posílala do nějakého dickensovského sirotčince. Nevěděla jsem, co dělat… Nakonec jsem řekla: ‚Tak já si to ještě rozmyslím.’

Pověděla jsem jim, ať se tím netrápí, že něco vymyslíme, a oni s tím stávkováním přestali. Vlastně jsem myslela, že to o rok odložím, ale rodiče mi nabídli, že budou za Jamii platit školné, a já neměla tušení, jestli si to za rok třeba nerozmyslí. Vím, že vypadám jako strašná matka, ale já si opravdu myslela…“

„Vůbec ne,“ řekla Cassie. Automaticky jsem zavrtěl hlavou.

„Takže když jste pak Jamii pověděla, že tam nakonec stejně půjde…“

„Ach, bože,…“ Alicia propletla ruce do sebe. „Hrozně ji to vzalo.

Říkala, že jsem jí lhala. Ale já jí nelhala, víte, vážně ne… A potom naštvaně utekla za těmi dvěma a mě napadlo: ‚Ježíšikriste, teď s námi zase přestanou mluvit, ale ten jeden dva týdny to vydržím.’ Čekala jsem s tím na poslední chvíli, víte, abych jí nekazila prázdniny.

A potom, když se nevrátila domů, jsem si myslela…“

„Myslela jste si, že utekla z domova,“ dokončila Cassie ohleduplně za ni. Alicia přikývla. „Myslíte si pořád, že mohla opravdu utéct?“

„Ne. Já nevím. Jeden den si myslím něco a druhý den zase… Ale, víte, nechala tu svoji pokladničku tu by si přece jinak vzala s sebou, ne? A Adama přece pak našli v lese. A kdyby utekli, pak by se přece už dávno… už by se…“

Zprudka odvrátila tvář a zakryla si ji rukou. „Když vás napadlo, že možná z domova neutekla,“ ozvala se Cassie, „co vám blesklo hlavou jako první?“

Alicia zopakovala svoje dechové cvičení a složila ruce úzkostlivě do klína. „Napadlo mě, že si ji její otec možná… Doufala jsem, že ji 206

unesl. Se svou manželkou nemohli mít děti, víte, tak jsem si myslela, že třeba… Ale ti z kriminálky to prověřili a řekli, že ne.“

„Jinými slovy,“ navázala Cassie, „jste neměla důvod se domnívat, že by jí někdo mohl chtít ublížit. Nikoho se nebála, nic ji v posledních týdnech nerozčílilo.“

„Ani ne, to ne. I když jeden den, pár týdnů předtím, přiběhla z venku dřív, vypadala trochu zaraženě a celý večer byla hrozně zamlklá. Zeptala jsem se jí, jestli se něco nestalo, jestli jí někdo něco neudělal, ale odpověděla, že ne.“

V hlavě mi vyskočilo cosi temného přišel jsem domů brzy, Ne, mami, všechno v pořádku –, ale bylo to příliš hluboko, abych to dokázal zachytit. „Pověděla jsem to těm z kriminálky,“ pokračovala Alicia, „ale vlastně na tom neměli co prověřit, že? A, koneckonců, nemuselo to nic znamenat. Třeba se s klukama jenom trochu pohádala.

Asi jsem měla být schopná poznat, jestli to bylo něco vážného, nebo ne… Ale Jamie byla dost uzavřené dítě, moc se mi nesvěřovala. U ní člověk nikdy nevěděl.“

Cassie přikývla. „Dvanáct let, to je složitý věk.“

„Ano, to je, to máte pravdu. V tom to právě bylo, víte? Já si asi neuvědomila, že už je dost stará na to, aby… no, aby měla vlastní názor. Ale s Peterem a Adamem… vyrůstali spolu úplně od malička.

Myslím, že si nedokázali představit, že by mohli být jeden bez druhého.“

Přepadl mě záchvat čirého vzteku. Mělo to bejt všechno jinak, napadlo mě. Je to celý na hovno. Správně jsem měl teď sedět někde na zahradě v téhle ulici, bos, se skleničkou v ruce, a vykládat si s Peterem a Jamii o tom, co bylo dneska v práci. Dosud nikdy jsem na to nepomyslel a teď mě to skoro vyrazilo dech o co všechno jsme byli připraveni. Správně jsme se spolu měli celé noci učit a stresovat se před závěrečnými zkouškami, Peter a já jsme se měli hádat, kdo z nás vezme Jamii na školní ples, a dobírat si ji, jak v těch šatech vypadá hrozně. Správně jsme spolu měli nocí vrávorat ze studentských večírků a přitom si prozpěvovat, chechtat se a vyvádět. Mohli jsme spolu bydlet, procestovat celou Evropu vlakem na studentskou slevu, prožít spolu ruku v ruce všechny módní úlety a mizerně placené fleky a dramatické milostné zápletky. Dva z nás by už teď mohli mít po svatbě a ten zbylý mohl jít jejich dětem za kmot ra. O tohle všechno 207

jsem byl oloupen. Sklonil jsem hlavu nad zápisník, aby mi Alicia Rowanová a Cassie neviděly do tváře.

„Pořád nechávám její pokoj tak, jak byl, když odešla,“ řekla Alicia „Pro jistotu vím, že je to hloupost, samozřejmě že to vím, ale kdyby se přece jenom vrátila, chtěla bych, aby měla pocit… Nechcete se tam podívat? Třeba byste… ti před vámi mohli něco přehlédnout…“

Vzpomínka na Jamiin pokoj mi probleskla přímo před očima bílé zdi s plakáty koní, rozevláté žluté záclony, lapač zlých snů zavěšený nad postelí a bylo mi jasné, že už mám dost. „Já počkám v autě,“ řekl jsem. Cassie na mě chápavě pohlédla. „Děkujeme za váš čas, paní Rowanová.“

Vymotal jsem se k autu a uvnitř položil hlavu na volant, dokud se mi před očima ten opar nerozplynul. Když jsem vzhlédl, nahoře se cosi žlutě zatřepotalo. Mezi záclonami jsem rozeznal blonďatou hlavu a zaplavil mě adrenalin; to však jenom Alicia Rowanová natáčela vázu s květinami na okenní římse, aby zachytily poslední zbytky šedivého, odpoledního světla.

„Ten pokoj je strašidelnej,“ řekla Cassie, když jsme vyjeli z městečka a proplétali se úzkými křivolakými okreskami. „Na posteli pyžamo a na podlaze otevřená nějaká stará brožovaná knížka. Ale nic, co by mě trklo. To jsi byl ty, na té fotce nad krbem?“

„Pravděpodobně,“ odpověděl jsem. Pořád jsem se ještě cítil pod psa; poslední věc, po které jsem toužil, bylo rozebírat výzdobu Alicie Rowanové.

„Co to říkala o tom, že Jamie přišla jeden den naštvaná? Pamatuješ si, o co šlo?“

„Cassie, už jsem ti to říkal stokrát. Takže ještě jednou, naposled: pamatuju si akorát velký hovno. Pokud jde o mě, život začal, když mi bylo dvanáct a půl, na trajektu do Anglie. Jasný?“

„Ježíši, Ryane. Akorát jsem se ptala.“

„Tak teďka už to konečně víš,“ řekl jsem a zařadil vyšší rychlost.

Cassie spráskla ruce, naladila v rádiu něco hlasitého a přestala si mě všímat.

208

Po pár mílích jsem sundal ruku z volantu a rozcuchal Cassii vlasy.

„Jdi do hajzlu, kreténe,“ řekla bez známky vzteku.

S úlevou jsem se zašklebil a zatahal ji za vlasy. Plácla mě po ruce.

„Hele, Cass,“ řekl jsem, „chci se tě na něco zeptat.“

Podezíravě se na mě podívala.

„Myslíš si, že ty dva případy spolu souvisí, nebo ne? Kdyby sis měla tipnout.“

Cassie nad tím dlouho přemýšlela, hleděla z okna na křoviska a na šedivé nebe, na ženoucí se mračna. „Já nevím, Robe,“ řekla nakonec.

„Spousta věcí nesedí. Katy ležela na místě, kde ji hnedka mohl někdo objevit, zatímco… To je velkej rozdíl, z psychologickýho hlediska. Ale je možný, že ho poprvý hryzalo svědomí a řekl si, že třeba bude mít menší výčitky, když tentokrát rodiče dostanou tělo zpátky. A Sam má pravdu jaká je pravděpodobnost, že v takový díře budou hnedka dva vrazi vysazený na děti? Kdybych si měla vsadit… vážně nevím.“

Šlápl jsem zprudka na brzdy. Myslím, že jsme oba s Cassií zaječeli. Přímo před autem něco vystřelilo přes silnici něco tmavého a nízkého, vlnícího se jako lasička nebo hranostaj, ale daleko většího a zmizelo to v hustých křovinách na druhé straně silnice.

Vymrštilo nás to dopředu na úzkou okresku jsem jel až příliš rychle –, ale jelikož Cassie je posedlá bezpečnostními pásy, které tenkrát mohly zachránit život jejím rodičům, byli jsme oba připoutaní.

Auto se zastavilo napříč přes silnici, jedno kolo jen pár centimetrů od příkopu. Seděli jsme s Cassií mlčky, jako omráčení. V rádiu stále dokola potřeštěně juchala nějaká dívčí kapela.

„Robe?“ zeptala se Cassie po minutě bez dechu. „Jseš v pořádku?“

Stále jsem křečovitě svíral volant. „Co to sakra bylo?“

„Co?“ Oči měla dokořán a vyjevené.

„To zvíře,“ řekl jsem. „Co to bylo?“

Cassie na mě hleděla s jakýmsi novým výrazem v očích, který mě vyděsil skoro stejně jako ten tvor. „Já žádný zvíře neviděla.“

„Přeběhlo to přímo přes silnici. Nemohla jsi to přehlídnout.

Koukala ses přece tím směrem.“

„No jo,“ řekla po chvíli, která mi připadala nekonečně dlouhá. „No jo, vlastně jo. Možná liška?“

209

Sam objevil novináře, kterého hledal, během několika hodin Michael Kiely, šedesát dva let, po nijak zvlášť oslnivé kariéře v částečném důchodu. Jistý vrchol zažil v osmdesátých letech, když vyčmuchal, že jistý ministr má na výplatní pásce jako „konzultanty“ devět členů rodiny ovšem do těchto závratných výšin se už znovu nikdy nepropracoval. V roce 2000, když byla ohlášena stavba dálnice, napsal Kiely sarkastický článek o tom, že už nyní splnila svůj hlavní účel to ráno byla v Irsku hromada spokojených stavebních developerů. Kromě nadneseně znějícího dvousloupkového dopisu od ministra životního prostředí, v němž stálo, že tahle dálnice přinese lidem dokonalé blaho, na něj žádný další článek nenavazoval.

Samovi však trvalo několik dnů, než Kielyho ke schůzce přemluvil při první zmínce o Knocknaree na něj Kiely zařval: „Máte mě za blázna, váženej?“ a zavěsil. Když konečně svolil, bylo to pod podmínkou, že se s ním nebude ukazovat nikde ve městě. Nechal ho trmácet se až do jedné okázale levné putyky kdesi na vzdáleném konci Phoenix Parku: „Tam bude bezpečnějc, váženej, daleko bezpečnějc.“

Měl orlí nos a bílou hřívu, rafinovaně rozcuchanou jakoby větrem „jako nějakej básník“, řekl Sam nejistě ten den u večeře. Sam mu objednal Bailey’s a brandy („Dobrotivej bože,“ vypadlo ze mě už

tak do mě večeře moc nelezla; „Fíha,“ hvízdla Cassie a upřela zkoumavý pohled na polici s alkoholem) a snažil se stočit řeč na dálnici, ale Kiely byl jako na trní, zvedl ruku a přitom bolestivě zakmital víčky. „Potišejc, váženej, jenom potišejc… Jasně, smrdí to, o tom není pochyb. Jenže někdo jména po mně nechtějte někdo mě nechal z týhle kauzy odvolat ještě dřív, než vůbec vypukla. Z právních důvodů, tvrdili, prej nemám žádný důkazy… Houbelec. Kecy. Bylo to čistě a odporně osobní. Tohle město, váženej, tohle mizerný starý město má paměť dlouhou.“

Po druhé rundě ale už trochu rozvázal a začalo mu to mluvit.

„Někdo by moh říct,“ naklonil se ze své židle k Samovi a zeširoka gestikuloval, „někdo by moh říct, že od první chvíle to tam bylo prokletý. Na začátku spousta keců o tom, jak se to tam bude rozrůstat, a pak jakmile se prodaly všechny ty baráky z tý jediný výstavby –, bylo ticho po pěšině. Prej že rozpočet neumožňuje stavět dál. Někdo by moh říct, váženej, že jedinej smysl těch keců byl ten, aby se ty 210

baráky prodaly za daleko víc, než by jeden čekal v naprostým zapadákově. Někdo, ale ne já, to dá rozum. Já nemám žádný důkazy.“

Dopil a zadumaně zíral na prázdnou skleničku. „Já říkám akorát to, že na tom místě to smrdělo od samýho začátku. Máte ponětí, že počet pracovních a smrtelnejch úrazů na tý stavbě byl skoro třikrát vyšší, než

kolik dělá celonárodní průměr? Věřil byste, váženej, že nějaký místo může mít svoji vlastní vůli že se vzbouří, tak říkajíc, proti lidský zkaženosti?“

„Ať už o Knocknaree plácá, kdo chce co chce,“ vpadl jsem Samovi do vyprávění, „tak to určitě nebylo Knocknaree, kdo přetáhl Katy Devlinový přes hlavu igelitovej pytel.“ Byl jsem rád, že Kielyho dostal na starost Sam a ne já. Za normálních okolností považuju podobné absurdity za zábavné, ale ten týden jsem se cítil tak mizerně, že bych pravděpodobně toho chlapa kopl do holeně.

„Cos mu na to řekl?“ zeptala se Sama Cassie.

„Řekl jsem jo, jasně,“ odpověděl klidně a snažil se navinout na vidličku špagety. „Řekl bych jasně, i kdyby se mě zeptal, jestli věřím na zelený pidimužíky.“

Kiely v tichosti vypil svoji třetí rundu Sam si později ještě užil, když se snažil nechat si tenhle účet proplatit a brada mu poklesla na prsa. Nakonec se nasoukal do kabátu, potřásl Samovi rukou, dlouze, vášnivě mu ji stiskl a zamumlal: „Ne abyste na to koukal, dokud nebudete někde v suchu,“ a než vykráčel z hospody, vtiskl Samovi do dlaně smotaný papírek.

„Parchant mizernej,“ řekl Sam, když hrabal v peněžence. „Podle mě byl vděčnej, že je někdo po dlouhý době zas ochotnej ho poslouchat. V tomhle stavu by mohl klidně vytrubovat ze střechy, co by chtěl a nikdo by mu nevěřil ani slovo.“ Vytáhl z peněženky cosi maličkého a stříbrného, uchopil to opatrně dvěma prsty a podal to Cassii. Odložil jsem vidličku a naklonil se jí přes rameno.

Byl to kousek stříbrného papírku, jaký vytáhnete po otevření z krabičky cigaret, stočený do úhledné ruličky. Cassie ji rozmotala. Na zadní straně bylo napsáno kostrbatě, rozmazaným černým fixem: „Dynamo Kenneth McClintock. Futura Terence Andrews. Global Jeffrey Barnes & Conor Roche.“

„Jseš si jistej, že je spolehlivej?“ zeptal jsem se.

211

„Šplouchá mu na maják,“ odpověděl Sam, „ale je to dobrej novinář, nebo teda byl. Řekl bych, že by mi to nedal, kdyby to nevěděl určitě.“

Cassie přejela ten kousek papíru konečkem prstu. „Jestli to bude souhlasit, tak je to doteď naše nejlepší stopa. Dobrá práce, Same.“

„Víte, sedl rovnou do auta,“ řekl Sam mírně ustaraně. „Nevěděl jsem, jestli ho mám nechat řídit, po tom, co vypil, jenže… možná ho budu ještě potřebovat; nechtěl jsem si ho naštvat. Říkám si, neměl bych mu zavolat, jestli dojel v pořádku?“

Druhý den byl pátek, dva a půl týdne od začátku vyšetřování, a O’Kelly si nás v podvečer zavolal do kanceláře. Venku zima zalézala pod nehty, ale velkými okny proudilo do vyšetřovací místnosti slunce a bylo tam tak teplo, že byste skoro uvěřili, že je pořád léto. Sam seděl u sebe v rohu, polohlasem vyřizoval nějaké telefonáty a mezi nimi si něco zapisoval; Cassie kohosi prověřovala na počítači; já jsem si s hrstkou asistentů zrovna udělal přestávku na kafe a rozdávali jsme si hrnky. V místnosti vládl soustředěný, čilý ruch jako ve školní třídě.

O’Kelly strčil hlavu do dveří, nacpal si do pusy palec s ukazovákem a pronikavě hvízdl; když ruch ustal, řekl: „Ryan, Maddoxová, O’Neill,“ ukázal palcem přes rameno a zabouchl za sebou dveře.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak na sebe asistenti pokradmu zvedají obočí. Tohle jsme čekali už několik dní, nebo alespoň já. Přehrával jsem si tu scénu v hlavě během jízdy do práce, ve sprše, dokonce i ve spánku a probouzel se uprostřed pokusů o naši obhajobu. „Kravata,“

řekl jsem Samovi a naznačil rukou; popotahuje si bezděky vždycky, když se soustředí, uzel na stranu.

Cassie si rychle lokla kafe a vydechla. „Tak jo,“ řekla. „Jdeme.“

Asistenti se vrátili ke své práci, ale když jsme vycházeli z místnosti a kráčeli chodbou, stále ještě jsem cítil jejich pohledy.

„Takže,“ vypadlo z O’Kellyho, jakmile jsme dorazili do jeho kanceláře. Seděl už za svým stolem a pohrával si s jakousi příšernou pochromovanou úřednickou hračkou, která tu přežila z osmdesátých let. „Jak pokračuje operace Jakžesetojmenuje?“

Nikdo z nás se neposadil. Vylíčili jsme mu podrobně, co všechno jsme udělali pro to, abychom našli vraha Katy Devlinové, a proč se to 212

dosud nepodařilo. Mluvili jsme příliš rychle a příliš dlouho, opakovali jsme se, zabíhali do podrobností, které už znal všichni jsme cítili, co přijde, a nikdo z nás to nechtěl slyšet.

„To zní, jako byste měli všechny mety obsazený,“ řekl O’Kelly, když jsme konečně zmlkli. Pořád si ještě pohrával s tou hroznou hračkou, klap, klap, klap… „Hlavního podezřelýho máte?“

„Vypadá to na rodiče,“ odpověděl jsem. „Jeden nebo druhej.“

„Což znamená, že ani na jednoho nemáte nic hmatatelnýho.“

„Pořád ještě vyšetřujeme, pane,“ řekla Cassie.

„A já mám čtyři kandidáty na ty výhrůžný telefonáty,“ ozval se Sam.

O’Kelly vzhlédl. „Četl jsem ty vaše zprávy. Dejte si majzla, kam šlapete.“

„Ano, pane.“

„Skvělý,“ řekl O’Kelly a konečně ten pochromovaný krám odložil.

„Tak jen tak dál. K tomu ale nepotřebujete pětatřicet asistentů.“

I když jsem to čekal, byla to pro mě rána. Asistenti mi sice celou tu dobu lezli na nervy, ale přesto jejich odvolání jsem bral jako nezvratný první krok přiznání porážky. Znamenalo to, že ještě pár týdnů a O’Kelly nám zase začne házet na krk služby, nové případy a z operace Vestálka se stane bokovka, na které budeme dělat jenom ve zbytcích volného času; a potom už jen pár měsíců a Katy bude odsunuta do sklepa, do prachu, mezi lepenkové krabice, odkud ji budeme každý rok či dva vytahovat, pokud kápneme na solidní novou stopu. RTÉ o ní natočí nějaký kýčovitý dokument s komentářem pronášeným se zatajeným dechem a s hrůzostrašnou hudbou pod závěrečnými titulky, aby bylo jasné, že případ zůstal nevyřešený.

Napadlo mě, jestlipak si Kiernan a McCabe v téhle kanceláři vyslechli ta samá slova, pravděpodobně od někoho, kdo si pohrával s tou samou debilní hračkou.

O’Kelly vycítil z našeho mlčení nesouhlas. „Copak?“ řekl.

Dali jsme do toho všechno, naše nejnaléhavější, nejvýřečnější připravované projevy, ale ještě jsem ani nedomluvil a bylo mi jasné, že je to k ničemu. Většinu toho, co jsem říkal, jsem radši rovnou zapomněl; vím, že ke konci už jsem vyloženě blábolil. „Pane, od začátku jsme přece věděli, že tenhle případ nebude rychlovka,“

213

zakončil jsem svůj proslov. „Ale blížíme se k cíli, kousek po kousku.

Opravdu si myslím, že by byla chyba to teď vzdávat.“

„Vzdávat?“ volal O’Kelly pobouřeně. „Kdo tady říká něco o tom, že to vzdáváme? Vzdáváme leda tak kulový. Akorát zeštíhlujem, to je celý.“

Nikdo neodpovídal. Naklonil se kupředu a sepjal prsty na stole k sobě. „Lidi,“ řekl smírněji, „tohle je jednoduchej rozbor nákladů a výnosů. Dal jsem vám ty nejlepší asistenty. Kolik lidí vám zbývá vyslechnout?“

Ticho.

„A kolik bylo dneska telefonátů na pohotovostní lince?“

„Pět,“ řekla Cassie po chvíli. „Zatím.“

„Kouká z některýho něco?“

„Pravděpodobně ne.“

„Tak vidíte.“ O’Kelly dal ruce od sebe. „Ryane, sám jste říkal, že tenhle případ není rychlovka. A já vám říkám přesně to samý jsou rychlý případy a pomalý případy a tenhle potřebuje čas. Jenže prozatím tady máme tři nový vraždy, v severním Dublinu zuří hotová drogová válka a mně ze všech stran vyzvánějí lidi, kteří chtějí vědět, kam se poděli všichni asistenti v Dublinu. Rozumíte, co tím chci říct?“

Rozuměl jsem, až moc dobře. I když mám proti O’Kellymu spoustu výhrad, jedno mu musím nechat naprostá většina nadřízených by nám s Cassií ten případ sebrala už na samém začátku.

Irsko je stále v podstatě maloměsto; obvykle je pachatel poměrně jasný od prvního okamžiku a většinu času a úsilí nám nezabere jeho hledání, ale shromažďování dostatku důkazů. Během prvních několika dní, kdy začínalo být jasné, že operace Vestálka bude výjimka, nadto ostře sledovaná, musel mít O’Kelly svrbění poslat nás zpátky k těm fakanům ze stanoviště taxíků a předat to Costellovi nebo jinému z veteránů.

Vcelku sám sebe nepovažuju za bůhvíjak naivního, ale to, že to neudělal, jsem připisoval jisté zarputilé, nevraživé loajalitě ne vůči nám osobně, ale vůči nám jako členům jeho oddělení. Ta představa se mi líbila. Jenže teď jsem si říkal, jestli za tím snad nebylo ještě něco jiného jestli mu nějaký jeho šestý smysl starého lišáka už na samém počátku neprozradil, že tenhle případ je zabitý.

„Nechte si jednoho nebo dva,“ řekl O’Kelly velkodušně. „Pro pohotovostní linku a pochůzky a tak. Koho chcete?“

214

„Sweeneyho a O’Gormana,“ odpověděl jsem. Znal jsem je už

všechny poměrně dobře podle jmen, ale v tom okamžiku to byli jediní dva, které jsem si vybavil.

„Běžte domů,“ řekl O’Kelly. „Vemte si volnej víkend. Zaskočte na pivko, prospěte se trochu Ryane, máte oči jak díry vychcaný do sněhu. Užijte si trochu se svojí holkou, nebo s kým chcete. Vraťte se v pondělí a začnete nanovo.“

Venku na chodbě jsme jeden na druhého ani nepohlédli. Nikdo se neměl k návratu do vyšetřovací místnosti. Cassie se opřela o zeď a špičkou boty šoupala o koberec.

„Má pravdu, svým způsobem,“ řekl Sam nakonec. „Takhle to bude lepší, fakt.“

„Nech toho, Same,“ řekl jsem. „Nech toho.“

„Co je?“ zeptal se Sam rozpačitě. „Čeho mám nechat?“ Díval jsem se stranou.

„Tady jde o tu podstatu,“ skočila do toho Cassie. „S tímhle případem bychom na suchu bejt neměli. Máme tělo, zbraň… Už jsme dávno měli někoho mít.“

„No,“ řekl jsem, „já vím, co udělám já. Najdu tu nejbližší aspoň trochu solidní hospodu a zliju se domrtva. Přidá se někdo?“

Nakonec

jsme

šli

k Doyleovi nepříjemně

hlasitá

hudba

z osmdesátých let a příliš málo stolů, u baru se tlačili chlápci v oblecích se studenty. Nikdo z nás neměl chuť jít do policejní hospody, kde by se nás každý, koho bychom tam potkali, nevyhnutelně vyptával na to, jak pokračuje operace Vestálka. Zhruba při třetí rundě, když jsem šel z hajzlíku, strčil jsem do lokte jedné dívce, která nás oba polila. Byla to její chyba smála se něčemu, co řekla jedna z jejích kamarádek, a zaklonila se tak, že do mě přímo vrazila –, ale byla mimořádně pěkná, takový ten drobný, éterický typ, který mě vždycky přitahoval, a když jsme se navzájem omlouvali a porovnávali utrpěné škody, věnovala mi pohled tak něžný a vděčný, že jsem jí koupil nové pití a zapředl s ní hovor.

215

Jmenovala se Anna a studovala dějiny umění; na ramena jí stékal hotový vodopád světlých vlasů, který mi připomínal teplé pláže, na sobě měla takovou tu nadýchanou bílou bavlněnou sukni a její pas bych klidně mohl obepnout oběma dlaněmi. Řekl jsem jí, že jsem profesor literatury z jedné univerzity v Anglii, který sem přijel psát vědeckou práci o Bramu Stokerovi. Cucala okraj své skleničky, smála se mým vtipům a odhalovala drobné bílé zoubky s půvabným předkusem.

Za ní se na mě se zvednutým obočím křenil Sam a Cassie na mě dělala dychtivé psí pohledy s vyplazeným jazykem, ale bylo mi to fuk.

Neměl jsem ženskou už absurdně dlouhou dobu a zoufale jsem toužil s touhle holkou odejít, proplížit se s hihňáním do nějakého studentského bytu se zdmi polepenými plakáty s uměleckými reprodukcemi, ovíjet si kolem prstů ty fantastické kadeře, nechat svou mysl rozplývat se do prázdna, celou noc a větší část zítřka ležet ve sladkém bezpečí její postele a nemuset vůbec myslet ani na jeden z těch podělaných případů. Položil jsem Anně ruku na rameno, abych ji odsunul z cesty chlapíkovi, který nejistě vrávoral se čtyřmi pivy, a za jejími zády ukázal Cassii a Samovi prostředník.

Procházející lidé nás k sobě tiskli blíž a blíž. Už jsme opustili téma našich studií přál jsem si, abych toho o Bramu Stokerovi věděl víc a přešli na Aranské ostrovy (Anna tam strávila s partou kamarádek minulé léto; přírodní krásy; potěšení z útěku před městským životem se vší jeho povrchností), a zrovna když mě vzala za zápěstí, aby mi dodala odvahu, odpojil se od ječící skupinky jeden z jejích přátel a přistoupil k ní.

„Všechno v pořádku, Anno?“ zeptal se zlověstně, položil jí ruku kolem pasu a pohlédl na mě s výrazem býka v aréně.

Anna na mě obrátila oči v sloup a spiklenecky se maličko usmála tak, aby to neviděl. „Všechno v pořádku, Cilliane,“ řekla. Nemyslím, že to byl její přítel v žádném případě se nechovala jako zadaná –, ale pokud nebyl, pak se jím evidentně stát chtěl. Byl to statný, pohledný chlapík; očividně už měl něco vypito a po ničem jiném tolik netoužil jako jít si to se mnou vyřídit ven.

Na chvíli jsem o tom dokonce zauvažoval. Slyšel jsi dámu, hochu, takže mazej hezky zpátky ke svým kamarádíčkům… Podíval jsem se na Sama a Cassii už si mě nevšímali a byli hluboko zabraní do nějakého 216

vážného rozhovoru, hlavy u sebe, aby se přes ten rámus slyšeli, a Sam cosi znázorňoval na stole prstem. Najednou se mi udělalo na nic jak ze mě a z mého profesorského alter ega, tak z Anny, z toho, co to tu se mnou hrála za hru, i z toho jejího Cilliana. „Měl bych se vrátit ke své přítelkyni,“ řekl jsem, „omlouvám se za to vylitý pití,“ a otočil se zády k překvapenému růžovému „ó“ jejích rtů a zaraženému bojovnému výrazu, planoucímu v Cillianových očích.

Když jsem si sedal, na okamžik jsem ovinul ruku Cassii kolem ramen, až se na mě podezíravě podívala. „Dostal jsi košem?“ zeptal se Sam.

„Kdepak,“ řekla Cassie. „Sázím, že si to rozmyslel a řekl jí, že má přítelkyni. Jinak by mě tak neosahával. Až na mě s tímhle vyrukuješ příště, Ryane, tak dám tady Samovi francouzáka, abys dostal od kámošů té své slečinky co proto, že jí motáš hlavu.“

„Senzace,“ rozzářil se Sam. „Tuhle hru beru.“

Po zavíračce jsme šli s Cassií k ní. Sam zamířil domů, byl pátek a nemuseli jsme na druhý den vstávat; vypadalo to, že nebude důvod dělat nic jiného, než polehávat na pohovce, popíjet, příležitostně vyměnit cédéčko a nechávat oheň dohořívat do šeptavého žáru.

„Hele,“ řekla Cassie líně, když lovila ze své sklenice kostku ledu, aby si ji položila na jazyk, „zapomínali jsme na to, že děti uvažujou jinak.“

„Jak to myslíš?“ Mluvili jsme o Shakespearovi, o něčem, co souviselo s elfy ve Snu noci svatojánské, a já byl stále myšlenkami tam. Měl jsem pocit, že teď přijde s nějakou pozdně noční analogií mezi tím, jak dnes uvažují děti, a tím, jak uvažovali lidi v šestnáctém století, a už jsem si připravoval protiargumenty.

„Pořád přemýšlíme, jak ji dostal na to místo, kde ji zabil… nech toho a poslouchej.“ Kopal jsem ji do nohy a kňučel: „Zavři zobák, jsem mimo službu, stejně tě neslyším, bla bla bla…“ Hlava mi brněla vodkou a pozdní hodinou a došel jsem k závěru, že už mám toho frustrujícího, zamotaného, úporného případu plné zuby. Chtělo se mi ještě povídat si o Shakespearovi nebo třeba hrát karty. „Když mi bylo jedenáct, obtěžoval mě jeden chlap,“ řekla Cassie.

217

Přestal jsem kopat, zvedl jsem hlavu a podíval se na ni. „Cože?“

zpozorněl jsem a znělo to až poněkud příliš starostlivě. Tohle, napadlo mě, tohle je tedy ta Cassiina tajná, zamčená komnata a ona se mě konečně chystá do ní pustit.

Pobaveně na mě pohlédla. „Ne, vlastně mi nic neudělal. O nic nešlo.“

„Aha,“ cítil jsem se hloupě a nevysvětlitelně i trochu zklamaně.

„A co se teda stalo?“

„Na škole tenkrát byla ta kuličková mánie všichni hráli v jednom kuse, o polední přestávce, po škole. Každej nosil kuličky v igelitovým pytlíku a bylo strašně důležitý, kolik jsi jich měl. No a ten den jsem byla po škole…“

„Ty? Jsem šokován.“ Převalil jsem se a nahmatal svoji sklenku.

Nebyl jsem si jistý, kam ta historka bude směřovat.

„Jdi do hajzlu. Ty jeden předsedo třídy. Každopádně, když jsem ten den odcházela, tak z malý boudy u školy vyšel nějakej zaměstnanec ne učitel, ale školník nebo údržbář nebo tak něco a říká: ‚Chtěla bys kuličky? Pojď sem, nějaký ti dám.’ Byl starej, možná šedesát, bílý vlasy a velkej knír. A tak jsem chvilku přešlapovala u dveří a pak šla dovnitř.“

„Panebože, Cass. Ty jedno trdlo pitomý,“ řekl jsem. Usrkl jsem ze sklenky, odložil ji, vzal její nohy na klín a začal je masírovat.

„Říkám ti, nic se nestalo. Šel za mnou a vzal mě pod rameny, jako by mě chtěl zvednout, jenže potom mi začal hrabat na knoflíky od košile. Povídám mu: ‚Co to děláte?’ a on na to: ‚Mám ty kuličky tam nahoře na polici. Vyzvednu tě a ty si je tam vezmeš.’ Věděla jsem, že tady něco nehraje, i když jsem netušila co, a tak jsem se vykroutila a řekla: ‚Já žádný kuličky nechci,’ a metla jsem domů.“

„Měla jsi kliku,“ řekl jsem. Měla štíhlá, klenutá chodidla; i přes tlusté, měkké ponožky, které doma nosila, jsem cítil, jak mi pod palci hrají šlachy a drobné kůstky. Představil jsem si ji v jedenácti, samá ruka, samá noha, okousané nehty a vážné, hnědé oči.

„Jo, to měla. Bůhví, co se mohlo stát.“

„Řekla jsi o tom někomu?“ Chtěl jsem o té historce vědět víc; chtěl jsem z ní vydolovat nějaké srdcervoucí odhalení, nějaké strašné, ohavné tajemství.

218

„Ne. Bylo mi to celý až příliš odporný a stejně jsem nevěděla, co říct. O to právě jde mě vůbec ani nenapadlo, že to má něco společnýho se sexem. O sexu jsem věděla, s kámoškama jsme o něm mluvily v jednom kuse, a taky jsem věděla, že tu něco nehraje, věděla jsem, že se mi snaží rozepnout košili, ale nebyla jsem schopná si to dát dohromady. O pár let později, když mi bylo tak osmnáct, jsem si na to vzpomněla viděla jsem děti, jak hrajou kuličky, nebo tak něco a najednou mi to docvaklo: Panebože, ten chlap mě chtěl obtěžovat!“

„A co to má společnýho s Katy Devlinovou?“ zeptal jsem se.

„Dětem nedocházejí věci tak jako dospělým,“ odpověděla Cassie.

„Dej mi sem nohy, projedu ti je.“

„Ani náhodou. Copak nevidíš ty pachový vlny, co se mi šíří od ponožek?“

„Panebože, ty jseš hnusnej. To si je neměníš, nebo co?“

„Až když drží přilepený na zdi. Podle staromládenecký tradice.“

„To není tradice, ale evoluce naruby.“

„Tak pokračuj,“ řekl jsem, natáhl nohy a strčil jí je pod nos.

„Tak to ne. Sežeň si přítelkyni.“

„O čem to zase meleš?“

„Přítelkyně nemají, co remcat, když máš na ponožkách hermelín.

Kamarádky můžou.“ Přesto si ale protřepala ruce s rutinou profesionála a chopila se mé nohy. „Navíc bys snad tolik neprudil, kdybys měl víc zdravýho pohybu.“

„Ty máš sama, co povídat,“ řekl jsem, ale zároveň si uvědomil, že nemám vůbec představu o tom, kolik zdravého pohybu má Cassie.

Byla tu jistá téměř vážná známost, než jsme se poznali, jakýsi Aidan, právník, ale ten tak nějak zmizel ze scény přibližně v době, kdy přišla na drogové; při práci policejního agenta si člověk jen málokdy udrží vztah. Samozřejmě že bych věděl, kdyby od té doby měla přítele, a také doufám, že bych věděl, kdyby i jenom s někým chodila, ať už to znamená co chce, ale jinak jsem neměl nejmenší představu. Vždycky jsem si myslel, že je to proto, že není co vědět, ale najednou jsem si nebyl tak jistý. Vyzývavě jsem se na Cassii podíval, ale ta mi pouze hnětla patu a usmívala se na mě svým dokonale tajemným způsobem.

„Druhá věc je,“ řekla, „proč jsem tam vůbec dovnitř chodila.“

Cassiino myšlení je jako silniční nadjezd ve tvaru čtyřlístku vynese vás pokaždé nejrůznějšími směry hlava nehlava a potom, jako nějakým 219

escherovským popřením prostorových zákonitostí, vás to vrhne závratnou silou zpátky do samého středu. „Nebylo to jenom kvůli kuličkám. Měl takovej nesrozumitelnej venkovskej přízvuk, z Midlands, myslím, a znělo to, jako by říkal: „Chtěla bys koníčky?“

Víš, já věděla, že to neříká, že řekl „kuličky“, ale v koutku duše jsem si myslela, co kdyby to byl náhodou jeden z těch kouzelných dědečků z pohádky a v té boudě bude mít spoustu polic plných maličkých koníčků v klecích a křišťálových koulí a lektvarů a starých pergamenů.

Já věděla, že je to jenom obyčejná bouda a on že je obyčejnej školník, ale zároveň jsem si říkala, že se mi třeba nabízí příležitost stát se jedním z těch dětí, co prošly skříní do světa plnýho divů, a nechtěla jsem si po zbytek života říkat, že jsem ji prošvihla.“

Jak vám jenom vysvětlit, co mezi mnou a Cassií bylo? Musel bych vás provést všemi cestičkami našeho společného tajného zeměpisu. Říká se, že skutečné, platonické přátelství mezi heterosexuálním mužem a ženou není možné; jenže nám spolu v kostkách padala třináctka, v kartách pět es a řehtali jsme se spolu jako praštění. Cassie byla sestřenka z knížek o prázdninových dobrodružstvích, ta, kterou jste učili plavat v rybníku, kde to jen bzučí komáry, a házeli jí za plavky pulce, s kterou jste si zkoušeli první pusy na stráni porostlé vřesem a o několik let později se tomu smáli s jointem v ruce, potajmu vykouřeným na babiččině půdě, přeplněné změtí starých krámů.

Malovala mi nehty zlatým lakem a naváděla mě, abych tak druhý den šel do práce. Napovídal jsem Quigleymu, že podle Cassie by měli stadion Croke Park přestavět na nákupní centrum, a potom se bavil tím, jak nechápala, proč je na ni Quigley tak nabručený. Když vybalila svoji novou podložku pod myš, vzala z ní nálepku POHLAĎ SI MĚ UCÍTÍŠ TEN ROZDÍL, nalepila mi ji zezadu na košili a já s ní tak chodil půl dne, než jsem si toho všiml. Vylezli jsme oknem jejího bytu, seběhli po požárním schodišti a leželi dole na střeše přístavby, popíjeli improvizované koktejly, zpívali Toma Waitse a sledovali, jak se kolem nás závratně točí hvězdy.

Ne. Tohle jsou historky, na které rád vzpomínám, drobné lesklé mince, nikoli bez hodnoty, ale kromě toho všeho a z toho vycházelo vše, co jsme spolu dělali byla můj parťák. Nevím, jak vám vysvětlit, 220

čím pro mě to slovo je, ještě teď, co pro mě znamená. Mohl bych vám vyprávět o tom, jak jsme za sebou, s pistolí v obou rukou, prolézali místnost po místnosti prázdnými domy, kde mohl za každými dveřmi čekat ozbrojený chlap; nebo o dlouhých nocích na hlídce, kdy jsme potmě v autě popíjeli černé kafe z termosky a ve světle pouliční lampy se pokoušeli hrát žolíky. Jednou jsme v autě honili dva kluky, přímo v jejich rajonu, kteří ujeli z místa nehody za okny se míhaly graffiti na zdech a zdevastovaná prostranství se skládkami, stovkou, sto desítkou, šlápl jsem na to a přestal koukat na tachometr –, až to nakonec nabrali do zdi a my zpoza volantu vytáhli vzlykajícího patnáctiletého kluka, a než nám umřel v náruči, celou dobu jsme ho uklidňovali, že jeho máma i sanitka tu budou každou chvíli. V jednom věžáku s nechutnou pověstí, který by vám poněkud poupravil vaše představy o lidstvu, na mě vytáhl feťák inj
ekční stříkačku vlastně nám vůbec nešlo o něj, šli jsme po jeho bráchovi, a ten rozhovor probíhal naprosto normálně, dokud zčistajasna nevymrštil ruku a já měl jehlu u krku. Zatímco já stál jako přikovaný, potil se a v jednom kuse se modlil, aby nikdo z nás nekýchl, Cassie se posadila se zkříženýma nohama na ten zapáchající koberec, nabídla mu cigaretu a mluvila s ním hodinu a dvacet minut (během nichž se z nás snažil postupně vymámit peněženku, auto, dávku, sprite a abychom ho nechali běžet); mluvila s ním tak věcně a s tak upřímným zájmem, že tu injekční stříkačku nakonec zahodil, svezl se po zdi naproti ní na zem, začal jí vyprávět svůj životní příběh a já mu mohl, jakmile se mi přestaly třást ruce, zaklapnout náramky.

Dívky, o kterých sním, jsou jemné, stojí zasněně u vysokého okna nebo zpívají u piana líbezné staré písně a mají dlouhé rozevláté vlasy, křehké jako jabloňový květ. Ale holka, která jde do akce po vašem boku a kryje vám záda, to je docela něco jiného, z toho vám běhá mráz po zádech. Zkuste si představit chvíli, kdy jste se poprvé s někým vyspali nebo když jste se poprvé zamilovali ta oslepující exploze, po níž cítíte elektrické mravenčení až v konečcích prstů, kdy jste prošli zasvěcením a proměnou. Já vám tvrdím, že to není nic, vůbec nic ve srovnání s tím, jaká je to síla, když prostě každý den navzájem svěřujete svůj život do rukou toho druhého.

221

11

Ten víkend jsem zajel na nedělní večeři k rodičům. Jezdím k nim každých několik týdnů, i když vlastně přesně nevím proč. Nejsme si blízcí; jsme schopní maximálně vzájemné přátelské a mírně rozpačité zdvořilosti jako lidé, kteří se seznámí na dovolené a nenapadá je, jak ten vztah ukončit. Občas s sebou přivedu Cassii. Rodiče ji zbožňují otce si dobírá kvůli zahradničení a někdy, když pomáhá matce v kuchyni, slyším matku, jak se spokojeně směje z plna hrdla jako malá holka a s nadějí v hlase trousí drobné narážky na to, jak moc k sobě máme blízko, které zvesela ignorujeme.

„Kde je dneska Cassie?“ zeptala se matka po večeři. Připravila makarony se sýrem žije v představě, že je to mé oblíbené jídlo (což

v některé fázi mého života mohla být pravda) a vaří je, jako nesmělý výraz soucitu, kdykoli z nějaké zmínky v novinách získá pocit, že s některým z mých případů to nevypadá nejlíp. Už jen pouhá vůně toho jídla mě naplňuje klaustrofobickým pocitem a neklidem. Byli jsme spolu v kuchyni; já umýval nádobí a matka ho utírala. Otec byl v obýváku a díval se na televizi na film s Columbem. V kuchyni bylo šero, a tak jsme rozsvítili, přestože bylo teprve brzké odpoledne.

„Myslím, že jela za tetou a strýcem,“ odpověděl jsem. Ve skutečnosti Cassie pravděpodobně v té chvíli polehávala schoulená na pohovce, četla si a přitom jedla přímo z lepenkové krabice zmrzlinu za poslední týdny jsme neměli příliš času sami na sebe a Cassie, podobně jako já, potřebuje jistou míru samoty –, ale matku by ta představa, že tráví neděli o samotě, popudila.

„Trocha toho ohledu jí jenom prospěje. Musí vám to oběma dávat zabrat.“

„Jsme dost utahaní,“ řekl jsem.

„Pořád se takhle trmácet do Knocknaree a zpátky.“

S rodiči o mé práci normálně nemluvíme, pouze naprosto zběžně, a nikdy nezmiňujeme Knocknaree. Rychle jsem se na ni podíval, ale matka nakláněla talíř proti světlu a zkoumala, jestli není někde mokrý.

222

„Jede se tam dlouho, to jo,“ připustil jsem.

„Četla jsem v novinách,“ začala matka opatrně, „že policie znovu vyslýchala rodiče Petera a Jamie. To jsi byl ty a Cassie?“

„Se Savageovými jsem nemluvil. Ale s paní Rowanovou jo.

Myslíš, že je to čistý?“

„To je dobrý,“ řekla matka a vzala mi mísu na pečení z ruky. „Jak se Alicii vede?“

V jejím hlase bylo něco, co mě přinutilo znovu se na ni překvapeně podívat. Zachytila můj pohled, začervenala se a hřbetem ruky si odhrnula vlasy z obličeje. „No, byly jsme velký kamarádky. Alicia byla… myslím, že pro mě byla skoro jako mladší sestra. Potom jsme se přestaly vídat. Jenom mě napadlo, jak se jí vede, to je všechno.“

Pocítil jsem zpětně úzkostný záchvat paniky kdybych věděl, že Alicia Rowanová a moje matka si byly tak blízké, vyhnul bych se tomu domu širokým obloukem. „Myslím, že docela dobře,“ odpověděl jsem.

„Aspoň v mezích možností. Pořád má Jamiin pokoj zařízený tak jako tenkrát.“

Matka nešťastně mlaskla jazykem. Nějakou chvíli jsme pracovali beze slova řinčení příborů, ve vedlejším pokoji Peter Falk někomu kladl rafinované otázky. Za oknem přistály na trávníku dvě straky, začaly se nimrat v maličké zahrádce a chraplavě to spolu rozebíraly.

„Zlodějky jedny,“ řekla matka automaticky a vzdechla. „Nikdy jsem si to neodpustila, že jsem se s Alicií přestala stýkat. Nezůstal jí nikdo. Bylo to tak milý děvče, nevinnost sama pořád jenom doufala, že Jamiin otec i po tak dlouhý době odejde od ženy a že budou žít jako rodina… Vdala se ještě vůbec?“

„Ne. Ale nevypadala nějak nešťastně, vážně. Učí jógu.“ Pěna v dřezu začínala chladnout. Sáhl jsem po konvici a přilil horkou vodu.

„To byl jeden z důvodů, proč jsme se odstěhovali, víš,“ řekla matka. Stála ke mně zády, třídila příbory do zásuvky. „Nemohla jsem se jim podívat do očí Alicii a Angele a Josephovi. Já měla syna v pořádku zpátky a oni si prožívali hotový peklo… Bála jsem se skoro vystrčit nos z baráku, abych je náhodou nepotkala. Vím, že to zní šíleně, ale cítila jsem výčitky. Myslela jsem, že mě určitě nenávidí za to, že tobě se nic nestalo. Nemohla jsem si pomoct.“

To mi vyrazilo dech. Myslím, že všechny děti jsou sebestředné; nikdy mi ani ve snu nepřišlo na mysl, že bychom se tenkrát 223

přestěhovali kvůli někomu jinému než kvůli mně. „Něco takovýho mě vůbec nenapadlo,“ řekl jsem. „Byl jsem to ale sobeckej spratek.“

„Byl jsi andílek,“ řekla matka nečekaně. „To nejmilejší dítě pod sluncem. Když jsi přišel ze školy nebo z venku, vždycky jsi mě objal, dal mi velkou pusu i když jsi byl už skoro velkej jako já a řekl: ‚Chyběl jsem ti, mami?’ Každou chvilku jsi mi něco přinesl, pěknej kamínek nebo kytku. Většinu toho mám doteď schovanýho.“

„Já?“ Byl jsem rád, že jsem s sebou dnes nevzal Cassii. Úplně jsem měl před očima ten škodolibý záblesk v jejích očích.

„Jo, ty. Proto jsem měla takovej strach, když jsme tě nemohli ten den najít.“ Náhle mi krátce, skoro divoce, stiskla ruku; i po všech těch letech jsem slyšel napětí v jejím hlase. „Víš, byla jsem vyděšená.

Všichni říkali: ‚Určitě jenom utekli z domova, to děti dělají, najdeme je co nevidět…’ Ale já říkala: ‚Ne. Adam by neutekl.’ Byl jsi milej hoch, laskavej. Věděla jsem, že bys nám to neudělal.“

Když jsem slyšel to jméno vyslovené jejím hlasem, projelo mnou cosi rychlého, prehistorického a znepokojivého. „Nepamatuju se, že bych byl nějak zvlášť vzorný dítě,“ řekl jsem.

Matka se usmála, pohled upřený z okna; ten zamyšlený výraz v její tváři, který si pamatoval věci, na něž já si nepamatoval, mě popuzoval.

„No, ne vzornej, ale pozornej. Ten rok jsi rychle dospíval. Přemluvil jsi Petera a Jamii, aby přestali trápit toho chudáka malýho kluka, jak se jmenoval? Toho s těmi brýlemi a s tou děsnou matkou, jak vyráběla do kostela ty květiny?“

„Willy Little?“ řekl jsem. „To jsem nebyl já, to byl Peter. Kdyby bylo po mým, klidně bych ho týral dál.“

„Ne, byl jsi to ty,“ řekla matka rozhodně. „Vy tři jste mu provedli něco škaredýho, on se rozbrečel a tebe to tak vzalo, že ses rozhodl, že tomu chudákovi malýmu dáte pokoj. Bál ses, že Peter a Jamie to nepochopí. Ty se na to nepamatuješ?“

„Ani ne,“ odpověděl jsem. Ve skutečnosti to pro mě byla v celém tomhle nepříjemném rozhovoru ta největší rána. Předpokládali byste, že její verze toho příběhu by se mi měla zamlouvat víc než ta moje, ale bylo to naopak. Samozřejmě, bylo zcela možné, že si ze mě nevědomky udělala hrdinu, nebo že jsem jí tehdy lhal; ale v posledních několika týdnech jsem začal své vzpomínky brát jako blýskavé drobné cennosti, které je třeba objevit a chránit jako oko v hlavě, a představa, 224

že je to pouhé kočičí zlato, falešné a proradné, které zdaleka není tím, čím se zdálo být, mě hluboce znepokojovala. „Jestli už jsou ty talíře všechny, měl bych si asi jít na chvilku popovídat s tátou.“

„To bude rád. Jenom běž, já už to dodělám. A vem tam rovnou pár plechovek guinnessu; jsou v ledničce.“

„Díky za večeři. Byla skvělá.“

„Adame,“ řekla matka náhle, když jsem se obrátil k odchodu; ta hbitá, zrádná věc pod hrudní kostí do mě znovu zabušila, a, ach, bože, jak já zatoužil být znovu na jediný okamžik to milé dítě, jak já zatoužil otočit se a zabořit tvář do jejího teplého ramene, vonícího topinkami, a mezi přívalem slz a vzlyků jí povykládat, čím jsem si za poslední týdny prošel. Představil jsem si, jak by se tvářila, kdybych to skutečně udělal, a kousl se do jazyka, abych se nezačal chechtat jako blázen.

„Jenom chci, abys věděl,“ pokračovala nesměle a v rukou mačkala utěrku, „že jsme se potom pro tebe snažili udělat, co jsme mohli.

Někdy si říkám, jestli to nebylo všechno špatně… Ale měli jsme strach, že ten, kdo to udělal, víš, ať už to byl, kdo chtěl, že by se mohl vrátit a… Chtěli jsme pro tebe jenom to nejlepší.“

„Já vím, mami,“ odpověděl jsem. „To je dobrý.“ A s pocitem, že jsem z toho vyvázl lacino, jsem vešel do obýváku dívat se s otcem na Columba.

„Tak co práce?“ zeptal se otec, když o přestávce naběhla reklama.

Zahrabal rukou vedle polštáře, vytáhl dálkový ovladač a zeslabil zvuk televize.

„Dobrý,“ odpověděl jsem. Na obrazovce zrovna nějaké dítě, sedící na záchodě, vášnivě rozmlouvalo s kresleným, zeleným, zubatým pidimužíkem, z něhož stoupaly jakési výpary.

„Jseš hodnej hoch,“ řekl otec a hleděl na televizi jako zhypnotizovaný. Lokl si ze své plechovky guinnessu. „Vždycky jsi byl hodnej hoch.“

„Díky,“ řekl jsem na to. Očividně vedli před tímhle odpolednem s matkou o mně nějaký rozhovor, i když jsem za živého boha nebyl schopen říct, o co tu šlo.

„A v práci se ti líbí?“

„Jo. Jasně.“

225

„No tak to je fajn,“ řekl otec a znovu zesílil zvuk.

K sobě jsem přišel kolem osmi. Zamířil jsem do kuchyně a začal si dělat sendvič se šunkou a Heatheřiným nízkotučným sýrem zapomněl jsem si nakoupit. Po tom guinnessu jsem byl nafouklý a bylo mi trochu šoufl nejsem žádný pivař, ale otec se vždycky zatváří znepokojeně, když si řeknu o něco jiného; pokud někdo pije tvrdý alkohol, považuje to za známku buď počínajícího alkoholismu nebo počínající homosexuality a měl jsem jakousi mlhavou paradoxní představu, že když se najím, pivo se vsákne do jídla a udělá se mi líp. Heather byla v obýváku. Nedělní večery tráví tím, že se „věnuje sama sobě“, jak to nazývá, což obnáší sledování Sexu ve městě na DVD, cviky s nejrůznějším tajemným náčiním a časté pobíhání mezi koupelnou a obývákem se zachmuřeným výrazem upřímného odhodlání.

Zapípal mi mobil. Cassie: Hodíš mě zítra k soudu? Dospělácký šaty + kozí dech + slejvák = velmi ošklivej vzhled.

„Do hajzlu,“ řekl jsem nahlas. Ten případ Kavanaghová, stará ženská, zhruba před rokem umlácená k smrti ve svém bytě v Limericku měli jsme s Cassií ráno svědčit jako první. Stavoval se za námi státní žalobce, aby nám to připomněl, a ještě v pátek jsme si to navzájem připomínali, až na to, že mně se podařilo to okamžitě pustit z hlavy.

„Co se stalo?“ pískla Heather dychtivě a pospíšila si z obýváku s vyhlídkou záminky k rozhovoru. Hodil jsem sýr zpátky do ledničky a rychle zabouchl dveře. Ne že by to k něčemu bylo Heather ví na milimetr přesně, kolik čeho kde má, a jednou na mě byla dost nepříjemná, dokud jsem jí nekoupil úplně nové luxusní přírodní mýdlo, protože jednou, když jsem přišel opilý, jsem si dovolil umýt ruce jejím mýdlem. „Všechno v pořádku?“ Byla v županu, na tváři měla cosi, co vyhlíželo jako plastiková balicí fólie, a páchla změtí květinových a chemických vůní, z kterých bolela hlava.

„Jo, v pohodě,“ odpověděl jsem. Zmáčkl jsem odpovědět a začal psát Cassii esemesku: Ve srovnání s čím? Cca v 8.30 jsem u tebe.

„Akorát jsem zapomněl, že zítra mám bejt u soudu.“

226

„Aha,“ řekla Heather a oči se jí rozšířily. Nehty měla nalakované na vkusnou bledě růžovou a mávala jimi, aby uschly. „Mohla bych ti pomoct se připravit. Třeba bych s tebou mohla projít poznámky nebo něco.“

„Ne, díky.“ Vlastně jsem složku s poznámkami ani neměl u sebe.

Byly kdesi v práci. Napadlo mě, jestli bych pro ně neměl zajet, ale pak jsem si řekl, že mám pravděpodobně v krvi ještě nějaký alkohol.

„No… tak ne. V pohodě.“ Heather si foukala na nehty a zírala na můj sendvič. „Tys byl nakupovat? Hele, měls koupit čisticí prostředek na záchod, je řada na tobě.“

„Skočím zítra,“ řekl jsem, sebral mobil a sendvič a zamířil do svého pokoje.

„Aha. No, do zítra to snad ještě počkat může. To je můj sýr?“

Zbavil jsem se Heather nikoli bez obtíží a snědl sendvič, který, jak se dalo předpokládat, účinky guinnessu nezažehnal. Potom jsem si podle stejné rámcové logiky nalil vodku s tonikem a natáhl se na postel, abych si v duchu prošel případ Kavanaghová.

Nemohl jsem se soustředit. Kolem hlavy mi živě a bezvýsledně poskakovaly všechny podružné detaily mihotavé rudé světlo na sošce Krista v potemnělém obývacím pokoji oběti, roztřepené ofiny dvou nezletilých vrahů, příšerná díra v hlavě oběti, plná sražené krve, květinová tapeta s vlhkými fleky v hotelu, kde jsme byli s Cassií ubytovaní ale přitom jsem si nebyl schopen vybavit jedinou důležitou skutečnost: jak jsme podezřelé vypátrali, ani jestli se přiznali, ani co ukradli, ani na jejich jména. Vstal jsem a procházel se po pokoji, vystrčil hlavu z okna, abych se nadýchal trochu chladného vzduchu, ale čím víc jsem se snažil soustředit, tím míň jsem si toho pamatoval.

Po chvíli jsem si už nebyl jistý ani tím, jestli se oběť jmenovala Philomena nebo Fionnuala, přestože před pár hodinami jsem to ještě dokázal vysypat z rukávu bez přemýšlení (Philomena Mary Bridget).

Byl jsem jako omráčený. Nic podobného se mi dosud nestalo.

Myslím, že můžu říct, aniž bych si chtěl fandit, že jsem vždycky měl až paradoxně dobrou paměť, takovou tu mechanickou, která je schopná pojmout a opakovat obrovské množství informací bez zvláštního úsilí či chápání. Díky ní jsem taky udělal závěrečné zkoušky na střední 227

škole, a to byl zároveň taky důvod, proč jsem nezačal panikařit, když

mi došlo, že složku nemám u sebe nebylo to poprvé, co jsem si složku zapomněl projít, a vždycky to nějak dopadlo.

Koneckonců nebylo to pro mě navíc ani nic zvlášť neobvyklého.

Na oddělení vražd si zvyknete, že musíte žonglovat se třemi, čtyřmi případy najednou. Pokud vyfasujete vraždu dítěte, zabitého poldu nebo něco s podobně vysokou prioritou, můžete přehodit svoje dosavadní otevřené případy na někoho jiného, podobně, jako jsme my přehodili tu záležitost ze stanoviště taxíků na Quigleyho a McCanna, ale i tak se musíte potýkat se všemi dozvuky uzavřených případů papírování, schůzky se státními žalobci, dostaveníčka u soudu. Naučíte se řadit všechna důležitá fakta v paměti dozadu, odkud je můžete vytáhnout, kdykoli jsou potřeba. Základní informace o případu Kavanaghová tam tedy správně měly být uloženy, a skutečnost, že tomu tak nebylo, ve mně vyvolávala tichou, živočišnou paniku.

Kolem druhé hodiny jsem sám sebe přesvědčil, že pokud se mi podaří dobře se v noci vyspat, ráno všechno zase zapadne na své místo.

Dal jsem si další panák vodky a zhasl světlo, ale pokaždé, když jsem zavřel oči, ty představy mi rotovaly kolem hlavy ve frenetickém, nezadržitelném procesí socha Krista, bezcharakterní pachatelé, rána v hlavě, ten zavšivený hotel… Kolem čtyř mi náhle došlo, co jsem to za kreténa, že jsem si pro tu složku nezajel. Rozsvítil jsem a začal nahmatávat svoje šaty, ale když jsem si zavazoval boty, všiml jsem si, že se mi třesou ruce, a vzpomněl si na vodku v tomhle stavu bych se rozhodně z dechové zkoušky nevykroutil. A potom mi pomalu začalo svítat, že i kdybych tu složku měl u sebe, jsem tak namazaný, že by mi stejně byla k ničemu.

Znovu jsem si lehl do postele a zase zíral do stropu. Heather a ten chlap ve vedlejším bytě chrápali v synkopách; každou chvíli projelo kolem brány do komplexu auto a reflektory olízly zdi mého pokoje. Po chvíli jsem si vzpomněl na tablety proti migréně a vzal si dvě, protože mě vždycky dokázaly uspat snažil jsem se nebrat v úvahu možnost, že to vždycky mohl být pouze vedlejší efekt migrény. Nakonec jsem usnul kolem sedmi, právě včas, aby mě mohl budík hned nato zase probudit.

Když jsem před Cassiiným domem zatroubil na klakson, seběhla dolů v jediném seriózním oblečení, které měla elegantním 228

kalhotovém kostýmku od Chanela, černém s růžovým lemováním, a s perleťovými náušnicemi po babičce a naskočila do auta s rázností, která mi připadala až zbytečná, přestože se pravděpodobně jen chtěla co nejrychleji schovat před deštěm. „Nazdárek,“ řekla. Byla nalíčená; vypadala tak starší a kultivovanější, cizí. „Tys nespal?“

„Moc ne. Máš svůj spis?“

„Jo. Můžeš do něj mrknout, až budu uvnitř kdo jde vlastně první, já nebo ty?“

„Nepamatuju se. Mohla bys řídit? Potřebuju si to projít.“

„Na tohle nemám pojistku,“ řekla a rozhlížela se po landroveru s despektem.

„Tak ať to do nikoho nenapereš.“ Vyhrabal jsem se nemotorně z auta a déšť mi zabubnoval do hlavy. Přešel jsem na druhou stranu, Cassie pokrčila rameny a zasunula se za volant. Má pěkný rukopis působí cizokrajně, ale je jistý a čitelný a jsem na něj dostatečně zvyklý, ale byl jsem tak unavený a měl takovou kocovinu, že jsem v něm ani nerozeznával jednotlivá slova. Viděl jsem pouze nesouvislé, nerozluštitelné čmáranice, které se na stránce neustále přeskupovaly jako nějaký bizarní Rorschachův test. Nakonec jsem usnul a hlava mi jemně drncala o studené okno.

Samozřejmě že první na řadu jsem šel já. Opravdu vás nechci zatěžovat tím vším, čím jsem ze sebe udělal blázna koktal jsem, pletl si jména, dělal chyby v časové posloupnosti, kvůli kterým jsem se musel vracet na samý začátek a horlivě se opravovat. Státní žalobce MacSharry se zpočátku tvářil zaraženě (nějaký čas už se známe a obvykle podávám jako svědek slušný výkon), potom znepokojeně a nakonec byl pod maskou zdvořilosti vzteky bez sebe. Měl s sebou obrovskou zvětšeninu fotografie těla Philomeny Kavanaghové to je běžný trik, pokusit se vyděsit porotu tak, aby cítila potřebu někoho potrestat, divil jsem se, že mu ji soudce vůbec povolil a já na ní měl ukázat všechny zasazené rány a porovnat je s tím, co ve svých doznáních uvedli podezřelí (podle všeho se přiznali). Ta fotka však z nějakého důvodu byla poslední kapkou. Zbavila mě posledních zbytků rozvahy pokaždé, když jsem zvedl zrak, viděl jsem ji, mrtvou 229

a ztlučenou, sukni vyhrnutou kolem pasu, ústa otevřená k bezmocnému křiku, kterým mi vyčítala, že jsem zklamal.

V soudní síni bylo jako v sauně, na oknech se srážela pára, která stoupala ze schnoucích kabátů, kůže na hlavě mě z toho horka svrběla a já cítil, jak mi po žebrech stékají kapičky potu. Když obhájce skončil s mým křížovým výslechem, měl ve tváři výraz nevěřící, skoro škodolibé radosti, jako kluk, kterému se podaří dostat se holce do kalhotek, i když původně doufal, že jí nanejvýš ukradne pusu.

Dokonce i samotné porotě, která se neklidně vrtěla a vyměňovala si mezi sebou tajně nevěřícné pohledy, jako by za mě bylo trapně.

Odcházel jsem celý roztřesený. Nohy jako bych měl z rosolu; na vteřinu jsem měl dokonce pocit, že se budu muset chytit zábradlí před sebou, abych nespadl. Když odsvědčíte, můžete sledovat další průběh přelíčení, ale já toho nebyl schopen, přestože jsem věděl, že Cassie bude překvapená, když mě tam neuvidí. Cassie morální podporu nepotřebovala, zvládne to určitě levou zadní, a i když to může znít dětinsky, bylo mi při tom pomyšlení ještě hůř. Věděl jsem, že ten případ Devlinová jí dělá starosti, stejně jako Samovi, ale oba vypadali, jako by to zvládali bez nějakého zvláštního vypětí. Jenom já sebou zmítal, blábolil z cesty a děsil se každého stínu, jako bych hrál jednu z vedlejších rolí v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Měl jsem pocit, že bych nesnesl sedět v soudní síni a sledovat Cassii, jak věcně, nevědomě napravuje spoušť, kterou jsem tu po několikaměsíční práci napáchal.

Pořád ještě pršelo. Našel jsem si nekompromisně omšelou malou hospodu v jedné vedlejší ulici tři chlápci u stolu v rohu mě jediným pohledem ošacovali jako poldu a plynule přešli na jiné téma hovoru –, objednal si svařenou whiskey a posadil se. Hospodský přede mnou praštil sklenicí o stůl a vrátil se k novinovým stránkám o dostizích, aniž by se obtěžoval vrátit mi drobné. Dlouze jsem se napil, spálil si patro, zaklonil hlavu a zavřel oči.

Budižkničemové v rohu se právě bavili o bývalé přítelkyni jednoho z nich. „A tak jí povídám, hele, v tom soudním příkazu vo alimentech není ani slovo vo tom, že malej má kurva chodit voblíkanej jako Diddy. Jestli chceš, aby chodil v najkách, tak si mu je laskavě pořiď sama…“ Jedli opékané sendviče; z té slané, syntetické vůně se mi udělalo nanic. Za oknem se voda hrnula do kanálu.

230

Jakkoli se to může zdát zvláštní, tak když jsem viděl ten výbuch paniky v MacSharryho očích, došlo mi, že se začínám hroutit. Byl jsem si vědom toho, že spím míň než obvykle, a víc piju, že jsem nevrlý a roztržitý a možná mám i vidiny, ale žádný průvodní jev se dosud nezdál být sám o sobě nijak zvlášť zlověstný či znepokojivý. Až nyní se mi to celé zhmotnilo před očima, vrhlo se to na mě se zuřivou, oslnivou zřetelností a vyděsilo k smrti.

Veškeré mé pudy na mě křičely, abych se toho příšerného, záludného případu zbavil, abych před ním utekl co nejdál. Měl jsem nárok na slušnou porci dovolené, mohl bych si za část úspor pronajmout na pár týdnů malý byt v Paříži nebo ve Florencii, procházet se po dlažebních kostkách, celý den poklidně naslouchat jazyku, kterému nerozumím, a nevracet se, dokud nebude po všem. Věděl jsem však, s pochmurnou jistotou, že je to nemožné. Bylo příliš pozdě na to, abych z tohohle případu vycouval; těžko bych O’Kellymu vysvětloval, že mi najednou došlo, týdny po začátku vyšetřování, že jsem ve skutečnosti Adam Ryan, a jakákoli jiná výmluva by svědčila o tom, že jsem ztratil nervy, a v podstatě by znamenala konec mé kariéry. Věděl jsem, že musím něco udělat, než si lidi všimnou, že mi začíná strašit ve věži, a než si pro mě přijedou chlapíci v bílých pláštích, ale za živého boha mě nenapadla je diná věc, která by k něčemu vedla.

Dopil jsem svařenou whiskey a objednal si další. Hospodský zapnul v televizi kulečník; komentátorovo hluboké, uhlazené mumlání se příjemně prolínalo s deštěm. Ti tři odešli, práskli za sebou dveřmi a já uslyšel zvenku výbuch chraptivého smíchu. Hospodský mi nakonec více méně ostentativně odnesl sklenici a mně došlo, že chce, abych vypadl.

Šel jsem na záchod a chrstl si do tváře vodu. V nazelenalém, špinavém zrcadle jsem vypadal jako komparzista z filmu o zombiích pusu dokořán, pod očima obrovské tmavé pytle, vlasy naježené v ostrých chumáčích. Tohle je absurdní, pomyslel jsem si nezaujatě s děsivým návalem závratného ohromení. Jak se to mohlo stát? Jak jsem mohl do háje skončit tady?

Vrátil jsem se na parkoviště před soudem. Seděl jsem v autě, házel do sebe mátové bonbony Polo a sledoval lidi, jak pospíchají kolem, 231

s hlavou skloněnou a schoulení do kabátů. Byla tma jako večer, déšť padal zešikma tlumenou září reflektorů, pouliční lampy už svítily.

Konečně mi zapípal mobil. Cassie: Tak jak? Kde jseš? Odepsal jsem: V autě, a zapnul koncová světla, aby mě našla. Když mě uviděla na místě pro spolujezdce, během vteřiny jí to došlo a oběhla na druhou stranu.

„Ježíši,“ řekla, když se vrtěla za volantem a vytřepávala si déšť z vlasů. Jedna kapka se jí zachytila na řasách a k lícní kosti jí stékala černá slza, díky níž vypadala jako nějaká elegantní malá pierotka.

„Úplně jsem už zapomněla, co je to za blbečky. Když jsem mluvila o tom, jak se jí vychcali do postele, začali se pohihňávat; ten jejich právník se na ně nestačil šklebit, aby drželi zobák. Co je s tebou? Proč mám řídit?“

„Mám migrénu,“ řekl jsem. Cassie stáhla stínítko proti slunci, aby si zkontrolovala nalíčení, ale ruka se jí náhle zastavila a její oči, kulaté a chápavé, se v zrcátku setkaly s mými. „Myslím, že jsem v hajzlu, Cass.“

Stejně by se to dozvěděla. MacSharry zavolá O’Kellymu, jakmile se dostane k telefonu, a ještě tentýž den toho bude plné oddělení. Byl jsem tak unavený, že jsem skoro blouznil. Na chvíli jsem zadoufal, jestli to snad není nějaká noční můra, do které jsem se zpil vodkou a z níž mě probere budík a moje dostaveníčko u soudu.

„Je to hodně špatný?“ zeptala se.

„Vím naprosto jistě, že jsem to dokonale zmrvil. Já skoro normálně neviděl, natož abych byl schopnej normálně myslet.“ To byla, konec konců, pravda.

Pomalu si nahnula zrcátko na sebe, olízla si prst a utřela pierotskou slzu. „Myslela jsem tu migrénu. Chceš zavézt domů?“

Myslel jsem toužebně na svoji postel, na hodiny nerušeného spánku, než Heather přijde domů a bude chtít vědět, kde je její čisticí prostředek na záchod, ale ta představa mi brzy zhořkla jenom bych tam strnule ležel, ruce zaťaté do prostěradla, a v hlavě bych si donekonečna přehrával dnešek v soudní síni. „Ne. Jak jsem odtamtud vypadnul, vzal jsem si svý prášky. Není to tak zlý.“

„Takže budem hledat lékárnu, nebo jich máš dost, abys to dneska přežil?“

232

„Mám jich spoustu, ale už je to lepší. Jedem.“ Lákalo mě to pustit se do podrobnějšího líčení hrůz mé fiktivní migrény, ale veškeré umění lhát spočívá v tom, vědět, kdy přestat, a v tomhle ohledu jsem měl vždycky poměrně cit. Netušil jsem, a dosud netuším, jestli mi Cassie věřila. Vycouvala z parkoviště pohotovou, pozoruhodnou křivkou, déšť klouzal po stěračích na předním skle, a vplula do dopravního ruchu.

„Jak to šlo?“ zeptal jsem se najednou, když jsme se posunovali podél nábřeží.

„Prima. Jejich právník se podle mě snaží dokázat, že ta přiznání byla vynucená, ale porota mu to nezbaští.“

„Fajn,“ řekl jsem. „To je dobře.“

Můj telefon dostal hysterický záchvat skoro přesně v okamžiku, kdy jsme dorazili do vyšetřovací místnosti. O’Kelly, prý mám přijít za ním do kanceláře; MacSharry nemarnil čas. Odrecitoval jsem mu tu historku o migréně. Migréna má jednu výhodu je to dokonalá výmluva. Vyřadí vás z provozu, není to vaše chyba, může trvat tak dlouho, jak potřebujete, a nikdo vám nemůže dokázat, že ji nemáte.

Přinejmenším jsem skutečně vypadal, že je mi na nic. O’Kelly pronesl pár uštěpačných poznámek o tom, že migrény jsou „leda tak pro ženský“, ale část jeho respektu jsem si vydobyl zpět statečným rozhodnutím, že zůstanu v práci.

Vrátil jsem se do vyšetřovací místnosti. Právě přicházel Sam, celý promočený, jeho tvídový kabát páchl tak trochu jako mokrý pes. „Tak jak to šlo?“ zeptal se. Řekl to nenuceným tónem, ale oči mu sjely přes Cassiino rameno na mě a potom zase rychle pryč šeptanda už udělala své.

„Fajn. Migréna,“ řekla Cassie a ukázala hlavou na mě. Teď už

jsem začínal mít pocit, jako bych měl migrénu doopravdy. Zamžoural jsem a snažil se zaostřit.

„Stará dobrá migréna, to je prevít,“ řekl Sam. „Moje máma je má taky. Někdy musí ležet celý dny v zatemněným pokoji, s ledem na hlavě. Můžeš vůbec pracovat?“

„Jsem v pohodě,“ odpověděl jsem. „Zjistil jsi něco?“

233

Sam pohlédl na Cassii. „Je v pořádku,“ řekla. „Z toho přelíčení by rozbolela hlava každýho. Kde jsi byl?“

Svlékl svůj odkapávající kabát, nerozhodně se na něj podíval a odložil ho na židli. „Trochu jsem si šel popovídat s Velkou čtyřkou.“

„O’Kelly bude nadšenej,“ řekl jsem. Posadil jsem se a palcem a ukazováčkem si stiskl spánky. „Varuju tě, není zrovna v nejlepší náladě.“

„Ne, to je v klidu. Napovídal jsem jim, že lidi, co pracujou na dálnici, měli nějaký incidenty s demonstrantama neuvedl jsem nic konkrétního, ale podal jsem to tak, že jde o vandalství a že si akorát chci ověřit, jestli i oni neměli nějaký problémy.“ Sam se zakřenil a mně došlo, že překypuje vzrušením a že se krotí jenom kvůli mně.

„Všichni byli vzteky bez sebe, jak můžu vědět, že mají něco společnýho s Knocknaree, ale já dělal, že o nic nejde akorát jsem s nimi trochu poklábosil, zeptal se, jestli se je nikdo nepokoušel napadnout, řekl jsem jim, ať si dávají majzla, a šel jsem pryč. Ani jeden z nich mi ani nepoděkoval, věřili byste tomu? Moc milí hošani, tahle parta.“

„Takže?“ řekl jsem. „Tohle všichni, myslím, už víme.“ Nechtěl jsem být arogantní, ne příliš, ale pokaždé, když jsem zavřel oči, viděl jsem tělo Philomeny Kavanaghové, a pokaždé, když jsem je otevřel, všude na bílé tabuli za Samovou hlavou jsem viděl fotky Katy z místa činu, a skutečně jsem neměl náladu na něj, na jeho úvahy, ani na jeho takt.

„Takže,“ pokračoval Sam, kterého to nevyvedlo z míry, „Ken McClintock ten, co stojí za Dynamem byl celej duben v Singapuru; tam se letos jezdí poflakovat všichni stavební developeři, co jsou za vodou, kdybyste to nevěděli. Takže ten je z obliga žádný anonymní telefonáty z Dublinu nepřipadají v úvahu. A pamatujete, co říkal Devlin o hlasu toho chlapa?“

„Nic moc užitečnýho, pokud si vzpomínám,“ řekl jsem.

„Nijak zvlášť hlubokej,“ ozvala se Cassie, „venkovskej přízvuk, ale nic výraznýho. Pravděpodobně ve středních letech.“ Seděla na své židli opřená, nohu přes nohu, paže nedbale založené za zády; v tom svém elegantním soudním úboru vyhlížela ve vyšetřovací místnosti skoro záměrně absurdně, jako na nějakém vtipně naaranžovaném záběru z avantgardního módního časopisu.

234

„Přesně. A dál, Conor Roche z Globalu, ten je z Corku, má přízvuk, že by se dal krájet nožem ten by Devlin nemohl přeslechnout. A jeho partner, Jeff Barnes, je Angličan, ten má, mimochodem, hlas jako medvěd. Takže nám zůstává…,“ Sam zakroužkoval zručným, spokojeně rozmáchlým gestem jméno na bílé tabuli, „…Terence Andrews z Futury, třiapadesát let, z Westmeathu, má takovej trochu nakřáplej, suchej tenor. A hádejte, kde bydlí?“

„V Dublinu,“ řekla Cassie a začínala se usmívat.

„Loftovej byt na nábřeží. Na skleničku chodí do hotelu Gresham říkal jsem mu, ať je cestou domů opatrnej, že s těmi levičáky nikdy nevíte a všechny ty tři telefonní budky má přímo na trase. Máme ho, lidi.“

Nevím, co jsem dělal po zbytek dne; seděl jsem u svého stolu a hrál si s papírem, zřejmě. Sam vyrazil na další ze svých tajemných pochůzek a Cassie odešla, aby prověřila nějakou nepříliš slibnou stopu, s sebou vzala O’Gormana a zamlklého Sweeneyho nechala u pohotovostní linky, za což jsem byl upřímně vděčný. Po tom ruchu a shonu v posledních týdnech vyhlížela z poloviny prázdná vyšetřovací místnost děsivě opuštěně, na osiřelých stolech asistentů stále ležely papíry a hrnky od kafe, které zapomněli vrátit do kantýny.

Poslal jsem Cassii esemesku, že mi není dobře a že dnes večeři u ní vynecháme; nesnesl jsem pomyšlení na veškerý ten ohleduplný takt.

Z práce jsem odešel právě včas, abych byl doma dřív než Heather v pondělí večer chodí na kondiční cvičení –, napsal jí vzkaz, že mám migrénu, a zamkl se u sebe. Heather se věnuje svému zdraví s vytrvalou, pečlivou horlivostí, s jakou jiné ženy obhospodařují záhony či sbírky porcelánového nádobí, avšak má to zároveň tu výhodu, že neduhy jiných respektuje stejně jako ty své ten večer mi dá pokoj a televizi si pustí jen potichu.

K tomu všemu jsem se nemohl zbavit jistého pocitu, který v soudní síni ten den odpískal i mou poslední šanci soustavně rostoucího pocitu, že ta MacSharryho fotka Philomeny Kavanaghové mi cosi připomínala, přestože jsem neměl ponětí co. Může se to jevit jako nepodstatný problém, zvláště ve srovnání s tím, jaký den jsem měl za sebou, a někdo jiný by to tak skutečně i bral. Většina lidí nikdy 235

nepoznala, jak může být paměť zlá a krutá, jak se může proměnit ve svébytnou sílu, s níž je těžké bojovat.

Ztráta části paměti je záludná jako zemětřesení na dně oceánu, které spouští sérii posunů a zemských otřesů, jež jsou příliš daleko od epicentra na to, aby se daly snadno předpovědět. Od té chvíle má každá nejasná drobnost, která vám hlodá v paměti, zářivou auru hypnotického, děsivého napětí může to být prkotina, anebo to může být právě ten těžký kalibr, který nárazem otevře váš život i mysl dokořán. Jako někdo, kdo žije přímo na hraně tektonického zlomu, jsem se za ty roky naučil důvěřovat rovnováze tohoto statutu quo, věřit, že pokud tenhle těžký kalibr nepřišel doteď, potom už nepřijde, ale od chvíle, co jsme vyfasovali případ Katy Devlinové, nabývalo nejasné hřmění a otřesy zlověstně na síle a už jsem si zdaleka nebyl tak jistý. Ta fotka Philomeny Kavanaghové s rozpaženýma rukama, nohama od sebe a s ústy dokořán, mi připomněla buď scénu z nějakého filmu, nebo něco tak s
trašného, že jsem to na dvacet let vymazal ze své mysli a nyní neměl nejmenší potuchy o tom, co to bylo.

Nakonec se ukázalo, že to nebylo ani jedno, ani druhé. Docvaklo mi to někdy uprostřed noci, když jsem opakovaně upadal do nepokojné, křečovité dřímoty a opět se z ní probíral; udeřilo mě to tak prudce, že mě to vymrštilo ze spánku a s tlukoucím srdcem posadilo zpříma na postel. Nahmatal jsem vypínač lampy na nočním stolku a zíral do zdi, zatímco před očima mi vířily drobné průhledné klikyháky.

Ještě než jsme došli k mýtině, poznali jsme, že je něco jinak, něco je špatně. Ty zvuky byly divoké a chraptivé, měly příliš mnoho vrstev, chroptění a lapání po dechu a jekot, potlačený do slabých, prudkých výbuchů, hrozivějších než řev. „K zemi,“ zasyčel Peter a přitiskli jsme se těsněji do trávy. Oblečení se nám zachytávalo za kořeny a popadané větvičky a nohy mi v teniskách jenom hořely. Byl parný den, parný a dusný, mezi větvemi nad námi probleskovalo modré nebe. Vyplížili jsme se pomalu z podrostu měl jsem v puse hlínu, slunce mě pálilo, v uších mi neustále zněl příšerný rej much, hlasitý jako motorová pila.

O pár metrů dál v divokém ostružiní bzučely včely a stružka potu mi stékala po zádech. Na okraji svého zorného pole jsem viděl Peterův loket, pohybující se pomalu vpřed s kočičí obratností; Jamiino rychlé zamrkání těsně za stéblem trávy, korunovaným drobným klasem.

236

Na mýtině bylo příliš mnoho postav. Metallica tlačil Sandře paže k zemi, Brejlovec ji držel za nohy a Anthrax na ní ležel. Sukni měla vyhrnutou kolem pasu a na punčocháčích na stehnech měla všude obrovská oka. Její pusa nad Anthraxovým škubajícím se ramenem strnule a černě zívala dokořán, tu a tam překrytá rudě zlatými prameny vlasů. Vydávala podivné zvuky, jako by se snažila křičet a místo toho se dusila. Když jí Metallica jednu vrazil, pořádnou, přestala.

Hnali jsme pryč a ani nás nezajímalo, že nás mohli vidět, ani jsme neslyšeli, jak křičí „Ježíšikriste!“, „Padáme, do hajzlu!“ –, to až

potom. Druhý den jsme dole v obchodě s Jamií potkali Sandru. Měla na sobě volný svetr a pod očima tmavé šmouhy. Věděli jsme, že nás viděla, ale ani jsme se na sebe nepodívali.

I když to byla nekřesťanská noční hodina, zavolal jsem Cassii na mobil.

„Jseš v pořádku?“ Zněla vyjeveně a ospale.

„Jsem v pohodě. Něco mám, Cassie.“

Zívla. „Ježíši. Doufám, že to stojí za to, ty cvoku. Kolik je hodin?“

„Nevím. Poslouchej. Někdy během toho léta jsme s Peterem a Jamií viděli Jonathana Devlina a jeho kámoše znásilňovat jednu holku.“

Bylo ticho. Když se potom Cassie ozvala, zněla už čileji. „Jseš si jistej? Mohli jste si to třeba špatně vyložit…“

„Ne. Vím to nabeton. Chtěla křičet, ale jeden z nich ji praštil.

Drželi ji.“

„Viděli vás?“

„Jo. Jo. Utekli jsme, křičeli na nás.“

„A do prdele,“ řekla. Bylo mi jasné, co se jí pomalu honí hlavou znásilněná malá holka, otec už má jedno znásilnění na triku, dva svědkové zmizeli. Zatykač byl na dohled. „A do prdele… Pašák, Ryane. Víš, jak se ta holka jmenovala?“

„Sandra, příjmení nevím.“

„To je ta, co jsi o ní už mluvil? Zítra ji zkusíme vyčmuchat.“

„Cassie,“ řekl jsem, „jestli to klapne, jak do háje vysvětlíme, že jsme o tom věděli?“

237

„Hele, Robe, s tím si teďka nelam hlavu, jasný? Jestli najdem Sandru, tak už žádnýho jinýho svědka potřebovat nebudem. Jestli ne, vlítnem na Devlina, vychrlíme na něho všecky podrobnosti a budem do něj rýt tak dlouho, dokud se nepřizná… Něco už vymyslíme.“

Skoro mě to odzbrojilo, ta její nekritická jistota, že to všechno bude sedět. Musel jsem rychle polknout, aby mi nepřeskočil hlas.

„Jaká je promlčecí doba u znásilnění? Můžem ho na to dostat, i když

nebudem mít v tý druhý věci dost důkazů?“

„Z hlavy nevím. To všechno vyřešíme zítra ráno. Budeš schopnej usnout, nebo jseš vynervovanej?“

„To druhý,“ odpověděl jsem. Cítil jsem skoro až hysterickou paniku; jako kdyby mi někdo píchl do žil šumák. „Co si chvilku vykládat?“

„Jasně,“ řekla Cassie. Slyšel jsem, jak se v posteli pohodlněji schoulila, zašustila peřina. Našel jsem láhev s vodkou, stiskl telefon mezi uchem a ramenem a nalil si panáka.

Vykládala mi o tom, že když jí bylo devět, napovídala všem dětem ve vesnici, že v kopcích za vesnicí žije kouzelný vlk. „Říkala jsem jim, že jsem pod prkny na podlaze našla dopis, v kterým stálo, že tam žije už čtyři sta let a že má kolem krku uvázanou mapu, na který je vyznačený, kde je zakopanej poklad. Poskládala jsem z těch děcek celej oddíl panebože, já byla jako malá ale pěkná mrcha a každej víkend jsme vyráželi všichni do kopců hledat toho vlka. Pelášili jsme odtamtud s křikem pokaždý, když jsme zahlídli nějakýho ovčáckýho psa, padali do potoka, byla to paráda…“

Natáhl jsem se v posteli a usrkl ze sklenice. Adrenalin opadal a tichý rytmus Cassiina hlasu mě uklidňoval. Cítil jsem teplo a příjemnou únavu, jako dítě po dlouhém dni. „A nebyl to ani německej ovčák, nic takovýho,“ slyšel jsem ji ještě říkat, „byl až moc velkej a vypadal úplně jinak, divoce…“ Ale to už jsem spal.

238

12

Ráno jsme začali pátrat po nějaké Sandře nebo Alexandře, která v roce 1984 žila v Knocknaree či nedaleko. Zažil jsem už v životě rána, která byla méně frustrující. Zavolal jsem na statistický úřad a ženská s nosovým, lhostejným hlasem mi sdělila, že bez soudního příkazu mi není oprávněná poskytovat žádné informace. Když jsem jí začal nedůtklivě vysvětlovat, že tu jde o vraždu dítěte, a došlo jí, že se jen tak odbýt nenechám, řekla mi, že to musí rozhodnout někdo jiný, ať vydržím na lince (vyslechl jsem si Eine Kleine Nachtmusik, zjevně hranou jedním prstem na nějaké prastaré elektronické piano), a nakonec mě přepojila na ženskou s úplně stejně lhostejným hlasem, s kterou se potom opakovalo to samé.

Naproti mně se Cassie po telefonu snažila získat volební seznam pro jihozápadní oblast Dublinu z roku 1988 kdy už podle mě musela být Sandra dost stará na to, aby mohla volit, ale pravděpodobně ne dost stará na to, aby se odstěhovala od rodičů –, přibližně s tím samým výsledkem; slyšel jsem z jejího sluchátka hlas, jak jí stále dokola medovým tónem odříkává, že si velice váží jejího telefonátu a že její dotaz bude zodpovězen, jakmile na něj přijde řada. Byla otrávená a nervózní, každých třicet vteřin měnila polohu seděla s nohou přes nohu, pak se opírala o hranu stolu, popojížděla s křeslem pořád dokola, až se zamotala do šňůry od telefonu. Mžoural jsem nevyspale, zbrocený potem centrální topení jelo naplno, přestože nebyla žádná velká zima a chtělo se mi křičet.

„Seru na to,“ řekl jsem nakonec a práskl se sluchátkem. Bylo mi jasné, že Eine Kleine Nachtmusik teď nedostanu z hlavy celé týdny.

„Tohle je na hovno.“

„Velice si vážíme vašeho znechucení,“ drmolila Cassie monotónně a dívala se na mě vzhůru nohama, s hlavou zakloněnou přes opěrku hlavy, „bude ještě větší, jakmile na vás přijde řada. Vydržte na lince, děkujeme.“

239

„I kdyby nám ti pitomci něco dali, nebude to na cédéčku, ani v žádný databázi. Bude to pět milionů krabic od bot, plných papírů a my se tím budem muset kurva hrabat jméno po jménu. Bude to trvat týdny.“

„A pravděpodobně se navíc odstěhovala a vdala a emigrovala a možná je i pod drnem, ale napadá tě něco lepšího?“

Najednou mi v hlavě svitlo. „Vlastně jo,“ řekl jsem a sáhl po kabátu. „Jedem.“

„Počkej! Kam jedem?“

Jak jsem kolem Cassie procházel, natočil jsem ji i s křeslem čelem ke dveřím. „Jedem si promluvit s paní Pamelou Fitzgeraldovou.

Kdopak je tvůj oblíbenej génius?“

„Leonard Bernstein,“ odpověděla Cassie, spokojeně praštila sluchátkem a vyskočila z křesla, „ale pro dnešek si vystačím s tebou.“

Zastavili jsme se u Lowryho a koupili paní Fitzgeraldové plechovku sušenek, abychom jí vynahradili to, že jsme stále ještě nenašli tu její kabelku. Veliká chyba tahle generace má neodolatelné nutkání soutěžit ve štědrosti, takže sušenky měly za následek to, že hned začala z mrazáku vytahovat sáček s čajovými koláčky, rozmrazila je v mikrovlnce, namazala máslem, na malý otlučený talířek naložila marmeládu a já přitom seděl na okraji její vratké pohovky a nervózně šil kolenem, dokud mě Cassie nezpražila pohledem a já se přinutil přestat. Věděl jsem, že budu nucen nějaké ty zatracené koláčky navíc i sníst, jinak budu celé hodiny poslouchat „jenom si poslužte“.

Paní Fitzgeraldová nás napjatě sledovala s vypoulenýma očima, dokud jsme si každý neusrkl z čaje byl tak silný, že jsem cítil, jak se mi scvrkává jazyk a neukousli si z koláčku. Potom spokojeně vzdychla a usadila se do lenošky. „Já tyhle bílý koláčky zbožňuju,“

řekla. „Ty ovocný se mi lepí na protézu.“

„Paní Fitzgeraldová,“ ozvala se Cassie, „pamatujete si na ty dvě děti, co zmizely v lese, asi před dvaceti lety?“ Znenadání mě popadl hrozný vztek, že potřebuju, aby to řekla Cassie, ale na to, abych to řekl sám, jsem neměl odvahu. Cítil jsem pověrčivou jistotu, že nějaký záchvěv v hlase mě prozradí, přiměje paní Fitzgeraldovou, aby se na 240

mě zadívala pozorněji, a pak si vzpomene na to třetí dítě. A potom bychom tam opravdu strávili celý den.

„No samozřejmě,“ odpověděla rozhořčeně. „Taková hrůza. Od tý doby o nich nebylo ani vidu ani slechu. Ani pořádnej pohřeb neměly, nic.“

„Co si myslíte, že se s nimi stalo?“ zeptala se Cassie náhle.

Chtěl jsem ji kopnout pod stolem, aby neplýtvala časem, ale potom jsem musel uznat, že ta otázka má svou logiku. Paní Fitzgeraldová připomínala úskočnou stařenu z pohádky, zalezlou v nějaké barabizně v lesích, zlomyslnou a ostražitou; nemohli jste se zbavit dojmu, že na vaši hádanku bude znát odpověď, třebaže může být nejasná a těžko rozluštitelná.

Zamyšleně si prohlížela svůj koláček, kousla do něj a zlehka si utřela rty papírovým kapesníkem. Dala si s odpovědí na čas a vychutnávala si naše očekávání. „Nějakej blázen je hodil do řeky,“

řekla nakonec. „Dej jim pámbů lehký odpočinutí. Nějakej nešťastník, kterýho nikdy neměli pouštět ven.“

Všiml jsem si, že mé tělo začalo na tento rozhovor reagovat opět nesnesitelně po svém roztřesené ruce, zrychlující se puls. Položil jsem svůj hrnek. „Takže vy jste přesvědčená o tom, že byly zavražděné,“ řekl jsem co nejhlubším hlasem, aby mi náhodou nevypověděl službu.

„No ovšem, co jinýho, chlapče zlatá? Moje maminka, ať odpočívá v pokoji tenkrát ještě byla naživu; zemřela o tři roky pozděj, na chřipku –, ta vždycky povídala, že je odnes Púka. Ale ona byla kapánek ze starýho světa, pámbů jí odpusť.“ To mě udivilo. Púka je zlý šotek z pověstí, kterým se kdysi dávno strašívaly děti, zlý, šibalský potomek Panův a předek Pukův. Na Kiernanově a McCabeho seznamu podezřelých chyběl. „Kdepak, ty přišly do řeky, jinak by přece ti od vás našli jejich těla, ne? Lidi říkaj, že dodneška strašej v lese, chudinky maličký. Theresa Kingová z Knocknaree Lane je viděla ještě loni, když

sklízela prádlo.“

Tak na tohle jsem připravený taky nebyl, i když jsem to nejspíš měl čekat. Dvě děti se navždy ztratí v místním lese; jak by se mohly nestát součástí folklóru Knocknaree? Na duchy nevěřím, ale při té představě přízračných postaviček za soumraku, volání beze slov jsem i tak pocítil zřetelné mrazení v zádech a taky zvláštní záchvěv 241

rozhořčení: jak to že je měla tu drzost potkat nějaká ženská z Knocknaree Lane a ne já?

„V té době,“ řekl jsem, abych vrátil hovor do normálních kolejí, „jste tvrdila policii, že u kraje lesa se potloukali tři výrostci.“

„Chuligáni,“ odpověděla paní Fitzgeraldová s gustem. „Plivali na zem, všecko možný. Můj tatínek vždycky říkal, že když někdo plive, svědčí to o jeho špatným vychování. No ale ze dvou z nich vyrostli slušný mužský, to jo. Ten mladej od Concepty Millsový, ten dneska dělá s počítačema. Odstěhoval se do města do Blackrock, jestli vás to zajímá. Knocknaree pro něj nebylo dost dobrý. No a ten Devlinovic kluk, no jo, o tom jsme už spolu mluvili, to je táta tý ubohý maličký Katy, pámbů ochraňuj její duši. Hodnej člověk.“

„A co ten třetí?“ zeptal jsem se. „Shane Waters?“

Sešpulila rty a upjatě si srkla čaje. „O takovejch radši nevědět.“

„Takže… z toho se nevyklubalo nic dobrýho?“ zeptala se Cassie důvěrným tónem. „Mohla bych si vzít ještě koláček, paní Fitzgeraldová? To jsou ty nejlepší koláčky, jaké jsem za poslední roky jedla.“ A byly to zároveň jediné, které za poslední roky jedla. Nesnáší čajové koláčky. Tvrdí, že „k jídlu mají daleko“.

„Jen si nabídněte, dušinko, samozřejmě, však vám neuškodí, když

kapánek přiberete. Mám jich tam ještě hromadu. Teďka, když mi dcera koupila tu mikrovlnnou troubu, udělám jich vždycky šest tuctů naráz, dám si je hezky všecky do mrazáku a pak si je vždycky rozmrazím.“

Cassie si dala na vybírání koláčku pochlebnicky záležet, řádně se do něj zakousla a udělala: „Mmm.“ Kdyby jich snědla tolik, že by paní Fitzgeraldová pocítila potřebu jít rozmrazit další, byl jsem připraven ji zabít. Spolkla sousto a řekla: „A Shane Waters pořád bydlí v Knocknaree?“

„V Mountjoy Gaol,“ odpověděla paní Fitzgeraldová a vyslovila ta slova s veškerým jejich zlověstným důrazem. „V tom kriminále, tam bydlí. Ještě s jedním přepadli s nožem v ruce benzinku; toho ubohýho kluka, co tam dělal, vyděsili k smrti. Jeho máma odjakživa říkala, že to není špatnej hoch, že se akorát snadno nechá navést, jenže k takovejmhle vylomeninám ho přece nikdo nenutil.“ Hlavou mi proběhlo, že bychom ji mohli seznámit se Samem. Báječně by si rozuměli.

242

„Policii jste řekla, že tam s nimi občas chodila nějaká děvčata,“

řekl jsem a připravil si blok.

Znechuceně mlaskla jazykem o umělý chrup. „Ty dvě žáby nestoudný. Já za mlada taky ukazovala nohy však není nic lepšího, když chcete, aby na vás chlapci koukali, no nemám pravdu?“ Mrkla na mě a nakřáple se zachichotala, ten úsměv jí rozjasnil tvář a dosud bylo vidět, že byla pěkná; že to bylo milé děvče s veselýma očima a vyřídilkou. „Ale jak chodily oblíkaný tyhle dvě, to byla dočista škoda peněz. To by zrovínka tak mohly chodit, jak je pámbů stvořil. Dneska tak choděj všecky mladý, břicho nahatý, minisukně a tak, jenže tenkrát, tenkrát ještě byla trocha slušnosti.“

„Pamatujete si, jak se jmenovaly?“

„Počkejte, jenom co si vzpomenu. Jedna z nich byla nejstarší od Marie Gallagherový. Ta je už patnáctým rokem v Londýně, sem tam se přijede pochlubit, jaký má nóbl šaty a nóbl práci, ale Marie říká, že když se to veme kolem a kolem, dělá obyčejnou sekretářku. Ta měla o sobě vždycky vysoký mínění.“ Pocítil jsem zklamání Londýn ale paní Fitzgeraldová si vydatně usrkla čaje a zvedla ukazovák. „Claire, tak se jmenuje. Claire Gallagherová, do dneška; nevdala se. Nějakej ten rok se tahala s rozvedeným chlapem, Marie z toho byla špatná, ale nevydrželo to.“

„A to druhé děvče?“ zeptal jsem se.

„No, ta je pořád tady. Bydlí se svojí mámou v Knocknaree Close, nahoře na konci v tý horší části městečka, jestli to tam znáte.

Svobodná a dvě děcka. Jenže co jinýho čekala? Koledovala si o malér tak dlouho, až si ho vykoledovala. Je to jedna z holek Scullyovic.

Jackie je ta, co si vzala toho kluka Wicklowic, Tracy, ta dělá v sázkový kanceláři… Sandra, tak se jmenuje. Sandra Scullyová. Dojezte ten koláček,“ nařídila Cassii, která ho nepozorovaně odložila a snažila se tvářit, jako by na něj zapomněla.

„Moc vám děkujeme, paní Fitzgeraldová. Moc jste nám pomohla,“

řekl jsem. Cassie té příležitosti využila k tomu, aby si zbytek koláčku nacpala do pusy a spláchla ho čajem. Zastrčil jsem blok do kapsy a vstal.

„Počkejte ještě chviličku,“ ozvala se paní Fitzgeraldová a zamávala mi rukou před nosem. Odštrachala se do kuchyně a vrátila se 243

s igelitovým sáčkem plným zmražených koláčků, který vtiskla Cassii do ruky.

„Tu máte. To je pro vás. Ne, ne, ne…“ volala přes Cassiiny protesty; bez ohledu na náš osobní apetit nemáme dovoleno přijímat dárky od svědků „…však vám přijdou vhod. Jste milý děvčátko.

A rozdělte se s tím svým mládencem, jestli na vás bude hodnej.“

Horší část městečka (pokud si vzpomínám, nikdy jsem tam nebyl; naše mámy nás varovaly, ať se od ní držíme co nejdál) se ve skutečnosti příliš nelišila od lepší části. Domy tu byly maličko zchátralejší, v některých zahrádkách rostl plevel a kopretiny. Zeď na konci ulice Knocknaree Close byla plná nápisů, víceméně nevinných LIVERPOOL DO TOHO!, MARTINA + CONOR v srdci, JONES JE

TEPLEJ, většinou vyvedených čímsi, co vypadalo na barevnou tlustou fixu; ve srovnání s tím, co si můžete přečíst v některých opravdu drsných čtvrtích, působily skoro komicky. Kdybych tady musel z nějakého důvodu nechat auto zaparkované přes noc, příliš bych se z toho nenervoval.

Otevřela nám Sandra. Na okamžik jsem si nebyl jistý, jestli je to ona; pamatoval jsem si ji jinak. Patřila k těm dívkám, které brzy vykvetou a během několika let ke svému zděšení uvadnou do jakési obhroublé zanedbanosti. V mých matných vzpomínkách byla krev a mlíko, k nakousnutí jako zralá broskev, tvář orámovanou lesklými, rudě zlatými kudrlinami z osmdesátých let, ale tady stála mezi dveřmi obtloustlá, povadlá ženská s utrápeným, podezíravým pohledem a vlasy obarvenými do vybledlé mědi. Projel mnou mírný pocit zklamání. Skoro jsem zadoufal, že to není ona.

Potom řekla: „Co si přejete?“ Její hlas byl hlubší a měl zdrsněné hrany, ale ten příjemný, dechem podbarvený tón jsem poznal. („No a kterej z nich je tvůj kluk?“ Blyštivý nehet ukazováčku přejížděl ze mě na Petera a Jamie vrtěla hlavou a říkala: „Fůj!“ Sandra se smála a klátila nohama o zídku: „Však brzo změníš názor!“) „Paní Sandra Scullyová?“ zeptal jsem se. Přikývla a byla ve střehu.

Vycítila z nás policajty daleko dřív, než jsme vytáhli průkazky, a přešla do obranného postoje. Někde v domě ječelo batole a třískalo 244

do čehosi kovového. „Já jsem detektiv Ryan a tohle je detektiv Maddoxová. Ráda by si s vámi na pár minut promluvila.“

Cítil jsem, jak se vedle mě Cassie skoro neznatelně pohnula na znamení, že zaregistrovala smluvený signál. Kdybych si nebyl jistý, řekl bych „my“ a potom bychom jí pokládali obvyklé otázky ohledně Katy Devlinové tak dlouho, dokud bych to nevěděl určitě. Ale já si byl jistý a bylo pravděpodobné, že Sandra bude v téhle věci sdílnější jen v ženské společnosti.

Sandra zatnula čelist. „To je kvůli Declanový? Tak tý starý megeře klidně vyřiďte, že naposled jsem mu ten magneťák už sebrala, takže jestli pořád něco slyší, tak jí straší v bedně.“

„Ne, ne, ne,“ odpověděla Cassie nenuceně. „Nic takového. Jenom děláme na jednom starém případu a napadlo nás, že byste si mohla vzpomenout na nějaké drobnosti, které by nám mohly pomoct. Můžu dál?“

Chvíli na Cassii vyjeveně zírala a potom nepatrně rezignovaně pokrčila rameny. „Co mně zbejvá.“ Ustoupila a otevřela dveře o zlomek víc; ucítil jsem, jak se uvnitř něco smaží.

„Díky,“ řekla Cassie. „Budu se snažit vás dlouho nezdržet.“ Jak vcházela dovnitř, podívala se na mě přes rameno a maličko na mě povzbudivě mrkla. Potom se za ní zabouchly dveře.

Byla tam dlouho. Seděl jsem v autě a kouřil jednu za druhou, dokud mi nedošly cigarety. Potom jsem si okusoval nehty, vybubnovával na volant Eine Kleine Nachtmusik a klíčem od auta vyrýpával špínu z palubní desky. Začínal jsem hořce litovat, že mě nenapadlo dát Cassii s sebou štěnici nebo něco pro případ, že by byla moje přítomnost uvnitř žádoucí. Ne že bych jí nedůvěřoval, ale ona u toho tenkrát nebyla, zatímco já ano, a navíc to vypadalo, že ze Sandry se za tu dobu vyklubala docela ostrá ženská a já si nebyl jistý, jestli jí Cassie bude schopná klást ty správné otázky. Měl jsem spuštěná okna a pořád ještě slyšel batole ječet a třískat; potom se ozval Sandřin hlas, patřičně rázný, plácnutí a batole začalo řvát, spíš vztekle než bolestí. Vzpomněl jsem si na její úhledné bílé zoubky, když se smála, na záhadné tmavé údolíčko v jejím výstřihu.

245

Připadalo mi to jako celá řada hodin, než jsem zaslechl dveře a po příjezdové cestě se chvatem blížila Cassie. Nasedla do auta a zprudka vydechla. „Takže trefa do černýho. Chvilku jí trvalo, než se jí rozvázal jazyk, ale potom už…“

Srdce mi tlouklo jako zvon a nebyl jsem schopen říct, jestli radostí nebo zděšením. „Co říkala?“

Cassie si mezitím vytáhla cigarety a hledala zapalovač. „Zajeď za roh nebo někam. Nebyla nadšená z toho, že jí parkujem před barákem.

Říkala, že to vypadá jako policajtský auto a že sousedi budou mít řeči.“

Vyjel jsem z městečka, zaparkoval na odpočívadle naproti nalezišti, vyloudil od Cassie jednu z jejích holčičích cigaret a našel zapalovač „Takže?“

„Víš, co říkala?“ Cassie prudce stáhla okýnko, vyfoukla kouř ven a já najednou poznal, že je rozčilená, rozčilená a otřesená. „Říkala: ‚To nebylo žádný znásilnění, nic takovýho, akorát mě k tomu donutili.’

Řekla to asi tak třikrát. Díkybohu, že ty děcka jsou moc malý na to, aby s tím měly cokoli…“

„Cass,“ řekl jsem co nejklidněji. „Od začátku?“

„Začátek je takovej, že začala chodit s Cathalem Millsem, když jí bylo šestnáct a jemu devatenáct. Byl považovanej, bůhvíproč, za naprosto úžasnýho frajera, a Sandra do něj byla udělaná. Jonathan Devlin a Shane Waters byli jeho nejlepší kámoši. Nikdo z nich neměl holku, Sandra se líbila Jonathanovi, on se jí líbil taky, a jednoho krásnýho dne, když už spolu chodili asi půl roku, přišel Cathal s tím, že Jonathan by si to s ní chtěl, a teďka cituju, ‚rozdat’ a že podle něho je to prima nápad. Jako když dá kámošovi srknout piva nebo tak něco.

Ježíši, to byly osmdesátý léta, neměli ani kondomy…“

„Cass…“

Mrštila zapalovačem z okna o strom. Cassie měla dobrou mušku; zapalovač se odrazil od kmene a odletěl do křoví. Už jsem ji párkrát viděl naštvanou říkám jí, že to má po svém francouzském dědečkovi, tu vznětlivost středomořských národů a věděl jsem, že teď, když si na tom stromu vylila vztek, se uklidní. Trpělivě jsem vyčkával. žuchla zády zpátky na opěradlo, potáhla z cigarety a po chvíli se na mě stranou nesměle zakřenila.

„Dlužíš mi zapalovač, primadono,“ řekl jsem jí. „Tak už mluv, konečně.“

246

„A ty mi pořád ještě dlužíš dárek k posledním Vánocům.

Každopádně Sandra neměla s tím, že si to rozdá s Jonathanem, žádnej velkej problém. Bylo to jednou nebo dvakrát, všichni se potom cítili trochu trapně, ale to přešlo, všechno bylo v pohodě…“

„Kdy to bylo?“

„Na začátku toho léta červen čtyřiaosmdesátýho. Jonathan pak podle všeho brzo potom začal na chvilku chodit s jinou holkou to bude ta Claire Gallagherová a Sandra si myslí, že tu službičku Cathalovi oplatil. Strašně se s Cathalem kvůli tomu pohádala, ale byla z celý tý záležitosti tak vyjevená, že se nakonec rozhodla to pustit z hlavy.“

„Ježíši,“ řekl jsem. „Můj život se podle všeho odehrával přímo uprostřed Show Jerriho Springera. ‚ Mladiství bez obalu o výměně manželek’.“ O pouhých pár metrů a roků dál jsme si my, Jamie, Peter a já, kroutili navzájem na rukou „ohýnek“ a házeli šipkami po tom příšerném, uštěkaném teriérovi Carmichaelových. Kolik soukromých paralelních rozměrů v tak neškodném městečku; kolik samostatných světů navrstvených na jediném místě. Pomyslel jsem na temné archeologické vrstvy pod mýma nohama; na lišáka za mým oknem venku, volajícího k městu, které se sotva překrývalo s tím mým.

„Jenže potom,“ pokračovala Cassie, „se o tom dozvěděl Shane a chtěl si taky pošpásovat. Cathal v tom samozřejmě neviděl problém, ale Sandra jo. Shane se jí nelíbil ‚ten poďobanej blbeček’, tak mu říkala. Mám pocit, že byl tak trochu šáhlej, ale ti dva ho s sebou tahali ze zvyku, protože spolu kamarádili od dětství. Cathal ji pořád přemlouval nemůžu se dočkat, až zjistíme, co Cathal a internet –, ona pořád, že si to ještě rozmyslí, až na ni nakonec v lese skočili, Cathal a náš milej Jonathan ji drželi a Shane ji znásilnil. Neví přesně, kterej to byl den, ale ví, že měla na zápěstích modřiny a měla strach, jestli jí zmizí do začátku školy, takže to muselo bejt někdy v srpnu.“

„Viděla nás?“ zeptal jsem se co možná nejklidněji. Skutečnost, že tenhle příběh se začal proplétat s tím mým, mě mátla, ale zároveň mě strašlivě, ukrutně vzrušovala.

Cassie na mě pohlédla; nedala na sobě nic znát, ale věděl jsem, že zkoumá, jak to všechno snáším. Snažil jsem se tvářit lhostejně.

„Vlastně ne. Byla… no, však víš, v jakým byla stavu. Ale pamatuje si, 247

jak někoho zaslechla v křoví a potom jak kluci řvali. Jonathan za vámi utíkal, ale pak se vrátil a řekl něco jako ‚parchanti mizerný’.“

Odklepla popel z okýnka. Podle držení ramen jsem poznal, že ještě neskončila. Na vykopávkách přes ulici Mark s Mel a hrstkou dalších vyváděli cosi s tyčemi a žlutými měřícími pásmy a pokřikovali jeden na druhého. Mel se zasmála, srdečně a pronikavě, a zavolala: „To víš, že jo!“

„A?“ zeptal jsem se, když už jsem to nemohl vydržet. Třásl jsem se jako lovecký pes těsně předtím, než vyrazí za kořistí. Jak jsem říkal, u výslechu jsem nikdy nikoho neuhodil, ale hlavou se mi honily dramatické představy o tom, jak praštím s Devlinem o zeď, jak mu budu řvát do obličeje a jak z něj ty odpovědi vymlátím.

„A chceš něco vědět?“ řekla Cassie. „Ona se s tím Cathalem Millsem potom ani nerozešla. Chodila s ním ještě řadu měsíců, než jí dal kopačky.“

Skoro ze mě vypadlo: A to je všechno? Místo toho jsem řekl: „Myslím, že promlčecí lhůta je daleko delší, pokud ještě nebyla plnoletá.“ Myšlenky mi pádily rychlostí sto mil v hodině, zběsile probíraly strategie výslechu. „Možná ještě bude čas. Toho chlapa bych s největším potěšením zatknul uprostřed zasedání správní rady.“

Cassie zavrtěla hlavou. „Ta proti němu nepůjde ani náhodou.

Především to považuje v podstatě za svoji vlastní chybu, že se s ním vyspala.“

„Jedem si promluvit s Devlinem,“ řekl jsem a nastartoval.

„Vteřinku,“ přerušila mě Cassie. „Ještě něco. Možná je to blbost, ale… Když byli hotoví, tak Cathal fakt myslím, že bychom ho měli proklepnout, musíme najít něco, z čeho bychom ho mohli obžalovat –, Cathal povídá: ‚Hodná holčička.’ A políbil ji. Seděla tam, třásla se a snažila se upravit si šaty a dát se dohromady. V té chvíli uslyšeli něco ve stromech, jenom pár metrů od nich. Sandra říká, že v životě nic podobnýho neslyšela. Prej jako by nějakej obrovskej pták plácal křídly, až na to, že to prý určitě byl hlas, jakejsi řev. Všichni vyskočili a zaječeli a pak Cathal řekl něco jako ‚tak ty fakani zasraný si nedaj pokoj’ a hodil mezi stromy kámen, ale nepřestalo to. Byl tam stín, nebylo nic vidět. Stáli tam jako přimražení, hrůzou bez sebe, řvali jeden přes druhýho. Nakonec to přestalo a slyšeli, jak to mizí pryč do lesa podle zvuku to muselo bejt něco velkýho, aspoň jako člověk.

248

Utíkali domů. A bylo tam cosi cítit, říká Sandra, silnej zvířecí zápach jako kozy nebo něco takovýho, nebo jako v zoo.“

„Co je to za volovinu?“ dostal jsem ze sebe. Tohle mi úplně vyrazilo dech.

„Takže jste to nebyli vy?“

„Aspoň si to nepamatuju,“ odpověděl jsem. Pamatoval jsem si, jak jsme běželi ze všech sil, jak mi v uších skřípal vlastní dech, nevěděl jsem, co to přesně na té mýtině bylo, ale bylo mi jasné, že to bylo něco hrozného; pamatoval jsem si, jak jsme na sebe všichni tři, udýchaní, zírali na kraji lesa. Vážně jsem pochyboval o tom, že bychom měli náladu se k té mýtině vracet, nemluvě o nějakých podivných plácavých zvucích nebo kozím zápachu. „Pravděpodobně se jí to zdálo.“

Cassie pokrčila rameny. „Jasně, to mohlo. Ale stejně jsem si říkala, jestli třeba v tom lese nežilo nějaký divoký zvíře.“

Nejdravější divoká zvířata v Irsku jsou pravděpodobně jezevci, ale tu a tam se mezi lidmi vynoří temné historky, obvykle na některých místech v Midlands jsou nalezeny mrtvé ovce s rozervaným hrdlem, nočním pocestným občas zkříží cestu nějaký ten obrovský, přihrbený stín nebo páry žhnoucích očí. Většinou se ukáže, že to v přítmí viděli pouze zatoulaného ovčáckého psa nebo čísi číču, ale někdy se vysvětlení nenajde. Bezděčně jsem pomyslel na trhliny na zádech mého trička. Přestože Cassie na tyhle bajky o záhadné divoké bestii tak docela nevěřila, odjakživa ji fascinovaly, protože jejich rodokmen sahal až k černému psu, který pronásledoval středověké poutníky, a protože jí dělala dobře představa, že ne každá píď země je zmapována a kontrolována a sledována systémem bezpečnostních kamer, že v Irsku jsou stále neprobádané kouty, kde se může vydávat za svým tajemným posláním nezkroce ný tvor velikosti pumy.

Mně podobná představa obvykle láká taky, ale zrovna teď jsem na ni neměl čas. Od samého začátku tohohle případu, od chvíle, kdy jsme s autem vyjeli na kopec a spatřili před sebou ležet Knocknaree, se ta neprůhledná membrána mezi mnou a tím dnem v lese pomalu, vytrvale tenčila; byla už tak jemná, že jsem na druhé straně slyšel tiché, kradmé zvuky, tlukot křídel a slaboučké škrábání nožiček, jako když v dlaních držíte sevřenou můru a ona se snaží dostat ven. V mé hlavě nebyl prostor pro ztřeštěné teorie o uprchlých cizokrajných šelmách, 249

přežívajícím losovi, lochneské příšeře, ani o žádné jiné potvoře, kterou Cassie měla na mysli.

„Ne,“ řekl jsem. „Ne, Cass. My v tom lese byli prakticky pořád.

Kdyby tam bylo něco většího než liška, věděli bychom o tom.

A pátrací čety by po tom našly nějaký stopy. Buď je špehoval nějakej úchylák, kterej silně páchl, nebo se jí to celý zdálo.“

„No dobře,“ řekla Cassie neutrálně. Znovu jsem nastartoval.

„Počkej, jak to provedem?“

„Tentokrát teda v autě nesedím, do hajzlu,“ odpověděl jsem a slyšel, jak se můj hlas nebezpečně zvýšil.

Maličko pozvedla obočí. „Jde mi teď spíš o mě ne že bych seděla v autě, ale že bych tě tam vysadila a jela si mezitím ještě trochu popovídat s těmi sestřenkami nebo tak něco, a ty bys mi pak poslal esemesku, kdy tě mám vyzvednout. Můžete s Devlinem dát řeč po chlapsku. Když u toho budu já, nebude chtít o tom znásilnění mluvit.“

„Fajn,“ řekl jsem trochu rozpačitě. „Tak jo. Díky, Cass. To nezní špatně.“

Vystoupila z auta a já se začal přesouvat na místo spolujezdce, protože jsem si myslel, že chce řídit, ale ona zamířila ke stromům a prolézala tam křovím, dokud nenašla můj zapalovač. „Na,“ nasedla zpátky do auta a usmála se jedním koutkem. „A teďka chci ten vánoční dárek.“

250

13

Když jsem zastavil před domem Devlinových, řekla Cassie: „Robe, možná tě to napadlo taky, ale tohle může ten případ obrátit úplně jiným směrem.“

„Jakto?“ zeptal jsem se nepřítomně.

„Víš, jak jsme mluvili o tom, že to Katyino znásilnění bylo nejspíš symbolický gesto… že to nevypadá na nic sexuálního? Díky tobě teďka máme někoho, kdo mohl mít ke znásilnění Devlinovy dcery jinej, než sexuální motiv, a kdo k tomu nějakej nástroj potřeboval.“

„Sandra? Zčistajasna, po dvaceti letech?“

„Celá ta publicita kolem Katy články v novinách, nadační vystoupení… to ji mohlo nastartovat.“

„Cassie,“ řekl jsem a zhluboka se nadechl. „Já jsem akorát prostej venkovskej kluk. A rád se soustředím na to, co je podstatný.

A podstatnej je, v týhle chvíli, Jonathan Devlin.“

„Jenom ti to říkám. Mohlo by ti to přijít vhod.“ Natáhla ruku a rychle a nemotorně mi prohrábla vlasy. „Tak do toho, venkovskej kluku. Zlom vaz.“

Jonathan byl doma sám. Margaret odešla s dcerami k sestře, řekl, a mě napadlo, před jakou dobou a proč. Vypadal otřesně. Zhubl tolik, že šaty na něm volně visely, splihlé jako jeho tvář, a vlasy měl ostříhané ještě víc nakrátko, na ježka; propůjčovalo mu to nějakým způsobem žalostný, zoufalý vzhled, a já si vzpomněl na staré civilizace, v nichž

truchlící kladli své vlasy na pohřební hranici svých milovaných.

Pohybem ruky mě vyzval, ať se posadím na pohovku, sedl si naproti do křesla a naklonil se dopředu s lokty opřenými o kolena, dlaně sevřené k sobě. Dům vyhlížel opuštěně; nebylo tu cítit, že by tu někdo něco vařil, v pozadí nebyla slyšet televize ani pračka, na křeslech neležely žádné odložené otevřené knihy, nic, co by naznačovalo, že než jsem přišel, tu vůbec něco dělal.

251

Čaj mi nenabídl. Zeptal jsem se, jak se jim vede („jak byste řekl?“), vysvětlil, že sledujeme několik různých stop, vyhnul se jeho strohým dotazům na podrobnosti, a zeptal se ho, jestli si nevzpomněl ještě na něco důležitého. Ta bezuzdná naléhavost, kterou jsem pociťoval v autě, byla ta tam, jakmile otevřel dveře; cítil jsem takový klid a jasnou mysl, jakou jsem necítil už celé týdny. Margaret a Rosalind a Jessica mohly být každou chvíli zpět, ale já nějakým způsobem byl přesvědčen o tom, že nepřijdou. Okna byla špinavá, pozdní odpolední slunce, pronikající dovnitř, klouzalo matně po zasklených skříních a lakovaném dřevu jídelního stolu, a naplňovalo tak pokoj měňavým, podvodním světélkujícím přísvitem. Slyšel jsem tikot hodin z kuchyně, těžkopádný a bolestivě pomalý, ale kromě něho se tu neozýval jediný zvuk, ani před domem. Jako kdyby se celé Knocknaree sebralo a rozplynulo jako pára, kromě mě
a Jonathana Devlina. Byli jsme tu jen my dva, jeden proti druhému, mezi námi stolek s kolečky od kafe, a odpovědi byly tak na dosah, že jsem je slyšel, jak se strkají a chvějí v koutech pokoje; nebylo kam spěchat.

„Kdo z vás má rád Shakespeara?“ zeptal jsem se nakonec a odložil blok. Nebylo to sice samozřejmě k věci, ale myslel jsem, že by to mohlo poněkud rozptýlit jeho obezřetnost, a zároveň mi to vrtalo hlavou.

Jonathan se popuzeně zamračil. „Cože?“

„Jména vašich dcer,“ řekl jsem. „Rosalind, Jessica, Katharine s A, to jsou všechno jména ze Shakespearových komedií. Předpokládám, že je to záměr.“

Zamrkal, poprvé se na mě zadíval s čímsi, co připomínalo srdečnost, a nepatrně se usmál. Byl to docela milý úsměv, potěšený, i když ostýchavý, jako u chlapce, který celou dobu čekal, až ho někdo pochválí za nový odznak na jeho skautské uniformě. „Víte, že jste první, kdo si toho vůbec všimnul? No, to já.“ Povzbudivě jsem zvedl obočí. „Když jsme se vzali, snažil jsem se trochu sebevzdělávat, jestli se tomu tak dá říkat snažil jsem se prokousat vším, co by člověk měl přečíst, víte, Shakespeare, Milton, George Orwell… Milton mě moc nebral, ale Shakespeare nečetl se snadno, ale nakonec jsem od něj přečetl skoro všechno. Dobíral jsem si Margaret, že když ty dvojčata budou kluk a holka, bude to Viola a Sebastian, ale říkala, že ve škole by se jim posmívali…“

252

Úsměv mu pohasl a odvrátil pohled. Věděl jsem, že teď mám šanci, teď, dokud mám jeho sympatie. „Jsou to krásná jména,“ řekl jsem. Nepřítomně přikývl. „A ještě něco. Říkají vám něco jména Cathal Mills a Shane Waters?“

„Proč?“ zeptal se Jonathan. Zdálo se mi, že jsem v jeho očích zachytil jiskérku ostražitosti, ale seděl zády k oknu, a tak to bylo těžké říct s jistotou.

„Narazili jsme na ta jména v průběhu vyšetřování.“

Obočí mu zprudka kleslo a všiml jsem si, že ramena mu ztuhla jako bojovému psovi. „Jsou podezřelí?“

„Ne,“ odpověděl jsem rozhodně. I kdyby byli, neřekl bych mu to nejen kvůli vyšetřovacímu protokolu, ale protože byl poněkud příliš prchlivý. Ta napjatá, napružená zuřivost pokud byl nevinný, přinejmenším pokud jde o Katyinu smrt, stačila by jediná známka nejistoty v mém hlase a pravděpodobně by se objevil před jejich dveřmi se samopalem. „Pouze prověřujeme každou stopu. Povězte mi o nich něco.“

Zíral na mě ještě další vteřinu; potom se znovu zabořil do křesla.

„Kamarádili jsme spolu, když jsme byli děcka. Roky už jsme se neviděli.“

„Kdy jste se skamarádili?“

„Když jsme se sem přistěhovali. To bylo ve dvaasedmdesátým.

Byli jsme tady v městečku první tři rodiny, tam na horním konci, zbytek domů se teprv stavěl. Měli jsme to tam celý jenom pro sebe.

Hrávali jsme si tam na staveništích každej den, když stavbaři odjeli bylo to jako obrovský bludiště. Mohlo nám bejt tak šest sedm.“

V jeho hlase byl cítit jakýsi hluboký, spodní tón navyklé nostalgie, díky němuž jsem si uvědomil, jak byl osamělý; ne teprve teď, ne teprve po Katyině smrti. „A jak dlouho jste byli přáteli?“

„Těžko říct. Rozešli jsme se, když nám bylo asi tak devatenáct, ale ještě nějakej čas jsme byli v kontaktu. Proč? Co to s tím má společnýho?“

„Máme dva různé svědky,“ řekl jsem a snažil jsem se nedat na hlase nic znát, „podle kterých jste v létě 1984 vy, Cathal Mills a Shane Waters znásilnili jedno místní děvče.“

Vyskočil, ruce zaťaté v pěst se mu jenom třásly. „Cože… co to do hajzlu má co dělat s Katy? To mě jako obviňujete z…? Do hajzlu!“

253

Ani jsem nehnul brvou a nechal ho domluvit. „Nemůžu nechat bez povšimnutí, že jste to obvinění nepopřel,“ řekl jsem.

„Ale taky jsem se ani náhodou nepřiznal. Mám si shánět právníka?“

žádný právník na světě by ho pak už nenechal říct ani slovo.

„Poslyšte,“ nahnul jsem se blíž a přešel do nenuceného, důvěrného tónu, „já jsem z oddělení vražd, ne ze sexuálního. Dvacet let staré znásilnění mě zajímá jenom pokud…“

„Údajný znásilnění.“

„Tak dobře, údajné znásilnění. V každém případě mě zajímá jenom do té míry, pokud má něco společného s vraždou. Proto jsem tady, abych to zjistil.“

Jonathan se nadechl, aby něco řekl; na vteřinu jsem měl pocit, že řekne, ať vypadnu. „Jestli vás mám strpět ve svým domě, musíte nejdřív vzít na vědomí jednu věc,“ vypadlo z něj. „žádný ze svejch dcer jsem se ani nedotknul. Nikdy.“

„Z toho vás nikdo neobviňuje…“

„Naznačujete to od prvního dne, co jste sem přišli. Nemám rád narážky. Já svý dcerky miluju. Pohladím je na dobrou noc, to je všechno. Nikdy jsem na jedinou z nich nesáhnul tak, že by proti tomu někdo mohl něco mít. Je to jasný?“

„Naprosto,“ řekl jsem a snažil se, aby to neznělo sarkasticky.

„Dobře.“ Přikývl jediným rychlým a rázným pohybem hlavy.

„A teďka k tý druhý věci. Já nejsem pitomec, detektive Ryane. Proč bych se vám měl do háje přiznávat k něčemu, za co bych mohl jít sedět?“

„Poslyšte,“ řekl jsem vážně, „prověřujeme možnost,“ bůh ti žehnej, Cassie „že ta oběť měla něco společného s Katyinou smrtí, něco jako odplata za to znásilnění.“ Oči se mu rozšířily. „Je to jenom jedna z možností a nemáme absolutně žádný důkaz, takže chci, abyste to bral s rezervou. Především nechci, abyste ji jakýmkoli způsobem kontaktoval. Kdyby se ukázalo, že na tom něco je, mohlo by to všechno pokazit.“

„Já ji kontaktovat nebudu. Jak jsem řekl, nejsem pitomec.“

„Dobře. Jsem rád, že si rozumíme. Ale potřebuju slyšet vaši verzi toho, co se stalo.“

„A potom co? Obžalujete mě za to?“

254

„Zaručit vám nemůžu nic,“ řekl jsem. „Já vás rozhodně zatýkat nebudu. Moje práce není podávat žaloby, to je na prokurátorovi a oběti, ale pochybuju, že se jí do toho bude chtít. A nepoučil jsem vás o vašich právech, takže cokoli řeknete, nemůže být stejně použito u soudu. Já jenom potřebuju vědět, jak to bylo. Je to na vás, pane Devline. Jestli vážně chcete, abych našel Katyina vraha?“

Jonathan vyčkával. Seděl stále na svém místě, předkloněný, ruce sepjaté, a dlouho, podezíravě na mě hleděl. Snažil jsem se tvářit důvěryhodně a ani nemrknout.

„Kdybych vám to tak mohl vysvětlit,“ řekl nakonec, skoro sám pro sebe. Nervózně vstal z křesla a přešel k oknu, opřel se o sklo. Pokaždé, když jsem mrkl, jeho silueta vyrostla přímo před mými očními víčky, s jasnými okraji a rýsovala se proti zamřížovaným okenním tabulím.

„Máte nějaký kamarády, s kterýma se znáte odmalička?“

„Vlasně ne, nemám.“

„Nikdo vás nezná tak dobře jako lidi, s kterýma jste vyrůstal.

Kdybych zejtra někde narazil na Cathala nebo Shana, tak po celý tý době toho o mně budou pořád vědět víc než Margaret. Měli jsme k sobě blíž než bratři. Ani jeden z nás nebyl z rodiny, o který byste mohl říct, že je šťastná. Shane nikdy nepoznal svýho tátu, ten Cathalův byl zase zmetek, co v životě nechodil do práce, mý rodiče oba chlastali. Hele, to neříkám na svoji omluvu. Akorát se vám snažím vysvětlit, co jsme byli zač. Když nám bylo deset, uzavřeli jsme pokrevní bratrství dělal jste to někdy? Naříznout si zápěstí a přitisknout je k sobě?“

„Myslím, že ne,“ odpověděl jsem. Na okamžik jsem zavzpomínal, jestli ano. Připadalo mi, že něco takového bychom jistě udělali.

„Shane se bál říznout, ale Cathal ho přemluvil. Ten by byl schopnej prodat i svěcenou vodu papeži, Cathal.“ Trochu se usmál; slyšel jsem to z jeho hlasu. „Když jsme viděli v bedně Tři mušketýry, Cathal vymyslel, že to bude naše heslo: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Musíme jeden druhýmu krýt záda, říkal, všichni ostatní jsou proti nám. V tom měl taky pravdu.“ Obrátil se ke mně a krátce si mě přeměřil pohledem. „Kolik je vám… třicet pětatřicet?“

Přikývl jsem.

„Tak to vás to nejhorší minulo. My vycházeli ze školy na začátku osmdesátejch let. Tahle země byla v háji. Nebyla práce, vůbec žádná.

255

Pokud jste neměl možnost začít dělat ve firmě svýho taťky, buď jste emigroval nebo šel na podporu. I když jste měl peníze a prospěch na to, abyste mohl na vysokou což my neměli –, znamenalo to pro vás akorát pár let odklad. Neměli jsme na práci nic lepšího, než se poflakovat, neměli jsme, na co se těšit, o co se snažit; neměli jsme nic akorát jeden druhýho. Nevím, jestli chápete, co je v tom za sílu, za nebezpečí.“

Nevěděl jsem, co si myslet o tom, kam to celé směřovalo, ale cítil jsem náhlý, nepříjemný nával čehosi, co připomínalo závist. Ve škole jsem snil o přátelství, jako bylo tohle o zpečetěné sounáležitosti vojáků v bitvě či válečných zajatců, o mystériu, k němuž dospívají pouze muži nalézající se v blízkosti smrti.

Jonathan se nadechl. „V každým případě Cathal začal chodit s tou holkou, Sandrou. Zprvu to bylo takový divný. Každej z nás si občas vyšel s nějakou holkou, ale žádnej neměl do tý doby vážnou známost.

Jenže ona byla úžasná, Sandra byla fakt úžasná. Pořád rozesmátá, a ta její nevinnost… Myslím, že to byla i moje první láska… Když mi Cathal řekl, že já se jí taky líbím, že by se mnou taky šla, nemohl jsem tomu věřit, jaký mám štěstí.“

„A to vám nepřišlo jako… no… přinejmenším poněkud zvláštní?“

„Ne tak, jak byste myslel. Dneska už mi to přijde šílený, to jo, ale tenkrát jsme se o všechno dělili. Bylo to takový naše pravidlo. Takže mně to připadlo v pořádku. Já zhruba v tom samým čase taky chodil s jednou holkou a ona pak taky šla s Cathalem, vůbec jí to nevadilo myslím, že se mnou stejně chodila akorát proto, že jsem byl jeho kámoš. Vypadal daleko líp než já.“

„Vypadá to, že Shane přišel zkrátka,“ řekl jsem.

„Jo. A tam právě začaly problémy. Shane to zjistil a začal vyšilovat. Myslím, že byl do Sandry taky zakoukanej; navíc měl ale pocit, že jsme ho zradili. Byl z toho zničenej. Strašně jsme se kvůli tomu hádali, skoro každej den, celý týdny. Půlku času s náma vůbec nemluvil. Bylo mi hrozně, měl jsem pocit, že to je úplnej konec víte, jak to v tom věku bejvá, připadne vám, že se kvůli každý blbosti zboří svět…“

Odmlčel se. „A co bylo potom?“ zeptal jsem se.

„Potom si Cathal vzal do hlavy, že když nás teda Sandra rozdělila, tak to musí bejt Sandra, kdo nás zas dá dohromady. Byl tím posedlej, 256

mluvil o tom v jednom kuse. Když budem mít všichni stejnou holku, říkal, zpečetí to naše přátelství definitivně bude to prej to samý jako pokrevní bratrství, jenže ještě silnější. Už ani nevím, jestli to myslel vážně, nebo jestli akorát… Nevím. Cathal byl tak trochu cvok, zvlášť když došlo na věci jako… No, měl jsem svý pochybnosti, ale on vedl pořád svou, kolem dokola, a Shane v tom stál samozřejmě celou tu dobu za ním…“

„To nikoho z vás nenapadlo, že byste se měli zeptat Sandry, co si o tom myslí?“

Jonathan nechal hlavu padnout dozadu, až s lehkým bouchnutím narazila o sklo. „To jsme měli,“ řekl tiše po chvíli. „Pane na nebi, to jsme měli. Jenže my žili v našem vlastním světě, my tři. Všechny ostatní jsme brali jako něco neskutečnýho já byl do Sandry blázen, ale stejně tak jsem byl blázen do princezny Leiy a do každý, o který jsme zrovna ten kterej tejden snili, prostě ne tak, jak milujete skutečnou ženskou. To není omluva pro to, co jsme udělali, žádná omluva není, žádná –, jenom důvod.“

„Co se stalo?“

Promnul si dlaní obličej. „Byli jsme v lese. My čtyři. S Clairou jsem už nechodil. Na té mýtině, kam jsme občas chodili. Nevím, jestli si na to pamatujete, ale léto toho roku bylo nádherný, horko jak v Řecku nebo kde, na obloze ani mráčku, světlo až do půl desátý večer.

Každej den jsme byli venku, v lese, nebo jsme se potloukali kousek od něj. Všichni jsme byli opálený dočerna, vypadal jsem jak italskej student, až na ty praštěný bílý kruhy kolem očí od slunečních brýlí…

Bylo to jednou pozdě odpoledne. Byli jsme všichni celej den na tý mýtině, popíjeli jsme a měli pár džointů. Myslím, že jsme měli v hlavě; nejenom z jabčáku a trávy, ale taky ze sluníčka a z tý splašenosti, co má člověk v tomhle věku… Hrál jsem páku se Shanem pro jednou byl zas v ucházející náladě a nechal jsem ho vyhrát, blbli jsme, postrkovali se, prali se v trávě, však víte, jak se kluci bavěj. Cathal se Sandrou na nás pokřikovali, povzbuzovali nás, a pak Cathal začal Sandru lechtat smála se a pištěla. A pak se nám skutáleli pod nohy.

A my skočili na ně. A pak najednou Cathal zakřičel: ‚ Teď!’…“

Dlouhou chvíli jsem čekal. „Znásilnili jste ji všichni tři?“ zeptal jsem se nakonec tiše.

257

„Akorát Shane. Ale to mě neomlouvá. Pomáhal jsem ji držet…“

Rychle nasál vzduch mezi zuby. „Nikdy jsem nic podobnýho nezažil.

Myslím, že nám asi trochu přeskočilo. Vůbec nám to nepřišlo jako skutečný, chápete? Bylo to jako nějaká noční můra nebo jako špatnej trip. Trvalo to věčnost. Bylo příšerný horko, potil jsem se jako vůl, točila se mi hlava. Rozhlížel jsem se a stromy se kolem nás uzavíraly, vyrážely z nich úplně nový větve, měl jsem pocit, že nás pohltí a spolknou. A barvy jako by byly falešný, nereálný, jako v nějakým starým okolorovaným filmu. Nebe skoro zbělalo a cosi přes něj přelítávalo, cosi drobnýho, černýho. Kouknul jsem na ostatní myslel jsem, že bych je měl varovat, že se něco děje, něco strašnýho a držel jsem… já ji držel, ale necejtil jsem vůbec ruce, jako by nebyly moje.

Vůbec jsem nemohl přijít na to, čí jsou to ruce. Byl jsem vyděšenej.

Cathal byl naproti mně a jeho dech jako by byl to nejhlasitější na celým světě, ale já ho nepoznával, nemohl jsem si vzpomenout, kdo to ksakru je ani co to děláme. Sandra se bránila a všechny ty zvuky, co vydávala… Ježíši. Přísahám, že na vteřinu jsem si myslel, že jsme lovci a tohle že je zvíře, který jsme porazili a Shane ho zabíjí…“

Tenhle tón se mi přestával líbit. „Jestli vám dobře rozumím,“ řekl jsem chladně, „byl jste v tom okamžiku pod vlivem alkoholu a drogy, k tomu jste mohl mít úpal a podle všeho jste navíc byl značně rozčilený. Nemyslíte, že lze takové vidiny přičíst těmhle faktorům?“

Jonathan se na mě na chvíli zadíval. Potom mírně rezignovaně pokrčil rameny. „Jo, jasně,“ řekl tiše. „Pravděpodobně. Jak říkám, neberu to jako omluvu. Jenom vám to povídám. Ptal jste se.“

Byla to absurdní historka, samozřejmě, melodramatická a vypočítavá a naprosto předvídatelná každý zločinec, kterého jsem kdy vyslýchal, mi vyprávěl dlouhý, spletitý příběh, který přesvědčivě dokazoval, že ve skutečnosti za nic nemohl nebo přinejmenším že to, co udělal, nebylo tak hrozné, jak se zdálo, a většina z nich byla o mnoho lepší než tenhle. Znervózňovalo mě jenom to, že v hloubi duše jsem mu věřil. O Cathalových idealistických pohnutkách jsem přesvědčený nebyl, ale o Jonathanovi ano ztratil se kdesi v divoké krajině dospívání, své kamarády takřka miloval láskou, jež převyšovala lásku k ženám, a své naděje zoufale upínal k jakémusi mystickému obřadu, který by vrátil čas a znovu dal jejich rozpadajícímu se soukromému světu pevné základy. On v tom snadno mohl spatřovat 258

akt lásky, ať už jakkoli temný a spletitý a nepřeložitelný pro nevlídný okolní svět. Ne že by na tom nějak záleželo říkal jsem si, co všechno by byl ještě schopný kvůli tomu udělat.

„Takže s Cathalem Millsem a Shanem Watersem už v kontaktu nejste?“ zeptal jsem se, přiznávám, trochu krutě.

„Ne,“ odpověděl tiše. Díval se ven z okna a krátce, hořce se zasmál. „Po tom všem? S Cathalem si posíláme vánoční přáníčka; jeho žena ho vždycky podepíše za něj. O Shanovi jsem neslyšel roky. Občas jsem mu napsal, ale nikdy neodepsal. Tak jsem s tím přestal.“

„Přestávali jste si rozumět krátce po tom znásilnění?“

„Šlo to pomalu, trvalo to roky. Ale jo, dá se to tak říct. Myslím, že to začalo ten den v lese. Bylo to trapný Cathal to chtěl rozebírat pořád kolem dokola, Shanovi to bylo proti srsti a mě hryzalo svědomí jak čert a nejradši bych na to zapomněl… Ironie, co? A to jsme si mysleli, že nás to spojí na věčný časy.“ Zprudka zavrtěl hlavou, jako kůň, který chce odehnat mouchu. „Ale řekl bych, že bychom i bez toho šli každej svojí cestou, určitě. To je život. Cathal se odstěhoval, já se oženil…“

„A Shane?“

„Vsadím se, že moc dobře víte, že Shane je v kriminále,“ řekl suše.

„Shane… Poslouchejte, kdyby se ten ubožák tlustej narodil o deset let později, měl by se náramně. Neříkám, že by udělal zrovna díru do světa, ale měl by slušnou práci a třeba i rodinu. On je oběť osmdesátejch let. Celou jednu generaci to spláchlo do kanálu. A když

pak přišla konjunktura, pro většinu z nás už bylo pozdě, byli jsme moc starý na to, abychom začínali znovu. Cathal a já jsme měli akorát kliku. Já byl ve škole lempl ve všech předmětech, ale matika mi šla slušně, při závěrečnejch zkouškách jsem měl jedničku, tak se mi nakonec podařilo sehnat práci v bance. A Cathal chodil s jednou zazobanou holkou, co měla počítač a jen tak z legrace ho na něm naučila pár věcí, a o pár let později, když všude začala být sháňka po lidech, co umějí s počítačem, tak byl jeden z mála v téhle zemi, co uměli víc, než ten krám akorát zapnout. Ten se uměl o sebe vždycky postarat, Cathal. Ale Shane… neměl ani práci, ani vzdělání, ani žádný vyhlídky, ani rodinu. Co tím přepadením benzinky mohl ztratit?“

Těžko se mi hledal třeba jen drobek soucitu s Shanem Watersem.

„Hned po tom znásilnění,“ řekl jsem skoro proti vlastní vůli, „slyšeli 259

jste něco nezvyklého třeba nějaký zvuk, jako by tloukl křídly nějaký veliký pták?“ Vynechal jsem, že to znělo jako hlas. I v okamžicích, jako byl tenhle, jsem ochotný působit výstředně jen do určité míry.

Jonathan se na mě pobaveně podíval. „Les byl plnej ptáků, lišek, všeho možnýho. Kdyby tam byl jeden navíc, tak bych si ho nevšiml zvlášť ne v té chvíli. Nevím, jestli jsem vám dost dobře vysvětlil, v jakým jsme všichni byli stavu. Nešlo jenom o mě, víte? Jako kdybychom se všichni sjeli z LSD. Celej jsem se třásl, viděl jsem zamlženě, všechno kolem ubíhalo na stranu. Sandra… Sandra, ta lapala po dechu, jako by nemohla dejchat. Shane ležel v trávě a jenom zíral nahoru na stromy a škubal sebou. Cathal se začal smát, potácel se po mýtině a chechtal se, řekl jsem mu, že mu vyrazím zuby, jestli…“

Odmlčel se.

„Co je?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Vypadlo mi to už z hlavy,“ řekl pomalu. „Už si na to…

každopádně nevzpomínám na to rád, tak mi to vypadlo z hlavy… jestli se to vůbec stalo, samozřejmě. V tom stavu, v jakým jsme byli, jsme klidně mohli jenom fantazírovat.“

Čekal jsem. Nakonec vzdechl a neklidně se zavrtěl. „No, pokud se pamatuju, chytil jsem Cathala a řekl mu, že jestli nebude držet hubu, dám mu do zubů, a on se přestal chechtat a chytil mě za tričko vypadal skoro jako smyslů zbavenej, na vteřinu jsem si myslel, že z toho bude rvačka. Jenže ten smích pořád pokračoval a nebyl to nikdo z nás; šlo to z korun stromů. Sandra se Shanem začali ječet, já možná taky, už nevím, ale bylo to pořád silnější a silnější, strašně hlasitej smích… Cathal mě pustil a zařval cosi o tom, že to budou ty děcka, jenže to neznělo jako…“

„Děcka?“ zeptal jsem se lhostejně. Bojoval jsem se silným nutkáním odtud vypadnout. Bylo naprosto nepravděpodobné, že by mě Jonathan mohl poznat byl jsem tenkrát jenom malý kluk, který tam kolem pobíhal, vlasy jsem měl o hodně světlejší, měl jsem jiný přízvuk a jiné jméno –, ale cítil jsem se najednou příšerně obnažený a nahý.

„Ále, takový děcka z městečka malý děcka, deset, dvanáct let, hrávaly si v lese. Občas nás chodily špehovat, něco po nás hodily a pak utekly, však si dovedete představit. Jenže tohle neznělo jako děcko.

Spíš jako chlap, možná mladej, starej zhruba jak my. Ale ne dítě.“

260

Už už jsem se chystal po té příležitosti skočit. Ostražitost byla ta tam a čilý, nepatrný šepot v koutech zesílil do tichého volání, které znělo tak blízko, blízko jako dech. Měl jsem to už na jazyku: Ty děti, nešpehovaly vás náhodou ten den taky? Nedostali jste strach, že by to na vás mohly říct? Nechtěli jste jim v tom zabránit? Ale kriminalistický instinkt mi v tom zabránil. Věděl jsem, že dostanu pouze jednu šanci, a tu jsem chtěl využít s výhodou domácího prostředí, až budu mít připravenu veškerou munici.

„Šel se někdo z vás podívat, co to bylo?“ zeptal jsem se místo toho.

Jonathan chvíli přemýšlel, se soustředěným výrazem v očích. „Ne.

Jak jsem říkal, byli jsme z toho všichni dost vyjevení, bylo to na nás silný kafe. Stál jsem jak přimrazenej, nemohl bych se pohnout, i kdybych chtěl. Pořád to bylo hlasitější, měl jsem pocit, že všichni lidi v městečku jsou venku a zkoumají, co se děje, a my pořád ječeli…

Nakonec to přestalo, zmizelo to v lese, možná, nevím. Shane pořád řval, dokud mu Cathal nedal pohlavek a neřekl mu, ať zavře zobák.

Vypadli jsme odtamtud, jak nejrychleji to šlo. Přišel jsem domů, ukradl otci nějakej chlast a zřezal se jak Dán. Co dělali ostatní, to nevím.“

Cassiino tajemné divoké zvíře tedy vzalo zasvé. Každopádně ale toho dne byl někdo zřejmě v lesích, někdo, kdo, pokud viděl to znásilnění, podle vší pravděpodobnosti viděl i nás; někdo, kdo tam mohl být znovu o jeden dva týdny později. „Máte nějaké podezření, kdo se to tam tenkrát smál?“ zeptal jsem se.

„Ne. Myslím, že Cathal se nás na to ptal, později. Říkal, že musíme zjistit, kdo to byl, co všechno viděl. Ale nemám tušení.“

Vstal jsem. „Díky za váš čas, pane Devline,“ řekl jsem. „Možná se vás budu později potřebovat ohledně toho ještě na něco zeptat, ale pro tuhle chvíli je to všechno.“

„Počkejte,“ řekl náhle. „Myslíte si, že Katy zabila Sandra?“

Vypadal velice dojemně a žalostně, jak tam stál před oknem s rukama zastrčenýma do kapes u vesty, ale stále v sobě měl jakousi bezútěšnou důstojnost. „Ne,“ odpověděl jsem, „nemyslím. Ale musíme důkladně prověřit každou možnost.“

Jonathan přikývl. „Takže předpokládám, že nemáte žádnýho skutečnýho podezřelýho,“ řekl. „Ne, já vím, já vím, nemůžete mi to říct… Jestli budete mluvit se Sandrou, vyřiďte jí, že je mi to líto. To, 261

co jsme udělali, je něco hroznýho. Já vím, že je na to trochu pozdě, že jsme na to měli myslet před dvaceti rokama, ale… stejně jí to řekněte.“

Tentýž večer jsem se vypravil do Mountjoy za Shanem Watersem.

Bylo mi jasné, že Cassie by jela se mnou, kdybych jí o tom řekl, ale já to chtěl pokud možno zvládnout sám. Shane měl drzý kukuč s předkusem, tvář stále ještě poďobanou. Připomínal mi Wayna, toho feťáka. Vyzkoušel jsem všechny možné taktiky a nasliboval mu, co mě napadlo imunitu, prominutí zbytku trestu za to ozbrojené přepadení , využil jsem toho, že nebyl tak chytrý, aby mohl vědět, co můžu slibovat a co nemůžu, ale podcenil jsem sílu zabedněnosti (to byla odjakživa jedna z mých slabin) s nesnesitelnou umíněností člověka, který se už dávno přestal snažit rozebírat možnosti a důsledky, se Shane držel jako klíště jediné varianty, které rozuměl. „Já nic nevim,“

opakoval mi pořád dokola s jakousi anemickou samolibostí, která ve mně probouzela chuť začít křičet. „A nemůžeš dokázat, že vim.“

Sandra, znásilnění, Peter a Jamie, dokonce ani Jonathan Devlin: „Nemám šajn, vo čem to meleš, kámo.“ Nakonec jsem to vzdal, když

jsem si uvědomil to vážné riziko, že bych po něm mohl něčím hodit.

Cestou domů jsem potlačil hrdost a zavolal Cassii, která se ani nesnažila předstírat, že neuhodla, kde jsem byl. Celý večer se snažila vyloučit

Sandru

Scullyovou

jako

možnou

podezřelou.

V inkriminovanou noc Sandra pracovala ve městě na telefonní zákaznické lince. Její nadřízený a všichni z její směny potvrdili, že tam byla až do necelých dvou hodin ráno, kdy si píchla odchod a nastoupila na noční autobus domů. To byla dobrá zpráva leccos se tím vyřešilo, navíc se mi nezamlouvalo pomyšlení, že Sandra by mohla být vrahem –, ale drobátko ve mně cosi záhadně zahryzalo, když jsem si ji představil, jak pracuje v nevětrané kóji se zářivkou, mezi studenty na brigádě a herci, čekajícími na roli.

Nebudu zabíhat do podrobností, ale se značným úsilím a vynalézavostí, z velké části více či méně zákonnými, se nám podařilo vybrat pro rozhovor s Cathalem Millsem dobu, která pro něj byla tou nejméně vhodnou. Zastával jisté vysoké postavení s jakýmsi nesrozumitelným titulem ve společnosti, zabývající se „softwarovými lokalizačními řešeními pro podnikové elektronické vzdělávání“

(učinilo to na mě dojem nedokázal jsem si představit, že by mi mohl 262

být ještě míň sympatický než dosud), a tak jsme si ho vytáhli přímo uprostřed důležité schůzky s jakýmsi potenciálním velkým klientem.

Už budova sama byla odpuzující dlouhé chodby bez oken a schodiště, která vás zcela zbavovala orientačního smyslu, vlažný, konzervovaný vzduch s minimem kyslíku, nevýrazný, tupý hukot počítačů a tlumené hlasy, obrovské plochy rozdělené na kóje, jako v bludišti pro krysy u nějakého šíleného vědce. Když jsme za jakýmsi androidem procházeli už pátými automatickými dveřmi na kartu, vrhla na mě Cassie zděšený, vytřeštěný pohled.

Cathal seděl v zasedací síni a identifikovali jsme ho snadno stál před prezentací v PowerPointu. Stále to byl pohledný chlap vysoký, široká ramena, s jasně modrýma očima, vazba –, který však už začínal v pase a pod bradou nabírat tuk. Ještě pár let a vše na něm mělo zbrunátnět do prasečích rysů. Nového klienta tu zastupovali čtyři totožní, smrtelně vážně se tvářící Američani v tajemných tmavých oblecích.

„Promiňte, vážení,“ řekl Cathal a věnoval nám nenucený, varovný úsměv, „ale zasedací místnost je obsazená.“

„To máte pravdu,“ odpověděla mu Cassie. Vyfikla se pro tu příležitost do odraných džínů a starého tyrkysového tílka vpředu s červeným nápisem „Japíci smrdí“. „Já jsem detektiv Maddoxová…“

„A já detektiv Ryan,“ řekl jsem a vytáhl průkaz. „Rádi bychom vám položili pár otázek.“

Úsměv nepohasl, ale v očích mu zablikala neurvalost. „Tohle není nejvhodnější chvíle.“

„Ne?“ otázala se Cassie přátelsky a opřela se o stůl tak, že obrázek v PowerPointu se na jejím tílku scvrkl do kuličky.

„Ne.“ Střelil pohledem stranou na zástupce klienta, kteří odmítavě zírali do prázdna a přerovnávali si papíry.

„Tady bychom si mohli popovídat docela příjemně,“ rozhlížela se uznale po zasedací místnosti, „ale taky můžeme zajet k nám na ústředí, pokud vám to víc vyhovuje.“

„O co se jedná?“ zeptal se Cathal. Byla to chyba a došlo mu to, sotva ta slova vypustil z úst. Kdybychom před těmi klony řekli cokoli sami od sebe, mohl by to využít jako záminku ke stížnosti pro bezdůvodné obtěžování, a vypadal na chlapa, který by byl schopný se soudit; jenže on se zeptal.

263

„Vyšetřujeme vraždu dítěte,“ odpověděla Cassie sladce. „Existuje možnost, že má nějakou spojitost s údajným znásilněním jedné mladé dívky, a máme důvod se domnívat, že byste nám mohl poskytnout některé informace.“

Trvalo mu jenom zlomek vteřiny, než se vzpamatoval. „Nenapadá mě sice jak,“ řekl vážně, „ale pokud jde o vraždu dítěte, pak samozřejmě, pokud to bude v mých silách… Pánové,“ obrátil se na zástupce klienta, „omlouvám se za toto přerušení, ale obávám se, že povinnost volá. Brnknu Fioně, aby vás tu provedla. Sejdeme se tu za pár minut.“

„Optimismus,“ řekla Cassie uznale. „To se mi líbí.“

Cathal po ní střelil otráveným pohledem a prudce zmáčkl knoflík na něčem, z čeho se vyklubal interkom. „Fiono, mohla byste přijít dolů, do zasedací místnosti, a provést pány po budově?“

Podržel jsem dveře klonům, kteří se trousili ven, aniž by jakkoli změnili strojený výraz hráče pokeru. „Bylo nám potěšením,“ řekl jsem.

„To bylo CIA?“ zašeptala Cassie, i když ne dost potichu.

To už měl Cathal vytažený mobil a volal svému právníkovi tak trochu okázale; myslím, že nás to mělo zastrašit –, potom mobil s klapnutím zavřel, sklopil si na křesle opěradlo, nohy zeširoka roztáhl a měřil si Cassii s rozvážným, neskrývaným potěšením. Na jeden prchavý okamžik jsem pocítil pokušení říct mu něco jako tys mi dal moji první cigaretu, pamatuješ? jenom abych viděl, jak zprudka svraští obočí a z tváře mu mizí ten slizký úsměv. Cassie zamrkala řasami a přehnaně koketně se na něj zaculila, což ho naštvalo. Praštil rukou do křesla a vytrhl zápěstí z rukávu, aby se podíval na svoje rolexky.

„Spěcháme?“ zeptala se Cassie.

„Můj právník by tady měl být do dvaceti minut,“ řekl Cathal. „Ale i tak si můžeme všichni ušetřit trochu toho času a nepříjemností ani potom vám nebudu mít co říct.“

„Áále,“ zakroutila Cassie hlavou a posadila se na stůl na hromadu papírů. Cathal na ni zíral, ale rozhodl se, že na tenhle špek neskočí.

„My tu chudáčka Cathala okrádáme o celých dvacet minut drahocennýho času a on přitom s kámošema pouze znásilnil nezletilou holku. život je ale nespravedlivej.“

„Maddoxová,“ ozval jsem se.

264

„V životě jsem žádnou holku neznásilnil,“ řekl Cathal s nepatrným, nechutným úsměvem. „Neměl jsem to zapotřebí.“

„Vidíš? A to je na tom právě zajímavý, Cathale,“ pokračovala Cassie důvěrným tónem. „Řekla bych, žes bejval docela pohlednej klučina. A tak mě napadá nemáš nějaký problémy se sexualitou? Víš, spousta násilníků to tak má. Proto potřebujete znásilňovat ženský zoufale si tím snažíte dokazovat, že jste opravdoví chlapi, i přes ten maličkej problém.“

„Maddoxová…“

„Jestli vám můžu něco doporučit,“ řekl Cathal, „tak na vašem místě bych držel zobák.“

„Ale copak, Cathale? Nechce se ti postavit? Na hajzlíku? Není to ono?“

„Chci vidět váš průkaz,“ vybuchl Cathal. „Budu si na vás stěžovat.

Poletíte, než byste řekla švec.“

„Maddoxová,“ řekl jsem ostře a napodobil O’Kellyho. „Na slovíčko, hnedka.“

„Víš, Cathale,“ řekla mu Cassie soucitně cestou ven, „s tímhle už si dneska medicína dokáže poradit.“ Vzal jsem ji pod paží a vystrkal ji ze dveří.

Na chodbě jsem ji seřval, hlasem tlumeným, přesto slyšitelným: ty huso blbá, koukej se ovládat, dyť není ani podezřelej, bla bla bla. (To, že není podezřelý, byla ve skutečnosti pravda cestou jsme se dozvěděli, k našemu zklamání, že Cathal strávil první tři srpnové týdny laděním jakýchsi obchodních záležitostí ve Státech a doložit to mohl impozantními částkami, které tam hradil svou kreditní kartou.) Cassie se na mě zakřenila a ukázala mi rukou „ok“.

„Velice se vám za to omlouvám, pane Millsi,“ řekl jsem, když jsem se vrátil do zasedací místnosti.

„Tuhle práci vám teda rozhodně nezávidím, kámo,“ odpověděl Cathal. Byl vzteklý, nahoře na tvářích rudé fleky, napadlo mě, jestli Cassie kdesi uvnitř neuhodila hřebíček na hlavičku; jestli jí Sandra neprozradila nějaký malý detail, s kterým se mi nepochlubila.

„To mi vykládejte,“ řekl jsem, sedl si proti němu a ztrápeně si promnul tvář. „Je to dáreček, to rozhodně. Se stížností bych se neobtěžoval; vedení se jí neodváží říct ani slovo, protože by s tím 265

hnedka běžela na Výbor pro rovnoprávnost. Ale však my už ji s chlapama srovnáme, to se spolehněte. Dejte nám čas.“

„Je vám jasný, co taková čubka potřebuje, že jo?“ řekl Cathal.

„Jasně, všichni moc dobře víme, co potřebuje,“ odpověděl jsem, „jenže kdo by se k ní odvážil tak blízko?“

Chlapácky jsme se spolu zachechtali. „Poslouchejte,“ pokračoval jsem, „chci vám říct, že za tohle údajné znásilnění nemáme nárok kohokoli zatknout. I kdyby se to potvrdilo, už je to dávno promlčené.

Já dělám na vraždě; to znásilnění je mi ukradené.“

Cathal vytáhl z kapsy balíček žvýkaček s bělicím účinkem, hodil si jednu do pusy a strčil balíček přede mě. Nesnáším žvýkačky, ale vzal jsem si. Uklidňoval se, zarudlost z tváře mizela. „Vy prošetřujete to, co se stalo té malé Devlinové?“

„Jo,“ řekl jsem. „Vy se znáte s jejím otcem, že jo? Viděl jste se někdy s Katy?“

„Ne. S Jonathanem jsme se znali jako kluci, ale teďka už se nevídáme. Má příšernou ženskou. To je jako byste chtěl konverzovat s tapetou.“

„Měl jsem s ní tu čest,“ odpověděl jsem s ironickým úšklebkem.

„Tak o jaký znásilnění vám jde?“ zeptal se Cathal. Nenuceně drtil v zubech žvýkačku, ale pohled měl ostražitý, živočišný.

„V podstatě,“ řekl jsem, „prověřujeme kolem Devlinových všechno, co trochu smrdí. A doneslo se nám, že jste s Jonathanem Devlinem a Shanem Watersem měli v létě čtyřiaosmdesátého takový choulostivý incident s jednou dívkou. Jak to bylo doopravdy?“ Raději bych ještě chvíli pokračoval ve stmelujícím chlapáckém hovoru, ale nebyl čas. Jakmile dorazí jeho právník, bude po příležitosti.

„Shane Waters,“ zamyslel se Cathal. „Tak tohle jméno jsem už

neslyšel nějakej pátek.“

„Nemusíte nic říkat, dokud váš právník nedorazí,“ řekl jsem, „ale z vraždy podezřelej nejste. Vím, že jste ten týden byl v zahraničí. Jde mi akorát o veškeré informace o Devlinových, které mi můžete poskytnout.“

„Vy myslíte, že Jonathan oddělal svý vlastní dítě?“ zatvářil se Cathal pobaveně.

„To mi povězte vy. Znáte ho líp než já.“

266

Cathal zaklonil hlavu a zasmál se. Ramena mu povolila, odečetlo mu to dvacet let a poprvé mi začal být povědomý ty kruté a pohledné rty, vychytralost, která se mu leskla v očích. „Poslouchejte, kámo,“

řekl, „něco vám o Devlinovi povím. Ten chlap je normální posera.

Nejspíš si pořád hraje na tvrďáka, ale tím se nenechte oklamat.

V životě jedinkrát nezariskoval, pokud jsem ho já nepostrčil. Proto je taky dneska tam, kde je, a já“ zakroužil bradou po zasedací místnosti „já jsem tady.“

„Takže to znásilnění nebyl jeho nápad.“

Zavrtěl hlavou a s úšklebkem mi zahrozil prstem: Slušnej pokus.

„Kdo vám řekl, že došlo k nějakýmu znásilnění?“

„Ale no tak,“ oplatil jsem mu úšklebek, „víte dobře, že vám to nemůžu říct. Svědkové.“

Cathal pomalu drtil zubama žvýkačku a zíral na mě. „Fajn,“ řekl nakonec. V koutcích úst byl stále patrný náznak úsměvu. „Tak vám to řeknu takhle. K žádnýmu znásilnění nedošlo, ale kdyby, dejme tomu, kdyby se něco takovýho mělo stát, tak Jonnera by to nenapadlo ani ve snu. A kdyby k tomu přece jenom došlo, tak příštích několik tejdnů by byl posranej až za ušima, byl by si jistej, že nás někdo viděl a půjde s tím na policii, blábolil by v jednom kuse o tom, jak všichni přijdem do kriminálu, nejradši by se šel sám udat… Ten chlap nemá žaludek na to zabít kotě, natož děcko.“

„A vy?“ zeptal jsem se. „Vy byste neměl strach, že vás ti svědkové můžou jít udat?“

„Já?“ Úsměv se znovu rozšířil. „Ani v nejmenším, kámo. Kdyby se, hypoteticky, něco takovýho skutečně stalo, byl bych naprosto v pohodě, protože bych věděl, že mi to projde.“

„Jsem pro, abychom ho sebrali,“ řekl jsem ten večer u Cassie. Sam byl v Ballsbridgi, na jakési recepci se šampaňským a tancem k příležitosti jednadvacetin jeho bratránka, takže jsme byli jen sami dva, seděli na pohovce, popíjeli víno a přemýšleli, co s Jonathanem Devlinem.

„Kvůli čemu?“ zeptala se Cassie opodstatněně. „Na to znásilnění ho nedostanem. Možná by to mohlo stačit na to, abychom si ho tu podali u výslechu ohledně Petera a Jamie, až na to, že nemáme svědka, kterej je u toho znásilnění viděl, takže nemáme ani motiv. Sandra vás 267

neviděla, a pokud s tím přijdeš ty, tak u tohohle případu končíš a O’Kelly ti navíc uřízne koule a pověsí si je na vánoční stromeček.

A nemáme jedinej důkaz o tom, že by Jonathan mohl mít s Katyinou smrtí cokoli společnýho, kromě jakýchsi žaludečních potíží, co mohly a taky nemusely bejt důsledek zneužívání, který mohl mít na svědomí on, ale taky nemusel. Můžem ho tak akorát poprosit, jestli by si s námi laskavě nepřijel popovídat.“

„Chtěl bych ho hlavně dostat z toho baráku,“ řekl jsem pomalu.

„Mám starost o Rosalindu.“ Bylo to poprvé, kdy jsem tuto svou obavu vyslovil. Rostla ve mně postupně a pouze skrytě od toho prvního Rosalindina spěšného telefonátu, ale za poslední dva dny dosáhla míry, kterou jsem už nedokázal ignorovat.

„O Rosalindu? Proč?“

„Říkala jsi, že ten vrah zabíjí, akorát když se cítí ohroženej. To přece zapadá do všeho, co víme. Jonathan byl podle Cathala hrůzou bez sebe, že bychom s Peterem a Jamií mohli o tom znásilnění někomu říct, a tak šel po nás. Katy se rozhodne, že přestane bejt nemocná, možná vyhrožuje, že to poví, tak ji zabije. Jestli zjistí, že Rosalind se mnou mluvila…“

„Já myslím, že o ni se příliš bát nemusíš,“ řekla Cassie. Dopila víno. „Třeba jsme ohledně Katy úplně vedle. Jsou to všechno akorát dohady. A na to, co tvrdí Cathal Mills, bych se moc nespolíhala.

Připadne mi jako psychopat a ti lžou líp, než mluví pravdu.“

Zvedl jsem obočí. „Viděla jsi ho akorát pět minut a už máš diagnózu? Mně připadal jako obyčejnej blbec.“

Pokrčila rameny. „Neříkám, že jsem si tím jistá. Ale psychopata poznáš snadno, když víš, jak na to.“

„Tohle vás učili na Trinity?“

Natáhla ruku po mé sklenici a vstala, aby nám dolila. „Ne tak docela,“ odpověděla od lednice. „Ale jednoho psychopata jsem znala.“

Stála ke mně zády, a pokud byl v jejím hlase nějaký zvláštní podtón, nevšiml jsem si ho. „Viděl jsem na Discovery pořad, v kterým povídali, že až pět procent populace jsou psychopati,“ řekl jsem, „ale většina z nich se nechová protizákonně, takže je nikdy nediagnostikují.

O kolik se vsadíš, že polovina vlády jsou…“

„Robe,“ ozvala se Cassie. „Zavři zobák. Prosím tě. Snažím se ti tady něco říct.“

268

Tentokrát jsem z ní vycítil napětí. Přistoupila ke mně, podala mi sklenici, svou si odnesla k oknu a opřela se o parapet. „Chtěl jsi vědět, proč jsem vypadla z univerzity,“ řekla naprosto klidně. „Ve druháku jsem se skamarádila s jedním klukem z mýho kruhu. Byl oblíbenej, vypadal dobře a byl milej a inteligentní a zajímavej nepřitahoval mě, ani nic podobnýho, ale myslím, že mi lichotilo, že mi věnuje tolik pozornosti. Často jsme spolu vynechali všechny přednášky a trávili hodiny u kafe. Nosil mi dárky laciný a některý vypadaly jako použitý, ale byli jsme chudí studenti a, hele, šlo přece o to, že si vzpomněl, ne? Všem to připadalo úžasný, jak jsme k sobě měli blízko.“

Usrkla ze sklenice a těžce polkla. „Brzy mi došlo, že si strašně vymýšlí, většinou aniž by k tomu měl důvod, ale věděla jsem no, řekl mi –, že měl hrozný dětství a že ho ve škole šikanovali, tak jsem si myslela, že si třeba zvykl používat lži jako nějakou formu sebeobrany.

Myslela jsem si, ježíšikriste, myslela jsem si, že mu můžu pomoct že když bude vědět, že má kamaráda, na kterýho se bude moct za všech okolností spolehnout, bude se cítit zase bezpečně a nebude už cítit potřebu lhát. Bylo mi teprv osmnáct devatenáct.“

Měl jsem strach se pohnout, třeba i jenom odložit sklenici; bál jsem se, že při jakémkoli drobném pohybu by se odstrčila od parapetu a zamluvila by to téma nějakou uštěpačnou poznámkou. Ústa měla podivně stažená, že vypadala daleko starší, a já věděl, že tenhle příběh dosud nikomu nevyprávěla, nikdy.

„Ani jsem si nevšimla, že se vzdaluju svým ostatním kamarádům, protože byl hrozně naštvanej, když jsem trávila čas s nimi. Vlastně byl takhle naštvanej docela často, třeba i bezdůvodně, a já si pak celou věčnost lámala hlavu s tím, co jsem udělala, a omlouvala se a udobřovala si ho. Kdykoli jsem za ním šla, neměla jsem tušení, jestli bude samej úsměv a objetí, nebo jestli bude odměřenej a bude koukat nakvašeně; nemělo to žádnou logiku. To, co mi občas prováděl…

drobnosti. Třeba si ode mě vypůjčil zápisky z přednášek těsně před zkouškama a pak je celý dny zapomínal doma, potom tvrdil, že je ztratil, potom se rozzuřil, když jsem viděla, jak mu vykukujou z tašky a tak podobně… mívala jsem na něj takovej vztek, že bych ho byla schopná vlastníma rukama uškrtit, jenže často byl zase tak milej, že se 269

mi nechtělo to s ním skončit.“ Nepatrný, pokřivený úsměv. „Nechtěla jsem mu ublížit.“

Podařilo se jí zapálit cigaretu až napotřetí; Cassii, která ani nehnula brvou, když mi vyprávěla o tom, jak ji pobodali. „Každopádně,“

pokračovala, „se to takhle táhlo skoro dva roky. V lednu ve čtvrťáku po mně vyjel, u mě doma. Odmítla jsem ho ani netuším proč, tenkrát jsem už byla tak zmatená, že jsem skoro nevěděla, co dělám, ale díkybohu mi ještě zůstal krapet zdravýho rozumu. Řekla jsem mu, že se s ním chci jenom kamarádit, vypadal, že to bere v pohodě, chvilku jsme si povídali, pak šel pryč. Když jsem druhej den přišla do školy, všichni na mě civěli a nikdo se mnou nemluvil. Až za dva týdny jsem se dověděla, co se děje. Vytáhla jsem to nakonec z jedný holky, Sáry-Jane v prváku jsme se docela kamarádily –, která mi řekla, že všichni vědí, co jsem mu provedla.“

Potáhla z cigarety, zprudka a rychle. Dívala se na mě, ale naše pohledy se míjely oči měla příliš rozšířené, hleděla do prázdna.

Vzpomněl jsem si na vyjevený, jakoby omámený pohled Jessiky Devlinové. „Ten večer, co jsem ho odmítla, si to ode mě namířil rovnou do bytu, kde bydlely ostatní holky z našeho kruhu. Přišel tam celej ubrečenej. Vyprávěl jim, že spolu tajně už nějakej čas chodíme a on že si uvědomil, že to nefunguje. Já mu prý řekla, že jestli se se mnou rozejde, tak všem navykládám, že mě znásilnil. Prý jsem mu vyhrožovala, že půjdu na policii, dám to do novin, zničím mu život.“

Ohlédla se po popelníku, aby odklepala popel, ale trefila se vedle.

V té chvíli mě nenapadlo, proč mi tu historku povídá, proč právě teď. Možná to bylo zvláštní, ale ten měsíc bylo zvláštní všechno, podivné a znepokojující. Ten okamžik, kdy Cassie řekla „my to vezmem“, uvedl se do pohybu jakýsi nezastavitelný tektonický posun; věci, které jsem důvěrně znal, se začaly bortit a praskat přímo před mýma očima, svět získal na kráse a nebezpečí jako blýskavé, rotující ostří. To, že mi Cassie otevřela dveře do jedné ze svých tajných komnat, mi připadalo jako přirozená, nevyhnutelná součást celé téhle masivní převratné změny. Svým způsobem to tak bylo. Teprve mnohem později mi došlo, že ve skutečnosti mi tím říkala cosi určitého, jen kdybych tomu věnoval pozornost.

„Panebože,“ vypadlo ze mě po chvíli. „Jenom proto, že jsi mu zmuchlala ego?“

270

„Nejenom proto,“ odpověděla Cassie. Měla na sobě hebký svetr třešňové barvy a já viděl, jak se ten svetr chvěje, velice rychle, hned nad poprsím, a uvědomil jsem si, že i mně buší srdce. „Protože se nudil. Protože to, že jsem ho odmítla, bylo pro něj jasný znamení, že víc povyražení ze mě už nedostane, a tohle byl jedinej způsob, jak mě mohl ještě nějak využít. Protože, když na to přijde, on se tím jenom bavil.“

„Pověděla jsi tý Sáře-Jane, jak to bylo?“

„Jo, jasně,“ odpověděla Cassie lhostejně. „Pověděla jsem to každýmu, kdo se mnou byl ještě ochotnej mluvit. Nikdo mi nevěřil.

Všichni věřili jemu všichni naši spolužáci, všichni naši společní známí, což byli skoro všichni, koho jsem znala. Lidi, co měli bejt mí kamarádi.“

„Ach, Cassie,“ řekl jsem. Pocítil jsem nutkání jít k ní, vzít ji do náruče a držet ji pevně, dokud jí v těle neroztaje ta strašlivá strnulost a ona se z těch vzdálených končin, kam odešla, zase vrátí zpět. Ale ta její nehybnost, ztuhlá ramena nebyl jsem si jistý, jestli by to uvítala, nebo jestli by to bylo to nejhorší, co bych mohl udělat. Na vině může být internátní škola; anebo jakási moje hluboce zakořeněná charakterová vada, pokud chcete. Každopádně jsem to nebyl schopen poznat. Pochybuji, že by to nakonec hrálo nějakou roli, ale o to víc jsem si přál, abych, aspoň pro ten okamžik, věděl, co dělat.

„Snažila jsem se ještě pár týdnů,“ pokračovala Cassie. Dohořívající cigaretou si připálila novou, to jsem u ní dosud neviděl. „Neustále měl kolem sebe hlouček lidí, co ho ochranářsky poplácávali, a mě stírali pohledem. Říkali mi, že kvůli takovým, jako jsem já, to prochází těm, co fakt někoho znásilní. Jedna holka tvrdila, že bych znásilnit zasloužila, abych věděla, co strašnýho jsem provedla.“

Zasmála se, slabě a trpce. „Ironie, co? Stovka studentů psychologie a jedinej z nás nepoznal klasickýho psychopata. Víš, co na tom bylo zvláštního? Já si přála, aby to, co tvrdil, že jsem udělala, byla pravda.

Kdyby to tak bylo, všechno by to dávalo smysl dostala bych akorát co jsem zasloužila. Jenže já nic z toho neudělala a stejně to nemělo vůbec žádnej vliv na to, co se stalo. Nic jako příčina a důsledek tu nefungovalo. Měla jsem pocit, že přicházím o rozum.“

Nahnul jsem se k ní pomalu, tak, jako byste se nahýbali k vyděšenému zvířeti a vzal ji za ruku; aspoň to jsem zvládl. Krátce 271

se zasmála, zmáčkla mi prsty a potom je pustila. „Každopádně, nakonec za mnou jednoho dne přišel, v bufetu všechny ty holky se ho snažily zastavit, ale on je tak jako by statečně setřásl, pak ke mně přistoupil a povídá, nahlas, aby ho dobře slyšely: ‚Prosím tě, přestaň mi už v noci volat. Co jsem ti udělal?’ Byla jsem jako omráčená, vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Napadlo mě akorát říct: ‚Ale já ti nevolala.’ Usmál se a pohodil hlavou jako jo, jasně, a pak se nahnul blíž a řekl, jenom potichu, tím svým bezstarostným věcným tónem: ‚Kdybych se někdy k tobě vloupal a znásilnil tě, mám pocit, že ti to nikdo neuvěří, co myslíš?’ Pak se znovu usmál a vrátil se k ostatním.“

„Zlato,“ řekl jsem nakonec opatrně, „možná by sis sem měla dát alarm. Nechci tě strašit, ale…“

Cassie zavrtěla hlavou. „A co se tak tady rovnou zamknout a vůbec nevycházet? Nemůžu si dovolit začít bejt paranoidní. Mám slušnej zámek a pod postelí pistoli.“ Toho jsem si všiml, samozřejmě, ale kriminalistů, kteří se cítí v bezpečí pouze se zbraní po ruce, je spousta.

„Kromě toho jsem si naprosto jistá, že by to nikdy doopravdy neudělal.

Vím, jak přemýšlí… bohužel. Ta představa, že žiju pořád v nejistotě, je pro něho daleko lákavější, než kdyby to prostě udělal, a tím to skončilo.“

Naposledy potáhla z cigarety a naklonila se, aby ji zamáčkla. Páteř měla tak strnulou, že se naklonila jen ztěžka. „No ale tenkrát jsem z toho všeho byla tak vyjevená, že jsem odešla z univerzity. Odjela jsem do Francie mám v Lyonu příbuzný, rok jsem tam zůstala a dělala servírku v jedný kavárně. Bylo to fajn. Tam jsem si pořídila tu vespu. Potom jsem se vrátila a přihlásila se na Templemore.“

„Kvůli němu?“

Pokrčila rameny. „Asi. Pravděpodobně. Takže to bylo možná aspoň k něčemu dobrý. A taky teďka mám solidní nos na psychopaty.

Je to jak alergie jak s tím jednou přijdeš do styku, jseš na to už pak extremně citlivej.“ Dopila sklenici dlouhým douškem. „Loni jsem narazila na Sáru-Jane, v jedný hospodě ve městě. Řekla jsem jí ahoj.

Pověděla mi, že se mu daří dobře, ‚přes veškerý tvoje úsilí’, a odkráčela.“

„Tak to jsou ty tvý noční můry?“ řekl jsem pomalu po chvíli.

Dvakrát jsem ji už probral ze zlého snu, když jsme dělali na násilných 272

vraždách tloukla do mě ze spaní a chrlila nesrozumitelné přívaly slov –, ale nikdy mi k tomu nechtěla nic říct.

„Jo. Zdá se mi, že on je ten, po kom jdem, ale nemůžem mu to dokázat, a když zjistí, že na tom případu dělám já, tak… no, prostě to udělá.“

Tenkrát jsem to bral tak, že ten chlap jí ve snu udělá to, čím jí vyhrožoval. Dnes si myslím, že jsem byl na omylu. Nepochopil jsem to zásadní kde bylo třeba hledat skutečné nebezpečí. A myslím, že přestože jsem se dopustil dlouhé řady chyb, tahle byla největší ze všech.

„Jak se jmenoval?“ zeptal jsem se. Cítil jsem zoufalou potřebu něco udělat, nějak to dát do pořádku, a jediné, co mě napadlo, bylo, že toho chlapa proklepneme skrz naskrz a vyšťáráme na něj něco, za co ho budeme moct sebrat. A někde v hloubi duše jsem si, ať už s krutostí či nezaujatou zvědavostí, všiml, že Cassie to říct nechce, a já toužil zjistit, co by se stalo, kdyby to řekla.

Cassie na mě konečně zaostřila pohled a ta soustředěná nenávist, tvrdá jako diamant, kterou jsem v něm četl, mnou otřásla. „Legion,“

řekla.

273

14

Druhý den jsme si zavolali Jonathana. Zatelefonoval jsem mu a co nejprofesionálnějším tónem se ho zeptal, jestli by mu nevadilo po práci se u nás zastavit, jenom aby nám pomohl s pár věcmi. V hlavní výslechové místnosti, v té velké, se zasklenou pozorovací komorou pro rekognici podezřelých, měl Sam nastěhovaného Andrewse („Má ty svatá dobroto,“ řekl O’Kelly, „zčistajasna tady máme celý zástupy podezřelejch. Měl jsem vám ty asistenty vzít dřív, abyste vy tři pořádně rozhejbali ty svý líný prdele“), ale to nám nevadilo my chtěli malou místnost, čím menší, tím lepší.

Připravili jsme ji pečlivě, jako hotové jeviště. Jednu polovinu stěny zabíraly fotky Katy, živé i mrtvé, a druhou vyplňovaly záběry Petera a Jamie, těch příšerných tenisek a odřenin na kolenou (měli jsme taky fotku mých polámaných nehtů, ale ta znervózňovala daleko víc mě, než by pravděpodobně znervózňovala Jonathana mám palce s velice charakteristickým tvarem a už ve dvanácti jsem měl ruce velké skoro jako dospělý chlap a když jsem ji zasunul zpátky do složky, Cassie na to nic neřekla), dále mapy a nákresy a všechny možné tajuplně vyhlížející materiály, které jsme našli, krevní testy, časové přehledy, složky a v rozích byly na sebe naskládané záhadně označené krabice.

„To by mělo stačit,“ řekl jsem, když jsem si prohlížel konečný výsledek. Bylo to ve skutečnosti docela působivé, svým děsivým způsobem.

„Hm.“ Růžek jedné z posmrtných fotek se odchlipoval a Cassie ho bezmyšlenkovitě přitlačila ke zdi. Nechala ruku na vteřinu na fotce, konečky prstů přejela jemně po Katyině nahé, popelavé paži. Věděl jsem, na co myslí pokud je Devlin nevinný, pak je to bezohledná krutost –, ale tím jsem se nemohl zatěžovat. Krutost k téhle práci patří častěji, než jsme ochotni si přiznat.

Do doby, kdy Devlin končí v práci, zbývala asi půlhodina, a byli jsme až příliš nervózní na to, abychom mezitím mohli načít jinou práci.

274

Vypadli jsme z naší výslechové místnosti kde mi ze všech těch očí, které nás dokola pozorovaly, začínal trochu běhat mráz po zádech; říkal jsem si, že je to dobré znamení a šli se podívat do pozorovací komory, jak si vede Sam.

Náležitě se připravil Terence Andrews nyní na bílé tabuli zabíral velmi slušný prostor sám o sobě. Studoval obchod na Dublinské univerzitě a přestože byl jen průměrný student, podstatné věci zjevně pochopil velmi dobře ve třiadvaceti se oženil s Dolores Lehanovou, dceruškou z dublinské rodiny, jejíž tatíček, podnikatel ve stavebnictví, mu v branži vyšlapal cestičku. Před čtyřmi lety od něj Dolores odešla a nyní žila v Londýně. Jejich manželství bylo bezdětné, ale své ovoce rozhodně přineslo Andrews nyní disponoval malým průmyslovým impériem, soustředěným v Dublinu a okolí, s pobočkami v Budapešti a Praze, a pošuškávalo se, že Doloresini právníci a finanční úřad měli potuchy jen o necelé jeho polovině.

Nicméně, podle Sama si žil až příliš na vysoké noze. Okázalý bejvák, luxusní bourák (na zakázku upravené stříbrné porsche se zabarvenými skly, pochromovanými plechy a vší tou parádou) a členství v golfových klubech, to bylo všechno jenom pro oko Andrews měl ve skutečnosti sotva tolik hotovosti, co já, v jeho bance začínali ztrácet trpělivost a během posledního roku prodal řadu parcel, dosud nezastavěných, aby měl na splácení hypoték. „Jestli ta dálnice nepovede přes Knocknaree, a to rychle,“ řekl Sam suše, „tak je chlapec namydlenej.“

Andrews mi byl protivný už jen podle toho, co jsem o něm věděl, a na jeho vzhledu jsem neshledával nic, co by mi mohlo můj názor poopravit. Byl malý, silně proplešatělý, tučná, růžovoučká tvář. Měl obrovské panděro a na jedno oko šilhal, ale tělesné nedostatky, které se jiní muži snaží skrývat, on používal otevřeně jako zbraně břicho nosil vystrčené jako nějaký symbol stavu žádnej levnej guinness, přítelíčku, tohleto je živený v restauracích, který ty by sis nemoh dovolit ani ve snu a pokaždé, když se Sam nechal vyvést z míry a ohlédl se přes rameno, na co Andrews kouká, zkroutil Adrews pusu do drobného samolibého úsměvu.

Přivedl s sebou samozřejmě svého právníka a odpovídal zhruba na jednu otázku z deseti. Samovi, který se zarputile prokousal závratnou hromadou papírů, se podařilo Andrewsovi dokázat, že mu patří 275

rozsáhlé pozemky v Knocknaree, a Andrews konečně přestal tvrdit, že o podobné díře v životě neslyšel. Stále se však vyhýbal jakýmkoli otázkám o své finanční situaci poplácal Sama po rameni a bodře prohodil: „Kdybych já měl plat policajta, milej zlatej, tak bych se spíš zajímal o svý vlastní finance,“ přičemž právník k tomu v pozadí suchým tónem dodal: „Můj klient nebude v této věci poskytovat žádné informace.“ A při zmínce o výhrůžných telefonátech se oba zatvářili hluboce, okázale pohoršeně. Vrtěl jsem sebou a každou půlminutu se díval na hodinky; Cassie se opírala o sklo, jedla jablko a zamyšleně mi tu a tam nabídla kousnout.

Andrews však měl na noc Katyiny smrti alibi a po chvíli dotčeného vykrucování přiznal barvu. Strávil ji v Killiney s několika „hochy“ nad partičkou pokeru, a když kolem půlnoci hra skončila, rozhodl se, že nepojede autem domů „poldové dneska nemaj tolik pochopení, co dřív,“ mrkl na Sama a přespal u hostitele v pokoji pro hosty. Jména i telefonní čísla „hochů“ nadiktoval Samovi, aby si to ověřil.

„No tak výborně,“ řekl Sam nakonec. „Teď už stačí udělat jenom rekognici hlasu, abychom vás mohli vyloučit jako původce těch telefonátů.“

V Andrewsově masitém obličeji se objevil uražený výraz. „Určitě je vám jasný, že s něčím takovým mě nemůžete obtěžovat, milej zlatej,“ řekl, „po tom, jak se mnou jednáte.“ Cassie vyprskla smíchy.

„To mě mrzí, že to ve vás probouzí takové pocity, pane Andrewsi,“

odpověděl Sam vážně. „A mohl byste mi říct, v jakém směru nejste s naším jednáním spokojen?“

„Vytáhli jste mě sem skoro na celej pracovní den, milej zlatej, a jednáte tu se mnou jako s nějakým podezřelým,“ prohlásil Andrews a hlas mu brunátněl a třásl se spravedlivým rozhořčením. To už jsem se smál taky. „Je mně jasný, že jste na tyhle móresy zvyklí u vagabundů, který nemaj nic lepšího na práci, ale musíte si uvědomit, co to znamená pro člověka mýho postavení. Zatímco vám tady pomáhám, utíkaj mně náramný kšefty. Dneska jsem už přišel možná o několik tisíc a teďka vám tady mám ještě dělat cosi s hlasem kvůli chlapovi, o kterým jsem v životě neslyšel?“ Sam měl pravdu. Andrews měl nakřáplý, suchý tenor.

276

„To se samozřejmě dá zařídit,“ řekl Sam. „Nemusíme dělat rekognici hlasu hned teď. Můžeme se domluvit na večer, nebo na zítra ráno, mimo pracovní dobu, jestli se vám to hodí lépe. Takže?“

Andrews trucovitě našpulil rty. Právník nevýrazný typ od přírody už se ani nepamatuju, jak vypadal zvedl váhavě ukazovák a požádal o pauzu, aby se mohl se svým klientem poradit. Sam otočil kameru, přišel za námi do pozorovací komory a povolil si kravatu.

„Nazdárek,“ řekl. „Pastva pro oči, co?“

„Strhující,“ odpověděl jsem. „Uvnitř to musí bejt psina ještě větší.“

„Ten chlap, to je komik, to vám povím. Panebože, viděli jste to jeho oko? Trvalo mi věky, než mi došlo, že šilhá. Myslel jsem nejdřív, že má poruchu soustředění…“

„S tím tvým je větší švanda,“ řekla Cassie. „Náš podezřelej nemá ani pořádnej tik.“

„Když už o něm mluvíme,“ ozval jsem se, „na dnes večer tu rekognici nedomlouvej. Berem si tu Devlina do parády a jestli budem mít kliku, tak už nebude mít na nic dalšího náladu.“ Kdybychom měli opravdu velkou kliku, uvědomoval jsem si, tak bychom mohli mít případ večer uzavřený oba případy a žádná rekognice s Andrewsem už nebude potřeba, ale o tom jsem pomlčel. Při pouhém tom pomyšlení se mi nepříjemně stahovalo hrdlo.

„Ježíši, to je fakt,“ plácl se do čela Sam. „Já zapomněl. Promiňte.

Ale konečně jsme se hnuli z fleku, co? Dva podezřelí za jeden den.“

„Sakra, my jsme ale dobří,“ řekla Cassie. „Takhle zdraví Andrews!“ Zašilhala, napřáhla dlaň, aby si se Samem chlapsky plácla, a minula. Byli jsme všichni řádně vyhecovaní.

„Až ti někdo vrazí jednu zezadu, taky se takhle zablokuješ,“

zasmál se Sam. „To je právě Andrewsův případ.“

„Tak mu vraz ještě jednou, třeba se zas odblokuje.“

„Panebože, ty jseš ale politicky nekorektní,“ ozval jsem se.

„Prásknu tě u Výboru pro práva šilhavejch gaunerů.“

„Zatím jsem z něj dostal leda tak velkej prd,“ řekl Sam. „Ale to je v pohodě. Nečekal jsem, že z něho dneska něco vytáhnu. Stačí, když

mu akorát trochu pocuchám nervy a dostanu z něj souhlas s rekognicí hlasu. Jakmile budem mít potvrzeno, že to byl on, můžu ho zmáčknout.“

277

„Počkej. Je nalitej?“ zeptala se Cassie. Nahnula se blíž, až dechem zamlžovala sklo, a sledovala Andrewse, jak gestikuluje a vztekle cosi mumlá právníkovi do ucha.

Sam se zakřenil. „Slušný fleky. Myslím, že opilej není aspoň ne tak, aby si pustil hubu na špacír, bohužel –, ale chlast z něho cítit je, to jo, když k němu jdeš blíž. Jestli si musel dát panáka na kuráž než se k nám vypravil, tak nemá čistý svědomí. Možná jde jenom o ty telefonáty, ale…“

Andrewsův právník vstal, otřel si ruce po stranách o kalhoty a nervózně zamával ke sklu. „Druhý kolo,“ řekl Sam a snažil se narovnat si kravatu. „Tak zatím, lidi. Zlomte vaz.“

Cassie zamířila ohryzkem na odpadkový koš v rohu a netrefila se.

„Takhle háže Andrews,“ zakřenil se Sam a vyšel ven.

Nechali jsme ho tam a vyšli si dát ven cigaretu další příležitost bychom možná mohli dostat až za dlouho. Jednu z cest do francouzské zahrady křižuje visutá lávka posadili jsme se na ni a zády se opřeli o zábradlí. Prostranství hradu bylo v šikmo dopadajícím světle pozdního odpoledne zlatavé a teskné. Turisté v kraťasech a s batohy na zádech procházeli kolem a civěli na cimbuří; jeden z nich si nás z nějakého důvodu, který mi zůstal utajen, vyfotil. Houf malých dětí se honil kolem cihlového bludiště v zahradě, ruce zeširoka roztažené jako při letu.

Cassiina nálada se rázem změnila; záplava elánu byla ta tam a nyní se uzavřela do vlastního proudu myšlenek, ruce opřené o kolena, z cigarety, která dohořívala zapomenutá mezi prsty, se odvíjely vzhůru rozmarné obláčky kouře. Občas tyhle nálady mívala a tentokrát jsem za ni byl vděčný. Nechtělo se mi mluvit. Musel jsem myslet jen na to, že za chvíli udeříme na Jonathana Devlina se vším, co máme, a jestli se někdy sesype, tak dneska; a neměl jsem absolutně žádné ponětí o tom, co budu dělat, co bude, jestli se to opravdu stane.

Najednou Cassie zvedla hlavu. Pohled upřela za mě, přes moje rameno. „Koukej,“ řekla.

Otočil jsem se. Přes nádvoří přicházel Jonathan Devlin, ramena měl shrbená a ruce hluboko v kapsách svého velkého hnědého kabátu.

Vysoké, naduté obrysy okolních budov ho měly převyšovat, ale místo 278

toho jako by se mu přizpůsobovaly, vytvářely kolem něj podivuhodné konfigurace, jako by byl jejich středem, a propůjčovaly mu tím jakousi nepochopitelnou důležitost. Neviděl nás. Hlavu měl skloněnou a do tváře mu svítilo slunce zapadající nad zahradami. Byli jsme pro něj pouhé mlhavé siluety utopené nad ním v oslnivé svatozáři, spolu se sochami svatých a chrliči. Za ním kmital po dlažebních kostkách jeho dlouhý, černý stín.

Prošel přímo pod námi. Sledovali jsme jeho záda, jak mizí ve dveřích. „Tak jo,“ řekl jsem a zamáčkl cigaretu. „Myslím, že jsme na řadě.“

Vstal jsem a natáhl ruku ke Cassii, abych jí pomohl na nohy, ale nehýbala se. Najednou ke mně upírala rozvážný, dychtivý, tázavý pohled.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Neměl bys ho vyslýchat ty.“

Neodpověděl jsem. Ani jsem se nepohnul, jen jsem tam stál, na lávce, ruku nataženou k ní. Po chvíli ironicky zavrtěla hlavou, ten výraz, který mě tak vyplašil, byl pryč, chytila mou ruku a nechala se zvednout.

Přivedli jsme ho do výslechové místnosti. Když uviděl tu zeď, oči se mu zprudka rozšířily, ale neřekl nic. „Detektivové Maddoxová a Ryan, výslech Jonathana Michaela Devlina,“ řekla Cassie, zalovila v jedné z krabic a vytáhla z ní jednu přecpanou složku. „Máte právo nevypovídat a všechno, co řeknete, bude zaznamenáno a může být použito proti vám. Rozuměl jste?“

„To jsem zatčenej?“ zeptal se Jonathan. Stále se nehýbal ode dveří.

„Za co?“

„Cože?“ řekl jsem zmateně. „Jo aha, myslíte to poučení o právech?

Panebože, ne. To je rutina. Chceme vás jenom seznámit s tím, jak pokračuje vyšetřování, a podívat se, jestli byste nám nepomohl posunout se zase o krok dál.“

„Kdybyste byl zatčen,“ řekla Cassie a hodila složku na stůl, „tak byste o tom věděl. Za co bychom vás podle vás měli zatknout?“

279

Jonathan pokrčil rameny. Usmála se na něj a vysunula pro něj židli, která byla čelem k té děsivé výzdobě na stěně. „Posaďte se.“ Po chvíli si pomalu sundal kabát a posadil se.

Seznámil jsem ho s nejnovějšími informacemi. Byl jsem to já, komu se svěřil se svým příběhem, ta důvěra byla mou malou zbraní pro boj zblízka a já ji hodlal použít až v pravou chvíli. Prozatím jsem byl jeho spojencem. Byl jsem k němu do velké míry upřímný. Řekl jsem mu o stopách, které sledujeme, o testech, které byly provedeny v laboratoři. Vypočítal jsem mu jednoho po druhém podezřelé, které jsme identifikovali a vyloučili pověděl jsem mu o místních, podle nichž brzdí pokrok, o pedofilech a magorech, kteří si vynucují pozornost falešným přiznáním, a teplákových fantomech, o tom chlapovi, podle něhož byl Katyin trikot nemravný, o Sandře. Cítil jsem za sebou tu křehkou, němou armádu fotografií, sešikovanou a vyčkávající. Jonathan si vedl dobře, skoro pořád mi hleděl do očí, ale bylo poznat, že ho to stojí přemáhání.

„Takže tím v podstatě chcete říct, že pátrání nevede nikam,“ řekl nakonec ztěžka. Vypadal strašně unaveně.

„Panebože, to ne,“ ozvala se Cassie. Seděla u rohu stolu, bradu podepřenou dlaní, a v tichosti nás sledovala. „Vůbec ne. Detektiv Ryan se vám snaží vysvětlit, že za těch posledních pár týdnů jsme udělali velký pokrok. Vyloučili jsme, co se dalo. A tohle zůstalo.“ Pokývla hlavou směrem ke zdi; nespustil oči z její tváře. „Máme důkazy, že vrah vaší dcery je místní a důvěrně zná okolí Knocknaree. Máme forenzní důkazy, které uvádějí její smrt do souvislosti se zmizením Petera Savage a Germainy Rowanové v roce 1984, což naznačuje, že vrahovi je pravděpodobně nejméně pětatřicet let a přes dvacet let je na toto místo silně vázán. A většina mužů, kteří tomu popisu odpovídají, má alibi, což ještě více zužuje počet podezřelých.“

„Taky máme důkaz,“ pokračoval jsem, „který svědčí o tom, že ho nevede touha zabíjet. Tenhle člověk nezabíjí naslepo. Zabíjí, protože má pocit, že nemá na vybranou.“

„Takže vy si myslíte, že je to blázen,“ řekl Jonathan. Ústa se mu zkřivila. „Nějakej pomatenec…“

„Ne nezbytně,“ odpověděl jsem. „Chci tím jenom říct, že občas se situace vymkne z rukou. Někdy dojde k neštěstí, které původně nikdo neměl v úmyslu.“

280

„Takže, pane Devline, to nám výběr zužuje ještě dále hledáme někoho, kdo znal všechny tři děti a měl motiv je zabít,“ řekla Cassie.

Zakláněla se na židli, ruce za hlavou, oči upřené na něj. „My toho člověka dostaneme. Každý den jsme blíž. Takže pokud byste nám chtěl něco říct naprosto cokoli, o kterémkoli z těch případů –, tak teď je ten nejvhodnější čas.“

Jonathan neodpověděl okamžitě. V místnosti bylo naprosté ticho, bylo slyšet jen jemné bzučení zářivek nad námi a pomalý, monotónní skřípot židle, na které se Cassie houpala. Jonathanův pohled se přesunul z ní na fotografie vzadu Katy zachycená při té neskutečné arabesce, Katy rozesmátá na rozostřeném zeleném trávníku, s vlasy odvátými větrem na stranu a se sendvičem v ruce, Katy s jedním okem pootevřeným a s tmavou skvrnou od zaschlé krve na rtu. Obnažená, upřímná bolest v jeho tváři byla téměř obscénní. Musel jsem se nutit, abych neodvrátil zrak.

V tichu

se stupňovalo napětí. S Jonathanem se téměř nepostřehnutelně dělo něco, co jsem dobře poznával. Je to jisté zvláštní povolení napětí v ústech a páteři, které zná každý kriminalista, jakési ochabnutí, jako by se v těch místech rozpouštělo svalstvo, jež přichází v okamžiku těsně předtím, než se podezřelý přizná, v okamžiku, kdy se konečně a téměř s úlevou přestává bránit. Cassie se přestala houpat na židli. Srdce mi tlouklo až v krku a cítil jsem, jak i fotografie za mnou zatajily svůj drobounký těžký dech, jak ani nedutají, připravené vrhnout se ze zdi na chodbu a ven, do tmavého večera, osvobozené, pokud jim jen k tomu dá pokyn.

Jonathan si ztěžka utřel pusu, založil ruce na prsou a pohlédl znovu na Cassii. „Ne,“ řekl. „O ničem nevím.“

Vydechli jsme s Cassií unisono. Ve skutečnosti mi bylo jasné, že jsem doufal v nemožné, takhle brzy, a po prvním okamžiku zklamání mi to bylo skoro jedno, protože teď jsem si byl konečně jistý, že Jonathan něco ví. Jako by nám to přiznal.

Vlastně to přišlo tak trochu jako blesk z čistého nebe. Celý případ byl tak přehuštěný různými možnostmi a hypotézami („fajn, tak připusťme na vteřinu, že to udělal Mark, dobře, a že ta nemoc a ten starej případ s tím nemá přece jenom co dělat, a připusťme, že Mel mluví pravdu jenže kdo tam teda pak to tělo dal?“), že jistota se začínala jevit jako něco nepředstavitelného, jako nějaký dávno 281

zapomenutý sen z dětství. Měl jsem pocit, jako bych se pohyboval mezi prázdnými šaty pověšenými na nějaké tmavé půdě a najednou narazil na lidské tělo, teplé, pevné a živé.

Cassie dopadla předními nohami židle zpátky na podlahu. „Dobře,“

řekla. „Dobře, tak to vezmeme znovu od začátku. To znásilnění Sandry Scullyové. Kdy přesně k němu došlo?“

Jonathan se na mě zprudka podíval. „Nemůže se vám nic stát,“

uklidnil jsem ho polohlasem. „Je to promlčené.“ Ve skutečnosti jsme se ještě ani neobtěžovali si to ověřit, ale bylo to diskutabilní stejně jsme neměli šanci mu tohle přišít.

Dlouze, podezíravě se na mě zadíval. „V létě čtyřiaosmdesátýho,“

odpověděl nakonec. „Přesný datum si nepamatuju.“

„Podle výpovědí to bylo někdy v první půlce srpna,“ otevřela Cassie spis. „Souhlasíte s tím?“

„Může bejt.“

„Podle výpovědí vás také viděli svědci.“

Pokrčil rameny. „O tom nic nevím.“

„Ve skutečnosti, Jonathane,“ pokračovala Cassie, „nám bylo řečeno, že jste za nimi běžel do lesa a když jste se vrátil, řekl jste: ‚Parchanti mizerný’. To vypadá, že jste o nich věděl.“

„Možná jo. Nepamatuju se.“

„Jak vám bylo, když jste zjistil, že ty děti vědí, co jste udělali?“

Další pokrčení ramen. „Jak říkám. Nepamatuju se.“

„Cathal tvrdí…“ Zalistovala stránkami. „Cathal Mills tvrdí, že jste měl strach, že by mohly jít na policii. Tvrdí, že jste byl, cituji, posranej až za ušima.“

žádná odpověď. Opřel se zády, ruce založené, nehybný jako stěna.

„Co jste udělal, aby vás nešly udat?“

„Nic.“

Cassie se zasmála. „Ale no tak, Jonathane. My víme, kdo byli ti svědkové.“

„Tak to víte víc než já.“ Jeho tvář měla stále tvrdé rysy, nic neprozrazovala, ale po tvářích se mu rozlévala zarudlost začínal mít vztek.

„A pouhých pár dní po tom znásilnění,“ řekla Cassie, „dvě z těch dětí zmizely.“ Vstala beze spěchu, protáhla se a přešla na druhou stranu místnosti k fotkám na zdi.

282

„Peter Savage,“ řekla a položila prst na jeho školní fotografii.

„Ráda bych, abyste se na tu fotku podíval, pane Devline.“ Počkala, dokud Jonathan nevzhlédl a vzdorovitě se nezadíval na fotku. „Podle lidí to byl rozený vůdce. Možná by stál v čele té kampaně za odsun dálnice spolu s vámi, kdyby byl naživu. Jeho rodiče se ani nemůžou přestěhovat, to víte? Joseph Savage dostal před pár lety vysněnou pracovní nabídku, ale museli by se přestěhovat do Galway, a nesnesli by pomyšlení, že by byli pryč, až by se Peter třeba jednoho dne vrátil domů.“

Jonathan chtěl něco říct, ale nenechala ho. „Germaine Rowanová,“

ruka se přesunula k vedlejší fotce, „neboli Jamie. Chtěla být veterinářkou, až bude velká. Její matka od té doby nechává její pokoj přesně tak, jak byl. Každou sobotu tam utírá prach. Když se měnila telefonní čísla na sedmimístná, v devadesátých letech vzpomínáte si? –, Alicia Rowanová se vypravila na ústředí Telecom Éireann a se slzami v očích je tam prosila, aby jí nechali staré šestimístné, kdyby se jí jednoho dne náhodou Jamie snažila dovolat.“

„S tím jsme neměli nic…“ řekl Jonathan, ale opět ho utnula, zvýšeným hlasem, který ho přehlušil.

„A Adam Ryan.“ Fotografie s mými odřenými koleny. „Jeho rodiče se odstěhovali kvůli publicitě a taky ze strachu, že ten, kdo to udělal, by se mohl pro něj vrátit. Ztratili jsme jejich stopu. Ale ať je, kde chce, žije s těmi následky každý den svého života. Vy přece máte Knocknaree rád, ne, Jonathane? Jste šťastný, že můžete žít na místě, kde jste vyrůstal od dětství? Adam by možná měl podobný názor, kdyby si mohl vybírat. Jenže teď je někde pryč, ať už je, kde chce, a zpátky domů nemůže.“

Ta slova ve mně tloukla jako dávno zapomenuté zvony nějakého potopeného města. Cassie byla dobrá na zlomek vteřiny mě zaplavila tak nespoutaná a naprostá bezútěšnost, že jsem skoro zaklonil hlavu a zavyl jako pes.

„Víte, co k vám cítí Savageovi a Alicia Rowanová, Jonathane?“

zeptala se Cassie. „Závidí vám. Vy jste musel pochovat svou dceru, ale nedostat ani tuhle možnost, to je ještě horší. Vzpomínáte, jak vám bylo ten den, kdy byla Katy nezvěstná? Oni se takhle cítí celých dvacet let.“

„Všichni ti lidé si zasluhují vědět, co se stalo, pane Devline,“ řekl jsem tiše. „A nejde jenom o ně. Pracujeme teď na hypotéze, že ty dva 283

případy spolu souvisejí. Pokud jsme na omylu, pak to musíme vědět, protože jinak by nám Katyin vrah mohl proklouznout mezi prsty.“

V Jonathanových očích se cosi zablýsklo cosi, co mi připadalo jako podivná, zvrácená směs hrůzy a naděje, ale zmizelo to dřív, než

jsem si mohl být jistý.

„Co se ten den stalo?“ zeptala se Cassie. „Čtrnáctého srpna čtyřiaosmdesátého? Ten den, kdy zmizel Peter a Jamie?“

Jonathan se opřel o opěradlo židle a zavrtěl hlavou. „Řekl jsem vám všechno, co vím.“

„Pane Devline,“ nahnul jsem se k němu, „není těžké pochopit, jak k tomu došlo. Byl jste hrůzou bez sebe z té záležitosti se Sandrou.“

„Věděl jste, že od ní nic nehrozí,“ řekla Cassie. „Byla blázen do Cathala a neudělala by nic, co by ho přivedlo do průšvihu a pokud ano, bylo by to její slovo proti třem vašim. Porota mívá tendence obětem znásilnění nedůvěřovat, zvlášť takovým obětem, které předtím měly se dvěma z pachatelů dobrovolný styk. Udělali byste z ní couru a beztrestně odešli domů. Ale ty děti… kdyby jenom cekly jediné slovo, okamžitě byste šli sedět. Pokud byly nablízku, nemohli jste se cítit bezpeční.“

Odešla od zdi, přitáhla si židli blízko k němu a posadila se. „Vy jste ten den do Stillorganu nejeli, že ne?“

Jonathan poposedl, mírně napřímil ramena. „Jo,“ odpověděl těžce.

„Jeli. Já, Cathal i Shane. Do kina.“

„A na co?“

„Na to, co jsem tenkrát pověděl policajtům. Je to dvacet let.“

Cassie zavrtěla hlavou. „Ne.“ Tahle nepatrná, mrazivá slabika dopadla jako hlubinná puma. „Možná jeden z vás vsadila bych si na Shana; toho bych osobně vynechala šel do kina, aby mohl říct ostatním dvěma, o čem film byl, kdyby se někdo ptal. Možná, pokud jste byli hodně mazaní, jste šli opravdu všichni tři, ale potom, jakmile zhasla světla, jste se vyplížili zadním východem, abyste měli alibi.

A do šesti jste minimálně vy dva byli zpátky v Knocknaree, v lese.“

„ Cože? “ Jonathanova tvář se protáhla do znechucené grimasy.

„Ty děti se každý den vracely domů o půl sedmé na večeři a vy jste věděli, že vám může chvíli trvat, než je najdete; les byl tenkrát ještě dost velký. Ale nakonec jste je přece jen našli. Hrály si, neschovávaly 284

se, pravděpodobně u toho dělaly spoustu povyku. Připlížili jste se k nim, tak, jako se předtím ony připlížily k vám, a chytili jste je.“

Probrali jsme to spolu předem, samozřejmě že ano. Procházeli jsme to znovu a znovu, měli jsme teorii, která seděla se vším, co jsme věděli, prověřovali jsme každou podrobnost. Ale ve mně se bouřil, cukal a vrtěl jakýsi drobný, těžko definovatelný neklid takhle ne, takhle to nebylo a už bylo příliš pozdě, už se to nedalo zastavit.

„My ten den vůbec do toho podělanýho lesa ani nepáchli. My…“

„Zuli jste těm dětem boty, aby vám jen tak nemohly utéct. Potom jste zabili Jamii. Jak, to budeme vědět, až najdeme jejich těla, ale já bych si vsadila na nůž. Buďto jste ji bodli nebo jste jí podřízli hrdlo.

Ať tak nebo tak, její krev se dostala do Adamových bot; možná jste do nich chytali krev úmyslně, abyste po sobě nenechali žádné stopy.

Možná jste měli v plánu, že ty boty hodíte do řeky, spolu s těly. Jenže potom, Jonathane, zrovna když jste měli v práci Petera, jste Adama spustili z očí. Popadl svoje boty a vzal roha. Tričko měl vzadu rozsekané. Myslím, že jeden z vás se ho snažil bodnout nožem, když

utíkal, ale minul… Utekl vám. Vyznal se v lese ještě líp než vy, a schovával se, dokud ho nenašly pátrací čety. Jak vám bylo, Jonathane? Když jste věděli, že to celé bylo k ničemu a že tu pořád ještě zůstává svědek?“

Jonathan zíral se zaťatými zuby do prázdna. Ruce se mi začínaly třást; schoval jsem je pod hranou stolu.

„Víte, Jonathane,“ řekla Cassie, „proto si myslím, že jste byli jenom dva. Tři dospělí chlapi proti třem dětem, to by byla hračka, nebylo by ani třeba zouvat jim boty, stačilo by, aby se každý postaral o to svoje a Adam by se nikdy domů nevrátil. Ale pokud jste byli na tři děti jenom dva…“

„Pane Devline,“ řekl jsem. Můj hlas zněl podivně, jakoby s ozvěnou. „Pokud jste vy tím, který tam nebyl, pokud jste tím, který šel do kina, aby mohl ostatním poskytnout alibi, pak nám to musíte říct. Mezi vrahem a spoluviníkem je obrovský, obrovský rozdíl.“

Jonathan na mě vrhl zlý pohled, jako by říkal i ty, Brute. „Vám nejspíš úplně přeskočilo.“ Dýchal zprudka nosem. „Vy… do hajzlu.

My se těch děcek ani nedotkli.“

„Já vím, že iniciátor jste nebyl vy, pane Devline,“ řekl jsem. „Tím byl Cathal Mills. Řekl nám to. Uvedl, cituji, ‚Jonnera by to nenapadlo 285

ani ve snu’. Pokud jste byl jenom spoluviník, nebo jenom svědek, tak nám to pro svoje vlastní dobro řekněte.“

„To jsou jenom kecy. Cathal se k žádným vraždám nepřiznal, poněvač my nikoho nezavraždili. Nemám nejmenší potuchy, co se s těma děckama stalo a je mi to ukradený. Nevím o nich vůbec nic. Já chci akorát vědět, kdo má na svědomí Katy.“

„Katy?“ zvedla Cassie obočí. „No tak dobře, k Peterovi a Jamii se ještě dostaneme. Promluvíme si o Katy.“ Se zavrzáním odsunula židli Jonathanovi poskočila ramena a přešla rychle ke zdi. „Tohle jsou Katyiny lékařské záznamy. Čtyři roky nevysvětlitelných žaludečních potíží, které skončily tohoto jara, kdy své učitelce baletu oznámila, že přestanou a, ejhle, zčistajasna bylo po nich. Náš lékař nezjistil jedinou známku toho, že by s ní mělo být něco v nepořádku.

Víte, o čem to svědčí? Svědčí to o tom, že někdo Katy otrávil. Je to hračka tuhle trochu záchodového čistícího prostředku, támhle krapet saponátu, stačí obyčejná slaná voda. Není to nic neobvyklého.“

Sledoval jsem Jonathana. Zlostná zarudlost mu z tváří vyprchala; byl bílý, bílý jako křída. Ten nepatrný křečovitý neklid v mém nitru zmizel jako pára nad hrncem a mně to znovu došlo on o tom věděl.

„A nebyl to nikdo cizí, Jonathane, nebyl to nikdo, komu by ta dálnice hrála do karet a kdo by na vás měl pifku. Byl to někdo, kdo byl s Katy v každodenním kontaktu, někdo, komu důvěřovala. Jenže letos na jaře, když dostala druhou šanci na baletní škole, nebylo to s tou důvěrou už tak horké. Odmítala to nadále brát. Možná i pohrozila, že to řekne. A jen o pár měsíců později“ rychlé poklepnutí na jednu žalostnou fotku z místa činu „je Katy mrtvá.“

„Kryl jste svou ženu, pane Devline?“ zeptal jsem se tiše. Skoro jsem nedýchal. „Pokud dojde k otrávení dítěte, obvykle je to matka.

Pokud jste se pouze snažil zachránit rodinu, můžeme vám pomoct.

Zajistíme pro paní Devlinovou pomoc, kterou potřebuje.“

„Margaret naše děti miluje,“ řekl Jonathan. Hlas měl napjatý jako struna. „ Nikdy by to neudělala.“

„Co by neudělala?“ otázala se Cassie. „Nikdy by Katy nedávala něco špatného nebo by ji nikdy nezabila?“

„Nikdy by jí neublížila. Jakkoli.“

„Tak kohopak tu máme dál?“ pokračovala Cassie. Opírala se o zeď a hleděla na něj klidně jako dívka z obrazu, s rukou na fotografii mrtvé 286

Katy. „Rosalind a Jessica mají obě na tu noc, co Katy zemřela, neprůstřelné alibi. Kdože nám to zbývá?“

„Ať vás ani nenapadne třeba jenom naznačit, že jsem ublížil své dceři,“ zahřměl tiše, varovně. „Ať vás ani nenapadne.“

„Máme tu tři zavražděné děti, pane Devline, všechny na stejném místě, všechny velmi pravděpodobně zavražděné s úmyslem zakrýt jiný zločin. A v samém středu obou těch případů figuruje jediný člověk vy. Pokud pro to máte nějaké dobré vysvětlení, pak ho potřebujeme slyšet hned teď.“

„No to je kurva neuvěřitelný,“ ozval se Jonathan. Hlas mu nebezpečně sílil. „Katy je… někdo mi zabije dceru a vy po mně chcete vysvětlení? To je přece vaše práce, do hajzlu. To vy byste měli dát vysvětlení mně, a ne mě obviňovat, že jsem…“

Aniž bych si to stačil uvědomit, byl jsem na nohou. Praštil jsem o stůl zápisníkem a opřel se rukama tak, že jsem mu přes stůl zíral přímo do tváře. „Někdo místní, Jonathane, pětatřicet let nebo víc, kdo žije přes dvacet let v Knocknaree. Někdo, kdo nemá solidní alibi, někdo, kdo znal Petera a Jamii, kdo byl v každodenním kontaktu s Katy a kdo měl slušnej motiv všechny zabít. Kdo vás ksakru napadne? Jmenujte mi jedinýho dalšího člověka, kterej tomu popisu odpovídá, a, přísámbohu, můžete odtud vykráčet támhletěmi dveřmi a my vám dáme pokoj navěky. No tak, Jonathane. Jmenujte mi ho.

Jednoho jedinýho.“

„Tak mě zatkněte!“ zahřímal. Vrazil mi pod nos pěsti, dlaněmi nahoru, zápěstími k sobě. „Tak do toho, když v tom máte tak zatraceně jasno, když máte důkazy… Zatkněte mě! Tak dělejte!“

Nedokážu vám říct, a nevím, jestli si to dokážete představit, jak rád bych to udělal. Před očima mi běžel celý můj život tak, jak údajně běží tonoucímu slzami zmáčené noci v mrazivé společné ložnici na koleji, akrobatická jízda na kole, „koukni, mami, bez držení“, sendviče s máslem a cukrem, teplé z kapsy, hlasy detektivů drmolící mi bez přestání do uší a já věděl, že toho proti němu máme málo, že by to nikdy neprošlo, do dvanácti hodin by těmi dveřmi vyšel zase ven, volný jako pták a vinen jako samo peklo. V životě jsem nic nevěděl tak jistě. „Do hajzlu!“ vykasal jsem si manžety u košile. „Kdepak, Devline. Kdepak. Celej večer nás tady taháte za nos, už toho mám po krk.“

287

„Zatkněte mě, nebo…“

Vrhl jsem se na něj. Uskočil, židle zařinčela o zem, stáhl se do kouta a stejně reflexivním pohybem zvedl pěsti. V tom na mě už visela Cassie a oběma rukama mě držela za zvednutou paži. „Ježíši, Ryane!

Přestaň!“

Dělali jsme to už tolikrát. Je to naše poslední šance, když víme, že podezřelý je vinen a my z něj nemůžeme dostat přiznání. Po tom výpadu a Cassiině zásahu se pomalu uklidním, setřepu ze sebe Cassiino povolující sevření, s pohledem stále upřeným na podezřelého; nakonec uvolním ramena a krk, rozvalím se na židli a netrpělivě bubnuji prsty, zatímco ona ho znovu začne vyslýchat a pozorně přitom po očku sleduje, jestli se u mě neprojeví známka nové zuřivosti. Po pár minutách sebou trhne, podívá se na mobil a řekne: „Do háje, tohle musím vzít. Ryane… jenom klid, jasný? Pamatuj, co se stalo posledně,“ a pak nás nechá o samotě. Funguje to; většinou ani nemusím znovu vstávat. Provedli jsme to tak už desetkrát dvanáctkrát?

Choreografii jsme měli zvládnutou dokonale jako při nějakém kaskadérském kousku.

Ale tohle bylo něco jiného, tohle byla realita, na níž všechny předešlé příležitosti a všechny ostatní případy byly pouhou zkouškou, a to, že to Cassii nedocházelo, mě přivádělo k ještě větší zuřivosti.

Snažil jsem se jí vyškubnout; byla silnější, než jsem čekal, zápěstí jako z oceli, a já uslyšel, jak se mi kdesi v rukávu páře šev. Zmítali jsme se v těžkopádném, nemotorném souboji. „ Pusť mě…“

„Robe, ne…“

Její hlas mi zněl přes brunátný hřmot v hlavě slabě a bezvýznamně.

Viděl jsem jenom Jonathana, čelo skloněné, kryjícího si bradu jako boxer, zahnaného do rohu a vyčkávajícího pouze nějaký metr ode mě.

Vší silou jsem trhl paží dopředu a cítil, jak zavrávorala dozadu a její sevření povolilo, ale pod nohy se mi připletla židle a než jsem ji stačil odkopnout stranou a dostat se k němu, vzpamatovala se, chytila mi druhou ruku a jediným rychlým, prostým chvatem mi ji zkroutila za záda. Vyjekl jsem bolestí.

„Ruplo ti v bedně, nebo co?“ řekla mi přímo do ucha tiše a vztekle.

„On nic neví.“

Ta slova mě zasáhla jako cákanec studené vody přímo do obličeje.

Věděl jsem, že i kdyby se mýlila, neudělám s tím vůbec nic a zůstal 288

jsem bez dechu, bezradný. Měl jsem pocit, jako by mě někdo rozporcoval.

Cassie cítila, že mě to už pustilo. Odstrčila mě a rychle poodstoupila, ruce stále napjaté a ve střehu. Civěli jsme na sebe přes místnost jako nepřátelé, oba udýchaní.

Na dolním rtu měla cosi tmavého, co se zvětšovalo, a po chvíli mi došlo, že je to krev. Na děsivou, hrůznou vteřinu mě napadlo, že jsem ji udeřil. (Později jsem zjistil, že nikoli když jsem se jí vytrhl, zpětný náraz jí odmrštil zápěstí přímo do pusy a rozrazila si ret o přední zuby; ne že by v tom byl nějaký velký rozdíl.) To mě trochu probralo.

„Cassie…“

Nevšímala si mě. „Pane Devline,“ řekla klidně, jako by se vůbec nic nestalo; v hlase jí byl cítit jenom náznak vzrušení. Jonathan úplně jsem zapomněl, že tam je pomalu vyšel z kouta, oči stále upřené na mě. „Prozatím vás propustíme bez obvinění. Ale radila bych vám, abyste zůstal, kde jste, ať vás nemusíme hledat, a abyste se nepokoušel žádným způsobem kontaktovat oběť znásilnění. Rozuměl jste?“

„Jo,“ odpověděl Devlin po chvíli. „Fajn.“ Zprudka postavil převrženou židli, vzal z jejího opěradla zmuchlaný kabát a rychlými, vzteklými pohyby se do něj nasoukal. U dveří se otočil a zpražil mě pohledem. Na okamžik se zdálo, že něco řekne, ale rozmyslel si to, znechuceně zavrtěl hlavou a odešel. Cassie šla za ním ven a vši silou za sebou zavřela dveře; byly příliš těžké, aby se jimi dalo pořádně prásknout, takže se zavřely jen se slabým bouchnutím.

Sesul jsem se na židli a skryl obličej do dlaní. Něco podobného jsem ještě neudělal, nikdy. Fyzické násilí se mi hnusí, vždycky se mi hnusilo; při pouhém pomyšlení na něj se třesu odporem. Ani v době, kdy jsem byl na kolejích za mazáka a disponoval nejspíš větší mocí a beztrestností, než kterýkoli dospělý na světě, pokud nepočítám malé jihoamerické země, nikdy jsem nikoho nezmlátil. Jenže před minutou jsem se tu pral s Cassií jako nějaký ožralý pobuda při hospodské rvačce, odhodlaný povalit Jonathana Devlina na podlahu výslechové místnosti, posedlý neodolatelnou touhou kopnout ho kolenem do břicha a udělat mu z ksichtu krvavou fašírku. A zranil jsem Cassii.

S nezaujatým, chladnokrevným zájmem jsem přemýšlel, jestli nepřicházím o rozum.

289

Po několika minutách se Cassie vrátila, zavřela dveře a opřela se o ně zády, ruce zastrčené do kapes u džín. Ze rtu už nekrvácela.

„Cassie,“ řekl jsem a mnul si dlaněmi tvář. „Fakt je mi to hrozně líto. Jseš v pořádku?“

„Co to ksakru mělo znamenat?“ Na obou tvářích byla zřetelně zarudlá.

„Já myslel, že něco ví. Byl jsem si jistej.“ Ruce se mi třásly tak, že to vypadalo až přehnaně, jako by nějaký mizerný herec hrál nervový otřes. Přitiskl jsem je k sobě, aby to přestalo.

Nakonec řekla, velmi tiše: „Robe, takhle to dál nejde.“

Neodpověděl jsem. Po delší chvíli jsem uslyšel, jak za sebou zavřela dveře.

290

15

Ten večer jsem se opil, zlil se do němoty tak, jak jsem to neudělal nějakých patnáct let. Polovinu noci jsem strávil vsedě na podlaze koupelny, zíral jsem na záchodovou mísu a přál si, abych se mohl vyzvracet a dostat se z toho. Okraje mého zorného pole nepříjemně pulzovaly s každým srdečním tepem a stíny v koutech se míhaly a svíjely a měnily se ve špičatou drobnou lezoucí havěť, která vždy s dalším mrknutím zmizela. Nakonec jsem si řekl, že ačkoli nevolnost nejeví žádné známky zlepšování, pravděpodobně se nebude ani zhoršovat. Vpotácel jsem se k sobě do pokoje a usnul v šatech na nerozestlané posteli.

Měl jsem divoké, zmatené a nesouvislé sny. Pytel, ve kterém sebou cosi mlelo a vřískalo, smích a přibližující se zapalovač, rozbité sklo na podlaze kuchyně a nářek čísi mámy. Znovu jsem byl praktikant v nějaké díře na konci světa a Jonathan Devlin s Cathalem Millsem se skrývali s puškami a loveckým psem v kopcích, vedli divoký život a my je měli chytit, já a dva detektivové z oddělení vražd, vysocí a upjatí jako voskové figuríny, boty se nám bořily hluboko do lepkavého bahna. Zčásti jsem procitl uprostřed zápasu s povlečením, prostěradlo stržené z matrace, zmuchlané a propocené, a jakmile jsem si uvědomil, že se mi to zdálo, znovu jsem upadl do spánku.

Když jsem se však ráno probudil, v hlavě jsem měl jedinou křišťálově jasnou myšlenku, která zářila přes výkladní skříň mé mysli jako neonový nápis. Nebylo to nic, co by jakkoli souviselo s Peterem, Jamií nebo Katy byl to Emmett, Tom Emmett, jeden z oněch dvou detektivů z oddělení vražd, kteří nakrátko navštívili náš zapadákov, kde jsem dělal praktikanta. Emmett byl vysoký a velmi hubený, nevtíravě elegantně oblečený (když o tom nyní přemýšlím, tak právě odtud se pravděpodobně vzala má první neměnná představa o tom, jak mají být detektivové z oddělení vražd oblečeni) a tvář měl jako vystřiženou ze staré kovbojky, zbrázděnou a vyhlazenou jako staré dřevo. Když jsem nastoupil na oddělení, byl stále ještě ve službě teď 291

už je v důchodu a vypadal na docela fajn chlapa, ale mně se nikdy nepodařilo překonat ten respekt, který ve mně vyvolal; kdykoli se mnou hovořil, byl ze mě okamžitě malý kluk, který ze sebe není schopen dostat kloudnou větu.

Jednou odpoledne jsem v našem zapadákově zase postával na parkovišti, pokuřoval a snažil se nenápadně poslouchat, co si povídají.

Ten druhý detektiv se ho na něco zeptal na co, to jsem nezaslechl a Emmett jen krátce zavrtěl hlavou. „Jestli ne, tak jsme to někde zvorali,“ odpověděl, naposledy si krátce potáhl z cigarety a zašlápl ji podrážkou elegantní boty. „Budem se muset vrátit na samej začátek a zjistit, kde jsme udělali chybu.“ Potom se otočili a odešli na stanici, bok po boku, ramena přihrbená, uzavření do svých tmavých sak.

Bylo mi jasné, že já zvoral skoro všechno, co se dalo pokud jde o vzbuzování opovrženíhodné sebelítosti, nemá alkohol konkurenci.

Ale to bylo skoro fuk, protože řešení se najednou jevilo tak jasně. Měl jsem pocit, že všechno, k čemu během toho případu došlo ten přízrak staré Kavanaghové, ten příšerný výslech Jonathana, všechny ty bezesné noci a drobné proradnosti mysli –, to všechno mi seslala ruka nějakého moudrého boha ochránce, aby mě to přivedlo až k tomuto okamžiku. Lesu v Knocknaree jsem se vyhýbal obloukem a myslím, že teprve až bych vyslechl obyvatelstvo celé země a byl s rozumem v koncích, teprve potom by mě napadlo znovu do něj vkročit, až by nebylo úniku před tím, co bylo zcela zjevné jediným, kdo znal přinejmenším některé z odpovědí, jsem byl bezpochyby já, a pokud existovalo nějaké místo, kde bych je snad dokázal najít, pak to byl (budem se muset vrátit na samej začátek) ten les.

Je mi jasné, že to zní jako samozřejmost, ale nedokážu vám vůbec popsat, co to pro mě znamenalo, tahle tisíciwattová žárovka, která mi začala blikat nad hlavou, tenhle maják, který mi prozrazoval, že přece jenom nejsem tak docela ztracený v divočině, že vím přesně, kam jít.

Skoro jsem vybuchl smíchy, jak jsem tam seděl v posteli a mezi závěsy dovnitř proudilo ranní světlo. Musel jsem mít skutečně kapitální kocovinu, ale cítil jsem se, jako bych spal celý týden; sršel jsem energií jako dvacetiletý. Vysprchoval jsem se, oholil, věnoval jsem Heather tak srdečné „dobré ráno“, že na mě pohlédla zaraženě a trochu podezíravě, a cestou do města jsem si za volantem prozpěvoval s rádiem jakousi děsnou odrhovačku.

292

Našel jsem místo k parkování na Stephen’s Green to vypadalo jako dobré znamení; v tuto ranní hodinu je to něco neslýchaného a cestou do práce jsem v rychlosti odbyl drobný nákup. V malém antikvariátu poblíž Grafton Street jsem našel překrásný starý výtisk Na větrné hůrce stránky ze silného papíru, na krajích zahnědlé, bohatá vazba s vyraženým zlatým písmem, na titulní straně bylo napsáno vybledlým inkoustem „Pro Sáru k Vánocům roku 1922“. Potom jsem zašel do Brown Thomas a koupil úhledný strojek na cappuccino; Cassie měla slabost pro kafe s pěnou, měl jsem v úmyslu koupit jí ho k Vánocům, ale nějak jsem se k tomu nikdy nedostal. Do práce jsem odkráčel, aniž bych se obtěžoval přeparkovat. Stálo mě to v parkovacím automatu nehoráznou sumu, ale byl to takový ten slunečný, bujarý den, který vás nabádá k marnotratnosti.

Cassie už seděla u svého stolu nad hromadou papírů. Po Samovi a asistentech nebylo, naštěstí pro mě, ani vidu ani slechu. „Brýráno,“

řekla a chladně a odměřeně na mě pohlédla.

„Na,“ řekl jsem a postavil před ni oba balíčky.

„Co je to?“ zeptala se a podezíravě na ně zírala.

„Tohle,“ řekl jsem a ukázal na kávovar, „je opožděnej vánoční dárek. A tohle je namísto omluvy. Strašně, strašně mě to mrzí, Cass…

nejenom ten včerejšek, ale to, co jsem předváděl celý ty poslední týdny. Choval jsem se jako naprostej pitomec a měla jsi plný právo bejt na mě naštvaná. Ale já ti namouduši slibuju, že už to skončilo.

Odteďka je ze mě normální, příčetná, nikterak odpudivá lidská bytost.“

„To chci vidět,“ řekla Cassie automaticky a já v duchu zajásal.

Otevřela knihu miluje Emily Brönteovou a přejela prsty po titulní straně.

„Je mi odpuštěno? Klidně si před tebou kleknu, jestli chceš.

Vážně.“

„S radostí bych tě nechala,“ odpověděla Cassie, „jenže někdo by tě mohl vidět a pak by se tu s drby netrhly dveře. Ryane, ty šmejde malej.

Zkazil jsi mi moji dokonale blbou náladu.“

„Stejně by ti nevydržela,“ řekl jsem s obrovskou úlevou. „Do oběda bys to vzdala.“

„Radši mě nepokoušej. Pojď sem, ty.“ Natáhla ke mně ruku a já se sehnul a letmo ji objal. „Děkuju.“

293

„Nemáš vůbec zač,“ odpověděl jsem. „A myslím to úplně vážně.

Už žádný nepřístojnosti.“

Cassie mě sledovala, jak si svlékám kabát. „Koukni,“ řekla, „nejde jenom o to, že ses choval jako kretén. Já o tebe měla strach. Jestli na to už nemáš nervy ne, poslouchej –, tak si to můžeš vyměnit se Samem, jít po Andrewsovi a on si místo tebe vezme Devlinovy. Je s tím už dost daleko na to, aby to po něm kdokoli z nás mohl převzít; pomoc od jeho strýčka ani nic podobnýho už potřebovat nebudem. Sam se na nic vyptávat nebude, však ho znáš. Není nutný, aby ti kvůli tomu přeskočilo.“

„Cass, přísámbohu, jsem už naprosto v pohodě,“ řekl jsem jí.

„Včera se mi v palici rozsvítilo. Přísahám na cokoli budeš chtít, že už

mám jasno, jak se s tímhle případem vypořádat.“

„Robe, pamatuješ, jak jsi mi říkal, abych tě nakopla, kdyby ti z toho začínalo hrabat? Takže já tě teďka nakopávám. Obrazně, prozatím.“

„Hele, dej mi ještě týden. Jestli budeš mít ještě koncem týdne pocit, že to nezvládám, prohodím si to se Samem, platí?“

„Platí,“ souhlasila Cassie nakonec, přestože se stále tvářila nepřesvědčeně. Měl jsem tak dobrou náladu, že mi tenhle nečekaný záblesk starostlivé péče, který by mi za normálních okolností lezl krkem, připadal velice dojemný; zřejmě proto, že jsem věděl, že už ho není třeba. Cestou ke svému stolu jsem jí nemotorně mírně stiskl rameno.

„Vlastně,“ ozvala se, když jsem si sedal, „celá ta legrácka se Sandrou Scullyovou má i svý dobrý stránky. Víš, jak jsme se chtěli dostat k lékařským záznamům Rosalindy a Jessiky? No, tak u Katy máme fyzický známky týrání, u Jessiky psychický a Jonathan se nám právě přiznal ke znásilnění. Myslím, že s těmihle nepřímými důkazy máme slušnou šanci se k těm záznamům dostat.“

„Maddoxová, ty jseš poklad.“ To byla jedna z věcí, která mě trápila že jsem nás zavedl do slepé uličky a udělal ze sebe pitomce.

Očividně to tedy nebylo tak úplně k ničemu. „Ale já měl pocit, že Devlin s tím podle tebe nemá nic společnýho.“

Cassie pokrčila rameny. „Ne tak úplně. Něco skrývá, ale může to bejt jenom týrání vlastně, ne jenom, však víš, jak to myslím nebo 294

může krýt Margaretu nebo… Nejsem si tak jistá jako ty, že je vinen, ale ráda bych viděla, co je v těch záznamech, to je celý.“

„Já si taky nejsem jistej.“

Zvedla jedno obočí. „Včera ses zdál bejt docela přesvědčenej.“

„Když už je o tom řeč,“ řekl jsem tak trochu v rozpacích, „nemáš potuchy, jestli na mě včera Devlin nepodal stížnost? Na to nemám koule, jít to zjišťovat.“

„Protože ses tak hezky omluvil, budu tu nahrávku na smeč ignorovat. Mně se o ničem takovým nezmínil, ale i kdyby podal, tak bys o tom věděl O’Kellyho by bylo slyšet až do Knocknaree. Takže ani Cathal Mills si podle všeho nestěžoval, když jsem mu řekla, že ho má maličkýho.“

„To by neudělal. Vážně si ho dokážeš představit, jak sedí s nějakým strážmistrem v kanclu a popisuje mu, jak jsi mu naznačovala, že to jeho nádobíčko je k ničemu? Ale Devlin, to je jiná kapitola. Už teďka mu solidně straší ve věži…“

„Jonathana Devlina nech na pokoji,“ ozval se Sam, který vrazil do výslechové místnosti. Byl celý zarudlý a rozčilený, límeček pokroucený a do očí mu padal pramen vlasů. „Devlin je jednička. No fakt, kdybych neměl strach, že by to mohl špatně pochopit, nejradši bych mu dal pořádnýho francouzáka.“

„Byl by z vás kouzelnej páreček,“ odložil jsem propisku. „Co udělal?“ Cassie se otočila na židli a po tváři se jí rozléval úsměv plný očekávání.

Sam mávl na pozdrav, vysunul si židli, svalil se na ni a nohy hodil na stůl jako nějaké soukromé očko z filmu pro pamětníky; kdyby měl klobouk, odhodil by ho švihem přes celou místnost. „Právě se při rekognici hlasu strefil do Andrewse. Andrews a jeho právník kvůli tomu pěkně prskali a ani Devlin nebyl zrovna nadšenej, že mu volám co jste mu ksakru vy dva udělali? –, ale nakonec do toho všichni šli.

Zatelefonoval jsem Devlinovi myslel jsem, že tak to bude lepší; však víte, že v telefonu každej zní jinak a nechal jsem Andrewse a pár hochů odříkat nějaký věty z těch telefonátů: ‚Máš pěkný děvčátko, Devline,’ ‚Nemáš potuchy, do čeho to strkáš nos’…“

Odhrnul si zápěstím pramen vlasů; v rozesmáté a upřímné tváři měl vítězoslavný výraz jako malý kluk. „Andrews mumlal, drmolil, dělal všechno možný, aby mu hlas zněl jinak, ale Jonathan, kluk zlatá, 295

měl jasno po pěti vteřinách bez jedinýho zaváhání. Ječel na mě do telefonu, chtěl vědět, kdo to je, a Andrews s tím jeho právníkem tam seděli jak zmoklý slepice měl jsem toho vašeho Devlina na hlasitým odposlechu, aby ho sami slyšeli, neměl jsem zájem o žádný pozdější nesrovnalosti. Byla to paráda.“

„Páni, dobrá práce,“ řekla Cassie a naklonila se přes stůl, aby si s ním plácla. Sam se zakřenil a druhou dlaň natáhl ke mně.

„Abych byl upřímnej, jsem se sebou spokojenej. Ne že bychom mu s tímhle mohli hodit na krk vraždu, ale na nějaký obtěžování už by to stačit mohlo. V každým případě ho s tím ale můžem pořádně proklepnout u výslechu a zkusit z něj něco dostat.“

„Nechal sis ho tady?“ zeptal jsem se.

Sam zavrtěl hlavou. „Neřekl jsem mu po tý rekognici ani slovo, jenom jsem mu poděkoval a pověděl, že se ozvu. Chci ho chvilku nechat smažit ve vlastní šťávě.“

„To je ale ošklivý, O’Neille,“ pokáral jsem ho vážným hlasem. „To bych do tebe neřekl.“ Bavilo mě Sama si dobírat. Ne vždycky na to skočil, ale když ano, tak znejistěl a začal koktat.

Věnoval mi zničující pohled. „A taky bych rád zjistil, jestli je šance mu na pár dní napíchnout telefon. Jestli je to on, tak se vsadím, že v tom nejel sám. Jeho alibi sedí a kromě toho není to typ chlápka, co by si chtěl zamazat svoje elegantní šaty špinavou prací; někoho by si najal. Po tý rekognici hlasu by mohl v panice dotyčnýmu zavolat, nebo aspoň z blbosti někomu něco plácnout.“

„Taky znovu projdi jeho telefonní výpisy,“ připomněl jsem mu.

„A zjisti, s kým mluvil minulej měsíc.“

„Na tom už dělá O’Gorman,“ odpověděl Sam samolibě. „Dám Andrewsovi tak jeden dva týdny, jestli se něco neobjeví, a pak ho seberu. A…“ najednou se zatvářil rozpačitě, na půl cesty mezi studem a škodolibostí „… víte, jak Devlin říkal, že Andrews zněl do telefonu jako pod parou? A jak jsme si říkali, jestli nebyl včera trochu lízlej?

Myslím, že náš hošan má menší problém s bumbáním. Říkám si, jak by asi vypadal, kdybychom ho navštívili řekněme tak v osm v devět večer. Třeba by měl, chápete, větší chuť si povídat a menší chuť volat hnedka právníka. Vím, že to není košer, takhle využívat jeho slabých stránek, ale…“

296

„Rob má pravdu,“ zavrtěla Cassie hlavou. „Je v tobě něco nelidskýho.“

Sam na okamžik ohromeně vytřeštil oči; potom mu to došlo.

„Běžte oba do hajzlu,“ řekl spokojeně a roztočil se na židli dokola, nohy stále ve vzduchu.

Ten večer jsme byli samá rozpustilost jako děti, když dostanou nečekaně volno ze školy. Samovi se k našemu společnému překvapení podařilo přesvědčit O’Kellyho a ten vymámil ze soudce příkaz k odposlechu Andrewsova telefonu na dva týdny. Za normálních okolností vám povolí odposlech jedině pokud jde o hromady výbušnin, jenže operace Vestálka se stále každý druhý den objevovala na titulních stranách „žádné nové stopy ve vraždě Katy (viz. str. 5, „Je vaše dítě v bezpečí?“) a dramatičnost toho všeho nám dodávala větší váhu. Sam se jen rozplýval: „Já vím, že ten hajzlík něco skrývá, lidi, klidně bych se vsadil. Bude stačit, když dá jeden večer o pár půllitrů navíc a bác! máme ho.“ Přinesl na oslavu lahodné bílé víno. Byl jsem zmámený úlevou a hladovější než kdykoli za poslední týdny; připravil jsem obrovskou španělskou omeletu, zkoušel ji obrátit ve vzduchu jako palačinku, až skoro sk
ončila ve dřezu. Cassie poletovala po bytě bosá ve zkrácených letních džínách, krájela bagetu, pouštěla na plné pecky Michelle Shocked a navážela se do mé obratnosti „A tomuhle chlapovi svěřili střelnou zbraň. Je jenom otázka času, kdy se s ní začne vytahovat před nějakou roštěnkou a napálí si to do nohy…“

Po večeři jsme hráli Cranium, jen tak pro zábavu, improvizovanou verzi ve třech těžko se mi hledají slova abych popsal, jak se Sam po čtyřech sklenicích vína pokoušel napodobit „karburátor“. („C-3PO?

Dojení krávy?… Ten pidimužík z kukaček!“) Dlouhé bílé záclony se ve vánku vzdouvaly a vlnily v otevřeném vysouvacím okně, na pohasínajícím nebi visel srpek měsíce a já si nemohl vzpomenout, kdy jsem naposledy prožíval podobný večer, tak spokojený, bezstarostně pitomý večer, kdy se vám do každého rozhovoru neplíží drobné temné stíny.

Když Sam odešel, Cassie mě učila tančit swing. Po večeři jsme si dali nepatřičně cappuccino, abychom pokřtili nový kávovar, takže jít na kutě připadalo v úvahu až za několik hodin, a z CD přehrávače 297

skřípala stará taneční hudba. Cassie mě chytila za ruce a vytáhla z pohovky. „Kde ses, propánakrále, naučila tančit swing?“ ptal jsem se.

„Tetička a strýček žili v přesvědčení, že děti mají chodit do kroužků. Do spousty kroužků. Umím taky kreslit uhlem a hrát na klavír.“

„Všechno najednou? To já umím hrát leda tak na triangl a mám obě ruce levý.“

„To je mi fuk. Chci tancovat.“

Byt byl příliš malý. „Pojď,“ řekla Cassie. „Zuj si boty.“ Sáhla po dálkovém ovladači, zesílila hlasitost na jedenáctku a protáhla se oknem a seběhla po požárním schodišti na střechu přístavby pod námi.

Neumím tancovat, ale znovu a znovu mě učila základní kroky, hbitě uskakovala, kdykoli jsem šlápl vedle, až do sebe nakonec všechno zapadlo a my tančili, otáčeli se a čile a obratně se kolébali v synkopách, nedbale blízko okraje rovné střechy. Cassiiny ruce mě vedly se silou a pružností gymnastky. „Vidíš, že umíš tancovat!“ volala udýchaně do hudby s rozzářenýma očima.

„Cože?“ křikl jsem a zakopl o vlastní nohu. Smích se rozběhl jako fábory nad tmavými zahradami pod námi.

Dole se s prásknutím otevřelo okno a třaslavý angloirský hlas zaskřehotal: „Jestli to okamžitě neztlumíte, volám policii!“

„ My jsme policie!“ zakřičela Cassie. Zacpal jsem jí pusu, a dokud se okno po chvíli zmateného ticha s prásknutím nezavřelo, otřásali jsme se výbuchem potlačovaného smíchu. Cassie vyběhla po požárním schodišti, chytila se ho jednou rukou a, pořád ještě rozesmátá, namířila ovladačem skrz okno, přepnula na Chopinova nocturna a hudbu ztlumila. Leželi jsme vedle sebe na střeše přístavby, ruce pod hlavou, dotýkali se lokty jeden druhého. Hlava se mi pořád ještě trochu motala, nikoli nepříjemně, z tance a vína. Větřík mi teple ovíval tvář a i přes světla města jsem viděl souhvězdí Velký vůz, Orionův pás. Borovice na konci zahrady bez přestání šuměla jako moře. Na okamžik jsem měl pocit, jako by se vesmír převrátil vzhůru nohama a my zlehka padali do obrovské černé mísy plné hvězd a nokturna, a já věděl, bez jakýchkoli pochybností, že všechno bude dobré.

298

16

Les jsem si nechal na sobotní večer. Hýčkal jsem si ten nápad sám pro sebe jako dítě, které si šetří obrovské velikonoční vejce, v němž se skrývá tajemný dárek. Sam byl na víkend v Galway, na křtu své neteře měl tak trochu přebujelou rodinu, která se scházela v plném počtu skoro každý týden, vždy měl někdo křest, pohřeb nebo svatbu –, Cassie měla schůzku s jednou svou kamarádkou a Heather byla kdesi na seznamovacím večírku v nějakém hotelu. Nikdo si ani nevšimne, že jsem pryč.

Do Knocknaree jsem dorazil kolem sedmé a zaparkoval na odpočívadle. S sebou jsem měl spacák a baterku, termosku se silně říznutou kávou a pár sendvičů při jejich balení jsem se cítil tak trochu komicky, jako nějaký z těch fanatických turistů, co vyrážejí na tůry v šatech vyrobených podle nejmodernější technologie, nebo jako dítě chystající se utéct z domova –, ale nic na rozdělání ohně. Místní měli ještě pořád nervy dost pocuchané, a jakmile by zahlédli nějaké záhadné světlo, v tu ránu by zburcovali policii, což by byl docela trapas. A kromě toho nejsem zrovna rozený skaut a pravděpodobně by kvůli mně shořel i ten poslední zbytek lesa.

Byl tichý, jasný večer, dlouhé šikmé paprsky světla měnily kámen věže v růžové zlato a dokonce i příkopům a hromadám hlíny propůjčovaly jakési melancholické kouzlo. Kdesi daleko v polích se ozývalo bečení berana a vzduch voněl vydatně a pokojně senem, kravami a jakousi opojnou květinou, jejíž název jsem neznal. Hejna ptáků nacvičovala nad hřebenem kopce svou véčkovou formaci. Před domem se zvedl ovčácký pes a na půl huby varovně zaštěkal, chvíli na mě civěl, potom si řekl, že nepředstavuju žádné nebezpečí a znovu si lehl. Pustil jsem se přes naleziště k lesu po klikatých stezkách archeologů, širokých tak akorát pro jedno kolečko tentokrát jsem měl na sobě staré tenisky, odrbané džíny a tlustý svetr.

Pokud jste, stejně jako já, v zásadě městský tvor, pak si pravděpodobně představujete les jako souměrné zelené stromy 299

v rovnoběžných řadách, měkký koberec suchého listí či jehličí, vše spořádané jako na dětském výkresu. Je možné, že lesy, které účelně vysázel člověk, takové opravdu jsou, to nevím. Knocknareeský les byl ale skutečný a temnější a tajemnější, než jak jsem si ho pamatoval. Měl svůj vlastní řád, své vlastní zuřivé bitvy a svá spojenectví. Nyní jsem tu byl vetřelec a měl jsem svědivý pocit, že má přítomnost je neustále pod dohledem, že les na mě podezíravě, jakoby odevšad upřeně hledí, zatím ani souhlasně, ani odmítavě, a chladně si mě měří.

V ohništi na Markově mýtině byl čerstvý popel a kolem bylo po holé zemi roztroušeno pár nových nedopalků ručně balených cigaret; od Katyiny smrti tu byl znovu. Vroucně jsem si přál, aby si pro další obcování s bohy našich předků nevybral dnešní noc. Vytáhl jsem sendviče s termoskou a z kapsy baterku, rozbalil spacák na kousku husté, uválené trávy, kde předtím ležel ten Markův. Potom jsem se procházel po lese, pomalu, bez spěchu.

Bylo to, jako bych se nořil do trosek nějakého velkolepého starobylého města. Stromy sahaly výš než pilíře katedrály; bojovaly o prostor, podpíraly velké popadané kmeny, nakláněly se podle svahu kopce dub, buk, jasan, ostatní jsem nepoznával. Skrze oblouky zeleně pronikaly dlouhé paprsky světla, tlumeného a posvátného. Silné kmeny ovíjely záplavy břečťanu, jež se ve vodopádech spouštěly z větví a pahýly stromů měnily v menhiry. Mé kroky tlumila silná, pružná vrstva napadeného listí; když jsem se zastavil a špičkou boty převrátil kus dřeva, ucítil jsem vydatnou plíseň a uviděl tmavou, vlhkou hlínu, čepičky žaludů, zběsilý tanec kroutícího se červa. Ve větvích se míhali a křičeli ptáci, a jak jsem procházel, občas se ozvala výstražná salva drobného zacupitání.

Ohromné závěje podrostu a tu a tam sešlý fragment kamenné zdi; mohutné kořeny, zelené mechem a tlustší než moje paže. Mělké břehy řeky se změtí ostružiní (sjížděli jsme je po rukou i po zadku, Au! Moje noha!) a nad nimi trsy černého bezu a vrby. Řeka byla jako kus starého pozlaceného, pomačkaného a černě tečkovaného plechu. Na její hladině plavalo jemné žluté listí, tak nehybně, jako by leželo na něčem pevném.

Mysl mi klouzala a vířila. S každým krokem se vzduchem kolem mě ozýval tlukot poznání jako morseovka o tak vysoké frekvenci, že jsem ji nedokázal zachytit. Tudy jsme běhali, s jistotou slézali kopec 300

celou pavučinou téměř neviditelných stezek; jedli žíhaná planá jablíčka z pokroucené jabloně, a když jsem pohlédl nahoru, do víru listoví, skoro jsem čekal, že nás tam uvidím, přitisknuté na větev jako mláďata divoké kočky. Z okraje jedné z těchto mýtinek (vysoká tráva, skvrnitá sluncem, záplavy starčeku a mrkve) jsme sledovali Jonathana, jak na zemi s kamarády drží Sandru. Kdesi, možná přesně tam, kde jsem nyní stál, se les zachvěl a otevřel a Peter s Jamií zmizeli.

Neměl jsem na tu noc žádný plán, v nejpřísnějším smyslu toho slova. Prostě půjdeš do toho lesa, porozhlídneš se tam, přespíš tam; a třeba se něco stane. Až do toho okamžiku mi ten nedostatek rozvahy nepřipadal být na závadu. Koneckonců, pokaždé, když jsem se v poslední době pokoušel něco plánovat, dopadlo to velkolepě, giganticky blbě; očividně bylo třeba změnit taktiku, a co mohlo být drastičtějšího než se do toho vrhnout po hlavě a jenom počkat, co mi les dá? A kromě toho to také vyhovovalo mému smyslu pro pitoresknost. Myslím, že jsem vždycky toužil, přestože se povahově pro tu roli v žádném ohledu nehodím, být mytickým hrdinou, nedostižným a nespoutaným, jenž uhání vstříc osudu bez sedla na divokém koni, na kterém se nikdo jiný neudrží.

Jenže teď, když jsem tu byl ve skutečnosti, už se mi celá ta věc zdaleka nejevila jako svobodomyslný skok do neznáma. Připadal jsem si tak trochu jako hipík dokonce jsem přemýšlel o tom, že bych se zkouřil, v naději, že se tím uvolním a dám dostatečnou šanci svému podvědomí, jenže po hašiši bývám vždycky ospalý a v hlavě jsem měl víc než tak trochu vymeteno. Najednou mě napadlo, že ten strom, o který se opírám, by mohl být právě ten, u kterého mě tenkrát nalezli, že by na něm dosud mohly být ještě neznatelné šrámy v místech, kde jsem mu do kmene zarýval nehty; kromě toho mi došlo, že se začíná stmívat.

V té chvíli jsem málem utekl. Dokonce jsem se vrátil na mýtinu, vytřepal ze spacáku listí a začal ho balit. Pokud mám být upřímný, zůstal jsem tam jen proto, že jsem si vzpomněl na Marka. On tu přece přespával, ne jedenkrát, ale pravidelně, a ani zdaleka na tom nespatřoval nic hrůzostrašného. Prostě jsem se nedokázal smířit s myšlenkou, že by měl mít navrch, ať už by o tom věděl, nebo ne. On měl sice rozdělaný oheň, ale já měl zase baterku a taky svůj Smith & Wesson, i když jsem si připadal tak trochu hloupě, že jsem na něco 301

takového vůbec pomyslel. Byl jsem jen pár stovek metrů od civilizace, anebo v každém případě od městečka. Chvíli jsem stál bez hnutí, spacák v rukou; potom jsem ho znovu rozbalil, nasoukal se do něj po pás a opřel se o strom.

Nalil jsem si hrnek kafe s whiskey; ta ostrá, dospělá chuť byla zvláštním způsobem uklidňující. Útržky oblohy nad hlavou potemněly z tyrkysu do zářivého indiga; ptáci usedali na větve a s čilým křikem a hašteřením se ukládali na noc. Nad nalezištěm pištěli netopýři a mezi křovinami se něco střemhlav vrhlo k zemi, pak křečovitý zápas, a ticho. V dálce, někde z městečka, nějaké dítě odrecitovalo vysokým hlasem: Před pikolou za pikolou…

Postupně mě napadlo naprosto přirozeně, vážně, jako by to bylo něco, co jsem věděl už dlouho –, že pokud se mi podaří si vzpomenout na cokoli užitečného, zajdu s tím za O’Kellym. Ne hned, možná až po pár týdnech, budu potřebovat trochu času, abych leccos zařídil a dal, abych tak řekl, do pořádku své záležitosti; protože až to udělám, bude to konec mé kariéry.

Ještě téhož dne odpoledne by pro mě tahle představa byla jako rána baseballovou pálkou do břicha. Ale toho večera se zdála skoro lákavá, mihotala se mi ve vzduchu svůdně před očima a já si s ní pohrával s rozkošnickou lehkomyslností. Detektiv z oddělení vražd, to jediné, na čem mi kdy záleželo, tomu jsem přizpůsobil svůj šatník, svou chůzi, svůj slovník, své vstávání i usínání představa, že bych to všechno odhodil jediným máchnutím a sledoval, jak to mizí ve vesmíru jako nějaký rozzářený balón, byla opojná. Mohl bych se živit jako soukromý detektiv, napadlo mě, mít malý, otlučený kancl v nějakém omšelém georgiánském domě, své jméno vyvedené ve zlatě na dveřích s neprůhledným sklem, do práce chodit, kdy by se mi zachtělo, zkušeně balancovat na hraně zákona a ze vzteklého O’Kellyho tahat důvěrné informace. Zasněně jsem přemýšlel o tom, jestli by do toho Cassie šla se mnou. Já bych si opa
třil plstěný klobouk, nepromokavý plášť a břitký smysl pro humor; ona by mohla vysedávat po hotelových barech v přiléhavých červených šatech a s foťákem ve rtěnce svádět gaunery ze světa byznysu… Skoro jsem se nahlas zasmál.

Uvědomil jsem si, že usínám. To nebylo součástí mého plánu jako takového a snažil jsem se s tím bojovat, ale všechny ty probdělé noci na mě zčistajasna padly ztěžka jako pytel cementu. Pomyslel jsem na 302

termosku s kávou, ale natáhnout se pro ni mi připadalo jako příliš mnoho práce. Spacák mě hřál po těle a já si mezi všemi těmi boulemi a dolíky v zemi a ve stromě našel ucházející polohu; bylo mi úžasně, opojně příjemně. Cítil jsem, jak mi z prstů vypadl hrnek od termosky, ale nedokázal jsem ani otevřít oči.

Nevím, jak dlouho jsem spal. Ještě skoro v polospánku jsem se vzpřímil a tak tak zadržel výkřik. Někdo řekl jasně a rázně a přímo vedle mého ucha: „Co je to?“

Seděl jsem tam dlouho a v hrdle cítil pozvolné návaly krve. Světla v městečku už zhasla. V lese bylo ticho, pouze šepot větru mezi větvemi. Kdesi zapraskala větvička.

Peter, který stál na vrcholku zdi tvrze mezi námi, se v mžiku obrátil a ruka mu vystřelila, abychom se s Jamií ani nehnuli: „Co je to?“

Byli jsme venku celý den, už od rána, kdy v trávě ještě byla rosa.

Vedro k zalknutí; každý nádech hřál jako voda ve vaně a obloha měla barvu jako vnitřek plamene svíčky. V trávě pod stromem jsme měli v láhvích červenou limonádu, až budeme mít žízeň, ale už zteplala a vyprchala a taky ji objevili mravenci. Někdo na konci ulice sekal trávu; kdosi jiný měl dokořán okno v kuchyni a nahlas si s rádiem prozpěvoval „Probuď mě, než půjdeš, půjdeš“. Dvě holčičky se na chodníku střídaly na růžové trojkolce a Peterova nechutně vzorná sestra si na zahradě u své kamarádky Audrey hrála na školu a obě komandovaly hromadu panenek, rozsazených do řad. Carmichaelovi si koupili postřikovač; viděli jsme ho poprvé v životě a obhlíželi ho, kdykoli ho vytáhli, ale paní Carmichaelová byla pěkná kráva, Peter říkal, že kdybychom jí vlezli na zahradu, přerazila by nám o hlavu pohrabáč.

Většinou jsme jezdili na kolech. Peter dostal k narozeninám figurku Evela Knievela když jste ji natáhli, přeskočil hromadu starých komiksových časopisů a chtěl se stát kaskadérem, tak jsme trénovali. Postavili jsme si na silnici rampu z cihel a kusu překližky, které měl Peterův táta v boudě na zahradě. „Budeme ji zvyšovat,“ říkal Peter, „každej den o jednu cihlu“ ale příšerně se kymácela a já se neudržel, abych pokaždé těsně před skokem nedupl na brzdu.

Jamie to na rampě párkrát zkusila a potom bloumala u okraje ulice, seškrabovala z řídítek nálepku a kopala do šlapky. To ráno šla ven 303

později a celý den mlčela. Jako vždycky, ale tentokrát to bylo jiné, jako by ji obklopovalo jakési husté osobní mračno, a to nás s Peterem znervózňovalo.

Peter s křikem vyletěl z rampy, divoce zakvedlal řídítky a jen tak tak minul dvě malé holčičky na tříkolce. „Vy blbouni jedni, všecky nás tady zabijete,“ štěkla Tara přes panenky. Měla na sobě dlouhou květovanou sukni, kterou vlekla po zemi, a výstřední obrovský klobouk ovázaný stuhou.

„Ty mě nemáš co komandovat,“ zakřičel na ni Peter. Zabočil na trávník k Audrey, prosvištěl kolem Tary a strhl jí klobouk z hlavy.

Tara s Audrey zaječely v nacvičeném unisonu.

„Adame! Chytej!“ Namířil jsem si to do zahrady za ním kdyby vyšla ven Audreyina máma, měli bychom malér a podařilo se mi klobouk chytit, aniž bych přitom spadl z kola; narazil jsem si ho na hlavu a kroužil bez držení kolem panenkovské školní třídy. Audrey se mě pokusila shodit, ale vyhnul jsem se. Byla docela hezká a netvářila se ani moc naštvaně, tak jsem dával pozor, abych nepřejel žádnou z jejích panenek. Tara založila ruce v bok a začala ječet na Petera.

„Jamie!“ zavolal jsem. „Pojeď!“

Jamie byla stále na silnici a předním kolem rytmicky narážela do hrany rampy. Pak kolo pustila, s rozběhem skočila na zídku na konci silnice a přehoupla se přes ni. Nechali jsme s Peterem Taru Tarou („nemáš ani za mák rozumu, Petere Savagi, ani za mák, jenom počkej, až se mamka doví, co vyvádíš…“), zabrzdili a podívali se na sebe.

Audrey mi strhla klobouk z hlavy, dala se na útěk a ohlédla se, jestli ji pronásleduju. Nechali jsme kola na silnici a přelezli přes zídku za Jamií.

Seděla v houpačce z pneumatiky a tu a tam se při zhoupnutí odrazila nohama od zídky. Hlavu měla skloněnou, viděl jsem jen střapec rovných, světlých vlasů a špičku nosu. Seděli jsme na zídce a čekali.

„Mamka mě dneska ráno měřila,“ vypadlo z Jamie konečně.

Okusovala si strup na palci.

Vzpomněl jsem si zmateně na dveřní zárubeň u nás v kuchyni hladké bílé dřevo s daty a tužkou nakreslenými čárkami, jak jsem rostl. „No a?“ řekl Peter. „To je toho.“

304

„Na uniformu!“ křikla na něj Jamie. „Cos myslel?“ Vyklouzla z pneumatiky, zprudka dopadla na zem a utekla do lesa.

„Ježkovy voči,“ řekl Peter. „Co je jí?“

„Ta internátní škola,“ odpověděl jsem. Málem se pode mnou s těmi slovy podlomily nohy.

Peter se na mě znechuceně, nevěřícně zašklebil. „Dyť nepojede.

Její mamka to přece řekla.“

„Nic neřekla. Řekla ‚uvidíme’.“

„Jo, a od tý doby už o tom nemluvila.“

„Jo, jenže teďka o tom zas mluví.“

Peter zamhouřil oči proti sluníčku. „Jdeme,“ řekl a skočil zpátky přes zídku.

„Kam jdeme?“

Neodpověděl. Vzal svoje a Jamiino kolo a s oběma odvrávoral k nim na zahradu. Vzal jsem svoje a šel za ním.

Peterova máma věšela prádlo, na okraji zástěry měla připnutou řadu kolíčků. „Nezlobte Taru,“ řekla.

„Jasně,“ odpověděl Peter a hodil kola na trávu. „Mami, jdeme do lesa, jo?“ Maličký Sean Paul ležel na dece, neměl na sobě nic než

plenu a pokoušel se lézt. Zkusmo jsem do něj strčil bokem nohy; překulil se, chytil mě za tenisku a usmál se na mě. „Hodnej chlapeček,“ řekl jsem mu. Nechtělo se mi jít hledat Jamii. Napadlo mě, že bych tu radši zůstal, hlídal Seana Paula paní Savageové a počkal, až

se Peter vrátí a oznámí mi, že Jamie odchází.

„Večeře v půl sedmý,“ řekla paní Savageová a nepřítomně natáhla ruku, aby Petera pohladila po vlasech, když procházel kolem. „Máš hodinky?“

„Jo.“ Peter na ni zamával zápěstím. „Dělej, Adame, jdeme.“

Když byl nějaký průšvih, většinou jsme chodili na jedno a to samé místo, do místnosti nahoře v tvrzi. Schodiště, které vedlo nahoru, už se dávno rozpadlo a zdola ani nebylo poznat, že tam nějaké kdy bylo; museli jste tam vyšplhat po hradbách, až nahoru, a pak seskočit na kamennou dlažbu. Břečťan se plazil dolů po zdech, nad hlavou se zmítaly větve stromů jako byste byli v ptačím hnízdě, vysoko nad zemí.

Jamie tu seděla schoulená v koutě, pusu zabořenou do předloktí.

Plakala, usilovně a ztěžka. Jednou, jsou to už celé věky, šlápla při běhu 305

do králičí nory a zlomila si kotník; přehodili jsme si ji přes rameno a nesli ji až domů a ani jednou nezafňukala. Když jsem zakopl a zavadil jí o nohu, jenom zaječela: „Au, Adame, ty blbečku!“ A štípla mě do paže.

Sešplhal jsem k ní. „Běžte pryč!“ zakřičela na mě, hlas přidušený rukou a slzami. Tvář měla rudou a vlasy zcuchané, sponky jí jen visely po stranách. „Nechte mě bejt.“

Peter stál ještě pořád nahoře na hradbách. „Jdeš do té internátní školy?“ zeptal se.

Jamie si přitiskla ruku na tvář, ale přesto přes ni pronikly potlačované vzlyky. Skoro jsem jí nerozuměl. „Nic neříkala, dělala, že je všecko dobrý, a teďka najednou… akorát lhala!“

Ta nespravedlnost mi vyrazila dech. Uvidíme, řekla Jamiina máma, nemusíte se bát, a my jí uvěřili a přestali jsme se bát. Do té doby nás žádný dospělý ještě nepodvedl, aspoň ne pokud šlo o něco, na čem nám tolik záleželo, a já to nedokázal pochopit. Celé léto jsme prožili ve víře, že spolu zůstaneme navěky.

Peter balancoval na vrcholku hradeb nervózně tam a zpět na jedné noze. „Tak uděláme zas to samý. Vzbouříme se. Nebudeme…“

„Ne!“ vykřikla Jamie. „Zaplatila už školné a všecko, je pozdě za dva týdny odjíždím! Za dva týdny…“ Zatnula ruce v pěst a bušila s nimi do zdi.

Nemohl jsem to vydržet. Klekl jsem si k Jamii a vzal ji kolem ramen; setřásla mi ruku, ale když jsem ji vzal znovu, už ji tam nechala.

„Přestaň, Jamie,“ prosil jsem. „Prosím tě, nebreč.“ Zlatozelená masa větví kolem, Peterův bezradný výraz a Jamiin pláč, jemná pleť její paže, z které se mi začínala chvět ruka; celý svět jako by se se mnou točil, kamení tvrze se pode mnou houpalo jako paluba lodi ve filmu.

„Každej víkend přece přijedeš…“

„To už nebude to samý!“ vykřikla Jamie. Zaklonila hlavu a vzlykala, aniž by se to pokoušela skrýt, útlý opálený krk nastavený k útržkům oblohy. Veškerá ta zoufalost v jejím hlase projela celým mým tělem a já věděl, že má pravdu už nikdy to nebude to samé, už

nikdy.

„Ne, Jamie, nech toho, přestaň…“ Nedokázal jsem se ovládnout.

Věděl jsem, že to byla hloupost, ale v ten okamžik jsem jí byl ochoten říct, že odjedu třeba místo ní; vezmu to na sebe a ona tu bude moct 306

zůstat navěky… Než jsem si uvědomil, co dělám, sklonil jsem hlavu a políbil ji na tvář. Na rtech jsem ucítil její vlhké slzy. Voněla jako tráva na slunci, horká a zelená, opojná.

Byla tak překvapená, že přestala plakat. Otočila prudce hlavu a z bezprostřední blízkosti na mě zírala zeširoka otevřenýma, rudě lemovanýma modrýma očima. Věděl jsem, že se chystá něco udělat, jednu mi vrazit, nebo mě políbit…

Peter seskočil ze zdi a dřepl si před námi. Jednou rukou vzal za zápěstí mě a druhou Jamii. „Poslouchejte, tak utečeme.“

Hleděli jsme na něj.

„To je blbost,“ řekl jsem nakonec. „Chytí nás.“

„Ne, nechytí, ne hnedka. Pár týdnů se můžeme v klidu schovávat tady. Nemusí to bejt napořád nebo tak něco… jenom dokud bude třeba.

Až ta škola začne, můžem se vrátit domů; už bude pozdě. A i kdyby ji tam poslali stejně, tak co? Utečeme znovu. Pojedem do Dublinu a dostanem Jamii ven. Potom ji vyhodí a pak se bude muset stejně vrátit domů. No ne?“

Oči mu zářily. Ta představa se chytila, zářila, vířila mezi námi.

„Mohli bychom bydlet tady,“ řekla Jamie. Zajíkala se v dlouhém škytavkovém tremolu. „Myslím tady v tvrzi.“

„Každej den budem jinde. Tady, na mýtině, na tom velkým stromě, jak má větve spletený jako hnízdo. Nebudou mít šanci nás chytit. Nebo si fakt myslíte, že by nás tady někdo mohl najít? Nenechte se vysmát!“

Nikdo ten les neznal jako my. Plížit se podrostem, zlehka a tiše jako indiánští válečníci; z houštin a větví vysoko na stromech nehybně pozorovat postupující hloučky pátrajících…

„V noci se budem střídat,“ ožila Jamie. „Jeden z nás bude vždycky držet hlídku.“

„Ale co naši?“ ozval jsem se. Pomyslel jsem na máminy laskavé ruce a představil si ji, jak pláče, celá ustaraná. „Budou o nás mít strach.

Budou si myslet…“

Jamii ztuhla ústa. „Moje mamka ne. Stejně mě tady nechce.“

„Moje se zas stará akorát o mrňouse,“ řekl Peter, „a taťkovi to bude určitě fuk.“ Podívali jsme se s Jamií na sebe. Nikdy jsme o tom nemluvili, ale oba jsme věděli, že když se Peterův táta opije, občas je mlátí. „A stejně, co na tom, jestli budou mít vaši strach? Oni ti přece 307

neřekli, že Jamie pojede do internátní školy, nebo jo? Nechali tě v tom, že všecko je, jak má bejt!“

Měl pravdu, řekl jsem si lehkomyslně. „Možná bych jim mohl nechat vzkaz,“ řekl jsem. „Jenom aby věděli, že jsme v pořádku.“

Jamie chtěla něco říct, ale Peter ji přerušil. „No jasně, to je bezva!

Nech jim vzkaz, že jedem do Dublinu nebo do Corku nebo někam. Oni nás budou hledat tam, a my budem zatím celou dobu přímo tady.“

Vyskočil na nohy a zvedl nás ze země. „Jdete do toho?“

„Já do tý školy nechci,“ řekla Jamie a utřela si tvář hřbetem ruky.

„Nechci, Adame. Kdybych měla udělat nevímco.“

„Adame?“ žít opálení a bosí divoce mezi stromy. Zeď tvrze pod mou rukou působila chladně a neurčitě. „Adame, co jinýho máme dělat? To je chceš prostě nechat, aby poslali Jamii pryč? To s tím nechceš nic udělat?“

Zatřásl mi zápěstím. Ruku měl tvrdou, naléhavou; cítil jsem v jeho sevření svůj tep. „Jdu s vámi,“ řekl jsem.

„Jo!“ vykřikl Peter a pěst mu vyletěla nad hlavu. Ten výkřik se nesl nahoru mezi stromy, vysoký, divoký a vítězoslavný.

„Kdy?“ zeptala se Jamie. Oči jí zářily úlevou a s úsměvem otevírala ústa; stála ve střehu na špičkách, připravená vystartovat, jakmile Peter dá povel. „Hnedka?“

„žádnej spěch,“ zazubil se Peter. „Musíme se na to připravit.

Půjdem domů a vezmem všecky svý peníze. Potřebujem zásoby, ale musíme je kupovat po troškách, každej den, aby to nebylo podezřelý.“

„Párky a brambory,“ řekl jsem. „Uděláme si ohniště a nad ním postavíme…“

„Ne, žádnej oheň, viděli by ho. Nenoste nic, co se musí vařit.

Kupujte jídlo v konzervách, těstoviny v rajčatový omáčce, vařený fazole a tak. Říkejte vždycky, že je to pro mamku.“

„Někdo by měl vzít otvírák na konzervy…“

„Já ho vemu. Mamka má dva, nevšimne si toho.“

„Spacáky a baterky…“

„To je jasný, ale to až nakonec. Jinak by si všimli, že zmizely.“

„Prát si můžem v řece…“

„…smetí můžem strkat do dutýho stromu, aby ho nikdo nenašel…“

„Kolik máte peněz?“

308

„Peníze, co jsem dostala k biřmování, jsou na poště, nemůžu je vybrat.“

„Tak budem kupovat levný jídlo, mlíko a chleba…“

„Fuj, mlíko se zkazí!“

„Nezkazí, můžem ho mít v řece v igelitovým sáčku…“

„Jamie pije sražený mlíko!“ zavřeštěl Peter. Vyskočil na zeď a začal se škrábat nahoru na hradby.

Jamie vyskočila za ním. „Nepiju, to ty piješ sražený mlíko, ty…“

Chytila Petera za kotník a s řehtáním se začali nahoře na hradbách prát.

Vylezl jsem za nimi. Peterova ruka vystřelila ke mně a zatáhla mě do rvačky. S křikem jsme se prali a nebezpečně balancovali na samém okraji, udýchaní smíchy. „Adam jí brouky…“

„Nejím! To když jsme byli malí…“

„Ticho!“ vyštěkl Peter najednou. Setřásl nás a znehybněl, přikrčený, rukama ukazoval, ať jsme zticha. „Co je to?“

Bez hnutí a ve střehu, jako vylekaní zajíci, jsme poslouchali. Les byl tichý, až příliš tichý, vyčkával; obvyklý odpolední shon ptactva a hmyzu a skrytých drobných živočichů zmlkl jako mávnutím taktovky. Jenom kdesi, přímo před námi…

„Co to…,“ zašeptal jsem.

„Pššt.“ Hudba či hlas nebo jen špásování řeky, dovádějící na kamení, vítr ve vykotlaném dubu? Les měl milion hlasů, měnících se s každou roční dobou a každým dnem; nikdy jste je nemohli znát všechny.

„Pojďte,“ řekla Jamie s očima rozzářenýma, „pojďte.“ A jako veverka seskočila ze zdi. Chytila se větve, zhoupla se, dopadla na zem, překulila se a dala do běhu. Peter skočil za ní, větev se ještě ani nepřestala houpat, já raději slezl a rozběhl se za nimi. „Počkejte na mě, počkejte…“

Les ještě nikdy nebyl tak bujný a nespoutaný. V listoví pableskovalo sluneční světlo jako kateřinská kola a barvy byly tak syté, že by se daly jíst, vůně úrodné půdy, silnější než kdy jindy, stoupala do hlavy jako mešní víno. Uháněli jsme bzučivými mračny komárů a přeskakovali příkopy a ztrouchnivělé kmeny, větve kolem nás vířily jako voda, vlaštovky před námi křižovaly cestu a mezi stromy podél, přísahám, běžely spolu s námi tři srny. Cítil jsem se lehký, šťastný a nespoutaný, ještě nikdy jsem neběžel tak rychle, 309

neskákal tak snadno a tak vysoko; jeden pořádný odraz a snad bych se i vznesl.

Jak dlouho jsme běželi? Všechna důvěrně známá oblíbená místa jako by se seřadila, aby nám popřála mnoho úspěchů, protože jsme cestou míjeli úplně všechna; přeskočili jsme přes kamenný stůl a jediným skokem proletěli mýtinou, mezi výhonky ostružinových keřů a mezi králíky, kteří vystrkovali čumáky, aby nás viděli probíhat, nechali za sebou rozhoupanou houpačku z pneumatiky a jednou rukou se otočili kolem dutého dubu. A před námi to volalo tak sladce a divoce, a táhlo nás to dál…

Pozvolna mi docházelo, že jsem pod spacákem celý propocený; že záda, přitisknutá ke kmeni stromu, mám ztuhlá a třesu se, hlava mi se strnulým škubáním klimbá jako nějaké hračce. Les byl černý, prázdný, jako bych byl slepý. Někde v dálce se ozývalo nepatrné, rychlé bubnování, jako kapky deště na listí, drobné a sílící. Snažil jsem se toho nevšímat, sledovat dál tu křehkou zlatou nit paměti, neupustit ji v téhle tmě, protože jinak bych už nikdy nenašel cestu domů.

Smích proudil přes Jamiino rameno jako rozzářené mýdlové bubliny, včely vířily ve slunečních paprscích a Peterovy paže letěly vzduchem, když s křikem přeskakoval spadlou větev. Tkaničky se mi rozvazovaly, a jak jsem viděl městečko mizet v mlze za námi, kdesi uvnitř mě začalo zběsile bít na poplach, vážně to chcete? Vážně to chcete? Petere, Jamie, počkejte, zastavte…

Bubnování zachvátilo celý les, sílilo a sláblo, blížilo se ze všech stran. Bylo ve větvích vysoko nahoře, v podrostu za mnou, drobné, rychlé, odhodlané. Naježily se mi chlupy za krkem. Déšť, řekl jsem si se zbytkem rozumu, který mi zůstával, jenom déšť, přestože jsem zatím nepocítil jedinou kapku. V dálce, na druhé straně lesa, něco zavřeštělo, pronikavým, zvířecím hlasem.

Dělej, Adame, pospěš si, pospěš…

Tma přede mnou se přelévala, houstla. Bylo slyšet cosi jako vítr v listoví, jako obrovská vichřice, která se řítí lesem a smete vše, co jí stojí v cestě. Pomyslel jsem na baterku, ale prsty ji jen strnule svíraly.

Cítil jsem, jak se ta zlatá nit kroutí a škube. Kdesi na druhé straně mýtiny něco dýchalo; něco velkého.

Dolů k řece. Sklouznout se a zastavit; rozhoupané vrbové větve a voda vystřelující střepiny světla jako milion drobounkých zrcátek, 310

které oslepovaly a točila se z nich hlava. Oči, zlatavé a s lemováním, jako oči sovy.

Utíkal jsem. Vyhrabal jsem se ze sevření spacáku a vrhl se do lesa, pryč od mýtiny. Ostružiní mi cupovalo nohy a vlasy, v uších mi hřměly údery křídel; vrazil jsem ramenem přímo do kmene stromu, až mi to vyrazilo dech. Pod nohama se mi zprudka otevíraly neviditelné prohlubně a jámy a nemohl jsem běžet rychle, nohy se prodíraly po kolena podrostem, bylo to, jako by se zhmotnily všechny dětské noční můry. Tváří jsem se zachytil do břečťanu a myslím, že jsem vykřikl.

Nade vší pochybnost jsem věděl, že se z lesa už nikdy nedostanu, najdou můj spacák na okamžik jsem uviděl, jasně jako ve skutečnosti, Cassii v jejím červeném svetru, jak klečí na mýtině mezi padajícím listím a rukou v rukavici se dotýká tkaniny a pak už nic, nikdy.

Potom jsem spatřil srpek měsíce mezi pádícími mračny a věděl jsem, že jsem venku, na nalezišti. Země byla zrádná, sesouvala se a bořila pod nohama a já klopýtal a kličkoval, odřel jsem si holeň o kus nějaké staré zdi; tak tak jsem udržel rovnováhu a utíkal dál. V uších mi zněl hlasitý chraplavý dech, ale nedokázal jsem určit, jestli je to můj vlastní. Jako každý kriminalista jsem se vždy se samozřejmostí považoval za lovce. Nikdy mě ani nenapadlo, že celou tu dobu jsem mohl být vlastně já tím, kdo je loven.

Ze tmy přede mnou se vynořil jasně bílý landrover, jako nějaký vlídně ozářený kostel, nabízející útočiště. Dveře jsem otevřel až

napodruhé, napotřetí; jednou mi spadly klíče a musel jsem je zběsile hledat v listí a suché trávě a vyděšeně se neustále ohlížel přes rameno, s jistotou, že je už nikdy nenajdu, až jsem si vzpomněl, že stále držím v ruce baterku. Nakonec jsem se nasoukal dovnitř, bouchl se loktem o volant, zamkl všechny dveře, seděl uvnitř a celý zpocený lapal po dechu. Na to, abych řídil, jsem byl až příliš rozrušený; pochybuju, že bych dokázal třeba i jen vyjet, aniž bych do něčeho narazil. Našel jsem cigarety a podařilo se mi jednu zapálit. Zoufale jsem toužil napít se něčeho tvrdého nebo vykouřit pořádný džoint. Kolena jsem měl na džínách celá od bahna, ačkoli jsem si nevzpomínal, že bych spadl.

Když se mi ruce přestaly třást natolik, že jsem byl schopný mačkat tlačítka, zavolal jsem Cassii. Muselo být už hodně po půlnoci, možná 311

mnohem později, ale zvedla to už po druhém zazvonění a zněla dokonale čile. „Ahoj, co se děje?“

Na jeden děsivý okamžik jsem měl pocit, že ze sebe nevypravím ani slovo. „Kde jseš?“

„Zrovna jsem přišla domů, před nějakýma dvaceti minutama. Šli jsme s Emmou a Susannou do kina, pak na večeři do Trocadera a, panebože, tam nám objednali to nejúžasnější červený víno, jaký jsem kdy pila. Jacísi tři chlápci tam do nás hučeli, Emma říkala, že jsou to herci a jednoho z nich prý viděla v tom seriálu z nemocnice…“

Byla líznutá, ale ne úplně opilá. „Cassie,“ řekl jsem. „Jsem v Knocknaree. U naleziště.“

Kraťoučká, nepatrná odmlka. Potom řekla tiše, už jiným tónem: „Chceš, abych pro tebe přijela?“

„Jo. Prosím tě.“ Neuvědomil jsem si, dokud to neřekla sama, že to byl vlastně důvod, proč jsem jí volal.

„Dobře. Za chvilku jsem tam.“ A zavěsila.

Trvalo jí celou věčnost, než dorazila, dost dlouho na to, abych začal jančit a vymýšlet katastrofické scénáře na dálnici to do ní napálil náklaďák, píchla gumu a u kraje silnice ji přepadli gauneři obchodující s lidským masem. Podařilo se mi vytáhnout pistoli a držel jsem ji na klíně zbylo mi ještě dost rozumu na to, abych ji neodjistil.

Kouřil jsem jednu za druhou; auto se naplnilo dýmem, z kterého mi slzely oči. Venku cosi šelestilo a převalovalo se to v houští, větvičky praskaly; znovu a znovu jsem se otáčel, srdce mi bilo jako zvon, ruku sevřenou na pistoli, přesvědčený, že jsem zahlédl u okna tvář, divokou a rozšklebenou, ale nikdy tam nic nebylo. Zkusil jsem si uvnitř rozsvítit, ale měl jsem pocit, že jsem až příliš na očích, jako nějaký pračlověk u ohně, jehož žár přitahuje ve tmě ze všech stran dravce, a skoro hned jsem zase zhasl.

Nakonec jsem zaslechl předení vespy a uviděl, jak se za kopcem blíží paprsek reflektoru. Zasunul jsem pistoli zpátky do pouzdra a otevřel dveře; nechtěl jsem, aby Cassie viděla, že ji mám v ruce. Po té temnotě byl její reflektor oslňující, jako neskutečný. Zastavila na silnici, podepřela moped nohou a zavolala: „Ahoj.“

„Nazdar,“ vyvrávoral jsem z auta, nohy křečovité a ztuhlé. Musel jsem je celou tu dobu zatínat do podlahy. „Díky.“

312

„To nic. Stejně jsem byla vzhůru.“ Byla zarudlá a oči se jí od větru při jízdě leskly, a když jsem k ní přistoupil, ucítil jsem z ní vyzařovat chladnou auru. Shodila si ze zad batoh a vytáhla náhradní helmu. „Na.“

Neslyšel jsem v helmě nic, kromě pravidelného bručení mopedu a tlukotu krve v uších. Vzduch kolem mě proudil, temný a chladný jako voda; v zářivých, líných čarách nás míjely reflektory aut a neonové nápisy. Cassiin hrudník mezi mýma rukama byl drobný a pevný, a měnil polohu, jak řadila a nakláněla se do zatáček. Měl jsem pocit, jako by moped plul vysoko nad silnicí a přál jsem si, abychom byli na jedné z těch nekonečných amerických dálnic, kde můžete jet nocí dál a dál celou věčnost.

Když jsem volal, četla si v posteli. Futon byl rozložený, patchworková přikrývka a bílé polštáře rozestlané. Na zemi ležela kniha Na větrné hůrce a její příliš veliké tričko. Kolem se povalovaly kupky pracovních materiálů zahlédl jsem fotku strangulační rýhy na Katyině krku a zůstávala mi stále před očima rozeseté po stolku a pohovce, a přes ně byly přehozeny Cassiiny šaty, které nosila, když si někam vyrazila: přiléhavé tmavé džíny a zlatě vyšívané, červené hedvábné tílko.

Buclatá malá noční lampička zalévala pokoj příjemným svitem.

„Kdy jsi naposledy jedl?“ zeptala se Cassie.

Úplně jsem zapomněl na sendviče, které zřejmě zůstaly někde na mýtině. Stejně jako spacák a termoska. Budu pro ně muset ráno skočit, až si přijedu pro auto. Přejel mi mráz po zádech, když jsem si představil, že tam budu muset znovu, třebaže ve dne. „Nevím,“

odpověděl jsem.

Cassie zahrabala ve skříni a podala mi láhev brandy a skleničku.

„Dej si hlt, než udělám jídlo. Topinku s vajíčkem?“

Nikdo z nás brandy nepije láhev byla neotevřená a zaprášená, snad výhra ve vánoční tombole nebo něco takového –, ale maličká nestranná část v mé mysli byla naprosto přesvědčená, že má pravdu, byl jsem pořád ještě v jakémsi šoku. „Jo, paráda,“ řekl jsem. Posadil jsem se na okraj futonu uklidit všechny ty věci z pohovky mi přišlo nepředstavitelně složité a chvíli zíral na láhev, než mi došlo, že ji mám otevřít.

313

Hodil jsem toho do sebe trochu moc, rozkašlal se (Cassie po mně hodila okem, nic neřekla) a cítil, jak brandy zabírá, jak mi žilami vypaluje hřejivé cestičky. Jazyk mi pulzoval; očividně jsem se do něj kousl, aniž bych tušil kdy. Nalil jsem si dalšího panáka a upíjel ho opatrněji. Cassie se obratně míhala kolem kuchyňské linky, jednou rukou vytáhla koření ze skříňky, druhou vajíčka z ledničky, bokem zasunula zásuvku. Nechala potichu puštěnou hudbu Cowboy Junkies, tísnivou a pomalou a znepokojující. Normálně je mám rád, ale ten večer jsem kdesi za basovou linkou stále slyšel něco skrytého, rychlý šepot, výkřiky, hřmění bubnů, které tam neměly co dělat. „Nemohli bychom to vypnout?“ zeptal jsem se, když jsem to už nemohl vydržet.

„Prosím?“

Otočila se ke mně od pánve, vařečku v ruce. „Jo, jasně,“

odpověděla po chvíli. Vypnula přehrávač, vyhodila topinku z opékače a nakupila na ni vajíčka. „Na.“

Teprve když jsem ucítil tu vůni, uvědomil jsem si, jaký mám hlad.

Hltal jsem obrovská sousta, sotva jsem se stačil nadechovat; byl to celozrnný chleba, vajíčka voněla bylinami a kořením a v životě mi tak nechutnalo. Cassie seděla se zkříženýma nohama na futonu a sledovala mě přes kousek topinky. „Ještě?“ zeptala se, když jsem dojedl.

„Ne,“ řekl jsem. Bylo toho příliš mnoho, příliš rychle jsem to snědl; žaludek se mi divoce svíjel. „Díky.“

„Co se stalo?“ zeptala se potichu. „Vzpomněl sis na něco?“

Rozbrečel jsem se. Brečím málokdy od třinácti jsem, myslím, brečel asi jenom jednou nebo dvakrát, a v obou případech jsem byl tak opilý, že se to vlastně ani nepočítá a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se to vlastně děje. Přejel jsem si rukou po tváři a zíral na mokré prsty. „Ne,“ řekl jsem. „Nic, co by nám nějak mohlo pomoct.

Vzpomněl jsem si na celý to odpoledne, jak jsme šli do lesa a o čem jsme mluvili a že jsme něco zaslechli, nepamatuju si co, a že jsme běželi zjistit, co to je… A pak jsem začal třeštit. Do hajzlu.“ Přeskočil mi hlas.

„No tak,“ řekla Cassie. Převalila se na futonu a položila mi ruku na rameno. „To je přece úžasnej pokrok, zlato. Příště si vzpomeneš na to ostatní.“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Ne, nevzpomenu.“ Nedokázal jsem vysvětlit, pořád ještě netuším, jak jsem to mohl vědět tak jistě tohle 314

byl můj skrytý trumf, moje jediná šance, a já ji zvoral. Zabořil jsem obličej do dlaní a vzlykal jako kluk.

Nevzala mě do náruče ani se mě nepokoušela utěšovat, a já za to byl vděčný. Jenom tam tiše seděla, palcem mě pravidelně přejížděla po rameni, a já brečel. Ne kvůli těm třem dětem, to tvrdit nemůžu, ale kvůli té nepřeklenutelné dálce, která ležela mezi nimi a mnou kvůli těm milionům kilometrů a planetám, které nás závratnou rychlostí rozdělovaly. Kvůli tomu všemu, o co jsme přišli. Byli jsme tak malí, tak naivně přesvědčení, že spolu dokážeme vzdorovat veškerému temnu a spletitým hrozbám světa dospělých, že spolu mezi nimi se smíchem prokličkujeme jako ve hře Rybičky, rybičky, rybáři jedou.

„Omlouvám se,“ řekl jsem nakonec. Posadil jsem se zpříma a utřel si tvář hřbetem zápěstí.

„Za co?“

„že jsem ze sebe udělal pitomce. To jsem neměl v úmyslu.“

Cassie pokrčila rameny. „Tak jsme si kvit. Teď aspoň víš, jak mi je, když mám ty sny a ty mě musíš budit.“

„Jo?“ Tohle mě nikdy nenapadlo.

„Jo.“ Znovu se na futonu převalila na břicho, sáhla po balíčku kapesníků v nočním stolku a podala mi je. „Vysmrkej se.“

Podařilo se mi vyloudit chabý úsměv a vysmrkal jsem se. „Díky, Cass.“

„Jak je ti?“

Zhluboka a třaslavě jsem se nadechl a najednou nezadržitelně zívl.

„Jsem v pohodě.“

„Připravenej jít na kutě?“

Napětí z ramen pomalu mizelo, tak vyčerpaný jsem ještě v životě nebyl, ale za očními víčky se stále ještě míhaly nepatrné stíny a při každém vzdechu a zapraskání usínajícího domu jsem sebou trhl. Věděl jsem, že kdyby Cassie zhasla světlo a já bych zůstal sám na pohovce, vzduch by se zaplnil vrstvami nepopsatelných věcí, tíživých, šklebících se a brebentících. „Myslím, že jo. Nevadilo by ti, kdybych spal tady?“

„Klidně. Ale jestli budeš chrápat, jdeš zpátky na pohovku.“

Posadila se, zamrkala a začala si vytahovat z vlasů sponky.

„Nebudu,“ řekl jsem. Předklonil jsem se a zul si boty a ponožky, ale etiketa a fyzický akt svlékání mi dohromady připadaly natolik nepřekonatelné, že jsem si vlezl pod deku oblečený.

315

Cassie si svlékla svetr a vklouzla vedle mě, kudrliny neposlušně rozházené. Bez přemýšlení jsem ji objal a ona se ke mně přitiskla zády.

„Dobrou, zlato,“ řekl jsem. „A ještě jednou díky.“

Poplácala mě po ruce a natáhla se, aby zhasla noční lampičku.

„Dobrou, hlupáčku. A vyspi se. Kdyby něco, klidně mě probuď.“

Její vlasy mi u tváře voněly sladce a svěže jako lístky čaje. Položila hlavu na polštář a vzdychla. Byla na dotek teplá a pevná a já si zběžně vybavil vyleštěnou slonovinu, hladké kaštany to čisté, pronikavé uspokojení, když vám něco dokonale sedne do ruky. Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy jsem někoho takového naposledy držel v náruči.

„Jseš vzhůru?“ zašeptal jsem po dlouhé chvíli.

„Jo,“ odpověděla Cassie.

Leželi jsme naprosto bez hnutí. Cítil jsem, jak se atmosféra kolem nás mění, jak rozkvétá a chvěje se jako vzduch nad rozpálenou silnicí.

Srdce tlouklo, nebo to její bušilo o mou hruď, to nevím jistě. Otočil jsem Cassii v náruči a políbil ji a ona po chvíli políbila mě.

Vím, říkal jsem, že vždy dokážu na poslední chvíli couvnout před něčím, co nelze vzít zpět, a ano, myslel jsem tím to, že jsem byl vždycky zbabělec, ale lhal jsem nikoli vždy, byla tu ta noc, bylo tu ono jedenkrát.

316

17

Pro jednou jsem se z nás probudil první. Bylo velmi brzo, silnice byly dosud tiché a obloha tyrkysová Cassie bydlí vysoko nad střechami, do okna jí nikdo nevidí, proto skoro nikdy nezatahuje závěsy –, posypaná tím nejsvětlejším zlatem, dokonalá filmová kulisa; mohl jsem spát hodinu či dvě. Hejnu racků kdesi uniklo naříkavé zavolání.

V matném, střízlivém světle vypadal byt opuštěný a pustý talíře a skleničky z včerejší noci rozseté po stolku, mírný, přízračný průvan nadzvedávající stránky s poznámkami, můj svetr, zmuchlaný do tmavé skvrny na podlaze, a všude dlouhé, šikmé, znetvořené stíny. Pocítil jsem pod hrudní kostí jakési svírání, tak silné a tělesné, že jsem ho považoval za žízeň. Na nočním stolku stála sklenice s vodou, sáhl jsem po ní a vypil ji, ale tupá bolest se neutišila.

Napadlo mě, že se Cassie vzbudí, ale ani se nepohnula. Spala tvrdě, schovaná v mé náruči, rty nepatrně pootevřené, ruku volně pokrčenou na polštáři. Odhrnul jsem jí vlasy z čela a vzbudil ji polibkem.

Vstali jsme až kolem třetí. Nebe zešedivělo a ztěžklo, a když jsem opustil teplo přikrývky, zachvěl jsem se zimou.

„Mám hlad jako vlk,“ řekla Cassie a zapnula si džíny. Vypadala ten den nádherně, rozcuchaná, plné rty, oči klidné a tajemné jako zasněné dítě, a tahle nová oslňující krása prozařující to pochmurné odpoledne mě

nějakým způsobem zneklidňovala. „Míchaná vajíčka?“

„Ne, dík,“ odpověděl jsem. To je naše obvyklá víkendová rutina, když u ní přespím, velká irská snídaně a dlouhá procházka po pláži, ale představa, že spolu budeme mluvit o tom, co se stalo včerejší noc, nebo že se tomu budu nemotorně vyhýbat, pro mě byla nesnesitelná.

Byt na mě najednou působil drobounce a klaustrofobicky. Měl jsem 317

modřiny a škrábance na nepochopitelných místech na břiše, na lokti, ošklivé malé škrábnutí na stehně. „Měl bych zajet pro auto.“

Cassie si přetáhla přes hlavu tričko a nenuceně se zeptala přes látku: „Chceš svézt?“ Všiml jsem si ale rychlého záchvěvu překvapení v jejím pohledu.

„Vlastně myslím, že pojedu autobusem,“ řekl jsem. Našel jsem pod pohovkou svoje boty. „Malá procházka mi bodne. Zavolám ti později, dobře?“

„Fajn,“ odpověděla zvesela, ale věděl jsem, že se mezi námi něco stalo, něco cizího a křehkého a nebezpečného. Ve dveřích jsme se na okamžik pevně objali.

Ten nápad s autobusem byl pěkně pitomý. Po deseti patnácti minutách čekání na zastávce mi došlo, že by to trvalo celou věčnost, s přestupem a nedělními spoji by to mohlo zabrat celý den. Popravdě jsem neměl ani nejmenší chuť se ke Knocknaree jenom přiblížit, dokud jsem se nemohl spolehnout, že se naleziště bude hemžit hlučnými, činorodými pracovníky; z pouhého pomyšlení, jak musí být dnes pod tou nízkou šedivou oblohou pusté a ztichlé, se mi dělalo trochu nanic.

Na jedné benzince jsem si dal hrnek odporně chutnajícího kafe a vydal se pěšky domů. Monkstown je čtyři či pět mil od Sandymountu, ale nebylo kam spěchat Heather bude doma, obličej pomatlaný jedovatě vyhlížející zelenou břečkou, Sex ve městě zesílený naplno, bude mi chtít vyprávět o zážitcích ze seznamovacího večírku, vyptávat se, kde jsem byl, kde jsem si tak zablátil džíny a kde mám auto. Měl jsem pocit, jako by mi kdosi nemilosrdně odpálil v hlavě celou řadu hlubinných pum.

Víte, bylo mi jasné, že jsem právě provedl přinejmenším jednu z největších chyb v životě. To, že jsem se vyspal s ženskou, s kterou jsem neměl, to se mi nestalo poprvé, ale dosud jsem neudělal nic tak monumentálně blbého. Když dojde k něčemu takovému, je obvyklé buď začít si s ní oficiálně „vztah“, nebo přerušit veškerou komunikaci v minulosti jsem vyzkoušel obojí, s různým stupněm úspěšnosti, ale těžko můžu přestat mluvit se svým parťákem, a pokud jde o romantický vztah… i kdyby to nebylo proti předpisům, já nebyl schopen se ani najíst, vyspat nebo koupit čisticí prostředek na záchod, vrhal jsem se na vyslýchané, u soudu jsem nebyl schopen vymáčknout ze sebe kloudné slovo a bylo třeba mě zachraňovat z archeologického 318

naleziště uprostřed noci; při pouhé představě nějakého vztahu, se všemi z toho vyplývajícími závazky a komplikacemi, jsem cítil nutkání stočit se do klubka a fňukat.

Byl jsem tak unavený, že nohy, sunoucí se po chodníku, jako by patřily někomu jinému. Vítr mi plival do tváře jemný déšť a já musel se stále sklíčenějším pocitem myslet na to, co už mi navždy zůstane odepřeno na to, že už nebudu moci nikdy zůstat u Cassie přes noc, společně se opíjet, vykládat si s ní o holkách, s kterými jsem se seznámil, přespat u ní na pohovce. Už nikdy, nikdy nebudu vidět Cassii prostě jako Cassii, jednoduše parťáka, i když daleko příjemnějšího vzhledem, než je běžné; teď, když jsem ji viděl tak, jak jsem ji viděl, už ne. Každé prosluněné, důvěrně známé místečko v naší společné krajině se proměnilo v minové pole, plné zrádných nuancí a významů. Vzpomněl jsem si, jak jsme spolu ještě před pár dny seděli v hradní zahradě a ona mimoděk sáhla do kapsy mého kabátu pro zapalovač, aniž by při tom přerušila větu, a mně se to gesto tak líbilo, ta jistota, ta bezmyšlenk ovitost, ta samozřejmost.

Vím, že to bude znít neuvěřitelně, vzhledem k tomu, že s tím počítali všichni, od mých rodičů po toho kreténa Quigleyho, ale já na něco takového ani jedinkrát nepomyslel. Ježíšikriste, jak jsme byli bohorovní, povýšení, bezstarostní ve své jistotě, že to nejstarší pravidlo, jaké člověk zná, se zrovna nás dvou netýká. Přísahám, že jsem si k ní lehal nevinně jako dítě. Cassie si s nachýlenou hlavou tahala sponky z vlasů, šklebila se, když se jí zamotaly; já zastrčil ponožky do bot, jako vždycky, aby přes ně ráno nemusela klopýtat.

Vím, řeknete mi, že naše naivita byla úmyslná, ale pokud jste ochotni uvěřit pouze jediné věci z toho, co vám řeknu, uvěřte tomuto ani jeden z nás na to nepomyslel.

Když jsem došel do Monkstownu, pořád ještě jsem se nemohl odhodlat jít domů. Namířil jsem si to do Dun Laoghaire, posadil se na zeď na konci mola a sledoval, jak do sebe při nedělní procházce s radostným hulákáním narážejí páry v tvídových šatech. Seděl jsem tam, dokud se nesetmělo, kabát mi začal profukovat a pochůzkáři mi věnovali podezíravé pohledy. Z nějakého důvodu mě napadlo, že zavolám Charliemu, ale neměl jsem v mobilu uložené jeho číslo, a tak jako tak jsem nevěděl, co bych mu řekl.

319

Tu noc jsem spal, jako by mě někdo ztloukl. Když jsem druhý den dorazil do práce, zíral jsem ještě pořád jako vyoraná myš a vyšetřovací místnost vyhlížela podivně a jinak, jakýmsi neurčitým způsobem, který nedokážu popsat, jako bych se protáhl nějakou škvírou do jiné a nepřátelské reality. Cassie měla na své části stolu rozloženou složku s tím starým případem. Posadil jsem se a snažil se pracovat, ale nemohl jsem se soustředit; než jsem došel na konec jedné věty, zapomněl jsem, co bylo na začátku, a musel se neustále vracet a začínat znovu.

Cassie vešla s tvářemi zčervenalými větrem, zpod malého vlněného baretu jí kudrliny divoce trčely na všechny strany. „Ahoj,“

řekla. „Jak se vede?“

Jak procházela kolem, pročísla mi rukou vlasy. Nemohl jsem si pomoct a ucukl jsem. Cítil jsem, jak jí ruka na okamžik strnula, než

pokračovala dál.

„Fajn,“ řekl jsem.

Pověsila brašnu na opěradlo židle. Koutkem oka jsem viděl, že mě pozoruje; měl jsem skloněnou hlavu. „Bernadettě právě vyjíždí z faxu ty lékařský záznamy Rosalindy a Jessiky. Máme se pro ně za pár minut stavit a příště prý máme udávat číslo faxu přímo sem. A dneska vaříš večeři ty, ale mám jenom kuře, takže jestli chcete se Samem něco jinýho…“

Hlas jí zněl lhostejně, ale bylo za ním cítit nejasnou, váhavou otázku. „Já vlastně dneska na večeři nemůžu,“ řekl jsem. „Něco už

mám.“

„Aha. Tak jo.“ Cassie si sundala baret a pročísla si prsty vlasy.

„Tak pivko, jestli skončíme nějak rozumně?“

„Dneska nemůžu,“ odpověděl jsem. „Promiň.“

„Robe,“ řekla po chvíli. Nezvedal jsem hlavu. Na vteřinu jsem si myslel, že bude pokračovat tak jako tak, ale potom se otevřely dveře a dovnitř vrazil Sam, překypující energií po blahodárném víkendu na venkově, s několika kazetami v jedné ruce a s hrstí faxových papírů v druhé. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak rád.

„Dobrý ráno, lidi. Tohle je pro vás, Bernadette nechává pozdravovat. Jak bylo o víkendu?“

„Fajn,“ odpověděli jsme unisono a Cassie se otočila a začala si věšet kabát.

320

Vzal jsem si od Sama papíry a pokoušel se je přelétnout očima.

Nemohl jsem se ani za mák soustředit, rukopis lékaře Devlinových byl tak mizerný, že to musela být schválnost, a Cassie ta nezvyklá trpělivost, s kterou vyčkávala, až dočtu každou stránku, okamžik nucené blízkosti, když se naklonila, aby si ji vzala mě dováděla k šílenství. Jen neskutečnou silou vůle se mi podařilo rozmotat aspoň pár nejzásadnějších faktů.

Margaret očividně patřila k přehnaně úzkostlivým matkám, když

byla Rosalind ještě dítě byly tu četné lékařovy návštěvy kvůli každé rýmě či kašli –, ale ve skutečnosti byla Rosalind ze všech dcer nejzdravější: žádné vážné nemoci, žádné vážné úrazy. Jessica ležela tři dny v inkubátoru, když se s Katy narodily, v sedmi letech si zlomila ruku pádem z prolízačky ve škole a zhruba od devíti měla podváhu.

Obě měly plané neštovice. Obě dostaly stejná očkování. Rosalindě před rokem odstraňovali vrostlý nehet na palci u nohy.

„Není tady nic, co by ukazovalo na týrání nebo Munchausenův syndrom v zastoupení,“ řekla Cassie nakonec. Sam mezitím našel kazeťák; bylo slyšet Andrewse, jak dlouze a ukřivděně hučí do nějakého realitního agenta.

Kdyby tam Sam nebyl, myslím, že bych ji ignoroval. „Ale taky nic, co by něco z toho vylučovalo,“ odpověděl jsem a slyšel ve svém hlase odměřenost.

„Jak bys chtěl definitivně vyloučit týrání? Můžeme tak akorát říct, že nemáme důkaz, což nemáme. A myslím, že Munchausen je tímhle mimo hru. Jak už jsem říkala, Margaret do toho profilu stejně nezapadá a tohle… Kdyby to byl Munchausen, byly by v nemocnici pečený vařený. To nebyl případ těchhle dvou.“

„Takže to bylo k ničemu,“ řekl jsem a až příliš zprudka jsem odstrčil záznamy; polovina papírů se rozletěla přes hranu stolu na zem.

„Ale to není nic novýho. Tenhle případ je v hajzlu. Už od samýho začátku. Nejlíp uděláme, když ho rovnou hodíme do sklepa a pustíme se do něčeho, kde budem mít aspoň minimální šanci, protože s tímhle všichni akorát ztrácíme čas.“

Andrewsovy telefonáty dohrály na konec a kazeťák syčel, slabě, ale vytrvale, dokud ho Sam nevypnul. Cassie se naklonila na stranu a začala sbírat rozházené papíry z faxu. Nikdo hodně dlouho neřekl ani slovo.

321

Zajímalo by mě, co si Sam myslel. Nikdy neřekl ani slovo, ale musel vědět, že je něco špatně, nemohlo mu to uniknout zčistajasna přestaly ty dlouhé studentské večery ve třech a atmosféra ve vyšetřovací místnosti připomínala nějakou scénu ze Sartra. Je možné, že mu Cassie někdy o tom všem pověděla, vybrečela se mu na rameni, ale pochybuju byla až příliš hrdá, vždycky. Myslím, že ho pravděpodobně zvala na večeře i dál a řekla mu, že vraždy dětí mi dávají zabrat což byla, koneckonců, pravda a že si od nich po večerech potřebuju oddechnout; řekla mu to s takovou lhostejností a přesvědčivostí, že i kdyby jí Sam nevěřil, pochopil by, že se nemá vyptávat.

Myslím, že si toho všimli i ostatní. Kriminalisté jsou všímaví až

běda a skutečnost, že „zázračná dvojka“ spolu nemluví, jistě patřila mezi hlavní novinky. Určitě to do čtyřiadvaceti hodin kolovalo po celém oddělení a spolu s tím i řada senzacechtivých vysvětlení, mezi nimiž, to jsem si jistý, bylo i to pravdivé.

Anebo třeba ne. Přes to všechno ze starého spojenectví zůstalo jedno sdílený živočišný pud, který nás nutí nechat si své umírání pro sebe. A právě to na tom bylo do jisté míry nejsrdceryvnější vždycky, vždycky, až do úplného konce, tu byl k dispozici náš starý vztah, když

bylo potřeba. Trávili jsme spolu dlouhé, mučivé hodiny, aniž by mezi námi padlo jediné slovo, a pokud to bylo nevyhnutelné, bylo proneseno bezbarvým hlasem, s pohledem odvráceným. Jakmile k nám ale vpadl O’Kelly s výhrůžkami, že nám vezme Sweeneyho a O’Gormana, hned jsme ožili, já se pustil do metodického vyjmenovávání dlouhého seznamu důvodů, k čemu asistenty ještě potřebujeme, zatímco Cassie mě ujišťovala, že vrchní komisař jistě ví, co dělá, krčila rameny a nahlas doufala, že se o tom nedovědí média. Vzalo mi to veškerou energii. Jakmile se dveře zavřely a my znovu osaměli (nebo spolu se Samem, což bylo to samé), strojené jiskření pohaslo a já se odměřeně odvrátil od její bledé, nechápavé tváře a nadále se k ní choval chladně, se samolibou lhostejností uražené kočky.

Měl jsem totiž skutečně pocit, i když mi není jasné, jak moje mysl k tomuhle závěru dospěla, že se mi stala jakási nepatrná, ale neomluvitelná křivda. Kdyby mi ublížila, odpustil bych jí naprosto automaticky; to, že jsem jí ublížil já, jsem jí ale odpustit nemohl.

322

Výsledky rozboru krve z mých bot a z oltářního kamene měly přijít každým dnem. V ponorkovém šeru, jímž jsem proplouval, to byla jedna z mála věcí, které v mé mysli jasně zářily. Skoro všechny ostatní stopy ztroskotaly a vyhořely; toto bylo vše, co mi zbývalo, a já se k tomu upínal s děsivým zoufalstvím. Byl jsem přesvědčený s jistotou daleko přesahující logiku, že vše, co potřebujeme, je vzorek DNA; že kdybychom ho měli, všechno ostatní by do sebe zapadlo s tichou precizností sněhových vloček a ten případ, oba případy, by se přede mnou rozvinuly v celé své oslnivé dokonalosti.

Nejasně jsem si uvědomoval, že kdyby k tomu došlo, potřebovali bychom Adama Ryana pro porovnání DNA a že detektiv Rob by velice pravděpodobně navždy zmizel v obláčku dýmu, který by měl příchuť skandálu. V té době mi to ale vždy nepřipadalo jako tak hrozná představa. Naopak, byly okamžiky, kdy jsem se na to těšil s jakýmsi nejasným pocitem úlevy. Připadalo mi to jelikož mi bylo jasné, že nemám žaludek, ani energii se z téhle příšerné bryndy vymotat jako jediný nebo aspoň nejjednodušší způsob, jak z toho ven.

Sophie, která věří ve schopnost člověka provádět víc úkonů najednou, mi zavolala z auta s druhou rukou na volantu. „Volali z DNA,“ řekla. „Špatný zprávy.“

„Ahoj,“ narovnal jsem se a otočil se na židli zády k ostatním. „Co je?“ Snažil jsem se znít nenuceně, ale O’Gorman si přestal pohvizdovat a zaslechl jsem Cassii, jak se zašustěním odložila list papíru.

„Ty vzorky krve jsou k ničemu, oba, ty na botech i ten, co našla Helen.“ Udeřila na klakson. „Ježíšikriste, idiot jeden, rozmysli si, v kterým pruhu jedeš!… V laborce zkoušeli všechno možný, ale z těch vzorků DNA prostě nedostaneš. Je mi líto, ale já tě varovala.“

„Jo,“ odpověděl jsem po chvíli. „To už je holt takovej případ. Dík, Sophie.“

Zavěsil jsem a zíral na telefon. Cassie se zkusmo přes stůl zeptala: „Co říkala?“ Ale já neodpovídal.

Ten večer, cestou domů z vlaku, jsem zavolal Rosalindě. Všechny mé nejsilnější pudy se proti tomu bouřily chtěl jsem ji za každou cenu 323

nechat na pokoji, než bude sama ochotná mluvit, nechat ji, ať se raději rozhodne sama, než ji tlačit ke zdi; ale byla to jediné, co mi zbývalo.

Přišla ve čtvrtek ráno a já za ní sešel do recepce, stejně jako tenkrát poprvé, před všemi těmi týdny. Někde v hloubi duše jsem se bál, že si to na poslední chvíli rozmyslí a nepřijde, a srdce mi poskočilo, když

jsem ji tam viděl sedět ve velkém křesle, tvář zadumaně podepřenou dlaní, kolem krku růžový šátek. Bylo příjemné vidět někoho mladého a půvabného; až v té chvíli jsem si uvědomil, jak vyčerpaně, zničeně a přepracovaně začínáme všichni vyhlížet. Ten šátek jako by byl první náznak barvy v posledních dnech.

„Rosalindo,“ řekl jsem a viděl, jak se jí rozjasnila tvář.

„Detektive Ryane!“

„Jenom mě teď napadlo,“ znejistěl jsem, „neměla byste být ve škole?“

Spiklenecky na mě zamrkala. „Třídní mě má rád. žádný průšvih z toho mít nebudu.“ Věděl jsem, že bych jí měl udělat přednášku o nešvaru záškoláctví nebo tak něco, ale musel jsem se zasmát.

Otevřely se dveře a zvenku vešla Cassie, právě si zastrkávala do kapsy u džín cigarety. Na vteřinu se mi podívala do očí, letmo pohlédla na Rosalindu a potom prošla kolem, po schodech nahoru.

Rosalind se kousla do rtu a ustaraně ke mně vzhlédla. „Vaše kolegyně je naštvaná, že jsem tady, že?“

„No, to vážně není její problém,“ řekl jsem. „Omlouvám se za to.“

„Ale to nic.“ Rosalind zvládla mírný úsměv. „Stejně mě nikdy neměla moc ráda, co?“

„Detektiv Maddoxová k vám necítí žádnou zášť.“

„To nemusíte říkat, detektive Ryane, vážně. Jsem na to zvyklá.

Spousta dívek mě nemá ráda. Máma říká,“ sklopila hlavu v rozpacích, „že je to proto, že na mě žárlí, ale já nevím, proč by na mě měly žárlit.“

„Já jo,“ usmál jsem se na ni. „Ale nemyslím, že je to případ Maddoxové. To se vás netýká.“

„Vy jste se pohádali?“ zeptala se nesměle po chvíli.

„Tak nějak,“ řekl jsem. „Je to na delší vykládání.“

Podržel jsem jí dveře a vydali jsme se po dlažebních kostkách k zahradám. Rosalind měla zamyšleně zamračené čelo. „Kdyby mě tak měla raději. Já ji vážně moc obdivuju, víte? Není to tak snadné být detektiv, když jste ženská.“

324

„Není snadné být detektiv, tečka,“ řekl jsem. Nechtělo se mi mluvit o Cassii. „Ale nějak to zvládáme.“

„Ano, ale ženy jsou na tom hůř,“ odpověděla mi trochu vyčítavě.

„Jak to?“ Byla tak mladá a upřímná; věděl jsem, že by se urazila, kdybych se zasmál.

„No, například… Slečně Maddoxové musí být nejmíň třicet, ne?

Určitě se chce brzy vdát a mít děti a podobně. ženy si nemůžou dovolit čekat jako muži, víte? A když jste kriminalistka, je to určitě těžké, mít vážný vztah, ne? Musí to být pro ni náročné.“

žaludek se mi zprudka sevřel pocitem znepokojení. „Nemyslím si, že by Maddoxová myslela na vdavky.“

Rosalind se tvářila ustaraně, drobnými bílými zuby se kousala do spodního rtu. „Možná máte pravdu,“ odpověděla opatrně. „Ale, víte, detektive Ryane… občas, když jste někomu tak blízko, lecčeho si nevšimnete. Ostatní to vidí, ale vy ne.“

Svíravý pocit zesílil. Kdesi v hloubi duše jsem si přál na ni zatlačit, zjistit, co přesně na Cassii viděla a já si toho nevšiml; ale poslední týden mi udělil lekci, dost tvrdou, ohledně toho, že jisté věci v životě je lépe nevědět. „Osobní život Maddoxové není můj problém,“ řekl jsem.

„Rosalindo…“

Rozběhla se po jedné z pečlivě zanedbaných pěšinek, které se vinou kolem trávníku, a volala přes rameno: „Detektive Ryane, podívejte se! Není to krása?“

Vlasy jí tančily ve slunci, deroucím se mezi listy, a já se přese všechno usmál. Šel jsem za ní po pěšině stejně jsme pro tenhle rozhovor potřebovali soukromí a dohnal jsem ji u jedné odlehlé lavičky, schované pod větvemi a obklopené křovinami, plnými štěbetajících ptáků. „To jo,“ řekl jsem. „Je tu pěkně. Můžeme si tady promluvit?“

Uvelebila se na lavičce a s nepatrným, blaženým povzdechem se zadívala nahoru do stromů. „Naše tajná zahrada.“

Byla to idylka a mně se ji nechtělo rozbíjet. Chvíli jsem si pohrával s pokušením hodit veškerý účel téhle schůzky za hlavu, povídat si o tom, jak se jí vede a jaký je dnes krásný den a potom ji poslat domů; být na pár minut jen obyčejný mužský, co si na sluníčku povídá s pěkným děvčetem.

325

„Rosalindo,“ řekl jsem, „potřebuju se vás na něco zeptat. Bude to velmi těžké, hrozně rád bych věděl, jak vám to ulehčit, jenže nevím.

Neptal bych se vás na to, kdybych neměl jinou možnost. Potřebuju, abyste mi pomohla. Pokusíte se?“

Přes tvář jí cosi přeletělo, záchvěv jakéhosi živého citu, ale než

jsem ho stačil rozpoznat, byl pryč. Chytila se rukama pevně opěrek lavičky na obou stranách. „Budu se snažit.“

„Váš otec a matka,“ řekl jsem co nejmírnějším a nejvyrovnanějším hlasem, „ublížil někdy někdo z nich vám nebo vašim sestrám?“

Rosalind zalapala po dechu. Ruka jí vystřelila k ústům a zírala na mě, oči vytřeštěné a vyplašené, dokud jí nedošlo, co udělala. Ucukla rukou zpět a znovu se pevně chytila podpěrky. „Ne,“ odpověděla slabým nervózním, přiškrceným hlasem. „Samozřejmě že ne.“

„Vím, že musíte být vyděšená. Já vás ochráním. Slibuju.“

„Ne.“ Zavrtěla hlavou, kousla se do rtu a já viděl, že má na krajíčku. „Ne.“

Naklonil jsem se blíž a položil ruku na její. Voněla jakousi květinovou, pižmovou voňavkou, která byla určena ženám o několik desetiletí starším. „Rosalindo, jestli se něco stalo, musíme to vědět.

Jste v nebezpečí.“

„Mně se nic nestane.“

„I Jessica je v nebezpečí. Vím, že se ji snažíte chránit, ale nemůžete to přece zvládat sama donekonečna. Prosím, dovolte mi, abych vám mohl pomoct.“

„Vy to nechápete,“ zašeptala. Její ruka se pod tou mou třásla. „Já nemůžu, detektive Ryane. Prostě nemůžu.“

Skoro mi to zlomilo srdce. Tahle křehká, nezdolná, drobná dívenka se v situaci, v níž by se sesypal i dvakrát starší dospělý, držela zuby nehty

a balancovala

po tenounkém laně, spleteném pouze z houževnatosti a hrdosti a sebezapření. Bylo to všechno, co měla, a zrovna já se snažil to lano pod ní přeřezat.

„Promiňte,“ řekl jsem náhle s obrovským pocitem studu. „Možná přijde čas, kdy si o tom budete chtít popovídat a až k tomu dojde, budu tady. Ale do té doby… Neměl jsem vás nutit. Promiňte.“

„Jste na mě tak hodný,“ zašeptala. „Tak hodný, že tomu nemůžu uvěřit.“

326

„Kdybych vám tak mohl pomoct,“ řekl jsem. „Kdybych tak věděl jak.“

„Já… já lidem nevěřím jen tak, detektive Ryane. Ale pokud se někomu svěřím, budete to vy.“

Seděli jsme tam mlčky. Cítil jsem Rosalindinu hebkou ruku pod mou, neuhýbala s ní.

Potom ruku obrátila, pomalu, a propletla prsty s mými. Dívala se na mě, s nepatrným a důvěrným úsměvem, v jehož koutcích se skrývala výzva.

Zatajil se mi dech. Zasáhlo mě to jako elektrický proud, jak moc jsem toužil naklonit se k ní, pohladit ji po hlavě a políbit ji. Hlavou mi běžely představy šustivá hotelová prostěradla a její volně splývající kadeře, Cassiina ustaraná tvář a já tuhle dívku chtěl. Byla jiná než

všechny, jež jsem kdy znal, chtěl jsem ji nikoli přes tu její náladovost a skrývané modřiny a její žalostné pokusy o lstivost, ale právě kvůli nim, kvůli tomu všemu. Viděl jsem svůj vlastní odraz v jejích očích, maličký a oslněný a přibližující se.

Bylo jí osmnáct a stále z ní nakonec mohl být můj hlavní svědek; byla

v nejzranitelnějším

životním období; a obdivovala mě.

Nepotřebovala se spálit a poznat na vlastní kůži, že jsem si vypěstoval sklon k tomu zpackat všechno, na co sáhnu. Kousl jsem se zprudka do tváře a vymanil svou ruku z její.

„Rosalindo,“ řekl jsem.

Tvář jí pohasla. „Už budu muset,“ řekla chladně.

„Já vám nechci ublížit. To je to poslední, co potřebujete.“

„Už se stalo.“ Přehodila si tašku přes rameno a ani na mě nepohlédla. Rty měla stisknuté do pevné linky.

„Rosalindo, prosím, počkejte…“ Natáhl jsem se po její ruce, ale ucukla s ní.

„Já myslela, že vám na mě záleží. Očividně jsem se mýlila. Jenom jste mě při tom nechával, protože jste se chtěl dozvědět, jestli nevím něco o Katy. Chtěl jste mě jenom využít, stejně jako všichni ostatní.“

„To není pravda,“ odpověděl jsem, ale už byla pryč, klapala si to po pěšině naštvanými drobnými krůčky a já věděl, že nemá cenu běžet za ní. Když prošla kolem křovin, ptáci se s pronikavým tlukotem křídel rozlétli na všechny strany.

327

Točila se mi hlava. Počkal jsem pár minut, až se uklidní, a potom jí zavolal na mobil, ale nezvedala to. Vykoktal jsem jí do záznamníku jakousi omluvu, potom zavěsil a sesul se zpátky na lavičku.

„Do hajzlu,“ řekl jsem nahlas prázdným křovinám.

Je, myslím, nutné zdůraznit, že nehledě na to, co jsem snad tvrdil, mé rozpoložení mysli během operace Vestálka nebylo většinou zdaleka možné označit za normální. To nemá být omluva, to je čistá skutečnost. Například do toho lesa jsem se vypravil nevyspalý, tím méně najedený, navíc pod vlivem značného množství nahromaděného stresu a vodky, a domnívám se tedy, že následující události mohly být zcela snadno pouhý sen či nějaká podivná halucinace. Pravdu se už

nikdy nedozvím, ale tak či onak mě nenapadá žádná mimořádně utěšující odpověď.

Od té noci jsem alespoň začal zase spát a to ve skutečnosti s takovou náruživostí, že mě to až zneklidňovalo. Z práce jsem se vždy večer dobelhal prakticky v náměsíčném stavu. Praštil jsem sebou do postele, jako přitahován nějakým silným magnetem, a ve stejné poloze, oblečený, jsem se probral, když mě o dvanáct třináct hodin později vzburcoval budík. Jednou jsem si zapomněl budík nařídit a probudil se ve dvě odpoledne, když mi už po sedmé volala naštvaná Bernadette.

Ustaly i vzpomínky a ony bizarní průvodní jevy; rázem a definitivně, jako když praskne žárovka. Napadlo by vás, že to pro mě bude úleva, a v té době skutečně byla absolutně cokoli, co mělo nějakou spojitost s Knocknaree, pro mě představovalo ty nejhorší možné zprávy a daleko lépe jsem se obešel bez nich. Cítil jsem, že mi to mělo dojít už dávno, a nemohl jsem uvěřit, že jsem byl tak pitomý a přes to všechno, co jsem věděl, jsem si to zvesela namířil zpátky do toho lesa. Ještě nikdy v životě jsem na sebe neměl takový vztek. Až

mnohem později, když byl ten případ uzavřený a na sutiny opět sedl prach, jsem se začal znovu zkusmo potulovat po okrajích své paměti a vyšel z ní s rukama prázdnýma; teprve tehdy mi začalo docházet, že to možná nebylo vysvobození, ale promarněná obrovská šance, nenávratná a zničující ztráta.

328

18

V pátek ráno jsme byli na služebně jako první my dva se Samem.

Navykl jsem si chodit co nejdřív, prošel vždy záznamy na pohotovostní lince a snažil se najít mezi nimi nějakou záminku, abych mohl strávit den někde jinde. Silně pršelo; Cassie se kdesi zřejmě s nadávkami snažila nakopnout vespu.

„Denní přehled,“ zamával na mě Sam několika kazetami. „Včera večer byl docela užvaněnej, šest telefonátů, tak snad proboha…“

Odposlouchávali jsme Andrewsovy telefonáty už týden s výsledky tak žalostnými, že z O’Kellyho se začalo ozývat hrozivé, vulkanické hřmění. Přes den měl Andrews přes mobil celou řadu užvaněných hovorů, nasáklých testosteronem; večer si objednával domů předražené „gurmánské“ pokrmy „speciality přes ulici“, jak tomu říkal posměšně Sam. Jeden večer zavolal na jednu z těch erotických telefonních linek, na které jedou reklamy pozdě v noci v televizi; toužil očividně dostat naplácáno a „rozsekej mi zadek doruda, Celestýno“ se okamžitě stalo oblíbenou hláškou celého oddělení.

Svlékl jsem si kabát a posadil se. „Přehraj to, Same,“ řekl jsem.

S mým smyslem pro humor to za poslední týdny šlo z kopce, stejně jako se vším ostatním. Sam na mě koukl a vrazil do našeho obstarožního kazeťáku jednu z kazet.

Ve 20.17, podle vyjetiny z počítače, si Andrews objednal lasagne s uzeným lososem, pestem a omáčkou ze sušených rajčat. „Kristova noho,“ zděsil jsem se.

Sam se zasmál. „Pro našeho hošánka jenom to nejlepší.“

Ve 20.23 zavolal svému švagrovi, aby si s ním domluvil na nedělní odpoledne partičku golfu a proložil to řádkou chlapáckých anekdot. Ve 20.41 volal do restaurace znovu, aby seřval obsluhu, protože jídlo stále ještě nedorazilo. Začínal znít podnapile. Následovala krátká pauza; pekelné lasagne zjevně konečně dorazily na místo určení.

Osm minut po půlnoci vytočil jedno londýnské číslo: „Jeho bývalá,“ řekl Sam. To měl už ufňukanou opici a chtěl si povídat o tom, 329

co vzali za špatný konec. „Největší chyba, kterou jsem udělal, byla, že jsem tě nechal jít, Dolores,“ řekl jí hlasem promáčeným slzami. „Ale možná že to bylo to jediný správný. Jseš príma ženská, víš to? Pro mě až moc dobrá. Stokrát lepší, než jsem já. Možná tisíckrát. že mám pravdu, Dolores, že jo? Taky myslíš, že to tak bylo správně?“

„To netuším, Terry,“ odpověděla Dolores unaveně. „To musíš vědět ty.“ Při telefonování něco dělala, sklízela talíře nebo možná vytahovala nádobí z myčky; slyšel jsem vzadu cinkat porcelán.

Nakonec, když se Andrews naplno rozbrečel, zavěsila. Za dvě minuty jí volal znovu a vyštěkl: „Ty mně zavěšovat nebudeš, ty čubko, slyšíš?

Já zavěsím tobě,“ a práskl s telefonem.

„Jak galantní,“ řekl jsem.

„Kretén,“ vzdechl Sam. Sesul se na židli, opřel hlavu o opěradlo a přikryl si tvář dlaněmi. „Kretén jeden. Už na to mám jenom týden.

Co budu k čertu dělat, jestli to bude pořád dokola akorát suši, pizza a ublížený kňourání?“

V kazeťáku to znovu cvaklo. „Haló?“ ozval se hluboký mužský hlas, rozespale zastřený.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se.

„Neregistrovaný mobilní číslo,“ odpověděl Sam mezi prsty. „Čtvrt na dvě.“

„Ty šmejde jeden podělanej,“ řekl Andrews z kazeťáku. Byl na mol. Sam zpozorněl.

Následovala krátká odmlka. Potom hluboký hlas odpověděl: „Neříkal jsem vám, abyste mi už nevolal?“

„Ouha,“ řekl jsem.

Sam vydal jakýsi neartikulovaný zvuk. Ruka mu vystřelila, jako by chtěl kazeťák popadnout, ale ovládl se a pouze ho přisunul po stole blíž. Sklonili jsme se nad ním a poslouchali. Sam zatajil dech.

„Mně je úplně u prdele, cos mně říkal.“ Andrews zvedal hlas.

„Napovídals mně toho už víc než dost. Říkals, že všecko zas půjde podle plánu, pamatuješ? A místo toho je to do hajzlu… samej soudní zákaz…“

„Říkal jsem vám, abyste se krucinál uklidnil a nechal to na mně a říkám vám to znovu. Mám všechno pod kontrolou.“

„Máš leda tak hovno. A přestaň se mnou mluvit, jako bych… jako bych tě… měl poslouchat, když máš poslouchat ty mě, do hajzlu. Já ti 330

zaplatil. Do hajzlu… byly to tisíce a tisíce a ty akorát… ‚Hele, budem potřebovat dalších pět táců, Terry, pár táců pro toho novýho radního, Terry…’ Jako bych ty prachy spláchnul do kanálu. Kdybys pro mě dělal, už bys měl padáka. Už bys letěl. Jak namydlenej blesk.“

„To, za co jste zaplatil, jste dostal. Tohle je jenom malé zdržení. To se dá do pořádku. To na věci nic nemění. Rozumíte?“

„Ty dáš do pořádku leda tak hovno. Ty jeden podrazáku zasranej.

Shrábls mý prachy a vykašlal se na mě. A já mám teďka tak akorát hromadu bezcennejch pozemků a na krku policii. Jak vůbec… jak vůbec do hajzlu přišli na to, že ty pozemky jsou moje? Měls na to dohlídnout.“

Následovalo krátké ticho. Sam zprudka vydechl, ale hned zase dech zadržel. Potom se hluboký hlas zostra zeptal: „Z jakého voláte telefonu?“

„Po tom je ti kulový,“ odpověděl Andrews nabručeně.

„Na co se vás policie ptala?“

„Na nějaký… nějaký děcko.“ Andrews potlačil říhnutí. „Na to, jak ho tam oddělali. Její fotr je ten sráč, co zařídil ten podělanej soudní zákaz… ti pitomci si myslí, že s tím mám něco společnýho.“

„Položte to,“ řekl hluboký hlas chladně. „A s policií nemluvte bez právníka. S tím soudním zákazem si nedělejte hlavu. A už mi kurva nevolejte.“ Ozvalo se cvaknutí, jak zavěsil.

„ No teda, “ řekl jsem po chvíli. „Tohle rozhodně nebyla ani suši, ani pizza, ani ublížený kňourání. Blahopřeju.“ U soudu by to neprošlo, ale na to, abychom mohli na Andrewse pořádně zatlačit, to stačilo.

Snažil jsem se tvářit vlídně, ale sebelítost v mém nitru mi říkala, že tohle je typické zatímco moje pátrání zdegenerovalo v neuvěřitelnou změť slepých uliček a katastrof, to Samovo poskakovalo zlehka kupředu a kupředu, spořádaně od jednoho drobného úspěchu k druhému. Kdybych měl Andrewse na starosti já, pravděpodobně by za celé ty dva týdny zavolal maximálně tak své stárnoucí matce.

„Tohle už by mělo O’Kellyho uklidnit.“

Sam neodpovídal. Otočil jsem se a podíval se na něj. Byl tak bledý, skoro až zelený.

„Co je?“ řekl jsem vyplašeně. „Jseš v pořádku?“

331

„Naprosto,“ odpověděl. „Jsem.“ Naklonil se a vypnul kazeťák.

Ruka se mu trochu chvěla a já si všiml, že se mu tvář nezdravě leskne potem.

„Ježíši,“ řekl jsem. „To teda nejseš.“ Náhle mě napadlo, že mohl z toho radostného rozrušení dostat srdeční záchvat nebo mrtvici nebo něco takového, mohl mít třeba nějakou zvláštní, zatím nediagnostikovanou slabost; na oddělení kolují podobné historky o kriminalistech, kteří museli při honbě za pachatelem překonat neskutečné překážky, a jakmile mu nasadili pouta, zhroutili se a bylo po nich. „Potřebuješ doktora nebo něco?“

„Ne,“ odpověděl rázně. „Ne.“

„Tak co se sakra děje?“

A pak mi to docvaklo, ještě jsem to skoro ani nedořekl. Vlastně jsem se divil, že mi to nedošlo už předtím. Ta barva hlasu, ten přízvuk, ta zvláštní modulace to vše jsem už znal, slýchal jsem to každý den, každý večer; v poněkud mírnější podobě, bez té obhroublosti, ale ta podobnost byla zcela zřejmá.

„Nebyl to,“ řekl jsem, „nebyl to náhodou tvůj strýc?“

Sam střelil pohledem na mě, potom ke dveřím, ale nikdo v nich nestál. „Jo,“ odpověděl po chvíli. „To byl.“ Dech měl zrychlený a krátký.

„Víš to jistě?“

„Znám jeho hlas. Vím to jistě.“

Přestože to bylo politováníhodné, jako první jsem pocítil neodolatelnou touhu se rozesmát. Tvářil se tak zatraceně neochvějně ( je to starej poctivec, lidi), tak vážně, jako nějaký voják při proslovu o státní vlajce v nějakém otřesném americkém válečném filmu. Tehdy mi to připadalo roztomilé o takový druh slepé víry musí člověk jednou přijít stejně jako o panenství, a do té chvíle jsem se nesetkal s člověkem, který by si podobnou víru uchoval i po třicítce –, ale teď jsem měl pocit, že Sam si to dosud bezstarostně rázoval životem s neuvěřitelnou klikou naivky a to, že nakonec uklouzl na slupce od banánu, ve mně nevzbuzovalo mnoho soucitu.

„Co budeš dělat?“ zeptal jsem se.

Ve světle zářivky mechanicky kroutil hlavou. Určitě ho to muselo napadnout, jasně byli jsme tam jenom my dva, stačilo přimhouřit oči 332

a zmáčknout tlačítko Record a mohl z toho být telefonát ohledně nedělní partičky golfu, o čemkoli jiném.

„Dáš mi na to tenhle víkend?“ zeptal se. „V pondělí s tím zajdu za O’Kellym. Já jenom… teďka ještě ne. Moc mi to nemyslí. Potřebuju na to víkend.“

„Jasně,“ řekl jsem. „Promluvíš si se strýcem?“

Sam se na mě podíval. „Když si s ním promluvím, začne zametat stopy, ne? Zničí důkazy dřív, než začne vyšetřování.“

„Řekl bych, že jo.“

„A když mu to neřeknu a on zjistí, že jsem mu mohl dát echo…“

„To je mi líto,“ odpověděl jsem. Na chvíli mě napadlo, kde ksakru vězí Cassie.

„Chceš vědět, co je na tom šílený?“ řekl Sam po chvíli. „Kdyby ses mě ještě ráno zeptal, za kým bych šel, kdyby se stalo něco takovýho a já netušil, co dělat, řekl bych, že za Redem.“

Nevěděl jsem, co na to říct. Hleděl jsem na jeho otupělý výraz a náhle jsem se cítil od něj podivuhodně oproštěný, od všeho kolem; byl to závratný pocit, jako bych ony události pozoroval vystavené v nějakém osvětleném výkladu stovky metrů pod sebou. Seděli jsme tam dlouho, dokud dovnitř nevpadl O’Gorman a nezačal vykřikovat cosi, co mělo něco společného s rugby, a Sam si potichu strčil kazetu do kapsy, sebral své věci a odešel.

To odpoledne, když jsem si udělal čas na cigaretu, za mnou vyšla ven Cassie.

„Máš oheň?“ zeptala se.

Zhubla, lícní kosti měla nyní vystouplejší, a mě napadlo, jestli to je důsledek operace Vestálka od samého počátku a já si toho jen dřív nevšiml, anebo při tom pomyšlení mnou projel stísněný pocit zhubla jen za posledních pár dní. Vytáhl jsem zapalovač a podal jí ho.

Bylo chladné, zamračené odpoledne, u zdí se začínalo kupit suché listí; Cassie se otočila zády k větru, aby si zapálila. Byla namalovaná měla na sobě líčidlo, na obou tvářích šmouhu po čemsi růžovém ale její tvář, skloněná nad dlaněmi stínícími plamen, stále vyhlížela příliš bledě, skoro popelavě. „Co se děje, Robe?“ zeptala se, když se narovnala.

333

žaludek mi nadskočil. Tyhle nesnesitelné rozhovory známe všichni, ale nevím o jediném chlapovi, který by byl toho názoru, že jsou k něčemu dobré, ani o jediné příležitosti, kdy vedly k něčemu pozitivnímu, a zoufale jsem doufal, že Cassie je jedna z těch mimořádných ženských, která se k nim neuchyluje. „Nic se neděje,“

odpověděl jsem.

„Proč se ke mně tak chováš?“

Pokrčil jsem rameny. „Jsem na prášky, ten případ nikam nevede, těch pár posledních týdnů bylo na palici. Není v tom nic osobního.“

„Ale no tak, Robe. To víš, že je. Děláš od tý doby, jako bych byla malomocná…“ Celý jsem ztuhl. Cassiin hlas mizel do ztracena.

„Ale ne,“ odpověděl jsem. „Jenom teďka zrovna potřebuju trochu prostoru, jasný?“

„Já tomu vůbec nerozumím. Vím akorát, že vyšiluješ a já s tím nemůžu nic dělat, když nechápu, proč.“

Koutkem oka jsem viděl její odhodlaně vystrčenou bradu a věděl jsem, že z tohohle se nevyvlíknu. „Já nevyšiluju,“ řekl jsem s nepříjemně trapným pocitem. „Akorát nechci dělat věci ještě složitější, než už jsou. Prostě zrovna teďka nejsem na žádnej vztah připravenej a nechci vypadat jako že…“

„ Vztah? “ Cassiino obočí vylétlo vzhůru; skoro vyprskla smíchy.

„Ježíši, takže to je ten problém? Ne, Ryane, já nečekám, že si mě vezmeš a budem spolu mít dětičky. Jak jsi k čertu přišel na to, že chci mít s tebou vztah? Já chci akorát všechno vrátit do normálu, protože tohle je absurdní.“

Nevěřil jsem jí. Byl to přesvědčivý výkon ten potutelný pohled, to nenuceně svěšené rameno, kterým se opírala o zeď; kdokoli kromě mě by nyní už vydechl úlevou, rozpačitě si s ní padl do náruče a začal s ní ruku v ruce znovu pracovat na nějaké variaci normálu. Jenže já znal každou Cassiinu kličku, každý úhybný manévr jako svoje boty.

Ten zrychlený dech, ten postoj gymnastky, ta téměř nepostřehnutelná váhavost v hlase byla vyděšená, a tím mě děsila.

„Aha,“ řekl jsem. „Tak fajn.“

„Rozumíš, Robe?“ Znovu to drobné zachvění.

„V týhle situaci,“ odpověděl jsem, „si nejsem jistej, jestli je to do normálu vůbec možný vrátit. Ta sobotní noc, to byla velká chyba, a já 334

bych nejradši, kdyby se to nikdy nestalo, jenže ono se to stalo. A my v tom teďka lítáme.“

Cassie odklepla popel na dlažební kostky, ale já zahlédl, jak jí přes tvář přeletěl bolestivý výraz, raněný a otřesený, jako bych jí dal facku.

Po chvíli řekla: „No, já nemyslím, že to nutně byla chyba.“

„Nemělo se to stát,“ odpověděl jsem. Tiskl jsem se zády na zeď tak silně, že jsem cítil, jak se do mě přes šaty zakusují její výčnělky.

„Nikdy by se to nestalo, kdybych nezvoral, na co jsem sáhl. Je mi líto, ale tak to je.“

„Fajn,“ řekla velmi opatrně. „Fajn, ale to přece nemusí bejt takovej průšvih. Jsme kámoši, máme k sobě blízko, proto se to stalo, může nás to akorát sblížit ještě o něco víc; tečka.“

To, co říkala, mělo svůj smysl a logiku; věděl jsem, že pokud se tu někdo chová dětinsky a hystericky, jsem já, a to mě vytáčelo ještě víc.

Jenže její oči ten výraz jsem v nich už jednou viděl, přes injekční stříkačku toho feťáka v kvartýru, který měl k lidskému obydlí daleko, a i tehdy zněl její hlas velice věrohodně. „Jo,“ odpověděl jsem s pohledem stranou. „Možná. Akorát potřebuju trochu času, abych si to srovnal v hlavě. Stejně jako všechno ostatní.“

Cassie rozpažila ruce. „Robe,“ řekla tím jasným, rozpačitým hláskem, na který nikdy nedokážu zapomenout. „Robe, tohle jsem přece já.“

Neslyšel jsem ji. Skoro jsem ji ani neviděl; její tvář vypadala cize, nečitelně a hrozivě. Raději bych byl v té chvíli kdekoli jinde na světě.

„Musím už letět zpátky,“ odhodil jsem cigaretu. „Vrátíš mi ten zapalovač?“

Nedokážu vysvětlit, proč jsem bral tak málo v potaz možnost, že by Cassie mohla mluvit čistou pravdu. Koneckonců, nikdy jsem ji neviděl lhát ani mně, ani nikomu jinému, a netuším, proč jsem s takovou jistotou najednou usoudil, že s tím začala právě teď. Ani na chvíli mě nenapadlo, že její zoufalství by ve skutečnosti mohlo pramenit nikoli z neopětovaného citu, ale ze ztráty nejbližšího přítele jímž jsem jí bez falešné skromnosti byl.

Zní to jako nadutost, považovat sám sebe za nějakého neodolatelného Casanovu, ale vážně nemyslím, že to bylo tak prosté.

335

Musíte vzít v úvahu, že já takhle Cassii dosud nikdy neviděl. Nikdy jsem ji neviděl brečet, na prstech jedné ruky bych mohl spočítat, kolikrát jsem ji viděl se bát; teď měla oči pod nejapně vyzývavým líčidlem opuchlé, promodralé, a kdykoli se na mě podívala, byl v nich onen záchvěv strachu a zoufalé prosby. Co jsem si měl myslet?

Rosalindina slova třicítka, biologické hodiny, nemůže si dovolit čekat ve mně hlodala jako červotoč a všechno, co jsem na to téma četl (odrané časopisy v čekárnách, Heatheřin Cosmopolitan, rozespale prolistovaný u snídaně), mi to potvrzovalo: deset rad pro ženy „po třicítce“, jak co nejlépe využít svou poslední šanci; důrazné varování, aby nenechávaly mateřství na poslední chvíli; a k tomu navíc svébytný článek o tom, že spát s kamarádkou se nevyplácí, protože to nevyhnutelně vyvolává „city“ na straně ženy, strach ze závazku na straně muže a celkově to vede ke komplikovaným a zbytečným problémům.

Vždycky jsem byl přesvědčený, že Cassie je těmto laciným klišé vzdálená miliony mil, ale tenkrát (občas, když jste někomu tak blízko, lecčeho si nevšimnete) jsem byl přesvědčený i o tom, že my dva jsme výjimkou z pravidla, a podívejte, jak to dopadlo. A nechtěl jsem, aby se stalo klišé i ze mě. Ale je třeba si uvědomit, že Cassie nebyla jediná, komu se život obrátil naruby. Já byl vyjevený, zmatený a otřesený do hloubi duše a držel se jediných vodítek, které jsem dokázal najít.

Tehdy jsem se taky záhy naučil spatřovat v jádru všeho, co jsem měl rád, cosi temného a vražedného. A když jsem to tam nemohl najít, reagoval jsem zmateně a podezíravě, jediným možným způsobem, který mě napadl nastrčil jsem to tam sám.

Nyní se to ovšem jeví jako samozřejmost, že i silná osobnost má svá slabá místa a že já to Cassiino trefil naplno, s přesností klenotníka, půlícího drahokam podél praskliny. Občas si jistě vzpomněla na svou jmenovkyni,

jeptišku,

poznamenanou

tou

nejvynalézavější

a nejsadističtější kletbou, kterou si na ni její bůh mohl vymyslet mluvila pravdu, ale nikdo jí nevěřil.

V pondělí pozdě večer, kolem desáté, se u mě doma ukázal Sam. Právě jsem vstal, udělal si topinku k večeři a znovu jsem už skoro podřimoval. Když zazvonil bzučák, proběhl mi hlavou záblesk 336

iracionálního, zbabělého strachu, že by to mohla být Cassie, možná trochu přiopilá, a bude se dožadovat, abychom si všechno jednou provždy vyjasnili. Nechal jsem otevřít Heather. Když mi otráveně zabušila na dveře a řekla: „To je pro tebe, nějakej Sam,“ byla to pro mě taková úleva, že mi chvíli trvalo, než jsem to překvapení strávil. Sam u mě nikdy předtím nebyl; vlastně jsem si myslel, že ani neví, kde bydlím.

Šel jsem ke dveřím, zastrčil košili do kalhot a poslouchal, jak dupe nahoru po schodech. „Ahoj,“ řekl jsem, když vystoupal až ke mně.

„Nazdar,“ odpověděl. Neviděl jsem ho od pátečního rána. Měl na sobě svůj silný tvídový kabát; potřeboval oholit a nemyté vlasy mu padaly v dlouhých mastných pramenech do čela.

Počkal jsem, ale žádné vysvětlení své přítomnosti nenabídl, a tak jsem ho zavedl do obýváku. Heather šla za námi a začala tlachat ahoj, já jsem Heather, hrozně ráda tě poznávám, kde tě Rob celou tu dobu schovával, nikdy si nevodí domů žádný kamarády, no není to od něj ošklivý, zrovna koukám na Obyčejnej život, sleduješ to trochu?, panebože, letos je to vzrůšo… a pořád kolem dokola. Nakonec jí to díky našim jednoslabičným odpovědím došlo a řekla dotčeně: „No, možná byste, hoši, rádi trochu soukromí.“ Když nikdo z nás nic nenamítal, odtančila pryč. Samovi věnovala milý úsměv a mně poněkud chladnější.

„Promiň, že jsem tě tady tak přepadl,“ řekl Sam. Rozhlížel se vyjeveně po pokoji (na pohovce křiklavé podušky, police plné porcelánových zvířátek s dlouhatánskými řasami).

„To je v pořádku,“ odpověděl jsem. „Dáš si něco k pití?“ Neměl jsem ponětí, co tu dělá. Nechtělo se mi ani pomyslet na tu nesnesitelnou možnost, že to má něco společného s Cassií to by neudělala, pomyslel jsem si, to by pro boha živýho neudělala, poslat ho, aby si se mnou promluvil?

„Whiskey by bodla.“

Našel jsem u sebe v kredenci půl flašky Jamesona. Když jsem se vrátil se skleničkami v ruce do obýváku, Sam seděl v křesle, stále ještě v kabátě, s hlavou sklopenou, lokty opřené o kolena. Heather nechala televizi puštěnou s vypnutým zvukem a na obrazovce se právě s tichou hysterií o čemsi dohadovaly dvě identické, do oranžova nalíčené 337

ženské; světlo se mu divoce míhalo po tváři a dodávalo jí výraz přízračnosti a zatracení.

Vypnul jsem televizi a podal mu skleničku. Hleděl na ni jakoby překvapeně a potom z ní půlku do sebe kopnul jediným nemotorným trhnutím zápěstí. Napadlo mě, že je už možná trochu opilý.

Nevrávoral, nemotal se mu jazyk, ani nic podobného, ale jeho pohyby a hlas mi připadaly jiné, hrubší a těžší.

„Takže,“ ozval jsem se hloupě, „o co jde?“

Sam si znovu přihnul ze skleničky. Jednou polovinou seděl v záplavě světla stojací lampy, druhou byl ponořený do tmy.

„Vzpomínáš na pátek?“ zeptal se. „Na tu kazetu?“

Trochu jsem se uklidnil. „Ano?“

„Se strýcem jsem o tom nemluvil.“

„Ne?“

„Ne. Přemýšlel jsem o tom celej víkend. Ale nezavolal jsem mu.“

Odkašlal si. „Šel jsem za O’Kellym,“ pokračoval a znovu si odkašlal.

„Dneska odpoledne. S tou kazetou. Přehrál jsem mu ji a pak jsem mu řekl, že ten na drátě je můj strýc.“

„Páni.“ Abych řekl pravdu, myslím, že jsem to od něj nečekal.

Chtě nechtě to na mě udělalo dojem.

„Počkej,“ pokračoval Sam. Zamžoural na skleničku v ruce a postavil ji znovu na stolek. „Víš, co mi řekl?“

„Co?“

„Zeptal se mě, jestli mi prej kurva nepřeskočilo.“ Zasmál se, trochu rozčileně. „Kristepane, dyť ten chlap má pravdu… Řekl mi, ať tu kazetu smažu, celej odposlech odpískám a od Andrewse ať dám pracky pryč. ‚To je rozkaz,’ povídal. Prej nemám ani za mák důkazů, že Andrews má s tou vraždou cokoli společnýho, a kdyby se to dostalo ven, jdem zas oba šlapat chodník, on i já ne hnedka a ne z důvodu, kterej by s tím měl co dělat, ale jen o něco později a skončíme jako pochůzkáři po zbytek života v nějaký řiti. Řekl mi: ‚Zapomeňte na tu kazetu a zapomeňte na tenhle rozhovor.’“

Mluvil stále hlasitěji. Heatheřina ložnice sousedila s obývákem a mně bylo jasné, že je přitisknutá uchem na zeď. „On chce, abys to ututlal?“ zeptal jsem se potichu a doufal, že Sam tenhle náznak pochopí.

338

„Řekl bych, že přesně na to narážel, jo,“ odpověděl se silným sarkasmem. Z jeho úst nezněl přirozeně a místo, aby to vypadalo drsně a cynicky, působil spíš příšerně nedospěle, jako nějaký výrostek.

Znovu se sesul do křesla a odhrábl si z tváře vlasy. „Tohle jsem vůbec nečekal, chápeš? Honily se mi hlavou nejrůznější věci… ale tohle mě ani nenapadlo.“

Pokud mám být upřímný, myslím, že jsem celé Samovo vyšetřování nikdy nebyl schopen brát úplně vážně. Mezinárodní holdingové společnosti, developerské krysy a tajné obchody s pozemky to všechno mi vždycky připadalo nemožně cizí, kýčovité, skoro k smíchu, jako nějaký laciný trhák s Tomem Cruisem v hlavní roli, ne jako něco, co se může ve skutečném životě kohokoli jakkoli dotýkat. Výraz v Samově tváři mě zaskočil. Nebyl opilý, nic takového; ta dvojí rána s jeho strýcem a O’Kellym ho zasáhla, jako by se ocitl mezi dvěma rozjetými vlaky. A protože to byl Sam, ani je neviděl přijíždět. Na chvíli, navzdory všemu jsem si přál najít slova, kterými bych ho mohl utěšit; říct mu, že tohle se občas stane každému a že se z toho vylíže stejně jako skoro každý.

„Co mám dělat?“ zeptal se.

„Nemám zdání,“ odpověděl jsem překvapeně. Dejme tomu, že jsme se Samem v poslední době trávili spoustu času, ale to z nás stěží dělalo nějaké blízké duše, a navíc jsem se necítil být v postavení, kdy bych mohl komukoli dávat nějaké moudré rady. „Nechci, aby to znělo nějak cynicky, ale proč se ptáš mě?“

„Koho jinýho?“ řekl Sam tiše. Když ke mně vzhlédl, viděl jsem, že má oči podlité krví. „Za nikým z rodiny s tímhle přece jít nemůžu, ne?

To by je odrovnalo. A kámoši jsou sice fajn, jenže to nejsou poldové a tohle je policajtská záležitost. A Cassie… tu bych do toho radši nezatahoval. Ta má už takhle dost svých vlastních problémů.

V poslední době vypadá příšerně vystresovaně. Ty o tom už víš a já to prostě potřebuju s někým probrat, než se rozhodnu.“

Byl jsem přesvědčený o tom, že i já v posledních několika týdnech vyhlížel dostatečně vystresovaně, ale potěšilo mě, že jsem to možná skrýval lépe, než jsem si myslel. „Rozhodneš?“ řekl jsem. „Nevypadá to, že bys měl moc možností na výběr.“

„Jedna je Michael Kiely,“ odpověděl Sam. „Mohl bych tu kazetu dát jemu.“

339

„Ježíši. Přišel bys o flek, než by se ten článek dostal do tisku. A je dost možný, že by to bylo i protizákonný.“

„Já vím.“ Mnul si oči dlaněmi. „Myslíš, že to mám udělat?“

„Nemám nejmenší ponětí,“ řekl jsem. Ta whiskey na téměř prázdný žaludek mi neudělala nejlíp. Kostky ledu, které jsem do ní hodil a které byly jediné, co vzadu v mrazáku zbyly, páchly zatuchle a zkaženě.

„Co by se stalo, kdybych to udělal, nevíš?“

„No, letěl bys. A možná by tě zažalovali.“ Nic neříkal. „Asi by to skončilo u soudu. Kdyby došli k názoru, že tvůj strýc udělal něco špatnýho, řekli by mu ty ty ty, na pár let by mu sebrali funkce v parlamentu a za chvilku by všechno zas bylo ve starých kolejích.“

„Jenže ta dálnice…“ Sam si mnul obličej. „Nevím, co s tím…

Když nic neřeknu, tak ta dálnice projde, přes všechny ty archeologický památky. Jenom tak.“

„To projde stejně. Když to dáš do novin, tak vláda řekne akorát: ‚Ajaj, to je nám líto, ale posunout se to už nedá.’ A pojedou si vesele pořád po stejný lajně.“

„To si fakt myslíš?“

„Jo, myslím. Vážně.“

„A Katy?“ řekl. „O tu tady přece jde především. Co když Andrews někoho najal, aby ji zabil? To ho necháme jenom tak běžet?“

„Já nevím,“ odpověděl jsem. Napadlo mě, jak dlouho má v úmyslu u mě zůstat.

Chvíli jsme zamlkle seděli. Sousedi ve vedlejším bytě pořádali nějaký večírek nebo co slyšel jsem změť rozjařených hlasů, z reprobeden hrála Kylie, nějaká dívka koketně vykřikla: „Já ti to říkala, vidíš!“ Heather zabušila na zeď; na chvíli bylo ticho, potom výbuch zpola zadržovaného smíchu.

„Víš, jakou mám vůbec první vzpomínku v životě?“ ozval se Sam.

Oči měl schované ve stínu, které vrhalo světlo lampy, a já neviděl výraz jeho tváře. „Den, kdy se Red dostal do Dáilu. Byl jsem teprve malej kluk, tak tři čtyři roky, ale všichni jsme kvůli tomu jeli do Dublinu, celá rodina. Byl nádhernej den, svítilo sluníčko. Měl jsem na sobě novej obleček. Nevěděl jsem přesně, co se děje, jenom to, že je to něco důležitýho. Všichni se tvářili tak nadšeně a otec… jenom zářil, byl tak hrdej. Vysadil si mě na ramena, abych viděl, a volal: ‚To je tvůj 340

strýček, hochu!’ Red stál nahoře na schodech, mával a usmíval se a já ječel: ‚To je můj strýček!’ A všichni se smáli a on na mě mrknul…

Máme tu fotku dodneska pověšenou v obýváku.“

Následovalo další mlčení. Napadlo mě, že Samův otec by byl možná chováním svého bratra překvapen míň, než by Sam čekal, ale nakonec jsem si řekl, že by to pro Sama byla přinejlepším značně pochybná útěcha.

Sam si znovu odhrnul vlasy z čela. „A pak ten můj barák,“

pokračoval. „Víš, že mám barák, že jo?“

Přikývl jsem. Měl jsem pocit, že vím, kam tím míří.

„No jo. Je to pěknej dům, čtyři pokoje a tak. Víš, vlastně jsem původně sháněl jenom byt. Ale Red povídá… že jednou přece budu mít rodinu, víš. Já věděl, že si nemůžu dovolit nic slušnýho, jenže on…“ Znovu si odkašlal, ostré, znepokojivé zachraptění. „Seznámil mě s chlapem, co ty domky stavěl. Říkal, že jsou staří známí a že mi dá dobrou cenu.“

„No tak dal, no a?“ řekl jsem na to. „Teď už s tím nic nenaděláš.“

„Mohl bych ten barák prodat, za tu cenu, za kterou jsem ho koupil.

Nějaký mladý dvojici, která by si to jinak nemohla dovolit.“

„Proč?“ Začínal jsem z toho rozhovoru být znechucený.

Připomínal mi zarputilého svatého Bernarda, odhodlaného dojít k cíli uprostřed vánice, kdy každý lopotný krok zcela postrádá smysl.

„Flagelantství je sice pěkný gesto, ale obvykle se tím skoro nic nevyřeší.“

„Tomu slovu sice nerozumím,“ řekl Sam unaveně a sáhl po sklenici, „ale chápu, co chceš říct. Mám to nechat bejt.“

„Já nevím, co máš dělat.“ Zachvátila mě vlna únavy a nevolnosti.

Panebože, pomyslel jsem si, to je ale týden. „Jsem možná poslední, koho by ses měl ptát. Akorát nevidím žádnej smysl v tom udělat ze sebe mučedníka a připravit se o bydlení, když tím nikomu nepomůžeš.

Ty jsi přece nic špatnýho neudělal, ne?“

Sam ke mně vzhlédl. „To je fakt,“ řekl tiše a hořce. „Já nic špatnýho neudělal.“

Cassie nebyla jediná, kdo ztrácel na váze. Už déle než týden jsem neměl pořádné jídlo, jak se patří výživné, a nejasně jsem si 341

uvědomoval, že při holení musím manévrovat holícím strojkem po obvodu čelisti mezi novými drobnými proláklinami; ale toho, že kalhoty mi z kyčlí visí a sako zplihle plandá z ramen, jsem si všiml, teprve když jsem si toho večera svlékal oblek. Většina kriminalistů při práci na nějakém větším případu buď zhubne, nebo přibere Sam a O’Gorman se začínali oba v pase trochu zakulacovat, z přemíry nezdravého jídla a já jsem dost vysoký, takže je to na mě zřídkakdy poznat, ale kdyby se tenhle případ táhl ještě dlouho, musel bych si buď pořídit nové obleky, nebo začít chodit jako Chaplin.

Tohle neví ani Cassie: ve dvanácti jsem měl svá kila navíc. Nebyl jsem sice žádné takové to beztvaré, zavalité dítě, jaké vídáte kolíbat se po ulici v těch mravoučných reportážích o morální méněcennosti současné mládeže; na fotkách vypadám spíš jenom silně, možná trochu podsaditě, na svůj věk vysoký a příšerně neohrabaný, ale já se přesto cítil jako zrůda, úplně zoufale moje vlastní tělo mě zradilo. Vyrazilo do výšky i do šířky, až jsem ho nepoznával, bylo jako nějaký odporný kanadský žertík, který jsem musel neustále s sebou vláčet, den co den.

Příliš velkou útěchou nebylo ani to, že Peter s Jamií vypadali oba pořád stejně byli sice vytáhlejší, všechny mléčné zuby už měli pryč, ale stále byli štíhlí a drobní a suverénní jako dřív.

Netrvalo to dlouho, tohle moje tlouštíkovské období strava na internátní škole byla, v souladu s literární tradicí, tak hrozná, že nabrat tu na váze by mělo problém i dítě, které neutrpělo žádnou duševní újmu, netesknilo po domově a nevyrostlo tak rychle jako já. A já ten první rok nejedl skoro vůbec. Zpočátku mě správce nechával sedět u stolu o samotě, někdy celé hodiny, dokud jsem do sebe násilím nevpravil aspoň několik soust a jeho pohnutky, ať už jakékoli, byly ukojeny; po nějaké době jsem se naučil zastrkávat jídlo do igelitového sáčku v kapse a později spláchnout do záchodu. Myslím, že hladovění je hluboce instinktivní forma prosby. Byl jsem nějakým nepochopitelným způsobem přesvědčený, že když dlouhou dobu vydržím nejíst, Peter s Jamií se vrátí a všechno bude zase jako dřív. Na začátku druhého ročníku jsem byl už vysoký a hubený, samá ruka samá noha, jako třináctileté děti bývají.

Nejsem si tak úplně jistý, proč zrovna tohle mělo být mým nejpřísněji střeženým tajemstvím, ale myslím, že pravda je taková: vždycky jsem si říkal, jestli právě tohle nebyl ten důvod, proč já ten 342

den, na rozdíl od nich, v lese zůstal. Protože jsem byl tlustý; protože jsem nedokázal běžet tak rychle; protože jsem byl těžký a nemotorný, s rovnováhou silně narušenou, a měl jsem strach skočit z těch hradeb jako oni. Občas myslím na tu úskočnou, mihotavou hranici, za níž už

být ušetřen znamená být zavržen. Občas myslím na starověké bohy, kteří vyžadovali oběti bez bázně a hany, a říkám si, zda to, co si vzalo Petera a Jamii, ať už to bylo cokoli, došlo k závěru, že já nejsem hoden.

343

19

To úterý jsem hned ráno konečně nasedl do autobusu směr Knocknaree, abych si tam vyzvedl auto. Kdybych si mohl vybrat, nejraději bych už nikdy v životě o Knocknaree neslyšel, ale cestovat do práce a zpět propoceným vlakem mi už lezlo krkem, a taky jsem už

potřeboval udělat pořádný nákup, než se začne Heather hroutit.

Moje auto dosud stálo na odpočívadle, přesně tak, jak jsem ho tam nechal, i když déšť ho pokryl vrstvou špíny a někdo na dveře u spolujezdce prstem napsal K DOSTÁNÍ TAKÉ V BÍLÉ BARVĚ.

Zamířil jsem si to mezi stavebními buňkami (až na hlasitě smrkajícího Hunta v kanceláři zjevně opuštěnými) přes naleziště, abych si vzal svůj spacák a termosku.

Atmosféra na vykopávkách byla jako vyměněná tentokrát žádné vodní bitvy, ani rozjařené hulákání. Všichni pracovali za zlověstného mlčení, jeden vedle druhého jako skupina trestanců spoutaných navzájem řetězem, v usilovném, decimujícím rytmu. Prošel jsem si v duchu všechna data toto byl jejich poslední týden. Pokud bude soudní zákaz zrušen, v pondělí tu měli začít pracovat stavbaři. Mel přestala kopat, ušklíbla se, protáhla se v kříži; oddychovala se zakloněnou hlavou, jako by neměla sílu ji držet vzpřímeně, ale po chvíli zakroužila rameny, nadechla se a znovu zvedla krumpáč. Šedivé a těžké nebe viselo znepokojivě nízko. Kdesi daleko, mezi domy, bez povšimnutí hystericky křičel na jakémsi autě alarm.

Les byl temný a zasmušilý, mlčel. Podíval jsem se na něj a uvědomil si, že se mi tam strašlivě nechce. Spacák teď už bude promočený a pravděpodobně kolonizovaný plísní, mravenci nebo něčím takovým, a stejně jsem ho k ničemu nepotřeboval; nestál mi za tu hrůzu, kterou bych si s prvním krokem do toho bujného, mechového ticha prožil. Snad ho najde někdo z brigádníků nebo místních dětí a přivlastní si ho dřív, než shnije.

Do práce jsem jel pozdě tak jako tak, při pouhé myšlence, že tam musím, mě přepadala únava a pár minut navíc v tomhle případě už

344

nehrálo roli. Našel jsem si poměrně pohodlné místo na polorozpadlé zídce, jednou nohou se o ni zapřel a zapálil si. Jeden podsaditý kluk s tmavými vlasy jako kartáč George MacCosi, mlhavě jsem si na něj pamatoval z výslechů zvedl hlavu a uviděl mě. Zjevně jsem ho inspiroval, protože zapíchl lopatku do země, sedl na zadek a vytáhl z kalhot pomačkanou krabičku cigaret.

Mark klečel na náspu, který sahal do výšky stehen, a se zběsilou zarputilostí seškraboval zeminu. Ale ještě než ten kluk stačil pořádně cigaretu vytáhnout, už k němu pádil z náspu skok za skokem a vlasy za ním jenom vlály. „Hele, Mackere! Jak si to do hajzlu představuješ?“

Macker provinile vyskočil „Ježíši!“ –, upustil krabičku a začal ji hledat v blátě. „Chci si zakouřit. O co ti jde?“

„To můžeš o pauze na svačinu. Už jsem ti to říkal.“

„Co šílíš? Kouřit můžu přece při práci, zapálit cígo mi veme pět vteřin…“

Mark vybuchl. „Jenže my nemáme nazbyt ani pět vteřin. Ani jedinou. Ty myslíš, že tady jseš jako ve škole, že jo, ty kreténe podělanej? Ty myslíš, že tohle je jako nějaká hra, co?“

Pěsti měl zaťaté a byl napůl přihrbený, jako by se na něj chystal vrhnout. Ostatní archeologové nechali práce a zírali, ústa dokořán a bez dechu, nářadí nehybně ve vzduchu. Čekal jsem, jestli z toho bude rvačka, ale potom se Macker zasmál na půl pusy, ustoupil a v komickém gestu zvedl ruce. „Klídek, kámo,“ řekl. Vzal cigaretu mezi palec a ukazováček a s důkladnou precizností ji zastrčil zpátky do krabičky.

Mark na něj stále koukal, dokud si Macker, který si patřičně dával načas, zase neklekl, nevzal do ruky lopatku a znovu se nezačal rýpat v zemi. Potom se otočil a zamířil zpět na vrchol náspu, ramena nahrbená a strnulá. Macker se pokradmu postavil a parodoval Markovu svižnou chůzi tak, že vypadal jako poskakující šimpanz. Jeden dva kluci se zachechtali, což ho povzbudilo k tomu, aby si dal lopatku před rozkrok a zaškubal pánví směrem k Markově zadku. Jeho silueta proti zamračené obloze byla pokřivená, pitvorná, jako nějaká kreatura z obscénního řeckého vlysu se zlověstnou symbolikou. Ve vzduchu to jen hučelo elektřinou jako v majáku a mně jeho šaškování lezlo na nervy. Došlo mi, že zarývám nehty do zdi. Zatoužil jsem nasadit mu náramky, jednu mu ubalit, udělat cokoli, aby toho nechal.

345

Když mu ostatní brigádníci už přestali věnovat pozornost, máchl Macker ještě Markovým směrem vztyčeným prostředníkem a pyšně si vykračoval zpátky na své místo, jako by se k němu stále upíraly všechny pohledy. Najednou jsem byl hrozně rád, že mám tyhle klackovité roky dávno za sebou. Zamáčkl jsem cigaretu o kámen, zapínal si kabát a chystal se vrátit k autu, když v tom mě to náhle udeřilo rovnou do žaludku (zákeřný, zlomyslný úder ze tmy) ta lopatka!

Dlouho jsem stál bez jediného pohybu. Cítil jsem, jak mi srdce bije hluboko v krku, rychle a slabě. Nakonec jsem si zapnul kabát, našel ve shluku vojenských bund Seana a vyrazil přes naleziště směrem k němu. Cítil jsem podivnou lehkost, jako by mi nohy snadno proplouvaly vzduchem půl metru nad zemí. Když jsem procházel kolem brigádníků, vrhali po mně krátké, rychlé pohledy ani ne nepřátelské, jako spíš okázale prázdné.

Sean čistil lopatkou pár kamenů od hlíny. Pod černou vlněnou čepicí měl na uších sluchátka a zlehka pokyvoval hlavou do řinčivého rytmu heavymetalové mlátičky. „Seane,“ řekl jsem. Můj hlas zněl, jako by vycházel odkudsi mimo mou hlavu.

Neslyšel mě, ale když jsem k němu popošel o krok, padl na něj můj stín, v tom šerém světle nepatrný, a pohlédl na mě. Zašátral v kapse, vypnul walkmana a stáhl si sluchátka z uší.

„Seane,“ řekl jsem, „potřebuju si s vámi promluvit.“ Mark se otočil, koukal, potom rozzuřeně zavrtěl hlavou a znovu se pustil do náspu.

Zavedl jsem Seana na odpočívadlo. Sedl si na kapotu landroveru a vytáhl z bundy mastnou koblihu, zabalenou do igelitové fólie. „O co jde?“ zeptal se přátelsky.

„Vzpomínáte na ten den poté, co bylo nalezeno tělo Kathariny Devlinové, jak jsme odvezli Marka k výslechu?“ Zapůsobilo na mě, jak klidně můj hlas zněl, jak bezstarostně a lhostejně, jako by koneckonců šlo jenom o prkotinu. Z vyslýchání se stane vaše druhá přirozenost; dostane se vám do krve, až se vám nakonec bez ohledu na to, jak jste konsternovaní nebo vyčerpaní nebo rozčilení, ustálí na neměnném, zdvořilém, profesionálním tónu, čisté, neoblomné proceduře, při níž každá odpověď plodí další a další otázku. „Chvíli 346

nato, co jsme ho přivezli zpátky, jste si stěžoval, že nemůžete najít svoji lopatku.“

„Jo,“ odpověděl s plnou pusou. „Hele, neva, když při tom budu jíst, že ne? Mám hlad jako vlk a támhle Hitlera by chytil psotník, kdybych jedl při práci.“

„To je v pořádku,“ řekl jsem. „Už jste tu lopatku našel?“

Sean zavrtěl hlavou. „Musel jsem si koupit novou. Šmejdi.“

„Fajn. Tak teď přemýšlejte. Kdy jste ji viděl naposledy?“

„Ve skladu nálezů,“ odpověděl bez rozmýšlení. „Když jsem našel tu minci. To chcete jako někoho zatknout za to, že ji ukradl?“

„Ne tak docela. O jakou minci šlo?“

„Našel jsem takovou minci,“ vysvětloval ochotně. „Všichni z toho byli na větvi, protože vypadala hodně stará a na celým nalezišti jsme jich našli jenom nějakých deset. Odnesl jsem ji do skladu nálezů ukázat doktorovi Huntovi na lopatce, protože když se starý mince dotknete, tak je můžete zmrvit tou mastnotou, co máte na rukách a ten z ní byl celej říčnej a hnedka začal vytahovat všechny ty knížky, jestli ji v nich nenajde, a potom už bylo půl šestý a šli jsme domů, a já tu lopatku nechal na stole ve skladu nálezů. Další den ráno jsem pro ni šel, ale už tam nebyla.“

„A to bylo ve čtvrtek,“ řekl jsem a začal klesat na duchu. „Ten den, co jsme si přijeli popovídat s Markem.“ Stejně to bylo celé přitažené za vlasy a já byl teď překvapený, jak moc jsem zklamaný. Cítil jsem se jako idiot a byl hrozně, hrozně unavený; chtělo se mi domů a spát.

Sean zavrtěl hlavou a olízl ze špinavých prstů zrnka cukru. „Né, to dřív,“ řekl a já ucítil, jak mi tep zase zrychluje. „Nějakou chvilku jsem na ni zapomněl, protože jsem ji nepotřeboval odkopávali jsme krumpáčema tu blbou kanalizační strouhu a já myslel, že někdo ji tam vzal místo mě a zapomněl vrátit. Potřeboval jsem ji zas až ten den, co jste přijeli pro Marka, jenže všichni jako že ‚né, já ji neviděl, kdepak, já to nebyl.’“

„Takže byla k poznání? Každý by poznal, že patří vám?“

„Jasně. Na držátku byly moje iniciály.“ Ukousl z koblihy další obrovské sousto. „Vypálil jsem si je tam už dávno,“ zahuhlal přes koblihu, „když jednou lilo jako z konve a my byli celý hodiny schovaní. Mám takovej ten švýcarskej vojenskej kapesní nůž

a zapalovačem jsem nažhavil vývrtku…“

347

„Tenkrát jste obviňoval Mackera, že vám ji vzal. Proč?“

Pokrčil rameny. „Nevím, protože podobný koniny dělá on. Přece ji nemohl nikdo fakt ukrást, když jsou na ní moje iniciály, tak jsem myslel, že ji někdo vzal akorát proto, aby mě namíchnul.“

„A pořád si ještě myslíte, že to byl on?“

„Né. Pak jsem si uvědomil, že doktor Hunt sklad nálezů zamknul, když jsme odcházeli, a Macker nemá klíč…“ Oči se mu najednou rozsvítily. „Hele, nebyla to nakonec vražedná zbraň? Do hajzlu!“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Který den jste tu minci našel, vzpomenete si?“

Sean se zatvářil zklamaně, ale zamyslel se, pohled upřený do prázdna, nohama klátil ve vzduchu. „Tu mrtvolu našli ve středu, že?“

řekl nakonec. Dojedl koblihu; igelitovou fólii zmačkal do kuličky, nadhodil si ji a odkopl do křoví. „Jasně, takže den předtím to nebylo, protože to jsme dělali na tý blbý kanalizační strouze. Bylo to den předtím. V pondělí.“

Dodnes na ten rozhovor se Seanem vzpomínám. Ta vzpomínka je jaksi zvláštně utěšující, ačkoli má svůj vlastní nešťastný podtón.

Myslím, že ten den byl, i když je stále těžké si to přiznat, vrcholem mé kariéry. Na spoustu svých rozhodnutí během operace Vestálka pyšný nejsem, ale aspoň to ráno, navzdory všemu, co mu předcházelo a bez ohledu na vše, co přišlo potom, to ráno jsem udělal vše správně, tak samozřejmě a nenuceně, jako bych v životě neudělal jediný chybný krok.

„Jste si jistý?“ zeptal jsem se.

„Jo, myslím, že jo. Zeptejte se doktora Hunta; zapsal to do knihy nálezů. To jsem teďka jako svědek? To budu muset svědčit u soudu?“

„Dost možná,“ odpověděl jsem. Únavu už ve mně spálil adrenalin, myšlenky mi v hlavě jen vířily a vyhazovaly permutace a možnosti jako kaleidoskop. „Dám vám vědět.“

„Tak fajn,“ přikývl Sean spokojeně. Očividně mu to vynahradilo zklamání z toho, že nešlo o vražednou zbraň. „Dostanu jako svědek ochranu?“

„Ne,“ řekl jsem, „ale potřeboval bych, abyste pro mě něco udělal.

Vrátíte se do práce a řeknete ostatním, že jsme se bavili o cizím chlapovi, kterého jste tu viděl poflakovat se pár dní před tou vraždou.

348

Vyptával jsem se vás na přesnější popis. Zvládnete to?“ Neměl jsem jediný důkaz nechtěl jsem nikoho vyplašit, zatím ještě ne.

„Jasně,“ ujistil mě Sean uraženě. „Je to tajný. Paráda.“

„Díky. Ozvu se vám později.“ Sklouzl z kapoty, vykročil k ostatním a přes vlněnou čepici se vzadu škrábal na hlavě. Kolem koutků měl ještě cukr.

Ověřil jsem si to u Hunta, který prošel svůj deník a potvrdil, co řekl Sean tu minci našel v pondělí, pár hodin předtím, než zemřela Katy.

„Nádherný nález,“ řekl mi Hunt, „nádherný. Trvalo nám dlouho, než

jsme ji… to… identifikovali, rozumíte. Na nalezišti nemáme žádného odborníka na mince; já se specializuju na středověk.“

„Kdo má klíč od skladu nálezů?“ zeptal jsem se.

„Falešná penny z doby Eduarda VI., začátek padesátých let šestnáctého století,“ řekl. „No… od skladu nálezů? Ale proč?“

„Ano, od skladu nálezů. Bylo mi řečeno, že se na noc zamyká. Je to pravda?“

„Ano, ano, každou noc. Samozřejmě, většinou jsou tam jenom kameninové úlomky, ale nikdy nevíte.“

„A kdo má klíč?“

„No, já, samozřejmě,“ sundal si brýle, utíral si je o svetr a nervózně na mě přitom pomrkával. „A Mark a Damien kvůli prohlídkám, rozumíte. Pro jistotu. Lidi vždycky rádi vidí nálezy, že?“

„Ano,“ řekl jsem. „Ano, to určitě.“

Odešel jsem zpátky na odpočívadlo a zavolal Samovi. Rostl tu i jírovec a kolem auta se povalovala spousta kaštanů. Vyloupl jsem jeden z nich z pichlavé slupky, a jak jsem čekal, až to Sam zvedne, pohazoval jsem si s ním v ruce nenucený telefonát, třeba domluva rande na večer, kdyby mě někdo znepokojeně pozoroval; nic důležitého.

„O’Neill,“ ozval se Sam.

„Same, tady je Rob,“ řekl jsem a hodil kaštan přes rameno. „Jsem v Knocknaree, u naleziště. Potřebuju tě tady s Maddoxovou a taky pár asistentů, co nejdřív, a taky někoho z technickýho vezměte Sophii Millerovou, jestli to půjde. Ať s sebou vezmou detektor kovů a někoho, kdo s ním umí dělat. Sejdeme se u těch domků.“

349

„Rozumím,“ řekl Sam a zavěsil.

Než všechny sežene a vyrazí do Knocknaree, zabere mu to nejmíň hodinu. Odjel jsem s autem nahoru, abych nebyl archeologům na očích, posadil se na kapotu a čekal. Vzduch voněl suchou trávou a bouřkou. Knocknaree se uzavřelo do sebe, vzdálené kopce nebyly pod mrakem vidět, les jako temná iluzorní šmouha po úbočí kopce.

Trvalo to dlouho, než děti znovu dostaly dovoleno chodit si hrát ven, z městečka se slabě neslo radostné či vyděšené pištění nebo obojí; alarm na autě stále ječel a někde tupě, zběsile donekonečna štěkal pes.

Každý zvuk se mi zařezával do těla hlouběji a hlouběji; cítil jsem, jak se mi krev chvěje v každém koutku těla. Mysl mi stále pracovala na plné obrátky, prohrabávala korelace a zlomky důkazů a dávala dohromady, co říct ostatním, až dorazí. A kdesi pod tím adrenalinem se skrývalo to neúprosné zjištění, že pokud mám pravdu, pak smrt Katy Devlinové téměř jistě nemá vůbec nic společného s tím, co se stalo Peterovi a Jamii; přinejmenším v žádném smyslu, který má co dělat s fakty.

Soustředil jsem se tak usilovně, že jsem skoro zapomněl, na co tu čekám, takže když začali přijíždět ostatní, pozoroval jsem je zkoumavým, vyplašeným pohledem cizího člověka nenápadná tmavá auta a bílá dodávka, která v klidu a neslyšně zastavovala, dveře se zlehka otevíraly; muži v černých oblecích a anonymní technici s hromadou

lesklého náčiní, upjatí a připravení odstraňovat s chirurgickou přesností svrchní tkáň tohoto místa, centimetr po centimetru, a odhalit temnější, kypící nálezy, které vřou vespod.

Bouchání dveří aut znělo slabě a mrtvolně, tlumené těžkým vzduchem.

„Tak o co jde?“ zeptal se Sam. Přivezl Sweeneyho a O’Gormana a jednoho zrzouna, na kterého jsem si nejasně vzpomínal z toho zmateného hemžení ve vyšetřovací místnosti před několika týdny.

Seskočil jsem z landroveru a všichni mě obklopili Sophie se svými lidmi, kteří si natahovali rukavice, Cassiina hubená, tichá tvář nad Samovým ramenem.

„Tu noc, co Katy Devlinová zemřela,“ řekl jsem, „se ze zamčenýho skladu nálezů u vykopávek ztratila lopatka. Ty lopatky, s kterými tady pracujou, mají listovou ocelovou čepel a dřevěný 350

držátko, dlouhý dvanáct patnáct centimetrů, zužuje se směrem k čepeli a má kulatej konec. Tahle konkrétní lopatka, co zmizela, má na držátku vypálený SC, iniciály majitele, Seana Callaghana, kterej tvrdí, že ji ve skladu nálezů nechal v pondělí v sedmnáct třicet. Odpovídá Cooperově popisu nástroje, kterým byla Katy Devlinová pohlavně zneužitá.

O tom, že je ve skladu nálezů, nikdo nevěděl, což napovídá, že ji vrah použil, protože byla po ruce, a sklad by tak mohl bejt primární místo činu. Sophie, mohli byste začít tam?“

„Kufřík s luminolem,“ řekla Sophie jednomu ze svých mladičkých nohsledů, který se oddělil od skupiny a s klapnutím otevřel zadní dveře dodávky.

„Od skladu nálezů měli klíče tři lidi,“ pokračoval jsem. „Ian Hunt, Mark Hanly a Damien Donnelly. Nemůžeme vyloučit ani Seana Callaghana mohl si celou historku o tom, že tam tu lopatku zapomněl, vymyslet. Hunt a Hanly mají auto, což znamená, že jestli to byl někdo z nich, mohl schovat nebo odvézt tělo v kufru auta.

Callaghan a Donnelly auto nemají, pokud vím, takže oba by museli tělo schovat někde poblíž, pravděpodobně na nalezišti. Budeme to tady všude muset pročesat a modlit se, že tu zůstal nějakej důkaz. Hledáme tu lopatku, igelitovej pytel od krve a primární a sekundární místo činu.“

„Mají klíče i k těm ostatním boudám?“ zeptala se Cassie.

„Zjistím to,“ řekl jsem.

Technik byl zpátky, v jedné ruce kufřík s luminolem, v druhé roli hnědého papíru. Podívali jsme se jeden na druhého, kývli na sebe a vyrazili v rychlém sevřeném šiku z kopce k nalezišti.

Když se případ začne lámat, je to jako protržená přehrada. Všechno kolem vás se sbírá a samovolně, nezadržitelně nabírá rychlost; každá kapka energie, kterou jste nalili do vyšetřování, se vám nyní vrací, volná, silnější každou vteřinou, a strhává vás do stále bouřlivějšího víru. Zapomněl jsem na to, že jsem nikdy neměl rád O’Gormana, zapomněl jsem, co mám kvůli Knocknaree v hlavě za galimatyáš a že jsem celý ten případ nejmíň tucetkrát skoro odpískal, skoro jsem zapomněl na všechno, co se stalo mezi mnou a Cassií. Tohle, myslím, je jedna z těch věcí, které mě na té práci vždycky přitahovaly to, že 351

v jistých momentech můžete všechno ostatní hodit za hlavu, ponořit se do jejího hypnotického techno rytmu a stát se pouhou součástí dokonale kalibrovaného, živoucího stroje.

Jak jsme postupovali nalezištěm k brigádníkům, pro jistotu jsme se rozestoupili. Upírali k nám krátké, znepokojené pohledy, ale nikdo nepráskl do bot, nikdo ani nepřestal pracovat.

„Marku,“ řekl jsem. Stále ještě klečel na vrcholku náspu; jediným rychlým, hrozivým výskokem byl na nohou a zíral na mě. „Budu vás muset požádat, abyste se všemi šli do kantýny.“

Mark vybuchl. „Do hajzlu! To ještě nemáte dost? O co vám jde?

I kdybychom do prdele dneska našli svatej grál, tak to tady stejně ta vaše banda v pondělí ráno srovná se zemí. To nás nemůžete nechat těch pár posledních dnů na pokoji?“

Na chvíli se mi skoro zazdálo, že se na mě vrhne, a cítil jsem, jak ke mně z boku přistoupili Sam a O’Gorman. „Klídek, hochu,“ řekl O’Gorman výhrůžně.

„Toho ‚hocha’ si strčte někam. Máme čas do půl šestý v pátek, a jestli od nás něco chcete, tak to do tý doby počká, protože jinak se nikam nedostanem.“

„Marku,“ řekla vedle mě zostra Cassie. „Tohle s tou dálnicí nemá co dělat. Dohodneme se takhle půjdete s námi vy a Damien Donnelly a Sean Callaghan, hned teď. Bez diskuse. A když přestanete dělat potíže, ostatní můžou pokračovat v práci pod dohledem detektiva Johnstona. Berete?“

Mark na ni ještě vteřinu hleděl, ale potom si odplivl do bláta a kývl bradou na Mel, která už k němu vykročila. Ostatní archeologové zírali, zpocení, oči dokořán. Mark tlumeným hlasem oddrmolil pokyny Mel, prstem ukazoval na různá místa na nalezišti, potom jí znenadání jemně zmáčkl rameno a vykročil ke stavebním buňkám, pěsti zaražené hluboko do kapes bundy. O’Gorman šel za ním.

„Seane,“ zavolal jsem. „Damiene.“ Sean dychtivě vyskočil, zvedl ruku, aby si se mnou plácl a chápavě se zatvářil, když jsem ji ignoroval. Damien šel pomaleji, kapsáče si držel povytažené. Vypadal zmateně, skoro otřeseně, ale v jeho případě to ve mně ani nespustilo žádný poplašný signál.

„Potřebujeme si s vámi promluvit,“ řekl jsem. „Počkejte chvilku v kantýně, odvezeme si vás na ústředí.“

352

Oba otevřeli pusu. Otočil jsem se a odešel, než stačili cokoli říct.

Zavedli jsme je do kantýny, spolu s rozčileným doktorem Huntem který dosud svíral v ruce hrst papírů a nechali je tam pod O’Gormanovým dohledem. Hunt nám dal povolení naleziště prohledat, a to s horlivostí, která ho posunula na žebříčku podezřelých ještě níže (Mark chtěl vědět, jestli máme povolení, ale zařadil zpátečku, jakmile jsem mu řekl, že si ho obstarám, pokud mu ovšem nebude vadit, když

bude muset pár hodin počkat), a Sophie se svými lidmi zamířila do skladu nálezů a začali tam přelepovat okna hnědým papírem. Johnston u vykopávek popocházel mezi archeology s notýskem v ruce, kontroloval lopatky a občas si někoho vytáhl stranou na krátký rozhovor mezi čtyřma očima.

„Všechny stavební buňky se zamykají stejným klíčem,“ řekla Cassie, když vyšla z kantýny. „Hunt, Mark a Damien mají každej po jednom Sean ne. žádnej náhradní není. Všichni říkají, že ten svůj neztratili, nepůjčili a ani na chvíli jim nechyběl.“

„Tak začnem v těch boudách,“ řekl jsem, „a potom můžem pokračovat venku, jestli bude třeba. Same, vezmete si s Cassií boudu s nářadím? Já se Sweeneym si vezmem kancl.“

Kancelář byla maličká a přecpaná police narvané knihami a pokojovými rostlinami, na stole hromady papírů a hrnků a kousků kameniny a obrovský, obstarožní počítač. Pracovali jsme se Sweeneym rychle a metodicky, vytahovali zásuvky, sundávali knížky, koukali za ně, a potom je zase halabala zasouvali zpět na místo. Vlastně jsem ani nečekal, že něco najdeme. Nebylo tu kam tělo ukrýt a já si byl naprosto jistý, že vrah zahodil lopatku a igelitový pytel do řeky anebo jsou zakopané někde na nalezišti, kde je budeme moct najít jenom s detektorem kovů, s obrovskou dávkou štěstí a s dostatkem času.

Všechny naděje jsem upínal k Sophii a jejím lidem a k veškerým těm tajemným rituálům, které prováděli ve skladu nálezů. Ruce se mi pohybovaly po policích automaticky; poslouchal jsem, tak napjatě, že mě to skoro paralyzovalo, jestli neuslyším zvenku nějaký zvuk, kroky, Sophiino volání. Když Sweeney upustil zásuvku a potichu zaklel, skoro jsem na něj vykřikl, ať drží zobák.

Postupně mi začalo docházet, jak moc jsem riskoval. Mohl jsem zavolat jenom Sophii, aby prohledala sklad nálezů, a pokud by z toho nic nebylo, nemusel by o tom nikdo vědět. Místo toho jsem zabral celé 353

naleziště, vytáhl sem skoro všechny, kdo měli s tím vyšetřováním cokoli společného, a pokud by se z toho vyklubal planý poplach, nechtěl jsem radši ani pomyslet, co na to řekne O’Kelly.

Asi tak po hodině jsem zvenku uslyšel: „Robe!“ Vyskočil jsem a přitom rozházel papíry všude kolem, ale tohle byl Cassiin hlas čistý, klukovský, rozčilený. Vyskákala po schodech nahoru, chytila za kliku a zhoupla se na ní do kanceláře. „Robe, máme ji. Tu lopatku.

V boudě s nářadím, byla schovaná pod plachtama…“ Byla zarudlá a bez dechu a očividně úplně zapomněla na to, že spolu skoro nemluvíme. Na chvíli jsem na to zapomněl i já; její hlas vyslal přímo k mému srdci starý, zářivý paprsek srdečnosti.

„Počkej tady,“ řekl jsem Sweeneymu, „hledej dál,“ a šel jsem za ní. Cassie už zase běžela zpátky do boudy s nářadím, nohy jí přes rozježděné brázdy a kaluže jen kmitaly.

V boudě s nářadím byl nepořádek kolečka naházená v těch nejnesmyslnějších polohách, změť krumpáčů a lopat a motyk opřených o zeď, vratké stohy pomačkaných plechových kbelíků a pěnových podložek pod kolena a neonově žlutých bezpečnostních vest (někdo na záda té vrchní načmáral ZDE PROVLEČTE NOHU, se šipkou směřující dolů), všechno obalené hrubými vrstvami uschlého bláta. Pár lidí tu mělo schovaná kola. Cassie se Samem pracovali zleva doprava; levá strana vyhlížela jako jednoznačně pročesaná, diskrétně uklizená a vyčištěná.

Sam klečel vzadu, mezi zlomeným kolečkem a hromadou zelených plachet, a jednou rukou v rukavici zvedal roh plachty. Zamířili jsme mezi nářadím k němu a natlačili se vedle něj.

Lopatka byla vměstnaná za hromadu plachet, mezi ně a stěnu; s takovou silou, že od poloviny dolů zanechala špičkou ve tvrdé zdi rýhu. Nebyla tu žádná žárovka a v boudě bylo šero, i když byly otevřené dveře, ale Sam posvítil na držátko baterkou SC, nesouměrná písmena s patkami, vypálená hluboko do lakovaného dřeva.

Bylo dlouhé ticho; slyšet byl jenom pes a alarm v autě, houkající dokola se stále stejnou mechanickou urputností kdesi v dáli.

„Řekl bych, že ty plachty se moc často nepoužívaly,“ řekl Sam tiše.

„Byly až pod vším ostatním, pod rozbitým nářadím a vším možným.

A neříkal Cooper, že byla pravděpodobně do něčeho zabalená, den předtím, než ji našli?“

354

Vstal jsem a oprášil si z kolen hlínu. „Přímo tady,“ řekl jsem. „Její rodina ji hledala jako šílená a ona byla celou dobu přímo tady.“ Vstal jsem příliš prudce a bouda se se mnou na okamžik zhoupla a naklonila; v uších mi zněl vysoký, čistý šum.

„Kdo má foťák?“ zeptala se Cassie. „Musíme to vyfotit, než to dáme do sáčku.“

„Sophiina parta,“ odpověděl jsem. „Budem potřebovat, aby to tady taky prošli.“

„A koukněte,“ řekl Sam. Namířil baterkou na pravou stranu boudy, kde byl velký igelitový pytel plný rukavic, těch zelených gumových zahradnických rukavic s látkovým hřbetem. „Kdybych potřeboval rukavice, vzal bych si jedny odtud a pak je tam zas hodil zpátky.“

„Pojďte sem!“ zaječela Sophie někde venku. Její hlas zněl plechově, jako slisovaný podmračenou oblohou. Trhl jsem sebou.

Cassie se začala zvedat, pohlédla zpět na lopatku. „Někdo by měl možná…“

„Já zůstanu,“ řekl Sam. „Běžte vy dva.“

Sophie byla na schodech skladu nálezů, v ruce ultrafialovou lampu.

„Je to bezesporu místo činu,“ řekla. „Snažil se to uklidit, ale… Pojďte se podívat.“

Dvojice mladičkých techniků se tu tísnila v rohu, kluk držel dvě velké černé stříkací láhve, Helen měla v ruce videokameru, oči nad rouškou obrovské a vyjevené. Sklad nálezů byl pro pět lidí příliš malý a zlověstná klinická nepřiměřenost, kterou sem technici vnesli, ho proměnila v jakousi provizorní mučírnu teroristické buňky okna zakrytá papírem, nad hlavou se houpala žárovka, postavy v rouškách a rukavicích vyčkávaly na svůj okamžik. „Zůstaňte u stolu,“ řekla Sophie, „dál od těch polic.“ Zabouchla dveře všichni sebou trhli a znovu utěsnila skuliny lepicí páskou.

Luminol reaguje i s nepatrným množstvím krve tak, že v ultrafialovém světle září. Krví pocákanou zeď můžete celou přetřít, koberec vydrhnout, že vypadá jako nový, můžete celé roky, desítky let, zametat stopy, a luminol stejně zločin odhalí v nejjemnějších, nemilosrdných detailech. Kdyby tak Kiernan a McCabe měli luminol, pomyslel jsem si, mohli vzít práškovací letadlo a celej les posypat luminolem, a potlačil jsem hysterické nutkání vybuchnout smíchy.

Přitiskli jsme se s Cassií ke stolu, několik centimetrů od sebe. Sophie 355

dala pokyn klukovi se stříkacími láhvemi, zapnula ultrafialovou lampu a zhasla žárovku nad sebou. V nastalé tmě jsem nás všechny slyšel dýchat, patery plíce lapající po prašném vzduchu.

Stříkací láhev zasyčela, drobné červené světýlko videokamery se přiblížilo. Sophie si dřepla a podržela ultrafialovou lampu u podlahy, blízko polic. „Tady,“ řekla.

Slyšel jsem, jak se Cassie slabě, rychle nadechla. Podlaha modrobíle zářila divokými vzory jako nějaká groteskní abstraktní malba obloukovité cákance v místech, kde se krev řinula ven, skvrnitá kola, kde se tvořily pomalu zasychající louže, velké šmouhy a stopy po drhnutí tam, kde se to někdo se supěním zoufale snažil vyčistit. Zářilo to škvírami mezi prkny v podlaze jako cosi radioaktivního, vyleptávalo letokruhy ve dřevě do hlubokého reliéfu.

Sophie zvedla ultrafialové světlo a znovu stříkla drobné kapičky všude dole na kovové polici, šmouha jako zbloudilý otisk tápající ruky.

Tma pohltila sklad nálezů, haldy neuspořádaných papírů a pytle s rozbitou kameninou a nechala nás uzavřené v černém prostoru spolu s vraždou světélkovala, křičela, znovu a znovu se nám odehrávala před očima.

Řekl jsem: „Ježíšikriste.“ Katy Devlinová zemřela na této podlaze.

Seděli jsme tady, vyslýchali vraha, přímo na místě činu.

„Určitě to není čistidlo, ani nic jinýho?“ zeptala se Cassie. Luminol reaguje stejně na cokoli, od domácích čistících prostředků po měď, ale oba jsme věděli, že Sophie by nás sem nevolala, kdyby si nebyla jistá.

„Vzali jsme vzorek,“ odpověděla Sophie úsečně; z jejího hlasu jsem vycítil i její znechucený výraz. „Krev.“

Myslím, že někde hluboko jsem dávno přestal v tento okamžik věřit. Moc jsem v posledních týdnech přemýšlel o Kiernanovi, který dožíval v domku u moře, pronásledován nočními můrami. Jenom pár kriminalistů má to štěstí, že za celou kariéru nepotkají alespoň jeden takový případ, a mé vlastní poraženecké já mi od začátku našeptávalo, že operace Vestálka poslední, který bych si vybral bude ten můj.

Bylo nutné nejdříve zcela, skoro bolestivě přenastavit optiku vnímání, abych byl vůbec schopen pochopit, že vrah už není žádný anonymní archetyp, který vyplynul z kolektivní noční můry kvůli jedinému aktu a poté se znovu rozplynul v temnotě, ale že sedí v kantýně, pouhých 356

pár metrů odtud, má na sobě zablácené kanady a pod O’Gormanovým ostřížím pohledem popíjí čaj.

„To bychom měli,“ řekla Sophie. Vstala a rozsvítila světlo.

Mžoural jsem očima na prázdnou, nevinně vyhlížející podlahu.

„Koukni,“ ozvala se Cassie. Podíval jsem se, kam ukazovala bradou na jedné z dolních polic ležel igelitový pytel narvaný dalšími igelitovými pytli, těmi velkými, průhlednými, tlustými, ve kterých archeologové uchovávali nálezy. „Pokud použil lopatku, protože byla po ruce…“

„Do hajzlu zasranýho,“ ulevila si Sophie. „Budem muset otestovat každej igelitovej pytel v týhle pitomý díře.“

Okenní tabule zarachotily a potom se náhle ozvalo divoké bubnování na střechu skladu začalo pršet.

357

20

Po zbytek dne silně pršelo, byl to ten hustý, nekonečný slejvák, který vás promočí až na kůži, než doběhnete pár metrů k autu. Každou chvíli nad tmavými kopci prokličkoval blesk a dolehlo k nám vzdálené hřmění hromu. Nechali jsme technickou četu dokončit práci a vzali Hunta, Marka, Damiena a pro jistotu i hluboce dotčeného Seana („Já myslel, že jsme parťáci!“) k nám na ústředí. Našli jsme výslechovou místnost zvlášť pro každého z nich a začali znovu prověřovat jejich alibi.

Seana jsme vyloučili snadno. Bydlel v jednom bytě v Rathmines spolu se třemi dalšími kluky a všichni tři se na tu noc, kdy Katy zemřela, více či méně, pamatovali jeden z nich měl narozeniny, a tak uspořádali večírek, na kterém Sean až do čtyř do rána pouštěl hudbu, potom pozvracel boty přítelkyni jednoho z nich a odpadl na pohovku.

Za to, kde se nacházel, a za jeho hudební vkus se mohlo zaručit minimálně třicet svědků.

U zbývajících tří už to tak jednoznačné nebylo. Huntovi dosvědčovala alibi jeho žena, Markovi Mel; Damien bydlel v Rathfarnhamu se svou ovdovělou matkou, která šla spát brzy, ale byla si jistá, že kdyby odešel z domu, vzbudila by se. Tohle je přesně ten druh alibi, která kriminalisté nenávidí a která přes svou průhlednost a urputnost dokáží poslat celý případ ke dnu. Dokázal bych vám vypočítat tucet případů, kdy jsme věděli přesně, kdo to udělal, jak a kde a kdy, ale nemohli jsme dělat vůbec nic, protože máma toho kluka přísahala, že ležel zachumlaný na pohovce a sledoval Na slovíčko před půlnocí.

„Fajn,“ řekl O’Kelly na služebně, když jsme sepsali Seanovu výpověď a poslali ho domů (mou zradu mi odpustil a před odchodem si se mnou plácl rukou; chtěl vědět, jestli může svůj příběh prodat novinám, ale řekl jsem mu, že jestli to udělá, osobně mu budu do jeho třiceti let chodit každou noc prohledávat byt kvůli drogám). „Jednoho bychom měli, zbejvá vyřadit dva. Takže uzavíráme sázky, lidi, koho 358

tipujete?“ Měl najednou daleko lepší náladu, když věděl, že vrah je v jedné z vyšetřovacích místností, i když jsme netušili, který to je.

„Damien,“ řekla Cassie. „Sedí na něho modus operandi, na chlup.“

„Mark přiznal, že tam byl,“ přerušil jsem ji. „A je jedinej, kdo má něco jako motiv.“

„Podle toho, co víme.“ Bylo mi jasné, co tím má na mysli, nebo jsem se aspoň domníval, ale nechtělo se mi vytahovat tu teorii o najatém vrahovi, ne před O’Kellym ani před Samem. „A nedokážu si ho při tom představit.“

„To je mi jasný. Ale já jo.“

Cassie obrátila oči v sloup, což mě ve skutečnosti trochu uklidnilo zlomyslné já kdesi hluboko ve mně čekalo, že se zatváří ublíženě.

„O’Neille?“ zeptal se O’Kelly.

„Damien,“ řekl Sam. „Přinesl jsem jim všem šálek čaje. Jedinej si ho vzal levou rukou.“

Po chvíli vyjeveného ticha jsme s Cassií vybuchli smíchy. Byl to vtípek na náš účet na tu věc s levou rukou jsem v každém případě už

dávno zapomněl –, ale byli jsme oba tak napružení a rozjaření, že jsme nebyli schopní přestat. Sam se zakřenil a pokrčil rameny, potěšený naší reakcí. „Nechápu, čemu se vy dva chechtáte,“ zavrčel O’Kelly, ale i jemu to v koutcích cukalo. „Měli jste si toho všimnout sami. Máte akorát samý kecy o modu operandi a…“ Smál jsem se tak silně, že jsem celý zrudl a z očí mi tekly slzy. Musel jsem se kousnout do rtu, abych přestal.

„Panebože,“ nadechla se Cassie zhluboka. „Same, co bychom si bez tebe počali?“

„Konec legrácek,“ řekl O’Kelly. „Vy dva zmáčknete Damiena Donnellyho. O’Neille, vemte si Sweeneyho a zkuste ještě jednou zmáčknout Hanlyho, a já seženu ještě pár hochů, ať si promluví s Huntem a s lidma, co jim všem dosvědčili alibi. A, Ryane, Maddoxová, O’Neille potřebujem přiznání. Nezvorejte to. Adiós. “

S příšerným zavrzáním odstrčil židli a odešel.

„ Adiós? “ zatvářila se Cassie překvapeně. Vypadala nebezpečně blízko dalšímu záchvatu smíchu.

„Dobrá práce, lidi,“ ozval se Sam. Oběma nám podal ruku; jeho stisk byl silný a vřelý a důkladný. „Hodně štěstí.“

359

„Jestli jednoho z nich najal Andrews,“ řekl jsem, když Sam odešel hledat Sweeneyho a s Cassií jsme na služebně osaměli, „tak to bude pořádnej maglajs.“

Cassie zvedla neutrálně jedno obočí. Dopila kafe měl to být dlouhý den, všichni jsme se ládovali kofeinem.

„Jak to uděláme?“ zeptal jsem se.

„Vem si ho ty. ženský má spojený se soucitem a porozuměním, takže já mu tu a tam pofoukám bebíčko. Z chlapů má hrůzu, tak musíš zlehka. Jestli na něho zatlačíš moc, kousne se a bude chtít vypadnout.

Nepospíchej, zkus v něm vyvolat pocit viny. Pořád si myslím, že v tom od začátku nemá jasno a určitě se cítí příšerně. Když budem hrát na jeho svědomí, je jen otázka času, kdy se sesype.“

„Jdem na to,“ řekl jsem. Setřepali jsme si rukávy, uhladili vlasy a vykročili, bok po boku, chodbou k vyšetřovací místnosti.

Bylo to naposledy, kdy jsme pracovali jako parťáci. Kdybych vám tak byl schopen vylíčit, že i výslech může mít svoji krásu, zářivou a krutou, jako je krása býčích zápasů; jak si i v případě toho nejsurovějšího tématu nebo nejprimitivnějšího pachatele zachovává svůj čistý, vycizelovaný půvab, svůj vlastní neodolatelný a strhující rytmus; jak velké dvojice kriminalistů čtou navzájem své myšlenky se stejnou samozřejmostí, s jakou spolu celoživotní taneční partneři zvládají pas de deux. Nikdy jsem se nedozvěděl, a už se ani nedozvím, jestli jsme Cassie nebo já byli velcí kriminalisté, přestože mám pocit, že spíš ne, ale vím jedno vytvořili jsme spolu dvojici hodnou opěvování bardů a učebnic historie. Toto byl náš poslední a nejúžasnější společný tanec, který jsme spolu tančili v maličké výslechové místnosti, zatímco venku byla tma a na střechu dopadal zlehka a vytrvale déšť, a neměli jsme j iné publikum, než zatraceného a mrtvou.

Damien seděl schoulený na židli, ramena strnulá, na stole vychládal opomíjený šálek čaje. Když jsem ho na něj upozornil, zíral na mě, jako bych mluvil urdsky.

Ten měsíc, který uplynul od Katyiny smrti, k němu příliš laskavý nebyl. Měl na sobě khaki kapsáče a plandavý šedivý svetr, ale i tak jsem viděl, že shodil nějaká kila. Vypadal kvůli tomu sice vytáhle 360

a poněkud menší, než byl ve skutečnosti. Ta líbeznost hochů z chlapeckých kapel nyní vyhlížela trochu omšele zarudlé pytle pod očima, mezi obočím se mu začínala rýsovat svislá rýha; mladistvý půvab, který mu měl vydržet ještě několik let, rychle uvadal. Ta změna byla natolik nepatrná, že na nalezišti jsem si jí nevšiml, ale teď mě zarazila.

Začali jsme neškodnými otázkami, na které mohl odpovídat beze strachu. Byl z Rathfarnhamu, ano? Studuje na Trinity? Právě dokončil druhý ročník? Jak šly zkoušky? Damien odpovídal jednoslabičně a kolem prstu si omotával lem svetru. Očividně toužil zjistit, proč se vyptáváme, ale zároveň se toho bál. Cassie svedla rozhovor na archeologii. Postupně se uklidnil; vymotal se ze svetru, upíjel čaj, odpovídal rozvitými větami a dlouze a bezstarostně si spolu povídali o nejrůznějších nálezech, které se na vykopávkách objevily. Nechal jsem je aspoň dvacet minut, než jsem zasáhl (trpělivý úsměv: „Nerad vás ruším, lidi, ale měli bychom se vrátit k práci, než se všichni tři dostaneme do průšvihu.“)

„Ale no tak, Ryane, ještě chvilku,“ žadonila Cassie. „Já kruhovou brož ještě nikdy neviděla. Jak vypadá?“

„Říkaj, že ji možná dají do Národního muzea,“ zrudl Damien pýchou. „Je asi takhle velká, bronzová a má takovej vyrytej vzorek…“

Zamával neurčitě ve vzduchu prstem, zřejmě ve snaze vyrytý vzorek nějak přiblížit.

„Nakreslil byste mi ho?“ zeptala se Cassie a přistrčila k němu po stole blok a propisku. Damien poslušně kreslil, čelo zbrázděné soustředěním.

„Takhle nějak,“ řekl, když vrátil Cassii blok. „Neumím kreslit.“

„Páni,“ hleděla na něj Cassie zbožně. „A to jste vážně našel vy?

Kdybych něco takovýho našla já, tak bych se z toho nejspíš pomátla nebo by mě trefil šlak nebo tak něco.“

Podíval jsem se jí přes rameno neumělý kruh uprostřed s čímsi, co vypadalo jako špendlík, ozdobený plynulými, rovnoměrnými křivkami. „Hezký,“ řekl jsem. Damien byl skutečně levák. Ve srovnání s tělem měl stále příliš veliké ruce, jako tlapy štěněte.

361

„Hunt je z toho venku,“ řekl O’Kelly na chodbě. „Podle původní výpovědi se navečeřel, pak celej pondělní večer koukal se svou starou na bednu a v jedenáct šli spát. Čuměli na nějaký pitomý dokumentární filmy, na jakousi hovadinu o surikatách a na dokument o Richardu III. odvykládal nám to zatraceně do všech detailů, i to, co jsme nechtěli. Jeho žena tvrdí to samý a televizní program sedí. A soused má psa, takovýho toho malýho záprdka, co štěká celou noc; říká, že na něj slyšel Hunta řvát z okna, kolem jedné ráno. Aby tomu mrňavýmu sráči řekl sám, ať drží zobák, to ho ani nenapadlo… Tím datem si je jistej, protože ten den jim doma dělali novou podlahu pes byl prý z řemeslníků celej nervní. Pošlu toho Einsteina domů, než mi z něho začne hrabat. Takže v dostizích už máme akorát dva koně.“

„Jak je na tom Sam s Markem?“ zeptal jsem se.

„Nikam to nevede. Hanly je celej naježenej, opakuje pořád dokola tu historku o šukacím maratonu a ta jeho holka tvrdí to samý. Jestli lžou, tak je hned tak nezlomíme. A je to pravák, nabeton. Co ten váš kluk?“

„Levák,“ odpověděla Cassie.

„Takže je to mírnej favorit. Ale to nemusí stačit. Mluvil jsem s Cooperem…“ O’Kellyho tvář se stáhla do znechucené grimasy.

„Poloha oběti, poloha útočníka, důkazní břemeno člověku z těch keců jde hlava kolem, ale pointa je taková, že i když podle něj byl vrah levák, tak na sto procent vám to nepotvrdí. Jak nějakej podělanej politik. Jak si vede Donnelly?“

„Je nervózní,“ odpověděl jsem.

O’Kelly poplácal rukou na dveře vyšetřovací místnosti. „Fajn. Tak na něm zapracujte.“

Vrátili jsme se dovnitř a začali pracovat na Damienově nervozitě.

„Takže,“ vysunul jsem si židli, „je čas vrátit se k práci. Promluvíme si o Katy Devlinové.“

Damien soustředěně přikývl, ale viděl jsem, že celý ztuhl. Usrkl z čaje, přestože nyní už musel být studený.

„Kdy jste ji viděl poprvé?“

362

„Myslím, že když jsme byli tak ve třech čtvrtinách kopce?

Každopádně už nad tím domkem a nad stavebníma buňkama. Ten kopec se totiž svažuje…“

„Ne,“ řekla Cassie, „nemyslíme ten den, co jste našel její tělo.

Předtím.“

„Předtím…?“ Damien na ni zamrkal a znovu si usrkl čaje. „Ne…

to ne. Nikdy. Předtím jsem ji neviděl. Až ten den.“

„Opravdu jste ji nikdy předtím ani nepotkal?“ Cassie nezměnila tón, ale já v ní rozpoznal náhlý klid honicího psa. „Jste si jistý?

Přemýšlejte, Damiene.“

Zprudka zavrtěl hlavou. „Ne. Přísahám. Předtím jsem ji v životě neviděl.“

Následovala chvíle ticha. Podíval jsem se na Damiena s výrazem mírného zájmu, aspoň jsem doufal, že tak to působilo, ale všechno se se mnou točilo.

Vsadil jsem si na Marka nikoli z čiré antipatie, jak byste si mohli myslet, nikoli proto, že mě na něm cosi štvalo do té míry, že jsem nebyl ochotný to zkoumat hlouběji. Myslím, že vzhledem k výběru, který jsme měli, jsem prostě chtěl, aby to byl on. Damiena jsem nikdy nebral vážně jako chlapa, jako svědka a rozhodně ani jako podezřelého. Byla to taková nedomrlá chudinka, samá kudrlinka, samé koktání, ztělesnění křehkosti, mohli byste ho sfouknout jako odkvetlou pampelišku; pomyšlení, že celý uplynulý měsíc měl na svědomí někdo takový, bylo nesnesitelné. Mark, ať už jsme si jeden o druhém mysleli, co chtěli, byl přece jen důstojnější protivník.

Jenže tohleto, taková nesmyslná lež. Devlinovy holky se to léto poflakovaly kolem naleziště dost často a rozhodně nebyly nijak nenápadné; všichni ostatní brigádníci si jich všimli; Mel, která viděla Katyino tělo jen z bezpečné vzdálenosti, ji okamžitě poznala.

A Damien provázel návštěvníky po nalezišti; měl větší příležitost než

kdokoli z nich s Katy mluvit a strávit s ní nějaký čas. Nahnul se nad tělo, údajně aby se přesvědčil, jestli nedýchá (a taková odvaha, uvědomil jsem si, k němu vůbec neseděla). Neměl ten nejmenší důvod popírat, že ji předtím viděl, pokud se neohrabaně nesnažil vyhnout pasti, kterou jsme ani neměli v úmyslu líčit, pokud ho jenom pouhá představa, že by s ní v našich očích mohl mít cokoli společného, neděsila natolik, že nebyl schopen kloudného uvažování.

363

„Dobře,“ řekla Cassie. „A co její otec, Jonathan Devlin?

Podporujete kampaň Posuňte dálnici?“ Damien se zhluboka napil studeného čaje a začal znovu přikyvovat a my rychle změnili téma, než

mu stačilo dojít, co právě řekl.

Kolem tří hodin jsme s Cassií a Samem skočili pro pizzu Mark začal otravovat, že má hlad a my jsme nechtěli, aby s Damienem měli důvod ke stížnosti. Ani jeden z nich nebyl zatčený; mohli se kdykoli sebrat a vypadnout a my bychom s tím nemohli vůbec nic dělat. Zneužívali jsme, jak je často naším zvykem, základního lidského instinktu vyhovět úřední moci a sekat dobrotu; a zatímco u Damiena jsem si byl jistý, že právě to ho udrží ve vyšetřovací místnosti jakkoli dlouho, u Marka jsem o tom zdaleka přesvědčen nebyl.

„Jak to jde s Donnellym?“ zeptal se mě Sam v pizzerii. Cassie stála u pultu, nakláněla se přes něj a smála se s chlápkem, který vyřizoval naši objednávku.

Pokrčil jsem rameny. „Těžko říct. Co Mark?“

„Zuří. Říká, že půl roku pro tu kampaň Posuňte dálnici dřel jak mezek a kdyby zabil holku předsedy, riskoval by, že to celý pošle ke dnu. Myslí si, že je v tom politika…“ Sam se zarazil. „Ohledně Donnellyho,“ řekl a nepohlédl na mě, ale na Cassii, která k nám stála zády. „Jestli je to on, proč by… má nějakej motiv?“

„Zatím nic, o čem bychom věděli,“ odpověděl jsem. Nechtělo se mi do toho pouštět.

„Kdybyste ale na něco přišli…,“ zarazil Sam pěsti hlouběji do kapes u kalhot, „na cokoli, o čem byste měli pocit, že by mě to mohlo zajímat, dáte mi vědět?“

„Jo,“ řekl jsem. Nejedl jsem celý den, ale jídlo bylo to poslední, na co jsem myslel; chtěl jsem být pouze co nejrychleji zpátky u Damiena a ta pizza jako by trvala celé hodiny. „Jasně.“

Damien si vzal plechovku 7-Up, ale pizzu odmítl; neměl prý hlad.

„Určitě?“ zeptala se Cassie, která se pokoušela prstem podebrat rozteklý sýr. „Panebože, já jako studentka pizzu zadarmo nikdy neodmítla.“

364

„Ty neodmítáš žádný jídlo, tečka,“ řekl jsem jí. „Jseš hotová černá díra.“ Cassie, která s plnou pusou nemohla odpovědět, zvesela přikývla a ukázala nám vztyčený palec. „No tak, Damiene, dejte si. Ať máte dost síly; nějakou chvilku tady ještě budeme.“

Oči se mu rozšířily. Zamával jsem na něj plátkem pizzy, ale zavrtěl hlavou, tak jsem pokrčil rameny a vzal si ji sám. „Tak jo,“ řekl jsem „promluvíme si o Marku Hanlym. Jaký je?“

Damien zamrkal. „Mark? No, dobrej. Je přísnej, asi, ale to vlastně musí. Nemáme už moc času.“

„Viděl jste ho, že by se choval agresivně? že by se přestal ovládat?“ Zamával jsem prsty na Cassii; aby mi hodila papírový ubrousek.

„Jo… ne… Teda, jo, občas se naštve, když se někdo fláká, ale nikdy jsem neviděl, že by někoho udeřil nebo něco takovýho.“

„Myslíte si, že by mohl, kdyby měl velký vztek?“ Utřel jsem si ruce, začal listovat v zápisníku a snažil se neumastit stránky. „Ty jseš ale prase,“ řekla Cassie. Ukázal jsem jí prostředník. Damien jenom zíral z jednoho na druhého, zmatený a vyvedený z míry.

„Cože?“ zeptal se nakonec nejistě.

„Myslíte si, že by Mark mohl být agresivní, kdyby ho někdo vyprovokoval?“

„Asi jo. Nevím.“

„A co vy? Udeřil jste někdy někoho?“

„Cože… ne!“

„Měli jsme vzít taky česnekovej chleba,“ ozvala se Cassie.

„Odmítám být v jedné výslechové místnosti spolu se dvěma lidmi a s česnekem. Co by vás přimělo k tomu, abyste někoho udeřil, Damiene?“

Otevřel pusu.

„Sice na násilníka nevypadáte, ale každý má svůj kritický bod.

Udeřil byste někoho, kdyby například urazil vaši matku?“

„Já…“

„Nebo kvůli penězům? Nebo v sebeobraně? Co by vás k tomu přimělo?“

„Já ne…“ Damien rychle zamrkal. „Já nevím. Teda, já jsem nikdy… ale každej asi má, jak říkáte, každej má svůj kritickej bod.

Nevím…“

365

Přikývl jsem a pečlivě si to zaznamenal. „Nedal byste si třeba jinou?“ zeptala se Cassie a zkoumavě si pizzu prohlížela. „Osobně si myslím, že se šunkou a ananasem nemá konkurenci, ale ti vedle nás mají pořádnou chlapáckou, s ostrou klobásou.“

„Cože? Ne… díky. Kdo…?“ žvýkali jsme a vyčkávali. „Kdo je vedle? Nebo to nesmím vědět?“

„Jasně že můžete,“ odpověděl jsem. „Tam je Mark. Seana a doktora Hunta jsme před chvilkou poslali domů, ale Marka jsme si tu ještě museli nechat.“

Sledovali jsme, jak Damien ještě o stupínek víc zbledl, když tu informaci zpracoval a domyslel důsledky. „Proč?“ zeptal se chabě.

„To vám říct nemůžeme,“ odpověděla Cassie a sáhla po dalším kousku pizzy. „Je mi líto.“ Damienovy oči zmateně zakličkovaly od její ruky k její tváři a ke mně.

„Ale co vám říct můžu,“ ukázal jsem na něj kůrkou, „je to, že bereme tenhle případ velice, velice vážně. Už jsem za svou kariéru viděl hodně svinstva, Damiene, ale tohle… Neznám horší zločin, než

je vražda dítěte. Jeho život je pryč, okolí je hrůzou bez sebe, kamarádi se z toho nikdy nevzpamatují, rodina je zničená…“

„V troskách,“ dodala Cassie nezřetelně, s plnou pusou. Damien polkl, pohlédl na svou 7-Up, jako by na ni zapomněl, a začal si hrát s otvíracím očkem.

„Ať to udělal kdo chtěl…,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nedokážu pochopit, jak s tím může žít.“

„Co ten kečup?“ řekla mi Cassie a poklepala si prstem na koutek úst. „Člověk tě nemůže vzít mezi lidi.“

Snědli jsme skoro celou pizzu. Neměl jsem na ni chuť už jen její vůně, mastná a pronikavá, mi byla nesnesitelná –, ale Damiena to očividně víc a víc mátlo. Nakonec si nechal vnutit jeden kousek, zuboženě nad ní seděl, vybíral z ní ananas a nimral se v ní. Střídavě se díval na mě a na Cassii, jako by zblízka sledoval tenisový zápas.

Myšlenkami jsem zabloudil k Samovi Mark by se těžko nechal vyvést z míry kořeněnou klobásou a porcí sýra navíc.

366

V kapse mi zavibroval mobil. Podíval jsem se na displej. Sophie.

Vzal jsem si to na chodbu; Cassie za mnou pronesla: „Detektiv Ryan, odchod z výslechové místnosti.“

„Ahoj, Sophie,“ řekl jsem.

„Nazdar. Takže co je novýho žádný známky toho, že by byl zámek odemčenej násilím nebo paklíčem. A tou lopatkou byla opravdu znásilněná. Vypadá to, že ji umyl, ale v prasklinách na držátku byly stopy krve. Taky jsme našli slušnou porci krve na jedné z těch plachet.

Rukavice a igelitový pytle ještě prohlížíme do osmdesáti máme co dělat. Pod těma plachtama jsme taky našli baterku. Je na ní spousta otisků, ale všechny jsou malý a na baterce je nápis „Ahoj, Kačko“, takže se vsadím, že patří oběti, stejně jako ty otisky. A co vy?“

„Pořád děláme na Hanlym a Donnellym. Callaghan a Hunt už jsou ze hry.“

„To mi říkáš teď? Kristejéžiši, Robe, tisícerý díky. Pročesali jsme ten Huntův podělanej auťák. Nic… jak se dalo čekat. A ani v Hanlyho autě žádná krev. Asi milion vlasů a vláken a dalšího svinstva. Jestli ji tam měl, tak mu to nestálo ani za to, aby po sobě uklidil… bylo mu jasný, že v tom bordelu bychom stejně nic nenašli. Vlastně pochybuju, že kdy ten krám vůbec uklízel. Až jednou nebude mít po ruce žádný archeologický naleziště, může začít s výzkumem pod svým předním sedadlem.“

Práskl jsem za sebou dveřmi, řekl do kamery: „Detektiv Ryan, příchod do výslechové místnosti,“ a začal odklízet zbytky pizzy. „To byli z technickýho,“ řekl jsem Cassii. „Potvrdili, že ten doličnej předmět je přesně to, co jsme si mysleli. Damiene, dojedl jste?“ Hodil jsem kus pizzy s vyzobaným ananasem zpátky do krabice dřív, než stačil odpovědět.

„Tak to jsou prima zprávy,“ řekla Cassie, chňapla ubrousek a pohotově utřela stůl. „Damiene, chcete něco, než se pustíme do práce?“

Damien nechápavě zíral a pak zavrtěl hlavou.

„Výborně,“ řekl jsem, posunul krabici od pizzy do kouta a vytáhl si židli. „Takže na začátek vás seznámíme s tím, co jsme dneska zjistili.

Pročpak myslíte, že jsme vás čtyři sem dnes přivezli?“

367

„Kvůli tý holce,“ odpověděl chabě. „Katy Devlinový.“

„No, ano, samozřejmě. Ale pročpak myslíte, že jsme chtěli jenom vás čtyři? Proč ne taky ostatní?“

„Říkala jste…,“ pokynul Damien plechovkou 7-Up ke Cassii; svíral ji oběma rukama, jako by se bál, že bych mu ji mohl sebrat taky.

„Ptala jste se na ty klíče. Kdo měl klíče od těch bud.“

„Bingo,“ přikývla Cassie uznale. „Dobrej postřeh.“

„Vy jste teda…?“ Polkl. „Takže vy jste v některý tý boudě něco našli?“

„Přesně,“ odpověděl jsem. „Vlastně jsme něco našli ve dvou z nich, ale trefil jste to. Nemůžeme samozřejmě jít do detailů, ale v kostce se to má takhle máme důkazy, že Katy byla zavražděná v pondělí v noci ve skladu nálezů a celé úterý schovaná v boudě s nářadím. Ani do jedné se nikdo nevloupal. Co myslíte, že to znamená?“

„Nevim,“ řekl Damien nakonec.

„To znamená, že hledáme někoho, kdo měl klíč. To je Mark, doktor Hunt nebo vy. A Hunt má alibi.“

Damien napůl zvedl ruku, jako by byl ve škole. „Ale… já taky.

Mám alibi.“

Hleděl na nás s nadějí, ale oba jsme vrtěli hlavou. „Je nám líto,“

řekla Cassie. „Vaše matka v té inkriminované době spala; nic vám nedosvědčí. A kromě toho, matky…“ S úsměvem pokrčila rameny.

„Hele, je mi jasné, že vaše máma je poctivá ženská, ale matky zpravidla řeknou cokoli, jenom aby synáčka vysekaly z průšvihu.

Pámbů jim to oplať, jenže to taky znamená, že v tak důležité věci není na jejich slovo spoleh.“

„Mark má ten samý problém,“ připojil jsem se. „Mel tvrdí, že byl s ní, jenže je jeho holka a na ty není o moc větší spoleh než na matky.

O krapet víc jo, ale ne o moc. Takže tak se věci mají.“

„A jestli nám máte co říct, Damiene,“ řekla Cassie zlehka, „tak teď je na to vhodný čas.“

Ticho. Usrkl ze 7-Up a potom na nás pohlédl průzračně modrýma očima plnýma úžasu a zavrtěl hlavou.

„Dobře,“ řekl jsem. „Tak fajn. Chtěl bych, abyste si něco prohlédl, Damiene.“ Prolistoval jsem složku, tak trochu přehnaně významně Damienovy oči s obavami sledovaly mou ruku –, a nakonec jsem 368

vytáhl pár fotografií. Vyskládal jsem je před něj, jednu po druhé, a abych ho napnul, každou jsem si dobře prohlédl, než jsem ji položil.

„Katy se sestrami, minulý rok o Vánocích,“ řekl jsem. Umělý stromek, zářící červenozelenými svíčkami; uprostřed Rosalind v modrém sametu, trochu rozpustile se usmívá do fotoaparátu, rukama objímá dvojčata; Katy vzpřímená a rozesmátá, na sobě bílou vestu z umělé ovčiny, a Jessica s nejistým úsměvem zahleděným dolů, na tu stejnou vestu, béžovou, jako odraz v nějakém podivném zrcadle.

Damien se nevědomky usmál.

„Katy na rodinném pikniku, před dvěma měsíci.“ Záběr se zeleným trávníkem a sendvičem.

„Vypadá šťastná, že?“ řekla Cassie vedle mě. „Měla odjet na baletní školu, všechno ji teprve čekalo… Alespoň že byla šťastná, než…“

Jeden z polaroidových snímků z místa, kde byla nalezena záběr celé postavy, skrčené na kamenném oltáři. „Katy těsně poté, co jste ji našel. Pamatujete?“ Damien se posunul na židli, potom se vzpamatoval a zůstal sedět bez hnutí.

Další snímek z téhož místa, tentokrát detail uschlá krev na nose a ústech, jedno oko pootevřené. „To samé. Katy tam, kde ji vrah zanechal.“

Jedna z pitevních fotek. „Katy druhý den.“ Damien nahlas vydechl.

Vybrali jsme ten nejhnusnější záběr, který jsme měli obličej odchlípnutý od lebky, ruka v rukavici, přidržující ocelové pravítko u fraktury nad uchem, slepené vlasy a úlomky kosti.

„Nekouká se na to hezky, co?“ řekla Cassie jakoby pro sebe. Její prsty se vznášely nad fotografiemi, zamířily k detailu z místa činu a pohladily linii Katyiny tváře. Pohlédla na Damiena.

„Ne,“ zašeptal.

„Víte,“ opřel jsem se o opěradlo a poklepal na záběr z pitvy, „můj názor je takový, že něco podobného může malé holce udělat jenom nepříčetný magor. Hovado bez kouska svědomí, kterému dělá dobře, když může ublížit někomu úplně bezbrannému. Já jsem jenom kriminalista, ale tady detektiv Maddoxová studovala psychologii. Víte, co dělá policejní psycholog, Damiene?“

Nepatrné zavrtění hlavou. Oči měl stále fascinovaně upřené na fotografie, ale nezdálo se mi, že by je viděl.

369

„Studuje, jaký druh lidí páchá který druh zločinu a říká policii, jaký typ člověka hledat. Tady detektiv Maddoxová pracuje na našem oddělení jako policejní psycholog a má svou teorii o tom, kdo to udělal.“

„Damiene,“ ozvala se Cassie, „něco vám povím. Celou dobu, od prvního dne, tvrdím, že to udělal někdo, kdo to udělat nechtěl. Někdo, kdo není agresivní, kdo není zabiják, kdo nepůsobí rád bolest; někdo, kdo to udělal, protože musel. Neměl na vybranou. Říkám to ode dne, co jsme ten případ dostali.“

„Je to tak, říká to,“ přerušil jsem ji. „Všichni ostatní jsme tvrdili, že se zbláznila, ale ona si pořád vedla svou tohle neudělal psychopat, ani sériový vrah, ani pedofil.“ Damien sebou trhl, brada mu zacukala.

„Co myslíte vy, Damiene? Myslíte, že něco takového může udělat jenom nějaká zvrhlá svině, anebo myslíte, že se to může přihodit i normálnímu člověku, který nikdy nikomu ublížit nechtěl?“

Zkusil pokrčit rameny, ale měl je tak ztuhlé, že z toho bylo jen jakési groteskní zaškubnutí. Vstal jsem, popocházel kolem stolu, vyčkával a potom se za ním opřel o zeď. „No, to se nikdy nedozvíme, pokud nám to nepoví sám. Ale připusťme na chvíli, že detektiv Maddoxová má pravdu. Koneckonců, studovala psychologii; jsem ochoten připustit, že by na tom něco být mohlo. Řekněme, že ten člověk není žádný násilník, nikdy nikoho zavraždit nechtěl. Byla to náhoda.“ Damien ani nedutal. Potom krátce zalapal po dechu. „Já už

takových viděl. Víte, co se s nimi potom stane? Sesypou se na sračky, Damiene. Nedokážou s tím žít. My už to známe, je to pořád dokola.“

„Není to nic hezkého,“ řekla Cassie laskavě. „My víme, co se stalo, on ví, že my víme, ale bojí se přiznat. Myslí si, že jít do chládku je to nejhorší, co se mu může přihodit. Panebože, jak se plete. Každý den, po zbytek života, když se ráno probudí, znovu to na něj padne, jako by to bylo včera. Každou noc se bojí usnout, v hrůze z nočních můr. Pořád si myslí, že to bude lepší, ale ono nic.“

„A dřív nebo později,“ promluvil jsem ze stínu za ním, „se nervově zhroutí a těch pár roků, co mu zbývá, stráví v pyžamu ve vypolštářované cele, k prasknutí nadopovaný sedativy. Anebo si jednou večer uváže na zábradlí špagát a oběsí se. Děsí se každého dalšího dne, Damiene, víc, než byste pomyslel.“

370

Mimochodem, byl to nesmysl, samozřejmě. Z toho tuctu neusvědčených vrahů, které bych vám mohl vyjmenovat, se zabil jeden jediný, a ten měl navíc neléčené psychické problémy. Ostatní si žijí více či méně stejně jako předtím, pracují, chodí do hospody, berou děti do zoo, a pokud jim občas zacukají nervy, nechávají si to pro sebe.

Lidé, jak vím lépe než většina ostatních, si dokážou zvyknout na všechno. Časem si i hrůzné věci postupně nacházejí v hlavě svoje malé místečko a stává se z nich pouze něco, co se prostě stalo. Ale Katy byla po smrti teprve měsíc a Damien zatím neměl možnost tohle zjistit.

Seděl strnule na židli, zíral na svou 7-Up a každý nádech jako by mu působil bolest.

„Víte, kdo to přežije, Damiene?“ zeptala se Cassie. Nahnula se přes stůl a položila mu na paži konečky prstů. „Ten, kdo se přizná.

Ten, kdo si to odkroutí. Po nějakých sedmi letech je po všem, vypadnou z chládku a můžou začít znovu. Nemusejí se pokaždé, když

zavřou oči, dívat své oběti do tváře. Nemusejí trávit každou vteřinu, každý den v hrůze, že dnes se to už provalí. Nemusejí se nervovat pokaždé, když uvidí policajta nebo když se ozve zaklepání na dveře.

Věřte mi, tihle z toho vyváznou nejlíp.“

Svíral plechovku tak silně, až se promáčkla, s krátkým, ostrým zapraskáním. Všichni jsme sebou trhli.

„Damiene,“ zeptal jsem se, velmi tiše, „zní vám něco z toho povědomě?“

A potom to konečně přišlo to nepatrné ochabnutí v zátylku, zakolísání hlavy, jak mu povolila páteř. Po chvíli, která se zdála být nekonečná, skoro nepostřehnutelně přikývl.

„Chcete takhle žít po celý zbytek života?“

Zakroutil hlavou, nerovnoměrně, ze strany na stranu.

Cassie ho naposledy mírně poplácala a hned stáhla ruku zpět nic nesmělo vyhlížet jako nátlak. „Vy jste Katy nechtěl zabít, že ne?“ řekla zlehka, tak zlehka, že její hlas padal místností měkce jako sníh. „Byla to náhoda.“

„Jo.“ Zašeptal skoro bez dechu, ale slyšel jsem to. Naslouchal jsem tak usilovně, že jsem skoro slyšel bít jeho srdce. „Byla to náhoda.“

Na chvíli se zdálo, že se místnost zhroutí dovnitř, jako by z ní nějaký výbuch, tak mohutný, že ani nebyl slyšet, vysál veškerý vzduch.

Nikdo z nás se ani nepohnul. Damienovy ruce, svírající plechovku, 371

ochably; plechovka s ťuknutím spadla na stůl, potřeštěně se zakolébala, znehybněla. Stropní světlo vrhalo do jeho vlasů matný bronz. Potom se místnost znovu nadechla, pomalu, zhluboka.

„Damiene Jamesi Donnelly,“ pronesl jsem. Neobešel jsem stůl zpět, abych se mu postavil tváří v tvář; nebyl jsem si jistý, jestli by mě nohy unesly. „Zatýkám vás pro podezření, že jste sedmnáctého srpna tohoto roku či přibližně v tu dobu v Knocknaree v hrabství Dublin zavraždil Katharinu Bridget Devlinovou.“

372

21

Damien se bez přestání třásl. Odnesli jsme fotky a přinesli mu horký čaj, nabídli jsme se, že mu seženeme ještě jeden svetr nebo že mu ohřejeme zbytek pizzy, ale zavrtěl hlavou, aniž by na nás pohlédl. Celý ten výjev mi připadal nesmyslně neskutečný. Nemohl jsem z Damiena spustit zrak. Při výpravách do své paměti jsem skoro přišel o rozum, odvážil se znovu do knocknareeského lesa, riskoval jsem kariéru a přišel o parťáka; a to kvůli tomuhle klukovi.

Cassie

s ním

probírala jeho práva a povinnosti pomalu a konejšivě, jako by utrpěl nějaký těžký úraz a já v pozadí ani nedutal. Ale nechtěl právníka: „Jakej to má smysl? Udělal jsem to, stejně jste to věděli, teďka to bude vědět každej, právník by s tím nic…

Půjdu sedět, že jo? Půjdu sedět?“ Zuby mu drkotaly; potřeboval něco daleko silnějšího, než je čaj.

„S tím si teď nedělejte hlavu, dobře?“ tišila ho Cassie. Za těchto okolností mi ta rada přišla dost absurdní, ale zdálo se, že se Damien trochu uklidnil; dokonce přikývl. „Stačí, když nám pomůžete a my se potom zase vynasnažíme pomoct vám.“

„Já nechtěl… jak jste říkala, nikdy jsem nikomu nechtěl ublížit, přísámbohu.“ Očima visel na Cassii, jako by na tom, jestli mu uvěří, závisel jeho život. „Mohla byste jim to říct? Mohla byste to říct soudci? Já nejsem, nejsem žádnej psychopat, ani sériovej vrah, ani…

nic takovýho. Já jí nechtěl ublížit, přísahám na, na, na…“

„Pššt. Já vím.“ Znovu měla svou ruku na jeho, palcem ho v konejšivém rytmu hladila po zápěstí. „Pššt, Damiene. To bude v pořádku. To nejhorší máte za sebou. Teď už nám musíte jenom říct, jak se to stalo, svými vlastními slovy. Uděláte to pro mě?“

Několikrát se zhluboka nadechl a odhodlaně přikývl. „Výborně,“

řekla Cassie. Skoro jako by ho chtěla poplácat po hlavě a dát mu sušenku.

„Potřebujeme to slyšet celé, Damiene,“ přitáhl jsem si blíž židli.

„Krok za krokem. Od začátku.“

373

„Hm?“ vyhrkl po chvíli. Vypadal udiveně. „Já… co?“

„Říkal jste, že jste jí nechtěl ublížit. Tak jak k tomu tedy došlo?“

„Já ne… vlastně nevím. Nepamatuju se. Nemoh bych vám radši říct o tý noci?“

Vyměnili jsme si s Cassií pohledy. „Dobře,“ odpověděl jsem.

„Jasně. Začněte tedy od pondělí večer, když jste odešel z práce. Co jste dělal potom?“ Rozhodně něco tajil, nemohla mu jenom tak přestat sloužit paměť; ale kdybychom na něj teď začali tlačit, mohl by se zaseknout úplně, nebo by si to rozmyslel s právníkem.

„Dobře…“ Damien se znovu zhluboka nadechl a narovnal se, ruce sepjaté pevně mezi koleny, jako školáček při ústní zkoušce. „Jel jsem autobusem domů. S matkou jsme se navečeřeli a potom jsme chvilku hráli scrabble; ona má scrabble ráda. Moje matka je nemocná, má slabý srdce šla v deset spát jako vždycky. No a já, já šel k sobě a počkal, až usne ona chrápe, takže jsem věděl… zkoušel jsem si číst a tak, ale nešlo mi to, nemohl jsem se soustředit, byl jsem tak…“

Začaly mu znovu drkotat zuby.

„Pššt,“ tišila ho Cassie něžně. „Už bude dobře. Děláte to, co je správné.“

Roztřeseně zalapal krátce po dechu, přikývl. „V kolik hodin jste odešel z domu?“ zeptal jsem se.

„No, v jedenáct. Šel jsem zpátky na naleziště pěšky víte, od nás je to jenom pár kilometrů, akorát autobusem to trvá věčnost, protože jede přes celý město. Vzal jsem to oklikou, vedlejšíma uličkama, abych nemusel přes městečko. Takhle jsem musel kolem toho domu, ale pes mě zná, takže když se zvedl, řekl jsem mu ‚hodnej, Laddie’

a ani neštěkl. Byla tma, ale měl jsem baterku. Šel jsem do boudy s nářadím a vzal jsem, vzal jsem si tam rukavice a natáhl si je a pak jsem zvedl…“ Polkl, ztěžka. „Zvedl jsem velkej kámen. Ze země, u vykopávek. Pak jsem šel do skladu nálezů.“

„Kolik bylo hodin?“ zeptal jsem se.

„Zhruba půlnoc.“

„A kdy tam přišla Katy?“

„Měla přijít…“ Přimhouřil oči, hlava mu poklesla. „Měla přijít v jednu, ale byla tam dřív, asi tak ve třičtvrtě na jednu? Když zaklepala na dveře, málem mě trefil šlak.“

374

Ona vyděsila jeho. Měl jsem chuť mu jednu vrazit. „Tak jste ji pustil dovnitř.“

„Jo. Držela v ruce čokoládový sušenky, asi si je vzala s sebou z domu. Jednu mi dala, ale já nemohl teda, neměl jsem na jídlo pomyšlení. Strčil jsem ji do kapsy. Pár minut jedla a vykládala o tý baletní škole a tak. A potom jsem jí řekl… řekl jsem: ‚Koukni na tu polici’ a ona se otočila. A já, no, já ji udeřil. Tím kamenem, zezadu do hlavy. Udeřil jsem ji.“

V jeho hlase zazníval vysoký tón čirého údivu. Zorničky měl tak rozšířené, že měl oči skoro celé černé.

„Kolikrát?“ zeptal jsem se.

„Já nevím… já… panebože… Musím vám to vykládat? Dyť jsem se přiznal, že jsem to udělal, copak nemůžete prostě… prostě…“ Svíral pevně desku stolu, nehty zaryté.

„Damiene,“ řekla Cassie jemně a velmi odhodlaně, „potřebujeme znát podrobnosti.“

„Dobře, dobře.“ Nemotorně si mnul ústa dlaní. „Udeřil jsem ji, jednou, ale asi ne dost silně, protože akorát klopýtla a spadla, ale pořád byla… otočila se a otevřela pusu, jako by chtěla křičet, a tak… a tak jsem ji chytil. Já, měl jsem strach, hroznej strach, kdyby začala křičet…“ Drmolil jedno přes druhé. „Zacpal jsem jí rukou pusu a chtěl jsem ji udeřit znovu, ale bránila se a škrábala a kopala a tak váleli jsme se po podlaze a já nic neviděl, baterku jsem měl na stole, světlo jsem nerozsvěcoval tisknul jsem ji k zemi, ale snažila se dostat ke dveřím, vykroutit se, byla silná, nečekal jsem, že bude tak silná, když

byla tak…“

Hlas mu selhal a zíral do stolu. Dýchal nosem, rychle a krátce a ztěžka.

„Když byla tak malá,“ dokončil jsem za něj věcně.

Damien otevřel pusu, ale nevyšel z ní žádný zvuk. Tvář získala ošklivou zelenobílou barvu a pihy na ní vytvářely výrazný reliéf.

„Můžeme si dát přestávku, jestli potřebujete,“ řekla Cassie. „Ale dřív nebo později nám to stejně budete muset dovykládat.“

Zavrtěl zprudka hlavou. „Ne. Nepotřebuju přestávku. Akorát bych… Jsem v pořádku.“

375

„Fajn,“ řekl jsem. „Tak budeme pokračovat. Zacpal jste jí rukou pusu a ona se bránila.“ Cassie se pohnula. Nepatrně, napůl potlačila cuknutí.

„Jo. Přesně.“ Damien zastrčil ruce hluboko do rukávů svetru a objal si ramena. „Potom se přetočila na břicho a chtěla se doplazit ke dveřím a já… já ji udeřil znovu. Zase tím kamenem, ze strany do hlavy. Tentokrát asi silněji to asi ten adrenalin nebo něco –, protože se svalila. Byla v bezvědomí. Ale pořád dýchala, docela nahlas, skoro jako by sténala, a já věděl, že musím… Nemohl jsem ji udeřit znovu, prostě jsem nemohl. Já jí nechtěl…“ Dýchal skoro horečnatě. „Já jí…

nechtěl jsem jí… ublížit…“

„A co jste tedy udělal?“

„Na polici ležely ty igelitový pytle. Na nálezy. Tak jsem jeden z nich vzal a… přetáhl jsem jí ho přes hlavu a držel ho tam, dokud…“

„Dokud co?“ zeptal jsem se.

„Dokud nepřestala dýchat,“ odpověděl Damien nakonec velmi pomalu.

Následovalo dlouhé ticho, jenom meluzína strašidelně skučela ve větrací šachtě a bubnoval déšť.

„A potom?“

„Potom…“ Damienova hlava se trochu zachvěla; oči jako by byly slepé. „Zvedl jsem ji. Nemohl jsem ji nechat ve skladu nálezů, to byste věděli, kdo to udělal, tak jsem ji chtěl odnést na naleziště. Byla…

všude na podlaze byla krev, nejspíš z tý rány na hlavě. Nechal jsem jí přes hlavu ten pytel, aby krev nekapala. Ale když jsem vyšel ven, na naleziště, bylo tam… v lese, viděl jsem tam světlo, jako oheň nebo tak něco. Někdo tam byl. Dostal jsem strach, měl jsem takovej strach, že se mi skoro podlomily nohy, myslel jsem, že ji upustím… Co jestli mě viděl?“ Vztahoval k nám prosebně ruce dlaněmi vzhůru; hlas se mu zlomil. „Nevěděl jsem co s ní.“

Vynechal to s tou lopatkou. „Co jste tedy udělal?“ zeptal jsem se.

„Odnesl jsem ji zpátky k boudám. V boudě s nářadím jsou takový plachty, jsou na zakrývání míst na vykopávkách, aby na ně nepršelo, ale skoro nikdy je nepoužíváme. Zabalil jsem ji do jedný plachty, aby… no, nechtěl jsem… víte, kvůli broukům…“ Polkl. „A strčil jsem ji pod ty ostatní plachty. Možná jsem ji mohl odnést někam na pole, ale to mi přišlo… jsou tady všude lišky a… a krysy a tak, a mohlo by trvat 376

spoustu dní, než by ji někdo našel, a já ji nechtěl, jenom tak pohodit…

Nemohl jsem se soustředit. Řekl jsem si, že mě třeba do druhýho dne napadne co s ní…“

„A potom jste šel domů?“

„Ne, já… nejdřív jsem to uklidil ve skladu nálezů. Tu krev. Byla všude na podlaze a na schodech, a měl jsem od ní rukavice a kalhoty a… Napustil jsem si z hadice kýbl vody a snažil se ji umýt. Byla…

byla cítit… Několikrát jsem musel přestat, jinak bych se pozvracel.“

Podíval se, přísahám, jako by očekával soucit. „To muselo být strašné,“ řekla Cassie soucitně.

„Jo. Panebože, to teda jo.“ Damien se k ní vděčně obrátil. „Bylo to, jako bych tam byl celou věčnost, pořád jsem měl pocit, že už je skoro ráno a že každou minutu přijdou ostatní a musím si pospíšit a potom mě napadlo, že je to akorát zlej sen a že se musím probudit a potom se mi začala motat hlava… Ani jsem na tu práci neviděl, měl jsem sice baterku, ale polovinu času jsem se ji bál mít zapnutou říkal jsem si, že ten, kdo je v lese, by mě mohl vidět a jít se podívat –, takže tam byla úplná tma a všude krev a pokaždý, když jsem něco zaslechl, myslel jsem, že je po mně, doopravdy po mně… Pořád se tam venku ozývaly nějaký zvuky, jako by něco škrábalo na zdi tý boudy. Jednou jsem měl pocit, že jsem slyšel, jako by to čmuchalo kolem dveří na vteřinu mě napadlo, že by to mohl být Laddie, ale ten je v noci na řetězu, a já skoro… Ježíši, bylo to…“ Zavrtěl hlavou jako v mrákotách.

„Ale nakonec jste to tam vyčistil,“ řekl jsem.

„No, nakonec jo. Co šlo. Já už… už jsem nemohl dál, víte? Ten kámen jsem dal pod plachty, měla takovou malou baterku, tu jsem tam dal taky. Víte, když jsem zvedl ty plachty, stín se na vteřinu tak divně zachvěl, vypadalo to jako, jako by se pohnula… panebože…“

Začal znovu zelenat. „Takže jste nechal ten kámen a baterku v boudě na nářadí,“ řekl jsem. I tady vynechal to s tou lopatkou.

Netrápilo mě to tolik, jak byste si mohli myslet v téhle fázi nám cokoli, co zamlčel, mohlo posloužit jako zbraň, kterou bylo možno v příhodném okamžiku použít.

„Jo. A umyl jsem rukavice a vrátil je zpátky do toho pytle.

A potom jsem obě ty boudy zamknul a prostě… šel jsem pěšky domů.“

Tiše a bez zábran, jako by to bylo něco, na co čekal dlouhý čas, začal Damien plakat.

377

Plakal dlouho a příliš hořce na to, aby byl schopen odpovídat na otázky. Cassie seděla vedle něj, poplácávala ho po ruce, šeptem ho konejšila a podávala mu kapesníky. Po chvíli jsem na ni přes jeho hlavu tázavě pohlédl; přikývla. Nechal jsem je o samotě a vydal se hledat O’Kellyho.

„Ten mámin mazánek?“ vystřelilo mu obočí vzhůru. „To mě teda poser. Myslel jsem, že ten by na to neměl. Vsadil jsem balík na Hanlyho. Už odešel, před chvilkou; řekl O’Neillovi, ať si ty svý otázky strčí do prdele a vypadnul. Ještě že Donnelly neudělal to samý. Začnu připravovat složku pro prokurátora.“

„Budem potřebovat jeho telefonní a bankovní výpisy,“ řekl jsem, „a vyslechnout ostatní brigádníky, spolužáky z univerzity, kamarády ze školy, všechny, co se s ním znají. Nemůžeme z něj dostat motiv.“

„Koho do hajzlu zajímá motiv?“ odsekl O’Kelly, ale jeho podrážděnost nebyla patřičně přesvědčivá byl spokojený. Věděl jsem, že bych měl být spokojený i já, ale z nějakého důvodu to tak nebylo. Když jsem snil o tom, jak tento případ vyřeším, představoval jsem si to jinak. Ten výstup ve výslechové místnosti, který měl být největším triumfem mé kariéry, mi připadal málo výrazný, opožděný.

„V tomhle případě,“ řekl jsem, „to zajímá mě.“ O’Kelly měl pravdu, technicky vzato pokud můžete dokázat, že podezřelý zločin spáchal, nemáte absolutně žádnou povinnost vysvětlovat proč –, ale porotci, vycvičení televizí, chtějí motiv; a tentokrát jsem ho chtěl i já.

„Brutální zločin jako tenhle, spáchanej bez jakýhokoli smyslu roztomilým hošánkem; obhajoba to na sto procent zkusí uhrát na duševní chorobu. Když najdeme motiv, nepřipadá to v úvahu.“

O’Kelly si odfrkl. „Tak jo. Hodím ty výslechy hochům na krk.

Vraťte se dovnitř a chci od vás neprůstřelný důkazy. A, Ryane,“ dodal neochotně, když jsem se otáčel k odchodu, „dobrá práce. Oba dva.“

Cassii se mezitím podařilo Damiena trochu uklidnit; pořád se nepatrně třásl a pořád smrkal, ale už nevzlykal. „Takže můžeme pokračovat?“

zeptala se a stiskla mu ruku. „Už jsme skoro u konce, držíte se dobře.“

Na vteřinu se Damienovou tváří mihl žalostný stín úsměvu.

„Jo,“ odpověděl. „Promiňte mi to… promiňte. Jsem v pořádku.“

„Prima. Dejte mi vědět, kdybyste potřeboval další přestávku.“

378

„Takže,“ řekl jsem, „skončili jsme u toho, že jste šel domů. Teď probereme ten druhý den.“

„No… dobře. Druhej den.“ Damien se dlouze, odevzdaně, rozechvěle nadechl. „Celej ten den byl hotová noční můra. Byl jsem tak unavenej, že jsem skoro neviděl, a pokaždý, když někdo šel do boudy s nářadím, jsem myslel, že omdlím a musel jsem se tvářit normálně, rozumíte, smát se vtipkování ostatních, dělat, že se nic nestalo, a přitom jsem pořád myslel… na ni… A potom jsem musel v noci udělat zas to samý, počkat, až matka usne a vykrást se z domu a jít pěšky na naleziště. Kdyby bylo v lese zase to světlo, nevím, co bych dělal. Ale nebylo.“

„Tak jste šel zpátky do boudy s nářadím,“ řekl jsem.

„Jo. Znovu jsem si navlíkl rukavice a vytáhl… vytáhl jsem ji ven.

Byla… myslel jsem, že bude tuhá, myslel jsem, že mrtvoly ztuhnou, ale ona…“ Kousl se do rtu. „Ona nebyla, skoro vůbec. Ale byla studená. Bylo to… nemohl jsem na ni sáhnout…“ Otřásl se.

„Ale musel jste.“

Damien přikývl a znovu se vysmrkal. „Odnesl jsem ji ven a položil ji na ten kamennej oltář. Aby tam byla… v bezpečí, před krysama a tak. Aby ji někdo našel, než… Chtěl jsem, aby vypadala, že spí.

Nevím, proč. Ten balvan jsem zahodil a ten igelitovej pytel jsem opláchnul a dal zpátky, kde byl, ale nemohl jsem najít tu její baterku, byla někde dole, pod plachtama, a já… chtělo se mi už domů…“

„Proč jste ji nezakopal?“ zeptal jsem se. „Na nalezišti nebo v lese?“ Připadalo mi to jenom logické; ne že by na tom nějak záleželo.

Damien se na mě podíval, pusu pootevřenou. „To mě vůbec nenapadlo,“ odpověděl. „Chtěl jsem odtud akorát co nejrychleji vypadnout. A, stejně… to jako, zakopat ji? Jako nějaký odpadky?“

A vypátrat tenhle skvost nám trvalo celý měsíc. „Druhý den,“ řekl jsem, „jste chtěl být mezi těmi, kdo tělo najdou. Proč?“

„No, to jo.“ Nepatrný škubavý pohyb, něco jako pokrčení rameny.

„Slyšel jsem… víte, měl jsem rukavice, takže žádný otisky prstů tam nebyly, ale slyšel jsem někde, že kdyby na ní byl můj vlas, nebo vlákno z mýho svetru nebo tak něco, že byste zjistili, že jsem to byl já.

Tak jsem věděl, že ji musím najít já… Já ji nechtěl… panebože, já ji nechtěl vidět, jenže… Celej den jsem vymýšlel nějakou výmluvu, abych tam nahoru mohl jít, ale měl jsem strach, aby to nebylo 379

podezřelý. Byl jsem… nemyslelo mi to. Chtěl jsem akorát, aby to už

bylo za mnou. Ale potom Mark řekl Mel, aby šla dělat na tom kamenným oltáři.“

Vzdechl, unaveně, slabě. „A potom… už to bylo jednodušší, víte?

Aspoň jsem nemusel hrát, že je všechno v pořádku.“

Není divu, že byl při tom prvním výslechu tak vyjevený. I když ne až tolik, abychom měli nějaké podezření. Na začátečníka si vedl docela slušně. „A když jsme s váma mluvili…,“ řekl jsem a potom se zarazil.

Ani jsme se s Cassií na sebe nepodívali, ani svalem nepohnuli, ale to zjištění mezi námi proběhlo jako elektrická rána. Jedním z důvodů, proč jsme brali tu Jessičinu historku o teplákovém fantomovi tak vážně, byla skutečnost, že Damien umístil na místo činu prakticky toho stejného chlapíka.

„Když jsme s vámi mluvili,“ pokračoval jsem jen po nepatrné odmlce, „vymyslel jste si velkého chlapa v teplákách, abyste nás zmátl.“

„Jo.“ Damien úzkostlivě hleděl z jednoho na druhého. „Je mi to líto. Já akorát myslel…“

„Výslech pozastaven,“ řekla Cassie a zamířila ven. Šel jsem se sevřeným žaludkem za ní a za námi se neslo Damienovo ustrašené „Co… co je…?“

Jakýsi společný pud nás nehnal na chodbu, ani zpět na služebnu, ale přímo vedle do výslechové místnosti, kde Sam vyslýchal Marka. Na stole

tu

byly

stále rozeseté zbytky zmačkané ubrousky, polystyrénové kelímky, cákanec tmavé tekutiny poté, co někdo praštil pěstí do stolu, nebo zprudka zastrčil židli.

„A je to!“ vypadlo z Cassie něco mezi zajíknutím a smíchem.

„Zmákli jsme to, Robe!“ Odhodila zápisník na stůl a vzala mě kolem ramen. Bylo to živé, radostné, spontánní gesto, ale mně z něj zamrazilo. Pracovali jsme spolu zase se vším tím dřívějším dokonalým porozuměním, dobírali si jeden druhého, jako by se nic nestalo, ale to bylo čistě kvůli Damienovi a protože to případ vyžadoval; a já myslel, že tohle Cassii nemusím vysvětlovat.

„Vypadá to, že jo,“ odpověděl jsem.

380

„Když to z něj vypadlo… panebože, brada mi klesla až na zem.

Dneska večer to chce šampaňský, ať už s tím budem hotoví, kdy chcem, spoustu šampaňskýho.“ Zhluboka vydechla, opřela se o stůl a projela si rukama vlasy. „Pro Rosalindu radši zajeď ty.“

Ucítil jsem, jak mi ztuhla ramena. „Proč?“ zeptal jsem se chladně.

„Mě nemá ráda.“

„Jo, toho jsem si vědom. Ale proč by pro ni měl kdokoli jezdit?“

Cassie znehybněla uprostřed protahování a zírala na mě. „Robe, ona nás svedla na úplně stejnou falešnou stopu jako Damien. Tady musí bejt nějaká spojitost.“

„Přesněji řečeno,“ řekl jsem, „ Jessica nás svedla na stejnou falešnou stopu jako Damien.“

„Ty myslíš, že v tom spolu jedou Damien a Jessica? No tak!“

„Myslím, že v tom s ním nemusí jet vůbec nikdo. A taky myslím, že Rosalind si toho na svůj věk vytrpěla už celkem dost a pravděpodobnost, že by byla spolupachatelka vraždy své sestry, je mizivá, takže nevidím důvod, proč ji sem tahat a působit jí ještě další trauma.“

Cassie se posadila na stůl a hleděla na mě. V očích měla výraz, který jsem nedokázal přečíst. „Ty věříš tomu,“ zeptala se nakonec, „že ten moula to celý vymyslel sám?“

„Nevím a je mi to jedno,“ řekl jsem a slyšel ve svém hlase ozvěnu O’Kellyho, ale nemohl jsem si pomoct. „Možná ho najal Andrews nebo někdo z jeho kumpánů. To by vysvětlovalo, proč se tak vytáčí ohledně motivu bojí se, že by po něm šli, kdyby to na ně práskl.“

„Jo, až na to, že mezi ním a Andrewsem nemáme jediný pojítko…“

„Zatím.“

„… zatímco mezi ním a Rosalindou by tu jedno bylo.“

„Neslyšela jsi mě? Řekl jsem zatím. O’Kelly už jde po jeho telefonních a bankovních výpisech. Až je budem mít, budem chytřejší a můžem dělat závěry.“

„Jenže do tý doby se Damien uklidní a sežene si právníka a Rosalind se o tom zatčení dozví ze zpráv a dá si zatraceně pozor.

Vezmem ji sem hned teď a budem je konfrontovat tak dlouho, dokud nezjistíme, o co jde.“

Pomyslel jsem na Kiernanův hlas, nebo McCabeho; na ten závratný pocit, když pouta mé mysli povolila a já se vznesl do toho 381

klidného, nekonečně přívětivého modrého nebe. „Ne,“ řekl jsem, „nevezmem. Je to křehký děvče, Maddoxová. Je citlivá, je na dně, právě přišla o sestru a nemá ani ponětí proč. A ty bys ji chtěla konfrontovat s vrahem její sestry? Ježíši, Cassie. My máme za tu holku odpovědnost.“

„Ne, to nemáme, Robe,“ odpověděla Cassie zostra. „Ne, to nemáme. To je starost Linky podpory pro oběti trestných činů. My máme odpovědnost za Katy a odpovědnost pokusit se najít pravdu o tom, co se tady k čertu stalo, a to je celý. Všechno ostatní je na druhým místě.“

„A co jestli Rosalind kvůli nám začne mít úzkostný stavy nebo se nervově zhroutí? Pořád budeš tvrdit, že je to problém Linky podpory pro oběti trestných činů? Mohli bychom jí tím zničit život, uvědomuješ si to? Dokud nebudem mít v ruce něco daleko konkrétnějšího, než je jedna blbá shoda náhod, necháme tu holku na pokoji.“

„Blbá shoda náhod?“ Cassie vrazila zprudka ruce do kapes. „Robe, kdyby šlo o kohokoli jinýho než Rosalindu Devlinovou, co bys udělal?“

Pocítil jsem, jak se ve mně vzdouvá vlna vzteku, čiré zuřivosti, hluboké a neovladatelné. „Nech toho, Maddoxová. Nech toho. Tohle se sem ani nepokoušej zatahovat. A jestli, tak je to přesně naopak. Ty jsi Rosalindu nikdy neměla ráda, že jo? Od prvního dne jsi čekala na příležitost, abys po ní mohla jít, a teďka, když ti Damien předhodil tu svoji ubohou výmluvu, vrhla ses na ni jako hladovej čokl na kost.

Panebože, ta chudák holka mi říkala, že na ni žárlí spousta ženských, ale musím říct, že o tobě jsem si tohle nemyslel. Očividně jsem se spletl.“

„žárlit na… ježíšikriste, Robe, tohle už fakt přeháníš! Já si zas do hajzlu nemyslela o tobě, že budeš chránit nějakou holku, co je podezřelá, a to jenom proto, že je ti jí líto a že jseš z ní paf, a že na mě budeš nasranej kvůli nějaký ujetý kravině…“

Rychle se přestávala ovládat a já to sledoval se škodolibostí. Můj vztek je chladný, kontrolovaný, pohotový; vznětlivý výbuch jako je ten Cassiin dokáže kdykoli rozmetat na kousky. „Co kdyby ses laskavě uklidnila,“ řekl jsem. „Ztrapňuješ se.“

382

„Opravdu? Ty se zas do prdele ztrapňuješ před celým tímhle oddělením.“ Nacpala si zápisník do kapsy a pomačkala přitom stránky.

„Já jdu pro Rosalindu Devlinovou…“

„Ne, nejdeš. Prokrista, chovej se jako kriminalista, do hajzlu, a ne jak nějaká uražená pubescentní hysterka.“

„Ale jo, jdu, Robe. A můžete si tady s Damienem dělat, co je vám libo, můžete klidně jeden druhýmu vlézt do prdele a pro mě za mě třeba zhebnout…“

„No,“ řekl jsem, „teď jsi mě teda vážně usadila. Velice profesionální.“

„Co se ti to kurva děje v tý palici?“ zaječela Cassie. Kopla za sebou do dveří, až se s ránou zabouchly a chodbou se nesla hluboká a zlověstná ozvěna.

Chvíli jsem počkal, až odejde. Potom jsem si šel ven zakouřit Damien byl velký kluk, těch pár minut o samotě navíc mu nemohlo ublížit. Začínalo se stmívat a stále pršelo, mohutné, apokalyptické proudy deště. Ohrnul jsem si límec u kabátu a vmáčkl se nepohodlně do výklenku u dveří. Ruce se mi třásly. S Cassií jsme se hádali i dříve, samozřejmě; parťáci se hádají stejně vášnivě jako milenci. Jednou jsem ji tak rozzuřil, že práskla rukou do stolu, až jí oteklo zápěstí a dva dny jsme spolu nemluvili. Ale i to bylo něco jiného, úplně jiného.

Odhodil jsem nedokouřenou, navlhlou cigaretu a vrátil se dovnitř.

Na jedné straně bych nejradši poslal Damiena prokurátorovi a šel domů a nechal Cassii, ať se s tím vypořádá sama, až se vrátí a my budeme pryč, ale věděl jsem, že takový luxus si dovolit nemůžu potřeboval jsem zjistit jeho motiv a potřeboval jsem to rychle, než si Cassie vezme Rosalindu do parády.

Damienovi už začalo leccos docházet. Byl skoro šílený strachem, okusoval si nehty, šil koleny a kladl mi jednu otázku za druhou: Co bude teďka? Půjde sedět, že jo? Na jak dlouho? Jeho matka z toho dostane infarkt, má nemocný srdce… Je to ve vězení tak divoký, jak to ukazujou v televizi? Doufal jsem, pro jeho vlastní dobro, že se nedíval na Nápravné zařízení OZ.

Kdykoli jsem však naťukl téma motivu, uzavřel se do sebe stočil se do klubíčka jako ježek, začal koukat do země a odvolával se na 383

ztrátu paměti. Ta hádka s Cassií mě úplně vyhodila z rytmu; všechno jako by mě příšerně vyvádělo z rovnováhy a rozčilovalo, mohl jsem se snažit sebevíc, ale nedostal jsem z Damiena nic, kromě toho, že zíral do stolu a bezútěšně vrtěl hlavou.

„Dobře,“ řekl jsem nakonec. „Tak se podíváme trochu do minulosti. Váš otec zemřel před devíti lety, je to tak?“

„Jo.“ Damien váhavě vzhlédl. „Skoro před deseti; na konci října to bude deset let. Mohl bych… až tady skončíme, mohl bych se, třeba, dostat ven na kauci?“

„O propuštění na kauci rozhoduje soudce. Vaše matka pracuje?“

„Ne. Má, jak jsem vám říkal…“ Ukázal si letmo na prsa. „Je v invalidním důchodu. A otec, odkázal nám nějaký… Panebože, matka!“ Vyskočil. „Bude hrůzou bez sebe… Kolik je hodin?“

„Klid. Už jsme s ní mluvili; ví, že nám pomáháte s vyšetřováním.

Ale i s penězi, co zbyly po otci, to určitě není jednoduché, vyjít finančně.“

„Cože?… No, zvládáme to.“

„Ale stejně,“ řekl jsem, „kdyby vám někdo nabídl za nějakou práci hodně peněz, přemýšlel byste o tom, že?“ Ať si Sam s O’Kellym trhnou nohou pokud Damiena najal strýček Redmond, potřeboval jsem to teď vědět.

Damienovo obočí se stáhlo ve výrazu, který vypadal jako nefalšovaný zmatek. „Cože?“

„Mohl bych vám jmenovat pár lidí, kteří měli miliony důvodů Devlinovy nenávidět. Vtip je v tom, Damiene, že to nejsou lidi, kteří by dělali špinavou práci sami. Jsou to lidi, kteří by si na to někoho najali.“

Odmlčel jsem se, abych dal Damienovi možnost něco říct. Pouze vyjeveně hleděl.

„Jestli máte z někoho strach,“ řekl jsem mu co nejlaskavěji, „můžeme vám poskytnout ochranu. A pokud vás na to někdo najal, tak skutečný vrah nejste vy, ale on, chápete?“

„Cože… já ne… co? Vy si myslíte, že mi někdo zaplatil, abych, abych… Ježíši! Ne!“

Ústa měl otevřená v čistém, rozhořčeném úžasu. „Tak když to nebylo kvůli penězům,“ zeptal jsem se, „tak kvůli čemu?“

„Říkal jsem vám, nevím! Nepamatuju se!“

384

Na okamžik, jenž byl pro mě krajně nepříjemný, mě napadlo, zda skutečně nemohl přijít o část paměti, a pokud ano, proč a kde. Vyhnal jsem tu myšlenku z hlavy. Tohle nám tu tvrdí kdekdo a já viděl pohled v jeho tváři, když přeskočil to o té lopatce bylo to úmyslné. „Hele, já se vám tu snažím ze všech sil pomoct,“ řekl jsem mu, „ale je to k ničemu, když ke mně nejste upřímný.“

„Ale já jsem upřímnej! Není mi dobře…“

„Ne, Damiene, nejste. A povím vám, jak to vím. Vzpomínáte na ty fotky, co jsem vám ukazoval? Vzpomenete si na tu, kde je Katy s tím odhrnutým obličejem? Ta byla pořízená během pitvy, Damiene.

A pitva nám taky prozradila, co jste přesně té dívce udělal.“

„Už jsem vám řekl…“

Naklonil jsem se přes stůl, rychle, až k jeho tváři. „A potom, Damiene, dnes ráno jsme našli v boudě s nářadím tu lopatku. To si myslíte, že jsme padlí na hlavu? Vynechal jste, že poté, co jste Katy zabil, jste jí svlékl kalhoty, stáhl spodní prádlo a vrazil jste do ní držátko té lopatky.“

Damien se chytil z obou stran za hlavu. „Ne… to ne…“

„A vy mi tu chcete tvrdit, že se to stalo náhodou? Znásilnit dítě lopatkou, to není žádná náhoda, k tomu musí mít člověk zatraceně pádný důvod, takže vy teď ze mě přestanete dělat kreténa a hezky vyklopíte, co to bylo za důvod. Pokud tedy nejste jenom normální zvrhlej úchyláček. Nebo jste? Je to tak?“

Zatlačil jsem příliš silně. Damien, který měl koneckonců za sebou dlouhý den, se s jednotvárnou nevyhnutelností znovu rozbrečel.

Byli jsme tam dlouho. Damien, s obličejem v dlaních, chraptivě a křečovitě vzlykal. Já jsem stál opřený o zeď, přemýšlel, co s ním mám k čertu dělat, a příležitostně, když přestal, aby nabral dech, jsem podnikl další zběžný výpad směrem k motivu. Nikdy neodpověděl; vlastně ani nevím, jestli mě slyšel. V místnosti bylo hrozné horko a dosud v ní byla nepříjemně cítit pizza, ten mastný zápach, až se z toho člověku zvedal žaludek. Nemohl jsem se soustředit. Myšlenky se mi stále vracely ke Cassii, Cassii a Rosalindě jestli Rosalind s výslechem souhlasila, jestli to ustojí, jestli Cassie každou chvíli nezaklepe na dveře a nebude ji chtít konfrontovat s Damienem.

Nakonec jsem to vzdal. Bylo půl deváté a nikam to nevedlo Damien měl dost, v téhle fázi by z něj nevytáhla nic souvislého ani 385

světová kriminalistická jednička a já věděl, že mi to mělo dojít už

dávno. „Tak dobře,“ řekl jsem mu. „Dejte si večeři a odpočiňte si.

Budeme pokračovat zase zítra ráno.“

Podíval se na mě. Nos měl červený a opuchlé oči přimhouřené.

„To můžu… jít domů?“

Právě jsi byl zatčenej za vraždu, chytráku, co sis myslel… Neměl jsem na sarkasmus náladu. „Necháme si vás tu přes noc,“ řekl jsem.

„Pošlu sem někoho, kdo vás odvede.“ Když jsem vytáhl pouta, zíral na ně, jako by to byl nějaký středověký mučící nástroj.

Dveře pozorovací komory byly otevřené, a když jsem procházel kolem, viděl jsem, že před sklem stojí O’Kelly s rukama v kapsách a pohupuje se na podpatcích dopředu a dozadu. Srdce se mi rozbušilo.

V hlavní výslechové místnosti musela být Cassie Cassie a Rosalind.

Na okamžik mě napadlo zajít dovnitř, ale hned jsem tu myšlenku zavrhl. Nechtěl jsem, aby si mě Rosalind s celým tímhle debaklem jakkoli spojovala. Předal jsem uniformovaným Damiena který stále ještě vyjevený celý bledý popotahoval jako ubrečené děcko a odešel domů.

386

22

Pevná linka zazvonila asi čtvrt hodiny před půlnocí. Skočil jsem po sluchátku. Heather má po dobu nočního klidu ohledně telefonování svá pravidla.

„Haló?“

„Promiň, že volám tak pozdě, ale snažím se tě sehnat celej večer,“

řekla Cassie.

Vypnul jsem na mobilu zvonění, ale těch ztracených hovorů jsem si všiml. „Teďka vážně nemůžu,“ odpověděl jsem.

„Robe, do prdele, tohle je důležitý…“

„Je mi líto, musím končit,“ řekl jsem. „Ráno se uvidíme v práci nebo mi tam nech vzkaz.“ Slyšel jsem rychlý, naštvaný nádech, ale přesto jsem položil.

„Kdo to byl?“ zeptala se Heather, která se objevila ve dveřích svého pokoje v noční košilce s límečkem a tvářila se rozespale a podrážděně.

„To bylo pro mě,“ odpověděl jsem.

„Cassie?“

Šel jsem do kuchyně, našel v mrazáku misku na led a začal sypat kostky ledu do sklenice. „Ajajaj,“ ozvala se Heather za mnou významně. „Ty ses s ní nakonec vyspal, že jo?“

Mrštil jsem misku na led zpátky do mrazáku. Když Heather požádám, aby mi dala pokoj, nechá mě být, ale nestojí to za to výsledná nevrlost, záchvaty uraženosti a přednášky o její výjimečné citlivosti trvají mnohem déle, než kolik by jinak trvala normální naštvanost.

„Tohle si nezaslouží,“ řekla. To mě překvapilo. Heather a Cassie se navzájem nemusí jednou, kdysi na začátku, jsem přivedl Cassii domů na večeři. Heather byla celý večer krajně protivná, a když Cassie odešla, hodiny natřepávala polštáře na pohovce a narovnávala koberečky a hlasitě vzdychala, a Cassie se už o Heather nezmínila ani 387

slovem proto mi nebylo jasné, odkud se bere ta náhlá přemíra porozumění.

„Stejně jako jsem si to nezasloužila já,“ řekla, odešla zpět do svého pokoje a práskla dveřmi. Vzal jsem si led k sobě do pokoje a udělal si silnou vodku s tonikem.

žádný div, že jsem nemohl usnout. Když začalo závěsy prosvítat světlo, vzdal jsem to půjdu do práce dřív, rozhodl jsem se, zkusím zjistit, co Cassie řekla Rosalindě, začnu dělat na Damienově složce pro prokurátora. Pořád ale ještě lilo, na silnicích už stály kolony a já s landroverem v půlce Merrion Road samozřejmě píchl, musel jsem zastavit u krajnice a nemotorně se pustit do vyměňování kola. Lilo mi za krk a všichni řidiči za mnou vztekle mlátili do klaksonu, jako kdyby tu trčeli jenom kvůli mně. Nakonec jsem si na střechu připleskl maják, což většině z nich zavřelo zobák.

Když jsem dorazil do práce, bylo skoro osm. Jakmile jsem si sundal kabát, zazvonil telefon. „Služebna, Ryan,“ řekl jsem naštvaně.

Byl jsem mokrý, otrávený, byla mi zima a chtělo se mi domů, dát si vanu a svařenou whiskey; neměl jsem náladu se s nikým bavit, ať to byl kdokoli.

„Koukejte bejt hnedka u mě,“ řekl O’Kelly. „Kvapem.“ A zavěsil.

Tělo to pochopilo jako první rozklepal jsem se, hrudní kost se sevřela a začalo se mi hůř dýchat. Nevím, jak jsem to věděl. Bylo jasné, že mám průšvih když s vámi O’Kelly chce jen zběžně poklábosit, strčí hlavu do dveří, zaštěká „Ryan, Maddoxová, ke mně do kanclu“ a zase zmizí, aby už byl usazený za stolem, než tam dorazíte.

Telefonem si zve jenom na kobereček. Samozřejmě, mohlo to být cokoli nějaké důležité echo, které mi uniklo, Jonathan Devlin si mohl stěžovat na moje manýry, Sam mohl nakrknout politika, kterého neměl; ale já věděl, že to bude něco jiného.

O’Kelly stál zády k oknu, ruce v pěst zastrčené v kapsách. „Takže Adam Ryan, do hajzlu,“ řekl. „A vás jako nenapadlo, že bych o tom měl vědět?“

Zaplavila mě vlna děsivého, zničujícího studu. Tváře mi jen hořely.

Naposledy jsem něco podobného cítil ve škole, takové naprosté, zdrcující ponížení, to prázdné svírání v žaludku, kdy víte, bez 388

jakýchkoli pochybností, že jste byli chyceni, přistiženi a absolutně nijak se z toho nemůžete vykroutit, vyvléct, ani to ničím omluvit. Zíral jsem ze strany na O’Kellyho stůl a v letokruzích lamina hledal obrazce jako školáček, pro kterého není úniku a který čeká na rákosku. Dříve jsem své mlčení považoval za jakési gesto hrdé, osamělé vzpurnosti, jež byste nejspíš čekali od nějakého ostrého chlapíka v podání Clinta Eastwooda, ale teď jsem ho poprvé spatřil v jeho skutečném světle jako krátkozraké a dětinské a zrádné a stupidní, stupidní, stupidní.

„Máte vůbec představu, že jste tím mohl zkurvit celý vyšetřování?“

zeptal se O’Kelly chladně. Když má vztek, je výmluvnější než

obvykle, což je jeden z důvodů, proč ho považuju za bystřejšího, než

se dělá. „Jenom si zkuste představit, co by s tímhle dokázal slušnej obhájce, kdyby se to dostalo do soudní síně. Hlavní vyšetřovatel jako jedinej očitej svědek a jediná přeživší oběť v nevyřešeným případu, kterej s tím souvisí ježíšikriste. Zatímco všichni ostatní sní o kundičkách, obhájci sní o policajtech, jako jste vy. Můžou vás obvinit z čeho budou chtít, počínaje tím, že nejste schopnej vést nestranný vyšetřování, a konče tím, že sám můžete bejt v jednom anebo obou případech potenciální podezřelej. Média, chrliči konspiračních teorií a chátra, co jde Gardě po krku, ti všichni budou ryčet blahem. Do týdne si jedinej člověk v zemi nebude jistej, kdo vlastně má stanout před soudem.“

Jenom jsem na něj civěl. Ještě jsem se ani nestačil vzpamatovat z toho, že se to provalilo, a teď z ničeho nic další rána, po které jsem zůstal stát jako opařený. Bude se to zdát neuvěřitelné, ale přísahám, že za celých těch dvacet let mě nenapadlo ani jedinkrát, že bych ze zmizení Petera a Jamie mohl být podezřelý i já. Ve složce nic takového nebylo, nic. Irsko ve čtyřiaosmdesátém bylo spíš rousseauovské než

orwellovské; děti byly andílci, boží tvorečkové, bylo by proti přírodě třeba jen naznačovat, že by mohly být také vrahy. Dnes už všichni víme, že nízký věk schopnost zabít nevylučuje. Na dvanáct let jsem byl velký až až, v botách jsem měl cizí krev, puberta je období podivné, ošemetné, rozhárané. Před sebou jsem náhle a jasně viděl Cassiinu tvář toho dne, když se vrátila od Kiernana ty lehce stažené koutky úst, které prozrazovaly, že mi něco zamlčuje. Musel jsem se posadit.

„Každej chlap, kterýho jste kdy poslal do kriminálu, teď bude požadovat novej proces, protože budete mít záznam, že jste zamlčel 389

závažnej důkaz. Blahopřeju, Ryane, právě jste poslal do hajzlu všechny případy, na který jste kdy sáhnul.“

„Takže jsem z případu odvolanej,“ řekl jsem nakonec hloupě. Ústa jsem měl otupělá. Najednou jsem měl vidiny, jak se u dveří našeho domu překřikují a ječí desítky novinářů, strkají mi do obličeje mikrofony, říkají mi Adame a lační po krvavých podrobnostech.

Heather bude nadšená z takové zásoby sentimentality a mučednictví vyžije celé měsíce. Ježíši.

„Leda tak hovno, a ne odvolanej,“ odsekl O’Kelly. „Nejste odvolanej jedině proto, že nemám zájem, aby kdejakej novinářskej chytrák začal čmuchat, z jakýho důvodu jsem vám dal padáka. Řeknu jediný slovo nouzovej režim. Odteďka nebudete vyslýchat jedinýho svědka, nesáhnete na jedinej důkaz, budete dřepět za stolem a snažit se toho nezmrvit víc, než kolik se vám už povedlo. Uděláme všechno, aby to neprosáklo ven. A v den, kdy bude Donnellyho proces u konce, jestli k nějakýmu procesu dojde, budete z oddělení suspendovanej během vyšetřování.“

Jediné, co mě napadlo, bylo, že nouzový režim jsou dvě slova.

„Pane, je mi to moc líto,“ řekl jsem nakonec, protože mi to přišlo vhodnější. Neměl jsem představu, co přesně suspendování obnáší.

Mlhavě jsem si to představoval tak, že polda z televizního seriálu bouchne o šéfův stůl odznakem a pistolí, kamera najede na detail, přes něj jdou závěrečné titulky a jeho kariéra je v háji.

„Za to pořídíte leda tak suchý z nosu,“ řekl O’Kelly nakvašeně.

„Budete třídit telefonáty z pohotovostní linky a posílat je dál. Pokud v některým bude jenom zmínka o tom starým případu, nebudete ho ani číst a rovnou posunete Maddoxové nebo O’Neillovi.“ Posadil se za stůl, zvedl telefon a začal vytáčet číslo. Pár vteřin jsem tam ještě stál a zíral na něj, než mi došlo, že mám vypadnout.

Šel jsem pomalu zpátky na služebnu nevím proč, věnovat se pohotovostní lince jsem neměl v úmyslu; zřejmě mi to muselo přepnout na autopilota. Cassie seděla u videa, lokty opřené o kolena, a sledovala záznam toho, jak vyslýchám Damiena. Ramena měla pokleslá vyčerpáním, ovladač jí zplihle visel z ruky.

390

Kdesi hluboko ve mně se pohnulo něco odporného, chorobného.

Až do této chvíle jsem nepomyslel na to, jak se to O’Kelly dozvěděl.

Napadlo mě to až teď, když jsem stál ve dveřích služebny a koukal na ni mohl to zjistit jenom jediným způsobem.

Uvědomoval jsem si moc dobře, že v poslední době jsem se ke Cassii choval mizerně i když je na druhé straně pravda, že to nebylo až tak jednoduché a že jsem měl své důvody. Ale nic, co jsem jí provedl, absolutně nic, co bych jí mohl provést, nemohlo ospravedlnit něco takového. Takový podraz jsem vážně nečekal. Není nic pomstychtivějšího než odmítnutá ženská. Myslel jsem, že mi nohy vypoví službu.

Možná jsem neúmyslně udělal nějaký zvuk nebo pohyb, nevím, ale Cassie se zprudka otočila na židli a zírala na mě. Po chvíli zmáčkla Stop a položila ovladač. „Co ti řekl?“

Věděla to; už to věděla a poslední jiskřička pochybností zmizela v čemsi zubatém a nepředstavitelně těžkém, co mi tahalo za solar plexus. „Hned jak případ skončí, budu suspendovanej,“ řekl jsem zprudka. Můj hlas mi zněl cize.

Cassii se rozšířily oči hrůzou. „Do hajzlu,“ řekla. „Do hajzlu, Robe… Ale nevyletěl jsi, že ne? Nevyhodil… nevyhodil tě, to ne?“

„Ne, nevyhodil,“ odpověděl jsem. „Ale ne díky tobě.“ Prvotní šok začínal mizet a jako elektrické napětí ve mně rostl chladný, jedovatý vztek. Cítil jsem, jak lomcuje celým mým tělem.

„To není fér,“ řekla Cassie a v jejím hlase jsem zaslechl drobné zachvění. „Já se tě snažila varovat. Volala jsem ti včera večer, ani nevím kolikrát…“

„To bylo na starosti už trochu pozdě, ne? Na to jsi měla myslet předtím.“

Cassie byla bledá jako stěna, oči vytřeštěné. Měl jsem chuť z ní ten udivený, nechápavý výraz vymlátit. „Kdy předtím?“ zeptala se.

„Než jsi předhodila mý soukromý záležitosti O’Kellymu. Jseš už

konečně spokojená, Maddoxová? Je to pro tebe dostatečná útěcha, že jsi mi zničila kariéru, za to, že jsem tě tenhle týden neobletoval jako princezničku? Anebo máš v rukávu schovaný ještě něco?“

Po chvíli řekla velmi tiše: „Ty myslíš, že jsem mu to řekla já?“

Skoro jsem se začal smát. „Jo, to si teda myslím. Na světě je akorát pět lidí, co o tom ví, a poněkud pochybuju, že by moje rodiče nebo 391

kámoše, se kterým jsem se neviděl patnáct let, napadlo zrovna teď volat mýmu šéfovi a oznamovat mu: ‚Mimochodem, víte to, že Ryan se dřív jmenoval Adam?’ Myslíš si, že jsem idiot? Já vím, že jsi mu to řekla ty, Cassie.“

Nespustila ze mě oči, ale něco se v nich změnilo a já si uvědomil, že je rozzuřená na nejvyšší míru jako já. Jediným rychlým pohybem vzala ze stolu videokazetu a mrštila ji po mně, prudce a švihem, do kterého položila celé tělo. Reflexivně jsem se sehnul; odrazila se od zdi v místě, kde byla moje hlava, odletěla vzduchem a spadla do kouta.

„Pusť si to,“ řekla Cassie.

„Nemám zájem.“

„Koukej si tu kazetu okamžitě pustit, nebo, přísámbohu, nechám tvůj ksicht zítra ráno protáhnout všema irskýma novinama.“

Nedostala mě ta výhrůžka samotná; spíš skutečnost, že to udělala, že hrála kartou, kterou musela mít jako trumf. Něco to ve mně vykřesalo jakousi trpkou zvědavost, smíšenou i když si to možná zpětně domýšlím, nevím s jakousi nejasnou, hroznou předtuchou.

Zvedl jsem v koutě kazetu, zasunul do videopřehrávače a zmáčkl Play.

Cassie, s rukama založenýma pevně v bok, mě sledovala bez jediného pohybu. Otočil jsem židli a posadil se před obrazovku zády k ní.

Byl to roztřepaný černobílý záznam Cassiina výslechu Rosalindy z včerejšího večera. Časový údaj ukazoval 20:27; v té době jsem to ve vedlejší místnosti pomalu vzdával s Damienem. Rosalind byla sama v hlavní výslechové místnosti a před malým zrcátkem v pudřence si rtěnkou malovala rty. V pozadí se něco ozývalo a chvíli mi trvalo, než

jsem si uvědomil, že mi to zní povědomě chraptivý, bezmocný vzlykot a nad ním můj vlastní hlas říkal bez valné naděje: „Damiene, potřebuju vědět, proč jste to udělal.“ Cassie nechala puštěný zvuk z mé výslechové místnosti přes interkom. Rosalind zvedla hlavu; zírala na polopropustné zrcadlo, tvář naprosto bez výrazu.

Otevřely se dveře, vstoupila Cassie a Rosalind zavřela rtěnku a vsunula ji do kabelky. Damien stále vzlykal. „Do hajzlu,“ řekla Cassie a pohlédla na interkom. „Promiňte.“ Vypnula ho. Rosalind se nepatrně nervózně usmála.

„Detektiv Maddoxová, výslech Rosalindy Frances Devlinové,“

řekla Cassie do kamery. „Posaďte se.“

392

Rosalind se ani nepohnula. „Obávám se, že s vámi nemám chuť se bavit,“ odpověděla ledovým, pohrdavým hlasem, který jsem u ní ještě neslyšel. „Ráda bych mluvila s detektivem Ryanem.“

„Je mi líto, to nepůjde,“ odvětila Cassie zvesela a vytáhla si židli.

„Je u výslechu jak jste jistě slyšela,“ dodala s drobným kajícným ušklíbnutím.

„Tak já přijdu, až bude mít čas.“ Rosalind si vrazila kabelku pod paži a zamířila ke dveřím.

„Okamžik, slečno Devlinová,“ řekla Cassie a její hlas najednou zazněl tvrdě a ostře. Rosalind vzdychla a otočila se, obočí opovržlivě pozvedlé. „Máte nějaký zvláštní důvod, proč najednou nejste ochotná odpovídat na otázky týkající se smrti vaší sestry?“

Viděl jsem, jak Rosalind střelila očima po kameře, jenom na okamžik, ale ten nepatrný chladný úsměv nezmizel. „Myslím, že sama dobře víte, pokud tedy jste ochotná si to připustit, že jsem více než

ochotná pomáhat při vyšetřování ze všech svých sil. Prostě jenom nechci mluvit s vámi a jistě víte proč.“

„Dejme tomu, že nevím.“

„Ale no tak, od začátku je jasné, že moje sestra je vám úplně ukradená. Jde vám pouze o flirtování s detektivem Ryanem. Není to proti pravidlům, spát se svým kolegou?“

Projel mnou nový výbuch vzteku, tak silný, že mi to vyrazilo dech.

„Ježíšikriste! Tak o to tady šlo? Jenom proto, že sis myslela, že jsem jí řekl…“ Rosalind střílela jen tak od pasu, neřekl jsem jediné slovo jí, ani nikomu jinému; a jestli si Cassie myslela, že ano a chtěla se mi za to pomstít, aniž by se mě předtím obtěžovala zeptat…

„Buď zticha,“ řekla za mnou chladně. Přitiskl jsem pěsti k sobě a zíral na televizi. Měl jsem takový vztek, že jsem skoro neviděl.

Cassie na obrazovce ani nepohnula brvou; houpala se na židli a pobaveně zavrtěla hlavou. „Je mi líto, slečno Devlinová, ale mě tak snadno nedostanete. Pokud jde o smrt vaší sestry, máme s detektivem Ryanem naprosto stejný zájem chceme najít jejího vraha. Takže znovu, proč o ní najednou odmítáte mluvit?“

Rosalind se zasmála. „Naprosto stejný zájem? No, to těžko. Jeho vztah k tomuto případu je přece velmi specifický, ne?“

393

I na zrnitém obraze jsem viděl Cassiino zamrkání a vítězoslavný záchvěv škodolibosti na Rosalindině tváři, když viděla, že tentokrát ťala do živého. „Ale,“ řekla sladce. „že byste to nevěděla?“

Odmlčela se jen na zlomek vteřiny, jen tak dlouho, aby znásobila účinek, ale mně to připadalo jako celá věčnost, protože jsem věděl, s ohavným, nepotlačitelným pocitem nevyhnutelnosti jsem věděl, co řekne. Myslím, že něco podobného musí cítit kaskadér, když už ve vzduchu vidí, že tenhle skok nedopadne dobře, nebo žokej při pádu ze sedla v plném trysku ten podivuhodně klidný zlomek času těsně předtím, než se vaše tělo rozbije o zem, kdy vám z hlavy zmizí úplně všechno kromě jediné jistoty: Takže to bychom měli. Konečná.

„On je přece ten kluk, jehož kamarádi před spoustou let zmizeli v Knocknaree,“ řekla Rosalind Cassii. Její hlas zněl vysoko a melodicky a téměř lhostejně; až na drobný náznak samolibosti v něm nebylo nic, vůbec nic. „Adam Ryan. Vypadá to, že se vám tedy přece jenom nesvěřuje se vším, že?“ Před pouhými několika minutami jsem měl pocit, že hůř už se člověk cítit nemůže.

Cassie se přestala houpat na židli a poškrábala se na uchu. Kousla se do rtu, aby potlačila úsměv, ale já v sobě nenacházel nic, co by mi napovědělo, co tím sleduje. „To vám řekl on?“

„Ano. Jsme si ve skutečnosti velice blízcí.“

„A řekl vám taky, že měl bratra, který zemřel, když mu bylo šestnáct? že vyrůstal v dětském domově? že jeho otec byl alkoholik?“

Rosalind na ni zírala. Úsměv byl ten tam a přimhouřené oči jenom žhnuly. „Proč?“ zeptala se.

„Jenom se tak ptám. Občas vykládá i tohle jak kdy, Rosalindo,“

řekla napůl pobaveně, napůl v rozpacích. „Nevím, jak bych vám to řekla, ale někdy, když se kriminalista snaží navázat se svědkem vztah, říká věci, které nejsou tak docela pravda. Věci, o kterých si myslí, že mu pomůžou získat od svědka informace. Rozumíte?“

Rosalind dále bez hnutí zírala.

„Poslouchejte,“ řekla Cassie zvolna, „já vím zcela jistě, že detektiv Ryan neměl nikdy žádného bratra, že jeho otec je prima chlap bez jakéhokoli sklonu k alkoholismu a že vyrůstal ve Wiltshire odtud ten přízvuk a určitě ne poblíž Knocknaree. A ani v dětském domově. Ale ať vám říkal, co chtěl, jsem přesvědčená, že to dělal v dobrém úmyslu, 394

abyste nám pomohla najít Katyina vraha. Nesmíte mu to mít za zlé.

Rozumíte?“

Dveře se zprudka otevřely Cassie nadskočila o několik metrů; Rosalind se ani nepohnula, ani nespustila oči z Cassiiny tváře a do místnosti se naklonil O’Kelly, zdeformovaný úhlem kamery do jakési koule, ale okamžitě rozpoznatelný podle své přehazovačky.

„Maddoxová,“ řekl úsečně. „Na slovíčko.“

Když jsem vyváděl Damiena ven, stál O’Kelly v pozorovací komoře, pohupoval se na podpatcích a netrpělivě zíral přes sklo.

Nemohl jsem se na to už dívat. Hmátl jsem po ovladači, zmáčkl Stop a civěl tupě na zrnící rozkmitaný modrý čtverec.

„Cassie,“ vylezlo ze mě po dlouhé chvíli.

„Zeptal se mě, jestli je to pravda,“ řekla tak klidně, jako by předčítala nějaké hlášení. „Pověděla jsem mu, že ne a že kdyby byla, těžko bys jí to říkal.“

„Neřekl jsem jí to,“ odpověděl jsem. Přišlo mi důležité, aby to věděla. „Neřekl. Řekl jsem jí, že dva mí kamarádi zmizeli, když jsem byl dítě aby věděla, že chápu to, co prožívá. Vůbec mě nenapadlo, že by mohla vědět o Peterovi a Jamii a dát si to dohromady. Na to bych ve snu nepomyslel.“

Cassie počkala, až domluvím. „Obvinil mě, že tě kryju,“

pokračovala, když jsem skončil, „a dodal, že nás měl už dávno rozdělit. Řekl, že porovná tvý otisky s těma z toho starýho případu i kdyby měl vytáhnout experta na daktyloskopii z postele, i kdyby to mělo trvat celou noc. Jestli ty otisky budou sedět, říkal, tak budeme oba rádi, když nás nevyrazí. Řekl, ať pošlu Rosalindu domů. Hodila jsem ji na krk Sweeneymu a začala ti volat.“

Někde vzadu v hlavě jsem uslyšel cvaknutí, malé a nezvratné.

Paměť z něj udělala palčivý, ohlušující třesk, ale pravda je taková, že byl děsivý právě tou nepatrností. Seděli jsme tam dlouho beze slova.

Vítr honil po oknech provazce deště. Najednou jsem zaslechl, že se Cassie zhluboka nadechla a napadlo mě, že třeba pláče, ale když jsem k ní vzhlédl, její tvář byla bez slz; byla bledá a klidná a velice, velice smutná.

395

23

Když přišel Sam, pořád jsme tam ještě seděli. „Co se děje?“ zeptal se, když si vytřepal z vlasů déšť a rozsvítil.

Cassie sebou trhla, zvedla hlavu. „O’Kelly chce, abychom teď zkusili dostat z Damiena motiv ty a já. Za chvilku ho přivedou.“

„Skvělý,“ řekl Sam, „třeba mu nový tváře trochu pocuchají nervy,“

ale stačil mu jediný rychlý pohled na nás a mě napadlo, kolik je toho schopný si domyslet; vůbec poprvé mě napadlo, kolik toho celou dobu věděl a prostě to nechával být.

Přitáhl si židli, sedl si vedle Cassie a začali spolu probírat, jak na Damiena. Ještě nikdy společně nikoho nevyslýchali; jejich hlasy zněly váhavě, vážně, navzájem ohleduplně a zvedaly se do otevřených nepatrných otazníků: Myslíš, že bychom měli…? Co kdybychom…?

Cassie znovu vyměnila ve videopřehrávači kazety a přehrávala Samovi části včerejšího výslechu. Fax udělal pár pomatených, groteskních pohybů, vyplivl výpisy z Damienova mobilu a oba se nad nimi s mumláním skláněli, zvýrazňovač v ruce.

Když nakonec odešli Sam mi krátce pokývl přes rameno –, čekal jsem v prázdné služebně, až bude jisté, že výslech už začal, a potom jsem se je vydal hledat. Byli v hlavní výslechové místnosti. Vkradl jsem se do pozorovací komory, celý rudý, jako někdo, kdo vstupuje do prodejny s pornografickou literaturou. Věděl jsem, že je to to poslední na celém světě, co bych si přál vidět, ale nemohl jsem si pomoct.

Připravili místnost tak útulně a přirozeně, jak jen to bylo možné kabáty a tašky a šály přehozené přes židle, na stole káva a pytlíčky s cukrem a mobily a karafa s vodou a ulepené koláčky z kavárny kousek od hradu. Damien, oblečený stále ve stejném pomuchlaném obrovském svetru a kapsáčích vypadal, jako by v nich spal tu seděl schoulený do sebe a vytřeštěnýma očima se rozhlížel; po nepřátelském chaosu vězeňské cely to pro něj muselo být hotové útočiště, bezpečné a přátelské a skoro domácké. Z jistého úhlu jste mohli na jeho bradě zahlédnout chmýří chudičkého světlého strniště. Cassie se Samem 396

tlachali, opírali se lokty o stůl, nadávali na počasí a nabízeli Damienovi mléko. Zaslechl jsem na chodbě kroky a ztuhl jsem jestli je to O’Kelly, vykope mě ven, hezky k pohotovostní lince, tohle už nebyla moje práce –, ale pokračovaly dál, aniž by zpomalily. Opřel jsem se čelem o polopropustné sklo a zavřel oči.

Nejdřív s ním procházeli neškodné detaily. Cassiin hlas, Samův, oba se vzájemně obratně proplétaly, konejšivě jako ukolébavka: Jak jste se dostal z domu a neprobudil přitom matku? Vážně? Tak jsem to jako kluk dělával taky… Dělal jste to už i předtím? Panebože, to kafe je ale břečka, nechtěl byste místo něj radši kolu nebo něco jiného? Šlo jim to spolu, Cassii a Samovi; šlo jim to. Damien se uklidňoval.

Jednou se dokonce zasmál, takovým žalostným drobným vzdechem.

„Vy podporujete kampaň Posuňte dálnici, že?“ zeptala se Cassie nakonec, stejně nenuceně jako předtím; nikdo, kromě mě, by v jejím hlase nerozeznal ten nepatrně zvýšený tón, který znamenal, že teď už

jde na věc. Otevřel jsem oči a narovnal se. „Kdy jste se o ní dozvěděl?“

„Letos na jaře,“ odpověděl Damien ochotně, „někdy kolem března.

Na nástěnce u nás na katedře viselo něco o protestním shromáždění.

Věděl jsem, že v létě budu pracovat v Knocknaree, tak jsem měl pocit… co já vím, sounáležitosti? Takže jsem tam šel.“

„Mohlo se jednat o akci z dvacátého března?“ zeptal se Sam, zalistoval v papírech a poškrábal se vzadu za uchem. Hrál solidního venkovského policajta, přátelského a ne příliš bystrého.

„Jo, asi jo. Bylo to před Dáilem, jestli vám to pomůže.“ Damien až

dosud působil skoro nepochopitelně klidně, nakláněl se nad stolem, hrál si s kelímkem od kávy, celý upovídaný a dychtivý, jako by šlo o přijímací pohovor. Znal jsem to už z dřívějška, zvlášť v případě lidí, kteří spáchali trestní čin poprvé ti nás ještě nejsou zvyklí vnímat jako nepřátele, a jakmile opadne šok z toho, že byli dopadeni, přichází bezstarostnost a vstřícnost z úlevy po uvolnění dlouho hromaděného napětí.

„A od té chvíle jste je začal podporovat?“

„Jo. Je to hrozně významný naleziště, Knocknaree, bylo osídlený už od…“

„To nám už Mark řekl,“ usmála se Cassie. „Jak si asi umíte představit. A tam jste se seznámil s Rosalindou Devlinovou, nebo jste se znali už předtím?“

397

Krátká, zmatená odmlka. „Cože?“ vypadlo z Damiena.

„Seděla ten den u stolu s přihláškami. Tam jste se potkali poprvé?“

Další odmlka. „Já nevím, koho máte na mysli,“ odpověděl Damien konečně.

„Ale no tak, Damiene,“ řekla Cassie a nahnula se dopředu, aby byl nucen se na ni podívat; zíral do kelímku s kávou. „Až doteď jste se držel dobře, tak si to teď nepokažte, ano?“

„Ve výpisech z vašeho mobilního telefonu se to jenom hemží telefonáty a esemeskami Rosalindě,“ řekl Sam, vytáhl svazek stránek s barevně zvýrazněnými řádky a položil ho před Damiena. Tupě na ně zíral.

„Proč nechcete, abychom věděli, že jste byli přátelé?“ zeptala se Cassie. „Na tom přece není nic špatného.“

„Nechci ji do toho zatahovat,“ odpověděl Damien. Ramena mu začínala tuhnout.

„My nechceme nikoho do ničeho zatahovat,“ řekla Cassie laskavě.

„Chceme se jenom dozvědět, co se stalo.“

„Už jsem vám to řekl.“

„Já vím, já vím. Musíte s námi mít trpělivost, dobře? Jenom si potřebujeme ujasnit detaily. Takže tam jste se s Rosalindou seznámili, na tom protestním shromáždění?“

Damien natáhl ruku a prstem se dotkl telefonních výpisů. „Jo,“

odpověděl. „Když jsem podepsal petici. Dali jsme se do řeči.“

„Asi jste si rozuměli, když jste zůstali v kontaktu?“

„Jo, asi.“

Potom zase zařadili zpátečku. Kdy jste začal pracovat v Knocknaree? Proč jste se rozhodl zrovna pro tohle naleziště? Jo, taky myslím, že je to vzrušující… Damien se znovu začal uklidňovat. Pořád pršelo, po oknech se sunuly dolů husté vodní závěsy. Cassie skočila ještě pro kávu, vrátila se s provinile rošťáckým výrazem a balíčkem plněných sušenek, který ukradla v kantýně. Teď, když se Damien přiznal, nebylo kam spěchat. Jediné, co mohl dělat, bylo vyžádat si právníka, a právník by mu poradil, aby jim řekl přesně to, co chtěli slyšet; spolupachatel znamenal společnou vinu, zmatek, všechno, co mají obhájci v oblibě. Cassie a Sam měli k dispozici celý den, celý týden, kolik času chtěli.

„Kdy jste s Rosalindou začali chodit?“ zeptala se Cassie po chvíli.

398

Damien skládal roh jedné ze stránek telefonního výpisu do maličkých záhybů, ale při téhle otázce překvapeně vzhlédl. „Cože?…

My jsme spolu nechodili… teda, nechodíme spolu. Jsme jenom kamarádi.“

„Damiene,“ ozval se Sam káravě a poklepal na papíry. „Koukněte na to. Voláte jí třikrát, čtyřikrát denně, posíláte pět esemesek za den, v noci spolu mluvíte hodiny…“

„Panebože, já dělala to samý,“ zavzpomínala Cassie. „Těch kreditů, co proteče, když je člověk zamilovanej…“

„žádným jiným kamarádům nevoláte ani ze čtvrtiny tolik. Dělá pětadevadesát procent vašich účtů za telefon, hochu. Na tom ale přece není nic špatného. Je to pěkná holka, vy jste milý mladý muž, proč byste spolu nemohli chodit?“

„Počkejte,“ řekla Cassie najednou a posadila se zpříma. „že by v tom Rosalind jela s vámi? Proto o ní nechcete mluvit?“

„Ne!“ Damien skoro vykřikl. „Nechte ji na pokoji!“

Cassie a Sam zvedli obočí.

„Promiňte,“ zamumlal po chvíli a sesul se na židli. Byl celý červený. „Já jenom… hele, ona s tím nemá nic společnýho. Nemůžete ji z toho vynechat?“

„Tak proč tedy ty tajnosti, Damiene?“ zeptal se Sam. „Když s tím nemá nic společného?“

Pokrčil rameny. „Proto. Nikomu jsme neřekli, že spolu chodíme.“

„Proč ne?“

„Prostě ne. Rosalindin otec by zuřil.“

„On vás nemá rád?“ zeptala se Cassie s překvapeným výrazem, který mu musel lichotit.

„Ne, o to nejde. Ona s nikým chodit nesmí.“ Damien nervózně zíral z jednoho na druhého. „že mu… že mu to neřeknete? Prosím!“

„A co by jí udělal?“ zeptala se Cassie mírně.

Damien trhal polystyrenový kelímek na kousky. „Já ji jenom nechtěl dostat do průšvihu.“ Ale zarudlost mu z tváře nezmizela a měl zrychlený dech; bylo v tom ještě něco jiného.

„Máme svědka,“ řekl Sam, „který nám prozradil, že Jonathan Devlin v poslední době Rosalindu nejméně jedenkrát udeřil. Myslíte si, že je to pravda?“

Rychlé zamžourání, pokrčení ramen. „Jak to mám vědět?“

399

Cassie střelila po Samovi rychlým pohledem a znovu zařadila zpátečku. „A jak jste se scházeli, aby se o tom její táta nedozvěděl?“

zeptala se důvěrně.

„Nejdřív jsme se vídali jenom o víkendech ve městě, chodili na kafe a tak. Rosalind rodičům říkala, že jezdí za kámoškou, Karen, ze školy. To jim nevadilo. Později, no… později jsme se občas scházeli v noci. Na vykopávkách. Šel jsem tam vždycky a čekal, než její rodiče usnou a ona se bude moct vyplížit z domu. Sedávali jsme na tom kamenným oltáři, nebo občas ve skladu s nálezama, když pršelo, a jenom si povídali.“

Úplně jsem to viděl, hotová idylka přikrývku kolem ramen, venkovská obloha napěchovaná hvězdami a měsíční světlo, které z hrbolatého terénu vykopávek činilo tajemnou, strašidelnou scenérii.

Ty tajnosti a překážky tomu všemu bezpochyby dodávaly na ještě větší romantice a propůjčovaly prapůvodní, neodolatelné kouzlo mýtu krutý otec, krásná panna uvězněná ve své věži za hradbou z trní a volající o záchranu. Vytvořili si svůj vlastní noční, ukradený svět, a pro Damiena to musel být svět velice krásný.

„Nebo někdy přes den přišla na naleziště, třeba s Jessikou, a já je provázel. Nemohli jsme spolu moc mluvit, aby nás někdo neviděl, ale… už jenom to, že jsme se viděli… A jednou, ještě v květnu,“

pohlédl na své ruce a nepatrně, nesměle se usmál sám pro sebe, „víte, měl jsem brigádu, dělal jsem v jednom lahůdkářství sendviče, a našetřil jsem dost peněz, že jsme si spolu mohli vyjet na celej víkend. Jeli jsme vlakem do Donegalu a ubytovali se v jednom malým hotelu. Zapsali jsme se jako… jako že jsme manželé. Rosalind řekla rodičům, že je na víkend u Karen, že se budou učit na zkoušky.“

„A co se tedy potom stalo?“ zeptala se Cassie a já znovu rozpoznal zvýšené napětí v jejím hlase. „Katy se o vás dvou dozvěděla?“

Damien vyjeveně vzhlédl. „Cože? Ne. Ježíši, ne. Byli jsme fakt opatrní.“

„Tak co tedy? Zlobila Rosalindu? Mladší sestřičky dokážou být protivné.“

„Ne…“

„Tak Rosalind žárlila na všechnu tu pozornost, co se Katy dostávala? Ano?“

400

„Ne! Rosalind taková není měla z Katy radost! A já bych nikoho nezabil jenom kvůli… Já nejsem… nejsem blázen!“

„A nejste ani žádný násilník,“ řekl Sam a hodil před Damiena další hromadu papírů. „To jsou výslechy, které se vás týkají. Vaši učitelé vzpomínají, že jste se nikdy neúčastnil žádných rvaček ani jste je nezačínal. Souhlasíte s tím?“

„Asi jo…“

„Takže jste to tedy udělal kvůli tomu pocitu samému?“ skočila mu do řeči Cassie. „Chtěl jste vědět, jaké to je, někoho zabít?“

„Ne! Co si to…“

Sam s překvapivou rychlostí obešel stůl a naklonil se k Damienovi ze strany. „Lidi z naleziště říkají, že George McMahon se do vás navážel, stejně jako do všech ostatních, ale vy jste byl jeden z mála, co se nikdy nedali vyprovokovat. Tak co vás mohlo rozčílit natolik, že jste zabil malou holku, která vám v životě neublížila?“

Damien se zoufale zachumlal do svetru, bradu opřel o prsa a zavrtěl hlavou. Zatlačili na něj příliš brzo, příliš silně; začínal se uzavírat do sebe.

„Hele, koukni na mě.“ Sam luskl Damienovi prsty přímo před nosem. „Vypadám snad jako tvá mamka?“

„Cože? Ne…“ Ale nečekanost toho gesta ho probrala; oči, plaché a zbědované, znovu upřel na Sama.

„Dobrej postřeh. To proto, že já tvá mamka nejsem a tohle není žádná prkotina, z které by ses mohl vykroutit trucováním. Tohle je zatraceně vážná věc. Uprostřed noci jsi vylákal z domu nevinnou malou holku, udeřil ji do hlavy, udusil ji, koukal se, jak umírá, pak jsi do ní vrazil lopatku“ Damien sebou prudce trhl „a teď nám tu chceš vykládat, že jsi to udělal jenom tak, bez důvodu. Tohle chceš tvrdit soudci? Kolik myslíš, že vyfasuješ roků?“

„Vy to nechápete!“ vykřikl Damien. Hlas mu přeskakoval jako třináctiletému klukovi.

„Já vím, já vím, že nechápeme, ale já chci. Tak mi to pomozte pochopit, Damiene.“ Cassie se k němu nakláněla, držela jeho ruce ve svých a nutila ho se na ni dívat.

„Vy to nechápete! Nevinná holka? Všichni si myslí, že byla nevinná, že Katy byla andílek, podle všech byla dokonalost sama tak to nebylo! Jenom proto, že to byla malá holka, neznamená, že…

401

Nevěřili byste mi, kdybych vám řekl, co třeba udělala, nevěřili byste mi.“

„Já ano,“ řekla Cassie tiše a naléhavě. „Ať už mi řeknete, co chcete, Damiene, v téhle práci už jsem zažila horší věci. Já vám věřit budu. Vyzkoušejte mě.“

Damien byl celý rudý a ruce se mu v Cassiiných třásly. „Rosalind nebo Jessica to často schytaly od otce kvůli ní. Pořád, v jednom kuse měly strach. Vždycky mu něco napovídala jako že Rosalind na ni byla zlá nebo že Jessica jí sahala na její věci nebo něco nebyla to ani pravda, prostě si to vymýšlela a on jí to vždycky věřil. Rosalind se mu to jednou snažila říct, že to není pravda, snažila se Jessiku chránit, ale on ji akorát, akorát ji…“

„Co udělal?“

„On je mlátil!“ zaskučel Damien. Prudce vzhlédl a upřel pohled na Cassii, rudě lemované oči mu jen plály. „On je týral! Rosalindě rozbil hlavu pohrabáčem, Jessikou praštil o zeď, až si zlomila ruku, on, ježíši, musely to s ním dělat, a Katy, ta se na to jenom koukala a smála se!“

Vyškubl ruce z Cassiiných a rozčileně si hřbetem zápěstí utřel slzy.

Lapal po dechu.

„Chcete tím říct, že Jonathan Devlin měl se svými dcerami pohlavní styk?“ zeptala se Cassie tiše. Oči měla doširoka otevřené.

„Ano. Ano. Dělal jim to všem. Katy…“ Damienova tvář se pokřivila. „Katy se to líbilo. No není to zvrhlý? Jak může někdo…? To proto, že byla jeho miláček. Rosalindu nenáviděl, protože ona…

nechtěla…“ Kousl se do hřbetu ruky a rozbrečel se.

Uvědomil jsem si, že tajím dech už tak dlouho, až se mi začíná motat hlava; a taky jsem si uvědomil, že je mi na zvracení. Opřel jsem se o chladné sklo a soustředil se na to, abych dýchal pomalu a rovnoměrně. Sam našel papírový kapesník a podal ho Damienovi.

Pokud jsem nepřicházel o poslední zbytky zdravého rozumu, Damien věřil každému slovu, které říkal. Proč také ne? V novinách čteme každý týden horší věci znásilněná batolata, hladovějící děti zavřené ve sklepech, novorozeňata s utrženými údy. Jelikož jejich soukromá mytologie vyplňovala v jeho představách stále větší prostor, proč by nemohla Popelka trpět nástrahami zlé sestry?

A ačkoli není snadné si to přiznat, chtěl jsem tomu věřit také. Na chvíli jsem tomu skoro uvěřil. Tak dokonale to dávalo smysl; tolik se 402

tím vysvětlovalo, skoro všechno. Jenže, na rozdíl od Damiena, já viděl lékařské zprávy, pitevní zprávu. Jessica si ruku zlomila pádem z prolízačky před zraky padesáti svědků, Rosalind nikdy žádnou frakturu lebky neutrpěla; Katy zemřela jako panna. Jako by mi po ramenou začal zlehka stékat studený pot.

Damien se vysmrkal. „Pro Rosalindu jistě nebylo snadné se vám s tím svěřit,“ řekla Cassie laskavě. „Chtělo to hodně odvahy. Snažila se o tom říct ještě někomu?“

Zavrtěl hlavou. „Vždycky říkala, že kdyby to někomu pověděla, zabil by ji. Já jsem první, komu kdy věřila tak, že se mu to odvážila říct.“ V jeho hlase bylo něco jako údiv, údiv a pýcha, a jeho zarudlá a nudlemi z nosu ulepená tvář se rozzářila nepatrným, vznešeným jasem. Na okamžik vypadal jako nějaký mladý rytíř, který se vydává na výpravu za svatým grálem.

„A kdy vám to pověděla?“ zeptal se Sam.

„Tak nějak postupně. Jak jste řekla, bylo to pro ni těžký. Poprvý se o tom zmínila až tak v květnu…“ Damienův obličej ještě víc zčervenal.

„Když jsme byli v tom hotelu. Líbali jsme se… a já jí chtěl sáhnout na… na prsa. Do Rosalindy jak když střelí, odstrčila mě a řekla, že ona není taková a mě to trochu překvapilo nečekal jsem, že bude dělat takový drahoty, víte? Chodili jsme spolu už asi měsíc… teda, já vím, že to mi nedávalo žádný právo… ale… No, každopádně mě to akorát překvapilo, ale Rosalind měla pocit, že jsem na ni naštvanej. A tak mi… pověděla mi, co jí dělal její otec. Abych pochopil, proč kvůli tomu tak vyvádí.“

„A co jste jí na to řekl?“ zeptala se Cassie.

„Řekl jsem jí, ať se odstěhuje! Chtěl jsem pro nás sehnat byt, peníze bychom měli věděl jsem, že budu mít práci tady na vykopávkách a Rosalind by mohla vydělávat jako modelka, všiml si jí jeden chlap z jedný fakt velký modelingový agentury a říkal jí, že by z ní mohla bejt supermodelka, akorát že její otec jí to nechtěl dovolit…

nechtěl jsem vůbec, aby se do toho baráku vracela. Ale Rosalind nechtěla. Říkala, že by nemohla opustit Jessiku. Dokážete si představit, jakou musí mít odvahu? Vrátila se do toho všeho, jenom aby mohla chránit sestru. Nikdy jsem nepoznal nikoho tak statečnýho.“

Kdyby byl jenom o pár let starší, tak by po vyslechnutí té historky okamžitě vytáčel policii, linku bezpečí nebo podobně. Jenže jemu bylo 403

teprve devatenáct; dospělí byli pořád ještě přísné, nepřátelské bytosti, které nic nechápou, kterým není radno se s čímkoli svěřovat, protože vás budou jenom poučovat a všechno pokazí. Pravděpodobně ho ani nenapadlo, že by mohl někoho požádat o pomoc.

„Dokonce řekla…“ Damien odvrátil pohled. Už měl zase na krajíčku. Napadlo mě, s trochou škodolibosti, že ve vězení bude mít velký problém, jestli při každé příležitosti začne fňukat. „Řekla mi, že se se mnou možná nikdy nebude moct… nebude moct milovat. Protože s tím má spojenýho spoustu nepříjemnýho. Nevěděla, jestli vůbec bude někdy schopná někomu tolik důvěřovat. Takže mi řekla, že jestli se s ní chci rozejít a najít si normální holku to řekla sama, normální –, tak že to pochopí. Chtěla jenom, abych to v tom případě udělal hned, než mě začne mít příliš ráda…“

„Ale to vy jste nechtěl,“ řekla Cassie jemně.

„Samozřejmě že ne,“ odpověděl Damien prostě. „Miluju ji.“

V jeho tváři bylo něco jako bezstarostná a stravující čistota, kterou jsem mu, věřte či ne, záviděl.

Sam mu podal další kapesník. „Nerozumím jenom jedné věci,“

zabručel klidně a konejšivě. „Chtěl jste chránit Rosalindu, to je v pořádku, jasně, to by udělal každej chlap. Ale proč Katy? Proč ne Jonathan? Já na vašem místě bych šel spíš po něm.“

„To jsem říkal taky,“ odpověděl Damien a hned se odmlčel, s pusou dokořán, jako by řekl něco usvědčujícího. Ale Cassie a Sam na něj dobromyslně hleděli a vyčkávali.

„Teda,“ pokračoval po chvíli, „víte, jednou v noci Rosalindu bolelo břicho a já to z ní nakonec dostal… nechtěla mi to říct, ale… on ji praštil do břicha. Asi čtyřikrát. Jenom proto, že Katy mu řekla, že Rosalind jí nedovolila přepnout televizi, aby se mohla dívat na jakejsi balet… navíc to ani nebyla pravda, klidně by to přepnula, kdyby se jí Katy zeptala… já prostě… já už to nemohl vydržet. Myslel jsem každou noc na to, co musí snášet, nemohl jsem spát nemohl jsem se na to jenom tak dívat!“

Nadechl se a znovu dostal hlas pod kontrolu. Cassie se Samem chápavě přikývli.

„Řekl jsem, no, řekl jsem: ‚Já ho zabiju.’ Rosalind… nechtěla věřit, že bych to kvůli ní opravdu udělal. No jo, asi jsem to myslel tak trochu… ne z legrace, ale zas ne tak úplně vážně. V životě mě ani 404

nenapadlo, že bych někdy něco takovýho udělal. Ale když jsem viděl, jak moc to pro ni znamená, to, že jsem to třeba jenom řekl do tý doby nenašla zastání vůbec u nikoho… Skoro plakala, a ona není holka, která by plakala jenom tak, je vážně statečná.“

„Tím jsem si jistá,“ řekla Cassie. „Takže proč jste nechtěl zabít Jonathana Devlina, když jste se potom už odhodlal?“

„Víte, kdyby zemřel…,“ Damien se naklonil a rukama úzkostlivě gestikuloval, „…jejich matka by nebyla schopná se o ně postarat, jednak z finančních důvodů, a taky proto, že podle mě je trochu na hlavu, víte? Poslali by je do dětských domovů a rozdělili by je, Rosalind by se už nemohla starat o Jessiku a Jessica ji potřebuje, je tak mimo, že sama nic nezvládne, Rosalind za ni musí dělat i domácí úkoly a tak. A Katy… víte, Katy by pak stejně dělala to samý zas někomu jinýmu. Kdyby nebylo Katy, bylo by všem dobře! Jejich táta, ten jim to všechno dělal, akorát když ho k tomu Katy ponoukala.

Rosalind povídala a měla z toho tak hrozný výčitky, ježíši, tak strašný –, že si občas říká, kdyby se tak Katy nikdy nenarodila…“

„A tak jste dostal nápad,“ řekla Cassie klidně. Z jejího výrazu jsem viděl, že je tak naštvaná, až skoro nemůže mluvit. „Navrhl jste, že místo otce zabijete Katy.“

„Byl to můj nápad,“ odpověděl Damien rychle. „Rosalind s tím nemá nic společnýho. Ona ani… ze začátku o tom nechtěla slyšet.

Nechtěla, abych kvůli ní tolik riskoval. Ona to ještě pár let vydrží, říkala, těch šest let, než bude Jessica dost stará na to, aby se mohla odstěhovat, to ještě vydrží. Ale já ji tam přece nemohl nechat! On jí rozbil hlavu, dva měsíce byla v nemocnici. Mohla umřít.“

Najednou mnou začal cloumat vztek taky. Ale ne na Rosalind. Na Damiena, že je to takový kus vola, takové kreténské hovado, hotová dementní postavička z kreslené grotesky, která se poslušně motá přesně v místě, kde jí každou chvíli spadne na hlavu kovadlina.

Samozřejmě jsem si vědom veškeré ironie i fádních psychologických příčin téhle reakce, ale v té chvíli jsem myslel jen na to, s jakou chutí bych vletěl do výslechové místnosti a vrazil Damienovi před ksicht všechny ty lékařské zprávy „ Vidíš to, ty blbečku? Vidíš tady někde nějakou frakturu lebky? Nenapadlo tě třeba chtít, aby ti tu jizvu ukázala, než kvůli tomu půjdeš zmasakrovat malou holku?“

405

„Takže vy jste na tom trval,“ řekla Cassie, „a Rosalind se nakonec nechala přesvědčit.“

Tentokrát si Damien toho sarkastického tónu všiml. „To kvůli Jessice! Rosalinda se nebála o sebe, ale Jessica… Rosalind měla strach, že se nervově zhroutí nebo něco podobnýho. Myslela si, že Jessica by šest let nevydržela!“

„Ale Katy by tam většinu toho času stejně nebyla,“ řekl Sam.

„Měla odjet na baletní školu do Londýna. Touhle dobou už by byla pryč. To jste nevěděl?“

Damien skoro zaječel. „Ne! Já to taky říkal, ptal jsem se… vy to nechápete… Ona baletkou vůbec bejt nechtěla. Jí se akorát líbilo, jak všichni kolem ní poskakovali. V tý škole by už mezi ostatníma nebyla za hvězdu… do Vánoc by odtud vypadla a vrátila by se domů!“

Z toho všeho, co jí provedli, mnou tohle otřáslo nejvíc. Ta ďábelská rafinovanost, ta chladná preciznost, s jakou se vrhli na to jediné, co bylo srdci Katy Devlinové drahé, s jakou se toho zmocnili, s jakou to znesvětili. Pomyslel jsem na Simonin hluboký, tichý hlas, rozléhající se tanečním sálem sérieuse. Za celou svou kariéru jsem nepocítil přítomnost zla tak, jako tenkrát ten výrazný, žlukle nasládlý zápach ve vzduchu, neviditelné úponky ovíjející se kolem nohou stolu vzhůru, s odpornou lačností čenichající v rukávech a kolem hrdla.

Ježily se mi chlupy na krku.

„Takže to byla vlastně sebeobrana,“ řekla Cassie po chvíli ticha, během něhož se Damien znepokojeně vrtěl a Cassie se Samem hleděli stranou.

Damien na to skočil. „Jo. Přesně. Vlastně, ani by nás to nenapadlo, kdybychom měli jinou možnost.“

„Chápu. Víte, Damiene, takových případů už bylo ženských, co zabily manžela, který je tyranizoval, a podobně. Porota pro to má pochopení.“

„Fakt?“ Vzhlédl k ní s očima dokořán, plnýma naděje.

„Jasně. Jakmile uslyší, čím si Rosalind musela projít… Já bych si o ni starosti nedělala.“

„Já jenom nechci, aby měla problémy.“

„Tím spíš byste nám měl povědět všechny podrobnosti, dobře?“

Damien vzdechl. Slabý a unavený povzdech, v němž bylo cosi jako úleva. „Dobře.“

406

„Výborně,“ řekla Cassie. „Tak pokračujeme. Kdy jste se rozhodli, že to uděláte?“

„Tak v červenci. V půlce července.“

„A kdy jste stanovili přesný den?“

„Jenom pár dní předtím. Řekl jsem Rosalindě, aby si zajistila to…

alibi, víte? Věděli jsme, že budete prověřovat rodinu. Rosalind někde četla, že členové rodiny jsou vždycky hlavní podezřelí. No a jednou v noci, když jsme se viděli myslím, že to bylo v pátek –, mi řekla, že zařídila, aby s Jessikou spaly příští pondělí u sestřenek a budou si zhruba do dvou povídat, takže ten den v noci by to bylo ideální. Měl jsem to akorát určitě stihnout do dvou, protože… policie bude schopná určit…“

Hlas se mu třásl. „A co jste jí na to řekl?“ zeptala se Cassie.

„Já… jsem dostal strach. Vlastně, do tý chvíle jsem to nebral až tak vážně, víte? Spíš jsem si myslel, že to není úplně doopravdy. Jenom jsme o tom tak mluvili. Bylo to něco jako když… znáte Seana Callaghana, toho Seana z vykopávek? Hrál v jedný kapele, jenže pak se rozpadli a on celou dobu mele o tom, jak ‚až tu kapelu zas dáme dokupy, dotáhnem to daleko…’ Podle mě je mu jasný, že z toho nic nebude, ale dělá mu dobře, když o tom může kecat.“

„V takový kapele jsme hráli všichni,“ usmála se Cassie.

Damien přikývl. „No a já to bral stejně. Jenže pak Rosalind řekla ‚příští pondělí’ a já měl najednou pocit… prostě mi to přišlo jako úplná šílenost, víte? Řekl jsem Rosalindě, jestli bychom radši neměli jít na policii, ale ona začala vyvádět a říkala pořád dokola: ‚Já ti věřila, já ti tak věřila…’“

„Tak ona vám věřila,“ řekla Cassie. „Ale ne tolik, aby s vámi chtěla spát?“

„To ne,“ odpověděl Damien zvolna po chvíli. „To ne, spali jsme spolu. Jakmile jsme se rozhodli ohledně Katy… pro Rosalindu se tím všechno změnilo, když věděla, že bych to pro ni udělal. My jsme…

sice už přestala doufat, že někdy bude schopná… ale chtěla to zkusit.

V tý době jsem už dělal na vykopávkách, tak jsem si mohl dovolit slušnej hotel… zasloužila si něco pěknýho, víte? Napoprvý…

nemohla. Ale další týden jsme tam šli znovu a…“ Kousl se do rtu.

Snažil se znovu potlačit pláč.

„A potom jste si to už těžko mohl rozmyslet,“ řekla Cassie.

407

„No, v tom to právě bylo. Tu noc, když jsem řekl, že bychom měli radši jít na policii, tak Rosalind… měla pocit, že jsem jí to slíbil akorát proto, abych… abych ji dostal do postele. Ona je tak křehká, tolik si toho vytrpěla… přece jsem ji nemohl nechat, aby si myslela, že jsem ji akorát využil. Dokážete si představit, co by to pro ni bylo?“

Další ticho. Damien si ztěžka promnul oči a potom se znovu uklidnil.

„Takže jste se rozhodli, že to uděláte,“ řekla Cassie klidně. Přikývl, nemotorným, puberťáckým trhnutím hlavy. „Jak jste přiměli Katy, aby přišla na naleziště?“

„Rosalind jí řekla, že jeden její kamarád, co dělá na vykopávkách, něco našel…“ Zběžně naznačil rukama. „Medailonek. Starej medailonek uvnitř s obrázkem tanečnice. Rosalind řekla Katy, že je hrozně starej a je kouzelnej, nebo tak něco, a že ho od toho kamaráda, tedy ode mě, za všechny svý úspory koupila jako dárek pro Katy, aby jí v tý baletní škole přinesl štěstí. Akorát že si pro něj musí zajít sama, protože tomu kamarádovi se hrozně líbí, jak tančí, a chtěl by její autogram, až jednou bude slavná, a musí tam jít v noci, protože nálezy se prodávat nesmí, takže o tom nikdo nesmí vědět.“

Pomyslel jsem na malou Cassii, přešlapující u dveří té školníkovy boudy chtěla bys koníčky? Děti přemýšlejí jinak, říkala. Katy vlezla do pasti sama od sebe, úplně stejně jako Cassie navzdory té minimální pravděpodobnosti, že ji čeká něco skutečně kouzelného.

„Vidíte? Chápete to?“ řekl Damien s náznakem úpěnlivosti v hlase.

„Ona byla naprosto přesvědčená, že všichni kolem se jenom třesou na její autogram.“

„Vlastně k tomu měla dobrý důvod,“ ozval se Sam. „Po tom nadačním vystoupení ho po ní chtěla spousta lidí.“ Damien na něj vyjeveně zamrkal.

„Takže co se stalo, když přišla do skladu nálezů?“ zeptala se Cassie.

Nervózně pokrčil rameny. „Jak jsem vám řekl. Pověděl jsem jí, že medailon je v krabici na polici za ní, a když se otočila, tak… zvedl jsem ten kámen a… byla to sebeobrana, jak jste řekla, nebo vlastně jsem teda bránil Rosalindu, nevím, jak se tomu říká…“

„A co ta lopatka?“ zeptal se Sam ponuře. „To byla taky sebeobrana?“

408

Zíral jako králík oslněný reflektory. „No… to. Víte, to… nemohl jsem…“ Ztěžka polkl. „Nemohl jsem jí to udělat. Byla… vypadala tak… Pořád se mi o tom zdá. Nedokázal jsem to. Až pak jsem uviděl tu lopatku na stole, tak mě napadlo…“

„Vy jste ji měl znásilnit? Nebojte,“ řekla Cassie mírně, když viděla v Damienově tváři záchvěv panické hrůzy, „je nám to jasné. Rosalinda z toho žádný problém mít nebude.“

Damien vypadal nejistě, ale hleděla mu pevně do očí. „Snad ne,“

řekl po chvíli. Znovu měl v obličeji tu nezdravou zelenobílou barvu.

„Rosalind říkala… byla zrovna naštvaná… ale říkala, že to není fér, to, že Katy nikdy sama nepozná, co si Jessica musela vytrpět, tak jsem nakonec řekl, že… Promiňte, myslím, že budu…“ Vyšlo z něj něco mezi zakašláním a dávením.

„Dýchejte zhluboka,“ řekla Cassie. „To bude v pořádku.

Potřebujete jenom trochu vody.“ Vzala mu rozcupovaný kelímek, přinesla nový a nalila do něj vodu; tiskla mu rameno, zatímco usrkával z kelímku a dýchal zhluboka.

„No vidíte,“ řekla, když se mu do tváře zase trochu vrátila barva.

„Držíte se skvěle. Takže vy jste měl Katy znásilnit, ale místo toho jste jí to udělal jenom lopatkou, když už byla mrtvá.“

„Nedokázal jsem to,“ odpověděl Damien do kelímku s vodou, tiše a zarputile. „Ona udělala daleko horší věci, ale stejně jsem to nedokázal.“

„Takže proto po Katyině smrti ty telefonáty mezi vámi a Rosalindou ustaly?“ poklepal Sam prstem na telefonní výpisy. „Dva telefonáty v úterý, ten den po vraždě; jeden ve středu brzo ráno, jeden příští úterý, potom už nic. Byla na vás Rosalind naštvaná, že jste nesplnil, na čem jste se domluvili?“

„Vůbec nevím, jak se to dozvěděla. Bál jsem se jí to říct. Dohodli jsme se, že si pár dní nebudem volat, aby policie, teda vy, abyste to nezjistili, ale asi po týdnu mi poslala esemesku, že bude možná lepší, když už se nikdy neuvidíme, protože mi na ní očividně nezáleží. Volal jsem jí, co se stalo… a, jo, jasně, byla naštvaná!“ Blábolil, hlas měl vyšší a vyšší. „No, ono to bude zas dobrý… jenže, ježíši, má svatý právo bejt na mě naštvaná. Katy byla nalezená až ve středu, protože já zpanikařil, a to její alibi tak mohlo bejt úplně k ničemu, a já jsem… já 409

jsem… Ona mi tak věřila, neměla nikoho jinýho a já nedokázal ani tu jedinou věc udělat pořádně, protože jsem obyčejnej kus pitomce.“

Cassie neodpovídala. Byla ke mně zády; viděl jsem pod krkem útlé hrbolky její páteře a pocítil smutek, který mě jako obrovská tíha táhl za zápěstí a hrdlo k zemi. Nemohl jsem to už dál poslouchat. To, že Katy tancovala jen kvůli obdivu, to byl vrchol, který ze mě vysál veškerý vztek a zanechal ve mně prázdno. Chtělo se mi pouze spát, upadnout do hlubokého narkotického spánku a nechat se probudit, až tenhle den bude za mnou a ten nekonečný déšť odplaví tohle všechno pryč.

„Víte, něco vám řeknu,“ ozval se Damien tiše chvíli předtím, než

jsem odešel. „Chtěli jsme se vzít. Hned jak Jessica zas bude v pořádku a Rosalind ji tam bude moct nechat. To už teďka asi nepůjde, že?“

Byli s ním celý den. Víceméně jsem věděl, co tam dělají měli příběh v hlavních bodech a teď ho spolu procházeli, doplňovali časy a data a podrobnosti, prověřovali každou drobnou mezeru nebo rozpor. Získat přiznání, to je pouhý začátek; potom v něm musíte utěsnit všechny skulinky, aby v něm obhájci a porotci nenalezli jedinou slabinu, hodit všechno na papír, dokud ptáček zpívá a než ho napadne začít si vymýšlet jiné verze. Sam je puntičkář; věděl jsem, že odvedou dobrou práci.

Sweeney s O’Gormanem se trousili na služebnu a zase zpět výpisy z Rosalindina mobilu, další výslechy týkající se jí a Damiena.

Poslal jsem je do výslechové místnosti. O’Kelly dovnitř strčil hlavu a zamračil se na mě. Dělal jsem, že jsem ponořený do telefonních oznámení. Později odpoledne vešel Quigley, aby se se mnou podělil o svůj názor na tenhle případ. Když odhlédnu od skutečnosti, že jsem neměl nejmenší chuť se s kýmkoli bavit, tím méně s ním, bylo to velice špatné znamení. Quigley měl jedinečnou schopnost neomylný nos na slabost, a kromě toho, že jeho snaha zavděčit se byla typicky trapná, mě a Cassii obvykle vynechával a vytrvale cizopasil jen na nováčcích a zkrachovalcích a na těch, jejichž kariéra nabrala náhlý směr střemhlav dolů. Přitáhl si ke mně židli nepříjemně blízko, nejasně naznačil, že jsme mohli vraha chytit už před mnoha týdny a dal mi na srozuměnou, že kdybych ho s dostatečnou pokorou požádal o radu, vysvětlil by mi jak. Se zklamáním poukázal na neodpustitelnou 410

psychologickou chybu, jíž jsem se dopustil tím, že jsem k výslechu místo sebe poslal Sama, vyptal se na Damienovy telefonní výpisy a potom přišel s geniálním závěrem, že bychom měli prošetřit, jestli v tom s Damienem nejela i Katyina sestra. Jako bych zapomněl, jak se ho zbavit, což jen posílilo můj pocit, že jeho přítomnost není jenom obtěžující, ale ohavně zlověstná. Byl jako obrovský albatros, který se samolibě kolébal s tupým skřehotáním po mém pracovním stole a kálel mi po papírech.

Nakonec, jako starší kluci, kteří ve škole šikanují mladší, zřejmě došel k závěru, že takový ubožák za to nestojí a s uraženým výrazem se vrátil k tomu, co měl na práci, ať to bylo cokoli. Nechal jsem jakéhokoli předstírání, že třídím telefonní oznámení a šel jsem k oknu, kde jsem strávil příštích několik hodin zíráním do deště a nasloucháním sotva patrnému, důvěrně známému ruchu oddělení za mými zády Bernadettin smích, vyzvánění telefonů, stále silněji se hádající mužské hlasy, náhle utlumené prásknutím dveří.

Když jsem konečně uslyšel přicházet chodbou Cassii a Sama, bylo dvacet minut po sedmé. Mluvili polohlasem a ne tolik, abych mohl něco vyrozumět, ale jejich barvu hlasu jsem poznal. Je zvláštní, čeho všeho si můžete všimnout díky změně perspektivy; to, jak hluboký má Sam hlas, jsem si uvědomil, až když jsem ho slyšel vyslýchat Damiena.

„Chci domů,“ řekla Cassie, když přišli na služebnu. Svalila se na židli a opřela si čelo do dlaní.

„Už bude konec,“ povzbudil ji Sam. Nebylo jasné, jestli má na mysli tuhle šichtu nebo celé vyšetřování. Prošel kolem stolu ke své židli; cestou, k mému překvapení, nakrátko, zlehka, pohladil Cassii po hlavě.

„Jak to šlo?“ zeptal jsem se a slyšel ve svém hlase afektovaný tón.

Cassie se ani nepohnula. „Skvěle,“ odpověděl Sam. Promnul si oči a zašklebil se. „Myslím, že je vymalováno, aspoň pokud jde o Donnellyho.“

Zazvonil telefon. Zvedl jsem to: Bernadette, prý máme všichni zůstat na služebně, O’Kelly s námi chce mluvit. Sam přikývl a ztěžka se posadil, nohy zeširoka od sebe, jako sedlák po návratu domů z celodenní dřiny; Cassie z posledních sil zvedla hlavu a zašátrala v zadní kapse po srolovaném zápisníku.

411

Jak bylo pro O’Kellyho více méně typické, nechal nás chvíli čekat.

Nikdo z nás nemluvil. Cassie si kreslila do zápisníku jakýsi špičatý, nejasně zlověstně vyhlížející strom; Sam seděl zhrouceně u stolu a nepřítomně zíral na počmáranou bílou tabuli; já se opíral o okenní rám a díval se ven, do tmavé francouzské zahrady dole, kde se křovinami tu a tam prohnal lehký poryv větru. Naše rozestavení v místnosti vypadalo jako zinscenované, mělo jakýsi nejasný, temný a neblahý význam; to blikání a bzučení zářivek mě uvádělo téměř do transu a já začínal mít pocit, jako bychom byli v nějakém existencialistickém dramatu, kde se tikající hodiny navěky zastavily na 19.38 a my už se z těchhle předurčených pozic nebudeme moct ani hnout. Když dovnitř konečně vrazil O’Kelly, byl to skoro šok.

„Nejdřív to nejdůležitější,“ řekl ponuře, vytáhl si židli a hodil na stůl hromadu papírů. „O’Neille. Připomeňte mi co máte udělat s celým tím svinstvem kolem Andrewse?“

„Pustit to z hlavy,“ odpověděl Sam tiše. Vypadal hodně unaveně.

Ne že by měl pytle pod očima nebo něco takového komukoli, kdo ho neznal, by připadal v pořádku –, ale jeho zdravá venkovská barva byla tatam a vyhlížel tak nějak úděsně mladě a zranitelně.

„Výborně. Maddoxová, zkracuju vám o pět dní dovolenou.“

Cassie na něj krátce pohlédla. „Ano, pane.“ Pokradmu jsem střelil okem po Samovi, jestli se tváří překvapeně, nebo jestli už ví, o co tady jde, ale jeho obličej nic neprozrazoval.

„A, Ryane, vy se až do odvolání nehnete ze služebny. Nevím, jak se vám třem umělcům k čertu podařilo sbalit Damiena Donnellyho, ale můžete děkovat svý šťastný hvězdě, že se to stalo, protože jinak by to s vaší kariérou vypadalo ještě hůř, než to vypadá. Rozumíme si?“

Nikdo z nás neměl energii na to, aby odpověděl. Odlepil jsem se od okna a posadil se co nejdál od všech ostatních.

O’Kelly se na nás zhnuseně podíval a rozhodl se brát naše mlčení jako souhlas. „Fajn. Jak daleko jsme s Donnellym?“

„Řekl bych, že to jde dobře,“ odpověděl Sam, když začínalo být jasné, že nikdo z nás se nic říct nechystá. „Plný přiznání, včetně detailů, který neproběhly tiskem, a slušná porce důkazů z laborky.

Řekl bych, že jeho jediná šance, jak z toho ven, je hrát to na duševní vyšinutí, což udělá, pokud si sežene dobrýho právníka. V týhle chvíli 412

má sice dost výčitek na to, aby přiznal vinu, ale to ho po pár dnech v chládku přejde.“

„Duševní vyšinutí? Takovou hovadinu nesmíme připustit,“ řekl O’Kelly rozhořčeně. „Nějakej ťulpas si stoupne před mikrofon a prohlásí: ‚On za nic nemůže, Vaše ctihodnosti, mamka ho dávala na nočník příliš brzo, on tu malou oddělat prostě musel…’ Na podobný kecy nejsem zvědavej. Není o nic víc duševně vyšinutej než já. Ať ho vyšetří někdo od nás a dá vám to písemně.“ Sam přikývl a udělal si poznámku.

O’Kelly prolistoval papíry a potom na nás zamával jakýmsi hlášením. „A teďka. Co to má znamenat s tou sestrou?“

Vzduch v místnosti znehybněl. „Rosalind Devlinová,“ zvedla hlavu Cassie. „Chodila s Damienem. Podle toho, co říká, byla ta vražda její nápad; přinutila ho k ní.“

„Jo, fajn. Proč?“

„Podle Damiena,“ pokračovala Cassie klidně, „mu Rosalind řekla, že Jonathan Devlin všechny tři dcery sexuálně zneužíval a Rosalindu s Jessikou fyzicky týral. Katy byla jeho oblíbenec a k týrání těch dvou ho povzbuzovala a často naváděla. Rosalind mu řekla, že když Katy odstraní, bude s týráním konec.“

„Máte pro to nějaký důkazy?“

„Přesně naopak. Damien tvrdí, že mu Rosalind vyprávěla, jak jí Devlin rozbil hlavu a Jessice zlomil ruku, ale v jejich lékařských zprávách nic takovýho není nic, co by svědčilo o jakýmkoli zneužívání. A Katy, která údajně měla celý roky se svým otcem pravidelnej pohlavní styk, zemřela jako virgo intacta.“

„Tak proč s tou kravinou ztrácíte čas?“ praštil O’Kelly rukou do zprávy. „Vraha máme, Maddoxová. Běžte domů a zbytek nechte právníkům.“

„Protože tahle kravina je z Rosalindy, ne z Damiena,“ odpověděla Cassie a v jejím hlase to poprvé drobně zajiskřilo. „Někdo dával Katy celý roky něco do jídla; to nebyl Damien. Když měla Katy odjet na tu baletní školu poprvý, dlouho předtím, než se Damien vůbec dozvěděl, že existuje, někdo ji otrávil tak, že musela školu odříct. Někdo Damienovi nakukal, aby zabil holku, kterou sotva znal sám jste to řekl, pane, není blázen, neslyší v hlavě žádný hlasy, který by mu to našeptávaly. Jedinej, kdo připadá v úvahu, je Rosalind.“

413

„Jakej má motiv?“

„Nedokázala snést to, že veškerou pozornost a obdiv má Katy.

Pane, vsadila bych na to všechny svý peníze. Myslím, že už před lety, jakmile začalo být jasný, že Katy má skutečnej talent, začala ji Rosalind trávit. Je to hrozně snadný čistící prostředky, dávidla, obyčejná sůl v průměrný domácnosti najdete desítky věcí, z kterých může mít malá holka záhadný žaludeční potíže. Stačí ji jenom přesvědčit, aby je spolkla. Třeba jí řeknete, že je to tajná medicína, po které bude ještě líp tančit; a pokud je jí pouhých osm devět let a jste její starší sestra, pravděpodobně vám uvěří… Jenže když Katy dostala na té baletní škole druhou šanci, už se jen tak přesvědčit nedala. Bylo jí dvanáct, byla dost stará na to, aby nevěřila všemu, co jí kdo řekne. Už

od Rosalindy nic nevzala. A to byla poslední kapka stejně jako ten novinovej článek a to nadační vystoupení a skutečnost, že se z Katy stávala hlavní celebrita Knocknaree. Odvážila se Rosalindě otevřeně postavit a to Rosalind nehodlala snášet. Když se seznámila s Damienem, uviděla v něm svoji šanci. Ten ubohej naivka je úplná bačkora; moc mu to nepálí a je schopnej čehokoli, aby se zavděčil.

Během následujících několika měsíců použila sex, srdceryvný historky, lichotky, obviňování, všechno, co měla po ruce, aby ho přesvědčila, že musí Katy zabít. A nakonec, měsíc před vraždou, ho zmanipulovala a vyhecovala tak, že měl pocit, jako by neměl jinou možnost. Vlastně, v té době pravděpodobně byl do jistý míry duševně vyšinutej.“

„Ať vás ani nenapadne tohleto vytrubovat kdekoli mimo tuhle místnost,“ štěkl O’Kelly ostře a reflexivně. Cassie udělala pohyb, který měl blízko k pokrčení rameny, a začala si znovu kreslit v zápisníku.

V místnosti se rozhostilo ticho. Ten příběh byl odporný sám o sobě, prastarý jako Kain a Ábel, ale opatřený zbrusu novým zubatým ostřím, a já nejsem schopen popsat smíšené pocity, s nimiž jsem tomuto Cassiinu vyprávění naslouchal. Hleděl jsem na naše průsvitné siluety v okně, ne na ni, ale nebylo možné neposlouchat. Cassie má překrásný hlas, zvučný, poddajný a melodický; ale slova, která říkala, jako by se se syčením plazila vzhůru po zdech, soukala přes světla lepkavá zlověstná vlákna temna a ve spletitých sítích se uhnizďovala v koutech u stropu.

414

„Máte nějaký důkazy?“ zeptal se O’Kelly nakonec. „Anebo vycházíte jenom z Donnellyho tvrzení?“

„Ne, nic hmatatelnýho,“ odpověděla Cassie. „Můžeme dokázat spojitost mezi Damienem a Rosalindou volali si na mobil a oba nám dali stejnou falešnou stopu, toho vymyšlenýho chlapa v teplákách, což dokazuje, že byla přinejmenším spoluviníkem po činu, ale o tom, že o té vraždě věděla předem, o tom žádnej důkaz nemáme.“

„Samozřejmě že nemáte,“ řekl kategoricky. „že se vůbec ptám.

Stojíte za tím všichni tři? Anebo to tady Maddoxová má akorát jako svoji malou osobní křížovou výpravu?“

„Já stojím za Maddoxovou, pane,“ řekl Sam pevně a pohotově.

„Vyslýchal jsem Damiena celej den a myslím, že mluví pravdu.“

O’Kelly podrážděně vzdechl a trhl bradou směrem ke mně.

Očividně měl pocit, že si Cassie se Samem bezdůvodně postavili hlavu on toužil pouze po tom Damienovu složku uzavřít a co nejdřív prohlásit případ za uzavřený; ale přes veškerou snahu není v jádru despota a jednomyslný názor svých podřízených by neignoroval. Bylo mi ho líto, vážně byl jsem patrně ten úplně poslední, u koho by toužil hledat pomoc.

Nakonec nějak jsem to nedokázal říct nahlas jsem přikývl.

„Úžasný,“ řekl O’Kelly unaveně. „No to je úžasný. Fajn, Donnellyho výpověď sice bude na její obvinění stačit těžko, ale dobře, zajeďte si pro ni. Potřebujeme od ní přiznání. Kolik je jí?“

„Osmnáct,“ řekl jsem. Nepromluvil jsem už tak dlouho, že můj hlas zazněl jako nějaký vylekaný skřek. Odkašlal jsem si. „Osmnáct.“

„Díkybohu aspoň za to. Při výslechu nebudem potřebovat rodiče.

Dobře, O’Neille a Maddoxová, přiveďte ji, zatlačte na ni, co to půjde, pouštějte na ni všechnu hrůzu, dokud se nesesype.“

„To bude k ničemu,“ řekla Cassie, která právě přikreslovala další větev. „Psychopati mají hodně vysokej práh strachu. Abyste ji takhle vyděsil, musel byste jí dát k hlavě pistoli.“

„Psychopati?“ zeptal jsem se po chvíli překvapení.

„Ježíši, Maddoxová,“ ozval se O’Kelly naštvaně. „Míň toho Hollywoodu. Ona ji přece nesnědla.“

Cassie vzhlédla od čmáranice, obočí zvednuté do klidných, mírných oblouků. „Já nemluvím o žádným cvokovi z nějakýho hororu.

Prostě na ni přesně sedí klinická definice. Nemá svědomí, soucit, je 415

patologická lhářka, manipuluje s lidmi, je okouzlující, intuitivní, vyžaduje pozornost, snadno se nudí, trpí narcismem, zuří, když není po jejím… určitě jsem na pár dalších příznaků zapomněla, ale zhruba to souhlasí, ne?“

„Dost na to, abychom s tím vystačili,“ odpověděl Sam suše.

„Moment, takže i když ji dostanem před soud, uhraje to na duševní poruchu?“ O’Kelly zhnuseně zamumlal cosi, co mělo nepochybně něco společného s psychologií obecně a zvláště s Cassií.

„Duševně je naprosto zdravá,“ odpověděla Cassie suše. „To potvrdí každej psychiatr. Není to duševní nemoc.“

„Jak dlouho jsi to věděla?“ zeptal jsem se.

Střelila po mně pohledem. „Napadlo mě to, už když jsme ji viděli poprvé. Ale nezdálo se, že by to nějak s případem souviselo vrah očividně psychopat nebyl a ona měla dokonalý alibi. Sice jsem ti to chtěla říct i tak, ale myslíš, že bys mi věřil?“

To ty jsi mi měla věřit, řekl jsem skoro. Viděl jsem, že Sam hledí zmateně a znepokojeně z jednoho na druhého.

„V každým případě,“ vrátila se Cassie zase ke kreslení, „nemá smysl se pokoušet dostat z ní přiznání tím, že na ni budem pouštět hrůzu. Psychopati ve skutečnosti necítí strach; obvykle jenom vztek, nudu nebo radost.“

„Fajn,“ řekl Sam. „Dobře. Tak co ta druhá sestra Jessica, jmenuje se tak? Ta by něco nevěděla?“

„Dost možná,“ ozval jsem se. „Jsou si blízké.“ To slovo, které jsem použil, přinutilo Cassii zvednout ironicky koutek.

„Panebože,“ zhrozil se O’Kelly. „Té je dvanáct, nebo ne? To znamená rodiče.“

„Pochybuju, že by výslech Jessiky někam vedl,“ řekla Cassie, aniž

by vzhlédla. „Rosalind ji má absolutně pod kontrolou. Ať už jí udělala, co chtěla, je tak zpitomnělá, že skoro není schopná sama myslet. Jestli se nám podaří Rosalindu obvinit, pak jo, dřív nebo později bychom z Jessiky mohli něco dostat; ale dokud s ní bude doma Rosalind, bude mít takovej strach, aby neřekla něco špatně, že radši nebude mluvit vůbec.“

O’Kelly ztratil trpělivost. Nesnáší jakékoli překážky a z té změti vzájemně se křižujících tlaků v místnosti mu jistě trnuly zuby stejně jako z případu samotného. „To je úžasný, Maddoxová. Moc děkuju.

416

Tak co do háje navrhujete? Co kdybyste takhle přestala shazovat všechno, co řeknou ostatní, a sama přišla s něčím konstruktivním?“

Cassie si přestala kreslit a soustředěně se pokoušela udržet v rovnováze na prstě propisku. „Fajn,“ řekla. „Psychopatům dělá dobře, když můžou lidi ovládat manipulovat, působit bolest. Myslím, že bychom měli zkusit hrát touhle kartou. Dát jí takovou moc, o jaký se jí ani nezdálo, a třeba si přestane dávat pozor na jazyk.“

„O čem to mluvíte?“

„Včera večer,“ řekla Cassie pomalu, „mě Rosalind obvinila, že jsem se vyspala s detektivem Ryanem.“

Sam ke mně zprudka otočil hlavu. Já visel očima na O’Kellym.

„Jo, na to se pamatuju, to si pište,“ odpověděl na to těžkopádně.

„A jenom doufám, že to do hajzlu není pravda. Už teď jste oba po kolena ve sračkách.“

„Ne,“ řekla Cassie trochu unaveně, „není to pravda. Chtěla mě jenom vyprovokovat a doufala, že trefí do živýho. Netrefila, ale neví to jistě; mohla jsem se jenom přetvařovat.“

„Takže?“ zeptal se O’Kelly.

„Takže,“ pokračovala Cassie, „bych si s ní mohla jít promluvit, přiznat se, že máme s detektivem Ryanem dlouhodobej poměr a poprosit ji, aby to na nás neřekla. Třeba bych jí mohla říct, že ji podezíráme ze spoluviny na Katyině smrti a výměnou za její mlčení jí prozradím, co všechno víme, něco takovýho.“

O’Kelly zafuněl. „A co jako, to si myslíte, že vám v tu chvíli kápne božskou?“

Pokrčila rameny. „Je to dost možný. Jasně, většina lidí nerada přiznává, že provedli něco hroznýho, i kdyby jim za to nic nehrozilo; ale to proto, že toho litujou a protože nechtějí, aby jimi ostatní opovrhovali. Pro tuhle holku ostatní nejsou skuteční o nic víc, než

postavičky v nějaké videohře, a dobro a zlo jsou jenom slova. Ona kvůli tomu, že navedla Damiena, aby zabil Katy, necítí žádnou vinu, ani výčitky, nic takovýho. Vlastně se klidně vsadím, že ve skutečnosti je na sebe pyšná. Tohle je zatím její největší úspěch a ještě neměla možnost se s ním nikomu pochlubit. Když si bude jistá, že má nade mnou navrch a že nemám u sebe žádnou štěnici k čemu by mi byla, když jí jdu přiznat, že jsem se vyspala se svým parťákem? –, myslím, že po tý příležitosti skočí. To pokušení pochlubit se kriminalistovi, co 417

udělala, s vědomím, že s tím nemůžu vůbec nic dělat, že se tím budu užírat… Bude to jeden z nejsladších okamžiků v jejím životě. Nebude tomu schopná odolat.“

„Bude si moct říkat, co ji napadne,“ zavrčel O’Kelly. „Bez poučení o právech to bude k ničemu.“

„Tak ji poučím.“

„A vy myslíte, že pak vám to vyklopí? Já měl pocit, že jste říkala, že ta holka není blázen.“

„Já nevím,“ odpověděla Cassie. Jen na chvilku zněla vyčerpaně a upřímně naštvaně a vypadala díky tomu hrozně mladě, jako puberťačka, neschopná skrýt znechucení nad idiotským světem dospělých. „Prostě si myslím, že je to naše jediná šance. Pokud ji vezmem na formální výslech, dá si pozor, všechno popře a my budem nahraní. Odejde domů s vědomím, že jí nemůžeme přišít vůbec nic.

Takhle si aspoň bude myslet, že jí nemůžu nic dokázat a třeba jí to rozváže jazyk.“

O’Kelly ryl monotónně a vztekle palcem mezi letokruhy v laminu na stole; evidentně o tom přemýšlel. „Jestli do toho půjdem, budete mít odposlouchávací zařízení. Nebudu tohle riskovat s tím, že jen bude stát vaše slovo proti jejímu.“

„Bez něj bych tam ani nešla,“ odpověděla Cassie chladně.

„Cassie,“ řekl Sam velice něžně a naklonil se přes stůl, „určitě to zvládneš?“ Pocítil jsem náhlý záchvat vzteku, stejně nepříjemný jako zcela bezdůvodný na tohle jsem se jí měl ptát já, ne on.

„V klidu,“ odpověděla mu Cassie s mírným pousmáním. „Hele, měsíce jsem dělala informátorku a nikdo neměl jediný podezření.

Umím zahrát na Oscara.“

Myslím, že na tohle se Sam neptal. Už jen to, jak mi tenkrát vyprávěla o tom klukovi z univerzity, ji uvedlo do téměř katatonického stavu a já viděl, jak se jí v očích začíná znovu objevovat ten nepřítomný, vytřeštěný pohled, slyšel jsem ten přehnaně netečný tón v jejím hlase. Vzpomněl jsem si na ten první večer, na porouchanou vespu, jak jsem měl chuť zabalit Cassii do kabátu, ochránit ji i před deštěm.

„Mohl bych to zkusit já,“ řekl jsem, příliš nahlas. „Rosalind mě má ráda.“

„Ne,“ odsekl O’Kelly, „to teda nemohl.“

418

Cassie si promnula oči palcem a ukazováčkem, zmáčkla si kořen nosu, jako by ji začínala bolet hlava. „Bez urážky,“ řekla rezolutně, „ale Rosalind tě nemá ráda o nic víc než mě. Takovýho citu není schopná. Využívá tě. Ví, že tě má omotanýho kolem prstu nebo měla, to je jedno a je si jistá, že jseš jedinej policajt, kterej jí uvěří, když na to přijde, že byla obviněná nespravedlivě a že budeš stát na její straně.

Věř mi, tobě by se v žádným případě nepřiznala, protože tím by o tohle všechno přišla. Kdežto mě k ničemu nepotřebuje; pokud mi to vyklopí, nemá co ztratit. Ví, že ji nemám ráda, ale tím to pro ni bude lákavější, když jí budu vydaná na milost a nemilost.“

„Tak dobře,“ hodil O’Kelly své papíry na jednu hromadu a zasunul židli. „Uděláme to. Maddoxová, jenom při všech svatých doufám, že víte, o čem mluvíte. Hnedka zítra ráno vás zadrátujem, ať si můžete zajet pošpitat s Rosalindou Devlinovou. Dohlídnu na to, ať vám dají nějakej krám, co se aktivuje hlasem, abyste náhodou nezapomněla zmáčknout nahrávání.“

„Ne,“ odpověděla Cassie. „žádný nahrávání. Chci vysílačku a dodávku s jištěním maximálně dvě stě metrů daleko.“

„Na výslech osmnáctiletýho děcka?“ řekl O’Kelly opovržlivě.

„Trochu víc kuráže, Maddoxová. Tohle není al-Kajdá.“

„Na schůzku o samotě s psychopatem, kterej před nedávnem zavraždil svoji mladší sestru.“

„Nikde není záznam o tom, že by se sama někdy dopustila násilí,“

řekl jsem. Nechtěl jsem, aby to znělo zle, ale Cassie po mně jenom krátce hodila pohledem bez jakéhokoli výrazu, jako bych neexistoval.

„Vysílačku a jištění,“ zopakovala.

Tu noc jsem šel domů až ve tři ráno, kdy už jsem si mohl být jistý, že Heather spí. Vyjel jsem si do Bray, na nábřeží, a seděl tam v autě.

Konečně přestalo pršet a noc byla nasycená mlhou. Byl příliv, slyšel jsem šplouchání a hukot moře, ale vidět byl pouze třpyt vln ve víru oslepující šedi. Zářivý pavilonek se, jako z Brigadoonu, nořil do reality a zase pryč. Kdesi zpívala siréna jeden zádumčivý tón stále kolem dokola a lidé, kteří kráčeli po nábřeží domů, se postupně zhmotňovali z prázdnoty a jejich siluety pluly u země jako temní poslové.

419

Té noci jsem myslel na spoustu věcí. Myslel jsem na Cassii v Lyonu na dívku v zástěře, která podává kávu na sluncem zalité stolky na zahrádce a francouzsky vtipkuje se zákazníky. Myslel jsem na své rodiče, jak se chystají na taneční večírek na pečlivé linky, které zanechal hřeben v otcových napomádovaných vlasech, na vzrušující vůni matčiny voňavky a na její květované šaty mizející ve dveřích. Myslel jsem na výrostky Jonathana a Cathala a Shana, jak se chechtají divoce a neurvale při svých hrách se zapalovačem, na Sama u velkého dřevěného stolu, mezi sedmi ukřičenými sourozenci, a na Damiena, jak vyplňuje v tiché univerzitní knihovně přihlášku na brigádu v Knocknaree. Myslel jsem na Markův chladný pohled jediný, v co věřím, je tam na těch vykopávkách a potom na revolucionáře, jak mávají orvanými, vznešenými prapory, na uprchlíky, kteří se plaví mezi rychlými nočními proudy; na všechny ty, kdo se d
rží života tak zlehka, či riskují tolik, že jsou schopni kráčet pevným krokem a s očima otevřenýma vstříc něčemu, co je připraví o život, či ho zcela změní, a jejichž ušlechtilá, chladnokrevná měřítka jsou mimo naše chápání. Dlouho jsem se snažil vzpomenout si, jak jsem nosil matce polní kvítí.

420

24

O’Kelly pro mě byl vždycky tak trochu záhadou. Cassii rád neměl, jejími názory pohrdal a v podstatě mu příšerně lezla krkem; ale oddělení pro něj má hluboký, skoro totemistický význam, a jakmile se smíří s tím, že jednoho ze svých podřízených podpoří, tak ho či ji podporuje se vším všudy. Dal Cassii vysílačku i jisticí dodávku, jak chtěla, přestože to pokládal za naprosté plýtvání časem a prostředky.

Když jsem druhý den ráno dorazil velmi časně; chtěli jsme Rosalindu odchytit, než odejde do školy –, Cassie už byla ve výslechové místnosti, kde jí na těle zapojovali odposlouchávací zařízení.

„A svlékněte si ten svetr, prosím,“ řekl technik z útvaru zvláštních činností. Byl malý, s nevýraznou tváří, jeho ruce se pohybovaly s odbornou obratností. Cassie si poslušně přetáhla svetr přes hlavu jako dítě u lékaře. Pod ním měla cosi, co vypadalo jako chlapecká termovesta. Upustila od vyzývavého líčení, které používala poslední dny, a pod očima měla tmavé šmouhy. Napadlo mě, jestli vůbec spala; představil jsem si ji, jak sedí na své okenní římse s tričkem přetaženým přes kolena, nepatrná rudá zář cigarety ožívající a skomírající při každém potáhnutí, a pozoruje, jak východ slunce rozsvěcuje zahrady dole. Sam stál u okna, zády k nám; O’Kelly poskakoval kolem bílé tabule, mazal jakési čáry a pak je znovu kreslil. „A ten drát si, prosím, provlékněte pod tričkem,“ požádal ji technik.

„Na vás čeká pohotovostní linka,“ přikázal mi O’Kelly.

„Půjdu s tebou,“ řekl jsem Cassii. Sam pohnul rameny; Cassie, hlavu skloněnou nad mikrofonem, ani nevzhlédla.

„Až naprší a uschne,“ ozval se O’Kelly.

Byl jsem tak unavený, že jsem všechno viděl skrze jemný, mlžný opar. „Půjdu s tebou,“ zopakoval jsem. Tentokrát mě ignorovali všichni.

Technik připevnil Cassii na džíny krabičku s baterkami, nepatrně nařízl u krku lem tílka a zastrčil dovnitř mikrofon. Pak ji vyzval, ať si navlékne svetr Sam a O’Kelly se otočili a potom ji požádal, ať něco 421

řekne. Když na něj vyjeveně pohlédla, řekl O’Kelly netrpělivě: „Plácejte si, co vám přijde na jazyk, Maddoxová, třeba nám povídejte o tom, co plánujete na víkend, jestli chcete,“ ale ona místo toho začala recitovat báseň. Byla to stará básnička, taková ta, kterou se člověk naučí zpaměti ve škole. Na ty verše jsem narazil o mnoho později, když jsem se probíral stránkami v jednom zaprášeném antikvariátě:

Své modlitby u vašich klidných hlav jsem slabikami z hlíny odříkal.

Jaký dar, řekl jsem, mám přinésti,

než s pláčem zase půjdu dál?

Vezmi si, odvětili, naše vojenské řády, bohatství slz a užívej, jak budeš si přáti jako marnotratný milenec. Co žádáme, je dar jediný, jenž nemůžeš nám dáti.

Hlas měla tichý a vyrovnaný, bez výrazu. Reproduktory ho prohlubovaly, podmalovávaly šepotavou ozvěnou a za ním byl slyšet jakýsi překotný zvuk jako silný vítr v dáli. Pomyslel jsem na duchařské příběhy, v nichž hlasy zemřelých promlouvají ke svým blízkým z prskajícího rádia či z telefonu a nesou se jakousi zbloudilou vlnovou délkou napříč přírodními zákony a nespoutaným vesmírným prostorem. Technik si mezitím na přístroji pečlivě pohrával se záhadnými maličkými knoflíky a šoupátky.

„Díky, Maddoxová, to bylo velice dojemné,“ řekl O’Kelly, když

byl technik spokojený. „Takže, tady máme městečko.“ Plácl hřbetem dlaně o Samovu mapu. „My budem sedět v dodávce na Knocknaree Crescent, hned nalevo u přední brány do ulice. Maddoxová, vy tam přijedete na tom svým kozím dechu, zaparkujete před domem Devlinových a půjdete se s ní projít. Vezmete to zadní brankou ven, pak doprava, směrem od naleziště, pak zas doprava, podél té boční zdi, vyjdete na hlavní silnici a pak znovu doprava, k přední bráně.

Kdybyste v kterýkoli fázi změnily trasu, řekněte to do mikrofonu.

A pokud možno co nejčastěji uvádějte polohu. Kdyby vám toho řekla dost na to, abychom ji mohli zatknout… ježíši, kdyby…, zatkněte ji.

Kdybyste měla pocit, že vás prokoukla nebo že to nikam nevede, 422

zabalte to a zmizte. Kdybyste potřebovala pomoc, kdykoli, stačí slovo a hnedka jsme tam. Kdyby měla zbraň, identifikujte ji do mikrofonu třeba „položte ten nůž“, něco takovýho. Nemáte žádný očitý svědky, takže pokud nebudete muset, nevytahujte zbraň.“

„Pistoli si neberu,“ řekla Cassie. Odepnula si pouzdro, podala ho Samovi a roztáhla ruce. „Prohledej mě.“

„Kvůli čemu?“ Sam vyjeveně hleděl na pistoli v ruce.

„Jestli nemám zbraň.“ Oči jí sklouzly do prázdna nad jeho ramenem. „Jestli z ní něco dostanu, bude tvrdit, že jsem na ni mířila pistolí. Prohledejte mi taky skútr, než na něj sednu.“

Dodnes mi není jasné, jak se mi k nim podařilo do té dodávky nacpat.

Možná to bylo tím, že i když v nemilosti, stále jsem byl Cassiin parťák, k čemuž má skoro každý kriminalista reflexivní, hluboce zakořeněný respekt. Možná to bylo tím, že jsem se do O’Kellyho obul se strategií, kterou se jako první naučí každé batole pokud se někoho ptáte dostatečně často po dostatečně dlouhou dobu, kdy má dost jiných starostí, dříve či později řekne ano, jenom aby měl od vás pokoj. Aby mi došlo, jak je to ponižující, na to jsem byl až příliš zoufalý. Možná si uvědomoval, že pokud by mě odmítl, vzal bych landrover a jel tam na vlastní pěst.

Byla to jedna z těch zlověstně vyhlížejících bílých dodávek bez oken, které se pravidelně objevují v policejních hlášeních, na boku s názvem a logem fiktivní obkladačské firmy. Vnitřek byl ještě podivnější všude se plazily tlusté černé kabely, přístroje blikaly a bzučely, na stropě svítilo přízračné matné osvětlení a zvuková izolace tomu všemu dodávala znepokojující vzhled vypolštářované cely. Sweeney řídil; Sam, O’Kelly, technik a já jsme seděli vzadu a beze slova se kolébali na nepohodlných nízkých lavicích. O’Kelly si s sebou vzal termosku s kafem a jakési slizké pečivo, které kousal po obrovských, systematických soustech bez známky potěšení. Sam seškraboval z kalhot jakousi pomyslnou skvrnu na koleně. Já praskal klouby na rukou, dokud mi nedošlo, jak hrozně to všem leze na nervy, a snažil se nemyslet na to, s jakou chutí bych si zapálil. Technik vyplňoval křížovku v Irish Times.

423

Zaparkovali jsme na Knocknaree Crescent a O’Kelly zavolal Cassii na mobil. Byla v dosahu odposlechu; její hlas v reproduktorech zněl chladně a klidně. „Maddoxová.“

„Kde jste?“ zeptal se O’Kelly.

„Těsně před Knocknaree. Nechtělo se mi tam na vás čekat.“

„Jsme na místě. Jděte na to.“

Krátká odmlka, potom Cassie řekla: „Ano, pane.“ A zavěsila.

Slyšel jsem, jak se vespa znovu rozvrčela, potom, o minutu později, jsme ji slyšeli už stereo, protože právě vjížděla do ulice Crescent, jen několik metrů od nás. Technik složil noviny a nepatrně cosi přenastavil; O’Kelly naproti mně vytáhl z kapsy sáček s bonbonovou všehochutí a usadil se pohodlně na lavici.

Zvuk kroků v mikrofonu, tlumené zabimbání zvonku u dveří.

O’Kelly zamával sáčkem s bonbony na nás ostatní; když si nikdo nebral, pokrčil rameny a vytáhl karamel v čokoládě.

Cvaknutí a zvuk otevírajících se dveří. „Detektiv Maddoxová?“

ozvala se Rosalind bez známky potěšení v hlase. „Obávám se, že nikdo z nás nemá čas.“

„Já vím,“ řekla Cassie. „Vážně se omlouvám, že vás obtěžuju. Ale bylo by možné… Mohla bych s vámi na minutku mluvit?“

„To jste mohla onehdy. Místo toho jste mě urážela a pokazila mi večer. Opravdu nemám pocit, že bych s vámi chtěla ještě ztrácet čas.“

„Za to se omlouvám. Nechtěla jsem… to jsem neměla. Ale tady nejde o ten případ. Já jenom… Potřebuju se vás na něco zeptat.“

Ticho. Představoval jsem si Rosalindu, jak stojí ve dveřích a měří si ji pohledem; Cassie na ni napjatě hledí, ruce hluboko v kapsách semišové bundy. V pozadí někdo Margaret cosi zavolal. Rosalind odsekla: „To je pro mě, mami.“ Dveře se s bouchnutím zavřely.

„Takže?“ ozvala se Rosalind.

„Mohli bychom…“ Zašustění Cassie se nervózně zavrtěla.

„Mohli bychom se třeba projít nebo tak něco? Je to velice důvěrné.“

To muselo vzbudit Rosalindinu zvědavost, ale její hlas tón nezměnil. „Jenže já se zrovna chystala jít pryč.“

„Jenom pět minut. Můžeme to vzít tady zadem, třeba… Prosím, slečno Devlinová. Je to důležité.“

Nakonec si povzdechla. „Dobře. Myslím, že pár minut vám věnovat můžu.“

424

„Díky,“ řekla Cassie, „vážně si toho cením.“ Slyšeli jsme, jak spolu jdou po cestě, Rosalindiny podpatky rázně klapaly.

Bylo příjemné, laskavé ráno; slunce sbíralo poslední noční mlhu, ale když jsme nastupovali do dodávky, tenká vrstva se stále ještě vznášela nad trávou a zahalovala vysoké, chladné nebe. Reproduktory zesilovaly cvrlikání kosů, zavrzala a zařinčela zadní branka, potom se ozvalo šustění Cassiiných a Rosalindiných nohou mokrou trávou podél lesa. Napadlo mě, jak by nějakému časnému pozorovateli musely připadat krásné Cassie rozevlátá a nenucená, Rosalind přízračně bílá, štíhlá jako postava z básně; dvě dívky v zářijovém ránu, kadeře se jim lesknou pod žloutnoucím listím, králíci před nimi prchají do dáli.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ ozvala se Cassie.

„No, já myslela, že proto jsme přece tady,“ Rosalind zvolila takový tón, aby dala najevo, že ji Cassie připravuje o drahocenný čas.

„Vlastně ano. Omlouvám se.“ Cassie nabrala dech. „Dobře. Chtěla jsem se vás zeptat, jak jste mohla vědět o…“

„Ano?“ pobídla ji Rosalind zdvořile.

„O mně a detektivu Ryanovi.“ Ticho. „že spolu máme… že máme vztah.“

„Jo o tom!“ Rosalind se zasmála slabým zvonivým smíchem, prostým citu, skoro bez náznaku triumfu. „Ach, jak byste řekla?“

„Řekla bych, že jste to asi uhodla. že jsme to možná neskrývali tak dobře, jak jsme si mysleli. Jenže se mi to prostě zdá… pořád o tom musím přemýšlet.“

„No, bylo to od vás tak trochu nápadné, že?“ Zlomyslně, pichlavě.

„Ale ne. Věřte nebo ne, já netrávím mnoho času myšlenkami o vás a vašem milostném životě.“

Opět ticho. O’Kelly si ze zubů vyšťourával karamelu. „Tak jak?“

řekla nakonec Cassie hlasem plným hrůzy.

„Samozřejmě mi o tom řekl detektiv Ryan,“ odpověděla Rosalind sladce. Cítil jsem, jak po mně Sam s O’Kellym střelili pohledem a kousl jsem se do tváře, abych to nezačal popírat.

Nepřiznává se mi to snadno, ale až do té chvíle jsem v sobě zbaběle uchovával jakousi nepatrnou jiskřičku naděje, že to všechno je jenom nějaké ohavné nedorozumění. Kluk, který vám řekne všechno, co chcete slyšet, dívka dohnaná ke zvrácenosti traumatem a zármutkem a navrch toho všeho mým odmítnutím; to vše se dalo chybně vyložit na 425

sto způsobů. Teprve až v této chvíli, tváří v tvář nenucenosti té svévolné lži, jsem pochopil, že Rosalind ta Rosalind, kterou jsem znal, raněná, podmanivá, nepředvídatelná dívka, s níž jsme se smáli v baru hotelu Central a drželi se za ruce na lavičce nikdy neexistovala. Všechno, co mi kdy ukázala, bylo vykonstruováno pro efekt, s pečlivou, vypočítavou posedlostí, jež patří k hereckému kostýmu. Pod myriádou mihotavých závojů to bylo stejně prosté a mrtvolně strohé jako ostnatý drát.

„To je blbost!“ Cassii přeskočil hlas. „O tomhle by nikdy do hajzlu nikomu…“

„Přestaňte se mnou mluvit tímhle způsobem,“ odsekla Rosalind.

„Promiňte,“ řekla Cassie po chvíli tišeji. „Já jenom… prostě jsem to nečekala. Myslela jsem, že to nikomu neřekne. Nikdy.“

„Jenže řekl. Měla byste si dávat pozor na to, komu důvěřujete. To je všechno, na co jste se mě chtěla zeptat?“

„Ne. Musím vás poprosit o laskavost.“ Pohyb. Cassie si rukou prohrábla vlasy, nebo promnula tvář. „Je to proti pravidlům… mít poměr s kolegou. Kdyby se to dozvěděl šéf, mohl by nás oba vyrazit nebo poslat zpátky na chodník. A tahle práce… tahle práce pro nás hrozně moc znamená. Pro nás oba. Dřeli jsme jako blázni, abychom se na tohle oddělení dostali. Kdybychom o ni přišli, byla by to pro nás katastrofa.“

„Na to jste měli myslet předtím, ne?“

„Já vím,“ odpověděla Cassie. „Já vím. Ale mohla byste mi slíbit, že… prostě, že o tom nikomu neřeknete? Nikomu?“

„že budu ty vaše pletky krýt? Tak jste to myslela?“

„No… ano. Asi tak.“

„Nevidím důvod, proč bych vám měla dělat nějaké laskavosti,“

řekla Rosalind chladně. „Kdykoli se setkáme, jste ke mně neuvěřitelně hrubá dokud ode mě něco nepotřebujete. Nemám ráda vypočítavost.“

„Omlouvám se, jestli jsem byla hrubá,“ odpověděla Cassie. Hlas měla napjatý, příliš vysoký a příliš horlivý. „Vážně. Myslím, že jsem z vás cítila… já nevím, ohrožení… Neměla jsem si na vás vylévat zlost. Omlouvám se.“

„Omluvu mi skutečně dlužíte, ale to je vedlejší. Mně nevadí, že jste urážela mě, ale pokud jste se takhle chovala ke mně, jistě se tak chováte i k ostatním, ne? Nevím, jestli mám chránit někoho, kdo se 426

chová tak neprofesionálně. Budu si muset rozmyslet, jestli není mou povinností oznámit vašim nadřízeným, co jste ve skutečnosti zač.“

„Mrcha jedna,“ pronesl Sam tiše, aniž by vzhlédl.

„Zasloužila by nakopat do řiti,“ zamumlal O’Kelly. Proti jeho vůli se v jeho tváři objevil zájem. „Jestli já někdy takhle mluvil s někým dvakrát starším…“

„Podívejte,“ řekla Cassie zoufale, „nejde přece jenom o mě. Co detektiv Ryan? Ten k vám nikdy hrubý nebyl, ne? Je do vás zblázněný.“

Rosalind se zasmála, nepatrně. „Opravdu?“

„Ano,“ odpověděla Cassie. „Opravdu, je.“

Předstírala, že si to rozmýšlí. „No… vlastně, pokud jste ho uháněla vy, pak to nebyla tak docela jeho chyba, že jste spolu něco měli.

Možná není spravedlivé, aby za to trpěl.“

„Byla jsem to já, řekla bych.“ Zaslechl jsem v Cassiině hlase ponížení, čisté a nezastírané. „To já… já s tím vším začala.“

„A jak dlouho už to pokračuje?“

„Pět let,“ odpověděla Cassie, „s přestávkami.“ Před pěti lety jsme se s Cassií ještě ani neznali, dokonce jsme žili každý v jiném městě, a mně náhle došlo, že to řekla kvůli O’Kellymu, aby mu dokázala, že je to celé lež, kdyby nás stále jakkoli podezíral. Poprvé mi došlo, jak choulostivou a dvojí hru tu Cassie hraje.

„Samozřejmě byste mi musela zaručit, že už to skončilo,“ řekla Rosalind, „abych vůbec mohla přemýšlet o tom, jestli vás budu krýt.“

„Už to skončilo. Věřte mi, je konec. On… před pár týdny to ukončil. Tentokrát nadobro.“

„Ano? A proč?“

„Nechci o tom mluvit.“

„Ale o tom vy nerozhodujete.“

Cassie se zhluboka nadechla. „Ani nevím, proč,“ řekla.

„Přísámbohu, je to pravda. Chtěla jsem po něm, aby mi to řekl, ale odpověděl jenom, že je to komplikované, že je zmatený, že teď není na nějaký vztah připravený nevím, jestli má někoho jiného, nebo… Už

spolu nemluvíme. Ani se na mě nepodívá. Nevím, co mám dělat.“ Hlas se jí silně třásl.

„Koukejte,“ řekl O’Kelly a nebyl v tom žádný obdiv. „Maddoxová se minula povoláním. Měla jít k divadlu.“

427

Jenže ona to nehrála a Rosalind to vycítila. „No,“ slyšel jsem z jejího hlasu drobný úšklebek, „ani mě to nepřekvapuje. Rozhodně o vás nemluví jako o své milence.“

„Co o mně říká?“ zeptala se Cassie bezmocně po vteřině.

Odkrývala svá slabá místa a vystavovala je úderům; dobrovolně se nechala od Rosalindy zraňovat, mučit, pomalu odhalovat jednu vrstvu bolesti za druhou, aby se na ní mohla nerušeně popásat. Udělalo se mi špatně od žaludku.

Rosalind vyčkávala s odpovědí, nechávala ji napjatou. „Říká, že jste chudák,“ ozvala se nakonec. Hlas měla vysoký a sladký a čistý, vyrovnaný. „‚Ubožák,’ tak to říkal. Proto jste na mě byla tak protivná, žárlila jste, protože jsem se mu líbila. Snažil se, co mohl, aby na vás byl slušný… myslím, že mu vás bylo líto…, ale hrozně ho unavovalo, když musel pořád snášet to vaše chování.“

„To je blbost,“ zasyčel jsem rozzuřeně, neschopen se ovládnout.

„Nikdy jsem…“

„Ticho,“ řekl Sam ve stejný okamžik, co O’Kelly odsekl: „Koho to kurva zajímá?“

„Mlčte, prosím,“ ozval se technik zdvořile.

„Varovala jsem ho před vámi,“ řekla Rosalind přemítavě. „Takže nakonec dal na mou radu?“

„Ano,“ odpověděla Cassie velmi tichým a roztřeseným hlasem.

„Asi ano.“

„Ach, můj bože.“ Drobná známka pobavení. „Vy ho vážně milujete, že?“

Nic.

„že ano?“

„Já nevím.“ Cassiin hlas zněl těžkopádně a bolestivě, ale teprve když se vydatně vysmrkala, poznal jsem, že pláče. Nikdy jsem ji neviděl plakat. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, dokud… prostě…

nikdy mi nikdo nebyl tak blízký. Nejsem si teď schopná ani utřídit myšlenky, nedokážu…“

„Ach,“ vzdychla Rosalind. „Pokud nedokážete být upřímná ke mně, buďte alespoň upřímná sama k sobě.“

„Já nevím.“ Cassie ze sebe těžko soukala slova. „M